Paradoxní

5. srpna 2010 v 23:41 | Bliss |  Instantní příběhy
Když máte v hlavě přemíru filozofických myšlenek, které potřebují nějakým způsobem ventilovat...

Paradoxní

Pootevřeným oknem na něj mírně foukal vánek, jenž byl v tom horku, které se utvořilo v posledním patře jejich paneláku, příjemný. Seděl v obývacím pokoji a tím oknem občas vyfukoval dým z cigarety. Zároveň si uvědomoval ten paradox - do zakouřené místnosti proudil čerstvý vzduch, který ho chladil na tvářích, a ven unikal ten jeho, zkažený dehtem, formaldehydem a jinými škodlivinami.
   Vstal z křesla, odložil cigaretu do popelníku, který notně potřeboval vyklepat, a přistoupil blíže k oknu. Podíval se dolů do ulice. Na chodníku i silnici bylo rušno. Po vozovce jezdily sem a tam auta (napadlo ho, kam asi všichni ti lidé pospíchají) a po chodníku kráčeli lidé. Otevřel okno dokořán, lokty se opřel o rám a bradu vložil do dlaní. Pozoroval ten ruch pod sebou a mírně se usmíval. Už se zase ztrácím, pomyslel si, i když přesně nevěděl, co tím myslel. Občas ho napadaly podobné věty, z kterých ho až mrazilo v zádech, jak podivně zněly (měl pocit, že často v sobě ukrývají nějaké tajemství, které by měl poodhalit), ale občas jim nerozuměl. Nijak ho to ale neznepokojovalo, sám sebe často nechápal.
   Najednou ho kolem pasu objaly čísi paže. Ucítil kolem sebe známou vůni, která ho nutila slastně přivírat víčka. "Típla jsem za tebe cigaretu, Kristiáne." "Merci beaucoup." Lehce se zasmála a pak ho pustila. Na chvíli zalitoval, že už na sobě necítí tíhu jejího těla, ale pak se otočil čelem k ní. Seděla v křesle, které chvíli předtím okupoval on. Přivřel okno a usedl do gauče naproti. Vzala si z jeho krabičky retko, ale dřív než stačila něco udělat, jeho ruka vystartovala jako had přes konferenční stolek mezi nimi, uchopila zelený zapalovač již z poloviny vypotřebovaný a připálila jí. "Díky, drahý." Mírně se pousmála, ale ten pohyb jejích koutků byl křečovitý. Kouřila, jenom když měla nějaký závažný problém nebo byla smutná. Nezapálila si už celé měsíce, proto mu bylo divné, že teď zase začala. Zkoumavě se podíval do její tváře a teprve teď si všiml té ustaranosti, která v ní panovala. Z jejích očí vyzařoval bol.
   "Sandro? Stalo se něco?"
   Vyfoukla z pusy dým, přes který se mu zadívala do očí. "Vlastně nic hrozného. Já jen…za čtyři dny to budou dva roky, co mi umřela babička. Víš přece, jak jsem na ní lpěla."
   Věděl to. Sandra měla svoji babičku opravdu ráda, skoro se až podivoval, jak skvělý vztah spolu ty dvě měly. On sám měl z prarodičů už jen dědu z otcovy strany a vůbec ho nevídal. Vlastně mu to ani moc nevadilo. Byl to podivín, který - ačkoliv bydlel jen o ulici dál než jeho rodina -, je vůbec nenavštěvoval, když byl Kristián malý. Svého syna s chotí a vnuka jako by zapřel.
   "Tohle mě mrzí. Jsem tu samozřejmě s tebou." Vděčně se na něj zadívala, odložila popelník ke straně, natáhla se trochu dopředu a položila ruku na stolek dlaní nahoru. Vzal ji za ni a mírně stiskl. Uvědomila si ten paradox - do hřbetu ruky ji studilo sklo z konferenčního stolku, ale zároveň její dlaň zahřívala ta Kristiánova. Milovala ho nejen pro tyhle něžné chvilky, ale vůbec pro to, jaký je. Jaká je to osobnost. Jak se s ním celé hodiny dalo debatovat o různých otázkách života, aniž by ji nějak odbyl.
   "Napadá tě taky někdy, co se asi děje po smrti?" Vsála do sebe kus cigarety a pak se zašklebila. "Vlastně mi to vůbec nechutná. Na, dokuř ji."
   "To je dobře. Stačí, že kouřím já." Zasmál se a čekal, že se k němu přidá, ale zůstala vážná. Možná chtěl jen situaci trochu odlehčit nebo odvézt pozornost jinam, nevěděl. Zhluboka si povzdechl. "To víš, že nad tím přemýšlím. Myslím, že každého občas napadne, co se s ním stane, až zemře. Ale člověk by nad tím neměl přemýšlet tak často, jinak by to…jinak by ho to mohlo…ovládnout."
   "Jak to myslíš?"
   "Vlastně ani nevím. Občas prostě plácnu něco, a sám nevím, co tím myslím."
   "Znělo to ale dobře. ´Jinak by ho to mohlo ovládnout...´" Zamyšleně se podívala na koberec a chvíli pozorovala jeho vzory. "Jako že když budeš moc přemítat nad svojí smrtí, začneš se těšit na to, co se po ní stane, a tak ji…urychlíš? Takhle tě to ovládne?" zeptala se.
   "Jo. Nějak takhle jsem to asi myslel…"
   "Zajímavé… Tahle myšlenka mě ještě nenapadla. Původně jsem chtěla mluvit o reinkarnaci."
   "Věříš na ni?" Dokouřil a nedopalek zadusil mezi ostatními v popelníku. Na chvíli mu zrak sklouzl na jakýsi papír ležící na stolku popsaný neurčitými klikyháky. Vzápětí si uvědomil, že je to jeho nedopsaná báseň.
   Na chvíli se jí v hlavě vynořila babiččina rozesmátá tvář. "Doufám v ní. Asi by bylo fajn zemřít a pak se zase narodit jako někdo jiný."
   "Myslíš? Někteří lidé jsou třeba ve svém životě nešťastní, chtějí umřít a když konečně ta vytoužená smrt přijde, jsou rádi. Kdyby jim někdo na smrtelné posteli řekl, že budou žít další život, určitě by nebyli šťastní, protože toho svého života mají momentálně dost. Což je vlastně obrovský paradox! To už je druhý, co mě dneska napadl. Víš…," rozechvěle pohlédl z okna a pak zase na ni doufajíc, že nezapomene tu myšlenku, kterou jí hodlal nastínit. Nebyl si jistý, jestli ji dokáže vhodně vylíčit. Tak, aby ji pochopila. Tak, aby ta myšlenka byla uchopitelná nejen pro něj, ale i pro ostatní. "Jenom si to představ. Někdo má svého života plné zuby, umírá a je rád, že už to může vzdát. Jenomže!" To poslední slovo zdůraznil a výhružně zvedl levý ukazováček jako nějaký důležitý profesor na univerzitě. Pravou rukou pořád svíral její dlaň. "Pak se zase narodí, nejdřív je to samozřejmě malé miminko, poté roste a roste… Za chvíli je z něj úspěšný mladý muž, který si užívá svého života, a doufá, že se dožije nejméně stovky. A nikdy by ho nenapadlo, že jeho MINULÝ život byl otřesný a že za žádných okolností by nechtěl znovu žít. Je to o to víc paradoxní, protože si na svůj minulý život nevzpomíná."
   "Někdy se ale člověk dočte o lidech, kteří si pamatují leckteré okamžiky svého minulého bytí," namítla.
   "Jasně. Ach, ti věční Caesarové, Napoleonové a Diany. Víš, kolik lidí tvrdí, že byli v předešlém životě slavné osobnosti? Fanatikové!" posměšně si odfrkl.
   "Kdyby ale opravdu reinkarnace existovala…znamenalo by to, že na naší zeměkouli by bylo pořád stejně lidí. Jeden zemře - jeden se narodí. Ale takhle to přeci nefunguje. Naše populace se neustále zvětšuje."
   "To máš pravdu. Ale ne každý člověk se notně musí převtělit do člověka. Může se převtělit i do zvířete. A naopak."
   "A nebo…jeho duše může někde zůstat."
   "Někde? Jak to myslíš?"
   "Napadlo mě, že mezi reinkarnací může být nějaká prodleva. Deset, dvacet…padesát let! Zemřeš a nějakou dobu se tvoje duše pohybuje…," na chvíli ustala ve své řeči, jelikož nevěděla, jak to místo vyjádřit. "…prostě NĚKDE. No a až přijde tvůj čas, tak se znovu narodíš."
   "Řekla jsi: ´Až přijde tvůj čas.´ Tohle je také zajímavé. Pokud opravdu duše někde čeká, až se zase může převtělit, CO určuje, jak dlouho to potrvá. Čí duše se může převtělit ze dne na den a čí až za sto let."
   "To nevím. Na tohle mne vhodná odpověď nenapadá." Vysmekla se zpod jeho dlaně a svoje ruce zkřížila na prsou. "Ale jestli se duše zemřelých převtělují, jak je to pak s vyvoláváním duchů? Protože já na tohle věřím. Mnohým lidem se už určitě někdy povedlo vyvolat kupříkladu takovou Dianu. Znamená to tedy, že se její duše ještě nepřevtělila? Nebo že se snad nepřevtělí NIKDY? Víš, třeba se ne všichni musí převtělit. A nebo člověk, do kterého se ta duše převtělila, na chvíli upadne do kómatu, pokud se někdo pokusí vyvolat Dianu."
   "Možné to je," odvětil jí. "Ale víš, co je na tom všem nejlepší? Nebo spíš nejhorší, záleží, jak se to vezme. Pokud si živá, tak na všechny tyhle otázky nedostaneš uspokojivé odpovědi. Můžeš vymýšlet závěry, jaké chceš, ale nikdy si nemůžeš být jistá, co je stoprocentně správné. Všechno se dozvíš, až když zemřeš, ale je také dost možné, že to ani nebudeš vnímat. A tak tvoje otázky zůstanou nezodpovědné. Paradox, že ano?"
   Zasmála se. "Kazíš mi iluze, víš to?"
   "Promiň. Nechceš zajít na pizzu? Měli bychom zanechat těch úvah a jít taky vzduch. Venku je krásně. Přestaňme mluvit o životě. Pojďme ho prožít!" (Přestaňme mluvit o smrti. Pojďme ji prožít! napadlo ho také, ale rychle tu myšlenku zaplašil.)
   "To je dobrý nápad." Zvedla se z křesla, zavřela okno a pomalými kroky kráčela ke dveřím vedoucím na chodbu jejich bytovky. Slyšela za sebou jeho kroky, proto se otočila a zadívala se na něj. "Díky. Děkuji, žes mi zvedl náladu. Miluji, když si s tebou můžu takhle povídat."
   "To je v pořádku," řekl jen. Když se obuli, zamkli za sebou dveře a vyrazili do prosluněného dne.
   Ačkoliv v jejich bytě díky zavřenému oknu nebyl žádný průvan, nedopsaná Kristiánova báseň se na chvíli zvedla ze stolku a pak v ladných kruzích pomalu padala na zem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 6. srpna 2010 v 0:15 | Reagovat

Ah.
Není, co více dodat.

2 Lili Lili | Web | 6. srpna 2010 v 0:57 | Reagovat

To je geniální!

3 Gluesniffer Gluesniffer | 6. srpna 2010 v 12:20 | Reagovat

krásný. proste krasny!!!

4 pavel pavel | Web | 6. srpna 2010 v 21:40 | Reagovat

lépe o tom co bude po smrti nepřemýšlet a užívat si to TEĎ, pokud lze si to ještě užívat :D
co jsi tím u mne v komentáři myslela "narovnaní"?

5 Schwarzie Schwarzie | Web | 7. srpna 2010 v 19:04 | Reagovat

"Občas prostě plácnu něco, a sám nevím, co tím myslím." taky mám ten problém.
je to skvěle napsaný; ty to víš, Andy.

6 Lennie Heroin Lennie Heroin | Web | 8. srpna 2010 v 19:43 | Reagovat

sakra pdole komentářů je to asi fakt zajímavý a krásný ale já jsem ted přečet asi 10 ových článku z ěkolika blogů a jsem uplně v prdeli, takže si to řpečtu zejtra nebo za chvíli, to jse si moh odpustit tenhle komentář, co? :D

7 Lennie Heroin Lennie Heroin | Web | 9. srpna 2010 v 17:49 | Reagovat

úžasný, je to úžasný!

8 Effy Effy | Web | 13. srpna 2010 v 11:39 | Reagovat

to je úžasný! Často takhle přemýšlím a je fakt na nic že člověk nic nezjistí dokud žije...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama