V neděli jsem se procházela s Jacquesem venku a většina aut, která jsme potkali, měla na těch svých směšných anténkách babí léto

12. října 2010 v 17:10 | Bliss |  Noise in my head
Právě jsem hrála na baskytaru, nechávala si do bříšek prstů na levé ruce vyrývat rýhy od strun, a přemýšlela nad tím, zda-li mám radši napsat článek, nebo jít s Jacquesem ven na procházku. Zvítězil článek, Jacques počká! Ono se totiž událo několik zdánlivě zajímavých věcí, o kterých si myslím, že má cenu je zaznamenat. A mimochodem: Jacques si právě vesele hopsá na zahradě, zrovínka jsem ho spatřila oknem. Nu, aspoň vypadal vesele...

Inu, včera jsem jela do školy až ve čtvrt na devět, jelikož se naše roztomiloučká státní příspěvková organizace rozhodla zapojit do programu generálek státních maturit a my, nebozí študáci, jsme to o deváté hodině ranní pěkně odzkoušeli. Cestou autobusem jsem poslouchala We Are Scientists, dívala se po lidech sedících okolo mne a taky občas z okna na podzimní krajinu, kterou nesměle oslňovala zář slunce. Usmívala jsem se.

Jako první nás čekal didaktický test z českého jazyka. Tedy ne tak úplně. První věc, kterou jsme museli udělat, bylo vytasení občanských průkazů před jednou učitelkou ekonomiky, kterou pro naši skupinu zvolili jako zadavatelku testů z ČJ ("Ukaž, Andreo. Ano, JE to Andrea. Tady máš test a zadání."  Připadala jsem si jako v mateřské školce, ale taky se mi trochu ulevilo, když vše proběhlo v pořádku, nebyla jsem si totiž jistá, jestli mne již zmíněná učitelka, kterou mimochodem nemáme na žádný předmět, pozná, jelikož fotka na mé občance byla asi čtyři roky stará, měla jsem na ní ještě ty směšné dětské brýle a děsně husté a vzpurné vlasy nezkrocené [a nezničené] žehličkou na vlasy.), přičemž jsme si mohli vzít svůj test. Usedla jsem zpět do lavice a zadívala jsem se na hodiny. Přemýšlela jsem, kdy nás asi tak pustí domů. Nu, po několika instrukcích jsme začali psát asi v 9:05 a měli jsme na vypracování přesně hodinu. Já to tedy měla hotové ještě dříve, čeština mi přišla silně primitivní (dobře měla jsem sice základní verzi, ale proč si volit vyšší, když je k ničemu, hm?), šlo převážně o porozumění textu, a to mi nedělá bůh ví jaký problém. Pak jsme měli asi hodinu pauzu a já se šla vyčurat a na záchodě potkala Péťu, svoji spolužačku, která byla umístěná v jiné skupině a v jiné třídě. Pod sušákem jsme si sušily ruce (já s takovou naléhavostí, až mi zčervenaly) a povídaly jsme si o nadcházejícím slohu z češtiny. Já jí řekla, že nejlepší je psát o něčem, o čem vůbec nemáš ani šajn. Tak jsem to udělala asi před dvěma roky s tou povídkou k příležitosti 35. výročí úmrtí Oty Pavla, kdy jsem psala o rybaření (a mimochodem vyhrála celou soutěž), přičemž jsem v životě rybářský prut nedržela v údech, tedy v rukou. Rozešly jsme se do svých tříd.

Následoval tedy sloh a nás čekalo deset témat, z kterých jsme si museli vybrat jedno (měli jsme na to 25 minut, kdy jsme si téma ROZMÝŠLELI), a následně ho v další hodině zpracovat. Tak jsem se s úšklebkem zadívala na několik obrázků jakéhosi pána, který se snaží dát dohromady židli z Ikei, ke kterému jsme mohli napsat pracovní postup, a silně koketovala s myšlenkou napsat, jak se tato židle staví, nakonec jsem si ale vybrala téma "Má první hodina tance", ačkoliv jsem do tanečních nikdy nechodila. Ano, když o něčem nic nevíte, pište o tom. Všechno jsem si vymyslela. Vlastně jsem se vůbec nesoustředila na popisování tanců, které jsme se o první hodinu učili, spíše jsem psala o tom, jak mi orosená sklenice piva klouže mezi prsty, zatímco se bavím se svým kamarádem Alfrédem, opíjím se vodkou a paní šatnářka na mne zle pohlíží. Ano, při psaní této povídky, tedy pardon, slohu ke státní maturitě, jsem se bavila. Žel bohu už mi nezbývalo tolik času, a tak jsem to ke konci dost odflákla, tudíž z toho slohu nejsem až TAK nadšená, ale legrační je, to zase jo.

Poté jsme měli další hodinu volna nebo možná ještě víc, trochu se to protáhlo. Čekaly nás dva slohy z angličtiny a na ty jsem se tedy moc netěšila, ale nakonec to nebylo tak hrozné. První se týkal jakéhosi dopisu kamarádovi, jemuž radím dvě místa, kam jet do ČR na dovolenou, a co s sebou (jak stupidní!), druhý sloh byla pozvánka kamarádům na narozeninovou party, kam je zvu. Domů jsem tedy jela nakonec asi ve tři čtvrtě na čtyři, chvíli jsem si užívala sluníčka venku s Jacquesem a večer jsem šla s J. do čajovny. A tam se to stalo!

S J. jsme popíjely jakýsi černý čaj s mlékem a fotily se jejím foťákem na mobilu. Vznikaly různě zajímavá fota (rozuměj hrůzná na pohled), přičemž jedna - týkající se mne - byla opravdu ohavná. Tím nechci říct, že bych snad JÁ byla ohavná, to zase né, jen ta fotka byla nějak špatně vyfocená, chápejte, hehe. Dala si ji i na tapetu a při každém pohledu na její mobil se musela chechtat. Přiznám se, že i já se musela smát, ale stejně - pořád jsem jí říkala, aby to smazala. Nechtěla. Počkej, říkám si v duchu, až nebudeš dávat pozor, tu fotku smažu! A J. skutečně po nějaké chvíli nedávala pozor a já jí ten mobil vzala a než stačila jakkoliv reagovat, utíkala jsem s ním na záchod a tam jsem si sedla na mísu a pěkně to smazala. Vrátila jsem se.
J. mezitím svírala MŮJ mobil v ruce a řekla: "Já udělala něco špatnýho." Nějak mi nedošlo, co špatného mohla udělat, a tak jsem se nezhrozila. Přesto jsem ale chtěla vědět, co tím myslí. Nejprve mi nic nechtěla říct, poté mi pověděla: "Poslala jsem od tebe jednu sms..." "Uf! Tak to je dobrý," přerušila jsem ji a tak trochu mi spadl kámen ze srdce. Pak ale dořekla, co začala, a moje srdce se proměnilo ve skálu. "...Kubovi."
"Cooožeee?! Panebože JAKOU?!"
"No...že ho máš ráda."
"Ach!"
"Promiň."
"Ježiš! Teď abych byla půl roku na QIPu neviditelná. No to je tak...TRAPNÝ. Určitě neodepíše a bude si říkat něco ve smyslu: Zase ta kráva otravuje, ta si snad nikdy nedá pokoj... Já jsem mu vůbec nechtěla psát, dokud nenapíše on mně, a celou tu dobu jsem to dodržela, až teď...!"
"Promiň."
"Dala bych si panáka!"
Takže takhle nějak ten rozhovor probíhal. Samozřejmě jsem se tomu nejprve zdráhala uvěřit (J. říkala, že tu SMS hned po odeslání smazala, tudíž v "odeslaných" nic nebylo), ale díky jejímu výrazu jsem pochopila, že si legraci nedělá. Dala jsem si wasabi.
Okolo jedenácté jsme z čajovny odešly a já uvažovala nad tím, že si dám ten zbytek hnusného bílého rumu, ale nakonec jsem ho nechala pěkně v ledničce. Šla jsem spát a žádná sms nepřišla.

Ještě jsem zapomněla napsat, že jsem sice byla kvůli tomu mírně naštvaná, ale taky - a nechtěla jsem si to přiznat - trochu ráda. Byla jsem zkrátka zvědavá, jak Kuba zareaguje a jestli se to všechno nějak vyřeší.

Ráno jsem se probudila až někdy kolem desáté hodiny ranní, jelikož nás dnes čekal ještě didaktický test z jazyka anglického, leč až v jednu hodinu odpoledne. Šla jsem do koupelny. Tam jsem se zadívala do svých očí a přitom prsty hbitě otevírala víčka, kde jsem měla uloženy kontaktní čočky. Mé oči mi přišly bez čoček takové legrační. Panenky mi přišly zvláštní díky tomu, že jsem na nich neměla právě ty čočky, a tak bylo vidět, že je nic nepřekrývá. Jako by do toho bělma byly rovnou...namalované nebo tak něco. Byla to úplně bláznivá a absurdní myšlenka, ale vynořila se mi to dopoledne v hlavě.
Po obvyklých ranních úkonech jsem zamířila zpátky do pokoje a do ruky si vzala mobil. Zapla jsem ho a zuby nervózně stiskla svůj spodní ret. Žádná sms nepřišla. Taky dobře, pomyslela jsem si a šla se nasnídat.

Ve čtvrt na jednu jsem pospíchala na autobus a připadala si jako vysokoškolák. Do školy až v jednu, krásná představa. V autobuse jsem si četla Kerouaca.
O tom didaktickém testu netřeba mluvit. Přišel mi celkem primitivní. Stejně jako čeština i AJ spočívala hlavně v porozumění textu, tudíž jsem nabyla dojmu, že k písemné maturitě z ČJ i AJ vůbec nepotřebujete středoškolské vzdělání, klidně by ji zvládl i žák v deváté třídě, který má jen trochu schopného kantora na český i anglický jazyk. Státní maturita mi tedy přijde tak trochu jako výsměch nám studentům, ale co páni politici chtěli, to mají. A samozřejmě najdou se v mé třídě i tací, kterým kupříkladu právě angličtina dělala problém, takže ono to asi primitivní pro všechny nebylo. Nu, jejich smůla...

To je tedy asi konečně všechno. Kuba jen tak mimochodem není online a já jsem celkem ráda. Teď dopíši článek, doposlouchám Cure, podívám se na Facebook a navleču Jacquesovi vodítko. To se budeme mít! Protože venku...venku je ještě nádherný podzim, který do sebe lapil tu správnou atmosféru.

Hurá!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 13. října 2010 v 15:06 | Reagovat

Já bych ji zabila. Musím si totiž všechno pořešit sama. Zaprvé, nikdo neví líp než já, jak se cítím, a co chci říct. A zadruhé, nechat ostatní řešit mé osobní problémy mi přijde tak trochu zbabělé.
Tím samozřejmě nemyslím, že ty jsi zbabělá, neměla jsi o tom ani tušení, ale víš jak to myslím, ne?

2 Zebra Zebra | Web | 13. října 2010 v 18:24 | Reagovat

Tak sem ráda, že mám konečně nějakou zprávu o těch maturách debilních. A velmi potěšena, že zrovna takle pozitivní. Začínám mít naději že jednou tu maturitu snad udělám. xD

3 Eleanor Eleanor | Web | 13. října 2010 v 20:38 | Reagovat

Týjo, tak to je hotový ŠOK! No, ehm, jaksi to asi trochu víc prožívám. :D Ale já bych jí zabila! Ani si nedovedu pořádně představit, co bych v podobné situaci dělala.
V tvém podání je státní maturita hračka. :) Já se bojím té angličtiny. Ten dopis bych možná ještě zvládla, ale vyplodit něco víc je nad mé úsilí.

4 Satanica Satanica | 13. října 2010 v 20:50 | Reagovat

kdo by mi sáhl na mobil, jeho ruka by se válela vzápětí v písku a vlastní krvi.
ty státní maturity... češtinář říkal, že se tam vůbec nehodnotí nějakej talent a výjimečnost, že to je prostě... úplná kravina. prostě postavený na hlavu. ale přesně tak - páni politici mají, co chtěli, a je fuk, kolik peněz vyletělo komínem.
jak je krásnej tenhle podzim...:)

5 Morphine Morphine | Web | 13. října 2010 v 20:52 | Reagovat

Já se rozhodnu až podle výsledků, kterou úroveň si dám. Bojím se totiž, že kdybych si dala základní a nedostala se letos na vysokou, příští rok už to vejšky můžou rozlišovat kdo má jakou maturitu a byla bych se základní v háji. Navíc ta vyšší mi přišla celkem jednoduchá, ale radši počkám na výsledky :D
Taky jsem si přišla parádně jít do školy až ve dvanáct, pořádně vyspaná a odpočatá ^^

Takovéhle posílání SMS si pamatuju z dob, kdy nám bylo dvanáct :D To to nikdo vážně nebral, teď bych jí asi zabila.

6 imm imm | 14. října 2010 v 17:56 | Reagovat

Aaaa tak s tou smskou by mě to naštvalo. Asi bych mu napsala, že jsem to nepsala já xD.
Tyjo..u nás se ty lidi, co dělali maturitu, moc nadšeně netvářili. Tak aspoň od tebe mám trochu uklidnění x).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama