Listopad 2010

Far apart

24. listopadu 2010 v 22:25 | Bliss |  Noise in my head
Ahoj!

Všechno kolem sebe pořád vnímám stejně jako vždycky. Třeba právě poslechnuvší Cure, kteří docela dobře zapadají do celé atmosféry, jež se kolem mne vytváří už pár dní. Bohužel nějak nestíhám o tom všem psát. Nejen sem na blog, týká se to třeba i mých povídek. Ani nevím, kdy jsem napsala svoji poslední povídku, tuším však, že to bylo někdy v polovině září. Teď nejen že nemám inspiraci (inu, možná by nějaká byla), ale hlavně nemám čas a ani chuť. Je to se mnou hrozné. Všechno se se mnou točí, a mně to vůbec nevadí.

Průměr z angličtiny se mi vyšplhal až na hrozivých 2,7! OSTUDA! Já, která měla z AJ skoro vždy jedničku, mám průměr ke trojce. Nechápu, jak jsem to mohla dokázat. Ani čeština není žádná sláva. A o ostatních předmětech radši nemluvím. Neučím se, a to jsem prosím ve čtvrťáku. Paradoxně ale vše zvládám skoro levou zadní. Nepropadám, vlastně jsem ve všem tak nějak průměrná. Jen mne mrzí ta čeština a angličtina, nechápu, co se to se mnou děje. Anežka mi před chvílí řekla, že se bojí maturity. Já jí na to pověděla, že bych se hrozně moc chtěla bát, ale nemám na to čas. Nemám na strach ani pomyšlení. Nacházím se ve fázi "je mi jedno, jestli odmaturuju nebo ne", je mi vlastně fučák úplně všechno a připadá mi, že tak je to správné...

Možná je to vše proto, že jsem zamilovaná, nevím. Ten šťastlivec (haha) se jmenuje Míra a chodíme spolu skoro už týden. Jsme strašně úchylná dvojka, rozumíme si, jen to před všemi tajíme, protože je zde jeden problém - Š. je do Míry zamilovaná již od prváku. A Š. je moje kamarádka. Zatím nevíme, jak jí to říct, ale chápeme, že čím více to prodlužujeme, tím je to horší... Dnes jsem o tom řekla P. a jen tak z legrace jí pověděla, aby si s Š. hledaly nového basáka, haha. No jo. Život je divnej. Doufám, že se to co nejdříve nějak vyřeší...a pokud možno dobře pro obě strany. Držte nám palce.

Také jsem in love with Wendy Time, to jest jedna píseň od Cure. Nedávno jsem si šla lehnout se sluchátky v uších, byla už noc, tma jako v pytli a já jen tak ležela v posteli se zavřenýma očima, poslouchala jsem právě ty Cure a dokonalost té chvíle mě objímala.
Další krásu jsem zažila před pár dny na hřbitově, kam jsem se jednoho mlhou zahaleného večera vydala s Mírou a P. Rovy a kříže se potápěly v mlžném oparu, větve stromů si pohrávaly s naší představivostí a já vyprávěla strašidelný příběh. Byl to opravdu kouzelný večer, o kterém vám ani nemohu vypovědět, jelikož bych dost možná znehodnotila celou tu nádhernou pohřební chvíli.

No...a takhle já žiju. Mý trapný frky se staly ještě trapnějšími, promiňte. A jak se vlastně máte vy?

So I can hear your voice

14. listopadu 2010 v 15:34 | Bliss |  Noise in my head
Díky Medúze, na kterou jsem se o sobotní odpoledne zase jednou podívala, jsem objevila slovenskou kapelu zpívající anglicky, a tou jsou Swan Bride. Přiznám se, že jsem byla celkem překvapená, že to jsou Slováci, ani bych to do nich neřekla. Trochu mi připomínají Franz Ferdinand s vůní tajemna. Obzvláště z písně Lonely Honeymoon in the Wasteland mi běhá mráz po zádech...

Pořád všechno odkládám - už několik víkendů si chci uklidit binec v šuplíkách a skříních ve svém pokoji (přes týden na to nemám čas!), leč ještě jsem nad tím nehnula ani prstem. Měla bych také začít dělat další souvislý příklad na účetnictví (přes týden jsem si říkala, že se na to vrhnu tento víkend, ale už je neděle a já pořád nic) a začít se učit příklady na praktickou maturitní zkoušku (ekonomika). Měla bych dopsat své drama a doučit se na basu píseň Na Na Na od My Chemical Romance, která mne tak okouzlila. Měla bych dočíst Na Větrné hůrce a vytrhat si obočí, ale jsem TAK LÍNÁ!

Místo toho všeho jsem včera odpoledne byla s Adamem ve Stopu na pivě. Adam mi řekl, že už dva týdny nehulí trávu, protože mu to zakázal doktor a on to kupodivu respektuje. Pozeptala jsem se ho, proč mu to zakázal, řekl mi, že mu prý tráva způsobuje deprese. To celkem znám, i proto nekouřím trávu tak často, jak bych třeba i chtěla. Myslím si, že kdybych si dávala čtyři špeky denně jako třeba Frankie, už by se u mne musela vyvinout nějaká ta psychóza, já jsem totiž podivně emocionální. A silnější drogy už vůbec nemůžu (i když by mne to lákalo), jelikož mám zúženou aortu, a já se obávám, že kupříkladu po užití extáze by to se mnou seklo. Proto ze mě asi nikdy nebude feťák. Tohle všechno jsem Adamovi řekla a on se jen usmíval. Bavili jsme se o hudbě, drogách a básních a já si v duchu říkala, že i když je mu teprve 16, psychicky je mnohem vyspělejší než někteří mí devatenáctiletí vrstevníci.
Adam je strašně zvláštní člověk, rozhodně ho nechci přirovnávat k Jimu Morrisonovi z Doors, stejně to ale teď dělám, jen abyste měli představu, jak jedinečný to je člověk. Je to beatník a intelektuál, píše písně a hraje na kytaru. Společně chceme už nějaký ten pátek založit Pixies Tribute, ale kdo ví, jak to všechno bude... Neznáme totiž bubeníka, jenž by poslouchal Pixies.
O půl páté jsem Adama doprovodila na autobus do L. Ještě než autobus přijel, zapálil si retko, nestačil ho však dokouřit, a tak mi ho podál a já ho cestou domů do sebe pěkně vstřebala. Nechutná, silná Sparta, ble...

Večer jsem jela do R. za Mírou. Dohodli jsme se totiž, že navštívíme tamní taneční. S ním a jeho sestrou Janou jsem se setkala před kulturním centrem. Míra je kavalír, i když jsme se s Janou vehementně bránily, stejně za nás zaplatil vstup a následně dokonce i pití!
Musím se přiznat, že jsme si s Mírou spíš více povídali u stolu, než abychom sledovali dění na parketě, to ale vůbec nevadilo Stejně k nám doléhaly směšné řeči tancmistra, který byl pro svůj ostrovtip mnohem lepší než tancmistr z NS, což jsem ale před Mírou jen nerada přiznávala, hehe.
A pak taneční skončily a následovala volná zábava pro návštěvníky a já v sobě měla již jedno pivo a dvě vodky s džusem, proto jsem se vůbec nezdráhala jít s Mírou na parket, ačkoliv tančit vůbec neumím. Naučil mě pár základních kroků, až na foxtrot, jehož taje mi prostě zůstaly záhadou! To ale vůbec nevadilo, stejně jsme se pořád něčemu smáli a já lidem kolem sebe šlapala na nohy a s úsměvem vetkaným na tváři jsem se omlouvala. Dokonce jsme se domlouvaili, že bychom mohli příští rok chodit do tanečních spolu, on chce do R., já zase pochopitelně do NS, tak uvidíme... Možná tedy na stará kolena (ano, ve dvaceti) ještě začnu chodit do tanečních!
Zpátky do NS jsem jela autem s Mírou, Janou a jejím manželem nebo kamarádem, tím jsem si tak úplně nebyla jistá. Tuze legrační jízda, ale už se mi chtělo trochu spát.

Dnes je krásně.

Pink unicorn

9. listopadu 2010 v 15:50 | Bliss |  Noise in my head
Čusík!

Přiznám se, že si už moc nepamatuji, co se stalo za ten skoro týden, kdy jsem nenapsala. Jen tedy několik skutečností, protože za chvíli zřejmě půjdu za J.:

1. státní maturitu bych samozřejmě udělala, angličtina mi překvapivě dopadla lépe než čeština (ze slohu z AJ jsem dokonce obdržela plných 100%, pořád nějak nemůžu zjistit proč, oba mé slohy mi totiž připadaly jako od žáka páté třídy na základní škole) a sloh z češtiny u mě dopadl tragicky, tedy asi - stydím se to skoro přiznat - nějakých 47%. Inu, pro příště - raději úvahu nežli vyprávění. Co je mi to ale platné, když jsem si skoro jistá, že neudělám praktickou zkoušku, do které je mimo jiné zahrnuta asi miliarda příkladů z ekonomiky a bilion účetních případů.

2. Víkend jsem si užila celkem pěkně. V pátek jsem byla na Růžku s J., Š. a Mírou, v sobotu jsem byla zase v čajovně s J. a následně i u ní doma, kde jsme asi na hodinu skejsly u Facebooku. Vážně, mám pocit, že mě ten FB ovládá. Nechci to svádět přímo na něj, ale mám taky pocit, že díky němu nepíši moc článků na blog. Toho jste si asi všimli. Stagnuje to tu a přiznám se vám, že už mě to moc nebere...aspoň tedy posledních pár týdnů. Přeci jenom - když do té doby zahrnu i mé začátky - bloguji asi už čtyři roky a to je, panečku, celkem dlouhá doba.

3. Taky jsem už dlouho nesepsala žádnou povídku, na druhou stranu to ale snad trochu kompenzuji dramatem, které jsem včera začala psát. Všechno mě to napadlo včera ráno v koupelně (zjistila jsem, že většina věcí mne napadá právě v koupelně, když se dívám na sebe do zrcadla), dokonce jsem uvažovala nad tím, že nepojedu do školy a budu doma psát. Místo toho jsem si ale v autobuse otevřela sešit na češtinu zezadu a sepsala několik svých myšlenek. Ty jsem následně odpoledne přepsala do Wordu. Zbývá mi to dokončit a...inu, vymyslet také začátek. Pokud se mi to podaří dopsat (a pokud mne v příštích dnech nepopadne zběsilá myšlenka, že je to úplně TRAPNÝ a nesmažu to), možná bych to mohla předhodit své třídě a celou komedii předvést v kulturním centru na vánočním programu. A pokud by ještě uvedli mé jméno jakožto autorku celého dramatu, ach...to by bylo něco!

4. Ve škole přežívám a doma se mám dobře. Raduji se z toho, že všechno tak letí, ale zároveň mne to rmoutí. Zatím moc nevím, jak se svým životem naložit, ale momentálně mě to netrápí. Zvláštní? Ne!

Tak pa.

Ty bláho, teď jsem si všimla, že naše třešeň nemá na větvích už ani jeden list!

3. listopadu 2010 v 15:32 | Bliss |  Noise in my head
Ano, je to tak. První článek v tomto měsíci a taky pokračující podzim. Brzké stmívání a obdivování mlhy. A kromě toho ještě další asi milion věcí...

O páteční večer jsem díky své mamince zažila velikou legraci.
Bylo kousek před sedmou hodinou, já mířila do tanečních, ale ještě předtím jsem pečlivě zamkla dům, jelikož mi máma - ačkoliv to samozřejmě vím, ale znáte mámy - neustále opakuje, abych vždy po odchodu z domu, pokud nikdo nebude doma, zamkla. A protože jsem očekávala, že máti spí v ložnici - její pantofle odpočívaly na prahu -, přepečlivě jsem otočila s vítězoslavným výrazem v obličeji klíčem v zámku, jelikož se už nikdo jiný doma nenacházel. Odešla jsem a před kulturním centrem se sešla se Š. a Bárou.
Tak jsme si seděly na židlích a dívaly se na tančící páry, kterým to už docela šlo (aby ne, když už to byla kdovíkolikátá lekce), když po dohrání písně tancmistr do mikrofonu zvolal: "Je tu někde slečna V.?" a má dvě děvčátka se otočila na mě a skoro unisono řekla: "To jsi ty!" Ale to jsem nebyla já, aspoň jsem si to v tu chvíli pomyslela, protože pan tancmistr rozhodně nemohl vědět, že zrovna JÁ přijdu ten večer do tanečních. Ještě několikrát zvolal svůj dotaz (Š. a Bára se na mě lehce s podivem a jakýmsi zoufalstvím, vtisklým do obličejů, zadívaly), já si taky na chvíli pomyslela, zda-lipak jsem třeba nevyhrála nějakou tombolu (divoké prase nebo tak něco), pak mi ale došlo, že taneční rozhodně nejsou mysliveckým plesem a že jsem si kabát neodkládala do šatny, tudíž jsem neměla žádný lístek, na který bych mohla vyhrát. Nechala jsem to zkrátka plavat, myslela jsem si, že to bylo asi na jinou "V." Shoda jmen, znáte to.
Po chvíli ale za mnou přišel Štěpán Ch., že prý mne shání máma. Vyděsila jsem se, co se stalo, a tak jsem zamířila s kabátem a děvčaty v závěsu ke vchodu. Tam stála moje vysmátá matka, zjevně se dobře bavící s již šedivějící paní, která snad už od pradávna, jak si tak pamatuji, trhá návštěvníkům tanečních lístky. Máma mi řekla, že byla s Jacquesem na procházce a že nemá u sebe ani klíče, ani mobil, tudíž vyvolání mého jména před celým sálem jí přišlo jako nejlepší řešení. Otráveně jsem protočila oči a z kapsy kabátu vylovila klíče.
No a to byl pátek.

V pondělí naše třída jela na exkurzi do věznice D. Všichni jsme si z toho dělali různá šprťouchlata, ale před vstupem do věznice, kdy nás prohledávali, jestli u sebe nemáme nějakou zbraň nebo něco podobného, hehe, nám všem obličej jaksi povadl. Uvědomili jsme si, kam se to řítíme.
Tak jsme usedli do jakéhosi sálu, kde pan V. mluvil o tom, jak to funguje ve vězení a kdesi cosi. To bylo celkem zajímavé povídání, ještě zajímavější ovšem byla prohlídka sprch, jídelny, chodeb k celám a tak podobně. Nakonec jsme se vrátili opět do našeho známého sálu, kam za námi přišli dva vězňové, aby se trochu vyzpovídali - René (ano, TEN René. Myslím ten, o kterém byl natočen ten film) a Tomáš. Tom - zda-li ho tu můžu takto familiárně osloviti - byl sympatický dvaadvacetiletý mladík s maturitou z ekonomického lycea, chytrý a při penězích, přesto se chytl špatné party a společně chtěli udělat loupežné přepadení. Dostal dva roky. Říkal, že to byla největší blbost jeho života a že žádné peníze nestojí za pobyt ve vězení. René velmi huhňal, tudíž mu moc nebylo rozumět. Bylo vidět, že je to starý, známý recidivista, zpočátku se choval znuděně (vždyť je to přeci filmová hvězda, no ne?), pak se rozpovídal. Nejvíce mu na vězení vadí ostatní vězňové, protože nemá trochu klidu; nemůže psát knihu. Hm, skoro mne dojmul.
Moc vězňů jsme za dobu našeho "pobytu" nepotkali, pár se jich jen procházelo po hřišti, když jsme vcházeli dovnitř. Celou dobu jsem tajně doufala, že by třeba do toho sálu mohl vtrhnout někdo s pistolí a pěkně nás ohrožovat, ale vše proběhlo želbohu (?) v pořádku.
Po této exkurzi jsme se ještě autobusem rozjeli do Karlových Varů na prohlídku muzea Becherovky (a taky karlovarského Mc Donaldu, hehe). Prohlídka netrvala naštěstí moc dlouho, na jejím konci nás čekaly tři panáky (Lemond, klasická Becherovka a ještě jakási přesladká sračička), které jsme MUSELI vypít, a tak se i stalo. Cestou zpět do R. jsem málem usnula.

Včera jsem po škole zamířila s šesti děvčaty do Pasáže, kde jsme si každá dala dvě piva. Péťa přinesla svoji malou vodnici, kterou napěchovala kokosem (ten tabák nemám moc ráda, ale v tu chvíli mi to cekem chutnalo), a tak jsme čadily až hanba. Inu, bylo to docela príma odpoledne, domů jsem se vracela asi o půl páté. Maminka se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na hřbitov a já řekla, že ano, a vzaly jsme s sebou i Jacquase a svíčky. A zapalovač. Nu a cesta tou tmou byla docela kouzelná, lehce vlezlý vítr ošlehával naše tváře a listy pod našima nohama příjemně šustily. Co to ale bylo proti hřbitovu! Když jsme kráčely k hrobu naší rodiny, míjely jsme ostatní hroby, na kterých se skvěly sálající svíčky a pohřební věnce a květiny. Bylo nádherné se rozhlížet po všech těch světýlkách, mělo to takřka blahodárný vliv na moji duši. Umístily jsme svíčky na ten náš rov a chvíli se kochaly. Pak jsme odešly a odvázaly chudáka Jacquase, který na nás mezitím čekal před hřbitovem. Cestou nazpět jsem mamce řekla, že mám pocit, že jsem se toho pohledu dostatečně nenabažila, máma mi řekla, ať se klidně vrátím a přespím tam. Ušklíbla jsem se a lehce zatahala Jacquese, který mezitím očichával cosi v trávě.
Ale teď tak trochu narážím na jakousi pravdu, kterou jsem včera tak nějak konečně odhalila, odchlípla: Potřebuju někoho mužského pohlaví, s kterým bych mohla po večerech chodit na hřbitov a obdivovat tu nastálou dekadenci, potřebuju někoho, s kým bych mohla mluvit o otázkách života, někoho, s kým bych se mohla procházet mlhou a nebát se. Někoho, s kým bych mohla za podzimních večerů ležet na posteli a při poslechu Cure mu ležet na hrudi a jen tak si přemýšlet. A opravdu, OPRAVDU by to nemusel být můj kluk, stačilo by mi i jen to, kdyby to byl kamarád. Mám několik klučičích kamarádů, ale žádný z nich - pokud je mi známo - nemá podobné smýšlení a podobné chutě jako já. Ach, jaká to škoda...

A tak jsem včera večer přišla domů z procházky a protože mě ukrutně bolela hlava a taky mi moc nebylo dobře po té kokosové vodnici (dokonce jsem i trochu zvracela!), pustila jsem si Cure - jen tak lehce, švitořivě - a zalehla do postele. Mourinka vyspávala na topení a já jsem také usnula. A probudila jsem se, zrovna když začínala píseň Disintegration, a co mne opravdu dojalo bylo to, že Mourinka slezla z topení a vyskočila mi na postel, kde se ke mně stulila a vrněla při každém mém doteku. To byla kouzelná chvilka a hlava mě dokonce přestala bolet.

No a kromě toho jsem se teď odpoledne podívala na známky na internetu a z písemky z ekonomiky, na kterou jsem se učila a o které jsem si myslela, že by mohla dopadnout dobře, jsem dostala 4-! A z písemky z účetnictví, o které jsem si také myslela, že by mohla dopadnout slušně, jsem dostala pětku! Dokonce mám teď díky tomu průměr 4,29! Takže ano, vážení, já neodmaturuji! Nemám nejmenší šanci. Když jsem přesvědčená, že by mi mohla písemka dopadnout pěkně, a dostanu čtyři mínus, to už je vrchol!
Nejhorší na tom je, že ani nejsem naštvaná nebo smutná (hm, to možná ještě přijde)...je mi to jedno. Opravdu jsem dospěla do bodu, kdy je mi jedno, jestli odmaturuju nebo ne, hlavně už to chci mít za sebou.
Budu asi bídník.
No ale zase ze čtvrtletky z IT, které jsem se také obávala, mám druhý nejlepší průměr, a to 3,81. Já vím, asi se teď smějete, rozhodně to není žádná výhra, ale vzhledem k tomu, že zbytek třídy má průměr mezi 4,2 - 4,6, jsem na tom ještě dost dobře. Možná tedy aspoň odmaturuji z IT.

Už je to nějakej měsíc, co jsem si stáhla album Resistance od Muse, a pořád ještě nemám moc najetý jejich písně. Zvláštní...

Cha, mám chuť na wasabi a nějakej dobroučkej zelenej čaj.