Ty bláho, teď jsem si všimla, že naše třešeň nemá na větvích už ani jeden list!

3. listopadu 2010 v 15:32 | Bliss |  Noise in my head
Ano, je to tak. První článek v tomto měsíci a taky pokračující podzim. Brzké stmívání a obdivování mlhy. A kromě toho ještě další asi milion věcí...

O páteční večer jsem díky své mamince zažila velikou legraci.
Bylo kousek před sedmou hodinou, já mířila do tanečních, ale ještě předtím jsem pečlivě zamkla dům, jelikož mi máma - ačkoliv to samozřejmě vím, ale znáte mámy - neustále opakuje, abych vždy po odchodu z domu, pokud nikdo nebude doma, zamkla. A protože jsem očekávala, že máti spí v ložnici - její pantofle odpočívaly na prahu -, přepečlivě jsem otočila s vítězoslavným výrazem v obličeji klíčem v zámku, jelikož se už nikdo jiný doma nenacházel. Odešla jsem a před kulturním centrem se sešla se Š. a Bárou.
Tak jsme si seděly na židlích a dívaly se na tančící páry, kterým to už docela šlo (aby ne, když už to byla kdovíkolikátá lekce), když po dohrání písně tancmistr do mikrofonu zvolal: "Je tu někde slečna V.?" a má dvě děvčátka se otočila na mě a skoro unisono řekla: "To jsi ty!" Ale to jsem nebyla já, aspoň jsem si to v tu chvíli pomyslela, protože pan tancmistr rozhodně nemohl vědět, že zrovna JÁ přijdu ten večer do tanečních. Ještě několikrát zvolal svůj dotaz (Š. a Bára se na mě lehce s podivem a jakýmsi zoufalstvím, vtisklým do obličejů, zadívaly), já si taky na chvíli pomyslela, zda-lipak jsem třeba nevyhrála nějakou tombolu (divoké prase nebo tak něco), pak mi ale došlo, že taneční rozhodně nejsou mysliveckým plesem a že jsem si kabát neodkládala do šatny, tudíž jsem neměla žádný lístek, na který bych mohla vyhrát. Nechala jsem to zkrátka plavat, myslela jsem si, že to bylo asi na jinou "V." Shoda jmen, znáte to.
Po chvíli ale za mnou přišel Štěpán Ch., že prý mne shání máma. Vyděsila jsem se, co se stalo, a tak jsem zamířila s kabátem a děvčaty v závěsu ke vchodu. Tam stála moje vysmátá matka, zjevně se dobře bavící s již šedivějící paní, která snad už od pradávna, jak si tak pamatuji, trhá návštěvníkům tanečních lístky. Máma mi řekla, že byla s Jacquesem na procházce a že nemá u sebe ani klíče, ani mobil, tudíž vyvolání mého jména před celým sálem jí přišlo jako nejlepší řešení. Otráveně jsem protočila oči a z kapsy kabátu vylovila klíče.
No a to byl pátek.

V pondělí naše třída jela na exkurzi do věznice D. Všichni jsme si z toho dělali různá šprťouchlata, ale před vstupem do věznice, kdy nás prohledávali, jestli u sebe nemáme nějakou zbraň nebo něco podobného, hehe, nám všem obličej jaksi povadl. Uvědomili jsme si, kam se to řítíme.
Tak jsme usedli do jakéhosi sálu, kde pan V. mluvil o tom, jak to funguje ve vězení a kdesi cosi. To bylo celkem zajímavé povídání, ještě zajímavější ovšem byla prohlídka sprch, jídelny, chodeb k celám a tak podobně. Nakonec jsme se vrátili opět do našeho známého sálu, kam za námi přišli dva vězňové, aby se trochu vyzpovídali - René (ano, TEN René. Myslím ten, o kterém byl natočen ten film) a Tomáš. Tom - zda-li ho tu můžu takto familiárně osloviti - byl sympatický dvaadvacetiletý mladík s maturitou z ekonomického lycea, chytrý a při penězích, přesto se chytl špatné party a společně chtěli udělat loupežné přepadení. Dostal dva roky. Říkal, že to byla největší blbost jeho života a že žádné peníze nestojí za pobyt ve vězení. René velmi huhňal, tudíž mu moc nebylo rozumět. Bylo vidět, že je to starý, známý recidivista, zpočátku se choval znuděně (vždyť je to přeci filmová hvězda, no ne?), pak se rozpovídal. Nejvíce mu na vězení vadí ostatní vězňové, protože nemá trochu klidu; nemůže psát knihu. Hm, skoro mne dojmul.
Moc vězňů jsme za dobu našeho "pobytu" nepotkali, pár se jich jen procházelo po hřišti, když jsme vcházeli dovnitř. Celou dobu jsem tajně doufala, že by třeba do toho sálu mohl vtrhnout někdo s pistolí a pěkně nás ohrožovat, ale vše proběhlo želbohu (?) v pořádku.
Po této exkurzi jsme se ještě autobusem rozjeli do Karlových Varů na prohlídku muzea Becherovky (a taky karlovarského Mc Donaldu, hehe). Prohlídka netrvala naštěstí moc dlouho, na jejím konci nás čekaly tři panáky (Lemond, klasická Becherovka a ještě jakási přesladká sračička), které jsme MUSELI vypít, a tak se i stalo. Cestou zpět do R. jsem málem usnula.

Včera jsem po škole zamířila s šesti děvčaty do Pasáže, kde jsme si každá dala dvě piva. Péťa přinesla svoji malou vodnici, kterou napěchovala kokosem (ten tabák nemám moc ráda, ale v tu chvíli mi to cekem chutnalo), a tak jsme čadily až hanba. Inu, bylo to docela príma odpoledne, domů jsem se vracela asi o půl páté. Maminka se mě zeptala, jestli s ní nechci jít na hřbitov a já řekla, že ano, a vzaly jsme s sebou i Jacquase a svíčky. A zapalovač. Nu a cesta tou tmou byla docela kouzelná, lehce vlezlý vítr ošlehával naše tváře a listy pod našima nohama příjemně šustily. Co to ale bylo proti hřbitovu! Když jsme kráčely k hrobu naší rodiny, míjely jsme ostatní hroby, na kterých se skvěly sálající svíčky a pohřební věnce a květiny. Bylo nádherné se rozhlížet po všech těch světýlkách, mělo to takřka blahodárný vliv na moji duši. Umístily jsme svíčky na ten náš rov a chvíli se kochaly. Pak jsme odešly a odvázaly chudáka Jacquase, který na nás mezitím čekal před hřbitovem. Cestou nazpět jsem mamce řekla, že mám pocit, že jsem se toho pohledu dostatečně nenabažila, máma mi řekla, ať se klidně vrátím a přespím tam. Ušklíbla jsem se a lehce zatahala Jacquese, který mezitím očichával cosi v trávě.
Ale teď tak trochu narážím na jakousi pravdu, kterou jsem včera tak nějak konečně odhalila, odchlípla: Potřebuju někoho mužského pohlaví, s kterým bych mohla po večerech chodit na hřbitov a obdivovat tu nastálou dekadenci, potřebuju někoho, s kým bych mohla mluvit o otázkách života, někoho, s kým bych se mohla procházet mlhou a nebát se. Někoho, s kým bych mohla za podzimních večerů ležet na posteli a při poslechu Cure mu ležet na hrudi a jen tak si přemýšlet. A opravdu, OPRAVDU by to nemusel být můj kluk, stačilo by mi i jen to, kdyby to byl kamarád. Mám několik klučičích kamarádů, ale žádný z nich - pokud je mi známo - nemá podobné smýšlení a podobné chutě jako já. Ach, jaká to škoda...

A tak jsem včera večer přišla domů z procházky a protože mě ukrutně bolela hlava a taky mi moc nebylo dobře po té kokosové vodnici (dokonce jsem i trochu zvracela!), pustila jsem si Cure - jen tak lehce, švitořivě - a zalehla do postele. Mourinka vyspávala na topení a já jsem také usnula. A probudila jsem se, zrovna když začínala píseň Disintegration, a co mne opravdu dojalo bylo to, že Mourinka slezla z topení a vyskočila mi na postel, kde se ke mně stulila a vrněla při každém mém doteku. To byla kouzelná chvilka a hlava mě dokonce přestala bolet.

No a kromě toho jsem se teď odpoledne podívala na známky na internetu a z písemky z ekonomiky, na kterou jsem se učila a o které jsem si myslela, že by mohla dopadnout dobře, jsem dostala 4-! A z písemky z účetnictví, o které jsem si také myslela, že by mohla dopadnout slušně, jsem dostala pětku! Dokonce mám teď díky tomu průměr 4,29! Takže ano, vážení, já neodmaturuji! Nemám nejmenší šanci. Když jsem přesvědčená, že by mi mohla písemka dopadnout pěkně, a dostanu čtyři mínus, to už je vrchol!
Nejhorší na tom je, že ani nejsem naštvaná nebo smutná (hm, to možná ještě přijde)...je mi to jedno. Opravdu jsem dospěla do bodu, kdy je mi jedno, jestli odmaturuju nebo ne, hlavně už to chci mít za sebou.
Budu asi bídník.
No ale zase ze čtvrtletky z IT, které jsem se také obávala, mám druhý nejlepší průměr, a to 3,81. Já vím, asi se teď smějete, rozhodně to není žádná výhra, ale vzhledem k tomu, že zbytek třídy má průměr mezi 4,2 - 4,6, jsem na tom ještě dost dobře. Možná tedy aspoň odmaturuji z IT.

Už je to nějakej měsíc, co jsem si stáhla album Resistance od Muse, a pořád ještě nemám moc najetý jejich písně. Zvláštní...

Cha, mám chuť na wasabi a nějakej dobroučkej zelenej čaj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 3. listopadu 2010 v 16:49 | Reagovat

Ách, já úplně miluji, když se ráno probudím, kocour přiběhne a radostně mě zalehne!

Hm, exkurze ve vězení a muzea Becherovky. To nás nevzali nikam. :D
Ach muži... a pak že se bez nich dá žít. :|

2 Eleanor Eleanor | Web | 3. listopadu 2010 v 20:03 | Reagovat

Exkurze ve vězení? Zajímavý. Nás vůbec nikam nevemou. A když už, tak musíme někde mrznout a jít zpátky pěšky. Pche. No, v prváku jsme vlastně byli na nějaké fakultě, kde byly horniny. To bylo fajn.
Ano, nějaký ochotný muž je vždy potřeba...
Účetnictví nesnáším. To si prostě do té hlavy nenatřískám nikdy!

3 Morfínová Morfínová | Web | 4. listopadu 2010 v 18:13 | Reagovat

Asi mi taky chybí nějaká moje druhá polovina, která by mě chápala, která by mě poslouchala a sdílela moje myšlenky. Ale svoje hledání někoho takového jsem na dobu pobytu tady vzdala. Doufám, že až začnu objevovat širší svět objevím i toho, na koho čekám.

Resistance jsem dokázala pořádně ocenit až po docela dlouhé době, ale stejně nepatří mezi má nejoblébenější alba

4 pavel pavel | Web | 14. listopadu 2010 v 14:36 | Reagovat

kočka bere naše bolesti na sebe, protože pro ni je to přímo takový balzám na duši.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama