Nejdražší deníčku!
Díky reklamě na jakési Ferratum, probíhající tady vlevo v tom jemně zeleném sloupečku, se mi pěkně sekáš. Když píši, písmenka se do tebe nevyťukávají plynule, nýbrž s malou prodlevou, a to mě dosti čílí. "Schází vám 500-5000 Kč před výplatou? Tak to máte smůlu. Přejeme hezký den."
Deníčku, včera jsem se odvážila jet do K. na garden party k Pétě, mé spolužačce. Ono to slovo "odvážila" je přeci jenom na místě, jelikož:
a) Maruška, jež jela také, mi o tom řekla někdy odpoledne a já strašně nerada dělám nějaké věci takhle narychlo.
b) V K. jsem ještě nikdy nebyla, a tak jsem kliďánko mohla zabloudit!
c) Hektolitry alkoholu (to mluví za vše).
Nakonec se ale vyplatilo jet! Bylo nás tam pět děvčat a žádný švarný jinoch, takže jsme se klidně mohly bavit o měsíčkách, aniž bychom se jen jedinkrát uzarděly. Ogrilovaly jsme si kuřecí stehýnka a kuřecí křidýlka, párky a klobásy a všechno to pěkně snědly a zapily pivem. Pak jsme to zapily pivem s příchutí pomeranče. Vodkou s džusem. Samotnou vodkou. Houbou. Zelenou (!) Ble a fujtajbl! Do toho zeleného drijáku nás pořád nutila B., i když jsme ji vehementně ujišťovaly, že zelená, to teda jako néé, to je hnusárna toho největšího kalibru, ale deníčku, poslyš, ona si stejně nedala říct! Každá jsme si musela dát alespoň jeden lok. Ano, i já. Zelené jsem se s úspěchem vyhýbala asi už dva roky, a přeci jsem si dala! Neměla jsem ji už TAK dlouho, že po polknutí toho nápoje mě napadla hříšná myšlenka: Není to tak špatné. Za tu bych si teď nejradši nafackovala, víš? Péťa odněkud (zřejmě z jejího pokoje) vytáhla krabičku, ve které se krčilo pár posledních retek. A ještě dva doutníky! S jednou cigaretou jsem jí pomohla, ale doutník? Pcháá! Měla jsem naštěstí ještě tolik rozumu - ačkoliv už jsem byla celkem omámena těmi ďábelskými lihovinami -, že jsem si nedala, jelikož jsem - myslím, že celkem správně - usoudila, že by mi po doutníku bylo ukrutně blivno a mdlo. A to mi B. nabízela asi tak pětkrát! Ta holka se ten večer chovala pěkně ďábelsky, to ti tedy povím (nebo spíš napíši, buďme puntičkáři)! Nejprve se jí chtělo spát a pak - vůbec nevím, jak to dokázala - zbavila se své ospalosti a chtěla pít a pít a pít...no a také kouřit. A do rukou se jí dostala jen zelená s tím doutníkem, ježišrmarjá! To by byla moje smrt!
Nakonec ještě Péťa přinesla tu nejmenší vodnici, jakou jsem kdy viděla. Byla tzv. "pro Cindičku" [:cinďyčku:], termín, který používám už od dětství pro malé věci, které jako by byly dělány přímo pro moji maličkatou plyšovou pandu Cindu. P. ji napěchovala kokosovým tabákem a ten já celkem nerada, ale dalo se to, a vůbec, remcat se prostě v tu chvíli nehodilo, to dá rozum.
Na lože jsme se odebraly asi o půl třetí. Já ležela s Péťou na nafukovací madraci, na které by se teda dalo dělat asi milion úchylných věcí, ale spát zrovna ne! Deníčku, já se ti tak převalovala! Hlavu jsem měla níž než nohy, úplně jsem cítila, jak se mi propadá do té vakuuové nicoty, a napíná mi tak šlachy na krku. Musela jsem se pokoušet usnout tváří obrácenou k B., jelikož kdybych se chtěla otočit na druhou stranu, ihned bych sklouzla; bylo to totiž nějak z kopečka. Hledala jsem nové a nové polohy, abych tak ulevila svému rozbolavělému tělu, dokonce jsem zkoušela usnout i na břiše, což doma normálně nedělám, ale stejně jsem za tu noc naspala stěží dvě hodiny. Bylo to peklo. Bylo to doslova cyklopeklo, jak říká Zaantar. Občas se mi udělalo nevolno z toho, jak jsem se snažila nějak přetočit a matrace se pode mnou díky tomu prohnula asi na deseti místech, jako kdyby byla na vodě. Uf, to ti tedy byla noc! Měly jsme vstávat v osm a já - radši jsem se ani nedívala na hodinky, ale podle šera mohlo být tak teprve šest - jsem se modlila, aby už Marušce zazvonil budík na jejím mobilu! Říkala jsem si, že to na té matraci nevydržím už ani minutu. K ránu jsem ale nakonec ještě na chvíli usnula (doteď nechápu, jak se mi to mohlo podařit).
No a teď jsem doma, mám červené oči a vyschlé rty. A víš co? Stejně to stálo za to! A zjistila jsem, že Lucka poslouchá Oasis a Placebo (a to bych do ní neřekla ani omylem, to teda né!) a Péťa zná zase Foo Fighters a to je dost roztomilé.
A nakonec Klovatinou přilepím foto na závěr:
Petr M. a démon alkohol.
Ale neděs se, můj milý, tohle jsme nevypily.
Schwarzie | 
Mně bylo špatně už u toho prvního piva. :D Ale mají teda solidně vybavený bar, to ano.