Lehni si do trávy a poslouchej svoji fantazii

7. září 2010 v 18:38 | Bliss |  Noise in my head
Myslím, že je načase vytáhnout svoje triko se Stellou a všem nastínit myšlenku Paula Bankse.

Mám děsivou potřebu napsat článek.

V neděli bylo pěkně, s J. jsem se válela na trávě a měla jsem na sobě černou mikinu a černé kalhoty, takže jsem na kůži docela palčivě cítila sluneční paprsky i přes tu látku. Pak jsme se šly ještě projít a já se zastavila u keře s oranžově-červenými šípky. Dívala jsem se na ty plody, kolem kterých rostly malé zelené lístečky, což už samo o sobě pěkně kontrastovalo, ale když jsem se podívala na nebe - takové to nádherně modré s občasnými jasně bílými mráčky - všechno do sebe zapadalo. Všechny barvy, myšlenky a vzpomínky a představy. Takhle nějak chutná podzim, i když ještě oficiálně nenastal. Já se jen těším na to, až listy na stromech zežloutnou, zoranžoví, zčervenají, a ve vzduchu budou cítit kaštany a vlašské ořechy a ptáci budou nervózně štěbetat a připravovat se na odlet do teplých krajů. Tedy aspoň někteří. Zamračená podzimní obloha a studený vítr může v lidech vyvolávat depresivní náladu, ale záleží jen na každém z vás, jak moc si ji k sobě připustíte. Třeba vůbec a můžete se radovat i z těch dnů, kdy není zrovna hezky, protože když je ošklivo, když to vypadá, že se schyluje k dešti, můžete v sobě objevit takový zvláštní, tajemný pocit, který neumím až tak dobře popsat, ale nyní ho prožívám. Všichni nadávají, že je venku hnusně, ale já mám z toho počasí radost. Ne že bych nechtěla sluníčko, ale občas prostě musí zapršet, aby zase mohlo být krásně, tak proč se zbytečně užírat tím, že je ošklivo, když si to můžeme užít? Zavrtat se do peřin s čajem nebo kávou, poslechnout si Doors, Radiohead nebo vlastně úplně cokoliv. Zavřít se do pokoje se střešními okny, sednout si do křesla, zavřít oči, poslouchat údery kapek o okno a užívat si přítomnost. To je nádhera, o které jsem původně vůbec nechtěla psát, ale nějak to ze mě šlo úplně samo, mé prsty skoro ani nestačily vyťukávat to, co se odehrávalo/odehrává v mé hlavě.

Lidé se až nezdravě často ohlížejí po minulosti. To jsem vyčetla v knize "Jak být neodolatelná pro každého muže", kterou mi půjčila Š. Tedy ne že bych to nevěděla i předtím, jen když jsem si přečetla ta černá písmenka na bílém podkladu, tak nějak jsem si uvědomila, že je to pravda, že je to setsakramentská pravda. Měla bych se oprostit od minulosti, ale nejde to. Já totiž nechci. Baví mě vzpomínat na to, co jsem dělala dřív, ať už to byly pěkné věci nebo ne. Možná je to určitá forma sebepoškozování, nevím.
Jinak jsou v té knize docela sračičky. Autorka je zřejmě feministka a v její knize se neustále opakuje slovo "neodolatelnost" a já jsem z toho už docela zmatená. Mám pocit, že je to obyčejná vymývárna mozku, i když některé myšlenky jsou docela dobré. Jako třeba ta, že si máme užívat přítomnosti.
Tak jsem dnes jela autobusem do R., zrovna jsme projížděli tím hlubokým lesem, který zčásti obklopovala ranní mlha, a já poslouchala Muse a opravdu si užívala přítomnost. Můj pohled se ztrácel v těch stromech (a zároveň kdesi za nimi), moje uši masírovala hudba Muse a ty stromy vypadaly jako kdyby mi mávaly, jako by si mne k sobě volaly. Jako by vyzařovaly nějakou tajemnou sílou.
Možná je ten poslední odstavec ujetý, ale já byla opravdu úplně krásně ztracená a okouzlená.

No a taky jsem dneska o odpoledku kouřila trávu, potáhla jsem si jen párkrát a trochu, aby mě to zas TAK nedostalo, ale stejně to byl zážitek! S Frankiem, Kubou P. a Markétkou jsme vyjeli autem kamsi za R. a tam to Frankie ubalil, načež jsme po dokouření špeku vychutnávali nastalou atmosféru. Když jsme se probrali, zjistili jsme, že asi za deset minut zvoní na hodinu. A tak na to Frankie šlápnul a já měla hrůzu v očích, protože jsem nechtěla umřít takhle mladá. Naštěstí jsme to ale neměli ke škole daleko, a tak ta jízda trvala jen chvíli. Když jsme kráčeli ke škole, Markétka mi řekla: "Mám chuť kreslit." A já jí na to řekla: "Pravda, taky nějak potřebuju vybít svoji uměleckou kreativitu. Něco bych nakreslila, vyfotila, napsala... Mám pocit, že tu jenom ztrácím čas. Měla bych dělat něco užitečnějšího; hrát na basu nebo psát povídku. Bože, připadám si jako Jim Morrison nebo Ian Curtis." Jo a víte co? Další hodinu jsme měli až úplně nahoře, v posledním patře. Vyšlapat ty schody byla hrůza, cítila jsem, jak divoce mi tluče srdce, a myslela, že dostanu infarkt. Nedostala jsem ho. Měli jsme mít nějakou hodinu na PC, jenomže učebna s PC je vždy zamčená a my musíme čekat až přijde náš vyučující a odemkne třídu. Všichni naši spolužáci čekali na chodbě před dveřmi, jen já a Markétka jsme si sedly na židle za rohem, blízko učebny. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, proč si i ostatní nejdou sednout, když se najednou naši spolužáci zpoza rohu vyřítili a začali si postupně sedat, načež jsem se hystericky rozesmála, a Markétka - aniž by věděla, čemu se směju - rozhihňala se také. Poté, co jsem se jakžtakž uklidnila (za několika pohoršených pohledů spolužáků, kteří pozorně zkoumali můj obličej), jsem Markétce nastínila svoji myšlenku: "Smála jsem se, protože jak se všichni vyhrnuli a začali si sedat, vypadalo to fakt vtipně. Jako nějaký obrovský kapky, který se pomalu rozutíkávaj k těm židlím. Jako spermie nebo tak něco." A opravdu to tak vypadalo, i když vám to asi moc vtipné nepřijde (a možná si to ani nedokážete představit, upřímně - já bych asi také vůbec nevěděla, kdybych to nezažila), ale v tu chvíli, kdy jsem byla zhulená, bylo směšné opravdu cokoliv, vždyť víte. Chechtala jsem se, až jsem se za břich popadala.

Středa nám chutná. Tak se jmenovala útlá knížka s dostatečně velkými písmeny, kterou jsem dostala při zápisu do první třídy. Nikdy jsem ji nečetla, protože mě za prvé odrazovala obálka, na které byla tvář jakési hnědovlasé dívky, za níž stál obrovský dům a strom s holými větvemi. Pozadí bylo vymalováno podzimními barvami. Za druhé: Středa mi tenkrát nechutnala ani trochu, vlastně to byl pro mě vždy ten nejhorší den v týdnu.
Tím jsem vlastně chtěla říct to, že na SŠ pro mě středa nikdy nebyla žádný problém, ale hodiny, které tento rok připadají na středu, mě opravdu děsí. Už zase to považuji za nejhorší den v týdnu, ale tu knihu bych si teď klidně přečetla. Jen kdybych ji našla...

Vůbec nemám představu o šatech na maturitní ples, to bude také legrace. Ale píseň, kterou nám (z části!) zahrají při našem představování, už vybranou mám. Tedy zřejmě, možná to ještě změním. Zatím je pro mě ale no. 1 Overdue od Muse, která mi tu teď shodou okolností hraje.

No a to by mohlo stačit, nemyslíte? Díky za vaše komentáře k minulému článku, moc jste mě tím potěšili a povzbudili. Zkusím si v tom všem udělat nějaký systém a ono to nějak půjde. To by bylo, aby ne!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 7. září 2010 v 19:27 | Reagovat

Systém! :D Taky mám podzim ráda. I to ošklivý počasí. Pravda, občas mě to vážně totálně zadupe do země, ale o to jsou pak ostatní dny hezčí, jak jsi vlastně sama napsala.
My v první třídě dostali papírovou myš. Kornout s ocáskem na kterém byly očička, čumáček a vousky. Vím, že ta moje byla modrá. Takový blbosti si člověk pamatuje, ách jo. :D

2 Eleanor Eleanor | Web | 7. září 2010 v 20:10 | Reagovat

Ten první odstavec o tom podzimu a té atmosféře je prostě geniální. Nádhera. A vůbec, celej článek! :)
Taky lpím hodně na minulosti. Pořád se vracím zpět v myšlenkách a mám pocit, že nikdy přítomnost neprožívám, protože v mojí přítomnosti je má minulost.
Dneska bylo tak krásně a já si říkala, že bych si taky dala tu trávu, ale pak jsem si začala vymýšlet hromadu důvodů, proč to není optimální a zavrhla jsem to. Hmm, teď toho i trochu lituju.

3 pavel pavel | Web | 7. září 2010 v 20:17 | Reagovat

tak nevím jestli je to feministka když napsala knihu Jak být neodolatelná pro muže? :D ale sračky to asi budou :)
tady dneska celý den jemně mžilo, ponurá obloha, tak by se ti tady ten předpodzimní čas asi nelíbíl...
máš u mne odpověď, co tě v říjnu čeká. :D

4 Lili Lili | 7. září 2010 v 21:43 | Reagovat

Mám ráda zatažené počasí. Tedy ne v kuse, to už jsem otravená, ale když je jednou za čas zataženo a deštivo, tak jsem vděčná, protože mě nikdo a nic nevyhání ven a já se můžu s knížkou uvelebit v křesle a za hudby deště třeba i usnout. Už jen proto mě štve, jak všichni všude do statusů píšou ,,jak je to ale hnusný póčo dneska'' :/
Miluju když jedu kolem hlubokých lesů, vždycky si představuju, jak běhám mezi stromy a hladím kůru stromů :)
Nám na maturiťáku hrála klasika Bittersweet symphony, ale i tak to bylo překrásný :)

5 Schwarzie Schwarzie | Web | 8. září 2010 v 19:41 | Reagovat

tyhle knížky jsou dobrý možná tak pro pobavení.
hm..nejspíš si na maturáku nechám zahrát Dance Of Dead od Maidenů...

6 Bliss Bliss | 8. září 2010 v 19:55 | Reagovat

[1]: Papírová myš, to je roztomilé :))

[2]: Nelituj, tráva je špatná věc! ;) "Pořád se vracím zpět v myšlenkách a mám pocit, že nikdy přítomnost neprožívám, protože v mojí přítomnosti je má minulost." Tos napsala moc hezky :) Taky to tak u sebe cítím...

[3]: Taky jsem si uvědomila ten paradox! Ale stejně...:D

[4]: Přesně tak! U mě taky všichni píšou, jak jsou otrávení z toho počasí. Vždyť je to docela fajn :)

[5]: Ano, ano...mě ta kniha nebavila už po pár přečtených stranách, ale chtěla jsem ji dočíst, poněvadž jsem byla zvědavá, jak to celé autorka zakončí. Ale pozor! Ona si sice občas protiřečila nebo mi přišla naivní, ale některé její rady byly docela fajn. Netýkaly se spíš vztahů jako člověka takového. Třeba to, že si máme užívat přítomnost na sto procent, máme si přestat stěžovat na svůj život, protože nám to stejně k ničemu nebude (a když přestaneme se stížnostmi, bude nám hned líp) a tak podobně... Takže přečtení této knihy nebylo tak úplné, ale podruhé už bych ji do ruky nevzala :) Navíc jsem stejně nepřišla, jak na tu věčnou "neodolatelnost":D

7 Bliss Bliss | Web | 8. září 2010 v 19:56 | Reagovat

[5]: Ha, místo toho "úplné" mělo být "úplně marné":D

8 Gee Gee | Web | 8. září 2010 v 20:27 | Reagovat

Podle mě má podzim jedinou chybu-přijde po něm zima.

9 Morfínová Morfínová | Web | 8. září 2010 v 20:51 | Reagovat

To já na nástup přemýšlím o Plug in Baby, Map of problematique nebo znělky ze Star Wars, což by pro mě mělo úžasný osobní význam, který by ale nikdo nepochopil.
Letos mám středu docela ráda, ale loni byla příšerná
A máš pravdu, neumím si to představit, ale zas na druhou stranu vím, jaké blbosti lidem připadají vtipné když jsou zhulení.
Jak být neodolatelná pro každého muže :D Už jenom ten název by mě dokonale odradil.

10 imm imm | 9. září 2010 v 18:52 | Reagovat

Podzim je jedna velká nostalgie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama