...a Stockholm Syndrome vyhrával uvnitř mé hlavy, ale zároveň ta hudba byla asi tak tisíc kilometrů daleko, tak se mi to aspoň v tu zázračnou chvíli zdálo

19. října 2010 v 17:04 | Bliss |  Noise in my head
Nevím, proč zrovna JÁ mám tak úžasnej dar propásnout okamžiky, které by mohly výrazně změnit můj osobní život.

Možná že kdybych tenkrát před rokem, kdy "romance" mezi mnou a Kubou byla teprve v plenkách, trochu více projevila své city, všechno by bylo jinak. Možná že kdybych se na jedné z našich procházek vykašlala na to, že se mi zrovna potí ruce, a prostě mu vložila dlaň do té jeho, nabyl by tak dojmu, že ho mám přeci jenom ráda. Kdo ví. Ostatně ani on se díky své stydlivost nikdy moc neprojevoval, a tak nás to pravděpodobně oba přestalo tak nějak bavit... Možná jsme prostě jen jeden s druhým ztratili trpělivost, ačkoliv jsme se původně měli rádi. Jen jsme si to zkrátka před sebou nepřiznali...

Možná že kdybych v ten sobotní večer (nebo nedělní ráno, chcete-li) využila situace a Alešovi prostě vyjevila city, všechno by se taky změnilo. Ale kdo ví...

Někdy v minulém roce jsem taky mohla vyjevit své city Bójovi, kdy se zdálo, že ještě nemá slečnu. Nu, taky jsem to propásla...

(A to tu ani nechci psát o Honzovi, kterému jsem ani nestačila říct, že jsem ho měla hodně, vážně hodně ráda.)

Lidi by prostě měli komunikovat a dělat věci spontánně. Pokud se vám někdo líbí na první pohled, řekněte mu to. Nenechávejte si věci na potom, protože nikdy nevíte, jestli se toho "potom" dočkáte. Mluvte mezi sebou a vyjadřujte city ke svým bližním.
Ale já mám máslo na hlavě! I když tohle všechno píšu, opět jsem takříkajíc nechytila příležitost za pačesy a ten okamžik, který mi MOŽNÁ mohl změnit život, jsem nechala pěkně za sebou, aniž bych se o něj jen sebevíc otřela. To bylo nějak takhle...

Včera se mi moc nechtělo na odpoledku a protože Fífa, který chodí na školu také do R., končil asi v 11:30, zatáhla jsem ji a před dvanáctou jsme se sešli na náměstí. Zašli jsme do jakéhosi nonstopu, kde jsem si dala citrónový čaj a on pivo. Povídali jsme si a já mu vyprávěla o Alešovi. On mi řekl, že jsem měla využít té situace a skočit na něj! Nebo mu minimálně něco říci. Mně to bylo poté taky jasné, ale stejně jsem v Alešově přítomnosti byla jaksi zaseklá a nedokázala jsem říct nic kloudného. Ano, propásla jsem daný okamžik. Poté jsme si s F. začali povídat o tom, že by lidé měli dělat věci spontánně a nakonec jsme probírali ještě další věci. Někdy před druhou odpolední jsem se s ním rozloučila a pospíchala na autobus; ve čtvrt na tři totiž vyjížděl ze stanice.

Bylo pár minut po druhé a autobus zatím nikde. Seděla jsem na lavičce, poslouchala Muse a nohama vydupávala takty linoucí se mi do uší. Náhle jsem spatřila jakéhosi chlapce s kudrnatými vlasy, sluchátky a batohem kráčejícího směrem ke mně. Zadívali jsme se na sebe a nic se nedělo. Všimla jsem si, že ty bílé ponožky, které měl lehce vytažené, nějak nesedí s těmi oranžovými bermudami, jež měl zrovna na sobě. Usedl na lavičku nedaleko mě. Dívala jsem se do dáli.

Přijel autobus a já do něj nastoupila jako první. Chvíli jsem přemýšlela, kam si sednu, nakonec jsem si vybrala sedadlo vzadu, ačkoliv tam moc často nesedávám. Většinou tam totiž sedí takoví ti "drsňáci", kteří halekají jeden přes druhého, a já pak díky nim neslyším svoji mp3. Ten chlapec se sluchátky nastoupil také, sedl si šikmo za mě a stále se nic zvláštního nedělo. Vybalila jsem si svačinu - housku s máslem a ředkvičky od mňaminky (jak říká Markétka, hehe) -, protože mi už kručelo v bříšku. Kousala jsem a drobky létaly úplně všude a části jídla se mi zasekávaly do rovnátek; inu, doufala jsem, že na mě nikdo nekouká. Pak jsem se napila, namazala ruce krémem, jelikož jsem je měla vyschlé, a už se jelo!

Celou cestu jsem se dívala ven na podzimní krajinu, která mě snad nikdy nepřestane uchvacovat, v poklidu poslouchala ty Muse a pak - zrovna když jsme přijížděli do NS - se to stalo! Koutkem oka jsem zahlédla, jak mi kdosi podstrkuje po té liště, co je u okna, jakýsi papír. Vzala jsem si ho. Uvědomila jsem si, že to není papír, nýbrž celá brožurka (přesněji Institut francais de Prague, ale toho jsem si všimla až potom), jež byla otevřená na jakési straně, kde byla propiskou narychlo napsána báseň. Žel bohu s gramatickými chybami, což mne trochu iritovalo.

"Čas vítr myšlenky učesali (!)
opřel se o tvou dlaňi (ehm vážně)
pocit slovem naději zatleskal
se sny v očích na realitu zaťukal...
hudba tvým srdcem ožívá,
ptáci už šli dávno spát,
čára na dlani krémem ožila
a ty ses do her s osudem provdala...
cesta okamžiku utíká,
dveře spontánosti otevírá...
odemkneš svou myšlenkou?"

Ano, napsal to ten mladík s vytaženými bílými ponožkami a s oranžovými bermudami. Musel mě celou tu jízdu bedlivě sledovat! Musel i vidět, jak mi padají drobky od pusy, bože. Najednou jsem si ale uvědomila, jak jsem povrchní, když se dívám jen na vzhled, protože jeho duše musela být - soudě podle té básně - nádherná.
Tedy kdo ví! Možná to vůbec nebyl intelektuál píšící básně (vždyť tam měl gramatické chyby!), ale jen nějaký přenadšený romantik, který se do mne zamiloval na první pohled a myslel si, že mě snad nějakou básní narychlo naškrábanou na kolenech udolá. Nevím, a už to také s největší pravděpodobností nezjistím.
Přečetla jsem si tu báseň, ale stejně jsem moc nevnímala, co v ní je (to teprve až doma, kdy jsem si ji několikrát přečetla znovu), spíš mi v hlavě blikal obrovský nápis: Bože, on mi napsal báseň! Všechno to popisuji zdlouhavě, ve skutečnosti se to stalo asi v minutě. A to taky byla ta smůla. Už jsme skoro přijížděli k zastávce, kde jsem musela vystoupit, a já se na něj otočila. Zadíval se na mne a usmál se. Nevěděla jsem, co říct. Napadlo mě: Dej mu na něj svoje číslo! ale pak taky Vždyť tam měl ty příšerné gramatické chyby! A tak jsem jen řekla: "Je to krásný, ale...já teď budu muset vystupovat." A on na to: "To nevadí," a zase se tak smutně pousmál a zadíval se z okna. Rozloučila jsem se s ním a s brožurkou z francouzského institutu jsem se vydala domů.

Teprve až doma jsem měla chuť si nafackovat! Proč jsem mu nedala svoje číslo! Vždyť bych za to nic nedala!
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc toho lituji.
Ale tady je vidět, jak jsem připravená na vztah, když jsem mu ani nedokázala na tu báseň nic kloudného říct. Musela jsem ho zklamat...
Každopádně si myslím, že můj život je jedna velká ironie. Opravdu vždycky nějak propásnu něco, co se (alespoň na první pohled) zdá být důležité.
Hlavně že jsme si s Filipem povídali v tom nonstopu o tom, že by člověk měl využít každé příležitosti! Tady se zase ukázalo, jak jsem selhala.

Inu, pořád se uklidňuji tím, že třeba ten chlapec nebyl tak úžasný, jak si myslím (ty gramatické chyby, ty chyby!), ale moc mi to nepomáhá. Mám pořád pocit, že jsem včera zahodila něco opravdu důležitého...

Život je vlastně děsně vtipnej, nezdá se vám?
Měla bych napsat povídku...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 19. října 2010 v 18:00 | Reagovat

Tedy toto je... ano, člověk má využít příležitosti. A též mám máslo na hlavě. :/
Hele teda takovou báseň kdyby mi někdo naškrábal jen tak na koleni. I když tedy ty chyby, ta nerytmizace a ty ponožky... ale přesto, jak krásné a romantické!
Nicméně, nic si z toho nedělej. Též nejsem schopná na takové šoky reagovat. A vlastně, kdo by byl, je to svým způsobem stresová situace a to za člověka jedná rozum.

Asi nechápu tvůj komentář u mě, detaily. :D (dneska je to se mnou špatenka, no)

2 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 19. října 2010 v 18:03 | Reagovat

Jo a mimochodem ta anketa je tedy pěkně zlotřilá, jak si má někdo jako já vybrat?!

3 Luciáš Luciáš | E-mail | Web | 19. října 2010 v 18:15 | Reagovat

Ale na stranu druhou si musíš připustit, že kdybys bývala cokoliv komukoliv řekla, nemohla bys takto krásně vzpomínat, protože by ti časem jistě došlo, že je ona persona ve tvých očích nadhodnocena. S tím mám problém často já. Přeceňuju lidi.

4 Eleanor Eleanor | Web | 19. října 2010 v 20:03 | Reagovat

Jo, život je děsně vtipnej, ironickej a vysmívá se nám přímo do ksichtu.
Taky si říkám, co by bylo jinak, kdybych něco udělala jinak. Třeba v posledních dnech se trápím myšlenkou, co by se stalo, kdybych NĚCO řekla K. jednou, když jsme spolu byli v parku. Vlastně to bylo naše poslední "normální" setkání a já ve vzduchu cítila něco fakt zvláštního... Dva dny (pouhé dva dny!) nato se na jedné akci seznámil s tou svojí a už to bylo v loji. No jo, osud si s námi pohrává jako s neposednými loutkami.

5 pavel pavel | Web | 19. října 2010 v 22:25 | Reagovat

byl jsem to já, když na mne nemáš čas a tak jsem se přestrojil jako Zeus za toho mladíka :D
a s tou rukou se netrap, jestli se uvidíme, mně se potí taky... někdy...

6 Lili Lili | 19. října 2010 v 23:08 | Reagovat

Upřímně, věřím, že kdyby to bylo nějaké osudové, ještě na sebe narazíte. I když to zní jako klišé.
Je dobré, že si uvědomuješ, co jsi propásla. Uvědomění je první krok ke změně. A tak se netrap promarněnými šancemi v minulosti a spíš s odhodlanou tváří vyraž vstříc novým výzvám :)

7 J. J. | Web | 20. října 2010 v 18:06 | Reagovat

To je skoro až k neuvěření, že je někdo schopnej udělat něco takovýho ;).
Mně taky jeden kluk psal básničky..ale vyklubal se z něho pěknej úchylák (či jak to říct)..takže s tím nemám moc dobrý zkušenosti.
Každej někdy něco propásne, každej by se rád vrátil a udělat některý věci jinak..ale to už je život, možná i tohle zahazování příležitostí patří k našemu osudu ;)).

8 Morfínová Morfínová | Web | 20. října 2010 v 19:54 | Reagovat

Na druhou stranu, nikdy nevíš, co všechno jsi s tou šancí zahodila - tudíž ani to špatné. Třeba je lepší, že si ho budeš pamatovat jako takovou hezkou milou vzpomínku protože jak už to tak bývá, prví dojem je špatný a to, že napsal báseň ( s gramatickými chybami - který kluk co píše často tohle udělá? :D ) nemusí znamenat vůbec nic.
Ale máslo na hlavě máme asi všichni :D Já se třeba snažím tyhle myšlenky co by bylo, kdybych tenkrát... vůbec neprodukovat protože to akorát znepokojuje. A například u dvou chlapců jsem teď docela ráda, že jsem tenkrát nic neudělala.

9 barfly77 barfly77 | Web | 20. října 2010 v 23:02 | Reagovat

Kdyby měl člověk přemejšlet nad všim, co moh promeškat nebo promeškal, tak se tim akorát užere... vim, o čem mluvim :/
Ale je to super příhoda. :)

10 phoenix phoenix | Web | 28. října 2010 v 17:47 | Reagovat

Chybami se člověk učí...ale to je na vesmíru to úžasný,že dává stále další a další šance dělat chyby...anebo je nedělat.
Kdo ví.třeba už ho neuvidíš a třeba se zase někdy potkáte v autobuse...každopádně víš,co udělat příště!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama