Září 2010

Problémy

28. září 2010 v 13:21 | Bliss |  Instantní příběhy
Bylo asi půl desáté večer, já jsem si pustila Cure a zalezla jsem se sešitem ekonomiky do postele. Chtěla jsem se učit, ale po pěti minutách civění do sešitu jsem to vzdala. Místo toho jsem jen ležela v posteli a poslouchala ty Cure a říkala si, že by se ta atmosféra, která se náhle utvořila v mém pokoji, ta ryze podzimní a melancholická atmosféra, měla nějak využít. Napíšu povídku, napadlo mě, i když jsem vůbec nevěděla o čem. Nějakou pěkně depresivní. Zavřela jsem oči a nechala k sobě přicházet nápad. Ten se skutečně po několika minutách dostavil, ale než jsem si ho stačila víc promyslet, usnula jsem. Probudila jsem se, až když mi začali hrát Foo Fighters. Byla jsem ospalá a měla jsem akorát tak chuť jít si vyčistit zuby a znovu zalézt do postele a spát až do rána. Jenomže ten námět na povídku se mi zdál lehce geniální, a tak jsem se přemohla a psala jsem. Psala jsem asi do jedné do rána (mezitím jsem doposlouchala FF, Ladyhawke a skoro celé album Black Holes and Revelations od Muse), ale mám to! Přiznám se, že bylo docela těžké to napsat, jelikož je všechno psáno ich formou (myslím, že se to hodí víc, než kdyby to bylo ve třetí osobě jako většina mých ostatních povídek) a psát za čtyřletého kluka není úplně nejsnadnější věc, když jste devatenáctiletá holka a z doby, kdy VÁM byly čtyři, si nepamatujete absolutně nic. Nevěděla jsem, jak velkou slovní zásobu si mohu dovolit používat, ale...nu, nakonec jsem to nějak sepsala.
Úvody jsou vždycky otravné a já si tu dovolila napsat tak dlouhý! Už vás radši nebudu dál trápit...

Problémy

   "Hele, vrať mi ji!" zavolal jsem na Kristiána.
   Byl nádherný jarní den a to pískoviště u našeho sídliště, kde jsme žili s mojí rodinou, jsme obklopovali tři. Já, Kristián a jeho o rok mladší sestra Taťána.
   Ti dva bydleli v bytovce o patro výš, přesně nad námi. Taťánu jsem měl rád, dokonce jsem k ní cítil i něco hlubšího než jen kamarádství, i když jsem ve svém věku moc nevěděl co s tím. Kristiána jsem ale v oblibě neměl! Byl strašně rozmazlený - vždy dostal, co si vybrečel nebo vyřval - a hrozně rád bral ostatním jejich věci. Naše maminky byly - jak to tak vypadá - odjakživa velké kamarádky, a tak se zřejmě rozhodly skamarádit i nás syny. Takže nejenom že jsme bydleli ve stejné bytovce, dokonce jsme oba dva chodili do stejné školky a hráli jsme si na stejných místech.
   Teď jsme tedy seděli na tom pískovišti a já Kristiána zatahal za vlasy. "Vrať mi ji!" zakřičel jsem na něj znovu. Taťána se na nás se zájmem dívala, oči velké a kulaté, palec ruky strčený v puse.
   "Alice!" zavolal jsem na svoji starší sestru, které bylo už šestnáct a která seděla na lavičce nedaleko nás. Měla nás hlídat, ale místo toho v ruce držela mobil a zaujatě do něj civěla. "Kristián mi vzal lopatku a nechce mi ji vrátit," žaloval jsem. Náhle jsem v pravačce pocítil bolest. On mě uhodil MOJÍ hračkou! "To máš za to," vysmál se mi.
   Alice vzhlédla a unaveně si povzdychla. Přistoupila k nám. "Tohle se přeci nedělá," vyrvala Kristiánovi lopatku z ruky a podala mi ji. "Ach jo, vy tedy máte problémy. Počkejte, až vám bude tolik co mně."
   Netušil jsem, jaké problémy může mít šestnáctiletá holka - natož moje sestra -, ale ten můj se mi zdál v tuto chvíli obrovský.
   Kristián se na mě ušklíbl a odvalil se na druhou stranu pískoviště, kde měl poházené své formy na bábovičky.

   Posadila jsem se zpátky na lavičku a přitom ještě nevěřícně kroutila hlavou nad Jonášem, svým bratrem. Neváží si toho, co má, pomyslela jsem si. Co bych jen dala za to, abych se mohla vrátit zpět do dětských let!
   Vytáhla jsem z kapsy mobil a znovu se dala do pročítání starých zpráv od Tadeáše, kluka, do kterého jsem byla zamilovaná. Moc jich sice nebylo, ale trochu mě to přeci jenom uklidnilo. Na otázku ´Jak se máš?´ mi totiž neodpovídal už dvě hodiny! A přitom v Bravu psali, že máme psát svým idolům věty zakončené otazníkem, abychom měly jistotu, že nám odpoví. Ach jo. Asi se z toho zblázním. To čekání je nesnesitelné. Co když se mu něco stalo? Ne, to snad ne… Co když je ale zrovna s nějakou holkou a navzájem si požírají obličeje?! Něco co když si se mnou vůbec nechce psát? Ach jo! Co jsem komu udělala…
   Rozhlédla jsem se po okolí. V blízkém parku se právě dva lidé snažili od sebe odtrhnout své psy a kolem nich proběhl nějaký sportovní nadšenec. Docela obyčejný jarní den. Kdyby mi tak ale… Náhle jsem na pravém stehně pocítila vibraci. Rychle jsem strčila ruku do kapsy. Při vyndávání mobilu se mi tak třásly prsty, že mi vypadl na zem. "Do prdele," ujelo mi. Podívala jsem se na pískoviště a zadoufala, že to Jonáš neslyšel. Ten se na mě zrovna zaujatě díval. Bezva, pomyslela jsem si, ale pak mě napadlo, že děti ve školce možná už znají daleko horší slova. Shýbla jsem se pro mobil a s mírným pocitem nervozity otevřela zprávu. Byla od Tadeáše! ´Dobře´stálo tam. Dobře, ozval se ironický hlas v mé hlavě.
   Po chvíli za námi přišla matka se svojí kamarádkou. "Jdeme tě vystřídat," zvolala rozjařeně. Dobrá nálada z ní přímo odkapávala. Ta moje se pohybovala někde hluboko pod bodem mrazu. Dobře. A co takhle se zeptat, jak se mám JÁ?!
   "Můžeš se jít učit," zatrylkovala.
   "Mami!" Protočila jsem oči v sloup a pomalými kroky kráčela k činžáku.
   "Co s ní je?" zaslechla jsem ještě říkat její kamarádku.
   "Ále, znáš to. Taky jsme přece bývaly mladé a řešily ty veledůležité problémy." Obě se tomu zachichotaly. Otráveně jsem za sebou zavřela dveře.
  
   "Někdy bych chtěla být v jejich věku," řekla jsem Erice, své kamarádce, a přitom se zadívala na Jonáše, Taťánu a Kristiána, naše dítka. "Neplatit daně, nestarat se o manžela a své drzé potomky, nemuset vařit, uklízet, prát… Nepřemýšlet nad tím, jestli mě třeba příští den šéf nevyhodí z práce," pokračovala jsem.
   "Ale jdi ty," řekla na to Erika.
   "Je to pravda. Víš, jaká je teď krize."
   "Hm, máš pravdu. Ale na druhou stranu to ber optimisticky - jako rodič si můžeš dělat, co chceš, a to přeci děti všem rodičům na světě závidí. A také můžeš provozovat jisté nemravné věci," uchechtla se.
   "Ale no tak! Mluvíš, jako by ti teprve začínala puberta."
   "Třeba jo," zasmála se Erika a já se k ní přidala.
   Po chvíli jsem zvážněla. "Hele," začala jsem opatrně, "myslíš, že už to Alice dělá?" Erika znovu vyprskla smíchy. "Nesměj se, to je vážná věc!"
   "Já vím, já vím, ale…tvoje problémy tak mít!"
   "Neboj, taky je jednou zažiješ," upozornila jsem ji a zadívala se na Taťánu, která zrovna mému synovi pomáhala hloubit v písku jámu. Přemýšlela jsem, na co ji asi potřebují.
   "Zeptej se jí na to," ozvalo se vedle mne.
   "Cože?" Na chvíli jsem nechápala. Pak mi ale došlo, že mluví o Alici. "Ach tak. Ne, to nejde! Na to se přeci matky svých dcer neptají!"
   "Dělej, jak myslíš, ale já se na to klidně Taťány zeptám, až bude v tom správném věku. Jsme přeci obě holky, ne? Tak se před sebou nemusíme stydět,"
   "Hm," řekla jsem na to jen. Máme my to ale opravdu problémy, napadlo mě a sama pro sebe jsem se usmála.

   Seděla jsem u otevřeného okna a poslouchala všechny ty rozhovory pode mnou. Ne že bych chtěla, ale…nu co, vždyť jsem přeci už stará ženská, tak na to mám možná i právo.
   Nejdřív můj vnuk Jonáš, sedící na pískovišti a přetahující se o lopatku s tím sousedovic klukem, kterého nemá rád. Onehdy se mi s tím svěřil, když byl u mě. Před ostatními dělá, že jsou kamarádi, ale jinak ho moc v oblibě nemá. Řekla jsem mu, že to bude takové naše malé tajemství.
   Poté moje vnučka Alice. Nevím sice, s kým si to psala na tom přístroji, ale věřím, že to bylo pro ni důležité. Všechny problémy jsou totiž v našich očích důležité. Ať už jsou nám čtyři, šestnáct nebo třicet osm, jako mé dceři. A nebo ať už je nám šedesát pět. I v šedesáti pěti totiž můžete mít problémy, i když se vám tomu třeba ani nebude chtít věřit. Co tak asi může mít bába jako já na starosti, že ano. Celý den sedět před televizí a krmit svá vnoučata sladkostmi, vypadá to přeci jako bezstarostný konec života. Ale problém může být i takový, že nevíte, jak své rodině sdělit, že jste si našla bulku na levém ňadru, aniž byste je nějak vylekala.
   Ach, ty problémy, usmála jsem se, i když poněkud smutně, to vím, a zadívala jsem se z okna ven.
   Ve chvíli, kdy mě sluneční paprsek polechtal na tváři, párek hrdliček vzlétl ze stromu a letěl napříč svobodě.

Nadchnuti podzimem

26. září 2010 v 23:53 | Bliss |  Noise in my head
Začínající podzim mne fascinuje již několik dní, ať už jako babí léto, které panovalo v minulých pěti pracovních dnech, nebo jako pravý melancholií posedlý podzim, jež se tu drží po tyto dva víkendové dny. Včera celý den propršelo, tak jsem zůstala doma, leč dnes jsem využila chvilky, kdy sice na obloze pořád ještě byla mračna, ale alespoň na pár hodin přestaly ronit slzy. Připnula jsem Jacquesovi obojek s vodítkem, přes rameno jsem si přetáhla fotoaparát a šlo se. Společně jsme prošli trasu podobnou té, kterou jsme šli někdy minulý víkend, ale teď jsem měla ten foťák, a tak jsem mohla zaznamenat pár ryze podzimních momentek. Dovolte, abych vás lehce provedla přírodou NS...

(Pro doplnění atmosféry si pusťte píseň Lullaby od Cure. Mimochodem zde. Vážně to stojí za to.)

1
Tudy se jde na Palouček.

2
Tohle je dole pod Paloučkem. Když se otočíte doleva a vydáte se tou cestou dolů z kopce, dojdete až k rybníku, o kterém jsem v minulých článcích tolik básnila. Ostatně touto cestou jsme se s Jacquesem dnes opravdu vydali.

3
Pohled na pole, z něhož se linula typická mazlavá polní vůně.

4
Šípky, jejichž větve jsou poseté kapkami deště. To jsem pro vás musela vyfotit!

5
Veleslavný rybník, ačkoliv z jiného úhlu pohledu. V dálce je vidět dým. Netuším, kdo tam co zapálil, ale teď mne napadá, že je to skoro taková imitace mlhy, kterou po ránu vždy vídávám cestou do R.

6
Jeden z mnoha kukuřičných lánů tam dole u rybníka.

7
To je on. Říká se mu Potvora, i když nevím proč.

8
Ještě jeden pohled.

9Docela osamělá lavička.

10
Když se od rybníku vydáte směrem doleva, projdete lesem a tunelem, ocitnete se v P., kde se nachází i můj převelice milovaný Růžek. Toto je kus krajiny před vstupem do lesa.

11
Tenhle záběr se mi žel bohu nezdařil vyfotit ostře. I tak to ale bylo nečekané a krásné vytržení.

12
Mimozemšťané zasadili kameny.

13
Zalesněný kopec.

14
T.T. (tajemný tunel)

15
A tohle už je Růžek!

16
Industriální.

17
Industriální podruhé.

18
Tenhle otvor ve mně vždy vyvolával jakýsi pocit tajemna. Nezdá se vám, že tam může přebývat naprosto COKOLIV?

19
Satelitní městečko.

20
Zkrášlený přežitek socialismu. Večerka, jež večer otevřeno nemá.

A to je všechno!
Věta na závěr: Nikdy nechoďte fotit se psem. Levačkou jsem si moc často nemohla podepřít fotoaparát, jelikož jsem ji měla omotanou vodítkem a neustále mi za ni tahal Jacques. A fotit jen jednou rukou je dost napřesprdel.





"Včera se ta mlha podobala obrovské pavučině rozprostírající se mezi lesem a kukuřičným lánem." - "A co do sebe chytala?" - "No přeci naši pozornost."

25. září 2010 v 15:47 | Bliss |  Noise in my head
Docela se těším, až mi zase prsty budou vonět po mandarinkách; někdy uprostřed podzimu totiž začíná ta loupací sezona.
Pouštím si Interpol, jelikož jsem dnes slyšela píseň Barricade, načež jsem dostala chuť na tuhle kapelu. A na sobě mám shodou okolností triko se Stellou.

Takže každé to ráno, co jsem jela autobusem do školy, mě uchvacovala ranní mlha nad naším rybníkem protkaná slunečními perlami. Vždycky jsem zatoužila zaběhnout za řidičem a říct mu, aby mi zastavil, protože je mi špatně, aby mi zastavil OKAMŽITĚ, a já mohla vystoupit a jen tam tak stát mezi kukuřicí a pozorovat tu krásu. Pak mne napadlo, že bych si mohla v sobotu trochu přivstat, počkat si na ranní rozbřesk a všechno to pěkně vyfotit. Jenomže jako na potvoru je dnes obloha celý den zatažená, listy na stromech jsou vlhké a naprosto kluzké od vtíravého deště a mlha tedy je trochu také, jenomže nejen nad tím rybníkem, ale nad celým NS! A tak jsem doma, dívám se na to všechno z okna a přiznám se, že kdyby nepršelo, vzala bych Jacquese na vodítko a šli bychom ven fotit. Protože fotky podzimní krajiny mohou vypadat úchvatně, i když je zataženo.

Teď ve čtvrťáku mám docela málo času, což mne mrzí. Zanedbávám blog a žel bohu - a to mě mrzí o něco více - zanedbávám i baskytaru. Naposled jsem na ni hrála asi v pondělí, na zkoušce. Píseň Wind Up od Foo Fighters se tedy učím už asi dva týdny s několikadenními prodlevami. Ale dnes si zahraju! Pravděpodobně až dopíši tento článek a doposlouchám Interpol. Teď budu doma až do úterý (dostali jsme ředitelské volno), tak snad mezi těmi čtyřmi dny najdu čas na baskytaru, na knihy a na válení se na posteli a poslouchání něčeho extatického.

Včera jsem byla ve škole až do 16:40! Peklo. Cyklopeklo. S mnoha lidmi z mé třídy jsme se totiž přihlásili na jakési kurzy NSZ, které se dějí každý druhý pátek u nás na škole od 14:15 do 16:40. Už jsem to zaplatila, jen se obávám toho, že mě přestane bavit být každý lichý týden tak dlouho ve škole. Bylo asi půl druhé a já stála s Markétkou v parku a nevědomky vdechovala cigaretový kouř, který ona vydechovala, a obě jsme si zoufaly. Bylo až hříšně krásné počasí, větve stromů se tam někde nahoře ve výšinách pohupovaly v mírném vánku, obloha byla blankytně modrá, na nebi snad ani mráček a ptáci nad našimi hlavami létali vstříc svobodě. V tu dobu už jsem normálně sedávala v autobusu a netrpělivě čekala na odjezd do NS, včera jsem ale jen tak postávala v tom parku a užívala jsem si alespoň tu hodinu volna, co jsme měli.
Pak za námi přišel Frankie a my tři se vydali na cestu parkem shánět trávu. Já tedy hulit nechtěla, jen jsem se s nimi šla projít. Dealera (tedy vlastně to byli dva kluci z gymplu, pravděpodobně prváci) jsme sehnali až na poslední chvíli. Jeden z nich měl černé vlasy asi k ramenům a pravděpodobně modré oči, nevím. Na sobě měl svetr, který působil starým dojmem, ačkoliv byl určitě nový. Jeho boty - taktéž určitě zakoupeny někdy v tomto století - působily svým špičatým tvarem jako boty ze 70. nebo 80. let. Ten kluk zkrátka vypadal, jako kdyby právě utekl od kapely Doors, a když mluvil o tom, že si na víkend koupí nějakej ten chlast a trip, pomyslela jsem si: Jak asi tenhle kluk, který vypadá, působí i mluví inteligentně, dopadne?
Na kurz jsme přišly s Markétkou asi o pět minut později, všechny jsme tím pobavily, ani nevím proč. Seděla jsem v aule, bradu podepřenou rukou a podívala jsem se na hodiny. Půl třetí. Při pomyšlení, že tam budu sedět ještě další dvě hodiny, jsem se znechuceně otřásla. Bylo to opravdu nudné, jelikož ten chlápek, který za námi přijel, mluvil v úvodních řečech a ty jsou nudné vždy. Pak jsme si ale zkusili nějaké testy a to nás alespoň trochu rozproudilo. Domů mě kolem tři čtvrtě na pět odvezla Markétka autem, kde jsem skoro usínala.

V sedm večer jsem se vydala na Růžek s Fífou, J., Š., Bárou a Mírou. Pili jsme a já s mírou; měla jsem jen dvě piva, Sprite a pár loků Jelzina, který byl ošklivě sladký, tudíž jsem nebyla opilá vůbec, ale ostatní docela ano, a tak se to nějak začalo zvrhávat. Bára odešla už někdy kolem desáté, ale my ostatní jsme tam zůstali a bavili se. Nakonec odešli i Míra s Š., a tak jsem tam zůstala jen já, J. a Fífa. Najednou zábava nějak poklesla nebo tak něco. Fífa má totiž jednu úžasně hloupou vlastnost, a to: patlat se v minulosti. Pořád tam rozebíral svoje tehdejší vztahy se slečnami, svůj život a všechny ty řeči byly docela depresivní a tu depresi pěkně přenesl i na J. Já jsem se nedala, ale bylo hrozné sledovat ty dva, jak na sebe smutně hledí, ještě trochu opiti, a povídají si. Alkohol je v tomhle zlý pán. Některé citlivé jedince má totiž schopnost rozbrečet nebo dohnat do depresí.
"Netvař se tak kysele," ozvalo se najednou nade mnou, když jsem své oči upírala na J. a Fífu a s bradou opřenou o ruku jsem se tvářila kysele. Zadívala jsem se na toho člověka a usmála se na něj. Byl to Ž., kterého jsem znala jen tak od pohledu, a vloni v létě jsem s ním hrála karty v jedné hospodě, ale pochybovala jsem, že si na mě ještě pamatuje.
Přisedl si ke mně a já mu vysvětlila tu situaci. Že se ani kysele tvářit nechci, jen jsem pozorovala ty dva naproti a naslouchala jejich řečem protkanými pesimismem. Tedy abych to uvedla na pravou míru: Fífa byl ta pesimistická část, J. do něj naopak chtěla vlít trochu optimismu, ale vůbec se jí to nedařilo a já z toho všeho byla už tak nějak otrávená. Zdálo se mi to nějaké marné. A tak jsme si se Ž. začali povídat a povídali jsme si o reinkarnaci a mimozemšťanech a posvátných krávách v Indii, o deja vu a tak podobně. Mně se s ním povídalo moc pěkně, ale pak odešel pro pivo a na jeho místo si sedl Bohouš, který se v hospodě žel bohu zrovna vyskytoval také a který se snaží sbalit kdykoliv kohokoliv. Mno, naštěstí stejně bylo už asi půl druhé nebo tak nějak, a  tak jsme se s F. a J. rozhodli vyrazit zpátky do města. Chvíli jsme ještě seděli na náměstí na lavičce a najednou to byl Fífa, kdo sršel optimismem, a J. byla nějaká skleslá. Šli jsme radši všichni spát; tedy F. si šel se mnou pro motorku k nám, odjel do K. a já pak usnula.

No...a takhle to všechno bylo.

Potichu se nadechl, aby ji nevzbudil a pak se nezhroutil do jejích světů. Potichu se nadechl, aby se nevzbudil z těch svých krásných letargických snů

20. září 2010 v 19:12 | Bliss |  Noise in my head
Vždycky si oddychnu, když je pondělí za mnou. Já vím, teď je půl sedmé a do půlnoci daleko, ale víte, jak to myslím... Dnešní školní den by se dal považovat za celkem úspěšný, když nepočítám ty dvě čtyřky a pětku z němčiny. Vlastně to byly dvě pětky a čtyřka, leč já si občas při diktování známek učitelům vymýšlím, tak pssst.

Já vím, už je to asi ohrané, ale nemůžu si pomoci! Krajina za NS je po ránu tak...rozněžněná! I dnes se z rybníku valily cáry mlhy smíšené se slunečními paprsky a já to všechno pěkně pozorovala a mám takový dojem, že jako jediná z autobusu. Řeknu vám ale, že v tu chvíli jsem zatoužila vystoupit z autobusu, popadnout foťák (který jsem samozřejmě u sebe neměla) a fotit, fotit, fotit...až do strhání těla a duše nebo tak něco.

O odpoledku jsem si šla do města koupit hakisák. Po pár kopech s mými spolužačkami se z něj vyvalily jakési sračičky. Dám do něj rýži, zašiji to a bude jako nový, takhle já to udělám.

Miluji píseň Embassy Row od Pavement.

V sobotu u mě byla P. a konečně jsme daly dohromady hudbu na moji píseň. Dnes jsme měly zkoušku i se Š. a máme hrubé obrysy bicích. Ještě na tom trochu zapracujeme a budeme mít svoji první píseň, jupí! Koneckonců, vždyť já vám sem ten svůj text můžu dát, no ne? Takže hele:

Fighting With Me

You are my every night waking up sin
You´re my race that I shouldn´t win
You´re the light when I wanna touch the dark
You´re my life and I dunno why

You are my suicide when you wanna say goodbye
You´re my sence when I don´t wanna fight
You´re the shy piece of mine when I wanna show the pride
You´re my life and I dunno why

I´m your cancer in the funny sunny summer
I´m the liquid in your eyes, the salty watter
I´m your daydream in your unsleeping night
I´m your muse that you cannot catch right
And tight
So hold me tight

Oh darling, you let me cry
Oh darling, you let me die
Oh darling, I let you cry
Oh darling, I let you die
Let´s have some fun

Absolutně nevím, o čem ta píseň je! Začátek je o jedné osobě mužského pohlaví a pak se to tak nějak rozplétá a zase sráží k sobě a já jsem z toho zmatená. Ale mám dvě verze, o čem by to tak mohlo být:
a) o chlapci a dívce (muži a ženě, chcete-li), kteří se milují a nesnášejí navzájem,
b) o osobě se schizofrenií: ta osoba má v sobě ještě jedno já, s kterým se občas dosti hádá, ale nedokáže bez něj být.

A jinak se mám celkem dobře a Mourinka s Jacquesem už neválčí, rozuměj: dokáží být vedle sebe, aniž by na sebe syčeli/vrčeli. Roztomilé, že ano.

A víte co? Všechno závisí jen na výši smyslu vašeho vnímání.

There goes my hero

17. září 2010 v 22:54 | Bliss |  Noise in my head
Ty bláho, tak vám tady sedím ve tmě (světlem jest ozařován jen můj obličej díky monitoru) v osamělém pokoji a poslouchám Subways a najednou se ozvou takové podivné zvuky, jako když NĚCO sedí uvnitř mé skříňky a tlačí do dveří. "Íííí," povídá mi tak skříňka a já se divím, že mi nepřeběhne mráz po zádech. Ty zvuky se s nepravidelnou frekvencí opakují a já zatím ještě nejsem vyděšená, i když bych se možná měla bát. Tohle přeci není normální, co myslíte?

Mé nohy těsně obepínají šedé kalhoty; hřejou mé tělo. V kuchyni si luhuji višňový čaj, ten snad zahřeje moji duši. Před chvílí jsem se vrátila z první lekce tanečních, na které jsem se byla podívat se Š. Myslela jsem si, že se pěkně vysměju těm maličkým a mlaďoučkým lidem, jelikož první hodina, kdy skoro nikdo neumí tancovat - až na osoby, jež do tanečních chodí druhým, třetím nebo kdovíkolikátým rokem -, je nejvtipnější. Tak to byl omyl. Ne že bych se nudila, ale tři hodiny koukat na tancující lidi nebyla zas kdovíjaká zábava. Nalilo se mi čistého vína. Červeného.

(Teď, když jsem si šla pro ten již vyluhovaný višňový čaj, jsem si všimla, že ta dvířka od skříňky nejsou tak úplně zavřená, nýbrž jim k dovření brání černý pásek. Posunula jsem ho do hloubi skříně a zavřela, tak uvidíme...)

Maminka říká, abych si nechala zahrát na maturáku píseň Shake Shake od Subways, jelikož se jí líbí. Mně se líbí také, ale kromě toho mám velice ráda dalších asi padesát písní, tak co mám sakra vybrat? Momentálně přemýšlím nad Monkey Wrench od Foo Fighters, ale dost možná to ještě změním. To tak bývá.

Š. mi dnes nevěřila, že už nemyslím na Kubu. Já vím, je tomu zatěžko uvěřit, protože myslím, že jsem do něj FAKT BYLA zamilovaná, a zřejmě to na mně bylo znát. Ale povím vám, že ten kluk je mi vážně už fučák. Dokud si v hlavě neurovná, co chce, je pro mě passé. Tak. Jsem silná, emancipovaná žena a tak vůbec.

Nalila jsem si čistého čaje a napila se.

Včera jsem vzala Žaka (Jacquese? Préverta?) na vodítko a šli jsme se vyvenčit za NS. Prošli jsme kolem rybníka, kde jsem se chtěla na chvíli zastavit a kochat se mírnými vlnkami, které tvořil vítr, jenže na břehu seděli dva rybáři a já je nechtěla rušit. Tak jsme šli dál; lesem. Nosem jsem se zhluboka nadechovala, celé mé tělo najednou prostoupila vůně, která se linula ze všech stromů kolem nás. S malými přestávkami, kdy si Jacques potřeboval cosi očmuchat, jsme pokračovali dál. Vyšli jsme z lesa a ocitli se na jakési mýtince. Tam jsme na chvíli zastavili a já se rozhlédla po okolní přírodě. Přede mnou se rozprostírala travnatá plocha, několik stromů na mě mávalo svými větvemi a vůbec, celé to působilo tak nějak idylicky. Jen jsem si říkala, že by bylo úžasné, kdyby jako mávnutím nějakého kouzelného proutku zmizely všechny sloupy s elektrickým vedením, které se tam žel bohu také nacházely, a pár domů v dálce. Tyhle věci ten dojem trochu kazily.
Z keře jsem utrhla tři plody šípku a zastrčila jsem je do kapsy své černé bundy. Rozzářilo mě to a Jacques se smál a vrtěl ohonem.
Udělali jsme si krásnou procházku, slunce nás příjemně hřálo a přicházející podzim nás dokonale okouzlil.
Řeknu vám, že za okny může podzim působit opravdu depresivně, ale když jste venku a všechny ty krásy tohoto období vidíte na vlastní oči, nějak vás to rozněžní. Dostane vás to do té správné nálady nebo tak něco.

Včera se v R. v Albertu (ano, v tom obchodě) stal mord. Můj spolužák byl u toho a dnes z toho byl docela špatný. Nedivím se mu. R. je vůbec takové celkem nebezpečné město. Povídali jsme si o tom dnes ve škole o přestávku a holky tam z fleku začaly vyjmenovávat dalších asi pět vražd, které se tam za posledních pár let udály. Ještě že tam nebydlím. Nemám to tam ráda a tohle tomu moc nepřidalo.

Lidská komedie od Williama Saroyana mne uchvátila. Takže nejen Tracyho tygr, ale už i toto. Myslím, že si od tohoto autora půjčím ještě další knihy...

Jdu se zamotat do pavučin snění.

That daydreams are so beautiful in the night, aren´t they?

No way back

13. září 2010 v 17:36 | Bliss |  Noise in my head
Jeáá, poslední dobou mám Foo Fighters období a právě hrající píseň No Way Back mne nabíjí energií, optimismem a vůbec...chutí tancovat a skákat a tak podobně.

Za ten cca týden, co jsem se neozvala, se nestalo skoro nic. Školu jsem nějak přetrpěla a v sobotu večer jsem se vydala s J. na Růžek, kde jsme si daly dvě piva a každá půlku krabičky cigaret (ale vážně, teď už jako poslední!). Růžek je pro mě domovina, cítila jsem se tam opravdu dobře a skoro to vypadalo, že jsou ještě prázdniny a že nemám žádné problémy. Jen krásně čistá obloha protkaná hvězdami, vítr ševelící ještě zeleným listím a kouř z retek stoupající kamsi do nekonečna. To byla krása, kterou jsem si užívala plnými doušky s doširoka otevřenýma očima, vnímající ty vjemy přírody.

V sobotu k nám do města také přijela pouť. Atrakce jsou umístěny na náměstí, to znamená, že všichni lidé do té chvíli zavření uvnitř svých domovů najednou vyrazili na cukrovou vatu, labutě, lavici a podobné sračičky. To znamená, že jsem se snažila jak nejvíc to šlo vyhýbat náměstí, protože jsem vážně netoužila potkávat místní náctileté, kterým - jak se mi tak zdá - už vůbec nerozumím. No vážně, když vidím nějakou třináctku, připadám si proti ní docela stará. A tím rozhodně nechci říct, že 19 je nějaký přestárlý věk, jen ti třinácti a čtrnáctiletí jdou už nějak mimo mě.
Takže je u nás ta pouť, ale já jsem se tam i přesto šla v sobotu podívat, dokonce i včera. Disco hudba řvoucí z repráků mě skoro přiváděla k šílenství, proto jsem se tam moc nezdržela. A dnes nepůjdu tuplem, jelikož venku dští, a tak radši zůstanu doma a budu poslouchat ty Foočka.

Včera přijel můj bratr domů z chmelové brigády a přivezl si s sebou psa. Prý se tam potuloval, asi ho někdo vyhodil z auta, a tak se můj bratr obětoval a vzal ho k nám. Říká mu Žok, ale to jméno se mi zdá urážející, a tak ho nazývám Žakem nebo Odysseem.
Ale chudák Mourinka, naše kočka! Ti dva se ještě nespřátelili a řeknu vám, že mi docela trhá srdce vidět Mourinku smutnou kvůli tomu, že teď nebude naše jediné zvířátko (kromě rybičky a slepic, ale to se nepočítá), a Odyssea vidět smutného, jelikož ví, že láskou více zahrnujeme Mourinku. Nejsem si jistá, jestli byl Žak dobrý nápad, každopádně bratr mu už vyrobil boudu.
A tak máme psa. Jen doufám, že to Mourinka přežije, zatím se ho hrozně bojí. A přitom Žak je snad ten nejhodnější pejsek, jakého jsem kdy viděla. Vůbec neštěká a ta jeho smutná očiska...ach.

A dnes ráno jsem jela autobusem do školy, jako ostatně každý den. Vyjeli jsme z NS a já se podívala doleva, kde se rozprostíral rybník zahalen mlhou, ve které se lámalo pár slunečních paprsků. O kousek dál rostla kukuřice a nedaleko byla postavena pyramida z balíků sena. Poslouchala jsem k tomu Fenomén od Vypsané Fixy a ten okamžik krásy mne naprosto pohltil.

Poslední dobou si říkám, jestli vůbec chci na žurnalistiku, protože se vůbec nezajímám o politiku. Rodiče by mi zaplatili nultý ročník, ale toho já se právě bojím. Nechci, aby za mne platili, a já to pak neudělala... Nebo abych pak zjistila, že mě to vůbec nebaví!
Já stejně nakonec skončím jako učitelka češtiny nebo angličtiny, už to vidím.

Po pár minutách: Ty bláho, co blbnu? S tímhle pošahaným přístupen "já vlastně nevím, co chci, nejradši bych od všeho utekla a ááách já jsem tak líná" se nikam nedostanu. Půjdu na žurnalistiku a hotovo!

Lehni si do trávy a poslouchej svoji fantazii

7. září 2010 v 18:38 | Bliss |  Noise in my head
Myslím, že je načase vytáhnout svoje triko se Stellou a všem nastínit myšlenku Paula Bankse.

Mám děsivou potřebu napsat článek.

V neděli bylo pěkně, s J. jsem se válela na trávě a měla jsem na sobě černou mikinu a černé kalhoty, takže jsem na kůži docela palčivě cítila sluneční paprsky i přes tu látku. Pak jsme se šly ještě projít a já se zastavila u keře s oranžově-červenými šípky. Dívala jsem se na ty plody, kolem kterých rostly malé zelené lístečky, což už samo o sobě pěkně kontrastovalo, ale když jsem se podívala na nebe - takové to nádherně modré s občasnými jasně bílými mráčky - všechno do sebe zapadalo. Všechny barvy, myšlenky a vzpomínky a představy. Takhle nějak chutná podzim, i když ještě oficiálně nenastal. Já se jen těším na to, až listy na stromech zežloutnou, zoranžoví, zčervenají, a ve vzduchu budou cítit kaštany a vlašské ořechy a ptáci budou nervózně štěbetat a připravovat se na odlet do teplých krajů. Tedy aspoň někteří. Zamračená podzimní obloha a studený vítr může v lidech vyvolávat depresivní náladu, ale záleží jen na každém z vás, jak moc si ji k sobě připustíte. Třeba vůbec a můžete se radovat i z těch dnů, kdy není zrovna hezky, protože když je ošklivo, když to vypadá, že se schyluje k dešti, můžete v sobě objevit takový zvláštní, tajemný pocit, který neumím až tak dobře popsat, ale nyní ho prožívám. Všichni nadávají, že je venku hnusně, ale já mám z toho počasí radost. Ne že bych nechtěla sluníčko, ale občas prostě musí zapršet, aby zase mohlo být krásně, tak proč se zbytečně užírat tím, že je ošklivo, když si to můžeme užít? Zavrtat se do peřin s čajem nebo kávou, poslechnout si Doors, Radiohead nebo vlastně úplně cokoliv. Zavřít se do pokoje se střešními okny, sednout si do křesla, zavřít oči, poslouchat údery kapek o okno a užívat si přítomnost. To je nádhera, o které jsem původně vůbec nechtěla psát, ale nějak to ze mě šlo úplně samo, mé prsty skoro ani nestačily vyťukávat to, co se odehrávalo/odehrává v mé hlavě.

Lidé se až nezdravě často ohlížejí po minulosti. To jsem vyčetla v knize "Jak být neodolatelná pro každého muže", kterou mi půjčila Š. Tedy ne že bych to nevěděla i předtím, jen když jsem si přečetla ta černá písmenka na bílém podkladu, tak nějak jsem si uvědomila, že je to pravda, že je to setsakramentská pravda. Měla bych se oprostit od minulosti, ale nejde to. Já totiž nechci. Baví mě vzpomínat na to, co jsem dělala dřív, ať už to byly pěkné věci nebo ne. Možná je to určitá forma sebepoškozování, nevím.
Jinak jsou v té knize docela sračičky. Autorka je zřejmě feministka a v její knize se neustále opakuje slovo "neodolatelnost" a já jsem z toho už docela zmatená. Mám pocit, že je to obyčejná vymývárna mozku, i když některé myšlenky jsou docela dobré. Jako třeba ta, že si máme užívat přítomnosti.
Tak jsem dnes jela autobusem do R., zrovna jsme projížděli tím hlubokým lesem, který zčásti obklopovala ranní mlha, a já poslouchala Muse a opravdu si užívala přítomnost. Můj pohled se ztrácel v těch stromech (a zároveň kdesi za nimi), moje uši masírovala hudba Muse a ty stromy vypadaly jako kdyby mi mávaly, jako by si mne k sobě volaly. Jako by vyzařovaly nějakou tajemnou sílou.
Možná je ten poslední odstavec ujetý, ale já byla opravdu úplně krásně ztracená a okouzlená.

No a taky jsem dneska o odpoledku kouřila trávu, potáhla jsem si jen párkrát a trochu, aby mě to zas TAK nedostalo, ale stejně to byl zážitek! S Frankiem, Kubou P. a Markétkou jsme vyjeli autem kamsi za R. a tam to Frankie ubalil, načež jsme po dokouření špeku vychutnávali nastalou atmosféru. Když jsme se probrali, zjistili jsme, že asi za deset minut zvoní na hodinu. A tak na to Frankie šlápnul a já měla hrůzu v očích, protože jsem nechtěla umřít takhle mladá. Naštěstí jsme to ale neměli ke škole daleko, a tak ta jízda trvala jen chvíli. Když jsme kráčeli ke škole, Markétka mi řekla: "Mám chuť kreslit." A já jí na to řekla: "Pravda, taky nějak potřebuju vybít svoji uměleckou kreativitu. Něco bych nakreslila, vyfotila, napsala... Mám pocit, že tu jenom ztrácím čas. Měla bych dělat něco užitečnějšího; hrát na basu nebo psát povídku. Bože, připadám si jako Jim Morrison nebo Ian Curtis." Jo a víte co? Další hodinu jsme měli až úplně nahoře, v posledním patře. Vyšlapat ty schody byla hrůza, cítila jsem, jak divoce mi tluče srdce, a myslela, že dostanu infarkt. Nedostala jsem ho. Měli jsme mít nějakou hodinu na PC, jenomže učebna s PC je vždy zamčená a my musíme čekat až přijde náš vyučující a odemkne třídu. Všichni naši spolužáci čekali na chodbě před dveřmi, jen já a Markétka jsme si sedly na židle za rohem, blízko učebny. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, proč si i ostatní nejdou sednout, když se najednou naši spolužáci zpoza rohu vyřítili a začali si postupně sedat, načež jsem se hystericky rozesmála, a Markétka - aniž by věděla, čemu se směju - rozhihňala se také. Poté, co jsem se jakžtakž uklidnila (za několika pohoršených pohledů spolužáků, kteří pozorně zkoumali můj obličej), jsem Markétce nastínila svoji myšlenku: "Smála jsem se, protože jak se všichni vyhrnuli a začali si sedat, vypadalo to fakt vtipně. Jako nějaký obrovský kapky, který se pomalu rozutíkávaj k těm židlím. Jako spermie nebo tak něco." A opravdu to tak vypadalo, i když vám to asi moc vtipné nepřijde (a možná si to ani nedokážete představit, upřímně - já bych asi také vůbec nevěděla, kdybych to nezažila), ale v tu chvíli, kdy jsem byla zhulená, bylo směšné opravdu cokoliv, vždyť víte. Chechtala jsem se, až jsem se za břich popadala.

Středa nám chutná. Tak se jmenovala útlá knížka s dostatečně velkými písmeny, kterou jsem dostala při zápisu do první třídy. Nikdy jsem ji nečetla, protože mě za prvé odrazovala obálka, na které byla tvář jakési hnědovlasé dívky, za níž stál obrovský dům a strom s holými větvemi. Pozadí bylo vymalováno podzimními barvami. Za druhé: Středa mi tenkrát nechutnala ani trochu, vlastně to byl pro mě vždy ten nejhorší den v týdnu.
Tím jsem vlastně chtěla říct to, že na SŠ pro mě středa nikdy nebyla žádný problém, ale hodiny, které tento rok připadají na středu, mě opravdu děsí. Už zase to považuji za nejhorší den v týdnu, ale tu knihu bych si teď klidně přečetla. Jen kdybych ji našla...

Vůbec nemám představu o šatech na maturitní ples, to bude také legrace. Ale píseň, kterou nám (z části!) zahrají při našem představování, už vybranou mám. Tedy zřejmě, možná to ještě změním. Zatím je pro mě ale no. 1 Overdue od Muse, která mi tu teď shodou okolností hraje.

No a to by mohlo stačit, nemyslíte? Díky za vaše komentáře k minulému článku, moc jste mě tím potěšili a povzbudili. Zkusím si v tom všem udělat nějaký systém a ono to nějak půjde. To by bylo, aby ne!

Sink me into the bliss, please

6. září 2010 v 22:16 | Bliss |  Noise in my head
Škola jsou dvě ozubená kola a já jsem někde mezi nimi. Naprosto zlomená, rozpáraná a pošlapaná. Nevím, jak naložit se svým životem. Moc bych si přála, aby už byl červen a já měla všechno za sebou. Nevím, co dřív dělat. Jestli se mám radši učit němčinu, z které sice nematuruji, leč o hodiny se musíme hlásit jako s prominutím idioti, jen abychom nedostali za práci v hodině sardel nebo PŘINEJLEPŠÍM vypracovat tři stránky z učebnice ručně. Nebo se snad radši učit IT? Protože náš učitel je fakt vostrej jako nůž na prasata. Opravdu nerada bych si zkomplikovala život tím, že bych teď v pololetí dostala pětku z IT a znovu opakovala. Čtyři roky na obchodce je hnus, na jejímž konci máte pocit, že vám to všechno stačilo tak akorát. Pět let je sebevražda! Šest let? To už si ani neumím představit... Nebo si snad radši mám vypracovat seznam knížek k maturitě, které máme mít přečtené? Češtinu mám sice ráda, ale zatím jsem toho moc nenačetla, a William Saroyan žel bohu v tom seznamu není. Jak ráda bych se rozhovořila třeba o Tracyho tygrovi, hm. A samozřejmě je tu ještě ten největší strašák: ekonomika + účetnictví. Nevím, co dřív. A tak radši chodím po večerech do čajoven s Bárou a ve zbytku večera sedím u PC, na klíně mám kočku a utápím se v Muse nebo v Radiohead. Pořád si říkám: Už jenom rok, ani ne, a můžeš všechno hodit za hlavu. Jenomže mě to moc neuklidňuje.

Ale abych si pořád nestěžovala! Dnes jsme měly s děvčaty zkoušku, první po prázdninách. Nic jsme nezapomněly a to odpoledne jsme hrály s pěkným elánem a nadšením. Přišla se na nás podívat i Bára, s kterou jsem pak odešla do čajovny, kde jsme pily jakýsi zelený čaj, jedly wasabi a kouřily vodnici. Řeknu vám, že bylo dost uklidňující, jenom tam tak sedět, v tom mně známém a příjemném prostředí, poslouchat relaxační hudbu a vypouštět z pusy hustý bílý dým. Ta chvíle byla poezie v úspěšné sbírce básní.

Nebo spíš záblesk světla v temnotě ponurosti.

Jdu radši spát, bolí mě záda.

It´s a race for rats to die

3. září 2010 v 18:02 | Bliss |  Noise in my head
Tak jak vlastně začít. Dnes ráno jsem totiž jela autobusem do školy, poslouchala Placebo a v hlavě se mi odvíjel značně depresivní a naštvaný článek, ale teď jsem tak nějak zklidněna; vlastně se mám dobře, a tak si myslím, že takový článek není dost dobře nabíledni. Jde asi o tohle: školu snáším docela špatně. Teď v pátek už je to lepší (možná je to ale jen proto, že nadchází víkend), ale ještě včera jsem byla dosti zoufalá. Je to hlavně kvůli několika věcem:

1. Státní maturita. De facto je jenom jediná věc, která mě na ní štve, a to že budeme maturovat až někdy na začátku června. Nějak jako že prý bude klasicky - jako tomu vždy bývalo - v dubnu praktická, v květnu svaťák a pak ústní maturity a pak zase svaťák (!) a písemná část z angličtiny a češtiny. Tudíž budeme končit asi o měsíc později, než-li končili letošní maturanti. A to je vlastně opravdu jediná věc, která mě na tom dost žere. Jinak je mi celá SM někde...

2. Elektronické třídnice. To je tedy vynález! Když něco zatáhnete, nevíte, zda-li vás zapsali či ne. Navíc mi přijde, že když se to teď zaznamenává do PC, tak si to učitelé více hlídají a důkladněji sledují, kdo chybí. Otrava.

3. J.H., náš nový učitel na informatiku. Ten starý je nemocen a už učit nebude, a tak nám na poslední rok dali toho největšího cholerika pod sluncem. Nevím, jak s ním ten čtvrťák vydržím!

A to je asi všechno, co mě momentálně trápí. Tedy kromě maturity jako takové, na kterou se budu muset naučit asi miliardu věcí, ale zatím to tak nějak jde mimo mě. Zároveň jsem si ale začala uvědomovat, že můj život už opravdu není legrace a že takové ty obvyklé řeči maminek a tatínků ("Buď rád/a, že jsi na škole, počkej, až budeš chodit do práce...") jsou opodstatněné. Co když odmaturuji, ale nedostanu se na žádnou VŠ? Nebo ještě hůř: co když neodmaturuju a budu muset celý život vykonávat práci, která mě nebude bavit. Každé ráno vstávat třeba v šest a vracet se ve tři odpoledne. Najíst se, zapnout si televizi. Spát. Další den to a samé. Nedovedu si představit, že něco takového dělám po celý svůj život! A vůbec, poslední dobou mě strašně štvou poměry tady v ČR. Nejradši bych někam utekla. Podívejte se na to - vysoké daně, malé mzdy. A dneska mi jeden můj spolužák řekl, že vlastně lidi, kteří se narodili v osmdesátých a devadesátých letech jsou na tom nejhůř, jsme taková ztracená generace. Třeba takové školné na VŠ. Budu si muset půjčit, abych mohla studovat, ale co když pak nenajdu práci a nebudu tak moci splácet? Co potom?! Štve mě stupidita tohoto státu! Všem jsme akorát pro smích. I my, "normální" občané si kupříkladu děláme legraci z politiků, víme, že je to stádo idiotů, ale nic neděláme, abychom to změnili! Proč nesesadíme ČSSD, ODS a všechny tyhle strany a nevytvoříme nové? Plné naděje a nových nápadů... Proč prostě lidi jen o všem pořád hovoří, ale nic pak neudělají, nechají si s prominutím kálet na hlavu?!
Mě tohle vážně štve. Mám ráda Českou republiku, tu přírodu a města a tak podobně. Ale ta politika...to je zlo. Mám chuť se odstěhovat třeba do Británie. Já vím, že nikde není politika dokonalá, ale já myslím, že u nás je to opravdu zoufalé.
A tohle všechno mi probíhá hlavou vlastně už od prvního dne školy. Hrůza, co? A když jsem nad tím tak přemýšlela to dnešní ráno, kdy jsem jela do R. a poslouchala Placebo, zrovna se mi spustila píseň Slave to the Wage, která do toho všeho přesně zapadala. Pokud znáte text, jistě víte, o čem píšu.

"It´s a maze for rats to try..."

Ale jak říkám - teď se mám docela dobře a už nad tím moc nepřemýšlím. Ono není dobré si něčím takovým zatěžovat hlavu. A tak tedy třeba tohle:
Adam mě asi naučil poslouchat Radiohead. Pár písní jsem od téhle kapely znala, ale nikdy jsem jim moc nevěnovala pozornost. Včera jsem je ale sjížděla na YT a kochala se. Oni nejenom že mají inteligentní texty a melodii, oni mají inteligentní i videoklipy. Třeba song High & Dry! Nebo stará známá Karma Police.
No a jak jsem je tak včera večer sjížděla - bylo už asi deset hodin - najednou mě prozvonil Dejv. Bylo mi jasné, že je asi před mým domem, a tak jsem se zvedla od PC a šla se podívat. Byl tam i s Bárou. A protože odjíždí v neděli do toho Skotska, šli jsme aspoň na jedno do Stopu. A taky na fotbálek, samozřejmě. A když jsme se pak loučili, objímali jsme se a mně bylo tak hrozně líto, že musí odjet... Bude mi chybět. Doufám, že aspoň na ty Vánoce přijede.

No a...to by mohlo být vše. Užívejte si...života!

"Run away from all your boredom,
run away from all your whoredom and wave.
Your worries and cares, goodbye..."

P.S. Odhlásila jsem se z basy, už mi přijde trochu zbytečné tam chodit. Ne že bych uměla všechno, to tedy rozhodně ne, ale řekla bych, že hraji dost slušně. Navíc pořád budeme zkoušet s naší kapelou (v pondělí budeme mít první zkoušku po prázdninách, doufám, že nějak dáme dohromady ten můj song, hihi), což mi dá také nějaké zkušenosti. Takže tak.