Srpen 2010

Útěk

31. srpna 2010 v 23:54 | Bliss |  Instantní příběhy
Za pár minut je tu středa, já jdu do školy, takže bych se možná mohla trochu vyspat, místo toho jsem se tu ale dvě hodiny smolila s povídkou. Původně jsem ji nechtěla udělat takhle depresivní, jen jsem chtěla napsat cosi o někom, kdo před vším celý svůj život utíká (jako třeba Kuba, he? Ale kdo ví, jak on to má), ale znáte to: Občas něco chcete a pak to stejně změníte.

Útěk

   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Ta věta mu vyvstala na mysli, když ležel na zádech na posteli se zavřenýma očima a rukama založenýma za hlavou. Nohy měl zkřížené, jako by se tomu podvědomě bránil. Jako by se bránil všem svým myšlenkám, které mu zrovna vířily v mozku.
   Bylo pět ráno, za dvě hodiny měl vstávat do práce, ale již nedokázal usnout. Před pár minutami se probudil celý zborcený potem; zdál se mu sen o jeho matce, která byla už čtyři roky mrtvá. V tom snu byl zase malým chlapcem, sotva desetiletým. Celý zkroušený přišel domů ze školy s pětkou z matematiky (další pětkou!), a když to jeho matka zjistila, popadla ho za rukáv vytahaného svetru, smýkla s ním do malé komůrky (původně to měla být spíž, ale nikdy do ní nedala jedinou potravinu!) a přivázala ho tam k židli.
   "Tady budeš sedět a přemýšlet o svém životě!" zařvala na něj. "Protože kdo se špatně učí, nikdy nebude úspěšný. A kdo nebude úspěšný, nebude ani bohatý a sebevědomý. Chceš být jednou psychicky ušlapán těmi lepšími?! Chceš být troska? Seď a přemýšlej o tom!" A tak tam seděl a přemítal, v tom snu se to zdála být celá věčnost, a když konečně zachrastily klíče a jeho matka otevřela dveře s ironickým a lehce znechuceným úsměvem na rtech, probudil se. Obvykle se mu zdály nesmyslné sny, něco jako že létal na slonovi a tak podobně, ale tento byl tak děsivě reálný, až ho to samého překvapilo. Jako by to nebyl sen, jen si na chvíli - zatímco zamhouřil oči - odskočil do minulosti. Otřásl se.
   Jeho matka byla přesně taková jako v tom snu. A možná ještě horší. Hotová fúrie. Byla to věhlasná podnikatelka, která byla doslova posedlá svých úspěchem. Pokud někdo nebyl alespoň tak dobrý jako ona, byl nula. Nic pro ni neznamenal. Stejně jako jeho otec. Raději od nich utekl, než aby s ní musel žít. Zpočátku mu měl za zlé, že ho nechal napospas jí, ale jak stárnul a dospíval, uvědomoval si, že jeho otec neměl na výběr. V jeho případě nebyl útěk žádná zbabělost.
   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Tu větu často používala jeho matka. Nejdřív ji říkala svému manželovi, který byl snad už od narození smolař. Někdy přemýšlel, jak se ti dva vlastně vůbec mohli dát dohromady. Poté tou větou zahlcovala jeho. Tu smůlu zřejmě zdědil po otci. A nejen ji, vlastně celou jeho povahu. Byl stydlivý, nejistý, pesimistický. Dost možná to v něm ale vyvolala ona. Jí vděčil za celý svůj zkažený život.
   Nejdřív to byla škola. Základku nakonec celkem úspěšně dokončil, horší to už ale bylo se střední. Jeho matka se ho ani neptala, kterou by rád navštěvoval, prostě mu zajistila přihlášku na ekonomickou školu. Nesnášel to tam už od prvních chvil. Pro své spolužáky byl takřka neviditelný, učitelé ho nesnášeli - i když dodnes nedokázal pochopit proč, jestli z něj vyzařovala nějaká nesnášenlivá aura, nebo co - a on nesnášel je. Neměl rád účetnictví ani ekonomiku. Ty dva předměty mu nikdy nešly a nebavily ho. Nakonec si po prvním pololetí vydupal přechod na zdravotní školu, kam chtěl už od prvních chvil. Snil o tom, že bude jednou psychologem.
   Psycholog, no jasně, uchechtl se tomu. Podíval se na budík, který stál na nočním stolku vedle něho. Deset minut po páté. Rozhlédl se po ložnici, jako by ji spatřil poprvé v životě. Díky tmě viděl jen nejasné obrysy nočního stolku a věcí na něm. Skříně byly temnotou zahaleny dočista.
   Jeho matka ho poté, co přestoupil na jinou školu, málem vyhostila z domu. Nedokázala pochopit, že by chtěl studovat něco jiného než ekonomiku. Opravdu nechápu, proč před tím utíkáš, říkávala mu tehdy často. Ani nedoufal v to, že by tomu někdy rozuměla.
   Na zdravotní škole to bylo zezačátku fajn. Alespoň v prváku. Pak přišel druhák a učení se začínalo stupňovat. Začal mít problémy s chemií. Reparát udělal s velkým přimhouřením všech párů očí zkoušejících, kteří ten den byli přítomni. Ve třetím ročníku ho ale už projít nenechali.
   "Tady to máš!" lamentovala matka. "Kdybys zůstal na té ekonomické škole, nic takového by se ti nestalo! Panebože, to je ostuda."
   "Jasně, ostuda! O nic jiného ti nejde, viď? Jenom pozor, aby se na tebe lidi nezačali koukat skrz prsty, že jo? Je mi z tebe nanic." Po tomto mu vrazila facku a vykázala ho z domu. Asi čtyři dny se potácel na ulici a v hlavě ho pořád strašila ta věta. Pořád před vším jenom utíkáš. Nakonec mu sama matka zavolala, aby se vrátil. Možná se v ní jen hnulo svědomí, netušil. Každopádně spolu následující dva týdny nemluvili, načež se to pak nějak urovnalo. Tedy relativně.
   Když měla na řadu přijít maturita, říkával si: Musím ji udělat! Přece nebudu mít takovou smůlu. Jenže ji měl. Maturitu udělal, ale až na druhý pokus, což se neobešlo bez matčiných ironických řečí.
   Na výšku nakonec nešel, nevěřil, že by mohl udělat přijímačky na psychologii. Místo toho si našel práci v nějakém skladu. Práci, která absolutně nesouvisela s oborem, který vystudoval. Nic lepšího se ale zrovna nevyskytlo.
   Zhruba za hodinu a půl musel vstávat. Přitiskl si dlaně na oči a povzdechl si. Nesnášel svoji práci. Nejradši by z ní utekl.
   I v jeho osobním životě se mu nedařilo. Kamarády skoro žádné neměl, byl to takový vlk samotář. Těžko se seznamoval s děvčaty, používal k tomu hlavně internet. Na internetu si totiž mohl vymyslet, že je úspěšný, bohatý, chytrý a krásný. Když chatoval, byl pan Někdo. Vytvářel si tuhle iluzi rád a skoro jí věřil. Když ale pak vypnul počítač, postavil se k oknu a rozhlédl se po světě "tam venku", realita ho prudce udeřila do očí. Všechna ta hradba, kterou si kolem sebe anonymně vystavil, se mu zbortila jako pyramida z karet. I díky tomu trpěl depresemi, i když většinu z nich zavinila jeho matka.
   Jednou se seznámil s dívkou, která ho v podstatě ihned okouzlila. I on jí byl sympatický, to poznal. Byla zvláštní, připadala mu jako z jiného světa, ale to právě na ni obdivoval. Párkrát se sešli, a když se spolu objímali a drželi se za ruce, cítil se opravdu šťastný. Věděl, že ho někdo miluje. Ale to bylo právě to. Nebyl na ten pocit zvyklý, a tak se ho zalekl. Když mu jednoho dne napsala sms, ve které byla pouhá dvě slova: "Chybíš mi", vhrkly mu z toho slzy do očí. Nedokázal jí na to ale odpovědět. Bál se, že jejich vztah nějak pokazí. Že jí třeba přinese smůlu nebo tak něco. Bál se, že ji nedokáže milovat tak jako ona jeho. Obával se toho, že jí nějak ublíží. Psala mu další sms, ale on jí stále neodpovídal. Tázala se ho, co se děje, jestli udělala něco špatně, ale on mlčel. Radši od toho utekl. Pak už mu nenapsala. O měsíc později ji viděl s jiným. Šli naproti sobě, každý na jiné straně chodníku, ale ona dělala, že ho nevidí. Možná to tak bylo lepší.
   Převalil se na posteli na bok, pravačku spustil dolů, klouby prstů lehce udeřily o podlahu. Jeho život byl v troskách v podstatě už od té doby, co se narodil. Měl to asi už dávno předurčené. Ještě jednou se rozhlédl po pokoji; obrysy skříní se již daly rozeznat, pomalu začínalo svítat a tma se proměnila v šero. Čekala ho práce, stejně jako včera a stejně jako ho bude čekat zítra. Beznaděj. Zoufalost. Nepochopení. Deprese. Smůla. Všechna tahle slova se mu objevovala v hlavě, propalovala mu mysl. A ještě ta proklatá věta.
   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Jeho matka měla pravdu. Rozbrečel se. Nikdy nic nedokázal, všechno akorát pokazil, od všeho utekl, protože byl moc zbabělý. Neměl žádné sebevědomí. Jestli kdy nějaké měl, tak ho definitivně zadupala ONA, ta nestvůra.
   Vstal z postele a přešel z ložnice do koupelny. Ta myšlenka přišla zčistajasna. Otevřel skříňku nad umyvadlem, kde byly v tubičce prášky na spaní. Nepřemýšlel nad tím, nechtěl. Bál se, že by od toho zase mohl utéct. Vysypal si jich do ruky celou hrst, po jedné i po dvou si je začal strkat do pusy a polykal. Roztřásl se, začínalo mu být špatně. Najednou se cítil slabý, malátný.
   Pořád před vším…
   Cítil, jak padá na kolena. Rukama svíral okraj umyvadla. Jeho prsty se do něj křečovitě zatnuly, pak zvolna povolovaly. Klouzaly po tom umyvadle jako nějaké ohavné žížaly. Pomalu si lehal na bok, ruce mu najednou samy klesly na zem.
   …jenom utíkáš, napadlo ho ještě. Usmál se tomu.
   Tiše se probouzel do říše spánku.

Poslední záchvěv prázdnin

29. srpna 2010 v 12:12 | Bliss |  Noise in my head
spt

Přes noc se lehce zamlžila okna v mém pokoji, což se normálně děje jenom na podzim a v zimě, kdy už je chladno (podzim) nebo kosa jako blázen (zima), takže mi ten výjev tak trochu otevřel oči. Uvědomila jsem si totiž - no ne že by mi to jinak ucházelo, ale najednou se to pomyšlení jakoby zostřilo, nabylo pevnějších tvarů -, že prázdniny končí, za pár dnů nastane podzim, já nastoupím do čtvrťáku a bude mě čekat maturita, jupí. Dokonce státní. Začínám to brát jako poctu. A tak si snažím ty poslední prázdninové dny užít jak jen to jde. Třeba festivalem SMT, jenž se konal po dva dny v našem městě. A jaké to bylo?

Pátek se nesl ve znamení akustiky. Okolo páté jsme seděly s Š. a P. na lavičce na Dvorku a vyčkávaly na Vlč., jenž měl celý festival otevřít hraním na svoji španělku. Nebylo to špatné, ale jelikož jsem ho slyšela asi poprvé nebo možná podruhé, jeho hudba šla tak nějak mimo mě. Chci říct - když mám písničky některých interpretů najetý, užívám si je, ale když někoho slyším poprvé, nějak se na to nemůžu soustředit. A navíc se mi zdálo, že písně Vlč. jsou tak nějak na jedno brdo.
Nu, přiznám se, že si tak úplně nejsem jistá, kdo zahrál potom, ale pravděpodobně to byl Emo. Dokonce myslím, že hned můžu přejít k dalšímu písničkáři, a tím byl Laa. U těchto dvou hráčů na kytaru jsem totiž měla úplně stejný problém jako s Vlč. - jejich hudbu jsem zkrátka až tak moc dobře nevnímala. Radši jsem si chodila pro pivo a očima rentgenovala okolí a hlavně Matyáše.
Možná jste teď zmateni a říkáte si: Kdo je sakra Matyáš? Nikdy jsi tu o něm nepsala! Což je pravda pravdoucí. Matyáš je tmavovlasý muž s modrýma uhrančivýma očima, který po mně pořád koukal. POŘÁD! A nejen na tom Dvorku, dokonce už i párkrát v čajovně, tedy pokud jsem ho tam zrovna potkala. Mé srdéčko pro něj už pár týdnů bilo jako na poplach (jen jsem se o tom tady nikdy nezmínila), leč na tom Dvorku jsem zažila zklamání - přitáhl si tam svoji slečnu! Nechápu, proč po mně teda kouká, když má holku! Ať na mě nekouká. Takže to byla jedna věc, která mě nakrkla, pak se stala ještě druhá, ale o tom až později. Teď zpátky k hudbě...
Na podium nastoupil AS a na toho jsem se těšila fakt hodně, jelikož mě jeho texty dost baví. Zpívá v podstatě o kravinách, ale podává to tak úžasně, že ho musíte milovat. Žel bohu ten den zazpíval ze svých starých písní jen jednu jedinou, ostatní byly novější, a ty jsem neznala. I tak se mi ale líbil. Poté zřejmě zahráli už QQ a pak DJD, ale o těch nějak nemám co říct. Takže rovnou přistoupím k SM, jehož poslouchám hrozně ráda. Jsou v tom emoce a vzpomínky a nádhera.
Pak zahrála CA. Uprostřed jejího koncertu jsem šla s Š. na toaletu. Když jsme se vracely, upozornila mě na blízko stojícího Kubu! Nečekala jsem ho tam. Všiml si mě, a tak jsem přistoupila k němu. Pozdravili jsme se. Prohodili jsme pár (opravdu PÁR) vět o tom, že CA je fakt dobrá, ale protože v tu chvíli zrovna silně pršelo, řekl mi, že se jde schovat, a než jsem stačila cokoliv říct, odešel. Takže to je ta druhá věc, co mě naštvala. Myslela jsem si, že už je to dobrý, že už na něj moc nemyslím, ale když jsem ho zase - asi zhruba po měsíci - viděla v tom proužkovaném oranžovém svetru s děsně sexy aurou, která z něj vyzařovala asi tak na kilometr daleko, ocitla jsem se v tom zase až po uši. Jen tak mimochodem: teď zrovna jsme třeba oba online, a stejně se mi neozve. Nechápu ho!
Spát jsem šla asi kolem půlnoci.

Druhý den byla sobota a tentokrát se hrálo už naplno; s bicími. Festival začínal už v půl čtvrté, ale se Š. jsme tam dorazily až ve čtyři, takže nám unikla kapela ChI. Nejdřív jsem si říkala, že je to vlastně dobře, jelikož jsem si myslela, že v ní hraje i K. (kterého jsem opravdu potkat nepotřebovala), ale když jsme se Š. vešly na Dvorek, kluci zrovna odcházeli z podia a K. mezi nimi nebyl. Takže je vlastně škoda, že jsem je neviděla, ale čert to vem. Na podium si pak vylezli OGP, kde hraje na basu moje kamarádka Jana, a kteří hrají už asi tři roky, přesto jsem je včera viděla naživo poprvé! Připravila jsem si pro ně cedulku s nápisem: "I have G point", kde to O bylo ve tvaru kosočtverce, a uvnitř byla tečka, ke které vedla šipka, a u té šipky stálo: "here". Nicméně všichni posluchači ještě seděli na lavičkách, nikdo zkrátka nešel až dopředu před podium, a tak mi bylo trapné naběhnout tam s tou cedulkou; ještě jsem nebyla tak opilá. A tak jsem tu cedulku nechala v tašce a v sedě si vychutnávala jejich koncert. Myslím, že by byl o něco lepší, kdyby trochu zesílili zpěv; tomu bubeníkovi, který zpíval, jsem totiž skoro vůbec nerozuměla. Pak tedy zahráli Dis., na které se všichni hrozně těšili, ale přiznám se, že mě to tedy moc nezaujalo. To TI byli o něco lepší, ale také to šlo nějak mimo mě, přiznám se. Načež udeřila sedmá hodina a konečně začali hrát staří známí VS. To už byli nějací rozjuchaní lidé před podiem a protože máme se Š. VS moc rády (a protože nám byla zima), šly jsme poskakovat před podium také. Tedy to vám byla energie, uf! Krása. A pak už zahráli Sel., kde za basáka zaskakoval J.N., který hraje na kytaru ve VS. J.N. tam totiž dříve hrál na basu, ale pak se na to vykašlal, začal hrát na kytaru a založil VS. Nevím, co se s jejich baskytaristou přihodilo, že nemohl včera přijet, každopádně to bylo celkem fučák. Basy se tedy ujal J.N. a byl to docela zážitek vidět ho hrát na tento elegantní nástroj. No a kdo zahrál jako poslední? To byli TS, jenž hráli jakési ska a reggae, což tak úplně není můj šálek čaje, ale i tak řadím tuto kapelu jako jednu z nejlepších toho festivalu. Krásná zpěvačka Tereza totiž pěkně dokázala rozhicovat dav před ní. 

No a to je asi všechno, co k tomu můžu říct. V ten druhý den se tam neobjevil ani Kuba ani Matyáš a možná to tak bylo lepší.
Zítra má moje třída sraz v hospodě v R. Mně se tedy moc do R. nechce jet, stačí, že tam budu jezdit následujících osm měsíců a pár dnů, ale bude se tam pít tak trochu na žal, jelikož Maruška a B. neudělaly reparáty, a tak jdou znovu do třeťáku. Pěkně mě to naštvalo, s B. jsme se sice nikdy až tak moc v té třídě nebavily, ale na té grilovačce jsme se, tuším, docela sblížily a s Maruškou byla vždycky legrace. Takže tedy asi zítra nakonec pojedu a pěkně to všechno zapijeme.

Tak tedy čus a la pardon, jestli tenhle článek byl moc dlouhej. Užijte si zbytek prázdnin!

Cha, teď jsem tak trochu napsala článek na téma týdne.

Přemýšlím nad tím, jestli je normální mít takhle v létě studené ruce, jako bych v dlaních držela ještě před chvílí kousky ledu

25. srpna 2010 v 13:40 | Bliss |  Noise in my head
Nejdražší deníčku!

Díky reklamě na jakési Ferratum, probíhající tady vlevo v tom jemně zeleném sloupečku, se mi pěkně sekáš. Když píši, písmenka se do tebe nevyťukávají plynule, nýbrž s malou prodlevou, a to mě dosti čílí. "Schází vám 500-5000 Kč před výplatou? Tak to máte smůlu. Přejeme hezký den."

Deníčku, včera jsem se odvážila jet do K. na garden party k Pétě, mé spolužačce. Ono to slovo "odvážila" je přeci jenom na místě, jelikož:

a) Maruška, jež jela také, mi o tom řekla někdy odpoledne a já strašně nerada dělám nějaké věci takhle narychlo.
b) V K. jsem ještě nikdy nebyla, a tak jsem kliďánko mohla zabloudit!
c) Hektolitry alkoholu (to mluví za vše).

Nakonec se ale vyplatilo jet! Bylo nás tam pět děvčat a žádný švarný jinoch, takže jsme se klidně mohly bavit o měsíčkách, aniž bychom se jen jedinkrát uzarděly. Ogrilovaly jsme si kuřecí stehýnka a kuřecí křidýlka, párky a klobásy a všechno to pěkně snědly a zapily pivem. Pak jsme to zapily pivem s příchutí pomeranče. Vodkou s džusem. Samotnou vodkou. Houbou. Zelenou (!) Ble a fujtajbl! Do toho zeleného drijáku nás pořád nutila B., i když jsme ji vehementně ujišťovaly, že zelená, to teda jako néé, to je hnusárna toho největšího kalibru, ale deníčku, poslyš, ona si stejně nedala říct! Každá jsme si musela dát alespoň jeden lok. Ano, i já. Zelené jsem se s úspěchem vyhýbala asi už dva roky, a přeci jsem si dala! Neměla jsem ji už TAK dlouho, že po polknutí toho nápoje mě napadla hříšná myšlenka: Není to tak špatné. Za tu bych si teď nejradši nafackovala, víš? Péťa odněkud (zřejmě z jejího pokoje) vytáhla krabičku, ve které se krčilo pár posledních retek. A ještě dva doutníky! S jednou cigaretou jsem jí pomohla, ale doutník? Pcháá! Měla jsem naštěstí ještě tolik rozumu - ačkoliv už jsem byla celkem omámena těmi ďábelskými lihovinami -, že jsem si nedala, jelikož jsem - myslím, že celkem správně - usoudila, že by mi po doutníku bylo ukrutně blivno a mdlo. A to mi B. nabízela asi tak pětkrát! Ta holka se ten večer chovala pěkně ďábelsky, to ti tedy povím (nebo spíš napíši, buďme puntičkáři)! Nejprve se jí chtělo spát a pak - vůbec nevím, jak to dokázala - zbavila se své ospalosti a chtěla pít a pít a pít...no a také kouřit. A do rukou se jí dostala jen zelená s tím doutníkem, ježišrmarjá! To by byla moje smrt!
Nakonec ještě Péťa přinesla tu nejmenší vodnici, jakou jsem kdy viděla. Byla tzv. "pro Cindičku" [:cinďyčku:], termín, který používám už od dětství pro malé věci, které jako by byly dělány přímo pro moji maličkatou plyšovou pandu Cindu. P. ji napěchovala kokosovým tabákem a ten já celkem nerada, ale dalo se to, a vůbec, remcat se prostě v tu chvíli nehodilo, to dá rozum.
Na lože jsme se odebraly asi o půl třetí. Já ležela s Péťou na nafukovací madraci, na které by se teda dalo dělat asi milion úchylných věcí, ale spát zrovna ne! Deníčku, já se ti tak převalovala! Hlavu jsem měla níž než nohy, úplně jsem cítila, jak se mi propadá do té vakuuové nicoty, a napíná mi tak šlachy na krku. Musela jsem se pokoušet usnout tváří obrácenou k B., jelikož kdybych se chtěla otočit na druhou stranu, ihned bych sklouzla; bylo to totiž nějak z kopečka. Hledala jsem nové a nové polohy, abych tak ulevila svému rozbolavělému tělu, dokonce jsem zkoušela usnout i na břiše, což doma normálně nedělám, ale stejně jsem za tu noc naspala stěží dvě hodiny. Bylo to peklo. Bylo to doslova cyklopeklo, jak říká Zaantar. Občas se mi udělalo nevolno z toho, jak jsem se snažila nějak přetočit a matrace se pode mnou díky tomu prohnula asi na deseti místech, jako kdyby byla na vodě. Uf, to ti tedy byla noc! Měly jsme vstávat v osm a já - radši jsem se ani nedívala na hodinky, ale podle šera mohlo být tak teprve šest - jsem se modlila, aby už Marušce zazvonil budík na jejím mobilu! Říkala jsem si, že to na té matraci nevydržím už ani minutu. K ránu jsem ale nakonec ještě na chvíli usnula (doteď nechápu, jak se mi to mohlo podařit).

No a teď jsem doma, mám červené oči a vyschlé rty. A víš co? Stejně to stálo za to! A zjistila jsem, že Lucka poslouchá Oasis a Placebo (a to bych do ní neřekla ani omylem, to teda né!) a Péťa zná zase Foo Fighters a to je dost roztomilé.

A nakonec Klovatinou přilepím foto na závěr:

a

Petr M. a démon alkohol.
Ale neděs se, můj milý, tohle jsme nevypily.

Jediným císařem je císař zmrzliny

21. srpna 2010 v 12:59 | Bliss |  Noise in my head
Otevřeným oknem slyším jakési "...o-o-o, decibely lásky, o-o-o, to je muzika..." a říkám si: Kdo to tu sakra pouští?! Je čas na Bloc Party.

Muži. Rozhodla jsem se, že už je nebudu řešit. Tedy konkrétně Kubu, který se zřejmě nachází v jakémsi zmateném období, kdy neví, co chce, a který radši všechno vyřeší stylem "nebudu ti odpovídat a radši od všeho uteču, vono to nějak dopadne". Tak jo. Nádhera.

"We were hoping for some romance
all we found was more despair
we must talk about our problems
we are in a state of flux"

Ve čtvrtek jsem jela do R. za čtyřmi mými spolužačkami. Cestou jsem si četla, ale stejně jsem párkrát pozvedla hlavu, abych se podívala z okna na mně tak dobře známou krajinu, kterou za týden a pár dní budu zase dennodenně projíždět. Ráno, odpoledne, ráno, odpoledne... Ale už jenom rok a čím víckrát si tohle řeknu, tím víc mě to uklidňuje.
Takže jsme se setkaly na autobusovém nádraží a pozorně se navzájem prohlížely, jak jsme se za ty necelé dva měsíce, co jsme se neviděly, změnily (moc ne, vlastně vůbec). Pověděly jsme si, co je nového (vlastně nic), načež jsme zapadly do jedné pěkňoučké hospody, kde jsme se bavily a fotily se (skoro to vypadalo, jako když jsme v knajpě poprvé, okolo sedící lidé z nás mohli mít docela legraci) a tak vůbec. Vypila jsem tři kousky chlazeného chmelového nápoje a ve tři čtvrtě na šest se spokojeným úsměvem odjela domů. Bylo to příjemně strávené odpoledne a já se cítila lehce omámená. Chtělo se mi spát.

Včera večír vyrazily jsme do přírody já, P., Š. a houba. P. nepila, a tak to zbylo na nás dvou, což nám rozhodně nevadilo. Poslední dobou se mi stává, že když piju, mám sklony filozofovat. A tak jsme si minulou noc povídaly o intelektuálních věcech, ale taky o duchách. Seděly jsme na louce, tma byla už poměrně hustá, kolem nás byly stromy, které se staly strašidelnými obrysy v naší představivosti. Čouhající větve vypadaly jako pařáty nestvůr a i když už jste dospělí s vysoce racionálními úvahami, vaše dospělost se v té temnotě smrskne na minimum a vy rázem přemýšlíte nad tím, jestli za támhletím stromem nečíhá nějaký duch. Zároveň se ale ve vzduchu vznášela romantika; měsíc, jenž neměl daleko k úplňku, lehce ozařoval celou tu scenérii, a naše dechy se tak tajily. Kouzelné a děsivé zároveň, záleží, co z toho si víc k sobě připustíte. Š. se spíš trochu děsila, a tak jsme zamířily na náměstí, kde z nás všechna ta nervozita opadla díky světlu pouličních lamp a hlasů opilých mladistvých. Racionalita opět nabyla své podoby a duchové se stali zase problémem malicherným.

"Zavolej toho, co kroutí doutníky,
toho svalovce, ať našlehá
v kuchyňských kalíšcích vilný krém.
Ať holčiny okounějí v šatech,
které nosívají, a chlapci ať
přinesou květy v loňských novinách.
Vždyť bytí má být závěr zdání.
Je jediný císař, císař zmrzliny.

Vem z prkenného prádelníku (schází
mu tři skleněné knopky) cíchu,
na kterou vyšila jednou holoubky,
a přehoď ji tak, abys jí zakryl tvář.
Když jí vyčouhnou ztvrdlé paty, pozná
se aspoň, jak je studená a němá.
Nechť lampa svou zář přiloží.
Je jediný císař, císař zmrzliny."

Wallace Stevens; Císař zmrzliny

Sometimes is everyone a soul searcher, I know

17. srpna 2010 v 13:19 | Bliss |  Noise in my head
Ahoj!

Dnes ráno jsem stála ve vaně a nechala se masírovat proudem vody tekoucí ze sprchy a přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo hrát na harfu.
Včera večer jsem se sešla s J. Myslela jsem, že půjdeme do čajovny, leč místo toho jsme si koupily cigarety ("Ale já už chtěla přestat kouřit." - "No jo, já vlastně taky.") a jen tak se procházely venku, mrzly (ten večer panovala opravdu ošklivácká zima, skoro jako by na nás dýchal sám podzim) a já si nechala dýmem motat hlavu. J. pak chtěla jít do Stopu na pivo, ale já to tam nesnáším, tak navrhla zajít na Růžek, kde to mám o dost radši a ona to dobře ví, nu a tak jsem samozřejmě souhlasila. Růžek se ale nachází asi tak dva nebo možná dokonce tři kilometry od náměstí, a tak J. napadlo, že by nás tam mohl odvézt Nik (to je její bratr) autem. Ten kupodivu souhlasil, a tak jsme se tam nemuseli plahočit dvacet minut, místo toho jsme tam byli za minuty asi tři...což je ale vlastně docela fučák, že jo. Důležitý bylo, že když jsme sjížděli kopec k Růžku, již z dálky jsme viděli obrovská světla mířící do oken té hospody. Všichni jsme z toho byli zmateni, ale pak jsem si vzpomněla: No jo! On se tady má natáčet film! a svoji myšlenku taky řekla pěkně nahlas, aby s tím J. a Nik byli srozuměni. "Kecáš!" řekl nevěřící Nik a já na to: "Čestný pionýrský" nebo něco takovýho jsem vyžbleptla. Vystoupili jsme z auta, chvíli u něj stáli a přemýšleli nad nějakými svými myšlenkami. Všude bylo plno lidí. "Dáme si aspoň cígo," ozval se Nik a já vytáhla z kapsy krabičku modrých elemek a zapalovač. Byli jsme ticho, kouřili a pozorovali ten šrum. Náhle jsme uzřeli jít dolů z kopce Marka a Honzu. Přibližovali se k Růžku; vypadalo to, že se chystají dovnitř. Stále jsme stáli, kouřili a mlčky vyčkávali, co se jako bude dít. Nevěděli jsme, zda-li můžeme jít dovnitř, a tak jsme s napětím čekali na to, co budou dělat Honza s Markem. Před dveřmi pubu stál náklaďák, takže jsme jen viděli, jak zachází někam za něj, ale neviděli jsme, jestli opravdu vešli do dveří či ne. Dlouho se nevraceli, a tak Nika napadlo, že bychom se tam mohli jít mrknout také. Oba sourozenci již dokouřili, mně bylo trapné se jen hnout z místa. "Jděte sami," řekla jsem, "já dokouřím a přijdu." A tak šli. V duchu jsem si řekla, že napočítám do šedesáti, a když do té doby nepřijdou, půjdu také!
...padesát devět, šedesát...! Před pikolou za pikolou, nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát! napadlo mě ještě, když jsem pomalu kráčela k Růžku, a bývala bych se tomu uchechtla, kdyby všude kolem nebyli lidé. Jistě by se na mě dívali divně. Už už jsem brala za kliku, když se dveře otevřely a já uviděla stát těsně u těch dveří minimálně deset lidí, všichni tam byli namačkaní a já si pomyslela: Tam se nemůžu vejít! Ale vešla jsem se a jakýsi chlápek s mikrofonem u ucha, který stál po mé pravici, za mnou zavřel dveře. Pravděpodobně jsem chtěla nějak ospravedlnit ten svůj drzý vpád dovnitř, ale namísto toho jsem jsem řekla jen: "Hej, co tady všichni děláte?!" Vzápětí jsem si uvědomila, jak hloupě to vyznělo. J., jež stála přede mnou, jen přiložila ukazovák k retům a potichu udělala: "Šššš!" Pár lidí stojících přede mnou se na mě otráveně (a možná i trochu s hrůzou) otočili. Jistě si pomysleli, co za burana to přišlo vyrušovat. Takže to jsem byla já. Před námi stála televize a v ní Zuzana Bydžovská, která nic neříkala, jen se dívala kamsi dopředu a jakoby smutně nebo zamyšleně. "Ááá...STOP!" řekl někdo. "To bylo krásný, díky." Nebo něco na ten způsob. Muž s mikrofonem otevřel dveře, pravděpodobně jsme měli odejít. S Nikem a J. jsme zase zamířili k autu. Řekla jsem jim, že jestli o tom mém groteskním vpádu na Růžek budou vyprávět ostatním lidem, ať řeknou, že jsem byla přinejmenším zhulená. Nik se zasmál. Přistoupila jsem k zadním dveřím a rukou šátrala po boku auta. Trvalo to asi půl minuty a Nik se na mě s úžasem díval. "Co to děláš?!" ozval se pak. "No já...hledám kliku." "Ty vole, ta je tady!" nasměroval moji ruku asi o půl metru doleva. "Ehm...no jo." Takže jsme vyrazili zase na náměstí.
Někde tam jsme zastavili a J. si chtěla dát další retko. S Nikem vystoupili z auta, já zůstala sedět a rukou hrabala ve své tašce. Oba dva stáli venku a s podivem se na mě dívali přes boční okénko. Začala jsem se smát, jelikož to opravdu vypadalo směšně. Pak jsem vystoupila. "Ty jsi fakt zhulená, co?" zeptal se mě Nik. "Já jen hledala vevnitř zapalovač!" No a tu noc se už nic zajímavého neudálo.

Poslední dobou si hodně kreslím a nejvíc nahé ženské postavy. Jednu takovou viděla moje maminka a jen se tak podivně zatvářila, něco jako: Myslela jsem, že jsi na kluky.
Ale ženy jsou taky krásné, nemyslíte?

No a jinak jsem "soul searcher", víte? A nikdo mě pořádně nedokáže uspokojit a přitom bych potřebovala jen s nějakou duší splynout v zázrak.

Just like a gun just for the fun I set if off

13. srpna 2010 v 11:19 | Bliss |  Noise in my head
Tak a teď sedím ve svém pokoji, poslouchám Subways a svírám mezi dlaněmi hrnek s horkým matté. Moje ruce jsou skoro vždycky studený, takže je příjemný nechat si je takhle ohřívat. Venku je skoro až podzimní počasí, což mi připomíná, že zhruba za dva týdny začne září a tím pádem také škola a já...no, já se už trochu těším. Ano, jsem divná. Státní maturita prý teda jako že bude, a mně je to celkem fučák. Třeba to nakonec bude úplně v pohodě.
Úplně jsem vám zapomněla sdělit několik věcí:
1. Tak už jsem zhlédla Nový měsíc. Jestli jste nadávali na Stmívání, pozor! Po tomto filmu budete Stmívání vynášet do nebes. Ano, větší sračičku už jsem dlouho neviděla. Do kelu s celou "Twilight ságou".
2. Také jsem se podívala na to Dejvem vychvalované Sním či bdím a...naprosto mě to uchvátilo! Považuji to za jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Uneslo mě to tak moc, že jsem pak napsala tu povídku Paradoxní, kterou jsem sem vložila.
3. Ondra má slečnu a je to zrzka. Já zrzky miluji, myslím, že je chci oba, hehe.
To jsou tedy tři věci, o kterých jsem vám chtěla napsat už dlouho předtím, ale vždycky jsem na to zapomněla. Tak teď už to víte.

Poslední dobou se cítím trochu nejistě v noci, když jdu spát. Obzvláště když jdu spát o půlnoci. Š. mi totiž říkala, že prý jedna její kamarádka natočila video, jak jí v pokoji chodí nějaký stín, a jednou prý za oknem viděla i mrtvou holčičku! Jsem mírně zděšená, i když nevím, co je na tom pravdy. Každopádně minulou noc - ještě před tím, než jsem ulehla na lože - jsem si sedla na postel, vzala do ruky baskytaru a hrála Muscle Museum od Muse a do toho i zpívala. Všichni spali, tudíž jsem se nemusela bát, že můj zpěv někdo uslyší, chichi. A pak jsem ještě vymyslela nějaké docela pěkňoučké riffy, no a pak jsem už šla spát a spala doslova jako zabitá. Doufám, že si ty riffy ještě pamatuju.

No a včera večír (nebo spíš teda v noci) měly padat ty hvězdy, jak na to vehementně upozorňovala událost na Facebooku, kam mi nějaký slídil poslal pozvánku. A tak jsme na Paloučku, kde je celkem dobře vidět na nebesa, aniž byste se báli městského smogu, seděly na lavičce - já, Š. a J. - a zakláněly hlavy, až nás krky rozbolely a ono nic! Fakt. Za tu noc jsem neviděla spadnout jedinou hvězdu. Nás to tam tedy po chvíli přestalo bavit (nu dobrá, spíš jsme se začaly trochu obávat, jelikož Š. zase začala o duchách, a nás až nehezky obklopovala tma), a tak jsme se vydaly na náměstí, kde už nic nebylo vidět kvůli pouličním lampám. Ale pak se mi zdál sen, že s někým koukám na hvězdy, a vidím jednu padat a přeji si, ať nejsem těhotná. Mně se teď zdají podivné sny, které až hrozivě souvisejí se skutečností, která se děje kolem mě. Nevím, jak vám to vysvětlit, ale vždy, když se probudím, mám z toho hrůzu. Každopádně těhotná nejsem, ta hvězda, která spadla ve spánku, byla asi vyslyšena. Musím se vám přiznat, že jsem si ale asi posledních šest dnů fakt už myslela, že jsem v tom! A když jsem se procházela venku a uzřela nějaké malé dítě, málem jsem se rozbrečela zoufalostí. My ženy to máme tak těžké!

No...tohle je takovej nějakej zoufalej článek. Kuba mi slíbil udělat masáž, hm.

You´ll never get back what the magpie took

9. srpna 2010 v 12:24 | Bliss |  Noise in my head
Tuším, že to bylo takhle někdy ve čtvrtek odpoledne, kdy jsme se se Š. procházely po krásách NS a tak trochu se nudily, jelikož naše město máme prochozené křížem krážem. Takže to byl pravděpodobně čtvrtek a Š. napadlo, že bychom si mohly jít kreslit/malovat/rozvíjet naši fantazii pomocí štětců a temper. Ten nápad se mi zalíbil tuze, v jednom z místních papírnictví jsme koupily čtvrtky a zamířily k Š. domů, jelikož ona měla výtvarku na škole ještě před rokem, a tak se v jejím pokoji daly nalézt tempery, štětce, dokonce i kelímky na vodu a hadřík na utírání štětců. Roztomilé. Já měla výtvarnou výchovu naposled na základce a občas kvůli tomu smutním. Proč není na obchodce výtvarka! Třeba místo tělocviku, hm? Nu dobrá. Takže jsme si sedly u Š. na zahradu ke stolu, kde jsme rozprostřely noviny, abychom ho třeba NÁHODOU nezamazaly, a vůbec...udělaly jsme si tam zkrátka příjemné prostředí. Maminka Š., jež zrovna opodál párovala čerstvé usušené ponožky, se nám pochechtávala, něco jako: Ach, vy UMĚLCI, cha-cha. Ale my se nedaly! Poté si Š. skočila pro něco do domu a její máti se mi svěřila, že jí vždy po praní zbudou tři černé ponožky, které k sobě vůbec nejdou. Spiklenecky jsem se k ní naklonila a řekla jí, že můj táta, který u nás pere, má skoro stejný problém, totiž že mu po každém praní zbude JEDNA ponožka. A tak jsme si sdělily ty svoje zážitky ohledně ponožek a pak přišla Š. a to kouzlo se rozplynulo, jako když mávnete proutkem. Š. maminka se šla dívat na televizi.
Tak jsme se Š. seděly u stolu a každá jsme před sebou měla čistě bílou čtvrtku a pod ní ty noviny. Přemýšlely jsme, co nakreslit; ani jedna jsme neměla inspiraci. Pak ale Š. napadlo oko, a tak jsme si každá namalovala oko. Nejprve jsem myslela, že to moje bude hnědozelené, ale pak jsem si řekla: Pchá! Vždyť miluju modré oči! A tak ta duhovka byla modrá a vlastně pořád ještě je, jelikož mi ten obraz teď leží na stole, a já vlastně nevím, co si s ním počnout. Nechcete ho někdo odkoupit? Je tam i podpis mého uměleckého alterega! Řekla bych, že se mi celkem povedlo, akorát to bělmo je nějaké až moc dožluta, takže má můj chlápek žloutenku. Nevadí. Pak jsem si ještě jen tak tužkou načtrtla na další čtvrtku ženskou postavu. Mně to kreslení boků a takových těch ženských přebytečností docela jde, akorát neumím kreslit chodidla a dlaně a hlavu, takže je to vlastně jakási polonahá postava s nedokončenými kalhotami a nedokončenou hlavou. Š. řekla, že se mi to podobá, a když jsem se na to pozorněji zadívala, zjistila jsem, že má pravdu. Akorát, zdá se mi, nemám tak velká ňadra.
A protože jsem se nacházela ještě v umělecké ráži, v pátek jsem si kreslila do svého bloku, do kterého jsem si nekreslila už ukrutně dlouho. Našla jsem nějakou fotku na Deviantartu, a tak jsem ji obkreslila a přitom jsem si pořád dokola pouštěla píseň Bathroom Song od Charlie Straight, do které jsem se asi úplně zamilovala. Ta píseň pěkně doprovázela ty moje tahy rukou, takže v mém pokoji vznikala úctyhodná symbióza.
girl
Tu to je. Řeknu vám, že čím déle se na tu fotku dívám, tím více štvoucích nedostatků tam nacházím. Ale jinak se mi to líbí, to zase jo.

Někdy v pátek nebo v sobotu jsem byla s někým v čajovně a byl tam také Ondra,  ten kluk s dredy do půli zad. Tedy přesněji - ten kluk s dredy až k zadku. Je to sympatický mladý muž a několikrát jsme se střetli pohledem. V jistém ohledu mi připomíná Kubu, ach. (Jak by asi vypadal Kuba s dredy?) Což mi tak nějak připomnělo včerejšek. Navečer jsem byla venku s J., koupily jsme si colu a víno a na Paloučku z toho udělaly houbu, ten skvělý driják. Chvíli jsme popíjely a kouřily (poslední dobou jsem se zase nějak rozkouřila, ježiš) a z toho kopce jsme se dívaly do dáli na stromy a domy, na silnici vedoucí do R., na pouliční lampy a ještě na další drobnosti. Poté jsme s houbou zamířily ke mně, kde jsem J. zahrála a zazpívala jeden můj čerstvé vymyšlený song (ještě to není hotové, ale dělám na tom), a pak jsme už jen seděly a dívaly se na sebe a pily.
Někdy kolem desáté večerní J. odešla a nechala mi v láhvi ještě něco houby, tak jsem ji dopíjela a přitom si četla Zelenou míli od S. Kinga. Měla jsem zapnutý počítač a na QIPu byla neviditelná, ostatně nakonec to nebylo ani třeba. Kuba stejně online nebyl. Což mě vlastně štvalo, jelikož ne že bych byla po té houbě tak opilá, to tedy vůbec ne, ale cítila jsem se býti v takové náladě, kdy bych se fakt odvážila mu napsat a povídat si s ním a říct mu, že ho opravdu moc CHCI. Teď Kuba pro jistotu online je, ale já už nemám houbu.

Radši půjdu dopsat píseň o chlapci a dívce, kteří se díky své zahleděnosti (nebo stydlivosti?) úplně minou. Nepřipomíná vám to něco?

Paradoxní

5. srpna 2010 v 23:41 | Bliss |  Instantní příběhy
Když máte v hlavě přemíru filozofických myšlenek, které potřebují nějakým způsobem ventilovat...

Paradoxní

Pootevřeným oknem na něj mírně foukal vánek, jenž byl v tom horku, které se utvořilo v posledním patře jejich paneláku, příjemný. Seděl v obývacím pokoji a tím oknem občas vyfukoval dým z cigarety. Zároveň si uvědomoval ten paradox - do zakouřené místnosti proudil čerstvý vzduch, který ho chladil na tvářích, a ven unikal ten jeho, zkažený dehtem, formaldehydem a jinými škodlivinami.
   Vstal z křesla, odložil cigaretu do popelníku, který notně potřeboval vyklepat, a přistoupil blíže k oknu. Podíval se dolů do ulice. Na chodníku i silnici bylo rušno. Po vozovce jezdily sem a tam auta (napadlo ho, kam asi všichni ti lidé pospíchají) a po chodníku kráčeli lidé. Otevřel okno dokořán, lokty se opřel o rám a bradu vložil do dlaní. Pozoroval ten ruch pod sebou a mírně se usmíval. Už se zase ztrácím, pomyslel si, i když přesně nevěděl, co tím myslel. Občas ho napadaly podobné věty, z kterých ho až mrazilo v zádech, jak podivně zněly (měl pocit, že často v sobě ukrývají nějaké tajemství, které by měl poodhalit), ale občas jim nerozuměl. Nijak ho to ale neznepokojovalo, sám sebe často nechápal.
   Najednou ho kolem pasu objaly čísi paže. Ucítil kolem sebe známou vůni, která ho nutila slastně přivírat víčka. "Típla jsem za tebe cigaretu, Kristiáne." "Merci beaucoup." Lehce se zasmála a pak ho pustila. Na chvíli zalitoval, že už na sobě necítí tíhu jejího těla, ale pak se otočil čelem k ní. Seděla v křesle, které chvíli předtím okupoval on. Přivřel okno a usedl do gauče naproti. Vzala si z jeho krabičky retko, ale dřív než stačila něco udělat, jeho ruka vystartovala jako had přes konferenční stolek mezi nimi, uchopila zelený zapalovač již z poloviny vypotřebovaný a připálila jí. "Díky, drahý." Mírně se pousmála, ale ten pohyb jejích koutků byl křečovitý. Kouřila, jenom když měla nějaký závažný problém nebo byla smutná. Nezapálila si už celé měsíce, proto mu bylo divné, že teď zase začala. Zkoumavě se podíval do její tváře a teprve teď si všiml té ustaranosti, která v ní panovala. Z jejích očí vyzařoval bol.
   "Sandro? Stalo se něco?"
   Vyfoukla z pusy dým, přes který se mu zadívala do očí. "Vlastně nic hrozného. Já jen…za čtyři dny to budou dva roky, co mi umřela babička. Víš přece, jak jsem na ní lpěla."
   Věděl to. Sandra měla svoji babičku opravdu ráda, skoro se až podivoval, jak skvělý vztah spolu ty dvě měly. On sám měl z prarodičů už jen dědu z otcovy strany a vůbec ho nevídal. Vlastně mu to ani moc nevadilo. Byl to podivín, který - ačkoliv bydlel jen o ulici dál než jeho rodina -, je vůbec nenavštěvoval, když byl Kristián malý. Svého syna s chotí a vnuka jako by zapřel.
   "Tohle mě mrzí. Jsem tu samozřejmě s tebou." Vděčně se na něj zadívala, odložila popelník ke straně, natáhla se trochu dopředu a položila ruku na stolek dlaní nahoru. Vzal ji za ni a mírně stiskl. Uvědomila si ten paradox - do hřbetu ruky ji studilo sklo z konferenčního stolku, ale zároveň její dlaň zahřívala ta Kristiánova. Milovala ho nejen pro tyhle něžné chvilky, ale vůbec pro to, jaký je. Jaká je to osobnost. Jak se s ním celé hodiny dalo debatovat o různých otázkách života, aniž by ji nějak odbyl.
   "Napadá tě taky někdy, co se asi děje po smrti?" Vsála do sebe kus cigarety a pak se zašklebila. "Vlastně mi to vůbec nechutná. Na, dokuř ji."
   "To je dobře. Stačí, že kouřím já." Zasmál se a čekal, že se k němu přidá, ale zůstala vážná. Možná chtěl jen situaci trochu odlehčit nebo odvézt pozornost jinam, nevěděl. Zhluboka si povzdechl. "To víš, že nad tím přemýšlím. Myslím, že každého občas napadne, co se s ním stane, až zemře. Ale člověk by nad tím neměl přemýšlet tak často, jinak by to…jinak by ho to mohlo…ovládnout."
   "Jak to myslíš?"
   "Vlastně ani nevím. Občas prostě plácnu něco, a sám nevím, co tím myslím."
   "Znělo to ale dobře. ´Jinak by ho to mohlo ovládnout...´" Zamyšleně se podívala na koberec a chvíli pozorovala jeho vzory. "Jako že když budeš moc přemítat nad svojí smrtí, začneš se těšit na to, co se po ní stane, a tak ji…urychlíš? Takhle tě to ovládne?" zeptala se.
   "Jo. Nějak takhle jsem to asi myslel…"
   "Zajímavé… Tahle myšlenka mě ještě nenapadla. Původně jsem chtěla mluvit o reinkarnaci."
   "Věříš na ni?" Dokouřil a nedopalek zadusil mezi ostatními v popelníku. Na chvíli mu zrak sklouzl na jakýsi papír ležící na stolku popsaný neurčitými klikyháky. Vzápětí si uvědomil, že je to jeho nedopsaná báseň.
   Na chvíli se jí v hlavě vynořila babiččina rozesmátá tvář. "Doufám v ní. Asi by bylo fajn zemřít a pak se zase narodit jako někdo jiný."
   "Myslíš? Někteří lidé jsou třeba ve svém životě nešťastní, chtějí umřít a když konečně ta vytoužená smrt přijde, jsou rádi. Kdyby jim někdo na smrtelné posteli řekl, že budou žít další život, určitě by nebyli šťastní, protože toho svého života mají momentálně dost. Což je vlastně obrovský paradox! To už je druhý, co mě dneska napadl. Víš…," rozechvěle pohlédl z okna a pak zase na ni doufajíc, že nezapomene tu myšlenku, kterou jí hodlal nastínit. Nebyl si jistý, jestli ji dokáže vhodně vylíčit. Tak, aby ji pochopila. Tak, aby ta myšlenka byla uchopitelná nejen pro něj, ale i pro ostatní. "Jenom si to představ. Někdo má svého života plné zuby, umírá a je rád, že už to může vzdát. Jenomže!" To poslední slovo zdůraznil a výhružně zvedl levý ukazováček jako nějaký důležitý profesor na univerzitě. Pravou rukou pořád svíral její dlaň. "Pak se zase narodí, nejdřív je to samozřejmě malé miminko, poté roste a roste… Za chvíli je z něj úspěšný mladý muž, který si užívá svého života, a doufá, že se dožije nejméně stovky. A nikdy by ho nenapadlo, že jeho MINULÝ život byl otřesný a že za žádných okolností by nechtěl znovu žít. Je to o to víc paradoxní, protože si na svůj minulý život nevzpomíná."
   "Někdy se ale člověk dočte o lidech, kteří si pamatují leckteré okamžiky svého minulého bytí," namítla.
   "Jasně. Ach, ti věční Caesarové, Napoleonové a Diany. Víš, kolik lidí tvrdí, že byli v předešlém životě slavné osobnosti? Fanatikové!" posměšně si odfrkl.
   "Kdyby ale opravdu reinkarnace existovala…znamenalo by to, že na naší zeměkouli by bylo pořád stejně lidí. Jeden zemře - jeden se narodí. Ale takhle to přeci nefunguje. Naše populace se neustále zvětšuje."
   "To máš pravdu. Ale ne každý člověk se notně musí převtělit do člověka. Může se převtělit i do zvířete. A naopak."
   "A nebo…jeho duše může někde zůstat."
   "Někde? Jak to myslíš?"
   "Napadlo mě, že mezi reinkarnací může být nějaká prodleva. Deset, dvacet…padesát let! Zemřeš a nějakou dobu se tvoje duše pohybuje…," na chvíli ustala ve své řeči, jelikož nevěděla, jak to místo vyjádřit. "…prostě NĚKDE. No a až přijde tvůj čas, tak se znovu narodíš."
   "Řekla jsi: ´Až přijde tvůj čas.´ Tohle je také zajímavé. Pokud opravdu duše někde čeká, až se zase může převtělit, CO určuje, jak dlouho to potrvá. Čí duše se může převtělit ze dne na den a čí až za sto let."
   "To nevím. Na tohle mne vhodná odpověď nenapadá." Vysmekla se zpod jeho dlaně a svoje ruce zkřížila na prsou. "Ale jestli se duše zemřelých převtělují, jak je to pak s vyvoláváním duchů? Protože já na tohle věřím. Mnohým lidem se už určitě někdy povedlo vyvolat kupříkladu takovou Dianu. Znamená to tedy, že se její duše ještě nepřevtělila? Nebo že se snad nepřevtělí NIKDY? Víš, třeba se ne všichni musí převtělit. A nebo člověk, do kterého se ta duše převtělila, na chvíli upadne do kómatu, pokud se někdo pokusí vyvolat Dianu."
   "Možné to je," odvětil jí. "Ale víš, co je na tom všem nejlepší? Nebo spíš nejhorší, záleží, jak se to vezme. Pokud si živá, tak na všechny tyhle otázky nedostaneš uspokojivé odpovědi. Můžeš vymýšlet závěry, jaké chceš, ale nikdy si nemůžeš být jistá, co je stoprocentně správné. Všechno se dozvíš, až když zemřeš, ale je také dost možné, že to ani nebudeš vnímat. A tak tvoje otázky zůstanou nezodpovědné. Paradox, že ano?"
   Zasmála se. "Kazíš mi iluze, víš to?"
   "Promiň. Nechceš zajít na pizzu? Měli bychom zanechat těch úvah a jít taky vzduch. Venku je krásně. Přestaňme mluvit o životě. Pojďme ho prožít!" (Přestaňme mluvit o smrti. Pojďme ji prožít! napadlo ho také, ale rychle tu myšlenku zaplašil.)
   "To je dobrý nápad." Zvedla se z křesla, zavřela okno a pomalými kroky kráčela ke dveřím vedoucím na chodbu jejich bytovky. Slyšela za sebou jeho kroky, proto se otočila a zadívala se na něj. "Díky. Děkuji, žes mi zvedl náladu. Miluji, když si s tebou můžu takhle povídat."
   "To je v pořádku," řekl jen. Když se obuli, zamkli za sebou dveře a vyrazili do prosluněného dne.
   Ačkoliv v jejich bytě díky zavřenému oknu nebyl žádný průvan, nedopsaná Kristiánova báseň se na chvíli zvedla ze stolku a pak v ladných kruzích pomalu padala na zem.

Dobré filozofické ráno

3. srpna 2010 v 13:28 | Bliss |  Noise in my head
Já jsem se probudila asi před hodinou, tak se nedivte.

Devadesát procent lidí, kteří kolem mě projdou, mi přijde tak strašně přízemních. Jen se podívejte na všechny ty muže o víkendech tancujících na diskotékách a shánějících nějakou tu "roštěnku". A na všechny ty slečny ukrývající se pod nánosy make-upu a těšících se oblibě těchto mužů. Je tohle opravdu smysl života? A proč se v mém okolí nachází jen tak málo lidí, s kterými můžu - ať už s alkoholem nebo bez něj - rozvíjet teorie o životě a smrti, o vzdělání, o mimozemšťanech, o politice nebo o filmech.
Včera večer jsme seděli se Š., Bárou a Dejvem na lavičce na palouku, popíjeli jsme houbu a taky rum s colou. Byl to hlavně Dejv, kdo mluvil, ale to vůbec nevadilo. Jeho hlas byl příjemný a smysl toho, co říkal, mi masíroval uši a koneckonců i moji mysl. Tu hlavně. Po cestě na tu louku nám vyprávěl o filmu Sním či bdím?, na který se díval, když byl zhulen. Díky té trávě přišel na hodně věcí (on hodně nad vším přemýšlí, když se zkouří), ale stejně říkal, že se na ten film bude muset podívat asi ještě třikrát, aby ho úplně pochopil. V tom filmu jde hlavně o filozofii. Ne každý ten film pochopí a samozřejmě ne každý ho pochopí hned napoprvé. Někdo ten snímek považuje za příliš intelektuální brak, ale mě z Dejvova vyprávění zaujal, a když jsem si o něm dnes přečetla na CSFD, zatoužila jsem po jeho zhlédnutí.
Na lavičce jsme tedy seděly my tři holky a Dejv seděl před námi na své červené mikině, která ale díky tmě pomalu nás zahalující už moc červeně nevypadala. Smrákalo se a díky tomu jeho slova byla ještě víc vzrušující než za bílého dne. Hodně jsme si povídali o vzdělání v České republice. Říká se, že děti hloupnou, ale je to spíš kvůli tomu, že teď každý chlastá a hulí (a na to jsme se napili coly s rumem). Hodně lidí si prostě radši ubalí špeka, než aby si šli zasportovat nebo zahrát na kytaru. Ubalit si brko a ztratit se v jeho kouzlu je prostě pro všechny jednodušší. Je hulení a hulení. Někteří lidi malují, hrají na hudební nástroje, fotí, píší...a k tomu kouří občas trávu. Je to spíš proto, aby se dostali do správné nálady a aby POCHOPILI to svoje umění. Jsou ale lidé, kteří chodí každý den chlastat a hulit a dávat si do nosánku, jak tomu říká Markétka, když si někdo šňupne. To je jejich každodenní zábava a nic jiného je už nevzrušuje. Takhle je to ale špatně. Proč to někteří tak strašně rychle vzdávají? Proč se radši ufetují k smrti, než aby kupříkladu napsali knihu o svém životě? Protože jsou moc pohodlní a tahle varianta prostě není moc náročná?
Stejně je zvláštní, jak je každý člověk jiný. Někdy jenom tak sedím v autobuse, když jedu do školy nebo ze školy, dívám se po těch lidech, co se mnou jedou, a říkám si: Co asi za život má tenhle starý pán? Co za neštěstí musel přetrpět a co mu naopak udělalo radost? Má zrovna v tuhle chvíli nějakou starost? Trápí ho nějaká nemoc? Je se svým život spokojen? a tak podobně. Často si třeba říkám, že jsem divná. Ale takovým tím dobrým, hezkým způsobem. Konkrétně fůra mých spolužáků mi přijde strašně všední a přízemní. Zajímají je jen ty obyčejné věci a moc nepřemýšlejí. Já jim musím připadat hodně zvláštní. Píšu povídky, občas mluvím spisovně, poslouchám tu DIVNOU hudbu a když se nudím, kreslím si po rukou. Jo, a taky hraju na baskytaru. Někteří by mě možná ukamenovali, ale mně to nevadí. Mám ráda svoji osobu a jsem šťastná, že se nespokojím s obyčejnými věcmi, že mám velkou fantazii a hodně nad vším přemýšlím. Můj třídní třeba jednou o nějakou třídnickou hodinu (to mi zrovna ujel autobus, takže jsem tam nebyla) o mně prohlásil, že jsem úplně mimo. Když mi to Markétka říkala, cítila jsem se polichocena.
Dejv je dost zvláštní člověk a myslím, že to jednou někam dotáhne. V září pojede do Skotska a bude tam studovat psychologii. Přijede na Vánoce a Velikonoce a také na příští letní prázdniny, ale stejně se mi po něm bude hodně stýskat. Včera nás tři pozval, ať za ním někdy přijedeme, a já bych se za ním někdy fakt ráda vypravila. Doufám, že to vyjde.

Mohla bych toho napsat ještě strašně moc, protože mě včerejší večer strašně obohatil. Najednou jsem dostala chuť se vším tak jakoby bojovat. Čert to vem, že studuji obchodku, která mě tak šíleně nebaví. Je to jenom na mně, jestli udělám maturitu nebo ne. A když ji udělám, mám přeci vrátka dál otevřená. Proč bych se nemohla dostat na žurnalistku a dělat konečně něco, co by mě opravdu bavilo, hm? Naděje umírá poslední.

Včerejší večer jsme nakonec zakončili v čajovně, kde se díky tomu rumu Dejvovi udělalo špatně, a tak ho Bára doprovodila domů. Já tam zůstala s vodnicí, krabičkou modrých elemek a mobilem na stole. A taky s Ondrou, klukem s dredy asi do půli zad. Než přišla Bára, povídali jsme si podobně jako s Dejvem na tom palouku. Ondra vypadal rozumně.

Mám chuť napsat nějakou filo povídku.

Venku je šedá obloha a listy stromu rostoucí mi před oknem jsou mokré od deště. Větve se ohýbají v mírném větru, pohupují se, kolíbají se... A já poslouchám Interpol a libuji si v dnešním dni.
A ještě jsem si nečisitla zuby.

Trocha čtení

1. srpna 2010 v 12:46 | Bliss |  Noise in my head
"Noise in my head" mi teď docela dobře zaručují At The Drive-In, ale taky několik skutečností.
V úterý jsem byla u svého zubaře, jenž mi řekl, že by mi mohl za dva měsíce sundat (už konečně) ta rovnátka. To by bylo skvělé, ale já opravdu nevím, zda-li se mám radovat; radši ne. P., která k němu také chodila, říkal, že jí také sundá rovnátka, a pak je měla ještě další půlrok. Při odchodu mi dal kartičku s mývalem.
myval
Již někdy od středy mne děsilo pomyšlení na to, že neděle už je srpnová, a do začátku školního roku zbývá pouhý měsíc. Konečně tedy budu v tom vytouženém čtvrťáku, kterého jsem se nikdy neobávala - tedy až do teď. Nějak si začínám uvědomovat, že vlastně maturuju a že se budu muset naučit všechny ty sračičky z účetnictví a pak to všechno pěkně předvést před drahou Y.Z., jež mě nesnáší. Hurá, to bude zase legrace. Zároveň si ale pořád v hlavě omílám mantru: Osm měsíců, už jenom blbejch osm měsíců. Fakt se těším, až odmaturuju, a nikdy tak už nebudu muset vídat tu hnusnou školu (zvenčí i zevnitř), učitele a spolužáky. Samozřejmě mám některé ráda a budou mi chybět, ale pár lidí se s úlevou zbavím. A účetnictví! Nikdy se už nebudu muset učit ty blbosti, o kterých jsem stejně věděla, že se je učím zbytečně, když chci jít na žurnalistiku. Zkrátka až skončím, spadne mi ze srdce obrovský kámen. Zároveň si ale uvědomuji, že on to po škole nebude žádný med (ať už se dostanu na vysokou, nebo ne), ale to si teď nechci moc připouštět. A ono to všechno přeci jenom nějak dopadne...
Ale kuš se školou! Ještě je před námi jeden měsíc a sklenice je spíš poloplná než poloprázdná, nezdá se vám?

Opravdu miluju, když někomu napíšu sms a ani nedostanu odpověď. To pak vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Včera odpoledne jsem totiž byla se Š. venku a strašně moc tesknila po Kubovi, no asi to znáte. "Napiš mu," řekla mi Š. "Ne! Nebudu mu psát jako první," ozvalo se moje hrdé alter ego. Několikrát jsem se hryzla do spodního rtu a rozhlížela se po autech projíždějících kolem nás. Jen tak jsme seděly na zastávce a vychutnávaly si letní den. Tu chvíli ticha mírně rušeného jen těmi auty jsem přerušila hlasitým povzdechem a pak: "No tak dobře, napíšu mu." A  tak jsem i učinila. Něco ve smyslu "Nechceš jít ven, když je tak pěkně". No, ani se mi neuráčil odpovědět. Chci říct, nevadilo by mi, kdyby se mnou NECHTĚL jít ven (a proč by vlastně neměl chtít?) a na něco se vymluvil, to bych brala. Nebo kdyby fakt neměl čas nebo něco na ten způsob. Ale on mi ani nenapsal! Teď je online a já jsem taky na lajně, ale co z toho. JÁ UŽ MU TEDA FAKT JAKO PRVNÍ PSÁT NEBUDU. Dobře, ještě existuje možnost, že mu ta sms vůbec nemusela přijít (bydlí na takovém místě, kde je dost špatný signál, a už jednou mi napsal, že mu nějaká moje sms přišla asi s pětihodinovým zpožděním), a já to tady řeším úplně zbytečně jako nějaká vyšinutá puberťačka. Možná bych to měla nechat být... A ono to všechno přeci jenom nějak dopadne...

Včera večer asi kolem deváté hodiny jsem si do své kůl tašky přes rameno sbalila sešit s názvem "short stories", napila se šťávy a pak šla ven. Chtěla jsem jít do čajovny a pokračovat tam na své rozpracované povídce, jenomže tam bylo dost lidí a já jsem svým způsobem takovej tichej introvert (někdy) a tohle mi zkrátka nevyhovovalo. Tak jsem se šla sama projít městem a na nikoho moc neměla náladu, protože jsem byla ještě rozladěná díky Kubovi, ale pak mě napadlo, že bych mohla napsat Filipovi, jestli nechce přijet. A Filip nezklamal a přijel na jeho rozpadající se motorce (sice až někdy kolem desáté, ale to vlastně vůbec nevadilo) a společně jsme zamířili na Růžek, což jsme ale moc nevychytali, protože tam tu noc probíhala nějaká techno akce a byly tam samé smažky a další pochybné existence našeho města. Vymotali jsme se ze spleti vražedných pohledů a vydali se zase zpátky do kopce kolem hřbitova. Nakonec jsme se ukotvili ve Stopu, kde to nemám ráda, protože tam chodí všechny ty fetky, ale ty ten večer byly zrovna na tom Růžku, takže tam bylo docela čisto a lidí dost málo. Seděli jsme a popíjeli pivo a povídali si. To už vám mohla být půlnoc, když za námi přišli Š. a Štěpán (bratr Š.). Povídali jsme si ve čtyřech a pak jsme zjistili, že už je ta proklatá srpnová neděle a měli z toho skoro až depresi.
Spát jsem šla asi v půl čtvrté.

Bratrova bývalá spolužačka Martina se včera vdala. Bude jí 23. V třiadvaceti se vdát, panebože! Tak to už mi taky tikají biologické hodiny...

Crrrr! (Tohle byl budík.)