Problémy

28. září 2010 v 13:21 | Bliss |  Instantní příběhy
Bylo asi půl desáté večer, já jsem si pustila Cure a zalezla jsem se sešitem ekonomiky do postele. Chtěla jsem se učit, ale po pěti minutách civění do sešitu jsem to vzdala. Místo toho jsem jen ležela v posteli a poslouchala ty Cure a říkala si, že by se ta atmosféra, která se náhle utvořila v mém pokoji, ta ryze podzimní a melancholická atmosféra, měla nějak využít. Napíšu povídku, napadlo mě, i když jsem vůbec nevěděla o čem. Nějakou pěkně depresivní. Zavřela jsem oči a nechala k sobě přicházet nápad. Ten se skutečně po několika minutách dostavil, ale než jsem si ho stačila víc promyslet, usnula jsem. Probudila jsem se, až když mi začali hrát Foo Fighters. Byla jsem ospalá a měla jsem akorát tak chuť jít si vyčistit zuby a znovu zalézt do postele a spát až do rána. Jenomže ten námět na povídku se mi zdál lehce geniální, a tak jsem se přemohla a psala jsem. Psala jsem asi do jedné do rána (mezitím jsem doposlouchala FF, Ladyhawke a skoro celé album Black Holes and Revelations od Muse), ale mám to! Přiznám se, že bylo docela těžké to napsat, jelikož je všechno psáno ich formou (myslím, že se to hodí víc, než kdyby to bylo ve třetí osobě jako většina mých ostatních povídek) a psát za čtyřletého kluka není úplně nejsnadnější věc, když jste devatenáctiletá holka a z doby, kdy VÁM byly čtyři, si nepamatujete absolutně nic. Nevěděla jsem, jak velkou slovní zásobu si mohu dovolit používat, ale...nu, nakonec jsem to nějak sepsala.
Úvody jsou vždycky otravné a já si tu dovolila napsat tak dlouhý! Už vás radši nebudu dál trápit...

Problémy

   "Hele, vrať mi ji!" zavolal jsem na Kristiána.
   Byl nádherný jarní den a to pískoviště u našeho sídliště, kde jsme žili s mojí rodinou, jsme obklopovali tři. Já, Kristián a jeho o rok mladší sestra Taťána.
   Ti dva bydleli v bytovce o patro výš, přesně nad námi. Taťánu jsem měl rád, dokonce jsem k ní cítil i něco hlubšího než jen kamarádství, i když jsem ve svém věku moc nevěděl co s tím. Kristiána jsem ale v oblibě neměl! Byl strašně rozmazlený - vždy dostal, co si vybrečel nebo vyřval - a hrozně rád bral ostatním jejich věci. Naše maminky byly - jak to tak vypadá - odjakživa velké kamarádky, a tak se zřejmě rozhodly skamarádit i nás syny. Takže nejenom že jsme bydleli ve stejné bytovce, dokonce jsme oba dva chodili do stejné školky a hráli jsme si na stejných místech.
   Teď jsme tedy seděli na tom pískovišti a já Kristiána zatahal za vlasy. "Vrať mi ji!" zakřičel jsem na něj znovu. Taťána se na nás se zájmem dívala, oči velké a kulaté, palec ruky strčený v puse.
   "Alice!" zavolal jsem na svoji starší sestru, které bylo už šestnáct a která seděla na lavičce nedaleko nás. Měla nás hlídat, ale místo toho v ruce držela mobil a zaujatě do něj civěla. "Kristián mi vzal lopatku a nechce mi ji vrátit," žaloval jsem. Náhle jsem v pravačce pocítil bolest. On mě uhodil MOJÍ hračkou! "To máš za to," vysmál se mi.
   Alice vzhlédla a unaveně si povzdychla. Přistoupila k nám. "Tohle se přeci nedělá," vyrvala Kristiánovi lopatku z ruky a podala mi ji. "Ach jo, vy tedy máte problémy. Počkejte, až vám bude tolik co mně."
   Netušil jsem, jaké problémy může mít šestnáctiletá holka - natož moje sestra -, ale ten můj se mi zdál v tuto chvíli obrovský.
   Kristián se na mě ušklíbl a odvalil se na druhou stranu pískoviště, kde měl poházené své formy na bábovičky.

   Posadila jsem se zpátky na lavičku a přitom ještě nevěřícně kroutila hlavou nad Jonášem, svým bratrem. Neváží si toho, co má, pomyslela jsem si. Co bych jen dala za to, abych se mohla vrátit zpět do dětských let!
   Vytáhla jsem z kapsy mobil a znovu se dala do pročítání starých zpráv od Tadeáše, kluka, do kterého jsem byla zamilovaná. Moc jich sice nebylo, ale trochu mě to přeci jenom uklidnilo. Na otázku ´Jak se máš?´ mi totiž neodpovídal už dvě hodiny! A přitom v Bravu psali, že máme psát svým idolům věty zakončené otazníkem, abychom měly jistotu, že nám odpoví. Ach jo. Asi se z toho zblázním. To čekání je nesnesitelné. Co když se mu něco stalo? Ne, to snad ne… Co když je ale zrovna s nějakou holkou a navzájem si požírají obličeje?! Něco co když si se mnou vůbec nechce psát? Ach jo! Co jsem komu udělala…
   Rozhlédla jsem se po okolí. V blízkém parku se právě dva lidé snažili od sebe odtrhnout své psy a kolem nich proběhl nějaký sportovní nadšenec. Docela obyčejný jarní den. Kdyby mi tak ale… Náhle jsem na pravém stehně pocítila vibraci. Rychle jsem strčila ruku do kapsy. Při vyndávání mobilu se mi tak třásly prsty, že mi vypadl na zem. "Do prdele," ujelo mi. Podívala jsem se na pískoviště a zadoufala, že to Jonáš neslyšel. Ten se na mě zrovna zaujatě díval. Bezva, pomyslela jsem si, ale pak mě napadlo, že děti ve školce možná už znají daleko horší slova. Shýbla jsem se pro mobil a s mírným pocitem nervozity otevřela zprávu. Byla od Tadeáše! ´Dobře´stálo tam. Dobře, ozval se ironický hlas v mé hlavě.
   Po chvíli za námi přišla matka se svojí kamarádkou. "Jdeme tě vystřídat," zvolala rozjařeně. Dobrá nálada z ní přímo odkapávala. Ta moje se pohybovala někde hluboko pod bodem mrazu. Dobře. A co takhle se zeptat, jak se mám JÁ?!
   "Můžeš se jít učit," zatrylkovala.
   "Mami!" Protočila jsem oči v sloup a pomalými kroky kráčela k činžáku.
   "Co s ní je?" zaslechla jsem ještě říkat její kamarádku.
   "Ále, znáš to. Taky jsme přece bývaly mladé a řešily ty veledůležité problémy." Obě se tomu zachichotaly. Otráveně jsem za sebou zavřela dveře.
  
   "Někdy bych chtěla být v jejich věku," řekla jsem Erice, své kamarádce, a přitom se zadívala na Jonáše, Taťánu a Kristiána, naše dítka. "Neplatit daně, nestarat se o manžela a své drzé potomky, nemuset vařit, uklízet, prát… Nepřemýšlet nad tím, jestli mě třeba příští den šéf nevyhodí z práce," pokračovala jsem.
   "Ale jdi ty," řekla na to Erika.
   "Je to pravda. Víš, jaká je teď krize."
   "Hm, máš pravdu. Ale na druhou stranu to ber optimisticky - jako rodič si můžeš dělat, co chceš, a to přeci děti všem rodičům na světě závidí. A také můžeš provozovat jisté nemravné věci," uchechtla se.
   "Ale no tak! Mluvíš, jako by ti teprve začínala puberta."
   "Třeba jo," zasmála se Erika a já se k ní přidala.
   Po chvíli jsem zvážněla. "Hele," začala jsem opatrně, "myslíš, že už to Alice dělá?" Erika znovu vyprskla smíchy. "Nesměj se, to je vážná věc!"
   "Já vím, já vím, ale…tvoje problémy tak mít!"
   "Neboj, taky je jednou zažiješ," upozornila jsem ji a zadívala se na Taťánu, která zrovna mému synovi pomáhala hloubit v písku jámu. Přemýšlela jsem, na co ji asi potřebují.
   "Zeptej se jí na to," ozvalo se vedle mne.
   "Cože?" Na chvíli jsem nechápala. Pak mi ale došlo, že mluví o Alici. "Ach tak. Ne, to nejde! Na to se přeci matky svých dcer neptají!"
   "Dělej, jak myslíš, ale já se na to klidně Taťány zeptám, až bude v tom správném věku. Jsme přeci obě holky, ne? Tak se před sebou nemusíme stydět,"
   "Hm," řekla jsem na to jen. Máme my to ale opravdu problémy, napadlo mě a sama pro sebe jsem se usmála.

   Seděla jsem u otevřeného okna a poslouchala všechny ty rozhovory pode mnou. Ne že bych chtěla, ale…nu co, vždyť jsem přeci už stará ženská, tak na to mám možná i právo.
   Nejdřív můj vnuk Jonáš, sedící na pískovišti a přetahující se o lopatku s tím sousedovic klukem, kterého nemá rád. Onehdy se mi s tím svěřil, když byl u mě. Před ostatními dělá, že jsou kamarádi, ale jinak ho moc v oblibě nemá. Řekla jsem mu, že to bude takové naše malé tajemství.
   Poté moje vnučka Alice. Nevím sice, s kým si to psala na tom přístroji, ale věřím, že to bylo pro ni důležité. Všechny problémy jsou totiž v našich očích důležité. Ať už jsou nám čtyři, šestnáct nebo třicet osm, jako mé dceři. A nebo ať už je nám šedesát pět. I v šedesáti pěti totiž můžete mít problémy, i když se vám tomu třeba ani nebude chtít věřit. Co tak asi může mít bába jako já na starosti, že ano. Celý den sedět před televizí a krmit svá vnoučata sladkostmi, vypadá to přeci jako bezstarostný konec života. Ale problém může být i takový, že nevíte, jak své rodině sdělit, že jste si našla bulku na levém ňadru, aniž byste je nějak vylekala.
   Ach, ty problémy, usmála jsem se, i když poněkud smutně, to vím, a zadívala jsem se z okna ven.
   Ve chvíli, kdy mě sluneční paprsek polechtal na tváři, párek hrdliček vzlétl ze stromu a letěl napříč svobodě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 28. září 2010 v 14:42 | Reagovat

Ach to je krásné, bliss, jak to jde tak napříč generacemi.

2 phoenix phoenix | Web | 28. září 2010 v 14:58 | Reagovat

Vážně nádhera,originální a...dotýkající se hlubokých a důležitých věcí...

3 Eleanor Eleanor | Web | 28. září 2010 v 15:28 | Reagovat

Napříč generacemi a jejich důležitými problémy. Je to zajímavé. Když se nad tím tak člověk zamyslí... Třeba my, taková ta "generace mladistvých", bychom se chtěli opravdu vrátit do dětských let, kde nejdůležitějším problémem bylo, aby nám kamarát nezbořil bábovičku.

4 imm imm | 28. září 2010 v 15:35 | Reagovat

Ano, i ty pro nás nejzanedbatelnější problémy mohou být pro někoho jiného ty největší, jaké si jen umí představit..
Hezký :).

5 bejvalá Schwarzie bejvalá Schwarzie | 28. září 2010 v 18:26 | Reagovat

a teď mi někdo řekněte, bez legrace, proč mi nejdou odesílat komentáře.

6 bejvalá Schwarzie bejvalá Schwarzie | 28. září 2010 v 18:30 | Reagovat

super, už to jde:D
tak tedy: dobrý, moc dobrý, ty čtyři pohledy. ale ty to koneckonců víš,tak proč to vlastně píšu:P:))
Andy, nelekej se, až nenajdeš můj blog, zrušila jsem ho. brzy se ale nejspíš zas někde objevím...:)
M.

7 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 28. září 2010 v 19:34 | Reagovat

Mhm, s těma komentářema byl zjevně problém u nich, né u mě.
No ale: vyjádřila jsi do písmenka mou myšlenku, že na problémy ostatních nemůžeme koukat svýma očima. Protože pro každýho je katastrofa něco jinýho a neznamená to, že ho to snad míň trápí.

8 barfly77 barfly77 | Web | 28. září 2010 v 21:37 | Reagovat

Děkuju! Tenhle článek mi teď dal přesně to, co jsem potřebovala.

9 Bliss Bliss | Web | 29. září 2010 v 14:58 | Reagovat

Díky všem za takové pěkné komentáře, moc mne to těší :)

[6]: Dobře, dobře, Marti, beru na vědomí a vyčkávám :)

[8]: A to je dobře, to jsem moc ráda, že ti to něco dalo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama