"Včera se ta mlha podobala obrovské pavučině rozprostírající se mezi lesem a kukuřičným lánem." - "A co do sebe chytala?" - "No přeci naši pozornost."

25. září 2010 v 15:47 | Bliss |  Noise in my head
Docela se těším, až mi zase prsty budou vonět po mandarinkách; někdy uprostřed podzimu totiž začíná ta loupací sezona.
Pouštím si Interpol, jelikož jsem dnes slyšela píseň Barricade, načež jsem dostala chuť na tuhle kapelu. A na sobě mám shodou okolností triko se Stellou.

Takže každé to ráno, co jsem jela autobusem do školy, mě uchvacovala ranní mlha nad naším rybníkem protkaná slunečními perlami. Vždycky jsem zatoužila zaběhnout za řidičem a říct mu, aby mi zastavil, protože je mi špatně, aby mi zastavil OKAMŽITĚ, a já mohla vystoupit a jen tam tak stát mezi kukuřicí a pozorovat tu krásu. Pak mne napadlo, že bych si mohla v sobotu trochu přivstat, počkat si na ranní rozbřesk a všechno to pěkně vyfotit. Jenomže jako na potvoru je dnes obloha celý den zatažená, listy na stromech jsou vlhké a naprosto kluzké od vtíravého deště a mlha tedy je trochu také, jenomže nejen nad tím rybníkem, ale nad celým NS! A tak jsem doma, dívám se na to všechno z okna a přiznám se, že kdyby nepršelo, vzala bych Jacquese na vodítko a šli bychom ven fotit. Protože fotky podzimní krajiny mohou vypadat úchvatně, i když je zataženo.

Teď ve čtvrťáku mám docela málo času, což mne mrzí. Zanedbávám blog a žel bohu - a to mě mrzí o něco více - zanedbávám i baskytaru. Naposled jsem na ni hrála asi v pondělí, na zkoušce. Píseň Wind Up od Foo Fighters se tedy učím už asi dva týdny s několikadenními prodlevami. Ale dnes si zahraju! Pravděpodobně až dopíši tento článek a doposlouchám Interpol. Teď budu doma až do úterý (dostali jsme ředitelské volno), tak snad mezi těmi čtyřmi dny najdu čas na baskytaru, na knihy a na válení se na posteli a poslouchání něčeho extatického.

Včera jsem byla ve škole až do 16:40! Peklo. Cyklopeklo. S mnoha lidmi z mé třídy jsme se totiž přihlásili na jakési kurzy NSZ, které se dějí každý druhý pátek u nás na škole od 14:15 do 16:40. Už jsem to zaplatila, jen se obávám toho, že mě přestane bavit být každý lichý týden tak dlouho ve škole. Bylo asi půl druhé a já stála s Markétkou v parku a nevědomky vdechovala cigaretový kouř, který ona vydechovala, a obě jsme si zoufaly. Bylo až hříšně krásné počasí, větve stromů se tam někde nahoře ve výšinách pohupovaly v mírném vánku, obloha byla blankytně modrá, na nebi snad ani mráček a ptáci nad našimi hlavami létali vstříc svobodě. V tu dobu už jsem normálně sedávala v autobusu a netrpělivě čekala na odjezd do NS, včera jsem ale jen tak postávala v tom parku a užívala jsem si alespoň tu hodinu volna, co jsme měli.
Pak za námi přišel Frankie a my tři se vydali na cestu parkem shánět trávu. Já tedy hulit nechtěla, jen jsem se s nimi šla projít. Dealera (tedy vlastně to byli dva kluci z gymplu, pravděpodobně prváci) jsme sehnali až na poslední chvíli. Jeden z nich měl černé vlasy asi k ramenům a pravděpodobně modré oči, nevím. Na sobě měl svetr, který působil starým dojmem, ačkoliv byl určitě nový. Jeho boty - taktéž určitě zakoupeny někdy v tomto století - působily svým špičatým tvarem jako boty ze 70. nebo 80. let. Ten kluk zkrátka vypadal, jako kdyby právě utekl od kapely Doors, a když mluvil o tom, že si na víkend koupí nějakej ten chlast a trip, pomyslela jsem si: Jak asi tenhle kluk, který vypadá, působí i mluví inteligentně, dopadne?
Na kurz jsme přišly s Markétkou asi o pět minut později, všechny jsme tím pobavily, ani nevím proč. Seděla jsem v aule, bradu podepřenou rukou a podívala jsem se na hodiny. Půl třetí. Při pomyšlení, že tam budu sedět ještě další dvě hodiny, jsem se znechuceně otřásla. Bylo to opravdu nudné, jelikož ten chlápek, který za námi přijel, mluvil v úvodních řečech a ty jsou nudné vždy. Pak jsme si ale zkusili nějaké testy a to nás alespoň trochu rozproudilo. Domů mě kolem tři čtvrtě na pět odvezla Markétka autem, kde jsem skoro usínala.

V sedm večer jsem se vydala na Růžek s Fífou, J., Š., Bárou a Mírou. Pili jsme a já s mírou; měla jsem jen dvě piva, Sprite a pár loků Jelzina, který byl ošklivě sladký, tudíž jsem nebyla opilá vůbec, ale ostatní docela ano, a tak se to nějak začalo zvrhávat. Bára odešla už někdy kolem desáté, ale my ostatní jsme tam zůstali a bavili se. Nakonec odešli i Míra s Š., a tak jsem tam zůstala jen já, J. a Fífa. Najednou zábava nějak poklesla nebo tak něco. Fífa má totiž jednu úžasně hloupou vlastnost, a to: patlat se v minulosti. Pořád tam rozebíral svoje tehdejší vztahy se slečnami, svůj život a všechny ty řeči byly docela depresivní a tu depresi pěkně přenesl i na J. Já jsem se nedala, ale bylo hrozné sledovat ty dva, jak na sebe smutně hledí, ještě trochu opiti, a povídají si. Alkohol je v tomhle zlý pán. Některé citlivé jedince má totiž schopnost rozbrečet nebo dohnat do depresí.
"Netvař se tak kysele," ozvalo se najednou nade mnou, když jsem své oči upírala na J. a Fífu a s bradou opřenou o ruku jsem se tvářila kysele. Zadívala jsem se na toho člověka a usmála se na něj. Byl to Ž., kterého jsem znala jen tak od pohledu, a vloni v létě jsem s ním hrála karty v jedné hospodě, ale pochybovala jsem, že si na mě ještě pamatuje.
Přisedl si ke mně a já mu vysvětlila tu situaci. Že se ani kysele tvářit nechci, jen jsem pozorovala ty dva naproti a naslouchala jejich řečem protkanými pesimismem. Tedy abych to uvedla na pravou míru: Fífa byl ta pesimistická část, J. do něj naopak chtěla vlít trochu optimismu, ale vůbec se jí to nedařilo a já z toho všeho byla už tak nějak otrávená. Zdálo se mi to nějaké marné. A tak jsme si se Ž. začali povídat a povídali jsme si o reinkarnaci a mimozemšťanech a posvátných krávách v Indii, o deja vu a tak podobně. Mně se s ním povídalo moc pěkně, ale pak odešel pro pivo a na jeho místo si sedl Bohouš, který se v hospodě žel bohu zrovna vyskytoval také a který se snaží sbalit kdykoliv kohokoliv. Mno, naštěstí stejně bylo už asi půl druhé nebo tak nějak, a  tak jsme se s F. a J. rozhodli vyrazit zpátky do města. Chvíli jsme ještě seděli na náměstí na lavičce a najednou to byl Fífa, kdo sršel optimismem, a J. byla nějaká skleslá. Šli jsme radši všichni spát; tedy F. si šel se mnou pro motorku k nám, odjel do K. a já pak usnula.

No...a takhle to všechno bylo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 25. září 2010 v 16:30 | Reagovat

celé tvé vyprávění působí nějak tak melancholicky jako ten podzim sám... říkal jsem si přitom jak bych se asi cítil v tom tvém maloměstečku, kdybych tam žil...

2 Lennie Heroin Lennie Heroin | E-mail | Web | 25. září 2010 v 17:07 | Reagovat

souhlasím s prvním komentářem, mimo to, tu situaci z baru jako bych viděl přímo na videu nebo dokonce u toho byl, tohle znám až moc dobře...

3 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 25. září 2010 v 17:20 | Reagovat

Ano, melancholický článek skvěle podtrhující mou náladu. Někdy si říkám, že kdybych se fakt strašně opila, třeba bych našla nějakej hlubší význam života a světa jako takovýho. Jenže já nepiju, takže bych se strašně zblila a celej týden bych byla nepoužitelná. Bože, promiň, píšu ti tu naprostý sračky. :/
Jdi fotit, klidně za deště. Pokud ovšem pejsek není jako ten můj a nemá z dešťě trauma.

4 Eleanor Eleanor | Web | 25. září 2010 v 17:42 | Reagovat

Nádhera. Mlha, mandarinky, kukuřičné lány a podzim.
Na ty čtyři dny volna mám úplně stejné plány jako ty: basa, knížky a válení se v posteli.
Ta příhoda z hospody je také zajímavá. Stejně je to zvláštní, jak se tam ty nálady přenášely.

5 phoenix phoenix | E-mail | Web | 26. září 2010 v 12:29 | Reagovat

žiješ v opravdu neobyčejných místech, vím, že se opakuju, ale nemůžu si pomoct :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama