Mojí velkou slabostí je...penis.

Jakmile si přede mnou někdo rozepne kalhoty - chci říct někdo, kdo vypadá k světu -, má mě v hrsti. Jednou Dejv řekl: "Když ho dáš holce do ruky, už ho nepustí," s čímž Bára tvrdě nesouhlasila. "Ne každá holka je taková!" řekla. A já jsem se jenom ušklíbla, protože to na mě docela sedělo.

No nicméně jakmile jednou zažiju s někým sex, už ho potřebuju mít pořád. Jsem jako nějakej věrnej pes šťastně vrtící ocasem při pohledu na...ocas. Možná je to smutný, že se chovám jako bitch, ale já nevím...je to prostě jako nemoc nebo co.

Ve čtvrtek jsem právě s Bárou prodlévala v čajovně a nedalo mi to, abych nenapsala Jonášovi. "Přijedeš zejtra?"

Vypadalo to, že ne, jelikož se musí učit na zkoušky, ale po asi pěti vyměněných esemeskách, souhlasil s tím, že se staví hned po škole. Takže asi v půl sedmý.

Otevřela jsem mu dveře.

Tak jsem vzala psa na vodítko a vyrazili jsme. V jednu chvíli jsem se pozastavila nad tím, že je trochu divný, že jsme spolu posledně spali, a teď se vedle sebe procházíme a povídáme si, jako by se mezi náma nikdy nic nestalo. Jako dřív. Ale pak jsem to pustila z hlavy, protože to zas až tak divný nebylo. Nic mezi náma neviselo, prostě jsme kráčeli bok po boku jako za starejch časů. Došli jsme až na Roh a tam jsme si dali pití. Kolem půl desátý jsme se zvedli.

"Já se u tebe podívám, kdy mi jede vlak, jo?" řekl mi J.

Podíval se na mě a v tom pohledu bylo všechno. "Ale..." utrousil, tak jako hravě. V tu chvíli byl vysoko nade mnou a já se mu plazila kolem kotníků. Vždycky jsem nad Jonášem měla určitou výhodu, a nejenom proto, že jsem o rok starší. Ta výhoda spočívala hlavně v tom, že on mě má rád trošku víc - alespoň myslím -, a já jeho jen jako kamaráda. Předešlým sexem o minulém víkendu se všechno smazalo a v ten okamžik, jak jsme kráčeli do kopce, v ten okamžik, kdy se na mě podíval, byl on daleko přede mnou. Já jsem žadonila a toužila, a on? "Já bych rád, ale musím se učit." Tak jo.

Dál jsme se bavili o všedních věcech, až jsme dorazili k nám domů.

Zatímco vyhledával spoj domů, stála jsem blízko něho a dívala se na něj tak trochu toužebným pohledem.

"Hele, nezkoušej to na mě," zasmál se.

"Já to na tebe nezkouším," uraženě jsem usedla na postel.

Zbylou půlhodinu jsme si povídali a pak jsme se rozloučili objetím, jako vždycky.

Když jsem tak postávala sama v pokoji, napadlo mě, že je to asi vlastně dobře. Jako jasně, těšila jsem se, až si užijeme, ale...já nevím, asi už bylo načase, aby J. na chvíli převzal otěže do rukou a usměrnil mě.

A trochu se stydím za to, že si určitě myslel, že ho k sobě tahám jenom kvůli sexu, což jo, jasně, byl to určitej podnět, ale taky jsem ho prostě ráda viděla a popovídala si s ním. Jako dřív...

No, bylo asi půl jedenáctý a mně se ještě nechtělo moc spát, a tak jsem napsala kytaristovi, kterýho jsem, když jsem seděla před Rohem s Jonášem, viděla kráčet ještě s Ondrou k Ondrovo domu. Chtěli jít do čajovny, ale nakonec slovo dalo slovo a oba mířili ke mně, na vodnici.

Přiznám se, že jsem byla trochu nasraná, ale kluci mě dokázali rozveselit. Asi půl hodiny jsme se snažili rozpálit uhlík mými třemi skoro nefungujícími zapalovači, nakonec se nám to podařilo. Uf!

No co o tom večeru říct. Kluci byli u mě asi do dvou do rána, ukazovala jsem jim svůj památník a taky povídky (! nevím, co mě to popadlo...), byla to taková fakt príma noc, uklidňující, a když jsem je vyprovázela ke dveřím, měla jsem chuť jednoho z nich obejmout a nepustit.

Hm, já jsem taky fakt divná, že jo.

Dneska se nás Iva na hodině zeptala, co si představujeme pod pojmem "happiness". Chtělo se mi říct "being alive", ale pak jsem se zarazila, protože to není vždycky úplný žůžo, že jo. Ale některý okamžiky jsou víc než fajnový a díky bohu je jich dost. Třeba jako dnešní jízda autobusem, kdy jsem se dokázala plně ponořit do Placebo, očima sledovala krajinu za okny a připadala si jako ve snu. Kolem mě seděli lidi se svejma životníma příběhama, a já je vůbec nevnímala. Za chvíli jsem měla vystoupit v Praze, což mi přišlo trochu neskutečný. Chtěla jsem, aby ta jízda trvala celou věčnost. Ten autobus nikdy neměl zastavit, řekla bych.

Mám ráda, když slova linoucí se mi do uší nějakým způsobem souzní s výjevem před mýma očima. Přijížděla jsem do matičky stověžatý a Brian mi zrovna zpíval: "Run away, run away..." a nade mnou se vznášelo letadlo a taky dva nebo tři ptáci, kteří mávali svými křídly a letěli bůh ví kam. Paní na billboardu, kolem které jsme projeli, řekla: "Ještě je čas!"

A tyhlety drobnosti, tohleto souznění hudby a mýho života, jako bych hrála hlavní roli v nějakym klipu, to je teda happiness.

Já si připadám, jak kdybych žila v klipu, a Kája mi občas přijde jako vystřižená z nějaký komedie.

"Tak jsem šla navštívit přítele mý mamky," řekla mi nedávno v čajovně, "a bylo tam docela hodně lidí; mamka a snad celý Pepovo příbuzenstvo nebo co. Vkročím tam do toho pokoje s úsměvem na rtech, dívám se na ně, jak si tam sedí a nic moc neříkaj, a povídám: ´Co je? Co jste všichni tak ztichlý? Někdo snad umřel nebo co?´ A v tu chvíli se na mě všichni podívaj s žalostnejma obličejema a máma řekne: ´Víš, Kájo...jo.´"

Nebo mi taky říkala: "Jdu si takhle jednou v zimě domů, drobet sněží, a najednou proti mně jde kluk, fakt pěknej. Tak si tak kráčím k němu, mám zrovna super vlasy, kápi na hlavě, kterou si, když se k sobě blížíme, nechám lehce sklouznout po hlavě, aby viděl mý blonďatý vlasy, už už navazuju oční kontakt a mírně se usmívám a...v tu chvíli mi spadne vločka do oka!" Celej výjev doprovodí grimasou, kterou předvedla i onomu chlapci - jedna půlka obličeje zkroucená, přivřený oko a pootevřená pusa, hehe.

Teď jsem si chvíli psala s O., náš rozhovor trval asi deset minut a připadal mi děsně rozpačitej. Celý to počalo v mý hlavě: Jé, mohla bych mu napsat, jak to vypadá s naší zkušebnou, TO je ale nápad, pak si určitě budem psát strašně strašně dlouho! Hm. Nakonec to dopadlo tak, že jsem mu popřála hodně štěstí při nacházejících zkouškách a on mě při skládání FCE, který mě čeká asi za dva nebo tři tejdny.

Někdy mě napadá, že si určitě musí říkat něco ve smyslu "o co jí jde", když mu vždycky zhruba jednou za měsíc napíšu nějakou takovou sračičku, hehe.

"Čekám, až tě potkám, a ty děláš to samý. Jsem nenápadný stopař a dost dobře se bavím..." Jo. Můj život je vlastně docela švanda.

V sobotu jsem si konečně po víc jak půl roce koupila tabák do vodnice, třešňovej nebo višňovej, nevím, nepoznám to. Hned jsem si v neděli připravila jednu vodnici na ochutnávku a málem jsem se pozvracela. Dala jsem si tam toho nějak moc nebo co. Ani jsem ji nedokouřila. Motala se mi hlava a pak mi bylo fakt špatně. Ten višňo/třešňovej smrad byl všude.

Včera večer ale přišla Kája, a tak jsme na ni byly dvě! To už bylo lepší. Tentokrát bylo špatně jen Káje, mě pouze rozbolela hlava. Daly jsme si dvě, fuj! Větrala jsem asi hodinu a pak se bála, že mě v noci ve snu sežere obří třešeň. Nebo višeň.

Za chvíli mi začnou přijímačky na vejšku. Jsem divná, když řeknu, že se těším, až se budu učit maturitní otázky z češtiny? A na samotný dělání přijímaček a rozesílání dopisů, jestli jsem se dostala, nebo nedostala? Fakt jsem z toho celá vzrušená...

(Ne, nemyslím to ironicky.)

Hele, už se radši na tenhle článek vykašlete a jděte si udělat nějaký svý štěstí! Čáu.

Všechno kolem mě je tak krásně zvláštní. Nebo...zvláštně krásný?

Začala jsem zase hrát na basu. Teda ne že bych s tím nejak praštila nebo něco, ale občas mám období - klidně dva tejdny -, kdy na ni ani nešáhnu. Jsem líná ji vybalovat z pouzdra, jsem líná ji ladit, jsem líná přehrávat si covery a vymejšlet nový linky. A pak - obvykle v nějakej sluneční den, kterej mě tak jako nabije energií a optimismem - se přemůžu a po pár tónech Mjuniku od Editors zjišťuju, jak plně jsem se do hry zase ponořila. A jak mi to scházelo!

A tak je to se vším, řekla bych. V životě vždycky něco zanedbáváme a je jen na nás, kdy si to uvědomíme a začneme pro to něco dělat. Hlavně nepropásnout poslední šanci...

Co mi paměť sahá, ještě nikdy jsem nezažila bouřku v čajovně. Teda těch citovejch bouřek jsem si tam užila už několik, ale tu opravdovou, s hromy a blesky, se vzduchem, co vás jakoby škrtí a dusí, a kterej se pak krásně pročistí, takovou bouřku jsem za posedávání na polštářích a popíjení čaje ještě nezažila. O to větší vzrůšo bylo, když jsem tam včerejší večer mířila a za sebou - na západě - nechávala tmavý mraky, pomalu se plížící kupředu.

Seděla jsem uvnitř s Jonášem.

"Má přijít bouřka," řekla jsem, a tajuplně se zatvářila.

Ale nakonec, ku mému zklamání, nepřišla. Párkrát se zablesklo, to sice jó, ale to bylo tak asi všechno. Trapný. Nicméně pršelo pěkně, takže Jonášův plán jít pěšky až do K. (nějakejch šestnáct kiláků!) byl trochu zhacen.

Přišli jsme domů asi ve dvě. Na posteli se mi válela basa. "Zahraješ mi něco?"

Prsty jsem jemně přejela po strunách, jako by byly z porcelánu. Ustaraně jsem pohladila tělo. Pak jsem si nechala popruh zaříznout do ramene a vzápětí pocítila tu tíhu, tak příjemnou, a tvrdost na své pánvi. Několik tónů, plazící se mi pod prstama, zároveň jako by projelo mým tělem. Docela extáze.

Vydržela jsem to asi dvacet minut, pak už se mi začaly potit ruce a já cejtila, že už nic neuhraju.

Ulehli jsme do postelí.

Strašně, strašlivě dlouho jsme si povídali. Kdybych si teď měla vzpomenout, nevybavím si ani jednu historku, co mi J. říkal, ale v tu noc - nebo spíš ráno - jsem ho bedlivě poslouchala a usmívala se nebo se smála a převalovala se z jednoho boku na druhej. A na břicho a na záda. Ani jednomu z nás se nechtělo spát, a tak jsme si dál vymlouvali díry do hlavy. Říkala jsem si v duchu: Takhle to má skončit?

"Nechceš mě obejmout?" řekla jsem pak, a už musely bejt aspoň čtyři ráno.

A tak se J. zvedl a přešel ke mně, vlezl si pod peřinu.

Vy mi to možná nebudete věřit, ale já jsem fakt přímo po sexu netoužila. Prostě jsem jen chtěla cejtit něčí teplo vedle sebe a nechat se hladit po zádech. Jenomže to sklouzlo do trochu jiný roviny a lhala bych, kdybych řekla, že by mi to vadilo. Bylo to děsně, děsně príma.

Když jsme pak vedle sebe leželi nazí, dál mě hladil po břichu a bocích. Najednou mi to přišlo divný nechávat se takhle laskat, jak kdybychom spolu chodili. Fakt divný. Nijak jsem mu to neoplácela a nebylo to jenom proto, že se mi zase začaly potit ruce, jelikož mi bylo děsný vedro. Myslím, že jsem prostě sama nic nechtěla udělat; žádný tyhlety laskavý blbůstky, protože jsem získala pocit, že bychom si pak byli mnohem blíž, jestli víte, jak to myslím. Takovej ten stav "jé, za chvíli bysme spolu mohli chodit", a to já nechci.

Nakonec jsem usnula.

Ráno jsme si to zopakovali a tentokrát mi nepřišlo nic divnýho na tom přivinout se pak k J. Jako by to ráno, kdy jsem se vedle něho probudila, zaplnilo moji duši nějakejma zvláštníma potřebama, ve tmě skrytejma.

Nevím.

Ale nic to neznamenalo.

(Ale chci ho ještě.)

Cítím se jak po rozchodu; naštěstí tím dobrým způsobem. Je to jako když se s váma někdo rozejde a vy si po měsíci nebo po dvou uvědomíte, že nemáte proč brečet nad rozlitým mlíkem, naopak byste se měli veselit z toho, že jste zase sami a můžete si dělat prakticky cokoliv. Můžete mít sex s kýmkoliv chcete, flirtovat s kýmkoliv chcete, zkrátka se jenom tak bavíte... Já jsem se s nikým nerozešla, ani nikdo se mnou, jen jsem se za posledních pár dní tak nějak duševně vyrovnala sama se sebou a je to setsakra dobrej pocit. Myslím si, že člověk by si měl na všem najít to pozitivní a radovat se právě z toho. Pokud jste nezadaní a podvědomě po někom toužíte, neužírejte se tím, naopak si užívejte tu chvíli samoty, kterou máte a tak dále. Ono stejně všechno vždycky nějak přijde a přejde.

I když byl včera svátek, knajpy u nás ve městě nezklamaly a svými otevřenými dveřmi do sebe lákaly na příjemnou sluneční pijatiku. A protože jsem v pondělí víceméně Lukáše, který mi psal, jestli nechci na jedno, poslala do prdele, řekla jsem si, že bych mu to měla nějak vynahradit a ozvala se mu právě včera. Vzal s sebou ještě Láďu, a tak jsme byli ve třech (to jsem si trochu oddychla, protože jít s klukem, kterej vás chce, na pivo je trošku o hubu a to, že se bojíte, že si nebudete mít o čem povídat, je to nejmenší).

(Vlastně přišli i Kája s Míčem a se psama, ale ti se zdrželi jen chvilku, takže nemá cenu je zatahovat do příběhu.)

Překvapivě byl ten večer v poho. O Láďovi jsem si dřív myslela, že je to blbec (no dobře, přiznám se, že mě trochu ovlivnil Honzův názor na Láďu, totiž že je blbec) a na Lukáše jsem si za těch pár dní co ho znám utvořila názor, že je to snaživka snaživá a romantická a diskofilní a tak dále, což taky je, ale jinak si s ním můžete úplně v klidu popovídat. A jo, sice měl takový debilní narážky, ale já ho vždycky nějak zklidnila, takže to bylo oukej, a říkám si, klidně můžem na pivo zajít zase. Why not.

Poslední noci mám takový živý sny! Dneska ráno po probuzení jsem si tu sadu snů pamatovala a ještě si ji v hlavě promítala a snažila se v ní co nejdýl - alespoň myšlenkama - zůstat, ale teď už si nevzpomenu ani na jeden.

Ať je to jakkoliv, vždycky když si lehám do postele a zavírám oči, těším se na to, co se mi zase tu noc bude zdát. Připadám si jak nějakej objevitel v záhadný, dobrodružný krajině nebo tak něco. A i když někdy ty sny nejsou úplně příjemný, stejně bych se poté, co se z nich probudím, nejradši vrátila zpátky. Už jenom pro tu zvláštní atmosféru. Hele, někdy bych fakt radši žila ve snu.

Já vím, že tenhle článek asi nebyl nikterak zajímavej, ale já jen, že tó...že je mi asi hezky.

(A pomalu spřádám pavučiny na nějakou příští sexuální oběť, protože já - narozdíl od zadanejch - můžu, ha! Ještě že jsem si to zase uvědomila...)

After 10 minutes asi: NO TY VOLE! Právě jsem narazila na blog přítelkyně mýho bratra! Z letmýho skimu jsem zjistila, že i ona před časem narazila na ten můj (!!! tři vykřičníky dělaj jenom kreténi, ale já si nemůžu pomoct), ale že jí přijde blbý číst články člověka, kterýho fakt zná. A to je pravda pravdoucí, protože já - i když se nějak nemůžu odtrhnout od toho jejího (píše fakt moc hezky) - mám přesně stejnej pocit, totiž cejtím se nějak blbě, jako kdybych nahlížela do něčího deníčku. A to by se přece nemělo...

I když taky mám chuť napsat jí, že se mi její blog líbí... Zapeklitá situace!

Kromě toho všeho to ve mně vyvolalo děsivou paranoiu. Můj blog může přece najít úplně KDOKOLIV!

V pátek se mi nějakým podivným způsobem zastesklo po Jonášovi, a tak jsem mu napsala, jestli jako večer nechce do čajovny nebo se prostě jenom tak někam ztratit, no odepsal mi, že nemůže, protože bla bla blá, ale v sobotu jako jó, to bychom mohli a kdesi cosi...

Večer jsem pak šla s Kájou do naší oblíbený knajpy na jedno nebo na dvě. Nakonec nás teda u stolu sedělo asi osm a protože to byli povětšinou mně neznámí lidi a protože jsem viděla zacházet do hospody H. s Klárou (mimochodem sestru O. a mojí bejvalou spolužačku ze základky a vlastně i ze střední, kde jsem s ní dva roky sdílela stejnou třídu, kdyby vás náhodou zajímalo, jak se to v mým životě všechno roztomile pojí dohromady), zvedla jsem se se sklenicí piva a odkráčela dovnitř za nima, jelikož jsem je už dlouho neviděla a byla jsem zvědavá, jak žijou a tak dále.

Ono není moc co vypravovat; nějakou dobu jsme tam takhle seděli ve třech a povídali si a já se dívala do tváře K. a říkala si, jak je vtipný, že se tak moc v obličeji podobá Ondrovi. Jako jasně, jsou to sourozenci, ale stejně...

Pak H. a K. chtěli jít domů, tak jsme se zvedli jako že už půjdem, a před hospodou jsem narazila na všechny svý Ondřeje z kapely, tudíž jsem jen kejvla na Káju, jež byla zrovna v obložení lidí a brk, a usedla ke zbytku kapely.

On to byl dost príma večer, až na to, že někdy kolem půlnoci přišel Lukáš s jeho kamarádem Láďou (psal mi sms a já ho ujišťovala, že jako fakt NEMUSÍ chodit, že je to na Roh přeci jenom dálka, takže pochopím, když NEPŘIJDE, a doufala jsem, že pěkně zůstane tam, kde je, no moje přání se nevyplnilo) a suverénně si sedl vedle mě. Jenomže já jsem zrovna zažívala tolik legrácek s klukama, že jsem ho jenom pozdravila a dál se mu nijak nevěnovala. L. a L. se pak po jednom vypitým kousku zvedli a zamířili zase zpátky domů. Asi trochu zklamaně.

No a protože jsem taková hodná dušinka, někdy ve tři ráno, kdy jsem se vrátila domů, jsem Lukášovi psala omluvnou esemes, kde stál mimo jiné příslib k pořádnýmu popovídání si v nejbližší době. Jéžiš. Teď si vzpomínám, že jsme se u toho piva tak nějak neurčitě domlouvali s L. a L., že bychom mohli jít na jedno v pondělí, ale určitě bude ošklivo a taky budou dávat Kriminálku Anděl, no to po mně přece nemůžou chtít!

Přišla sobota a já ji skoro celou pročetla. Večer jsem se pak mazlila v bráchově pokoji s kočkou, když mi napsal Jonáš, že už je v čajovně. Odnesla jsem teda Mourinku tátovi a vyrazila.

Chvíli jsme seděli vepředu u stolu se Z., Tomášem a...s Romanem! a jeho slečnou.

Je to asi dva tři dny zpátky, co jsem byla s Kájou venku a potkala právě Romana s Tomášem. A i když už má R. krátký vlasy a ne ty roztomilý kudrlinky jako lóni v létě, takže se mi vlastně vůbec nelíbí, stejně jsem se nemohla ubránit takovýmu neurčitýmu povzdechu. Vzpomněla jsem si zkrátka na léto, jak jsem zažila ty nejúžasnější čtyři měsíce. Jak jsem neřešila žádnou stupidní zamilovanost, jenom jsem si prostě užívala a žila naplno. Takový sladký léto to bylo... Někdy si říkám, jaký by to teď asi bylo, kdybych tehdy R. neodmítla a začala s ním chodit... Možná divný.

S Jonášem jsme teda chvíli seděli u toho stolu a pak jsme si šli pro více soukromí sednout dozadu na podium s polštářema, za což jsem mu byla víceméně vděčná. To soukromí teda bylo jen zdánlivý, protože nedaleko nás bylo celkem dalších asi deset lidí, taková obvyklá skvadra, co tam takhle o soboty chodí, a já marně vyhlížela Adama.

O Adamovi jsem tu už určitě jednou psala. Takovej zrzeček s nevinnýma očkama a tvářičkou, asi o dva nebo dokonce o tři roky mladší než já. Hotovej koloušek a moje guilty pleasure. Jednou jsem seděla v čajovně s Lenkou a on tam byl taky se svojí skupinou lidí, pil víno, načež se zvedl, přišel k nám se džbánkem a skleničkou a zeptal se nás, jestli to nechcem dopít, že už musí jít. Podotýkám, že nás vůbec neznal! Víno jsme si vzaly a poděkovaly a tahle roztomilá epizodka způsobila, že jsem si ho od tý doby začala nějak víc všímat. Hele, bylo to fakt divný! Mohl to přece dát někomu z jeho kámošů, no ne? To gesto bylo od něj ale fakt milý.

On teda Adam pak přišel a já úplně zčervenala, nevím proč. Jonáš mě zrovna hladil po koleni (ne, opravdu jsem nějak nedala na kytaristovu radu "nenech ho, aby se tě takhle dotýkal").

Čas plynul a nakonec všichni, co seděli vzadu, odešli. Tentokrát jsme tam s J. zůstali sedět fakt sami. Zrovna jsem pila čaj, když položil dlaň na moje koleno a jemně ji sunul po vnitřní straně stehna dolů. Polkla jsem a zadívala se na jeho ruku. Několikrát to zopakoval a přitom mluvil o úplně všedních věcech a díval se na můj pohled neustále směřující dolů, na nohy. Cejtila jsem v sobě horko a nesmírný vzrušení. Moje tváře sálaly. Nechtěla jsem, aby se mě takhle dotýkal, a zároveň jsem nechtěla, aby přestával. Ježiš, bylo to tak příjemný! Ale zároveň jsem věděla, že by to fakt neměl dělat, protože to akorát zvýší jeho doufání v něco víc.

Začala jsem odpadávat, zavíraly se mi oči. "Hele. Už půjdem, ne?"

Jonáš měl před čajovnou auto, tak jsem k němu nasedla. Přijížděli jsme před můj dům, rukou jsem si odepínala pás. Chvíli jsme ještě seděli a dívali se před sebe. Zvažovala jsem, jestli ho mám pozvat dovnitř, ale nějak jsem to nechtěla říct nahlas jako první. Věděla jsem, že kdyby se o něco pokusil v tom autě, už ho táhnou s sebou dovnitř, do pokoje. Ale Jonáš neudělal nic a já taky ne, a tak jsem se s ním tak nějak podivně loučila s otazníkem na rtech a vylezla z auta. Zavřela jsem za sebou dveře a povzdychla si. Fakt nemám ráda, když mě někdo navnadí a rozdělá, ale můžu si za to sama, mohla jsem mu přece říct, aby šel se mnou.

No...tak třeba zase příště.

Někdy bych chtěla bejt pavoukem. Jen tak bych si předla pavučiny v keřích, sklepech nebo v rozích pokojů a strašila či znechucovala lidi, co by prošli kolem mě. Vysávala bych mouchy a mušky a spokojeně bych se pochechtávala.

Jeden chlapec, říkejme mu třeba Lukáš, s kterým jsem se seznámila o víkendu v knajpě, mi teď psal, jestli nechci na jedno. Nemůžu. Mám na sobě kočku a poslouchám Doors. Nikdo mě odsud nedostane. Ještě by mě odtáh pod nějakej kvetoucí strom a tam se mi snažil dát pusu! To tak. Slyšela jsem, že je to takovej zoufalec, kterej to zkouší na každou; už v sobotu mi psal, jestli se s ním nechci projet na kole. Panebože, kolo! Mám pocit, že jsem na něm jela naposled tehdy, když jsem chtěla vyhodit sklenice do zelenýho kontejneru nacházející se asi dvě stě metrů od našeho domu, takže považte, dost dlouhá cesta na to jít pěšky, a přitom jsem z toho kola spadla, když jsem chtěla levačkou za mnou jedoucímu autu naznačit, že odbočuju - pravačkou přímo do tý tašky, kde jsem měla sklo. Ještě teď mám na dlani dvě zřetelný, bílý jizvy. Ne že by se kolo stalo mým nepřítelem, ale znám tyhle příroduakolomilující dychtivce a romantiky. Hele, já mám taky ráda procházky přírodou s Jacquesem, zvlášť navečer, kdy se slunce opírá do kmenů stromů a vytváří na nich oranžový stíny, vypadá to fakt poeticky a všechno, ale takovýhle chvilky bych si nejradši vychutnávala sama s hudbou v uších nebo s někým, mlčky. Ne s blbem, kterej by mi cpal, jak je to DĚSNĚ romantický, a hele, co třeba, miláčku, kdybych tě teď políbil? Tfuj!

No dobře, možná mu křivdím, ale jéžiš. Vždyť je to jedno.

Včera byla noc smažení čarodějnic a buřtů a drog, ale já jsem se na tuhle tradici vykašlala a pěkně zůstala doma. Chvíli jsem teda - když jsem našla dva nepřijatý hovory od Káji - koketovala s myšlenkou jít za ní k nějakýmu ohni kdesi v divočině za městem, ale pak jsem si říkala, že by se mi nechtělo táhnout se takovou dálku tou tmou a vykašlala se na to. Taky jsem na ni, přiznám se, neměla moc náladu. Vlastně asi na nikoho. Pustila jsem si radši Doors a jen tak si lehla do postele a vychutnávala si tu podzimní atmosféru. Doors totiž ve mně vždycky vyvolaj jistý podzimní pocity. Vždycky když je poslouchám - ať už je jakýkoliv roční období - mám chuť si zapálit svíčku, udělat vodnici a koukat z okna na padající listí a mlhu kradoucí se od domu k domu. Jednou jsem před rodiči řekla, že už se těším na podzim. Hele, já mám fakt ráda slunce a jaro a léto, nejsem žádnej depresivní maniak, co si libuje v ocelovejch mracích a když tejden v kuse leje, má chuť se svlíknout a jít kopulovat s deštěm, jakou z toho má radost, ale přesto je pro mě podzim krásný období. Všechno je takový tajemný nebo co, a s tou správnou hudbou dokáže takováhle podzimní doba úplný zázraky. Ale ne všichni lidi to vidí takhle, zejména moje ctěná maminka ne, a když jsem jí teda řekla, že už se těším na podzim (a v duchu si říkala, že je fakt super, když je teprve jaro a všechno tak nějak začíná), řekla mi: "Pche! Jak vidím ty holý větve a spadaný listí na zemi a mraky táhnoucí se po nebi, jak všechno jakoby usychá a STÁRNE, mám pocit, že stárnu taky." Nebo nějak takhle to vyšlo z její pusy. Ale já nevím, podle mýho lidi zbytečně hledaj na některejch věcech to negativní, místo toho, aby si na tom našli něco hezkýho. Proč se zbytečně užírat tím, že na podzim často prší, když i déšť může bejt zábava, zvlášť když sedíte v pokoji se střešním oknem s knihou a čajem nebo kávou a posloucháte údery kapek o to sklo. A díváte se tím oknem ven a vidíte proudy vody plazící se po něm, vstanete, otevřete ho a na chvíli se zadíváte na ulici pod sebou, na tvořící se louže s neklidnou hladinou, čeřící se při každém nárazu kapky. Neříkejte mi, že po takovýhle představě ještě nesnášíte podzim...

Když dostanete škytavku, někdo na vás myslí, říká se. Nebyla by to sranda, kdyby to fakt platilo?

Myslela jsem si, jak si tuhle neděli odpočinu, budu se válet doma a číst si a pak napíšu o prímově prožitých dnech, ale místo toho jsem měla pěknej fofr a večer strávenej v čajovně mě dohnal skoro až k slzám. Ne že by se mi po tvářích řinuly jako hrachy, spíš jsem jenom tak seděla se slzama v očích, doufajíc, že mi nestečou po líčkách, protože jsem nechtěla, aby si jich někdo z okolo sedících povšiml. Věděla jsem, že by je nikdo nepochopil... Ale...to bylo všechno takhle...

Odpoledne jsem vyklízela s klukama naši novou zkušebnu a pak s nima šla na dvě do knajpy. Měla jsem v sobě asi ještě nějakej zbytkáč ze soboty, takže když jsem pak kráčela domů, cítila jsem se příjemně opilá. Najedla jsem se a zamířila s Kájou do čajovny, kde byla tentokrát velká sešlost. Příjemně teplý počasí vylákalo všechny ven, a tak Z. a pár dalších vynesli stoly ven před čajovnu a posadili se k nim se džbánky vín a vodnicí. Já s Kájou jsem tam tedy usedla také. Hele, na tu chvíli až do nějaký půlnoci jsem si vůbec nemohla stěžovat. Víno mě dobře nakládalo a já si připadala jak na nějaký vlně euforie. Po půlnoci jsme tam ale zůstali jen já, Kája, Z., O. kytarista, O. bubeník a Michal. Přesunuli jsme se dovnitř. Tam jsem totálně vytuhla. Neměla jsem náladu na nic a nikdo neměl náladu na mě.

(Abych pravdu řekla, teď, když už jsem zase skoro střízlivá, se mi o tom moc nechce psát. Ale když už jsem tenhle článek rozjela, měla bych ho dokončit...)

Seděla jsem zkrátka v tý čajovně a pořád tak nějak pozorovala, jak Kája popichuje O. bubeníka. Na tom by asi nebylo nic tak divnýho, kdybych ovšem už pár tejdnů neměla takovej blbej pocit jako že po něm jede. Nic moc určitýho, ale přesto jsem ten pocit měla v sobě. Byla jsem z toho teda značně otrávená a rukou Káje naznačila, že bych si dala cígo. Vyšly jsme před čajovnu.

"Ty jo, jdi do něj!" řekla mi hned Kája.

Neměla jsem na to nejmenší náladu, což jsem jí i řekla. "Kdybys ho neměla ráda, tak do něj jdu já!" na to ještě K.

A bylo to tady.

Jasně že kdyby nebyla trochu lízlá, tak by to neřekla. Ale jak už jsem psala o pár řádků výš - bylo mi to tak trochu jasný už pár dní zpátky. Vrátila jsem se do čajovny a se založenejma rukama jsem jen tak seděla a koukala. Bylo mi do breku. Ne ani moc z tý situace (já ani nevím, jak moc vážně to myslela, ale chci se jí na to zejtra zeptat), spíš mě napadlo, jak se to v mejch šestnácti, kdy zemřel Honza, tak strašně posralo. A i když už je to dávno za mnou a jsem s tím fakt naprosto vyrovnaná, tuhle noc to na mě všechno nějak padlo a já měla chuť se jen někomu schoulit na rameno a nechat se objímat. Přitom jsem věděla, že nikdo takovej se zrovna v čajovně nenacházel... A ani moc nevím, kdo by mě vlastně mohl utěšit.

Jsem teď strašně zmatená. Nevím, absolutně nevím, co chci. Mám chuť se vykašlat na všechny mý podivný citečky k Ondrovi, protože na jednu stranu cítím - už nějakou dobu -, že my dva bysme se k sobě možná ani moc nehodili. Na stranu druhou mi ale přijde ujetý to jen tak vzdát, když to NĚCO cítím už tak dlouho. A když o tom ví už tolik lidí a všichni se jenom klepou na to, až to O. bude konečně vědět a nějak se to mezi náma pohne. Ha!

Mám chuť všechny poslat do prdele, fakt.

Při jarním dešti jako je tenhle vždycky cítím podivnou rozechvělost a radost a touhu splynout s okolní přírodou. Malé, svěže zelené lístky, jež se zatím stačily vyvinout, jsou omývány crčícími proudy vody, které jako by nikde nezačínaly ani nekončily. Drobné kapky sklouzávají po holých větvích stromů, na jejichž konci chvíli ustanou v pohybu, jako by se snad rozmýšlely kam dál, načež se v lenivém pohybu odtrhnou od špičky větve a závratnou rychlostí dopadnou dolů do rozbahněné země, v lepším případě do louže utvořené z jich podobných. Mám ráda, když zafouká vítr a déšť změní směr; narazí do okenic a vydá takový cvakavý, praskavý zvuk, který mým uším zní stejně příjemně jako třeba drobné vlnky na rybníku narážející do naplaveného dřeva.

Při takovém dešti, kdy unavená tráva od zimy procitne a rozzáří se svojí zeleností, si teprve uvědomím, že jaro je skutečně tady. Ještě by to chtělo pár blesků a hromů pro ukojení tetelící se duše. Vzpomínám si, jak jsem se jako malá bála bouřky a ukrývala se pod peřinu v domnění, že tam jsem nejvíc v bezpečí. Obzvlášť jsem to milovala u babičky v Ř. I když jak moje malé já stárlo a stárlo, chtělo se mi tam čím dál tím míň, bouřky u babičky měly svoji kouzelnou poetiku. Babička, ačkoliv se sama bála, uklidňovala nás s bráchou, že to nic není, jen pár blesků, a my, i když jsme to věděli, stejně jsme se báli a ten strach v nás vyvolal jakousi zvrácenou radost.

"Tak si to představ," řekla moje mamka, když jsem v šeru kuchyně ukrajovala kus bifteku.

"Lucka V. se bude vdávat!" Lucka je moje bývalá spolužačka ze základky. "Už tuhle sobotu! Řekla mi to její babička, že prej její snoubenec je zároveň její trenér a už přes dva roky žijou v Německu, to jsem nevěděla."

A je to tak. Před časem mě napadlo, že za takový tři čtyři roky se kolem mě začnou všichni vdávat nebo ženit a já pořád nic, a nejenom že nebudu ani plánovat svatbu, dokonce nebudu mít ani stálýho partnera. Už se vidím. A brácha s Markétou už budou třeba připravovat svatbu a máma bude nevěřícně kroutit hlavou, co teda ty, to jako zůstaneš na ocet (ne, na olej!)? Hm hm hm... Vtipná představa.

Ono je to vůbec se mnou takový zajímavý. V mým věku už maj lidi kolem mě za sebou nějakou vážnou známost, s kterou byli rok dva, a já pořád nic, můj nejdelší vztah trval necelý tři měsíce, zato jsem si krásně užívala, z čehož jsem, myslím, vytřískala víc zkušeností než z nějakýho dlouhýho vztahu. A jo, jsem připravená bejt s někým rok nebo tak, proč ne. Ale na druhou stranu si taky říkám, že bych s takovým člověkem nechtěla být napořád. Ještě ne. Ještě nejsem připravená najít si někoho...eh, pro život. Tak mě tak napadá, jestli teda vůbec má cenu rozjíždět s někým vztah, když dopředu vím, že se s ním dřív nebo později rozejdu. Ale takovýhle myšlenky...jéžiš, asi bych měla osudu nechat volnou ruku. Ono vždycky všechno nějak dopadne, né že né.

Život je taková kapka deště. Stejkáte si po okenní tabulce, nejdřív pomalu, skoro až nejistě, a najednou - aniž byste to čekali - naberete rychlost a spád, vrazíte do další kapky, která vás úplně pohltí, spojíte se v jednu, nebo narazíte na jinou a rozdvojíte se...

Říkám si, že vztahy mezi lidma by měly bejt jednodušší. Všichni by se měli milovat a odpouštět si a nelámat si srdéčka a tak. Hele, proč je život v některejch věcech tak blbě zařízenej?

Čtvrteční večer jsem trávila v čajovně. Po půlnoci mě Jonáš doprovázel domů a já si říkala: Doufám, že pak hezky odejde k autu a nebude chtít nějakou čirou, podivnou náhodou u mě přespat.

Hvězdy na nebi vydávaly jemnou zář a podněcovaly představivost k přemýšlení nad všemožnými obrazci, které by se daly po pospojování některých zářivých bodů stvořit. Zaklonila jsem hlavu a chvíli se kochala tím pohledem. Říkala jsem si, jak by bylo skvělý, kdyby se lidi mohli dotýkat hvězd. Chtěla jsem, aby mi nějaká spadla do ruky nebo abych si nějakou mohla prostě utrhnout. Určitě by v dlani působily příjemně chladně, hladce a křehce.

Mohli jsme tam takhle před mým domem stát dobrou tři čtvrtě hodinu, když jsem se roztřásla zimou.

"No, už půjdu spát," usmála jsem se. Jonáš vyndal ruce z kapes a přiblížil se ke mně. Bylo mi jasný, že chce obejmout, a proč taky ne? Kamarádský obejmutí je taky moc příjemný. Kamarádský...?

Pro mě ten dotek trval pouhý dvě nebo tři vteřiny, ale pro Jonáše asi celou věčnost. Držela jsem jeho ramena a myslela na to, jak by to objetí bylo o tolik lepší, kdyby se uskutečnilo s milovanou osobou. A jak to asi v tu chvíli cejtil sám Jonáš?

Pouštěla jsem ho a už se od něj trochu oddalovala, když jsem spatřila, že on se naopak svým obličejem ke mně přibližuje. V ten okamžik jsem si říkala, co by se stalo, kdybych mu dala prostý polibek na rty, jenom takovej obyčejnej, kůže na kůži a dost, ale pak mi došlo, že by se toho stalo DOST! Určitě bychom se začali líbat a přitom bych ho strhla na sebe a vášnivě otevírala branku a táhla ho k sobě domů. Jenom pro blbý ukojení sexuální touhy, který by ve mně nezanechalo nic a u něj by jeho city vůči mně ještě povyrostly. Ne...! To všechno mi proběhlo hlavou asi tak v nanosekundě, takže když přibližoval svoji hlavu k té mé, nedala jsem se a udělala krok zpátky. "É, tak dobrou noc!"

Druhej den nebo teda spíš večer jsem vysedávala v čajovně taky. S Kájou, O. kytaristou, Z. a s Jonášem.

"Hm, nechceš mě pocuchat ve vlasech?" zeptala jsem se Jonáše a otočila se k němu zády. Jeho ruka si našla cestu mezi mými vlasy. Slastně jsem se usmála a on položil druhou ruku na moje rameno a lehce zabral. Náhle jsem se ocitla zády skoro až v jeho klínu. Kytarista nás pozoroval přivřenejma očima.

Celej večer mě provázely letmý - takový ty jen tak mimoděk - doteky Jonáše. Moc jsem nad tím nepřemejšlela, vlastně mi to přišlo normální. I to hlazení ve vlasech, hele, to přece kamarádi dělaj, ne?

Ondra mi opařil nohu. Zrovna jsem přemejšlela nad odpovědí na nějakou otázku v Evropě, když vzal konvici, čehož jsem si teda ale nevšimla, zamyšleně jsem koukala někam do blba, takže mi i chvíli trvalo, než jsem si všimla, že to vlastně kurva pálí, a trochu z ní vylil na moji pravou nohu.

"Ááá, ježiši, ty jsi kretén, co děláš?!" Držela jsem si popálenou nohu a čelem třískla o koleno. Zuby jsem si skousla spodní ret.

"Vždyť to nepálí, ne?" na to on a trochu ucmrndnul na svoji nohu. Vyrvala jsem mu tu konvici z rukou a zalila mu chodidlo. "Au, ono to fakt pálí!"

Teď už je to teda v pohodě, když pominu načervenalej palec a ukazováček a puchýře, ale celej páteční večer jsem prokulhala a proklínala Ondru!

Nakonec jsem právě s ním zůstala v čajovně sama, protože ostatní už odešli. Chvíli jsme se bavili o O. bubeníkovi, o hudbě a o tom, že teď, když budem mít novou zkušebnu, bychom se do toho už měli pořádně obout a začít dokončovat svoje načatý songy. Jasně, tak snad...

Z čajovny jsme vyšli asi až ve tři ráno. "Jestli na mě bude chtít zaútočit nějakej úchylák, tak mu neuteču!" postěžovala jsem si na svoji nohu. O. mě však doprovodil domů. "Já myslím, že by ani nechtěl. To kulhání působí docela asexuálně."

Stáli jsme před mým domem a už ani nevím jak, ale najednou jsme stočili řeč na Jonáše.

"Zkus se vžít do jeho kůže," pokračoval O., "představ si, kdybys věděla, že tě Ondra nechce, ale přitom by ti pořád říkal, ať ho vískáš ve vlasech a objímal tě na rozloučenou a tak dále. Jak by ti bylo?"

Pravda je taková, že jsem si to takhle nikdy moc neuvědomovala. Jako jo, už je to dávno, co jsem si všimla, že se Jonášovi líbím, ale nikdy mi nepřišlo divný říct mu, aby mě třeba hladil po zádech a tak. Někdy to takhle řeknu i nějaký holce a jasně, že v tom nic není. Jenomže když vám tohle dělá někdo, kdo je do vás zamilovanej, znamená to pro něj hned něco víc. A když vy v tom nic víc nehledáte, je tu problém. Na tohleto cuchání vlasů a tak dále si asi budu muset najít někoho jinýho nebo co já vím...

Je to trochu smutný, když vás má někdo rád, a vy jste přitom zamilovaní úplně do někoho jinýho.

Nemám ráda ty letargický dny, kdy se nedokážu pro nic nadchnout a i přesunout se z křesla do postele mi přijde jako obrovská námaha. Chtěla bych si uklidit v pokoji nebo doskládat puzzle, co mi půjčila Kája, nebo si zahrát na basu (při představě, kolik písní už jsem zapomněla za tu dobu, co jsem nehrála, mi fakt běhá mráz po zádech), ale ty vole, jediný, co teď dovedu, je sedět a koukat z okna jak prší a kapky na větvích stromu pomalu dopadaj k zemi. Jsou to takový roztomilý blyštivý diamanty.

Ježiš, někdy bych se chtěla zavrtat do nějaký nory a nevylízt nejenom o zimu.

"Hele, mám pro tebe novinku," řekla mi pátečního večera Kája, když jsme společně s Jonášem seděli na zídce naproti hokejbalovýmu hřišti a popíjeli víno. "Lenka začala chodit s Karlem."

Pít zrovna to víno, tak ho asi vyprsknu. "Ty jo! To je teda...masakr. On už nechodí s tou Zdeňkou?"

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ne že by mi to nějak vadilo, spíš mi to přišlo totálně UJETÝ! Nikdy, nikdy, nikdy v životě bych neřekla, že zrovna tihle dva se daj dohromady. Ale vzhledem k tomu, že spolu už dlouho chodili ven jako kamarádi a dost si rozuměli, dalo se to čekat.

"Ty vole, my se snad ještě začnem zase všichni bavit, ne?" zasmála jsem se. Svým způsobem vlastně...no, proč ne.

Dlouze jsem se napila.

Volal mi kytarista, ať jako dojdu na Roh, že je tam s klukama a je tam ŠÍLENÁ sranda, ale my jsme šli místo toho do jačovny, což už jsme měli domluvený. Řekla jsem mu, ať se oni dostaví za náma do čajovny, ale nakonec nepřišli. I tak to byl ale hezkej večer.

V sobotu bylo fakt krásně. Šla jsem se projít se psem a s Franz Ferdinand. Už jsem se od lesa blížila k P., když mě napadlo zavolat Ondrovi, kterej tam bydlí. Nebral to. Trochu jsem si oddechla. Zamířila jsem ke dvoum nedalekým rybníkům a tam usedla na lavičku. Dívala jsem se na hladinu a poslouchala ty Franze. Bylo to uklidňující. Vzpomněla jsem si, jak jsem si tam šla minulej rok po praktický taky sednout a pohled na to množství vody mě zvláštně ukolébával.

Kráčela jsem pak zrovna do značnýho kopce, když mi zavolal O. Byla jsem HODNĚ udejchaná, protože jsem ještě předtím honila Jacquese, kterej se nechtěl nechat chytit na vodítko, takže jsem nejenom nemohla popadnout dech, ale ještě se mi z toho všeho klepal hlas. Fákt trapný. Když jsem mu teda zalykavým způsobem řekla, že jsem s ním chtěla jít ven, odvětil, že má za chvíli zkoušku a pak musí něco dodělat do školy, ale že bychom mohli večer do čajovny. No, stejně jsem tam mířila, tak jsem souhlasila. Zavěsila jsem a odebrala se domů.

(Někdy nevím, o co se vlastně snažím.)

Včerejší večer mi přišel nekonečně dlouhej. Byla jsem v čajovně asi od devíti, nejdřív s Bárou, ale postupně se přidali ještě Kája, Lenka, O. kytarista, O. bubeník a Michal. Měla jsem v sobě už půllitr růžovýho a do skleničky si nalejvala z dalšího. Byla jsem příjemně opilá.

Někdy kolem druhý ráno jsme byli už bez Lenky a Káji, zato se Z. Vyšli jsme z čajovny jako že už půjdem spát, ale někdo navrh, že bychom mohli ještě na paramo na čokoládu nebo na něco. Trochu poprchávalo. Michal mi půjčil mikinu, protože jsem neměla žádnou kapucu, a sám šel v triku. Pořád jsem se ho ptala, jestli mu není zima, že mu ji vrátím. On na to, že mu zima není, ale kdyby byla, tak ho můžu zahřát. Hm.

Bylo to trochu divný. Na paramo jsem vždycky chodila s různejma nejdivnějšíma lidma, už jsem to tu jednou psala, že je to pro mě tak trochu posvátný místo, kde se mi vynoří spousta vzpomínek, no a najednou jsem tam byla s takovou velkou skupinou lidí, což jako by úplně znesvětilo to místo. A bylo jedno, že v tý skupině byl i Ondra, prostě to divný bylo a basta fidli.

Nakonec jsme dokráčeli zase k čajovně, kde se ještě svítilo, a tak jsme zamířili znovu dovnitř. Já s Bárou asi jen na půl hodiny, protože jsme byly už znaveny a potřebovaly se prospat, a tak jsme pak kráčely nocí ke mně domů.

Jak už jsem napsala, ten večer mi přišel hrozně dlouhej, i když ani sama nevím proč. Ale to neznamená, že by nebyl fajn.

Ráno jsme se probudily někdy po desátý. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo rozsekal do malejch dílků puzzlů a pak zase složil dohromady. Když jsem vyprovodila B. k domovním dveřím, říkala jsem si, že ten den nebudu dělat absolutně NIC.

Bylo asi půl druhý, když jsem seděla u televize a koukala na nějaký alternativní klípky. V tom mi přišla sms od kytaristy, jako jestli hodlám přijít na zkoušku.

"Dneska je zkouška? Sakra, proč mi to nikdo neřek?!" My čtyři jsme totiž pár tejdnů nehráli. Tak jsem se najedla a vyrazila. Byla jsem nasraná, což jsem taky zpočátku dala všem najevo. Nebo aspoň myslím, že jsem se tvářila naštvaně a otráveně. Ale hraní s klukama mě pak zase začalo bavit a užívala jsem si to, že jsme zase takhle všichni čtyři pospolu a nikdo nás v ničem neruší. Stejně jsem se ale úplně uvolnila teprve až když O. bubeník někdy po čtvrtý odešel. Hele, neptejte se mě proč. Ale někdy jsem prostě v jeho přítomnosti taková zaseklá a nemám moc chuť mluvit a tak.

"Já jsem tě pozoroval," začal pak Óďa, když O. odešel, "a nijak jsem na tobě nic nepoznal. Ty to moc nedáváš najevo, co?"

Hm, možná tak kyselejma ksichtama díky tomu, jak jsem nasraná sama na sebe. "Jako mám po něm furt koukat nebo co?" řekla jsem nahlas. "To přece nemůžu."

Hodila jsem basu na záda a vyrazila s kytaristou domů. Nechutně chcalo.

Teď jsem teda doma a říkám si, že bych si mohla ještě zahrát na basu nebo doskládat píseň či puzzle, ale na nic takovýho nemám vůbec chuť. Ta letargie se mě ještě pořád nepustila. Je trapná.