Říjen 2010

Find the reason why...

29. října 2010 v 14:19 | Bliss |  Noise in my head
Den plyne za dnem, nic interesantního se neděje, a mně to ani moc nevadí. Využívám prázdnin: čtu si, hraju na baskytaru, chodím do čajovny a dnes večer půjdu se Š. do tanečních. Vlastně ani nevím, proč tam jdu, až tak mě to nebere (navíc neumím tancovat a koukat na lidi, kteří jsou o čtyři roky mladší, není až tak záživné, štěstí, že je tam bar), ale zase na druhou stranu jsem to Š. už slíbila, tak proč se tam na hodinku nepodívat, když pak půjdeme do čajovny za J. a Bárou.

Dnes dopoledne jsem jela s bratrem do Kladna vypůjčit si nějaké ty šaty na maturák. Na internetu jsem si jedny vyhlídla, hned poté, co jsme vešli do půjčovny, jsem je uzřela po pravé straně, nadšeně jsem k nim přicupitala a s radostným výrazem ve tváři, hodný štěněte těšícího se na procházku, jsem na ně ukázala prstem a řekla milé paní u pultu, že jedině TYHLE a žádné jiné.
"Ale máme jedině velikost číslo 32," řekla mi ta žena.
"Uh," vydala jsem ze sebe nějaký podobný pazvuk a vykulila oči, jak nejvíce to šlo. Řasy se mi skoro dotýkaly obočí. "Já mám velikost 38," dodala jsem a v duchu si pomyslela něco o dětských velikostech. Následoval sáhodlouhý dialog mezi paní od pultu a ještě jednou ženou, která obchod pravděpodobně vedla s ní, že by se dalo udělat jiné přešněrování a bla bla bla, kdesi cosi, zatím jsem se obdivovala v obřím zrcadle. "Tak si to pojďte vyzkoušet," řekla mi ta ženština a já šla do kabinky, zahalila se rudým závěsem a svlékla se. A víte co? Byly mi! I když nejsem moc ten ženský typ, který by se vyžíval v šatech a sukních, stejně jsem se na sebe nemohla v zrcadle vynadívat a najednou mi došlo, že opravdu budu mít maturitní ples a budu navlečená v šatech a budu nádherná (tedy to už jsem, ale chápete, hehe) a tak podobně.
Nu a tak jsme to sfoukli asi za deset minut, smlouva byla uzavřena a my s bráchou zase vyrazili k autu a kdyby vás náhodou zajímalo, jak ty šaty vypadají, tak jsou to tyto.

Po poledni jsem vyrazila s Jacquesem ven, protože je dnes opravdu nádherně, skoro takové babí léto, dalo by se říct. Obloha je modrá jako moje kalhotky a všechno se zdá být žůžo. Na té procházce, kdy jsem neurvale kopala do hromad listí a v lese se radovala z vůně ostružin (nebo něčeho takového), jsem si uvědomila, že léto je vlastně ta nejnudnější doba. Jaro je zajímavé tím, že všechno kvete, pučí, raší... Něco nového začíná a tráva je svěží a zelená. O podzimu snad ani nemusím psát, ten má totiž dvé kouzelné podoby, které snad musí chápat každý - podoba slunečná, kdy se žlutooranžové listy třpytí a všelijak lákají vaše oči a vám se až točí hlava z tak krásného, idylického dne, a podoba zatažená, kdy vás zima scvrkává a choulí do sebe, mlha ukrývá všechna tajemství a pole vytváří mazlavou představu o životě. A zima? Zimu moc nemám ráda, ale musím přiznat, že sníh a námraza jsou jistým způsobem kouzelné. No a teď to léto! Řekněte, čím je léto zajímavé, tedy kromě toho, že vás vedra spalují na uhel? A tím nechci říct, že léto nemám ráda, paradoxně ho mám nejraději ze všech období, jen je takové nudné. Všechno je zelené a stagnující. Mouchy otráveně bzučí a komáři otravují víc, než je zdrávo. Ale vlastně víte co? Letní večery a noci jsou krásné! Vzduchem se line ta zvláštní vůně tak typická pro léto a vy se můžete dlouho válet na louce s Jackem Danielsem, hehe.
No...tak to byla moje maličká úvaha o ročních obdobích.

Objevila jsem kapelu Blood Red Shoes a říkám si: Jak jsem bez nich mohla žít?!

Možná píseň Big Me od Foo Fighters, která mi má hrát při nástupu, změním na Smokers Outside The Hospital Doors od Editors. Mrazí mě z ní v zádech.

Zmrzlými prsty se špatně píše a hraje na basu

23. října 2010 v 17:34 | Bliss |  Noise in my head
Podzim se právě správně nadechl.
Jsem šťastně nešťastná a lidem dělám psychologa. Všichni mají nějaké milostné problémy a já je utěšuji, ale zároveň si říkám, jestli by se někdo staral stejně i o moje potřeby. Pak tu myšlenku vyženu z hlavy, protože já si všechno v sobě nechávám a takhle mne to baví. Vlastně bych vůbec nechtěla, aby mě někdo duševně pitval.

Lehce mě bolí v krku, tak jím ten bílý, pálivý Tic-Tac a pomalu se na něm stávám závislá. Večer si lehnu do postele a zase si pustím Cure, budu upíjet zelený čaj a jíst wasabi a jen se tak rozhlížet po pokoji a přemýšlet nad povídkou, načež stejně zase usnu a z příběhu nic nebude. Měla jsem námět, ale nejsem si jistá, jestli ho mám ztvárnit. Za prvé, nevím vlastně ani pořádně jak, za druhé, bojím se, že to budou jen plytké dialogy. To je o ničem. Možná bych měla dopsat píseň (už asi rok mám jen refrén a sloky se mi nějak nechtějí vymýšlet) nebo se radši naučit na češtinu a IT a ekonomiku a němčinu. Jupí, pondělí bude velká legrace.

Občas se mi v hlavě vynoří vzpomínka, o které jsem myslela, že už je dávno zapomenutá, a vždy jsem z ní pak celá nesvá. Stárnu a uvědomuji si to. Přijde mi, že všechno utíká strašně rychle. Za chvíli budeme mít maturitní ples a jediné, co zatím máme zařízené, je téma maturáku, šerpy a skleničky. Jsem zvědavá, jak to všechno stihneme. Tedy jsem zvědavá i na sebe, jak se stihnu naučit všechny ty věci na maturitu, ale zatím mne to až tak netrápí. A vůbec! Na to, že je skoro říjen pryč se cítím nějak bezstarostná.

Lidé by se měli objímat na potkání. Teď na podzim a v zimě obzvlášť. Má kolena aspoň teď objímá Mourinka, společně se zahříváme.

Nepřijde vám divné, když na prádelních šňůrách u bytovek visí cizí prádlo a vy se díváte na všechny ty kalhotky a podprsenky? Dnes jsem nad tím trochu přemýšlela, protože se mi takový zážitek přihodil. V tomhle je život takovej nějakej divně směšnej a nedomyšlenej. Ale vlastně kdy není?

Všimli jste si, že se lidem lehce hýbou špičky nosů, když mluví?

Lovesong od Cure je božský. Chci, aby mi ho někdo zazpíval. Ihned!

(Tenhle článek asi jen na 10% zaznamenal všechny mé myšlenky a pocity; už asi neumím psát.)

...a Stockholm Syndrome vyhrával uvnitř mé hlavy, ale zároveň ta hudba byla asi tak tisíc kilometrů daleko, tak se mi to aspoň v tu zázračnou chvíli zdálo

19. října 2010 v 17:04 | Bliss |  Noise in my head
Nevím, proč zrovna JÁ mám tak úžasnej dar propásnout okamžiky, které by mohly výrazně změnit můj osobní život.

Možná že kdybych tenkrát před rokem, kdy "romance" mezi mnou a Kubou byla teprve v plenkách, trochu více projevila své city, všechno by bylo jinak. Možná že kdybych se na jedné z našich procházek vykašlala na to, že se mi zrovna potí ruce, a prostě mu vložila dlaň do té jeho, nabyl by tak dojmu, že ho mám přeci jenom ráda. Kdo ví. Ostatně ani on se díky své stydlivost nikdy moc neprojevoval, a tak nás to pravděpodobně oba přestalo tak nějak bavit... Možná jsme prostě jen jeden s druhým ztratili trpělivost, ačkoliv jsme se původně měli rádi. Jen jsme si to zkrátka před sebou nepřiznali...

Možná že kdybych v ten sobotní večer (nebo nedělní ráno, chcete-li) využila situace a Alešovi prostě vyjevila city, všechno by se taky změnilo. Ale kdo ví...

Někdy v minulém roce jsem taky mohla vyjevit své city Bójovi, kdy se zdálo, že ještě nemá slečnu. Nu, taky jsem to propásla...

(A to tu ani nechci psát o Honzovi, kterému jsem ani nestačila říct, že jsem ho měla hodně, vážně hodně ráda.)

Lidi by prostě měli komunikovat a dělat věci spontánně. Pokud se vám někdo líbí na první pohled, řekněte mu to. Nenechávejte si věci na potom, protože nikdy nevíte, jestli se toho "potom" dočkáte. Mluvte mezi sebou a vyjadřujte city ke svým bližním.
Ale já mám máslo na hlavě! I když tohle všechno píšu, opět jsem takříkajíc nechytila příležitost za pačesy a ten okamžik, který mi MOŽNÁ mohl změnit život, jsem nechala pěkně za sebou, aniž bych se o něj jen sebevíc otřela. To bylo nějak takhle...

Včera se mi moc nechtělo na odpoledku a protože Fífa, který chodí na školu také do R., končil asi v 11:30, zatáhla jsem ji a před dvanáctou jsme se sešli na náměstí. Zašli jsme do jakéhosi nonstopu, kde jsem si dala citrónový čaj a on pivo. Povídali jsme si a já mu vyprávěla o Alešovi. On mi řekl, že jsem měla využít té situace a skočit na něj! Nebo mu minimálně něco říci. Mně to bylo poté taky jasné, ale stejně jsem v Alešově přítomnosti byla jaksi zaseklá a nedokázala jsem říct nic kloudného. Ano, propásla jsem daný okamžik. Poté jsme si s F. začali povídat o tom, že by lidé měli dělat věci spontánně a nakonec jsme probírali ještě další věci. Někdy před druhou odpolední jsem se s ním rozloučila a pospíchala na autobus; ve čtvrt na tři totiž vyjížděl ze stanice.

Bylo pár minut po druhé a autobus zatím nikde. Seděla jsem na lavičce, poslouchala Muse a nohama vydupávala takty linoucí se mi do uší. Náhle jsem spatřila jakéhosi chlapce s kudrnatými vlasy, sluchátky a batohem kráčejícího směrem ke mně. Zadívali jsme se na sebe a nic se nedělo. Všimla jsem si, že ty bílé ponožky, které měl lehce vytažené, nějak nesedí s těmi oranžovými bermudami, jež měl zrovna na sobě. Usedl na lavičku nedaleko mě. Dívala jsem se do dáli.

Přijel autobus a já do něj nastoupila jako první. Chvíli jsem přemýšlela, kam si sednu, nakonec jsem si vybrala sedadlo vzadu, ačkoliv tam moc často nesedávám. Většinou tam totiž sedí takoví ti "drsňáci", kteří halekají jeden přes druhého, a já pak díky nim neslyším svoji mp3. Ten chlapec se sluchátky nastoupil také, sedl si šikmo za mě a stále se nic zvláštního nedělo. Vybalila jsem si svačinu - housku s máslem a ředkvičky od mňaminky (jak říká Markétka, hehe) -, protože mi už kručelo v bříšku. Kousala jsem a drobky létaly úplně všude a části jídla se mi zasekávaly do rovnátek; inu, doufala jsem, že na mě nikdo nekouká. Pak jsem se napila, namazala ruce krémem, jelikož jsem je měla vyschlé, a už se jelo!

Celou cestu jsem se dívala ven na podzimní krajinu, která mě snad nikdy nepřestane uchvacovat, v poklidu poslouchala ty Muse a pak - zrovna když jsme přijížděli do NS - se to stalo! Koutkem oka jsem zahlédla, jak mi kdosi podstrkuje po té liště, co je u okna, jakýsi papír. Vzala jsem si ho. Uvědomila jsem si, že to není papír, nýbrž celá brožurka (přesněji Institut francais de Prague, ale toho jsem si všimla až potom), jež byla otevřená na jakési straně, kde byla propiskou narychlo napsána báseň. Žel bohu s gramatickými chybami, což mne trochu iritovalo.

"Čas vítr myšlenky učesali (!)
opřel se o tvou dlaňi (ehm vážně)
pocit slovem naději zatleskal
se sny v očích na realitu zaťukal...
hudba tvým srdcem ožívá,
ptáci už šli dávno spát,
čára na dlani krémem ožila
a ty ses do her s osudem provdala...
cesta okamžiku utíká,
dveře spontánosti otevírá...
odemkneš svou myšlenkou?"

Ano, napsal to ten mladík s vytaženými bílými ponožkami a s oranžovými bermudami. Musel mě celou tu jízdu bedlivě sledovat! Musel i vidět, jak mi padají drobky od pusy, bože. Najednou jsem si ale uvědomila, jak jsem povrchní, když se dívám jen na vzhled, protože jeho duše musela být - soudě podle té básně - nádherná.
Tedy kdo ví! Možná to vůbec nebyl intelektuál píšící básně (vždyť tam měl gramatické chyby!), ale jen nějaký přenadšený romantik, který se do mne zamiloval na první pohled a myslel si, že mě snad nějakou básní narychlo naškrábanou na kolenech udolá. Nevím, a už to také s největší pravděpodobností nezjistím.
Přečetla jsem si tu báseň, ale stejně jsem moc nevnímala, co v ní je (to teprve až doma, kdy jsem si ji několikrát přečetla znovu), spíš mi v hlavě blikal obrovský nápis: Bože, on mi napsal báseň! Všechno to popisuji zdlouhavě, ve skutečnosti se to stalo asi v minutě. A to taky byla ta smůla. Už jsme skoro přijížděli k zastávce, kde jsem musela vystoupit, a já se na něj otočila. Zadíval se na mne a usmál se. Nevěděla jsem, co říct. Napadlo mě: Dej mu na něj svoje číslo! ale pak taky Vždyť tam měl ty příšerné gramatické chyby! A tak jsem jen řekla: "Je to krásný, ale...já teď budu muset vystupovat." A on na to: "To nevadí," a zase se tak smutně pousmál a zadíval se z okna. Rozloučila jsem se s ním a s brožurkou z francouzského institutu jsem se vydala domů.

Teprve až doma jsem měla chuť si nafackovat! Proč jsem mu nedala svoje číslo! Vždyť bych za to nic nedala!
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc toho lituji.
Ale tady je vidět, jak jsem připravená na vztah, když jsem mu ani nedokázala na tu báseň nic kloudného říct. Musela jsem ho zklamat...
Každopádně si myslím, že můj život je jedna velká ironie. Opravdu vždycky nějak propásnu něco, co se (alespoň na první pohled) zdá být důležité.
Hlavně že jsme si s Filipem povídali v tom nonstopu o tom, že by člověk měl využít každé příležitosti! Tady se zase ukázalo, jak jsem selhala.

Inu, pořád se uklidňuji tím, že třeba ten chlapec nebyl tak úžasný, jak si myslím (ty gramatické chyby, ty chyby!), ale moc mi to nepomáhá. Mám pořád pocit, že jsem včera zahodila něco opravdu důležitého...

Život je vlastně děsně vtipnej, nezdá se vám?
Měla bych napsat povídku...


Words spill from my drunken mouth, I just can't keep them all in

17. října 2010 v 16:58 | Bliss |  Noise in my head
Ahoj!

Ve škole je to jedna velká stagnace, která mne moc nevzrušuje. Naopak mě velmi rajcuje píseň Racing Rats od Editors. Možná jsem si ji měla nechat zahrát při šerpování na svém maturitním plesu, ale již jsem se rozhodla pro Big Me od Foo Fighters, tak to nebudu měnit.

Po tom čajovém faux pas, které způsobila tehdy v pondělí J., mi napsal na QIPu Kuba. Předtím, než jsem rozklikla tu vtíravě blikající obálku, jsem se jen plácla do čela a zavřela oči. Nechtěla jsem vidět, co mi píše, pak jsem se ale odvážila podívat.
"Ty jsi bumbala, co?"
Kreténe! ozval se mi hlásek v hlavě. Samozřejmě on za nic nemohl, ale to, že si pořád myslí, že jsem hrozný alkoholik (měl by vidět mého bratra), mě rozčiluje, tudíž mě pěkně nakrkla i ta zpráva od něj. Vysvětlila jsem mu, že tu sms jsem mu neposílala já. On na to jen: "Áha" a dál nic. Ani já jsem neměla náladu se s ním vybavovat. A tak se to "áha" vznášelo ve vzduchu a pomalu padalo k zemi a přitom se rozpadalo na tisíce mrňavých kousků, ke kterým jsem byla a stále jsem nesmírně lhostejná. Ano, dospěla jsem k bodu, kdy je mi Kuba ukradený. A tak tedy pravděpodobně skončila roční romance (ono se to ani romancí nazvat nedá, ale nevím, jak jinak to označit) tímto zdánlivě nevinným "áha". Možná si za to můžu sama, klidně jsem se s ním mohla dát to řeči, ale proč? Proč plýtvat síly nad někým takovým?

V pátek odpoledne jsem byla v čajovně s Bárou a Milanem. Potkali jsme tam dvě Míši a přisedli si k nim. Po chvíli jsem šla s Milanem a Bárou ještě na brko, které ovšem bylo dosti slabé (ne že by mi to vadilo), jen mne to dostalo do takové přemýšlivé, filozofické nálady. Milana ostatně také, a tak jsme si společně notovali a stěžovali si na fádnost světa.
Večer jsem šla ještě s J. na Růžek, protože udělala řidičák, a tak jsme to chtěly víceméně oslavit. No, daly jsme si jen jedno malé pivo, hehe. Nějak mne dráždil kouř v knajpě, navíc jsem jím moc nechtěla zapáchat, tudíž po dopití toho moku jsme se zase zvedly a vydaly se na cestu zpět do NS.
Taky jsem šla volit.

Sobota byla napjatá! Můj bratr totiž založil politické sdružení, a tak se asi deset lidí sešlo odpoledne nahoře u něj v pokoji a čekalo na výsledky voleb. Já si tam šla pro foťák a to tam zrovna kromě mého bratra byli jen čtyři kluci, tři jsem znala, ale toho jednoho jsem viděla poprvé v životě! Jen jsme se tak na sebe podívali, zdálo se mi že jaksi zdlouhavě a zkoumavě. Nebo aspoň z mé strany to tak bylo. Ano, byl sexy, to musím uznat. Tmavé vlasy středně dlouhé a velké pravděpodobně modré oči. Zjihla jsem. Popadla jsem fotoaparát a pádila po schodech dolů. Byla jsem celá nesvá jako nějaká puberťačka. Usmívala jsem se a nic se nedělo.
Večer jsem trávila u Š. s J. a Mírou. Bylo to legrační a příjemné.
Když jsem dorazila domů, trochu ovíněná, byla asi půlnoc. Bratr zrovna strašil na chodbě a řekl mi, ať jdu nahoru, že si tam můžu vykouřit oslavný doutník. Bratrovo politické sdružení totiž v zastupitelstvu dostalo jedno křeslo, což byl jejich cíl. Vyrazila jsem po schodech nahoru, protože...inu, doufala jsem, že tam ještě bude ten chlapec. Byl tam! Úplně sám seděl v křesle, na sobě měl triko, trenky a ponožky! Začala jsem si připadat trapně, ale usedla jsem na bratrovu postel a dala se s ním trochu do řeči. O politice. Mezitím potichu vyhrávali Franz Ferdinand to svoje matiné, jako by se mi vysmívali. Klepal si nohou do rytmu, ostatně já po chvíli také. Jak jsem tam tak seděla a mezi námi se rozprostíralo ticho jako nějaká vakuuová bublina, došlo mi, že ten vítězný doutník možná znamenal úplně něco jiného. Ten všivák! pomyslela jsem si a mínila tím svého bratra. Nutno ale podotknout, že to tomu chlapci slušelo, i když si svůj rozkrok trochu neumě přikrýval rukama. Bavilo mě se na něj dívat a znervózňovat ho. Dozvěděla jsem se, že je z Ostravy a s mým bratrem chodí na UK, konkrétně na historii. Taky má sedmikilovou kočku, kterou jeho kamarádi, když byli opilí, zavřeli do králíkárny. Předtím ještě králíka pustili ven. Politovala jsem jeho zvířectvo a řekla mu, že půjdu na kutě. Celé to byla jedna velká trapnost, doufám, že si myslel, že jsem byla přinejmenším opilá. Ale měla jsem chuť ho znásilnit, to ano!

Ve své posteli jsem usnula poměrně rychle.

Dnes jsem lehce slídila na FB. Jmenuje se Aleš. Ha!

V neděli jsem se procházela s Jacquesem venku a většina aut, která jsme potkali, měla na těch svých směšných anténkách babí léto

12. října 2010 v 17:10 | Bliss |  Noise in my head
Právě jsem hrála na baskytaru, nechávala si do bříšek prstů na levé ruce vyrývat rýhy od strun, a přemýšlela nad tím, zda-li mám radši napsat článek, nebo jít s Jacquesem ven na procházku. Zvítězil článek, Jacques počká! Ono se totiž událo několik zdánlivě zajímavých věcí, o kterých si myslím, že má cenu je zaznamenat. A mimochodem: Jacques si právě vesele hopsá na zahradě, zrovínka jsem ho spatřila oknem. Nu, aspoň vypadal vesele...

Inu, včera jsem jela do školy až ve čtvrt na devět, jelikož se naše roztomiloučká státní příspěvková organizace rozhodla zapojit do programu generálek státních maturit a my, nebozí študáci, jsme to o deváté hodině ranní pěkně odzkoušeli. Cestou autobusem jsem poslouchala We Are Scientists, dívala se po lidech sedících okolo mne a taky občas z okna na podzimní krajinu, kterou nesměle oslňovala zář slunce. Usmívala jsem se.

Jako první nás čekal didaktický test z českého jazyka. Tedy ne tak úplně. První věc, kterou jsme museli udělat, bylo vytasení občanských průkazů před jednou učitelkou ekonomiky, kterou pro naši skupinu zvolili jako zadavatelku testů z ČJ ("Ukaž, Andreo. Ano, JE to Andrea. Tady máš test a zadání."  Připadala jsem si jako v mateřské školce, ale taky se mi trochu ulevilo, když vše proběhlo v pořádku, nebyla jsem si totiž jistá, jestli mne již zmíněná učitelka, kterou mimochodem nemáme na žádný předmět, pozná, jelikož fotka na mé občance byla asi čtyři roky stará, měla jsem na ní ještě ty směšné dětské brýle a děsně husté a vzpurné vlasy nezkrocené [a nezničené] žehličkou na vlasy.), přičemž jsme si mohli vzít svůj test. Usedla jsem zpět do lavice a zadívala jsem se na hodiny. Přemýšlela jsem, kdy nás asi tak pustí domů. Nu, po několika instrukcích jsme začali psát asi v 9:05 a měli jsme na vypracování přesně hodinu. Já to tedy měla hotové ještě dříve, čeština mi přišla silně primitivní (dobře měla jsem sice základní verzi, ale proč si volit vyšší, když je k ničemu, hm?), šlo převážně o porozumění textu, a to mi nedělá bůh ví jaký problém. Pak jsme měli asi hodinu pauzu a já se šla vyčurat a na záchodě potkala Péťu, svoji spolužačku, která byla umístěná v jiné skupině a v jiné třídě. Pod sušákem jsme si sušily ruce (já s takovou naléhavostí, až mi zčervenaly) a povídaly jsme si o nadcházejícím slohu z češtiny. Já jí řekla, že nejlepší je psát o něčem, o čem vůbec nemáš ani šajn. Tak jsem to udělala asi před dvěma roky s tou povídkou k příležitosti 35. výročí úmrtí Oty Pavla, kdy jsem psala o rybaření (a mimochodem vyhrála celou soutěž), přičemž jsem v životě rybářský prut nedržela v údech, tedy v rukou. Rozešly jsme se do svých tříd.

Následoval tedy sloh a nás čekalo deset témat, z kterých jsme si museli vybrat jedno (měli jsme na to 25 minut, kdy jsme si téma ROZMÝŠLELI), a následně ho v další hodině zpracovat. Tak jsem se s úšklebkem zadívala na několik obrázků jakéhosi pána, který se snaží dát dohromady židli z Ikei, ke kterému jsme mohli napsat pracovní postup, a silně koketovala s myšlenkou napsat, jak se tato židle staví, nakonec jsem si ale vybrala téma "Má první hodina tance", ačkoliv jsem do tanečních nikdy nechodila. Ano, když o něčem nic nevíte, pište o tom. Všechno jsem si vymyslela. Vlastně jsem se vůbec nesoustředila na popisování tanců, které jsme se o první hodinu učili, spíše jsem psala o tom, jak mi orosená sklenice piva klouže mezi prsty, zatímco se bavím se svým kamarádem Alfrédem, opíjím se vodkou a paní šatnářka na mne zle pohlíží. Ano, při psaní této povídky, tedy pardon, slohu ke státní maturitě, jsem se bavila. Žel bohu už mi nezbývalo tolik času, a tak jsem to ke konci dost odflákla, tudíž z toho slohu nejsem až TAK nadšená, ale legrační je, to zase jo.

Poté jsme měli další hodinu volna nebo možná ještě víc, trochu se to protáhlo. Čekaly nás dva slohy z angličtiny a na ty jsem se tedy moc netěšila, ale nakonec to nebylo tak hrozné. První se týkal jakéhosi dopisu kamarádovi, jemuž radím dvě místa, kam jet do ČR na dovolenou, a co s sebou (jak stupidní!), druhý sloh byla pozvánka kamarádům na narozeninovou party, kam je zvu. Domů jsem tedy jela nakonec asi ve tři čtvrtě na čtyři, chvíli jsem si užívala sluníčka venku s Jacquesem a večer jsem šla s J. do čajovny. A tam se to stalo!

S J. jsme popíjely jakýsi černý čaj s mlékem a fotily se jejím foťákem na mobilu. Vznikaly různě zajímavá fota (rozuměj hrůzná na pohled), přičemž jedna - týkající se mne - byla opravdu ohavná. Tím nechci říct, že bych snad JÁ byla ohavná, to zase né, jen ta fotka byla nějak špatně vyfocená, chápejte, hehe. Dala si ji i na tapetu a při každém pohledu na její mobil se musela chechtat. Přiznám se, že i já se musela smát, ale stejně - pořád jsem jí říkala, aby to smazala. Nechtěla. Počkej, říkám si v duchu, až nebudeš dávat pozor, tu fotku smažu! A J. skutečně po nějaké chvíli nedávala pozor a já jí ten mobil vzala a než stačila jakkoliv reagovat, utíkala jsem s ním na záchod a tam jsem si sedla na mísu a pěkně to smazala. Vrátila jsem se.
J. mezitím svírala MŮJ mobil v ruce a řekla: "Já udělala něco špatnýho." Nějak mi nedošlo, co špatného mohla udělat, a tak jsem se nezhrozila. Přesto jsem ale chtěla vědět, co tím myslí. Nejprve mi nic nechtěla říct, poté mi pověděla: "Poslala jsem od tebe jednu sms..." "Uf! Tak to je dobrý," přerušila jsem ji a tak trochu mi spadl kámen ze srdce. Pak ale dořekla, co začala, a moje srdce se proměnilo ve skálu. "...Kubovi."
"Cooožeee?! Panebože JAKOU?!"
"No...že ho máš ráda."
"Ach!"
"Promiň."
"Ježiš! Teď abych byla půl roku na QIPu neviditelná. No to je tak...TRAPNÝ. Určitě neodepíše a bude si říkat něco ve smyslu: Zase ta kráva otravuje, ta si snad nikdy nedá pokoj... Já jsem mu vůbec nechtěla psát, dokud nenapíše on mně, a celou tu dobu jsem to dodržela, až teď...!"
"Promiň."
"Dala bych si panáka!"
Takže takhle nějak ten rozhovor probíhal. Samozřejmě jsem se tomu nejprve zdráhala uvěřit (J. říkala, že tu SMS hned po odeslání smazala, tudíž v "odeslaných" nic nebylo), ale díky jejímu výrazu jsem pochopila, že si legraci nedělá. Dala jsem si wasabi.
Okolo jedenácté jsme z čajovny odešly a já uvažovala nad tím, že si dám ten zbytek hnusného bílého rumu, ale nakonec jsem ho nechala pěkně v ledničce. Šla jsem spát a žádná sms nepřišla.

Ještě jsem zapomněla napsat, že jsem sice byla kvůli tomu mírně naštvaná, ale taky - a nechtěla jsem si to přiznat - trochu ráda. Byla jsem zkrátka zvědavá, jak Kuba zareaguje a jestli se to všechno nějak vyřeší.

Ráno jsem se probudila až někdy kolem desáté hodiny ranní, jelikož nás dnes čekal ještě didaktický test z jazyka anglického, leč až v jednu hodinu odpoledne. Šla jsem do koupelny. Tam jsem se zadívala do svých očí a přitom prsty hbitě otevírala víčka, kde jsem měla uloženy kontaktní čočky. Mé oči mi přišly bez čoček takové legrační. Panenky mi přišly zvláštní díky tomu, že jsem na nich neměla právě ty čočky, a tak bylo vidět, že je nic nepřekrývá. Jako by do toho bělma byly rovnou...namalované nebo tak něco. Byla to úplně bláznivá a absurdní myšlenka, ale vynořila se mi to dopoledne v hlavě.
Po obvyklých ranních úkonech jsem zamířila zpátky do pokoje a do ruky si vzala mobil. Zapla jsem ho a zuby nervózně stiskla svůj spodní ret. Žádná sms nepřišla. Taky dobře, pomyslela jsem si a šla se nasnídat.

Ve čtvrt na jednu jsem pospíchala na autobus a připadala si jako vysokoškolák. Do školy až v jednu, krásná představa. V autobuse jsem si četla Kerouaca.
O tom didaktickém testu netřeba mluvit. Přišel mi celkem primitivní. Stejně jako čeština i AJ spočívala hlavně v porozumění textu, tudíž jsem nabyla dojmu, že k písemné maturitě z ČJ i AJ vůbec nepotřebujete středoškolské vzdělání, klidně by ji zvládl i žák v deváté třídě, který má jen trochu schopného kantora na český i anglický jazyk. Státní maturita mi tedy přijde tak trochu jako výsměch nám studentům, ale co páni politici chtěli, to mají. A samozřejmě najdou se v mé třídě i tací, kterým kupříkladu právě angličtina dělala problém, takže ono to asi primitivní pro všechny nebylo. Nu, jejich smůla...

To je tedy asi konečně všechno. Kuba jen tak mimochodem není online a já jsem celkem ráda. Teď dopíši článek, doposlouchám Cure, podívám se na Facebook a navleču Jacquesovi vodítko. To se budeme mít! Protože venku...venku je ještě nádherný podzim, který do sebe lapil tu správnou atmosféru.

Hurá!

S vůní mandarinky na prstech

10. října 2010 v 13:58 | Bliss |  Noise in my head
A tak jsem se v pátek vydala se Š., J., P., Fífou a Mírou na Růžek. Hráli jsme fotbálek, pili piva a mysleli si, že to bude všechno, ale odchytl si nás Óďa a zeptal se nás, jestli bychom s ním nezazpívali protest song proti kácení lip na našem náměstí, kvůli kterému se uskutečnila v sobotu demonstrace. My nikdo nemáme zlato v hrdle, ale souhlasili jsme. O. nám vrazil do rukou slova a mohli jsme zpívat. Fífu to ale po chvíli přestalo bavit, tak si zase sedl k pivu, my ostatní však dál s nadšením zpívali skoro se slzami v očích! Bylo to tak...emotivní! Postával tam jakýsi chlápek, který nám do toho neustále cosi žvanil ("Zpíváte to dobře, ale víc nahlas. A při tom rapu víc AR-TI-KU-LUJ-TE. Do-vše-ho-dej-te-víc-vý-slo-vnos-ti. Asi takhle. Protože jinak je to strašný." Ano, není nad upřímnost). Takže jsme i trochu rapovali, což bylo veselé. Zkoušeli jsme to asi natisíckrát! Vždycky to někdo trochu pokazil, a tak se nahrávka musela stopnout a jelo se znovu. Po tisíc pět set čtyřicáté šesté to bylo nahráno celkem slušně; šli jsme domů.

V sobotu od devíti se na našem náměstí konala již výše zmíněná demonstrace.
Jde o tohle: Páni radní chtějí pokácet všechny lípy na našem náměstí (ano, i ty zdravé), jenom proto, aby se mohla rozšířit silnice, která naše náměstí protíná. S tím jsme všichni samozřejmě silně nesouhlasili, a proto jsme uskutečnili demonstraci. Sešli jsme se před čajovnou a bylo nás hodně, troufám si říct, že asi tři sta nebo taky možná víc. Většina lidí byla v černém, jelikož jsme to pojali jako pohřeb. Já na sobě měla svůj nový černý kabátek a klobouček a byla jsem sexy. Se mnou tam byla ještě P., Š. a J. a později dorazil i Míra. Před tím jsem ještě postávali u té čajovny, kde se podával lipový čaj (v tom mrazem protkaném ránu byla úleva svírat kelímkem s horkým nápojem), a kdosi mi do ruky dal několik papírů, abych sháněla podpisy do petice. Bezva, pomyslela jsem si, nejdříve zpívám protest song a teď ještě mám shánět podpisy. To rovnou tu demonstraci můžu vézt! Valná část lidí odešla na protest pochod po náměstí s transparenty a já tvrdla u čajovny a čekala, než se pár lidí, kteří tam zůstali, podškrábne. Poté jsem těch několik papírů hodila na stůl, který byl pro tyto účely venku před čajovnou a u kterého sedělo pár lidí, a šla jsem za průvodem, aby mi snad něco neuteklo.
Stejně mi už pár věcí uteklo, ale dohnala jsem Š., P. a J., které se nachomýtly hned do první řady průvodu a svíraly v rukou transparenty. Před námi kráčel Óďa s bubnem na těle a jeden učitel ze ZUŠky, který zase hrál na akordeon.
Všichni jsme se zastavili u gymnázia a já zrovna přemýšlela, kdy asi pustí tu naši píseň, kterou jsme tak pracně nahrávali, když jsem najednou uslyšela: "...kde máme holky? Ať to zazpívají." Všechny páry očí se stočily na mne, P., J. a Š. Óďa, stojí vedle mě, nám řekl, že musíme zpívat pěkně nahlas, aby nás všichni slyšeli. A tak jsme  tedy zpívali a bylo to trapné, ale pár lidí, kteří si zapamatovali refrén, se naštěstí přidalo. Lidé nám zatleskali a demonstrace tím skončila. Pak přišel Míra, který původně měl zpívat s námi! Rozešli jsme se do svých domovů...

Odpoledne jsem potkala Kubu! Smál se na mě, jako kdyby se mezi námi nic nestalo, jako kdybychom se viděli před pár dny a normálně spolu mluvili! Měla jsem chuť ho nakopnout, ale zároveň z něj servat ten jeho sexy šedo-černý proužkovaný svetr.

V pozdějším odpoledni jsem ještě jela se Š. a J. do R. za Mírou, kde jsme se pěkně najedli v jedné čínské restauraci a následně jsme si hráli na hřišti v parku u mé školy. Rozmilý večer...

Zítra dělám maturitu, hehe.

Pár fotek z demonstrace, poctivě ukradených z Facebooku (díky):

1
U čajovny (a základní školy)

2
Na náměstí

3
Symbolické připoutání řetězy jedné dobrovolnice

4
Velmi povedený transparent

5
Tady jsem i já! Zda-li pak mne najdete...

6
Takto byly lípy na chvíli označeny

Tak snad je nepokácí!




Přemýšleli jste někdy o tom, jestli skutečně žijete? (Úpadek duše)

6. října 2010 v 16:10 | Bliss |  Noise in my head
Jak někdo může napsat tak úžasnou, inspirativní knihu s tak jednoduchým tématem? Holka, která si sáhne na život, oni ji zachrání, umístí do psychiatrické léčebny, kde zjistí, že má nenávratně poškozené srdce a že jí zbývá maximálně týden života, a ona za ten týden objeví mnohé krásy existence člověka, pozná samu sebe a zjistí, že stojí za to žít...i když ve skutečnosti má umřít. Mluvím o knize Veronika se rozhodila zemřít, kterou napsal génius jménem Paulo Coelho a kterou jsem právě dočetla. Říkám si: Proč jsem tohle nemohla napsat já?! Jistě, je to dosti troufalá myšlenka, ale námět té knihy není zas tak ojedinělý. V té knize jde spíše hlavně o všechny ty názory, úvahy a filozofie autora, s kterými nezbývá než souhlasit. Všechny jsou totiž pravdivé a myslím, že je to kniha, kterou by si měli přečíst všichni lidé na světě. Aby alespoň trochu pochopili, proč tu na tomhle světě jsou. Aby se vyvarovali té "Hořkosti". Říkala jsem o tom i své mámě, která ale jen cosi zamručela a nejevila žádný zájem. A to je totiž problém většiny lidí na naší planetě. Každý den podléhají stereotypu, mračí se, nemají žádnou představivost, fantazii, duševní cíle...prostě nic. "Žijte!" stálo v knize. A já vám říkám to samé: Žijte. Ne tak, jak se má, ale tak, jak vám to vyhovuje.

Paradoxně na mě ala ta knížka působí jaksi...depresivně. Depresivně nebo smutně, jak chcete. A včera to vyvrcholilo! Naštval mne bratr (já svého bratra nesnáším, vím, že to zní hrozně, ale je to tak), naštvalo mě to, že žiji v jeho stínu, že je lepší, úspěšnější, chytřejší, oblíbenější. A já jsem jenom nešťastná třesoucí se hromádka, která píše povídky (a píše dobře, smím-li se pochválit) a hraje na baskytaru, ale jinak nic moc neumí. Naštvala mě i škola. Účetnictví, které se učím úplně zbytečně a strašně mě nebaví, úkoly, které na mě čekají, protože teď ve čtvrťáku je toho moc, věčná buzerace od našeho třídního o němčinu atd. A najednou jsem si řekla: Proč já vlastně žiju? Ne, neděste se! Nechtěla jsem se zabít nebo tak něco. Prostě to v ten večer na mě všechno padlo a já si uvědomila, že nemám pro co žít. Že mě nic už nebaví, nezajímá... Dokonce jsem si říkala, že je mi jedno, jestli udělám maturitu nebo ne. A že je mi jedno, co budu studovat za výšku a jestli vůbec nějakou. Chtěla jsem jen zalézt do nějaké nory a spát.
Ano, včerejší večer byl kritický, dokonce jsem si říkala, že druhý den nepojedu do školy. Neměla jsem zkrátka už vůbec CHUŤ ani ZÁJEM do té školy chodit.
Říká se ale, že ráno je moudřejší večera, a je to pravda. I když mne bolela hlava, do školy jsem šla. Možná to bylo jen proto, že bych jinak musela zůstat doma s bratrem (ten hajzl má ve čtvrtek a v pátek volno a tuhle středu mu odpadly přednášky), ostatně to bylo celkem jedno - odhodlala jsem se zkrátka jít. A možná to bylo dobře. Sice jsem úplně zkazila písemku z účetnictví (ale to asi všichni, soudě podle výrazů mých spolužáků poté, co zazvonilo na konec hodiny), ale písemka z němčiny - na kterou jsem se vůbec neučila - by mohla dopadnout dobře.

Teď jsem doma, poslouchám We Are Scientists a přemýšlím. Musím se doučit účetnictví, ostatně i ekonomiku a informatiku. Musím si zamluvit šaty na ples (chystám se na to už asi dva týdny a pořád jsem nezavolala do té půjčovny, aby mne objednali [nerada s lidmi hovořím po telefonu]) a udělat další asi miliardu sračiček do školy. Mohla bych si přestat stěžovat a konečně začít něco dělat...

Musím se pořádně nadechnout a...vydržet. Ale jak dlouho? Ví to někdo?

Depresí protkaný článek, fujtajbl. Klidně bych ho mohla rozdělit do dvou částí:
1) nadšení z knihy pojednávající o smyslu života,
2) deprese z hledání smyslu života.

Takový paradox jsem původně vytvořit nechtěla. Sakra, vždyť ani takový článek jsem nechtěla vytvořit...ale čert to vem!

P.S.: Teď jsem si prošla pár svých oblíbených blogů. Co ten podzim s lidmi dělá?!
P.P.S.: Chci být zamilovaná!
P.P.P.S.: Úplně jsem se zapomněla zmínit o tom, že jsem dostala z němčiny dvojku, což mne dnes tak nějak vytrhlo z té letargie a apatie a - i když se to možná zdá přihlouplé, dvojka, co to je - zdá se, že mi to vlilo sílu do žil. Mám chuť bojovat a mám chuť něco v životě dokázat! I kdyby můj bratr měl vydělávat miliony, já se spokojím s tím, že budu psát knihy a prožívat život jinak než ostatní. Sladká tečka.

I´ve been looking so long at these pictures of you that I almost believe that they´re real

2. října 2010 v 18:38 | Bliss |  Noise in my head
Jak pěkně dokáže rozněžnit píseň Pictures of You od Cure za melancholických a snových podzimních večerů, kdy se tma vkrádá o něco dříve, než jste byli zvyklí, a tiše vás objímá. Ukrývá do sebe vaše nejniternější myšlenky a vzpomínky, které ale paradoxně právě ve tmě vyplouvají na povrch.

Spisovatel je sám sobě masochistou, napadlo mne včera. Vždyť spisovatelé vlastně celý svůj život žijí ve světě iluzí a představ, které si sami vytvoří. Ne že by jim to snad vadilo! Ale stejně...někdy může být zničující probudit se do reálného světa a zjistit, že ten se od toho snového liší podstatně. Spisovatelé tak často trápí sami sebe, nezdá se vám? Stejně je to jistá...závislost.

Tak jsem asi před čtyřmi dny našla v šuplíku trochu trávy a ubalila si joint. Chvíli jen tak ležel na stole a lákal mne, ale pak jsem ho uložila do chřtánu šuplíku a nic se nedělo.
Vlastně to byl čtvrtek, kdy jsem se cítila docela na draka, jak se říká, a měla jsem chuť toho drahouška zapálit. Pak jsem si ale řekla, že bych z toho ještě měla depresi (když jste totiž smutní nebo naštvaní, marihuana vám náladu ještě zhorší) a nechala jsem ho uvnitř stolu. V pátek totiž měla Bára slavit narozeniny, a tak jsem si pomyslela, že na to bude vhodnější doba.
Pátek nastal a ve škole se nic nedělo. Odpoledne jsem šla do knihovny a půjčila si samou tu zajímavou četbu k maturitě. Teď rozčítám Cizince od Alberta Camuse. Také jsem si konečně půjčila knihu s názvem Veronika musí zemřít od Paula Coelha. Tu sice k maturitě nemusím mít přečtenou, leč slyšela jsem už od hodně lidí, že je moc pěkná a inspirující, a tak když jsem ji našla v knihovně, rychle jsem ji čapla (aby mi ji snad nikdo nevyfoukl před nosem, hehe) a vypůjčila si ji.
Takže byl pátek a bylo asi šest nebo tak nějak a já seděla u bratra v pokoji a četla toho Cizince, když mne napadlo, že bych mohla zkouřit to brko. S tou myšlenkou jsem nějakou dobu koketovala (taky se mi nechtělo zvedat a jít pro to AŽ dolů), načež jsem tedy konečně stanula v bratrově zeleném pokoji, nervózně si pohrávala s tou cigaretou a zapalovačem a dívala se z otevřeného okna ven. Pak jsem to zapálila.
Moc jsem si od toho neslibovala, jelikož rok stará tráva nemá už tak dobré účinky. Také jsem to nevykouřila celé, ale těch pár tahů, které jsem zvládla, stačily! Sedla jsem si zpět do křesla a do ruky si vzala knihu. Chtěla jsem se začíst, ale nějak to nešlo. Myšlenky mi tančily a pohrávaly si se mnou. Nějak to nefunguje, pomyslela jsem si, protože jsem se cítila úplně normálně. Ale pak to přišlo. Byla to jízda jako v nějakém neskutečném životě. Všechno se mi zdálo ostré a plastické. Bylo asi půl osmé a já šla na náměstí za Bárou, Mírou, Š., P. a J. Kráčela jsem po obrubníku a nepadala jsem. Všechny domy, které jsem viděla před sebou a koutkem oka po stranách, mi přišly, jako kdyby to byly jediné domy na CELÉ Zeměkouli. Jako kdyby už nikde jinde neexistoval život. Dokonce ani v jiné ulici. Připadalo mi, že nikde jinde už nejsou žádné budovy, prostě jen temná černota, nic víc. Nevím, jak to popsat, ale ten zážitek nebyl moc pěkný. Připadala jsem si najednou úplně maličká a ztracená.
Došla jsem za kamarády a společně jsme šli do čajovny. Tam teprve jsem se opravdu bavila! A nebylo to ani tak tou trávou, která ze mne mimochodem už pomalu vyprchávala, bylo to samozřejmě hlavně těmi lidmi, kteří mne za ten večer pobavili asi tisíckrát. Rozjařeně jsem sála vodnici a třesoucí se rukou přikládala šálek čaje k retům.

Dnes jsem jela s J. a P. do K. za Fífou. Když jel na motorce, srazilo ho auto, tak má teď něco s nohou a my ho jely navštívit a povzbudit ho. Na to, že by sražen, vypadal dobře. Skoro zdravě, kdyby ovšem nekulhal. Společně jsme se podívali na dva horory, z kterých jsem ale skoro nic neměla, jelikož se na ně s námi koukal i Filipův dvanáctiletý hyperaktivní bratr Ivan, jenž pořád něco povídal. Nakonec si mne odvedl k sobě do pokoje a ukazoval mi plyšové dinosaury. Podívala jsem se z jeho okna s dinosaurem v náručí a nedaleko od jejich zahrady uzřela hřbitov a chmelnice. Mírná mlha to vše balila do svého hávu. Depresivní, pomyslela jsem si a otočila se zpátky na Ivana. Šli jsme se ještě podívat dolů do kuchyně, kde mi I. uvařil borůvkový čaj. Přitom mi vykládal, že u něj v pokoji straší. Prý se mu několikrát sám od sebe zapnul monitor a "přísahám," řekl mi a vykulil na mne oči, "na monitoru se objevil krvavý nápis ´Chcípni´". Otřásla jsem se.
Ale jinak to bylo pěkné odpoledne! Na klíně jsem nejdříve měla Divouska, což je jejich zrzavý kocour, a pak také Ivana, který se na mě nějak až podivuhodně lepil! Na památku mi dal jakési vysušené okvětní lístky z růže, které se prý dají do čaje a následně ten čaj chytne takové aroma. Poděkovala jsem mu a s děvčaty jsme vyrazily k hostinci, kde jsme měli počkat na Nika, bratra J., který pro nás přijel autem.

Můj zubař mi přesně za měsíc sundá rovnátka, hurá!

Poslouchám Cure a listy na stromech se mezitím barví dožluta. Dám si na to mandarinku.