Útěk

31. srpna 2010 v 23:54 | Bliss |  Instantní příběhy
Za pár minut je tu středa, já jdu do školy, takže bych se možná mohla trochu vyspat, místo toho jsem se tu ale dvě hodiny smolila s povídkou. Původně jsem ji nechtěla udělat takhle depresivní, jen jsem chtěla napsat cosi o někom, kdo před vším celý svůj život utíká (jako třeba Kuba, he? Ale kdo ví, jak on to má), ale znáte to: Občas něco chcete a pak to stejně změníte.

Útěk

   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Ta věta mu vyvstala na mysli, když ležel na zádech na posteli se zavřenýma očima a rukama založenýma za hlavou. Nohy měl zkřížené, jako by se tomu podvědomě bránil. Jako by se bránil všem svým myšlenkám, které mu zrovna vířily v mozku.
   Bylo pět ráno, za dvě hodiny měl vstávat do práce, ale již nedokázal usnout. Před pár minutami se probudil celý zborcený potem; zdál se mu sen o jeho matce, která byla už čtyři roky mrtvá. V tom snu byl zase malým chlapcem, sotva desetiletým. Celý zkroušený přišel domů ze školy s pětkou z matematiky (další pětkou!), a když to jeho matka zjistila, popadla ho za rukáv vytahaného svetru, smýkla s ním do malé komůrky (původně to měla být spíž, ale nikdy do ní nedala jedinou potravinu!) a přivázala ho tam k židli.
   "Tady budeš sedět a přemýšlet o svém životě!" zařvala na něj. "Protože kdo se špatně učí, nikdy nebude úspěšný. A kdo nebude úspěšný, nebude ani bohatý a sebevědomý. Chceš být jednou psychicky ušlapán těmi lepšími?! Chceš být troska? Seď a přemýšlej o tom!" A tak tam seděl a přemítal, v tom snu se to zdála být celá věčnost, a když konečně zachrastily klíče a jeho matka otevřela dveře s ironickým a lehce znechuceným úsměvem na rtech, probudil se. Obvykle se mu zdály nesmyslné sny, něco jako že létal na slonovi a tak podobně, ale tento byl tak děsivě reálný, až ho to samého překvapilo. Jako by to nebyl sen, jen si na chvíli - zatímco zamhouřil oči - odskočil do minulosti. Otřásl se.
   Jeho matka byla přesně taková jako v tom snu. A možná ještě horší. Hotová fúrie. Byla to věhlasná podnikatelka, která byla doslova posedlá svých úspěchem. Pokud někdo nebyl alespoň tak dobrý jako ona, byl nula. Nic pro ni neznamenal. Stejně jako jeho otec. Raději od nich utekl, než aby s ní musel žít. Zpočátku mu měl za zlé, že ho nechal napospas jí, ale jak stárnul a dospíval, uvědomoval si, že jeho otec neměl na výběr. V jeho případě nebyl útěk žádná zbabělost.
   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Tu větu často používala jeho matka. Nejdřív ji říkala svému manželovi, který byl snad už od narození smolař. Někdy přemýšlel, jak se ti dva vlastně vůbec mohli dát dohromady. Poté tou větou zahlcovala jeho. Tu smůlu zřejmě zdědil po otci. A nejen ji, vlastně celou jeho povahu. Byl stydlivý, nejistý, pesimistický. Dost možná to v něm ale vyvolala ona. Jí vděčil za celý svůj zkažený život.
   Nejdřív to byla škola. Základku nakonec celkem úspěšně dokončil, horší to už ale bylo se střední. Jeho matka se ho ani neptala, kterou by rád navštěvoval, prostě mu zajistila přihlášku na ekonomickou školu. Nesnášel to tam už od prvních chvil. Pro své spolužáky byl takřka neviditelný, učitelé ho nesnášeli - i když dodnes nedokázal pochopit proč, jestli z něj vyzařovala nějaká nesnášenlivá aura, nebo co - a on nesnášel je. Neměl rád účetnictví ani ekonomiku. Ty dva předměty mu nikdy nešly a nebavily ho. Nakonec si po prvním pololetí vydupal přechod na zdravotní školu, kam chtěl už od prvních chvil. Snil o tom, že bude jednou psychologem.
   Psycholog, no jasně, uchechtl se tomu. Podíval se na budík, který stál na nočním stolku vedle něho. Deset minut po páté. Rozhlédl se po ložnici, jako by ji spatřil poprvé v životě. Díky tmě viděl jen nejasné obrysy nočního stolku a věcí na něm. Skříně byly temnotou zahaleny dočista.
   Jeho matka ho poté, co přestoupil na jinou školu, málem vyhostila z domu. Nedokázala pochopit, že by chtěl studovat něco jiného než ekonomiku. Opravdu nechápu, proč před tím utíkáš, říkávala mu tehdy často. Ani nedoufal v to, že by tomu někdy rozuměla.
   Na zdravotní škole to bylo zezačátku fajn. Alespoň v prváku. Pak přišel druhák a učení se začínalo stupňovat. Začal mít problémy s chemií. Reparát udělal s velkým přimhouřením všech párů očí zkoušejících, kteří ten den byli přítomni. Ve třetím ročníku ho ale už projít nenechali.
   "Tady to máš!" lamentovala matka. "Kdybys zůstal na té ekonomické škole, nic takového by se ti nestalo! Panebože, to je ostuda."
   "Jasně, ostuda! O nic jiného ti nejde, viď? Jenom pozor, aby se na tebe lidi nezačali koukat skrz prsty, že jo? Je mi z tebe nanic." Po tomto mu vrazila facku a vykázala ho z domu. Asi čtyři dny se potácel na ulici a v hlavě ho pořád strašila ta věta. Pořád před vším jenom utíkáš. Nakonec mu sama matka zavolala, aby se vrátil. Možná se v ní jen hnulo svědomí, netušil. Každopádně spolu následující dva týdny nemluvili, načež se to pak nějak urovnalo. Tedy relativně.
   Když měla na řadu přijít maturita, říkával si: Musím ji udělat! Přece nebudu mít takovou smůlu. Jenže ji měl. Maturitu udělal, ale až na druhý pokus, což se neobešlo bez matčiných ironických řečí.
   Na výšku nakonec nešel, nevěřil, že by mohl udělat přijímačky na psychologii. Místo toho si našel práci v nějakém skladu. Práci, která absolutně nesouvisela s oborem, který vystudoval. Nic lepšího se ale zrovna nevyskytlo.
   Zhruba za hodinu a půl musel vstávat. Přitiskl si dlaně na oči a povzdechl si. Nesnášel svoji práci. Nejradši by z ní utekl.
   I v jeho osobním životě se mu nedařilo. Kamarády skoro žádné neměl, byl to takový vlk samotář. Těžko se seznamoval s děvčaty, používal k tomu hlavně internet. Na internetu si totiž mohl vymyslet, že je úspěšný, bohatý, chytrý a krásný. Když chatoval, byl pan Někdo. Vytvářel si tuhle iluzi rád a skoro jí věřil. Když ale pak vypnul počítač, postavil se k oknu a rozhlédl se po světě "tam venku", realita ho prudce udeřila do očí. Všechna ta hradba, kterou si kolem sebe anonymně vystavil, se mu zbortila jako pyramida z karet. I díky tomu trpěl depresemi, i když většinu z nich zavinila jeho matka.
   Jednou se seznámil s dívkou, která ho v podstatě ihned okouzlila. I on jí byl sympatický, to poznal. Byla zvláštní, připadala mu jako z jiného světa, ale to právě na ni obdivoval. Párkrát se sešli, a když se spolu objímali a drželi se za ruce, cítil se opravdu šťastný. Věděl, že ho někdo miluje. Ale to bylo právě to. Nebyl na ten pocit zvyklý, a tak se ho zalekl. Když mu jednoho dne napsala sms, ve které byla pouhá dvě slova: "Chybíš mi", vhrkly mu z toho slzy do očí. Nedokázal jí na to ale odpovědět. Bál se, že jejich vztah nějak pokazí. Že jí třeba přinese smůlu nebo tak něco. Bál se, že ji nedokáže milovat tak jako ona jeho. Obával se toho, že jí nějak ublíží. Psala mu další sms, ale on jí stále neodpovídal. Tázala se ho, co se děje, jestli udělala něco špatně, ale on mlčel. Radši od toho utekl. Pak už mu nenapsala. O měsíc později ji viděl s jiným. Šli naproti sobě, každý na jiné straně chodníku, ale ona dělala, že ho nevidí. Možná to tak bylo lepší.
   Převalil se na posteli na bok, pravačku spustil dolů, klouby prstů lehce udeřily o podlahu. Jeho život byl v troskách v podstatě už od té doby, co se narodil. Měl to asi už dávno předurčené. Ještě jednou se rozhlédl po pokoji; obrysy skříní se již daly rozeznat, pomalu začínalo svítat a tma se proměnila v šero. Čekala ho práce, stejně jako včera a stejně jako ho bude čekat zítra. Beznaděj. Zoufalost. Nepochopení. Deprese. Smůla. Všechna tahle slova se mu objevovala v hlavě, propalovala mu mysl. A ještě ta proklatá věta.
   Pořád před vším jenom utíkáš.
   Jeho matka měla pravdu. Rozbrečel se. Nikdy nic nedokázal, všechno akorát pokazil, od všeho utekl, protože byl moc zbabělý. Neměl žádné sebevědomí. Jestli kdy nějaké měl, tak ho definitivně zadupala ONA, ta nestvůra.
   Vstal z postele a přešel z ložnice do koupelny. Ta myšlenka přišla zčistajasna. Otevřel skříňku nad umyvadlem, kde byly v tubičce prášky na spaní. Nepřemýšlel nad tím, nechtěl. Bál se, že by od toho zase mohl utéct. Vysypal si jich do ruky celou hrst, po jedné i po dvou si je začal strkat do pusy a polykal. Roztřásl se, začínalo mu být špatně. Najednou se cítil slabý, malátný.
   Pořád před vším…
   Cítil, jak padá na kolena. Rukama svíral okraj umyvadla. Jeho prsty se do něj křečovitě zatnuly, pak zvolna povolovaly. Klouzaly po tom umyvadle jako nějaké ohavné žížaly. Pomalu si lehal na bok, ruce mu najednou samy klesly na zem.
   …jenom utíkáš, napadlo ho ještě. Usmál se tomu.
   Tiše se probouzel do říše spánku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 1. září 2010 v 9:55 | Reagovat

Taky pořád před něčím utíkám. A když už se rozhodnu zastavit, tak mi neustále vrtá hlavou, jestli nedělám strašnou chybu.
Ještě že nemám na to, spáchat ten poslední útěk.

2 pavel pavel | Web | 1. září 2010 v 10:50 | Reagovat

tragická hezká povídka, ale mne při jejím čtení napadlo něco jiného... matky, ač se o nich nakonec obvykle píše jen v dobrém, dokáží svojí výchovou hodně u dětí pokazit... ze syny dokáží udělat slabochy a lenochy, a z dcer... no a to si doplňte holky samy :D

3 phoenix phoenix | Web | 1. září 2010 v 13:09 | Reagovat

zajímalo by mě, jak moc autobiografie v tom je. jinak útěky mají jednu zásadní nevýhodu - nefungují. to, před čím utíkáme, si většinou zároveň neseme s sebou...

4 Lennie Heroin Lennie Heroin | E-mail | Web | 1. září 2010 v 14:28 | Reagovat

tohle mi občas připomnělo sebe samýho...hlavěn je to fakt depresivní a působí to reálně, člověk se do toho uplně ponoří a cítí...fakt vynikající

5 Eleanor Eleanor | Web | 1. září 2010 v 16:39 | Reagovat

Málokdy se lidé něčemu postaví čelem. Raději utečou. Od všeho.
Mimochodem mi to připomělo dnešní rozhovor s kamarádkou, v němž jsme řešily způsoby sebevražd a přišly jsme na to, že když lidé skáčou z nějaké výšky, je to prej nejhorší, protože jak člověk padá, může si to i rozmyslet a pak už se nemá jak zachránit.
"Tiše se probouzel do říše spánku." Úžasné.

6 Bliss Bliss | 1. září 2010 v 19:01 | Reagovat

[1]: To je fakt...

[2]: :) To by mě docela zajímalo, co dokážou udělat z dcer ;)

[3]: Svatá pravda! Povídka není autobiografická skoro vůbec. Až na to, že stejně jako hlavní hrdina nemám ráda účetnictví, ale to je jasný ;) A ta část, kde je popisován vztah hlavního hrdiny k té dívce...tak tam sem zapracovala "vztah" Kubovi vůči mně. Já nevím, co má za problémy, ale v něčem mi dost připomíná právě toho hlavního hrdinu. Taky od všeho utíká... Ale já vlastně taky.

[4]: Díky :)

[5]: A ta věta mě napadla asi někdy před půl rokem a schválně jsem si ji zapsala do mobilu. Pořád jsem čekala na nějakou povídku, kam bych ji mohla zapracovat, no a teď jsem se konečně dočkala :)

7 Gee Gee | Web | 2. září 2010 v 18:56 | Reagovat

Povídka je krásná, ale pro mě značně deprimující, protože taky zdrhám úplně před vším a teď mám náhlý strach, jestli jednou ta povídka nebude, aspoň v několika důležitých bodech, mou biografií...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama