I´ve been looking so long at these pictures of you that I almost believe that they´re real

2. října 2010 v 18:38 | Bliss |  Noise in my head
Jak pěkně dokáže rozněžnit píseň Pictures of You od Cure za melancholických a snových podzimních večerů, kdy se tma vkrádá o něco dříve, než jste byli zvyklí, a tiše vás objímá. Ukrývá do sebe vaše nejniternější myšlenky a vzpomínky, které ale paradoxně právě ve tmě vyplouvají na povrch.

Spisovatel je sám sobě masochistou, napadlo mne včera. Vždyť spisovatelé vlastně celý svůj život žijí ve světě iluzí a představ, které si sami vytvoří. Ne že by jim to snad vadilo! Ale stejně...někdy může být zničující probudit se do reálného světa a zjistit, že ten se od toho snového liší podstatně. Spisovatelé tak často trápí sami sebe, nezdá se vám? Stejně je to jistá...závislost.

Tak jsem asi před čtyřmi dny našla v šuplíku trochu trávy a ubalila si joint. Chvíli jen tak ležel na stole a lákal mne, ale pak jsem ho uložila do chřtánu šuplíku a nic se nedělo.
Vlastně to byl čtvrtek, kdy jsem se cítila docela na draka, jak se říká, a měla jsem chuť toho drahouška zapálit. Pak jsem si ale řekla, že bych z toho ještě měla depresi (když jste totiž smutní nebo naštvaní, marihuana vám náladu ještě zhorší) a nechala jsem ho uvnitř stolu. V pátek totiž měla Bára slavit narozeniny, a tak jsem si pomyslela, že na to bude vhodnější doba.
Pátek nastal a ve škole se nic nedělo. Odpoledne jsem šla do knihovny a půjčila si samou tu zajímavou četbu k maturitě. Teď rozčítám Cizince od Alberta Camuse. Také jsem si konečně půjčila knihu s názvem Veronika musí zemřít od Paula Coelha. Tu sice k maturitě nemusím mít přečtenou, leč slyšela jsem už od hodně lidí, že je moc pěkná a inspirující, a tak když jsem ji našla v knihovně, rychle jsem ji čapla (aby mi ji snad nikdo nevyfoukl před nosem, hehe) a vypůjčila si ji.
Takže byl pátek a bylo asi šest nebo tak nějak a já seděla u bratra v pokoji a četla toho Cizince, když mne napadlo, že bych mohla zkouřit to brko. S tou myšlenkou jsem nějakou dobu koketovala (taky se mi nechtělo zvedat a jít pro to AŽ dolů), načež jsem tedy konečně stanula v bratrově zeleném pokoji, nervózně si pohrávala s tou cigaretou a zapalovačem a dívala se z otevřeného okna ven. Pak jsem to zapálila.
Moc jsem si od toho neslibovala, jelikož rok stará tráva nemá už tak dobré účinky. Také jsem to nevykouřila celé, ale těch pár tahů, které jsem zvládla, stačily! Sedla jsem si zpět do křesla a do ruky si vzala knihu. Chtěla jsem se začíst, ale nějak to nešlo. Myšlenky mi tančily a pohrávaly si se mnou. Nějak to nefunguje, pomyslela jsem si, protože jsem se cítila úplně normálně. Ale pak to přišlo. Byla to jízda jako v nějakém neskutečném životě. Všechno se mi zdálo ostré a plastické. Bylo asi půl osmé a já šla na náměstí za Bárou, Mírou, Š., P. a J. Kráčela jsem po obrubníku a nepadala jsem. Všechny domy, které jsem viděla před sebou a koutkem oka po stranách, mi přišly, jako kdyby to byly jediné domy na CELÉ Zeměkouli. Jako kdyby už nikde jinde neexistoval život. Dokonce ani v jiné ulici. Připadalo mi, že nikde jinde už nejsou žádné budovy, prostě jen temná černota, nic víc. Nevím, jak to popsat, ale ten zážitek nebyl moc pěkný. Připadala jsem si najednou úplně maličká a ztracená.
Došla jsem za kamarády a společně jsme šli do čajovny. Tam teprve jsem se opravdu bavila! A nebylo to ani tak tou trávou, která ze mne mimochodem už pomalu vyprchávala, bylo to samozřejmě hlavně těmi lidmi, kteří mne za ten večer pobavili asi tisíckrát. Rozjařeně jsem sála vodnici a třesoucí se rukou přikládala šálek čaje k retům.

Dnes jsem jela s J. a P. do K. za Fífou. Když jel na motorce, srazilo ho auto, tak má teď něco s nohou a my ho jely navštívit a povzbudit ho. Na to, že by sražen, vypadal dobře. Skoro zdravě, kdyby ovšem nekulhal. Společně jsme se podívali na dva horory, z kterých jsem ale skoro nic neměla, jelikož se na ně s námi koukal i Filipův dvanáctiletý hyperaktivní bratr Ivan, jenž pořád něco povídal. Nakonec si mne odvedl k sobě do pokoje a ukazoval mi plyšové dinosaury. Podívala jsem se z jeho okna s dinosaurem v náručí a nedaleko od jejich zahrady uzřela hřbitov a chmelnice. Mírná mlha to vše balila do svého hávu. Depresivní, pomyslela jsem si a otočila se zpátky na Ivana. Šli jsme se ještě podívat dolů do kuchyně, kde mi I. uvařil borůvkový čaj. Přitom mi vykládal, že u něj v pokoji straší. Prý se mu několikrát sám od sebe zapnul monitor a "přísahám," řekl mi a vykulil na mne oči, "na monitoru se objevil krvavý nápis ´Chcípni´". Otřásla jsem se.
Ale jinak to bylo pěkné odpoledne! Na klíně jsem nejdříve měla Divouska, což je jejich zrzavý kocour, a pak také Ivana, který se na mě nějak až podivuhodně lepil! Na památku mi dal jakési vysušené okvětní lístky z růže, které se prý dají do čaje a následně ten čaj chytne takové aroma. Poděkovala jsem mu a s děvčaty jsme vyrazily k hostinci, kde jsme měli počkat na Nika, bratra J., který pro nás přijel autem.

Můj zubař mi přesně za měsíc sundá rovnátka, hurá!

Poslouchám Cure a listy na stromech se mezitím barví dožluta. Dám si na to mandarinku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 2. října 2010 v 19:06 | Reagovat

Eeeh, takové pocity taky občas mám a to ani nemusím nic hulit. :/
On ještě někdo pojmenuje svého syna Ivan? A bylo mu dvanáct, to pak aby se nelepil. :D :P

2 nejma nejma | Web | 2. října 2010 v 22:02 | Reagovat

ty máš taky zážitky. hulení velice škodí! já už se ho nedotknu, protože mé poslední zážitky měly k těm tvým poměrně hodně daleko.

tak si říkám, co spisovatelé, kteří píšou o válkách a smrti a nebo podle skutečnejch událostí? to neni moc krajina snů. i když jinak máš pravdu, a takhle si připadám i když čtu knížku třeba v mhd. čtu si a pak zvednu hlavu a chvíli mi trvá než si uvědomim co se děje :)

3 Eleanor Eleanor | Web | 3. října 2010 v 12:16 | Reagovat

Veronika musí zemřít je bezesporu zajímavá knížka. Navíc se čte úplně sama, narozdíl od některých děl z povinné literatury.
Hm, teď mě napadlo, že mi v šuplíku taky odpočívá tráva. Vlastně si jí furt šetřím a ani nevím, na jakou tu "zvláštní příležitost".
Chmelnice je tedy hodně depresivní. Zvlášť takhle na podzim. Vlastně všechna pole jsou nějakým způsobem depresivní a v tom oparu mlhy strašidelná.

4 Morfínová Morfínová | Web | 3. října 2010 v 19:41 | Reagovat

Cizinec se mi moc nelíbil, víc mě z téhle literatury zaujal Jean Paul Sartre.
Máš po trávě zajímavé stavy. Mně se jednou stalo, že jsem slyšela zvuky, ale na moje myšlenky to nikdy moc vliv nemělo.
Jo, nám doma taky straší. Ikdyž si myslím, že spíš straší v mojí hlavě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama