The sky could fall, it´s always the same. I can´t be right this time, it´s all in my head

19. listopadu 2013 v 22:06 | Bliss |  Noise in my head
A když stojíš nad propastí
a díváš se dolů.
Přeješ si, aby někdo přišel,
aby se zeptal.
Aby uviděl.
Aby cítil.
Nakonec skočíš.
A ten pocit vyrovná se všemu.
Neb je to tvůj vlastní.
Neb jsi to ty.

Tohle docela dobře vyjadřuje moji náladu posledních dní nebo tejdnů nebo bůh ví jak dlouho tenhle můj divnej, letargickej, zasmušilej a tak dále stav trvá. Chci se teď nejvíc ze všeho procházet ulicema mýho hometownu a kráčet vstříc minulosti. Poslouchala bych Spartu třeba jako teď, seděla bych na lavičce a koukala bych na hvězdy a přitom by mi bylo hrozně hrozně smutno, protože bys vedle mě neseděl Ty (kdo vlastně?), ale zároveň bych byla nějak podivně zklidněná nebo smířená nebo tak něco. Teď můžu akorát tak čumět z okna na tmavý Ústí s oranžovejma tečkama zářícíma jako rozžhavený uhlíky.

Mohla jsem teď sedět v knajpě vedle R. a ostatních, ale pití piva se stejnejma ksichtama několikrát tejdně už mě unavuje. Debaty o chlastu mě unavujou. Rozhovory o ženskejch mě unavujou. Řešení sraček mě unavuje. Jakou úlevu pak zažiju, když přijedu na víkend domů, jdu do čajovny s Jonášem, dáme si thé a tunu wasab, sedíme na polštářích nebo jen tak ležíme, mluvíme spolu a vím, že bychom ani nemuseli, ale vždycky si toho máme spoustu co říct.

Chtěla bych teď s někým sedět naproti sobě.
Pít víno.
Prohlížet si obličeje. A krky. Ramena. Ruce.
Nemluvit.
Nebo mluvit o všem.
Číst si knížku. Každej sám nebo spolu.
Chtěla bych se s někým koukat z okna.
A dejchat na sklo a kreslit do něj prstem.
Poslouchat hudbu a nic neříkat.
Ležet v posteli a nic neříkat.
Nebo mluvit o všem.

Vzpomínám si na ten pohled. Trval asi tak pět vteřin a já chtěla zkamenět. Už nežít. Prostě jen tak sedět s hrnkem čaje a navždycky hledět do těch očí.

Nakonec budu sama. Vím to. Budu mít kočku a budu sama. Nebudu chodit s R. kvůli svý blbosti, kvůli svejm zasranejm představám, kvůli tomu, že jsem radši sama se sebou než s někým. Sama v sobě. A nikdy ani víc nepoznám A., protože...protože jsem všechno v létě pokazila. Navždycky budu odkázána na kradmý pohledy jednou za měsíc v čajovně.

Je mi ze sebe smutno.
 

Na vlnách toku mým vědomím

19. října 2013 v 18:43 | Bliss |  Noise in my head
Na vlnách toku mým vědomím
pohnu se jen tak trochu.
Tiše, jen nevyplašit myšlenku,
v mých rukách se chvěje.
Spím. Už zase. Celou dobu.
Ale jaký je rozdíl mezi sněním a bděním,
když duše již zemřela? Tak dávno tomu.

Brouzdám spadaným listím a dívám se do dáli. Fixa v mejch uších má kouzelnou moc. Přede mnou kloužou čtyři labutě po hladině a zobáky strkaj do vody. Odrazy nebe. Odrazy stromů. Vůně podzimu. A já zas před všema usínám a zavírám se do sebe, abych o samotě otevřela oči a rozkvetla.

Čtvrtek. Praha. Lucerna. Pixies
Na cestě vlakem pokukuju po klukovi, co sedí proti mně. Jeho černý úzký kalhoty se zdaj úplně stejný jako ty moje. Máme nohy skoro u sebe, jenom trochu popostrčit chodidlo a dotýkáme se koleny. Jak vzrušující! Roztomilej. Mladej. Koloušek. Nevinný pohledy. A občas mě pohladí ruka R. po stehně nebo po paži, když na chvíli odvrátí pohled od Michala a přesune ho ke mně. Sranda. Dívám se z okna, koušu si rty a někdy...někdy mě napadá: Proč jsem sakra zadaná?
Ale to byla jenom taková malá vsuvka, bezvýznamný nic.
Na nádraží si nás vyzvedla Lenka, cesta do jejího bytu na Nuselskejch schodech a déšť, liják, chcanec, trakaře, sračky.
A pak: Stojíme ve druhý lajně a na podiu to rozjíždí Yuck. Škubu sebou a zamilovávám se do baskytaristky, co má vlasy jako já. Nebo skoro.
A když hrajou Pixies, je to nádhera. Mrazení v zádech a husí kůže úplně všude. Při songu Monkey Gone to Heaven se mi chce brečet a při závěrečný Where Is My Mind taky. Ale to spíš kvůli tomu, že jsem věděla, že ten skvělej zážitek končí, místo toho, aby ten text ve mně vyvolával nějaký asociace.
Po koncertu si nás vyzvedává Roman a my to zakotvíme na Kotvě, kde usrkávám bíra a jsem celá rozmrzelá, protože to, co vážně a skutečně chci, je lehnout si do postele a v hlavě si přehrávat celej koncert, nechávat se unášet na vlnách snění a ještě jednou všechno prožívat a vstřebávat. Nakonec jsme venku do pěti do rána a já se bavím, vlastně se mi zalíbilo chodit noční Prahou a v jedný knajpě hrajou Ruzyni a Černej les.
Usínáme a probouzíme se.
Jedu domů.

V sobotu vyrážím opět na cestu do Prahy, tentokrát za Ef. Seznamuju se s Moodym, co je taky rak, procházíme přes Vinohrady a koukáme na podzim, kterej se před náma rozvaluje jako líná děvka, kupujeme víno a cíga, končíme u Moodyho doma a pijempyjempijem. Nádhera a krása. Nechám se přemluvit a zůstávám v Praze přes noc. Po půlnoci odcházíme do Vagonu a už se cejtím střízlivá. Tančíme na vypalovačky z devadesátejch let, polovina chlapů čumí a slintá, někdo mě bere za boky a tiskne mě na sebe, já se oddaluju, hraju si, směju se a pak se zase na chvíli přiblížím. Odběhnu pryč a seznámím se s klukem, co se jmenuje Radek, tiše se uchechtnu, a pak pokračuju v řeči. Museli jsme se bavit dobrou tři čtvrtě hodinu a pak mě napadne, že nevím, co je za znamení.
"Možná ti to bude připadat otravný, ale nedáme si na sebe nějakej kontakt? Myslím, že jsme si hezky popovídali, mohli bychom jít ještě někdy na kafe nebo na čaj."
"Neboj, už mě tady balili asi tři nechutný kluci, ty jsi oproti nim fakt dost v pohodě." Souhlasím, dávám mu efbíčko a ještě takový to malilinkatý, drobný upozornění - hele, mám vlastně kluka. To už mi jde. Lámat něčí srdce.
A pak zas chvíli tančím, hrajou Oasis nebo taky R.E.M., a když odpočívám kus od parketu, nahne se ke mně Hagrid, co mu říkaj Dědek, a nabídne mi retko. Kouřím s ním a vybavuju se, ale není mi zrovna dvakrát sympatickej, a tak osmkrát odmítnu pozvání na Sprite, zašlápnu cígo a běžím, utíkám, jdu, zastavuju se a tančím. Zase. Musí už bejt pět ráno a my to balíme. U šaten potkám Radka, tak se na sebe usmějem, prohodíme slovo a pak ho zas seberem a strčíme do kapsy. Čtení Viana mě začíná ovlivňovat.
Moody je zkalenej, ale domů trefí. Přijde mi, jako bychom kráčeli přes půlku Prahy, ale ve skutečnosti to byl asi jen kousek. Usínám s vědomím, že mi budík zazvoní za dvě hodiny. Nádherná noc!
Probouzím se s bolestí hlavy, balím se, padám a v autobuse bojuju s ospalostí. Domů přijedu v 10 a jdu si zas lehnout. Když znovu otevřu oči, sbalím se, kouknu na Velkou pardubickou a odjíždím na další výlet do Prahy - tentokrát jen tak letmo - a následně do Ústí. Tejden školy a je to sranda.

Dneska je úplněk a já mám touhu vyrazit ven. Courat se nocí jako kdysi. Jonáše nechci tahat z Kladna sem a Ondra čepuje na Růžku. No a ten třetí, ten, s kterým bych šla asi nejradši a kterýho jsem viděla včera v čajovně a málem pod jeho mrazivým pohledem omdlela, tak na toho nemám číslo. A taky bych všechno asi posrala, kdybych měla. Ježiš.

Občas mě napadne napsat do titulku část vlastního textu, ale pak mě napadne: co když jednou budu slavná (no dobře, aspoň lokálně známá) a někdo z mejch přátel hodí jen tak ze zvědavosti kus mýho textu do googlu?

19. září 2013 v 22:14 | Bliss |  Noise in my head
"Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem...," vždyť to znáš, to by mohla bejt mantra dnešního dne, nebo co si budem povídat, vlastně celýho mýho života. A tak jsem nasadila sluneční brejle a vlasy zahalila kapucí ani ne tak na cestu do Někam jako spíš na výpravu do vlastní hlavy.
Bez psa (protože desetiletou kočku jen tak na vodítko nepřemluvíš) a bez mp3 (protože díky pětihodinový cestě z Jilemnice do NS plný hudby mám zas pocit, že se mi můj tinnitus zhoršil...nebo si aspoň uvědomuju šumění v uších víc než kdy jindy), no připadala jsem si dost divně, takový bezcílný bloumání krajinou od nikoho k nikomu, lidi prostě chodí v párech nebo se psem nebo ASPOŇ se sluchátkama v uších, jinak jsi fakt podezřelý individuum.
Procházela jsem poměrně vysokou trávou a už se blížila k celýmu tomu pokladu, pohled na špičky bot, který se lesknou v pozdně odpoledním lenivým slunci, no a najednou jsem dostala chuť lehnout si do tý trávy, pěkně na záda s nohama a rukama nataženejma a jen tak čumět do voblohy po zbytek celýho dne, vlastně tím myslím po zbytek celýho života. Jako vydržím dost dlouho koukat na vodu, obloha a mraky honící se po ní je další taková moje úchylka. Nakonec jsem ale zavrhla celej ten nápad, ani ne tak kvůli hrozícímu mokrýmu oblečení a případnýmu nastuzení, i když o moji imunitu by se mohly i skály lámat, jako spíš kvůli náhodným kolemjdoucím, kteří by ke mně mohli přispěchat se zděšeným výrazem na tváři a křísit mě k životu. Takovýhle přitroublý čuryny, co se do všeho serou, fakt nepotřebuju.
Abyste věděli, celou tu cestu jsem se něčím zaobírala ve svý hlavě, vzpomínala na útržky dialogů, poupravovala dialogy jiné nebo dokonce vymejšlela vlastní situace, který by se třeba jednou mohly stát, mluvila jsem sama k sobě (ovšem pořád v duchu!) a občas jsem si jakoby vykala, jako bych já sama tvořila publikum lidí nadšeně sedící přede mnou a visící mi na rtech. Takže jsem se docela bavila. I bez tý empétrojky.
Většinou chodím do přírody radši sama, člověk si takhle líp utřídí vlastní myšlenky a nemusí dělat, že poslouchá osobu vedle něj kráčející, nebo ji opravdu poslouchat a pracně vymejšlet repliky odpovědí a sem tam s nimi vyplnit mezery mezi posledním řečeným slovem a nadechnutím k dalšímu podobající se nahrávce na pořádnou smeč nebo dokonce nedejbože vymejšlet vlastní životní příběh, když osoba pořád vás nějakým způsobem stíhající náhle zmlkne a domáhá se taky nějakýho vašeho sáhodlouhýho souvětí. Taky si to víc užiju, protože se sice říká, že víc párů očí víc vidí, ale já mám stejně pocit, že to, co svým zrakem obsáhnu a nasoukám do svý dušinky a pak se tím další tejden esteticky ukájím, by žádná osoba, co by mě na cestě doprovázela, prostě nepochopila. Svý kámoše si prostě radši servíruju v čajovně s douškem thé a pálivejma wasabama navrch.
Takže takhle se to se mnou má, ale jak jsem se pak ocitla na tý úzký travnatý cestě, kterou obestíraly z obou stran stromy s tleskajícíma listama, a otevřel se mi pohled na dva rybníky (jeden na levý a druhej na pravý straně) s horou lesu čnící nad nimi jako masitej rozkydlej obr, zatoužila jsem, aby vedle mě stál R. A protože R. vedle mě nestál, tak jsem si to aspoň představila. "Tohle je můj domov," říkám mu a nadšeně rozpřáhnu paže, že se skoro špičkama prstů dotýkám mraků, zvednu jednu nohu a pokrčím ji v koleni jako nesmělá baletka, což by ve skutečnosti u mě vypadalo opravdu směšně, nicméně na představách je dobrý to, že v nich můžete udělat jakoukoliv sračku, aniž by to zanechalo divnej dojem.
[Musím upozornit, že tenhle článek měl bejt původně děsně zamyšlenej s notnou dávkou melancholična a sladkobolu, aspoň takový byly mý myšlenky to odpoledne, jenomže místo toho má příchuť až směšný rozvernosti, která se ve mně takhle večer vzala kdoví kde, tím borůvkovým čajem, co jsem do sebe před pár minutama obrátila, to asi nebude. To mě moc mrzí, neb tímto celý článek ztrácí svoji pointu a vůbec celkovou hodnotu, ale zkusím to nějak dokončit a procpat sem nějakou svoji myšlenku, která mě ještě před pár hodinama obrovsky jímala.]
Takže jsem tak stála u toho rybníka (ten druhej nemá smysl zmiňovat, anžto je tak hnusně prokvetlej a oproti tomu prvnímu mrňavej, že to vlastně vypadá, jako by tam nebyl) a hleděla na jeho hladinu, po níž klouzaly drobný vlnky a skládaly se do třpytivý mozaiky, v níž se odráželo slunce a mraky a nebe a stromy a v níž plavaly nažloutlý listy, a v tu chvíli mi bylo vopravdu a vážně smutno, jakkoliv směšně a pateticky to teď zní. Koukala jsem na tu zbědovanou vodu a v hlavě se mi do běžícího filmu promítaly vzpomínky ani ne dva měsíce starý, kdy jsem se v tom rybníku koupala a následně v trávě roztávala vlivem slunečního žáru, kterej nemilosrdně spaloval všechno a všechny, najednou je to všechno pryč a já stojím u tý vody s rukama v kapsách, na sobě dlouhý kalhoty a mikinu, ne že by mi byla zima, ale dvakrát teplo taky nebylo. Obracím se na cestu zpátky s pořád zasmušilým a zadumaným výrazem a říkám si, že pomíjivost života si neuvědomím, když někdo umře, nýbrž uvědomuji si ji každej rok, každý tři měsíce, když se jaro mění do léta a léto skáče do podzimu a podzim spolkne zima, která se otřese zpátky do jara, tohle ve mně vážně dokáže vyvolat nejeden smutnej pocit, kterej se váže k mý bůhvíkde vzatý neschopnosti skoncovat s konci. I když už mě prázdniny sraly a léto jakbysmet a i když podzim miluju zejména pro to, jak symbioticky splývá s mojí osobností, najednou se mi od letních dní nechce dávat ruce pryč a ještě ňákou chvíli, ještě ňákou dlouhou chvíli bych chtěla pozorovat úsvit před pátou ráno a pozdně zapadající slunce.
A to je vlastně celý. Když jsem se tak potácela vysokou trávou zpátky, zmohla jsem se jenom na utrhnutí odkvetlý pampelišky a následný fouknutí do chmýříček, který se radostně zatetelily ve vzduchu a jaly se snášet na zem. Taková moje stopa za tím vším. Jako by snad v tom fouknutí bylo obsaženo pár mých vzpomínek, který jsem nechala někde za sebou v trávě. Utrhla jsem hlavičku a v ruce chvíli ponechala stonek, jenž jsem pak nehtama na obou stranách rozdělila do všech světovejch stran, na sever a na jih, na západ a na východ, vypadalo to jako špekáček, ale místo nad oheň, hodila jsem ho do vody, kde jsem pozorovala kroutící se, svíjející se konce stonku.
 


Zatemnělý období

15. září 2013 v 19:27 | Bliss |  Noise in my head
Neměla jsem chuť schovávat se do písmenek a tak čas běžel a já si žila. To veselý počasí, kdy jsme běhali v kraťasech a lili po sobě vodu z flašek, se nenávratně proměnilo do podzimní předtuchy. A já se začala probouzet.

Minulej rok jsem řekla Dejvovi: "S tvým odletem pro mě vždycky skončí prázdniny a nastává podzim. I když je ještě oficiálně léto." A tenhle rok si pro mě přišel podzim už 30. srpna. Paradoxně mi Dejv zmizel z očí ve stejnej den, co přiletěl R. Skončily prázdniny, pomyslela jsem si toho dne v autobuse cestou do Prahy. Ale na druhou stranu nastává to, na co jsem se celejch 10 tejdnů těšila. Ty vole, budu moct obejmout R.!

A tak jsem se najednou ocitla na letišti a postávala v hloučku lidí s cedulema se jménama nebo s připotomnělým barevně vyvedeným přivítáním. S rukama v kapsách jsem se rozhlížela po lidech a při každým shledání rodinnejch příslušníků jsem se ironicky ušklíbala. Trvalo to víc jak půl hodiny, ale pak jsem se taky dočkala. Pohlédla jsem R. do očí a najednou...jako by něco bylo špatně. Viděla jsem ho kurevsky ráda, ale přišlo mi to, jako kdybych ho místo 2 měsíců neviděla 2 dny. Když jsme se objímali, cítila jsem, jak na mě doslova visí, jak mě nechce pouštět, zatímco já jsem jen tak volně položila ruce kolem jeho ramen a po chvilce ho chtěla pustit. Co se se mnou sakra děje? pomyslela jsem si. Jako bych se přivítala se svým kámošem, co si na pár dní odskočil do USA, ne se svým klukem, kterýho jsem neviděla deset tejdnů. Ruku v ruce jsme odcházeli na bus, vyprávěli si příhody a vydali se na cestu do mýho hometownu.

První dva dny byly...hodně divný. Ale asi jenom z mý strany.
R. se ke mně pořád chtěl tisknout a tulit se ke mně, jasně, neviděli jsme se dost dlouhou dobu, chápala jsem to. I já jsem ho ráda objímala. Ale prostě jsem nějak necejtila takovou potřebu jako on.
Stalo se to, čeho ses obávala, vysmívalo se mi mý svědomí. Ty jsi VĚDĚLA, že ho nepodvedeš. V tom přece žádnej problém nebyl. To, čeho ses ale SKUTEČNĚ bála, to jsi byla ty sama. Ty a ten tvůj zasranej individualismus. Ta tvoje neschopnost bejt s někým ve vztahu. Myslela sis, že to před sebou schováš, ale tvůj hlavní strašák byl ten, že si za ty dva měsíce tak moc zvykneš na to bejt sama, že se třeba budeš chtít pak s R. rozejít. Ne proto, že by se změnil, že by ti přestal vyhovovat. Bylo by to kvůli tobě. Kvůli tomu, že bys zase zatoužila po tom bejt sama. Snažila jsem se zaplašit svoje myšlenky a dál R. objímala. Ne že bych vůči němu nic necejtila, ale bylo to...nějaký divný.

Některý dny byly ale naopak dost skvělý. Třeba výlet do nedalekýho města do bazénu a následný blbnutí ve vířivce. A cesta k oboře a sezení na balíku slámy, kdy nám patřil celej svět. A taky večer v čajovně s Jonášem, Š. a Bárou nebo ten další na Růžku. A do toho plno, opravdu plno skvělýho sexu. Sakra, nebyly to vůbec špatný dny. Ale po pár dnech už jsem cejtila, že toho mám dost. Že už potřebuju bejt sama. Zalízt do postele a číst si knížku, pustit si hudbu a nerušeně přemítat, vzpomínat...utápět se v podzimních mlhách. A tohle se s R. dost dobře dělat nedalo. Proto mě zarazilo, když po mně chtěl, abych ještě na pár dní jela k němu do Jilemnice. Strašně se mi nechtělo. V den odjezdu měla Bára narozeniny a já chtěla radši zůstat v NS a oslavit to s ní. Taky k nám přijela pouť a ne že bych si chtěla vyzkoušet nejrůznější atrakce, vlastně se každoročně v jeden víkend v září náměstí, pošahanejm kolotočářům a burácející neuvěřitelně dementní hudbě vyhýbám jen co to jde, ale...říkejte si co chcete, možná to bude znít směšně, ale pro mě je pouť začátek podzimu. Když k nám přijede, je to, jako by uzamykala léto a otevírala dveře podzimu. A ten já tuze ráda. Chtěla jsem tady bejt při tom. Chtěla jsem projít tím každoročním zářijovým rituálem. A k tomu všemu, jasně, sedm nebo osm dní v kuse s R. už mi tak nějak stačilo, těšila jsem se na svoji samotu. Nakonec jsem ale souhlasila a v sobotu jsme vyrazili.

Sobotě ale předcházel pátek a ten byl trochu krušnej. Seděli jsme na lavičce na Paloučku ještě s Bárou a řečí zabředli do sexuálních témat. Nejbizardnější místo, poloha a tak podobně. Pubertální sračičky. Když jsme s R. přišli domů, zahráli jsme si dámu. Prohrál. A najednou byl dost smutnej.
"To tě ta dáma tak vzala?" povídám mu.
"Ani ne."
Chtěla jsem vědět, co se stalo, a tak jsem to z něj postupně dostávala.
"Vadí ti na mně něco?"
Chvíle ticha. Bylo jasný, že chce něco říct, jenom neví, jak do toho.
"Vadí mi, že se před svejma kámošema chováš jako lehká holka. Že se třeba bavíte o tom, jak mě dáte s Jonášem dohromady a já se tomu směju, hraju tu hru s váma, ale ve skutečnosti mi to vadí. A ty tvoje řeči o klukách...bojím se, že jsem pro tebe jenom další číslo na pořadníku."
A tohle mi přišlo děsně smutný. Jasně, mám problémy sama se sebou. Se svým minulým já. Se svejma vzpomínkama, který mě někdy dost krutě ovládaj. Pořád si v sobě držím některý lidi a nechci se jich vzdát. Ale to celý je minulost. Ti lidi jsou mrtví. Ať už opravdu, nebo jenom duševně - pro mě. Nikdy, nikdy už je nebudu moct oživit, nikdy se s nima znova nesetkám a nikdy s nima nebudu prožívat doby, který jsem prožívala. To jediný, co mi zbylo, to jediný, co mi nikdo nevezme...jsou vzpomínky. Ale co se týče přítomnosti - R. je vopravdu jedinej kluk, kterej se těm duchům minulosti může vyrovnat. Rozhodně bych ho ničím nechtěla zranit, určitě si z něj nechci dělat "další číslo". Jasně, ten tejden byl divnej. Něco ve mně bylo jinak a já nevěděla, jak se s tím vypořádat. Jednou mi řek "miluju tě" a já na to "já tebe taky", ale přitom jsem cejtila...že si tím nejsem vlastně vůbec jistá.
Takže jsem mu to nějak vyvrátila, ale pak mi pověděl něco, nad čím jsem se musela vopravdu zamyslet. "Mám pocit, že do toho vztahu dávám víc než ty."
A to byla pravda. To byla děsivá a hnusná pravda. Na to jsem mu nedokázala nic říct. Ještě než R. odletěl do USA, všechno bylo v pohodě. Oba jsme k sobě udržovali stejnej cit. Ale poté, co se vrátil...najednou jsem cejtila, že u mě to tak velký není, a to z důvodů, který už jsem vypsala o něco výš. Nebezpečně moc jsem si zvykla na svoji samotu, tak moc, že už by snad chyběl jenom měsíc čekání a už bych se snad s R. rozešla jen kvůli tomu, že chci bejt zase sama. Sama se sebou. Takhle to byly "jen" dva měsíce, ale navracet se do toho vztahu pro mě bylo sakra těžký. Ale myslím, že se to podařilo. No hele...

V sobotu jsme teda vyrazili na cestu do Jilemnice a do svýho hometownu jsem se pak vrátila o pár dní později - ve středu. Ale ty dny mezi tím byly děsně fajn. V neděli jsme vyrazili na skejt, v pondělí jsem byla uchvácena podkrkonošskou krajinou a v úterý absolvovala návštěvu místního už nefungujícího pivovaru. I tak jsme se stihli rozjet dvěma pivama a následný dílo dokonali o pár hodin později v knajpě s R. kámošema - Martinem a Vojtou. Hodila jsem svoji první dvacku do automatů (a následně další dvoupětku, protože jsem nic nevyhrála narozdíl od R. a Martina, což mě pěkně nakrklo) a pak už následovala cesta nocí domů, kdy jsem si uvědomila, jak jsem šťastná. Držela jsem R. za ruku a pak se na něj dívala v posteli a řekla mu ty dvě slova, řekla mu "miluju tě", protože jsem cejtila, že to tak fakt cejtím. A nakonec jsem zjistila, že se mi ani z Jilemnice nechce odjíždět.
Takže docela happyend, no ne?

Měl jsem pocit, že žaludek mám napumpován plynem a že mi tlačí na bránici, aby mi rozdrtil plíce

5. srpna 2013 v 19:02 | Bliss |  Noise in my head
Dneska jsem si po opravdu hodně dlouhý době zahrála na basu a hned mě to nasralo. Sice jsem po chvilce bezmyšlenkovitýho hraní vymyslela dobrej kousek, co by moh bejt začátek nějakýho songu, ale problém je takovej, že já tu těch papírků popsanejch tabama a ukrývajících v sobě začátky minimálně dalších patnácti písní mám tolik, že nevím co s nima. Teda jasně, vím. Dokončit, otextovat, najít si kapelu a nahrát album, haha. A ačkoliv dneska není nikterak těžký vydat nějaký to EP, stačí k tomu jedna velká slož kapelníků a čtyři pět songů máte venku, já se toho snad nikdy nedočkám. Veškerý pokusy mít kapelu prostě skončily fiaskem, nejdýl nám to vydrželo s Ondrama, ale stejně vždycky šlo jenom o jamming než vopravdický a vážně skládaný songy. A po roce nebo jak nám to vlastně dlouho vydrželo jsme to radši vzdali. Do tý doby mi osamocený hraní na baskytaru uvnitř pokoje nikdy nevadilo, přehrávala jsem si Franze a Fůčka a nějaký ty Redhoty, ale jakmile jednou čuchnete ke kapele, už prostě nechcete hrát sami. A tak teda většinu času jenom o tu basu zavadím pohledem, ale ani mě nenapdne ji vybalovat a ladit a hladit prstama, to pomyšlení, že to stejně k ničemu nepovede, mi vždycky zkazí náladu dřív, než se k něčemu rozhoupu. Dneska jsem vydržela hodinu ležet na posteli a jen tak čumět do stropu a přemejšlet si, načež jsem si řekla, že ty vole Andreo, takhle už to dál nejde, dělej se sebou už konečně NĚCO nebo úplně uhniješ, neochotně jsem se zvedla a doslova se přinutila vytáhnout baskytaru z pouzdra a hrát. A nebyla to kdovíjak velká sranda, ale aspoň jsem se zabavila. A vymyslela jsem ten malej kousek, kterej ale nedokážu otextovat, protože moje hlava je úplně prázdná, mazací hlava, nenacházím se prostě v příhodným duševním rozpoložení, abych ze sebe dostala něco dobrýho. A takhle to jde pořád. Je to začarovanej kruh. Dokud něco nezačnu dělat, těžko tuhle apatii zlomím, ale k tomu, abych něco začala dělat, jsem moc líná. Fuck it.
Navíc nemít tu kapelu je příšernej voser, potřebuju někoho k sobě, aspoň bubeníka.

Jak stárnu, bortí se mý sny - pravděpodobně nebudu vyprodávat Wembley se svojí kapelou, no a to, aby ze mě byla úspěšná spisovatelka...ty vole, to bych nejdřív musela sepsat nějakej román, a k tomu se taky jen tak nedokopu. Co mám dělat? A jak si vůbec představuju svůj život?

Tyhle prázdniny jsou jedno velký čekání, nedokážu si je pořádně užít, protože pořád jenom odpočítávám tejdny, a mám pocit, že 30. srpen, kdy konečně přiletí R. z USA, nenastane snad nikdy. Nepodvedla jsem ho, i když nejblíž tomu byl asi M., kdy mi jednoho slunečnýho odpoledne sáhnul mezi nohy, načež ode mě dostal pravým hákem a taky jsem mu řekla, že už se s ním nikdy nehodlám bavit. No, vono to bylo trochu jinak, docela jsem ho provokovala, takže mi to asi dost patřilo, na druhou stranu to natolik urazilo moje ego, na kterým si tolik zakládám, že jsem pevně rozhodnutá mu ukázat fakáče kdykoliv ho potkám. Jinak jsem úplně čistá jako lilie a na sex myslím několikrát do hodiny.

Jinak se za tu dobu, co jsem naposledy napsala článek, vopravdu nic zásadního nestalo, užila jsem si 3 dny v Brně, nespočetněkrát jsem šla na pivo nebo do čajovny, popleskala nějaký fotbálky s Dejvem a spol., popíjela jsem taky u Berounky v Sýkořici, načež jsem při nočním koupání čelila obrovský invazi komárů, po večerech jezdím bruslit, vysedávám u rybníka a taky se v něm koupu, čtu si a zanedlouho se začnu učit na zkoušku. Takový normální prázdniny. Jo, a minulou středu jsme museli nechat uspat Jacquese. Bylo to dost smutný, takhle blízko smrti jsem nebyla snad nikdy. V jednu chvíli ho přidržujete u kýble s vodou, aby se napil, protože už sám nemůže stát, v další ho nesete k zvěrolékaři a víte, že mu zbejvá posledních pár minut, než ho uspí, sedíte v čekárně, hladíte ho a třese se vám brada, no a pak už to všechno končí a vaše poslední vzpomínka je na bednu ve vašich rukou a podivně ochablý tělo, který se při vašem každým kroku zatřese. To tělo, který ještě před nedávnem bylo tak živý.
Ale to je život.

Takže furt nic. Čekám na zázrak. Až se stane něco, z čeho se úplně poseru a začnu psát jak divá.

Nakonec káže Terrymu, ať přinese Jacobovu plechovou pikslu, a ze dna mu vyškrábe pár rozdrobených starých sušenek

10. července 2013 v 14:04 | Bliss |  Noise in my head
Ležím na zádech a koukám nahoru, nade mnou probouzející se nebe a vyhasínající hvězdy. Jsou to už jenom takový bledý tečky. Zvednu hlavu a opřu se o loket, rozhlídnu se kolem sebe. Za mnou mlčky stojí les, co už vůbec není strašidelnej jako před hodinou nebo před dvěma, kdy jsi přes tu neproniknutelnou tmu nedokázal rozeznat, kde končí jeden strom a začíná druhej, jsou to jenom šedý stíny s natahujícíma se pařátama větví. Kus ode mě pomalu dohořívá táborák, bílej popel protkanej oranžovejma žilkama. Dívám se a všechno to pozoruju, hluboko pode mnou je můj hometown, vlastně jsou to jenom světla pouličních lamp zářící do noci, která už ztrácí dech. Říkám si, že to stálo za to. Vyškrábat se těch pět pater nahoru na horu, octnout se úplně mimo civilizaci a pak se s určitou úctou a údivem dívat zpátky. Máš pocit, že ti patří celý město i s tou okolní přírodou, každej strom je tvůj, každá ta šiška, na který ležíš, je tvoje, nebe je tvůj kámoš a hvězdy ti padaj k nohám. V tu chvíli si připadáš tak sám, i když kolem tebe leží spící těla, a je to, jako by ti patřil celej svět. Na jazyku máš chuť života.

Chtěla jsem utýct.
Ten den mi bylo 22 a neměla jsem náladu na nikoho.
Bejt sám někde v lese. Vdechovat vůni stromů. Sedět u vody a celej den čumět do její hladiny. Nepotkat žádnýho člověka...
Nakonec jsme šli do čajovny a bylo to skoro stejně dobrý. Jenom kdyby kus ode mě neseděl A. Cítím vůči němu výčitky svědomí. Nebo něco na ten způsob. Pozdravili jsme se a snad se ani neusmál.
Odcházím domů a místo hlavy mám velkej otazník. A přitom by mě nic nemělo trápit.
Osmej červenec.

Čtvrtýho července.
Všichni stojí v kruhu a dívaj se na sebe. Svírá v ruce flašku naplněnou colou a rumem, drží ji dost pevně, jako by to byl ten poslední záchytnej bod ve vesmíru. Občas se napije a pošle ji dál.
On se na ni dívá a ona to ví. Klopí zrak dolů a červená se. Několikrát. Připitomělej úsměv. Sluší mu to. Zrzavý vlasy.
Někdo hraje na kytaru a je dobrej. Všude je plno lidí, utváří se malý skupiny. Pořád jsou spolu. Ona, Bára, Dejv.
"Můžu si k vám přisednout?" zeptá se. Dívá se mu do očí a řekne: "Jasně." Sedí tak blízko, hledí do ohně a usrkává brčkem houbu. Nabídne jí. Napije se. Je dobrá. Jako čenž mu podsouvá colu s rumem. Neodmítá. Moh by se opít, pomyslí si a v duchu se tomu usměje.
Provokativní pohledy a úsměvy.
Všechno je hrozně hezký, celej ten večer.
On si pořád sedá vedle ní. Vždycky se někde na chvíli ztratí s foťákem a jako nějakou památku nechá po sobě nakousanej chleba a kelímek houby. Hlídá mu to. Dívá se na ty dvě věci jako na nějaký posvátný předměty. Přitom je to jenom obyčejnej, nakousanej chleba. On se pak vrátí, a i když jsou všude jinde volný místa, sedá si k ní. Určitě je v tom i ten chleba.
"Můžem u tebe dneska přespat?" zeptá se jí Dejv a ona souhlasí. Proč ne? "Adame, nechceš u Áji taky přespat? My si lehnem s Bárou spolu a vy můžete spát v jedný posteli." Za tohle má chuť ho nakopnout mezi nohy, i když je to kámoš. On se cítí dost vyvedenej z míry. Naštěstí se na něco vymluví. Ona propaluje Dejva pohledem a slibuje mu smrt ubitím lžičkou.
Už je po party. Zvedá se se svými kamarády a on řekne: "Jdu s váma." Není na tom nic divnýho, maj společnou cestu.
Před svým domem podá klíč Dejvovi se slovy: "Jděte si lehnout. Já vyprovodím A."
A tak jdou spolu vedle sebe. Jenom na konec ulice, dál ne. Povídaj si a je to divný a na druhou stranu úplně normální.
Stojí u kontejnerů, přichází rozloučení.
Ona ví, že musí něco říct. Že musí říct TO. Má to v hlavě celej večer.
"Hrozně se mi líbíš. Už dlouho. I když tě vlastně moc neznám. A myslím, že jsi fajn a tak...ale...mám kluka."
"To je v pohodě."
"Né, já...prostě...jenom...nevim. Chtěla jsem ti to říct. Aby sis třeba...nejak...naděj-"
"To je v pohodě. Můžem bejt kámoši."
"Ale...já..."
Cejtí, že ho ztrácí. Má potřebu mu říct miliardu věcí. Potřebuje znát jeho názor. Neví, jestli se celou dobu nemýlila. Ale zazvoní mu telefon. Jeho ségra. Obejmou se a on se s mobilem u ucha vydá na cestu dolů. Dívá se za ním a pak se otočí a vyrazí domů.
Takhle to dopadnout nemělo.
Cejtí se trapně. Možná že se mu vůbec nelíbí. Možná že se mu líbí a právě ranila jeho city.
Chce s ním ještě mluvit a neví, jak na to.
A taky neví, co z toho vlastně chce mít.

Bruslíš na tenkým ledě

26. června 2013 v 14:46 | Bliss |  Noise in my head
To mi ho zas vyhoň!
Když je člověk sám, narazí na péro jednou za čtvrt roku a to ještě může mluvit o štěstí, ale jakmile s někým začne chodit, slítávaj se na něj všichni jako vosy na med. Většinu lidí mi nedělá problém odmítnout, nespala bych s nima, ani kdybych byla nezadaná, takže to, že mám kluka, je vlastně dobrá záminka k tomu je poslat do hajzlu, pak je tu ale pár jedinců, který bych přinejmenším šukala, a když je odmítám, tak se to ve mně všechno bouří, ale prostě...nemůžu jinak! No tak třeba tohle...

V sobotu jsem jela do Krušovic na pivní festival, zašla na pár kapel, popleskala fotbálek, vypila dvě tři piva a pak jsem se střetla s Petrem, co na mě už dlouho dělá voči, ale zrovna on patří k těm klukům, který bych nechtěla ani za nic. Tak jsme si spolu sedli do trávy a pozorovali lidi pod náma a trochu se bavili a pak mi P. řek: "Chtěl bych tě." No jo. To nejsi jedinej. Diplomaticky jsem mu vysvětlila svoji situaci a on jen uznale pokejval hlavou a nechal to bejt. Když jsme se pak zvedli, abychom našli jeho tátu, kterej někde zmizel s dvěma kozatejma čičinama, a P. dokola opakoval, že to je fakt průser jako hovado, ztratila jsem se mu naštěstí v davu a za celej den ho už nepotkala.
Přimotala jsem se k Pavlovi, na kterým bylo taky vidět, že mě dost rád vidí, trochu jsme se kočkovali, načež mě pozval na nějakou garážovou pijatiku teď v sobotu a nezapomněl při tom významně pomrkávat. Tak jsem řekla: "Jo, asi se stavím, ale nic si od toho neslibuj." No nemít R., asi by mi nic nebránilo skončit s Pavlem v posteli, takhle ho budu muset zklamat. Na to mi nezbejvá napsat nic jinýho než obligátní "se s tim smiř".
Vedle Pavla pořád postával jeho kámoš, kterýho jsem viděla poprvý v životě, no a v průběhu koncertu, na němž jsme byli, si o mně asi taky udělal nějaký zkreslený představy, anžto mě v závěru požádal o číslo, který bych mu nedala tak jako tak, pokrčila jsem rameny a žoviálně ze sebe dostala: "Hele, asi by ti k ničemu nebylo." Tak nevim, asi jsem mu zlomila srdce.
Největší vodvar toho dne byl ale A. Za celou tu sobotu jsem ho potkala jen jednou a málem by se to bylo ani nestalo, kdybych nenarazila na Míšu a spol. a nerozhodla se obrátit směr a jít s nima tam, odkud jsem zrovna šla. Po pár desítkách metrů jsme potkali právě A., kterej si mě hned suverénně zastavil a se svým nevinným obličejem raněný srnky se mě zeptal, jestli taky mířím čtvrtýho července na tu akci u W. (na kterou jsem sice byla přes FB pozvána, leč množství lidí, který znám jen tak od vidění nebo vůbec, zabránilo mýmu lehce introvertnímu já kliknout na "zúčastnit se", a tak jsem to furt nechávala otevřený a čekala na nějaký znamení...který se asi dostavilo). Něco jsem ze sebe vyžbleptla a vůbec nedokázala zachovat klidnou tvář, sjížděla jsem ho pohledem a v duchu si říkala: Kurva, proč musí vypadat tak dobře?! A tak teda jó, nakonec jsem mu řekla, že tam budu, načež jsme se zase každej rozešli svojí cestou a já se uvnitř sebe celá zatetelila a po tváři se mi rozběh úsměv, jak kdybych viděla košík plnej koťátek.
Takže si na jednu stranu říkám: Už aby byl 4. červenec, a na druhou: Dávej si sakra bacha, jo?

Včera večer jsem se tak nudila, že jsem přijala bláznivou nabídku od M. zahrát si u něj doma Evropu. "Dáme Evropu, pokecáme a po jedenáctý vypadnu, nic nebude, je ti to jasný?" upozornila jsem ho. "Samozřejmě," řek a nepřestával se provokativně usmívat. Jakmile jsem vešla do jeho apartmá, věděla jsem, že vstupuju lvovi do držky. Sedla jsem si na postel a nechala se skenovat jeho zrakem. Rozdala jsem balíčky a trochu se chvěla a pak mě napadlo: Kurva, já jsem pánem celý situace a já si taky budu určovat, co bude a nebude...teda spíš nebude. A tak jsem se uklidnila a začala si jeho pohledy užívat. Bavilo mě rozvalovat se před ním na posteli a čtverácky na něj pomrkávat, bavilo mě přejíždět si prstem po spodním rtu a všelijak se protahovat. Šílel ze mě. Pak už jsem to byla já, kdo se na něj díval, a on klopil oči.
Několikrát za ten večer se objevil nade mnou a chtěl mi dát pusu. Odstrčila jsem ho. "Chci tě" nebo "Chtěl bych tě lízat," párkrát polohlasně pronesl a já se zase smála, dělalo mi to sakra dobře, bejt takhle žádaná, svádět ho a přitom si sama určovat pravidla a vědět, že nic, NAPROSTO NIC nebude. Hráli jsme ještě Scrable a zůstala jsem tam asi do čtvrt na jednu. Pořád to zkoušel a já ho nenechala.
"Vždyť se o tom nedozví."
"Ale JÁ bych o tom věděla."
"Tak si to aspoň uděláme před sebou."
"Ani náhodou."
"Můžu ti dát aspoň pusu?"
"Ne!"
A dál jsem se smála. Jeho ztrápenej obličej a nadržený ego.
Šel mě pak vyprovodit dolů ke dveřím a přitom vplet ruku do mejch vlasů a začal přibližovat moji hlavu k tý jeho. Chytla jsem ho pod krkem, na dlani cejtila jeho ohryzek a klidně řekla: "Pusť mě."
"Ty mě pusť první."
"Ne, TY mě pusť."
Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jeho ruka začala povolat, ještě mi prstem přejel po tváři, načež jsem i já uvolnila svůj stisk a pak spustila paži zpátky k tělu.
"Dobrou noc," rozloučili jsme se jako by nic. "Byl to docela fajn večer," zavolala jsem ještě za ním a myslela to zcela upřímně.

Vím, že kdybych nechodila s R., tak už s M. dávno šukám. Sama jsem se občas musela krotit, abych po něm nevyjela. Někdy si říkám: No a co? Kdybych se s někým vyspala, nic by se na tom nezměnilo. Pořád bych měla R. stejně ráda. Ale pak mě napadne, že bych mu to přece nemohla udělat. Nikdy bych mu nechtěla ublížit. Navíc...nejvíc se bojím toho, že kdybych se s někým vyspala, okamžitě bych se vrátila do svýho starýho života. Zase bych chtěla bejt volná; užívat si a nebrat na nikoho ohledy. Vím to. Stačil by jeden jedinej sex s kýmkoliv. Všechno by šlo do hajzlu a já bych byla jako utržená ze řetězu. Už takhle si říkám, že to možná bude divný, až pak R. po tak dlouhý době zase uvidím. Že si už možná...zní to sice směšně, ale že si už možná tak zvyknu na tu samotu, na tu volnost, že už s ním nebudu chtít bejt. A pak mě napadá, že je to blbost, že až ho uvidím, zblázním se štěstím, vždyť už jen dneska jsem se dívala na jeho fotku z letiště a připitoměle se usmívala, dívala se na jeho rty a myslela si: Panebože, tak tyhle rty bych teď chtěla líbat.

Shit. Vono to nějak dopadne. Ještě taky nebyl čtvrtej červenec.

Jak jsem se odubytovala

21. června 2013 v 20:48 | Bliss |  Noise in my head
Lidi maj často tendenci říkat, že když něco končí, něco jinýho zase začíná. No to je určitě pravda, ale na tohle já nikdy nebyla. Každej konec vždycky strašně prožívám a to, že začíná nějaká nová éra, je mi úplně u prdele.

Odjela jsem v pondělí do Ústí a moc se snažila nemyslet na to, že je to můj poslední tejden na koleji. Na koleji, kde se mi zezačátku tak strašně nechtělo bejt, a potom, co jsem poznala R. a jeho kámoše, jsem si to tam zamilovala. Cyvé, teď mě napadá, že tenhle článek bude strašně ucintanej, něco jako těch pár minut v každým díle HIMYM, kdy začne hrát dojemná hudba a Ted někomu radí nebo někdo radí Tedovi a všichni jsou najednou strašně uvědomělí a dospělí a skoro ubrečený. No...se s tim smiř.

Tak jsem jela do Ústí a měla jsem z prdele kliku (už zas!), protože mi sice ujel bus směřující na Hradčanskou, ale zanedlouho jel jinej na Zličín, no nestihla bych se dostat na Hlavák včas, kdyby ovšem můj vlak neměl desetiminutový zpoždění. Vono to vůbec bylo pěkně napřesprdel, protože jakmile jsem dorazila na zastávku, začalo mě všechno neuvěřitelně srát - horko, pot stékající mi po zádech, rýma od alergie, mnutí si očí a nosu kvůli alergii, svědění patra a koutků úst kvůli alergii, menstruace, kvůli který mě sralo i to, co by mě normálně moc nenakrklo, dvě asi šestnáctiletý rajdy nedaleko zastávky, z nichž jedna se pořád strašně nahlas něčemu smála, načež zakřičela: "Ty vole, já jsem tak zhulená, zmaštěnááá!", hej kámo, v životě jsem se s nikým neprala, ale v tu chvíli, chápej, pot, tekoucí nos, kejchání, horko, týpek, kterej vypadal, jako by právě vyskočil ze Šunkovýho nářezu, co pořád přede mnou přecházel sem a tam, takže mě dost znervózňoval, autobus, kterej mi ujel, a ty dvě flundry, malý puberťácký píčy, co seděly kus ode mě a pořád se, hahaháá, něčemu smály, no jak říkám, nikdy jsem se s nikým neprala, ale v tu chvíli jsem vopravdu měla chuť vstát a rozkopat jim držky.
Ale jinak cajk. Do toho Ústí jsem se nakonec dostala včas.

Byl to naprosto skvělej tejden, počínaje pondělkem, kdy se uskutečnil "výstup na K2", rozuměj "vyjdi 11 pater a v každým si dej panáka". Myslela jsem, že to bude oficiální akce, která se prej koná každej rok a kde chlastá fůra lidí z kolejí, nakonec se nás sešlo tak sedm nebo osm, obvyklá skvadra, skoro všichni v rukou flašky něčeho ostřejšího, já jen 2 litráky piva, ale stejně mi to stačilo. Skoro nic celej den nejíst a pak vypít za hodinu čtyři piva a dva tři panáky, jou, zas jsem prozvracela kus noci, chvíli jsem i brečela, pak jsem v posteli objímala spícího R., co byl vlastně jen tak v polospánku, občas měl otevřený oči, ale stejně mi druhej den říkal, že o ničem neví, no já byla ráda, ráno jsem se zase za sebe styděla.

Bylo úterý, neuvěřitelný horko, kus dne jsme s R. proflákali u bazénu, a když jsme šli ve 3 nebo ve 4 zpátky na kolej, procházeli jsme kolem NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NĚ dlouhý fronty lidí, čekající na vstup do bazénu. Usmála jsem se a nahlas řekla: "Nechtěla bych stát frontu v tomhle vedru." Pár lidí se po mně znechuceně podívalo. Večer byla grilovačka, kde jsem jen tak decentně popíjela svý dva Kozly.

Ve středu už se to teplo a dusno nedalo vydržet, lexikologii jsem se učila jenom v kalhotkách. Večer byl ovšem snad nejkrásnější z celýho tejdne. Nejdřív pár piv na zahrádce na Hnátě a pak jsme si rozložili deky do trávy před kolejema a popíjeli asi do tří do rána. Rozhlížela jsem se po těch tvářích a říkala si, jak je to smutný, že už asi nikdy neuvidím Ivoše, co je čerstvě magistr, ani Glorii, která mizí zřejmě do Prahy, ani Mgr. Zuzku, nebo Adama a Tomáše, kteří zase jedou minimálně na půl roku erasmácky do Německa. Pár lidí tu zbude, ale většina z naší party prostě zmizí. Je mi líto, že jsem je sotva poznala, a už se s nima zase musím loučit. R. mi říká, že přijdou jiní, ale to už prostě nebude vono.
Když už bylo hluboko po půlnoci, uvědomili jsme si, že má vlastně Filip narozeniny, a tak jsme ho šli probudit. Následný opilecký pořvávání z okna na někoho v parku a bujarý veselí přihnalo k F. na pokoj kolejní radu - dva kluky, co by asi taky nejradši pařili, ale nemohli, a tak aspoň dělali strašně přísný obličeje, za nima stálo pár lidí z patra a kolejbába. Odporoučeli jsme se každej spát do svýho vlastního roomu, i když jsme chvíli tvrdili, že jsme všichni (rozuměj asi šest lidí) z jednoho pokoje.

No a pak přišel čtvrtek a já se skoro do jedný válela s R. v posteli, oba nahý a každou chvíli jsme skočili do studený sprchy, protože to prostě jinak nešlo. Napsala jsem písemku z lexikologie (snad) a pak zase přišla k R., servala ze sebe triko a sukni a vrhla se na něj.
Večer jsme šli oslavit Filipový narozeniny, jenom tak na dvě, na tři, byla to už opravdu poslední POSLEDNÍ noc, bylo to příjemný, ale někdy kolem jedenáctý jsme to všichni zabalili, protože se spustil příšernej liják a oblohu každou chvíli rozdělovaly blesky. Stála jsem s R. u otevřenejch dveří od balkonu a dívala se na to peklo venku; pršelo fakt brutálně, skoro nebylo vidět na krok, obrovskej vítr ohýbal stromy a listy padaly dolů, a já řekla: "To je přesně vono. Taková rozlučka. Poslední tečka za vším. Juchů!" Byla jsem hrozně šťastná a smutná, připadalo mi, jako by ten vítr a déšť a tmavá obloha, co každou chvíli blikala oslnivou modří, hrála divadlo jenom pro mě, úplně jsem měla chuť vyběhnout ven a spojit se s tím běsnícím živlem.
Taky mi trochu vytryskly slzy a R. si myslel, že je to kvůli němu, kvůli tomu, že na prázdniny odjede do Colorada a my se asi 9 tejdnů neuvidíme, ale ne, s tím už jsem smířená, prostě na mě dolehlo to, že jsem zažila moc pěknej rok, kterej tou bouřkou tam venku, tou totální apokalypsou, kterou jsem sledovala jako uhranutá, prostě skončil. A jo, já vím, od září to začne zase znovu, budu bydlet s R. a budu zase chodit na pivo na Hnátu, ale ty vole...já prostě nevim. Konce mi nedělaj dobře.
Chtěla jsem bejt celou noc vzhůru, prošukat ji a pak se objímat a pouštět si Sex on Fire a taky Kids nebo Torn, ale nakonec nic, prostě jsme úplně obyčejně usnuli a pak bylo ráno. Byl to strašnej fofr, mám pocit, že jsme se ani pořádně nestačili rozloučit, no a najednou jsem seděla v autě s bráchou a jeho přítelkyní a do toho hráli Led Zeppelin nebo něco, a to bylo taky dobře.


Dneska jsem se šla podívat ke Káje na jejího novýho králíka a jedna z vět, který kolem nás lítaly vzduchem, zněla: "Stejně ho podvedeš."
"Cože?" já na to.
"Myslím si, že ho podvedeš."
"To teda nepodvedu," řekla jsem naprosto rozhodně. Proč bych to měla dělat? pomyslela jsem si.
Nakonec jsme se vsadily o flašku vína. Už se těším, až ji na konci srpna otevřu s R.

Tohle si přečti, je to dobrej článek

8. června 2013 v 18:51 | Bliss |  Noise in my head
Na stěně mi visej kočky s bílejma tlapkama a za nima modrý pozadí. Novej měsíc. Venku je všechno zelený a mně teče z nosu a svědí mě patro a koutky úst a když sedím na louce a koukám na baráky pode mnou, tak mě to sere. Dlouho nevydržím bejt v přírodě. Kvůli těm kvetoucím hnusům, co vás furt šimraj v nose, snad začnu mít ráda podzim a zimu místo jara a léta. Teda podzim mám ráda. Ale k zimě si asi nikdy nevybuduju žádnej extra láskyplnej stav, hlavně prosinec bych úplně vymazala, i když Vánoce a Silvestr a tátový narozeniny a teď taky narozeniny R.

Když už píšu o R., nedá mi to, abych se nezmínila o tom, že jsem minulej víkend strávila u něj doma. Poprvý.
Cesta vlakama z Ústí trvala skoro pět hodin. Nebo čtyři. Byl pátek a chcalo a já seděla na sedačce a poslouchala mp3, do který mi R. napral nějaký věci, protože už mě prostě omrzely skupiny, co furt poslouchám. A tak jsem si pustila Joy Divison a řekla mu, že i když mám najetej Control zepředu dozadu a vodzadu doprostřed a pár songů od JD znám a Love will tear us apart bych snad ještě dala dohromady na basu, stejně mě prostě tahle kapela nikdá úplně za srdce nechytla. Ale protože se mi nechtělo pouštět si rozjuchaný Wolfmother, na oknech se objevovaly drobounký jizvičky od deště a po nebi se převalovaly mraky, co vrhaly na všechno svý šedý stíny, chtěla jsem se s něčím ponořit do melancholie. Docela mě to chytlo. Těšila jsem se, jak teď z Ústí pojedu v tejdnu domů a pustím si zas ty Joy Division ve vlaku, abych si je pořádně najela, ale zapomněla jsem si mp3 na koleji v kapse od saka. To je teda voser, ale stejně moc do přírody chodit nemůžu, tak je to asi jedno. Zpět za výpravou k R. rodičům.
Jilemnice je fajn město. I u R. doma je to fajn. Až na jeho otce, vášnivýho lyžaře a cyklistu.
"Sportuješ?" byla hned první otázka, co na mě byla vybafnuta u rajský vomáčky se třema knedlíkama.
"Éé...plavu," odpovídám a říkám si: Honem, vymysli ještě něco. Ale rychle, ať ta mezera není moc nápadná. "A taky občas běhám, jezdím na inlajnech, někdy si jdem s lidma zahrát softball..."
"A lyžuješ?"
"To zrovna ne."
"A jezdíš na kole?"
"Někdy." Jasně, naposled asi před osmi lety, kdy jsem jela na kole vyhodit plnou tašku sklenic a flašek do nedalekýho kontejneru, spadla a rozřízla si pravou dlaň.
Rozhlídla jsem se po kuchyni, což byla moje nejčastější činnost v tý místnosti, protože jsem prostě nevěděla, kam s očima, a zrak mi padnul na knihy v poličkách. "Čtete?" zeptám se a už se chystám na vášnivý debaty o Kunderovi, Hrabalovi a Jaroslavu Havlíčkovi.
"Vlastně ne, jenom občas Respekt."
"Aha." Tak to teda respekt, říkám si v duchu.
Snědla jsem knedlíky a na talíři nechala hektolitr omáčky, protože mi stačí namáčet si knedlíky jen tak decentně, ačkoliv na mě při obědě vždycky máma znechuceně hledí a kroutí hlavou a říká si, po kom to to dítě má, to já jsem vždycky snědla všechno a ještě si přidávala, no ani na návštěvě u R. jsem se zrovna dvakrát nehecla a nechala tam tu omáčku skoro nedotčenou a kus kraví mrtvoly rozpitvanej, že by se za to nemusel stydět ani Jan Jessenius. No dojídal to po mně R. a jeho otec mě sjel pohledem vostrým jako břitva.
Říkám, že mám ráda kočky, že miluju kočky, a on: "To já dělám, jako že na ně střílím, když nějaká přijde a chce se mi vysrat na trávník. Takhle udělám rukou," nechá nataženej ukazovák a prostředník s palcem, ostatní prsty sbalí do dlaně, "a zařvu: ´Pffffšššááá´, ony se leknout a hned zdrhaj," zasměje se hurónsky a já se s lítostí podívám na svý triko s kočkou v mixéru a nápisem Goodbye kitty.
Pořád si chce o něčem povídat a já už prostě nevím, strašně strašně mě bolí hlava a jediný, co chci, je lehnout si do postele a spát. A tak se konečně s R. zvednem a já sebou nahoře u něj fláknu do postele a rozhodnu se nevstávat, ani kdyby někdo hodil do okna molotov koktejl. Udělám místo R. a společně asi na hodinu usnem.
Probudili jsme se v pět a mezitím se vyčasilo. Hlava už mě nebolela. Rozhodli jsme se udělat procházku po okolí a na vyhlídce v lese, odkud prej vidíš Lomnice nad Popelkou, ale já jsem asi úplně slepá, a támhle je tohle a o kus dál zase tamto, ale já prostě jenom vidím jeho nataženej prst, ukazující na asi pět kopců vedle sebe a jak mám sakra vědět, kterej z nich přesně myslí, no na týhle vyhlídce se o mně opře a já cejtím na zadku jeho ztopořenej penis, nikde nikdo, a já říkám: "Dem si to rozdat," ale nakonec nic, voba jsme akorát celý rozpálený a já mám fakt mokro v kalhotkách.
Večer jsme si to rozdali a pak byla sobota.
V ten den už jsem poznala i R. mamku, která je fakt bezva a suprová, a taky si už nějak zvykla na R. tátu. I když to vypadalo, že by mě po obědě ještě na minimálně dvě hodiny pozdržel u stolu a vyprávěl svý cyklistický zážitky, vymluvila jsem se na to, že se musím fakt krutě učit, což byla pravda pravdoucí, anžto mě v pondělí čekala pekelná zkouška, z který jsem si ale zas tak moc nedělala, protože první pokus, tak jako co. Ale nechtěla jsem vypadat úplně debilně, tak jsem si řekla, že se na to aspoň trochu podívám, navíc mi to přišlo lepší, než si povídat s R. tátou a koukat do map.
Tak jsme se učili, R. taky na něco, a občas střídavě hráli na čtyřstrunnýho Fendera, kterýho jsem teda skoro nechtěla pustit z ruky, zajímavý je, že doma si na basu zahraju jednou za uherskej rok, ty vole. Taky jsme měli sex a já zas musela mít zabořenej obličej do polštáře nebo bejt zakouslá do R. krku, protože pod náma byli jeho rodiče.
Večer se otevřelo víno, co jsem přivezla, a pak ještě další flaška, koukali jsme na zprávy a už začínaly bejt povodně a my to všechno sledovali a pili to červený. To byl hodně fajn večer.
V půl devátý jsme se s R. zvedli a v příjemný náladě dovalili do knajpy za Martinem, co je taky z Jilemnic a jednou jsem s ním popíjela v Ústí. Docela jsem se sundala, a když jsme šli v noci zpátky k R. domů, trochu do kopce, fascinovalo mě, jak se ta silnice krásně třpytí a mít trochu nefajn podrážky, možná bys moh s kažýdm krokem couvat dozadu, takže vlastně taková měsíční chůze.
V neděli jsme měli odjíždět ve čtyři odpo zpátky do Ústí, no a nějak v jednu, kdy R. seděl na sofa a koukal do svejch poznámek a já u kompu a četla si pořád stejnou větu dokola, jsem to už nevydržela a přisedla si k němu a začala ho dráždit a pak mu ho vytáhla z kalhot a vzala do pusy, no byla jsem v tom nejlepším a v hlavě myšlenku, že ještě chvíli, sundám si kalhoty a nasednu na něj, když tu jsme náhle uslyšeli kroky, někdo šel po schodech nahoru! Rychle jsme od sebe odskočili, R. si akorát stihnul upravit kalhoty, když se dveře otevřely a R. táta s potutelným úsměvem, jako by snad nějak telepaticky vytušil, co jsme právě dělali, a chtěl nás v tom schválně vyrušit, si sedl do křesla přesně naproti R. a já zpátky k počítači. No já byla celá navztekaná a nadržená jak blázen, ale taky jsem se v duchu smála, když jsem si pomyslela, s jakou kládou teď R. sedí naproti svýmu otci.
"Nechcete jít dolů na kafe?" zeptal se nás a já řekla, že jo. R. zůstal nahoře.
Myslela jsem, že to bude tak na půl hoďky a pak se půjdu zase učit, ale v tom obýváku mě držel snad do čtvrt na čtyři! R. se mi pak přiznal, že si ho zatím vyhonil u mýho zaplýho fejzbuku nad obrázkem nějaký zrzky z Redheads, jichž jsem fanouškem, ty vole, asi si to vodlajkuju, protože mě čím dál víc sere, že nemám zrzavý vlasy a vony jo.
Tak jsem tam teda seděla a vzala si cukřenku, osladila si kofí a vrátila ji zase někam na konferenční stolek, R. otec ji vzal a posunul asi o třicet centimetrů doprava se slovy: "Jsem trochu puntičkář". No ne že bych to nepoznala po tom, co R. máma cedila těstoviny a jedno vřetýnko jí spadlo na zem, já ho sebrala a ona mírně zděšeně řekla: "Rychle rychle, ať to nevidí táta," nebo po tom, co jsem si hned první den nechala pantofle u R. v pokoji a dolů do kuchyně sestoupila jen tak v ponožkách, a on mě pro ty pantofle poslal, i když všude byly koberce a čisto, že by se za to nemusel stydět ani ten svalouš Proper. Tak jsem se usmála a jen tak pokejvala hlavou a usrkla horkýho kafe. Následovalo prohlížení fotek, jako první mi bylo předáno album, který bylo napraný fotkama R. otce z různejch cyklistickejch výletů, R. otec v trikotu, R. otec stojící na kopci a vedle sebe kolo, R. otec s kámošema na pivě, R. otec sedící na hajzlu s otevřenejma dveřma, tato fotka byla doplněna slovy: "Trochu jsme se opili a ti lumpové museli hned využít situace!" Teprve na konci alba se krčily dvě fotky celý rodiny.
Koukali jsme do map a on mi ukazoval, kudy teď pojedeme autobusem do Ústí, taky mi ukazoval, kde všude byly záplavy, a já už fakt nevěděla, co vlastně říkat, jenom jsem tak přikyvovala a v duchu si říkala: Proboha, ať se v poslední den neprovalí moje chabý zeměpisný znalosti. Ale nebylo to tak špatný, taky mi nabídnul tykání a já si toho docela vážila. Jenom z učení toho ten den už nic nebylo, ale bylo mi to víceméně fučák.
A tak jsme ve čtyři hodiny odjeli na dlouhou cestu autobusem a mně to bylo snad i trochu líto, jak jsem si v pátek říkala: Ať už jsme zas sami na koleji a nemáme neustále za prdelí R. otce, tak se mi najednou nechtělo odjíždět. Ale jednou to přijít muselo, tak co. Snad se do Jilemnic ještě podívám.

Kdyby vás to náhodou zajímalo, tak z tý zkoušky, na kterou jsem se teda zrovna dvakrát neučila, protože prostě kofí a fotky, jsem dostala 3, moje první trojka na VŠ, tak jsem byla trochu naštvaná, ale zas jsem si řekla, že nenechat si ji zapsat do indexu a přijít znova na druhej pokus, znova se to (už konečně pořádně) učit...to by se mi teda nechtělo. A čtyři kredity dobrý, tak co.

Taky už konečně přišly výsledky z toho foneticko-psychologickýho testu, kterýho jsem se někdy před čtvrt rokem zúčastnila, vlastně ani nevím, jestli jsem o tom psala, protože poslední dobou jsem fakt líná na blog cokoliv psát, leč to je fučák, prostě přišly výsledky a jsem:
nezávazná
nepřizpůsobivá
méně ovládatelná
nezávislá
spíš extrovertní
citlivá
smělá
otevřená
empatická
pružná ve vystupování
přesně uprostřed mezi labilním a stabilním a těma dalšíma sračičkama
emocionální
vřelá
starostlivá
spíš se řídím pudy a impulsy
shovívavá vůči sobě
vytvářím silný dojem toho, že jsem společenská, i když třeba úplně nemusím bejt nebo zrovna nemám náladu
nízká úzkostnost (no s tím bych tak úplně nesouhlasila vzhledem k mejm občasnejm úzkostnejm stavům)
nemám moc velkou motivaci cokoliv kolem sebe měnit a libuji si v tom, co je
a taky jsem mírně svéhlavá.
Tak. Docela mě to trefilo.

V úterý dopoledne jsme se s R. váleli v posteli a sledovali zprávy a do toho několikrát souložili, měla jsem tolik síly a chutě, myslím, že bych mohla prošukat celej den, ale nakonec jsme se oblíkli a já se rozhodla, že to risknu a pojedu nějak vlakem z Ústí do Prahy a pak z Prahy do svýho hometownu, protože kdoví, co by bylo zejtra a pozejtří.

Měla jsem z prdele kliku, protože jsem dorazila na západní ústecký nádraží, kde bylo lidu taky tři prdele, a tam mi bylo řečeno, že mám nastoupit na vlak, kterej mě doveze na hlavák, kde přestoupím na vlak do Prahy. Jenomže vlaků tam bylo asi deset a nikde žádný značení, do kterýho bych měla nastoupit, no už mi z toho bylo skoro do breku, ale nakonec jsem našla ten pravej.
Dojela jsem na hlavák a tam jsem měla taky štěstí, protože za tři minuty měl odjíždět vlak na Masaryčku, co měl hodinový zpoždění, takže jsem do něj hned nalezla a jelo se. Bála jsem se, že zůstanu na hlaváku třeba hodinu nebo i víc, než něco přijede, vlaky měly fakt šílený zpoždění. Ve vagonu jsem ale zjistila, že jsem nechala na koleji mp3, tak mě to nasralo, ale ne zas tak moc, protože kus ode mě seděl docela pěknej kluk s bílejma sluchátkama na hlavě, co poslouchal reggae, no bylo to tak nahlas, že jsem to taky slyšela a nakonec se přistihla, že si podupávám nohou do rytmu. Balil si brčko, takovýho malýho osobáčka, a provonělo to celej vagon.
Přišla za náma průvodčí a řekla, že tehle vlak vlastně nakonec do Prahy nejede, jen do Kralup, kde maj na jedný zdi napsaný Boys don´t cry, a tam přestoupíme na jinej, směřující do Práglu. Tak mě to nasralo, protože jsem si řekla: Kurva, tak skvěle jsem vychytala tenhle vlak a nakonec budu muset viset hodinu nebo dvě v Kralupech? Sakrapráce! Seděla jsem dál na sedačce a koukala okýnkem ven, bylo zajímavý, jak i ostatní lidi čuměli, protože řeka byla dravá a rozvodněná a fůra chatek ve vesnicích byla zaplavená až po střechu, čuměli a ve tvářích měli tupý výrazy a já si pomyslela: Jindy vás Labe nechá naproto klidnejma, ale teď se můžete posrat.
Vystoupili jsme v Kralupech a já tak nějak tiše doufala, že by mě ten fajn kluk moh pozvat na to svý brko, no vyhulil si ho sám a já mezitím seděla na lavičce a četla si Murakamiho.
Tak jsem zas ale naštěstí měla štěstí, protože za deset nebo patnáct minut přijel další osobák a my do něj nastoupili a rozjeli tentokrát ale opravdu do Prahy a na Masaryčce jsem měla další štěstí, protože jsem na šestadvacítku tramvaj čekala jen snad dvě minuty, no čekat o něco dýl, tak asi nestihnu vlak z Hradčanský v půl osmý a musela bych jet až v devět. Takhle bylo ale všechno oukej a olrájt, a když jsem se dovalila domů, pěkně jsem se najedla.

A taky přijel Dejv, ve čtvrtek jsem s ním a Bárou a Lubošem prošla několik pubů tady v hometownu, vlastně jsem se na to setkání těšila jak malej harant na Vánoce, no a bylo to dobrý, bylo to skvělý, popleskali jsme fotbálek a nakonec to zakempili u Luboše doma nad čajovnou a koukali se na film a pak si rozložili gauč a my tři (bez L.) se na něj naskládali, já uprostřed, a snažili se usnout, bylo už pět ráno a já nebyla ani trochu ospalá a říkala si: Teď se tady budu všelijak vrtět, protože mě nebude dlouho bavit ležet furt ve stejný pozici, a budu je pořád budit, ale nakonec jsem usnula taky a probudila se až v deset nebo v kolik. Takže skvělá noc, ale taky jsem myslela na R. a párkrát se přistihla při myšlence, že bych vlastně teď chtěla bejt s ním, což mě pěkně naštvalo, protože minulý prázdniny jsem byla sama a všechno si taky pěkně užívala, a teď sama nejsem, všechno si užívám, ale už nějak s mírou a celým svým tělem a duší tuším, že taky patřím jinam. Tak jsem celá rozpolcená a chtěla bych bejt děsně free jako minulej červen a vím, že nejsem, a to mě pěkně sere. Chci bejt zase divoká.

Mám velkej hlad a ty mě nejez

23. května 2013 v 20:02 | Bliss |  Noise in my head
Tak sakra co? Můj život se skládá ze zdánlivě bezvýznamnejch událostí. Prostě se ráno probudím a večer zase usnu. A někdy mě napadne, že bych chtěla prospat celej život. Nebo prosnít.

Mám pocit, že jsem nikdy neměla tolik kocovin jako teď na koleji. Naposled jsem se sundala v pochybný knajpě naproti kolejím, kde se konal jakejsi zápas v šipkách mezi místníma hospodskýma balíkama a jejich kozatejma děvkama, přičemž na plátně běžel hokej nebo fotbal nebo něco. Lámala jsem do sebe čtvrtý pivo a říkám si: Tohle vypiju a jdu. To by ale nesměl A. začít mluvit o plnění hořkýho slibu a já bych se nesměla blbě zeptat, co to vlastně jako je. "Ty nevíš, jo?" diví se A. a už se hbitě zvedá ze židle a objednává panáky ferneta. Ptáka mezi nohama nemám (nebo jak kdy), ale teď jsem věděla, že nevyměknu. Jdu na záchod, a když se vrátím, čeká na mě další panák. Ten už mě fakt málem zabil. A. chtěl jít pro třetí rundu, ale zastavili jsme ho, doslova ho strhli na židli a morálně profackovali. Nějaká vyšší moc zařídila, abych dopila to ukrutný pivo a nepozvracela se klukům k nohám. Všichni jsme vstali a zamířili do postelí. R., jakmile jsme došli na pokoj, padnul na lóže, zavřel oči a usnul. Já si lehla a zjistila, že věci, na který mi padne zrak, přede mnou debilně uhýbaj, jako by se mě bály. Bylo mi taky pěkně blbě. Zvedla jsem se a šla zvracet. Pak ještě dvakrát.
Ráno bylo nezvykle celkem dobrý, kdyby mě ovšem nenapadlo dát si bagetu z automatu dole v přízemí. Deset minut nato jsem musela zas běžet na hajzl. Zvracení není zrovna moje oblíbená činnost, vždycky mi u toho vhrknou slzy do očí, jsem celá uslintaná a připadám si jako největší nechuťák. Chtěla jsem se učit, ale půlku dne jsem prospala, protože jsem prostě nedokázala sedět. Někdy v pět jsem se jakž takž dala dohromady a vyrazila s R. na jeho první návštěvu mýho hometownu. To bylo asi dva tejdny zpátky.

Bylo to dobrý. Prošli jsme kus města, R. poznal mý kámoše, který jsou z něj nadšený (Jonáš dokonce řek, že kdyby měl mít kluka, chtěl by, aby byl přesně jako R., hehe), poseděli jsme v čajovně, na Rohu... Zahrál mi na basu a já se tak akorát můžu jít se svým stylem hraní zahrabat. Rozdali jsme si to u mě v pokoji, kde spalo už tolik lidí, a já měla orgasmus přes G-bod, kterej mě donutil řvát do polštáře, protože vedle v kuchyni někdo byl. Jsem super, protože jsem se taky dokázala naučit na tři předměty, z kterejch jsem měla v pondělí psát, a všechny tři jsem udělala. (Řeknu vám, že není nic lepšího, než mít před zápočtem sex a pak na hodinku usnout za zvuku skvělý hudby.)

Taky jsem tenhle rok poprvý v životě dostala pusu prvního května. Přišlo mi to vlastně hrozně infantilní a divný kráčet po chodníku, najednou se zběsile rozehnat ke kvetoucímu stromu, témeř narazit do jeho kmenu, zadívat se na sebe, dát si pusu a pak pokračovat dál v cestě, jako by se nic nestalo. Fakt divnej zvyk. Ale bylo to milý.

Včera jsem přijela domů z Ústí a říkala si, že celej večer strávím s Márquezem v posteli a k tomu si budu pít černej čaj s mlíkem, ale napsal mi Ondra kytarista, jestli jako nechci ven. A protože jsem ho neviděla poměrně dlouho, ani jsem neváhala a virtuálně mu na to kejvla.
Šli jsme se cournout parkem, střihli jsme to kolem lavičky, kde jsem jednoho prosincovýho večera seděla s K. a napůl s ním vykouřila krabičku retek, v duchu jsem si teda nad tím povzdechla, šli jsme na paramo, kam jsem chodila v šestnácti s K. kupovat si slaninový brambůrky (já) a Bigshocka (on), myslela jsem na to, ale ani jsem před Ondrou necekla, nechtěla jsem mu zase vylejvat starý bolístky svýho ukřivděnýho já. A jak jsme tak putovali nocí a zimou, že by se za ni nemusel stydět ani listopad, zazvonil mu mobil a byl to K. a já měla chuť mu ho vyrvat z ruky a zařvat na něj něco, něco...nevím co. Místo toho jsem odvrátila hlavu a zaslechla: "Jsem venku s Andreou" a ironicky se ušklíbla (ty blbče pitomej, takhle si přece chodíval se mnou TY před šesti lety, idiote idiotská). Nemluvili jsme o něm, jenom trochu, krátce, ale spíš o hudbě, o životě, o R., o Nikol a bylo to hrozně fajn. Tohle mi chybělo. Jenom tak si vyjít ven s kámošem, od kterýho nic nečekám a kterej nic nečeká ode mě, bavit se o blbostech i o docela vážnejch věcech, koukat se na nebe a smát se a kouřit ubalený cíga. Přišla jsem v půl dvanáctý totálně vymrzlá a řekla si: Tohle bylo vážně dobrý.

Jenom někdy...vrátit čas...no...nebylo by to úplně špatný, co myslíš?


Jedna z mejch největších srdcovek, na podzim má tenhle song ještě lepší rozměr.

Kam dál