Červenec 2010

Předpůlnoční

27. července 2010 v 23:10 | Bliss |  Noise in my head
Ono to čekání na jedenáctou hodinu, kdy si konečně můžu vzít ten vytoužený oranžový prášek, přeci jenom není tak marné. Člověk si takhle za tmy může docela dobře urovnat myšlenky a to není nikdy na škodu. Díky temnotě vládnoucí kolem mě všechno dostalo nádech poetiky. Tak trochu mě napadl námět na povídku, ale cítím, že na ni teď nemám sílu. A také nad tím musím ještě trochu zapřemýšlet. Už někdy navečer jsem si udělala jahodový čaj a teď pomýšlím ještě na jeden kousek.

Š. se mnou chce jít na Zatmění, jenomže já - přiznám se - ještě neviděla ani Nový měsíc a dokonce ani Stmívání. A tak jsem si od drahé Š. půjčila tyto dva filmy a protože jsem dnes večer neměla co na práci (všichni jsou nějak mimo nebo chodí do práce tak brzy ráno, že nemají pomyšlení na nějaké noční alkoholové hrátky, no škoda), podívala jsem se právě na to Stmívání. Tedy já vám nevím. Celkově to není zas až tak špatný film, ale některé ty dialogy! Občas jsem se fakt musela uchechtnout nad tou jednoduchostí a romantikou, která se samozřejmě ve skutečném světě nikdy nemůže stát. A taky jsem si představila všechny ty holčičky třinácti až patnáctileté, které slintají nad Edwardem (a koneckonců i nad Bellou) a říkají si: Ach, kéž bych také potkala někoho tak SILNÉHO a VÁŠNIVÉHO a ROMANTICKÉHO. No, z toho mi bylo trochu zle. A také jsem si říkala, jestli Edward pořád dokola maturuje, navštěvuje pořád tu a samou školu? To přeci musí být podezřelé, no ne? Pár věcí mi v tom filmu přišlo prostě nedotažených a závěr byl nějak moc rychlý. Jsem zvědavá, jaký bude Nový měsíc. Pro srandu si ho někdy pustím.

Od neděle trpím zánětem močových cest. Močení se tak pro mě stalo novým adrenalinovým sportem. Tedy přiznám se, že díky těm oranžovým práškům (helemese, jedenáctá odbila, jdu na věc...) už to není tak hrozné, ale neděle! To vám tedy bylo něco. Měla bych teď hodně pít, ale s tím já mám problém už od mala. Jednou - když mi bylo asi tak deset - jsem byla u doktorky a řekla jí, že mě často bolí hlava. Její první otázka byla, zda-li hodně piji. "Ne," řekla jsem upřímně a ona se jen shovívavě usmála. A bylo to.

V pondělí odpoledne jsem byla venku s Kubou. Fakt! Skoro po roce. Vypadá v podstatě pořád stejně, ale to já vlastně také. Až na to třetí oko, co mi narostlo, hehe. Takže když jsem na něm seděla a pevně ho objímala, slastně jsem přivírala oči a kukuřici rostoucí přede mnou jsem viděla tak nějak mlhavě. Ta chvíle byla docela zázrak a já se cítila šťastná. Potřebuju ho vidět ještě asi tak milionkrát a objímat ho možná miliardkrát. Nejsem si jistá, co je láska. Možná se ji jen bojím někomu vyjádřit.

Dneska jsem nějakou shodou okolností narazila na píseň I think I´m paranoid od Garbage. Musím si ji pořád pouštět, jelikož je úžasná.
Jako já.

Červenající se červenec

24. července 2010 v 20:09 | Bliss |  Noise in my head
Napadlo mne, že bych se také někdy mohla ozvat, což teď dělám. Týden jsem nebyla u PC a přiznám se, že mi to nijak nechybělo. Někdy si říkám, že bych radši počítač a další vymoženosti dnešního světa vyměnila za rybářský prut, pramici a kousek Vltavy. Ale teď pěkně popořadě...

V sobotu časně ráno za stahujících se mraků a nepříjemného deště jsme já a J. odjely do Vestce za jejími prarodiči. Ti mají velkou zahradu svažující se z kopce; nahoře dům a bazén a dole chatu s rybářským náčiním a úplně dole - za plotem - se stáčelo rameno řeky Vltavy. Krásný pohled. Ihned jsem si tu scenérii zamilovala. Babička nás přivítala polévkou (v horku, které se nakonec udělalo, to byla takřka sebevražda) a buchtami (makové jsem nejedla), načež nám taktně naznačila, že to je jediné jídlo, co nám udělá, že si pak máme vařit samy. S tím jsme byly obeznámeny už předtím a neměly žádný problém. Někdy odpoledne jsme se já, J. a její máma, která tam zůstala ještě na kus neděle, vydaly na obhlídku Vestce. Stejně jako Vltava, líbily se mi i okolní lesy, varovné signály ptáků, když spatřili tři kráčející osoby, i mravenci zmateně pobíhající sem a tam, když jste si dřepli a chvíli je pozorovali. V pozdním odpoledni jsme se pak všechny tři vydaly brázdit vody Vltavy na pramici. J. máma nás učila veslovat a my pak den co den veslovaly jako divé a řekla bych, že za tu dobu pobytu jsme se naučily celkem slušně veslovat. Navečer nás čekala ryba, kterou ulovil děd J. Ten kapr byla mana. Bylo to něco úplně jiného než z obchodu, asi tak stokrát lepší.

Myslím, že nemá cenu vás unavovat podrobnosti toho týdne. Stejně si nepamatuji, co jsme v který den dělaly, a tak vám nastíním jen pár věcí. Viděly jsme hausbót Helči Vondráčkový a toho jejího štamgasta Martina, či jak on se vlastně jmenuje. V pondělí za námi přijely P. a Š., a tak jsme byly ve čtyřech. Za ten týden jsme se několikrát opalovaly, ale zároveň taky proklínaly to pětatřicetistupňové vedro, které panovalo takřka den co den. Koupaly jsme se v bazénu, i v řece. Veslovaly jsme a procházely Vestec i nedaleké Hřiměždice, kde jsme chtěly udělat nákup, ale místní samoobsluha byla opravdu zoufalá - regály zely prázdnotou, na některých stálo pár výrobků, ale spíše to vypadalo, že jsou tam jen pro ozdobu. Ve středu jsme zajely do Dobříše a podívaly se do místního zámku na prohlídku nějakých příšer. Průvodkyně, která měla na paškál jen nás čtyři, byla příjemná a krásná a já se skoro zamilovala. Po večerech jsme hrály prší s babičkou a dědou a pily hruškovici, kterou jsme jim koupily, abychom se jim odměnily za to, že se nás tak pěkně na ten týden ujali. Hruškovice je opravdu odporná. Také jsme se mazlily s Argem a Donou, což jsou psi dědečka a babičky. Argo byl monstrum, svojí velikostí mi připomínal hříbě. Oba to byli černí labradoři nebo něco na ten způsob. Moc alkoholu jsme za ten týden neměly, což mne docela mrzí. Ale zase na druhou stranu se ukázalo, že se dokážeme bavit i bez něj. Občas se mi zdálo, že mezi námi panuje taková napjatá atmosféra, ale ta se zase celkem rychle rozplynula. Jednou v noci jsem si vzala mp3 a doposlouchávala album Absolution od Muse a těšila se na Black Holes and Revelations, které mělo následovat pak. Jenomže jsem uprostřed úvodní písně Take a Bow usnula a probudila se až při písni Bliss z alba Origin of Symmetry, které přišlo po BHAR. To mě celkem nakrko, jelikož já se na to album Black Holes and Revelations těšila jako malá. Leč zase na druhou stranu bylo krásné jen tak si ležet ve spacáku se zavřenýma očima v lehkém polospánku a v tu chvíli mi připadalo, jako by Matthew Bellamy ležel přímo vedle mě a do ucha mi šeptal text z písně Bliss. Ta chvíle je pro nezasvěcence nepopsatelná, ale věřte, že byla krásná. V noci ze čtvrtka na pátek se strhla obrovská bouřka. Na té chaloupce nebyl hromosvod, a tak jsem se docela bála. Naštěstí jsme ale přežily a v pátek ráno se loučily s Vestcem, s tou malebnou krajinou, která se nacházela všude kolem. Na jednu stranu jsem se už těšila domů, ale zase na druhou něco ve mně chtělo ještě zůstat. Tak snad zase někdy příště...

Včera večer jsem byla s Dejvem, Bárou, Milanem (bratr Báry, ale to je fučák) a jakýmsi Pavlem v čajovně. Přišel za námi i Tonda C., který nám přinesl trávu, a tak ji Pavel ubalil. Tonda C. pak někam zmizel a Dejv, Milan, Bára a Pavel zase zmizeli na brko. Já nešla! Nehulila jsem už dlouho a zrovna včera jsem měla pocit, že kdybych si dala, asi by to se mnou seklo. Po cestě do čajovny pršelo a když jsme odcházeli, lilo už fakt jako z konve. Měla jsem deštník, pod kterým jsem ukrývala Dejva, jenž byl značně zhulen, a držel se mě kolem pasu. Na sobě jsem měla Pavlovu mikinu a pod ní triko se Stellou. Mikina P. mi byla velká, leč hřála. Bára se pod deštník nevešla, ale měla bundu s kapucou a Pavel s Milanem byli už dávno doma. Takže jsme byli tři. Vymýšleli jsme jazykolamy; s Dejvem jsme vymysleli toto: "Déšť dští a děd čte čtivo v Děčíně, kde dští opravdu dštivě. Když dští, tak to se nedá číst." Já pak doma ještě vymyslela: "Čadští čápi s čepicí čekající na dštivý déšť čtou v Čečensku Čad číslo čtrnáct čili čadský časopis." A pak jsem šla spát.

Takže tohle je jako článek, hm...

Chtěla jsem sem vložit alespoň jednu fotku, ale internet si se mnou rozhodl zašpásovat, takže doufám, že se vloží ALESPOŇ tenhle článek. Fůru fotek naleznete na mém Facebooku, stačí se jen pozorně dívat. Nejsou tam ale zdaleka všechny, jak už jsem řekla, dneska mi internet jede fakt děsivou rychlostí, takže ten zbytek je momentálně v nedohlednu. Buďte trpěliví, pokud mě máte. V přátelích.

Náhody pomrkávající do zrcadla

14. července 2010 v 12:15 | Bliss |  Noise in my head
V mém životě se neděje nic moc zvláštního, o čem bych mohla napsat, přesto - možná to znáte - mám určitou potřebu svými prsty vyťukávat celkem pravidelný rytmus do černé klávesnice, a ztvárnit tu tak pár písmenek.
Před chvílí jsem se učila na basu píseň Darkshines od Muse, ale musela jsem si odpočinout! Song to není až tak těžký (tedy pro začátečníka asi ano, ale já přeci jen hraju už nějaký ten pátek), nicméně mám pocit, že si v životě nemůžu ty taby zapamatovat. A už mne bolí levá ruka!

V neděli jsem byla s J. a P. v bazénu v R. Po uplavání několika bazénů a vylezení z vody, kdy jsem najednou pocítila, jak mi ztěžklo celé tělo, jsem měla dobrý pocit z toho, že jsem udělala něco pro svoje zdraví. Jen jsem si teď vzpomněla, jak jsme si s Lenkou plánovaly, že budeme po večerech o prázdninách běhat, a už je čtrnáctý červenec (panebože, už?!) a skutek nějak kamsi utekl. Nicméně těch prázdninových dní je před námi ještě hodně a sice s tím asi nezačneme tenhle týden a příští také ne, jelikož jsem s P., Š., a J. na J. chatě, ale ten další bychom mohly!

Katka mne zvala na Trutnov Open Air, jelikož jsou tam Manic Street Preachers, a já bych jela, fakt bych jela hrozně ráda! Jenomže už před prázdninami mi dali rodiče vybrat: buď koncert Pavement, Rock for People, nebo Trutnov. A já si vybrala RfP, protože Muse a Editors a Subways a Disco Ensemble, však víte... MSP by třeba mohli přijet na příští RfP nebo by tu taky mohli mít samostatný koncert, to by mi vůbec nevadilo. Snad je někdy v budoucnu ještě uvidím! Což mi ale připomnělo - možná je trochu zbytečné ptát se takhle brzy, ale mně to nedá - kdo myslíte, že přijede na příští Rock for People? Já nad tím přemýšlím už pár dní (v podstatě už od té cesty autem z Hradce do NS s prarodiči M., kteří poslouchali radio, nevím už, jaká stanice to byla, vlastně jsem to nevěděla ani tehdy, kde se nějaká moderátorka ptala posluchačů, co si myslí o sexu ve stáří, do kolika je možné provozovat sex, čemuž jsem se v tu chvíli potichu uchechtla, jelikož s námi dva staříci, kteří se na oko rozčilovali, zrovínka jeli) a moc bych si přála kupříkladu takové Interpol či Spartu. To by byl zážitek! Nebo R.E.M., Pixies a Foo Fighters, ale to už by byl asi šok. Ale vůbec bych se nebránila třeba takové Ladyhawke, to by bylo něco! A jak jste na tom vy? Koho byste si přáli vidět na RfP?

V pondělí kolem poledne jsem byla na QIPu a pobýval tam v tu chvíli také Kuba a mně to nedalo a napsala jsem mu. Povídali jsme si bezmála dvě hodiny, já mu vyprávěla své zážitky z Rock for People (a hlavně z Muse) a on litoval, že na ty Muse přeci jenom nejel, a já litovala jeho. Po zbytek dne jsem měla z našeho rozhovoru dobrý pocit a mám ho vlastně i teď. Jen nevím, kdo z nás jako první napíše tu otázku: "Nechceš jít ven?" Mám pocit, že to budu muset udělat asi já. Ale proč vlastně ne.

Přemýšlím, jestli si vzít ven knížku, mp3 nebo basu (ano, i já někdy hraju J. N.). Nakonec asi zvítězí ta knížka.

A nejlepší je, když pomalu usínáte za úplné tmy na posteli a přímo do uší se vám linou tóny z písně Citizen Erased od Muse. Vlastně úplně nejkrásnější je ten úsek od 05:54 do 06:32, kdy vás to tak jako ukolébá ke spánku a přitom ještě na nejzazším konci páteře cítíte mrazení.





Time will help you through but it doesn´t have the time to give you all the answers to the never-ending why

11. července 2010 v 12:00 | Bliss |  Noise in my head
K obědu si dávám švédský čaj i v těch největších vedrech.
Z našeho stromu si trhám třešně přímo do pusy.
Po nocích chodím s J. do čajovny na víno červené (wasabi došly).
Někdy pijeme houbu (nebo colu s rumem) na atletickém hřišti. Opíráme se zády o brankovou konstrukci, počítáme hvězdy a je nám dobře. Nikdo ještě na tento náš úkryt nepřišel. Občas taky kouříme, ale proč vlastně ne. Pod vlivem coly s rumem vedeme debaty o mimozemšťanech, o "životě" po smrti nebo o Bermudském trojúhelníku.
Už je mi 19.
Zrovna poslouchám Placebo a říkám si, proč vlastně píšu tyhle sračičky. Den ode dne čím dál víc lituju to náhlé smazání starého blogu. Jasně, zbavila jsem se tak článků, které byly trapné (a že jich - hlavně na začátku - bylo!), ale některé se mi povedly a těch lituju hodně. Mám pocit, že na tomhle blogu to není ono. Možná je to tím, že tu mám teprve tři články (tohle bude čtvrtý), ale možná je to také tím, že už stárnu a že psaní deníku je pro mě už tak trochu passé. Kdo ví.
Hraju na basu a těším se, až naše skupina bude mít zase zkoušku. Teď o prázdninách jsou všichni fuč nebo-li mimo.
A taky uznávám - a to je nejhorší (?) -, že to psaní o K. na starý blog fakt nebylo úplně košér. Vlastně to byla ode mě pěkná podpásovka, jak se říká, ale na druhou stranu - on také nereagoval moc pěkně. Asi si nemáme co vyčítat. Každopádně jsme se ještě v NS nepotkali, díky bohu.
Občas se válím v plavkách venku na karimatce a nechávám po sobě lézt obří mravence. Slunce svítí jako divé a J.N. mi hraje na kytaru a zpívá. Dobře, nehraje mně, ale je pěkné si to myslet. Bydlí totiž jen pár metrů ode mě a když jsem někdy na zahradě a on má otevřené okno a zkouší, je to slyšet. Včera se to pěkně poslouchalo.
Myslím, že si prázdniny užívám.
Stejně se ale těším na podzim a zimu a dokonce i trochu do školy, nevím proč. Člověk totiž vždycky chce to, co nemá, a tím, co má, opovrhuje. Já miluju jaro a léto, ale stejně se těším na ta podzimní rána, kdy je svět zahalen mlhou a mírnou tmou, kdy se silnice lesknou od podzimního deště, kdy cítíte vůni polí a kaštanů, kdy se za slunečných dnů prodíráte hromadami listí a ono to tak krásně šustí. A těším se na zimu, kdy můžu v teple svého pokoje sedět na okně a v ruce držet hrnek čaje, nechávat si jím zahřívat ruce (bože, to je ale klišé) a dívat se z okna ven do tmy, kdy tu a tam - pokud se pozorně díváte - uvidíte spadnout na zem vločku. A až tohle všechno nastane, až budu procházet po zamrzlých loužích a poslouchat ten křupavý zvuk, až mi mráz zaleze snad úplně všude na těle, budu si říkat: Sakra, kde je jako kurva to jaro, he?!
Život je roztomilý.
Budete na podzim pouštět draky?

My tady neřveme, my jsme tu potichu aneb Report z Rock for People

7. července 2010 v 21:54 | Bliss |  Noise in my head
Inu, tak jsem se vám vrátila z Hradce Králové. Nyní se pokusím zaznamenat uplynulé čtyři dny plné hudby, smíchu, tance a alkoholu.

Den první

V sobotu jsme vyrazily s Markétkou ranním autobusem do Prahy na Hradčanskou. Odtud jsme jely metrem na Hlavní nádraží a z něho vlakem do HK. Cesta to byla celkem nezajímavá, hrály jsme karty, popíjely houbu, já si chvíli četla pana Kafku. V Hradci jsme vystoupily na Hlavním nádraží a ihned nás do očí udeřilo prudké světlo odrážející se díky slunci od bílých dlaždic na náměstíčku. Nechápala jsem, jak někdo může někam umístit BÍLÉ dlaždice. Vypadalo to jako sníh. Na chvíli nastal boj o autobus, jelikož všude bylo plno lidí mířících na letiště, kde se RfP konal, ale vešly jsme se.
1
První oříšek - i když ne zcela tak velký - nastal na cestě od autobusové zastávky, kde nás MHD vysadila, k letišti. Kdo nikdy na RfP nebyl nebo nebydlí v Hradci, jistě neví, jak krutá cesta to ve třicetistupňovém vedru je! Náš náklad byl metr od metru těžší a my se potácely na kraji silnice. Kolem nás jezdila auta a chodili rychlejší lidé. S jazykem až na vestě jsme přeci jenom dorazily ke stanovému městečku, kde naštěstí nebyla žádná fronta. Ani jsme tomu nemohly uvěřit. Druhý oříšek - podstatně větší - bylo rozložení stanu. Vybraly jsme si místo blízko toi-toiek. Snažily jsme se ho postavit, ale vůbec to nešlo! Po asi dvacetiminutovém snažení nám došlo, že ho máme naruby! Převrátily jsme ho a hned to šlo lépe. Možná ale nejhorší část co se týče postavení stanu bylo zatloukání kolíků. Zem byla díky horku tak vyprahlá, že jsme se dalších dvacet minut snažily zarazit kolíky do země. Dokonce jsme ji i pokropily vodou, leč vůbec to nepomáhalo. Přesunuly jsme stan o pár metrů dál, kde to jakž takž šlo. Najednou jsme měly ubytování, a to bylo to hlavní. Zbytek dne jsme se tak nějak poflakovaly, navečer jsme zamířily na Mňágu a Žďorp a kolem půlnoci na Le Pneumatiq. Po půlnoci jsme spokojeny usínaly ve stanu za hlasitého volání "Rubyyyy" a "hovnoooo". Na takovéto volání jsem si ale již z minulého Rock for People zvykla, a tak jsem brzy usnula.

Den druhý

V noci mi byla zima, ale ráno jsem se probudila kolem osmé do obrovského horka. Den sliboval být krásným, možná až moc. Chystaly jsme se na Charlie Straight, ale ti měli zahrát až kolem dvanácté, proto jsme udělaly jedinou rozumnou věc, kterou jsme udělat mohly - oblékly jsme si plavky a zamířily k nedalekému rybníku. To osvěžení bylo krásné.
ChS hráli na Evropa 2 stage, což byla krytá hala, což znamenalo jediné - nejenom obrovské vedro, ale také dusno! Na tuhle kapelu přišlo hodně lidí, Albert tradičně napasovaný v červených kalhotech z toho byl úplně hotovej. Ačkoliv je Markétka předtím neznala, jejich koncert ji bavil, a nejenom ji! Přišlo na ně hodně lidí a všichni se nějak svíjeli do rytmu hudby. Roztomilé.
2
Abych pravdu řekla, nějak už si nepamatuji, co jsme dělaly poté. Dozajista určitě jsme nepily žádný alkohol, jelikož jsme na to v tom panujícím horku neměly nikterak náladu. Jisté ale je, že jsme se ocitly okolo páté opět v Evropa 2 stage. Omylem jsme se tak ocitly na Xindlovi X a řeknu vám - trapnější vystoupení jsem snad ještě nikdy neviděla! Nejenom že Xindl měl naprosto zoufalé texty pořád se nějakým způsobem týkající sexu, což pro pubertální výrostky jistojistě mohlo být kůl, ale tohle byl Rock for People! A věkový průměr lidí pohybujících se na tomto festivalu mohl být kolem pětadvaceti. Považte kupříkladu: "...morální sex a orální kocovina..." Bože, hrůzou jsem obracela oči v sloup. Takže nejenom že ten "zpěvák" měl trapné texty, on měl i trapnou hudbu a trapné řeči v přestávkách mezi písněmi. Hrůza! Náladu mi pak zpravila Anna K. Řekla bych, že to byl pro mě nejemotivnější koncert toho festivalu. Skoro při každé písni se mi třásla brada a do očí mi stoupaly slzy. Z každého jejího pohybu sálala energie a radost. Bylo vidět, že se s rakovinou bije jako lev. Lidé jásali a po jejím setu se mohli utleskat. Já ostatně také. Poté jsme s M. chtěly jít ještě na Vypsanou Fixu, ale i tento koncert se konal v uzavřené hale a díky tomu, že se z něho natáčelo dvd, které se mělo hned druhý den prodávat, přišlo na ně plno lidí. Vůbec jsme neměly šanci se tam dostat, a tak jsme se na to vykašlaly. Večer jsme ještě zamířily na Skunk Anansie. Tuhle kapelu znám jenom podle jména, takže jsem byla celkem překvapená, jak pěkně jim to hraje.
Ne že bychom poslouchaly Prodigy, leč M. dostala za úkol od jednoho jejího kamaráda natočit z toho koncertu nějaké video. A tak jsme zůstaly na T-Music stage pěkně natisklé na zábradlí vepředu a divily se, že nikdo nejde na ty Prodigy. Bylo nám to divné, ale nijak jsme se neznepokojovaly. Pak se začali trousit lidé, ale bylo jich málo. Nějaký chlapík, Petr se jmenoval, se s námi dal do řeči. "Taky jdete na Dreadzone, jo?" S M. jsme se na sebe šokovaně podívaly. Dreadzone?! říkala jsme si každá v duchu. A tak jsme si spletly stage, ale bylo nám to vcelku jedno. Zůstaly jsme tam a užívaly si jejich vystoupení. Hráli...inu, hráli zajímavě. Ten den jsme pak už na nic nešly a opět jsme usínaly za křiku ve stanovém městečku a zpěvu nějakých lidí nedaleko našeho stanu, kde jeden kluk hrál na akustickou kytaru a přehrával nějaké písně od Vypsané Fixy.

Den třetí

Nastalo vytoužené pondělí. Večer měli nastoupit Muse a já se nemohla dočkat. Dopoledne jsme si s Markétkou daly nějaké jídlo v čínské restauraci v centru Hradce, abychom načerpaly síly. Také jsme si koupily víno a colu a tyto dva nápoje jsme před naším stanem pěkně smíchaly. Našly jsme stinné místo a tam jsme tu naši houbu vypily. Dostaly jsme se tak aspoň trochu do nálady. Ten den jsem chtěla jít na hodně skupin, ale nemohla jsem. V pět totiž hrály na T-Music stage Disco Ensemble a když jsem viděla vepředu ty fanoušky Muse, jak se tísní u zábradlí, bylo mi jasné, že už tam s M. musíme zůstat také. Při DE jsme stály asi někde v páté řadě, a tak jsem hojně fotila. Na DE jsem se také dost těšila, jelikož od nich mám jedno album, které se mi dost líbí. Jejich koncert byl energetický. Asi jsem se zamilovala do jejich basáka.
3
A pak to začalo! Při čekání na Muse dokonce začalo pršet. Já měla jen bermudy a triko, které jsem měla za chvíli promáčené. Doufala jsem, že z toho nebudu nemocná, protože jsem na fesťák odjížděla nachlazená. Když jsme to pak s M. počítaly, zjistily jsme, že i s koncertem Muse, jsme na T-Music stage prostály sedm hodin. SEDM! Nemohla jsem uvěřit, že jsem to fakt vydržela. Po DE jsem přetrpěla Jello Biafra & GSOM a také Juliette Lewis. Ta Juliette tedy nebyla tak hrozná, myslím, že udělala tu správnou show, která lidi bavila. V deset měli začít ti Muse, ale měli nejmíň patnáctiminutové zpoždění. Organizátoři pořád pouštěli do repráků nějaké písně a ne a ne pozvat na podium Muse! My s bolavýma nohama jsme skřípali zuby. Pak to ale konečně přišlo. Na chvíli jsem nemohla uvěřit, že Muse vidím jen pár metrů od sebe (stála jsem v první řadě), ale pak jsem se ponořila do jejich hudby. Co k tomu říct. Napadají mne slova jako "famózní" a "grandiózní", ale pozor! Ono to zas tak bombastické, jak každý sliboval, nebylo! Samozřejmě to byla extáze vidět svoji nejoblíbenější kapelu poprvé na živo, zpívat si s nimi texty a užívat si je, ale...! Matt skoro vůbec nekomunikoval s publikem, což mi docela vadilo. Nehledě na to, že přímo přede mnou stál basák Chris, jehož jsem tak několikrát vyfotila, ale Matt stojící na druhé straně vůbec nechtěl na tu stranu, kde stál právě Chris. S laserových efektů mi však běhal mráz po zádech. Ostatně z celých Muse mi běhal, jen mi tu zábavu trochu kazila ta malá komunikace s publikem (nejvíce jí vlastně obstaral bubeník Dom), nepohyblivost Matta a jakási dívka stojící vedle mne, která mi neustále řvala do ucha.
4
Jo a ještě něco! Byla jsem v tom největším kotli, kde si fakt KAŽDÝ zpíval, takže jsem spíš slyšela lidi kolem než Matta, či popřípadě Chrise. A musím říct, že jsem viděla na YT videa, kde to Muse rozbalili daleko více. Možná to ale prostě bylo jenom tím, že neměli tak velké podium a tolik efektů, na které jsou zvyklí, nebo také tím, že jsem nestála před Mattem, a neviděla tak moc, jak si to užívá on. Kdo ví. Ale stejně jsem strašlivě ráda, že jsem je viděla, to se ví. A těch sedm hodin stání na jednom místě za to stálo! Po Muse jsme s M. byly tak odrovnané, že jsme šly na kutě.



Den čtvrtý

Opět jsme se stavily v centru na čínském jídle. Odpoledne M. spala ve stanu, já šla na koncert Rara Avis, které mi doporučila Eleanor, a dobře jsem udělala! Za prvé, potkala jsem tam Marušku, s kterou jsme zašly na dvě piva, a za druhé, Rara Avis byli sakra dobří! Užívala jsem si je hned v první řadě a jen jsem litovala, že jsem si s sebou nevzala foťák. Po nich jsme s Maruškou zamířily na The Feud. Tu kapelu jsme sice neznaly, ale zjistily jsme, že hrají dobře. Všichni tři pánové z té kapely měli na sobě bílé košile a kalhoty, dva z nich dokonce černé kravaty; byli dobře sladění. V tu chvíli jsem už podruhé za ten den zalitovala, že jsem si nechala foťák ve stanu. No a co pak? Po The Feud jsem se rozloučila s Maruškou a zamířila do stanu, kde ještě spala Markétka. Pomalu jsem se připravovala na Subways a Editors, M. na Billy Talent.
5
Ta si chtěla na T-Music stage zajistit přední místo, a tak na ni zamířila už když tam hrála jakási kapela Gallows. Neměla jsem co dělat, a tak jsem šla s ní. Gallows to pěkně rozjeli, jejich zpěvák řekl, abychom vytvořili uvnitř davu obrovský kruh, a v něm pak do rytmu hudby běhala stovka lidí, hlavně pankáčů. Bylo zábavné se na to dívat. Po koncertu jsem se s M. rozloučila a vydala se na Českou spořitelnu stage, kde zahráli Subways. Chvíli jsem se držela v kotli v nějaké šesté sedmé řadě, ale odtud jsem moc neviděla na podium, a tak jsem se přesunula doleva. Myslela jsem, že si tam sednu na trávu a budu se na ně dívat jen pomocí obří obrazovky, ale zjistila jsem, že tam vlevo mám docela dobrý výhled na podium, a tak jsem stála, dívala se a fotila. Jejich koncert se mi hodně líbil, zpěvák Billy hodně komunikoval s publikem, a to se mi líbilo. A Charlotte byla s baskytarou sexy bohyně. Po Subways se plno lidí vyklidilo zejména díky nadcházejícímu koncertu Billy Talent, a tak jsem se dostala až k zábradlí. Počkala jsem si na Editors a stálo to za to!
6
Myslím si, že to byl jeden z nejlepších koncertů letošní festivalu. Alespoň pro mě. Editors to totiž pěkně rozbalili. Byl to nezapomenutelný zážitek a zpěvák Bill Smith se krásně svíjel u mikrofonu; byl sexy.
S M. jsme ještě na chvíly zamířily na Skyline, ale moc nás to nebavilo, a tak jsme odešly spát. V úvahu nepřícházeli ani Sunshine ani Morcheeba, jelikož jsme byly obě hodně unavené. Možná to byla škoda, ale aspoň jsem nemusela řešit dilema, jestli se vydat na Morcheebu nebo právě na ty Sunshine.
Poslední noc byla ve stanovém městečku hodně krušná. Myslela jsem, že díky tomu rámusu neusnu. Opět se ozývalo staré známé: "hovnoooo" nebo "hovno na stage" (kdo nebyl na loňském nebo letošním RfP, nepochopí), či "my tady neřveme, my jsme tu potichu". V noci jsem se pořád probouzela, klepala se zimou a nevěděla, jestli si lehnout na pravý nebo levý bok. Oba už jsem měla otlačené.
Zabalení spacáků a stanů dnes ráno bylo malé dobrodružství a cesta z letiště na stanici MHD také. Naštěstí si ale pro nás přijeli děda a babička M., a tak jsme měly aspoň takovýto malý luxus v podobě zpáteční cesty autem.
Ach ano. Tak takový byl letošní Rock for People. Na jednu stranu jsem se hrozně těšila domů, ale na druhou - když jsem seděla v autě a pozorovala za okny ubíhající krajinu - mi bylo trochu smutno. Tak zase za rok! Možná.

Díky, že jste to dočetli až sem. Více fotek naleznete na Facebooku, pokud ho vlastníte a pokud mne máte v přátelích. Na závěr přidávám video z koncertu Disco Ensemble.



(Omluvte zhoršenou kvalitu fotek i videa.)

Při pomyšlení na Rock for People se otřásám v základech

2. července 2010 v 11:24 | Bliss |  Noise in my head
Ahoj!

Tak nějak jsem tušila, že před odjezdem na RfP napíši ještě jeden článek, to bych to nebyla já.

Těším se! Neuvěřitelně moc. Mám pocit, že snad ještě dokonce víc než na loňský ročník. Pořád otevírám horní šuplík ve svém psacím stole, abych se přesvědčila, jestli se mi vstupenka nějakým záhadným způsobem nevypařila.
Možná bych měla začít nabíjet svoji miliardu baterií do foťáku.
Dalo by se říct, že prakticky celý tenhle týden sjíždím na YT živáky Muse. Včera jsem se dívala na letošní záznamy z Rock Am Ring a byla jsem naprosto unešena! Ačkoliv jsem seděla uvnitř svého pokoje a dívala se na monitor, měla jsem pocit, jako bych stála mezi diváky co nejblíže podiu, jako bych všechno viděla na vlastní oči, zkrátka jako bych celou svojí bytostí na tom koncertu BYLA.
Mám pocit, že nevydržím na Muse čekat AŽ do pondělí. Vlastně asi ani nevydržím čekat do zítřka, kdy s Markétkou odjíždíme do Hradce. Strašně se těším na tu uvolněnou atmosféru, která tam bude panovat. Od všeho se naprosto odprostím, budu myslet jen na nadcházející koncerty a na tu všechnu zábavu. Určitě se mi nebude chtít vratet, ale sakra, vždyť tam ještě ani nejsem!

Včera jsem si stáhla album All Or Nothing od Subways, abych taky měla najetý nějaký jejich písničky. Ti tři mi pěkně učarovali.

Včera navečer jsem byla s Bárou nejprve v čajovně a poté jsme se rozhodly si jít koupit Colu a víno. Houba je sympatické pití. Nakonec jsme měly dvě lahve tohoto dryjáku, a tak jsme zaskočily za J., aby nám s tím pomohla. J. je starý pijan, vypila se mnou půl flašky vodky, hehe.
A tak jsme se všechny tři procházely po městě a popíjely. Dostaly jsme se do príma nálady a mimoto na atletické hřiště.
J.: "Hm, tak přelezeme plot?"
Já: "Zkusím, jestli NÁHODOU není otevřená branka, byla by celkem sranda, kdybychom to přelezly a pak zjistily, že je otevřeno." Stisknu kliku, branka se otevírá. "Ehm, je otevřeno."
Všechny tři jsme seděly na tartanu, mezi námi stála houba. Čas od času jsme si ji opatrně podaly, jako by to byla nějaká posvátnost. Na tom hřišti jsme vydržely asi dvě hodiny, atmosféra byla kouzelná. Našly jsme tam dokonce i volejbalový míč, a tak jsme si jím házely, což ale nešlo tak dobře, jelikož byla tma a i když ten míč byl bílý (no počkat, spíš šedý), skoro jsme ho neviděly. Myslím, že jsem se Báře strefila do nosu.
Řeknu vám, byla to krásná noc.

Ale teď! Poslouchám stále ještě Subways (píseň Streetfighter, jejíž název mi vždycky připomene Foo Fighters, je naprosto úžasná!), a dostávám se tak do varu. Už chci být v Hradci!

Nevydržím to.

NEVYDRŽÍM!

Ha, tak se mějte.