Prosinec 2010

Duševní nevěra

24. prosince 2010 v 12:48 | Bliss |  Instantní příběhy
Již pár dní jsem měla takovou tu správnou náladu na sepsání nějaké té povídky a včera večer mě to trklo, ba dokonce mě to pěkně silně praštilo přes nos. Inspirace tu rázem byla jako mávnutí kouzelným proutkem a já si okolo desáté hodiny večerní zalezla se sešitem, kam si píši povídky, do postele, pustila si Swan Bride a následně i Cure a psala a psala a... Někdy kolem půlnoci jsem skončila. Totálně vyčerpaná, což se mi snad ještě nikdy nestalo, jako po nějakém běhu na dlouhou trať. Jen jsem tak ležela v posteli, pravá ruka mne bolela ukrutně, album Disintegration mi pomalu dohrávalo a já...já se usmívala.

Duševní nevěra

   Ležela na zádech a dívala se do stropu; ne že by ho v té tmě dost dobře viděla. Hvězdy, které obkličovaly měsíc, jako by svítily na výstrahu, ona o tom však nevěděla. Musela by trochu pootočit hlavu, aby spatřila tu noční pohádku za oknem, a to se jí moc nechtělo. Ruce měla založené za hlavou, lehce se kousala do rtu - na jazyku už cítila chuť krve, kterou nesnášela, přesto v tom pokračovala - a přemýšlela nad tím, jestli se ještě v tom pravém rohu pokoje ukrývá pavouk, nebo jestli popolezl trochu ze své skrýše…třeba blíž k ní. Neměla ráda pavouky, i když vlastně ani nevěděla proč. Kdyby jí po ruce lezla housenka, nijak by jí to nevadilo, ale to hnusné, odporné zvíře s osmi nohama?! Zhnuseně se otřásla. A přitom je to živočich jako každý jiný, pomyslela si. A pak ji napadlo, že tohle mají lidé v sobě tak nějak zakořeněné už odjakživa. Myslet si o někom, kdo vypadá nějak zvláštně, odpudivě, že je hned zkažený a zlý.
   Vedle ní se lehce pohnula peřina.
   Jestlipak spí, promluvila sama k sobě v duchu. Podle pravidelného oddechování odhadla, že ano. Opatrně otočila hlavu směrem k němu tak, aby to neslyšel. Přišlo jí to absurdní, tak malý pohyb nemůže nadělat žádný hluk, ale v tom tichu, které je něžně hladilo, se jí zdál sebemenší zvuk příšerně hlasitý. Zadívala se na něj. Mezi nimi se rozprostírala tma jako nějaká hradba.
Jen stěží rozeznávala obrysy jeho poněkud většího nosu, rty skoro vůbec neviděla a řasy? To bylo jen jakési neviditelné obklíčení jeho očí. Přesto věděla, že tam je. Že tam je celá jeho osobnost, charisma, srdce a duše, jeho všímavost.
   Věděla, že tak milého a pozorného muže, jako je její přítel, by si přála snad každá žena, ona sama však cítila, že ho nedokáže pořádně…chvíli přemýšlela o vhodném slovu a pak ji napadlo "docenit". Věty typu "já si tě nezasloužím, byl/a bys šťastnější s někým jiným" jí vždy připadaly jako obrovské a zároveň falešné klišé, v jejím případě ale byly bohužel pravdivé. Vážně měla pocit, že by si zasloužil někoho mnohem lepšího, než je ona.
   Zkoumavě ho pozorovala. Tma se ještě nechtěla podrobit světlu, to ani náhodou, přesto trochu ztrácela na síle, a ona tak v tom šeru mohla pozorovat zvedající a klesající peřinu na jeho hrudi. Mírně zachrápal, pousmála se.
   Často jí říkal, že ji miluje, snad každý den. Občas přemýšlela, jestli to myslí vážně, když jí tak často vyznával svoji lásku, a jestli si vůbec uvědomuje, co tím míní. Říkala mu tahle dvě slova jen někdy, a to sama nevěděla, jak moc upřímně je myslí. Byla si jistá, že on miluje víc ji než ona jeho. A také tušila, že on to ví.
   Bylo to něco v ní, co jí bránilo se pořádně zamilovat. Nějaká prohnilá zkaženost. Nejradši by ji odsála ze své duše a pak pustila do oblak. Tam by se mohla lehce vznášet. Možná jsou ve skutečnosti temné mraky nečistoty všech lidí na zemi, přemítala. Nečistoty, kterých se odvážili zbavit. A ty bílé…to jsou duše těch, kteří se rozhodli ponechat si v sobě ty špatné stránky…
   Co mne to napadá? uchechtla se sama pro sebe a na chvíli zavřela oči. Vzpomněla si, jak s ním celkem nedávno chtěla debatovat o tom, co se děje po smrti. Měla hodně teorií, které před ním chtěla rozvinout, sotva ale začala, odbyl ji tím, že po smrti zkrátka NIC není, jen temnota, kterou si ale stejně nikdo nedokáže uvědomit, protože už je mrtvý, vzal si z lednice pivo a šel se dívat do obývacího pokoje na fotbal. Vadilo jí, že neumí popustit uzdu své fantazii, že se nedokáže radovat z maličkostí (někdy jí říkal, že se chová jako dítě a když mu na to odvětila "no a co", jen zakroutil hlavou) a neposlouchá stejnou hudbu jako ona (možná se to někomu může zdát jako malichernost, ale pro ni to bylo opravdu důležité). Samozřejmě se říká, že nikdo není dokonalý a láska je hodně o toleranci, přesto - i když měl její přítel plno dobrých vlastností - tohle byly jakési pomyslné škraloupy jejich vztahu. Tedy spíš jejího; on nevěděl, že jí to vadí, a ona by mu to nikdy nepřiznala. Proč taky? Jediným problémem pro ni byla vlastně ona sama. Pořád s něčím nespokojená, tak je to.
   Čekám na Godota, napadlo ji té noci a vlastně to byla pravda. Čekala na zázrak. Měla v hlavě vytvořeného muže, jenž ztělesňoval její ideál - vypadal a choval se tak, jak by si přála, aby se její přítel choval a vypadal. Již od puberty hledala takový ideál, ale nenacházela ho. Vždy měla někoho, s kým jí bylo dobře, ale po čase ho opustila s tím, že jí s ním zkrátka nebylo SKVĚLE. Myslela si, že na ni někde čeká (číhá?) někdo mnohem lepší, dokonalejší.
   (Godot?)
   Věděla, že tak akorát ničí své potenciální muže a nejvíc samu sebe, ale nemohla si pomoci. Bylo to zkrátka jako nějaká choroba. Zezačátku to vždy bylo krásné, pak si ale na svém protějšku začínala všímat drobných vad, které by určitě její ideál neměl, a nakonec se s ním rozešla, protože ho zkrátka nedokázala milovat. Protože měla v hlavě někoho jiného, kdo ani neexistoval. Myslela si, že její nynější přítel je jen jakási přestupní stanice na cestě za štěstím…a dokonalostí.
   Hlasitě si povzdechla a otevřela oči, vzápětí se lekla. Nespal, díval se přímo na ni. Když viděl její pohled, koutky úst se mu zvedly do plachého úsměvu. Vytáhl ruku zpod peřiny a dlaní, jemnou jako motýlí křídla, jí lehce přejel po tváři.
   "Miluji tě, lásko."
   Na chvíli zaváhala, byli do sebe zaklesnuti pohledem, který jako by říkal vše. Alespoň z jeho strany. Ona mlžila.
   "Já…," zaváhala, její suché, popraskané rty se lepily k sobě. "Já…tě také miluji." Konečně to ze sebe dostala, ale ta zkaženost zůstala uvnitř. Jako mraky nacucané deštěm. Vypustila ze sebe jen jakási bílá oblaka předstírané zamilovanosti. Viděla, jak mu potemněly oči. Oba tušili tu lež, která jeho svazovala a ji rozvazovala. Párkrát zamrkala, do očí se jí draly slzy. Přetočila se na druhý bok. Cítila jeho zamyšlený pohled v zádech, spaloval její tělo, a zároveň zmrazoval duši. Jen jednou se zhluboka nadechla a pak propukla v tichý pláč. Slzy ji hladily jako hedvábí.

Where is the title?

21. prosince 2010 v 13:30 | Bliss |  Noise in my head
Kéž bych občas nebyla tak moc znuděná svým životem! Včera jsem dokonce přerušila nějaké video na YT od Muse jen proto, že mě prostě nebavilo na něco upírat svůj zrak. Teď jsem si chtěla zahrát na basu, ale odradilo mne pomyšlení, že bych ji nejdříve musela vybalit z pouzdra a pak ladit.
Udělejte se mnou někdo něco! Tahle letargie, která mě obklopuje již pár měsíců, musí přeci skončit! A čím dřív, tím líp.
Dnes ráno mi Míra napsal báseň. Myslím, že by měl vydat nějakou sbírku, kam se na něj hrabu já?! Jsem loser, který naposledy napsal něco v září, a místo toho, aby začal nad něčím přemýšlet, pořád si jen stěžuje na to, že nemá inspiraci a hroutí se v syndromu vyhoření. To jsem prosím pěkně já. Tohle mi jde.

Právě poslouchám píseň Bliss od Muse a vzpomněla jsem si, jak jsme s děvčaty trávily v létě týden ve Vestci a jak jsem jedné noci usínala s Muse v uších a probudila se právě při této písni. Jak mne obklopovala hustá tma a já jen pomalu a dosti neochotně nabývala plného vědomí a v tom zmatku mojí duše, který trval jen pár vteřin, se mi úvod této písně zdál ještě krásnější než kdykoliv předtím. O něco tajemnější nebo tak něco...
xmas
Od té doby, co jsem naposled napsala, se toho docela hodně změnilo. Už se zase bavím se Š. a vděčím tomu hlavně J., která nás tak nějak dala dohromady.
Minulou středu k večeru mi totiž Š. napsala (za přemlouvání J.), jestli se s ní nechci sejít u gymplu. A já šla, ale ještě předtím jsem řekla své mamince, která zrovna myla nádobí v kuchyni nebo dělala cukroví nebo hladila Mourinku nebo tak něco, že pokud nepřijdu do půl hodiny, ležím někde ve škarpě v tratolišti krve. To ji vyděsilo a hned začala říkat, ať nechodím a pak zase něco ve smyslu, co když Š. přijde za námi domů a všechny nás vyvraždí? Tomu jsem se upřímně nahlas a z plna hrdla rozesmála a řekla své mámě, že se moc kouká na kriminálky. Odcházela jsem z domu, ale přitom mne napadlo: Jestli mi jednu natáhne, ať je to někam nahoru, a ne do zubů...vždyť ty mám teď rovné! Vážně jsem se trochu obávala, abychom se se Š. nepopraly.
Najednou jsme proti sobě stály u gymnázia, které se nad námi hrozivě tyčilo, a tma a vítr se spolu mrazivě mísily. Pozdravily jsme se a nevěděly, co říct. Pak najednou Š. řekla: "To je docela trapný, co?" a já podle této věty a podle tónu, jakým to řekla, poznala, že to nakonec nebude  tak horké, jak se zdálo. A nebylo! Šly jsme se projít městem, procházely jsme se vlastně asi dvě hodiny, při kterých jsme si vše vyříkaly; najednou jsme se zase bavily, jako by se nic nestalo. Spadl nám šutr ze srdce.

V pátek jsme zpečetili naše nově nabyté přátelství společně v čajovně, totiž já, Míra, Š., P., J. a Jarda, přítel J. Dali jsme si dýmku míru (tedy vodnici), červené víno a wasabi. Po dokouření, dopití a dojezení jsme se rozjeli Jardovým autem na Kladno do McDonald´s a večer jsme završili u mě v pokoji (to už ale bez J. a Jardy) s Lemondem, mojí baskytarou a hudbou z PC. Všem se nám ten den tuze líbil.

A tak jsme se také mohli vydat v sobotu na Růžek na vánoční koncert, na který se vždy těším...nu, chtěla jsem napsat půl roku dopředu, ale já se na něj vlastně těším již od skončení toho minulého Xmasu. Nakonec jsem tedy šla jen já s Mírou, P. a Š. Takové malé překvapení měl být Dejv, který má přijet sem do Čech na vánoční prázdniny, želbohu ale kvůli počasí zůstal na letišti v Británii a touto dobou tam stále ještě ten chudák malej je. A Bára z Prahy také nedorazila.
Koncert jsme si nakonec užili jen já, Míra a P., Š. byla celý večer nějaká skleslá a nakonec odešla dříve domů. Díky tomu všemu poskakování a juchání jsem pak v noci dostala křeč do obou nohou, a málem jsem díky tomu Míru skopla z postele. Už nikdy se na žádných koncertech ani nehnu! Ještě teď cítím, jak mám své nohy lehce ztuhlé...

Š. nám pak ráno napsala sms, že se omlouvá, ale měla zrovna nějakou depresi. J. mi včera zase říkala, že prý Š. ještě není připravená vidět mě a Míru společně, jak se k sobě  tiskneme. S tím se ale nedá nic dělat, musí si zvyknout...

Inu, to je asi vše. Další článek bude bůh ví kdy (a jestli vůbec, hehe), užijte si Vánoce (a kdyby něco, tak i Silvestra), já si jdu zahrát na basu a promyslet dárky, protože zatím nemám žádný koupený, jen je jeden na cestě. Tak. Já to všechno nějak flákám.

Wait, they don´t love you like I love you

12. prosince 2010 v 14:06 | Bliss |  Noise in my head
Čas letí strašně rychle, nezdá se vám? Naposledy jsem napsala v úterý, přesto mám pocit, jako by to bylo teprve včera. Sníh se mi lepí na řasy už několik dní, přesto je ještě podzim; jak paradoxní.

V pátek navečer jsme s Mírou jeli do Prahy na maturák mé kamarádky Katky. Byla obrovská zima, a tak jsem jela v kalhotách a mikině; v ruce jsem svírala igelitku s šaty, silonkami a botami. Po menších nesnázích jsme našli kongresové centrum, kde se ples konal. S Katkou jsme měli sraz u vchodu, kde nám předala lístky, já hned běžela na záchod, abych se převlékla. Abych převlékla svoji duši. Po pár minutách jsem se zjevila po boku Míry, koupili jsme si víno a šli usednout ke stolu vedle Dáši, to jest kamarádka moje a Katky. Jenomže co se nestalo! Pan T., který celý maturák uváděl, zvedl vysoko nad hlavu červenou peněženku a s mikrofonem u úst se zeptal, zda-li ji někdo neztratil na záchodech. Hned jak tohle vyslovil - a taky ta červená peněženka, kterou vlastním, že jó -, mi bylo jasné, že je moje. Kdo jiný by také mohl ztratit peněženku na záchodech než já, která se tam převlékala? A tak se ještě pro jistotu podíval na kartičku pojišťovny, kterou jsem v ní měla, a následně se sálem rozlehlo moje jméno. Vstala jsem ve svých modrých šatech s bílými puntíky a prošla celý sál se všemi páry očí na mě upřenými, ujala se své peněženky, pěkně poděkovala (lidé mi dokonce zatleskali, ach bože, bylo to trapné!) a ladnými kroky (haha) odkráčela zpět k Mírovi a Dáše. Zčervenala jsem. Pro jistotu jsem se napila červeného vína.
Jinak se mi už ale nic zajímavého nestalo, jen jsme s Mírou vyhráli v tombole hru FIFA 2009 a já myslela, že v té tombole bude aspoň prase!
Řekla bych, že se maturák vydařil. Jak jsem tam tak seděla, zatoužila jsem po tom, aby už byl dvacátý první leden, to jest den mého maturáku. Jistě to bude také legrace.
Když tak mluvím o svém maturáku, nesmím zapomenout podotknout, že jsem si konečně vybrala píseň, která mi bude hrát při šerpování. Původně jsem myslela, že to bude Big Me od Foo Fighters, ale nakonec jsem to změnila. A snad už definitivně. Tou novou písní je Golden Skans od Klaxons. Škoda jen, že mi ji nemůžou zahrát celou.

Včera jsem tak trochu pracovala na tom souvislém příkladu na účetnictví. Díky tomu jsem pak celý den měla pocit, že je neděle; já totiž v sobotu nikdy nic do školy nedělám. Dnes v tom ještě musím pokračovat, snad to úspěšně dodělám. Ještě že mi Markétka půjčila svůj SP, jinak bych se s tím pravděpodobně mořila po zbytek svého života. Mimochodem něco takového pak bude v maturitní písemce v dubnu. Jestli odmaturuji, jsem bohyně!

xmas
Nu, a co na závěr říci? Za týden se u nás koná tradiční vánoční koncert, na který se vždy těším snad už půl roku dopředu. Letos to bude pátý ročník, tak čekám nějaké bomba kapely. Něco jako třeba Placebo, Franz Ferdinand či snad Pixies, haha.
Na ten koncert jdu s Mírou a dozvěděla jsem se, že tam jde i Š., což zajisté bude legrace. Možná bych si měla koupit make-up, abych pak měla čím zakrýt monokl. Nedávno jsem totiž šla s Mírou po náměstí a J. mi včera řekla, že prý nás se Š. viděly. My jsme je tedy nespatřili, což je možná dobře. A Š. jí řekla něco ve smyslu: "Támhle jsou ti dva, pojď pryč," a pak: "Kdybych viděla, že se líbají, tak jim snad jednu fláknu!" Takže se to má asi nějak takhle. Š. mi možná někdy v budoucnu ODPUSTÍ (?!), ale pravděpodobně asi nikdy nebude respektovat můj vztah s Mírou. A já si říkám: Má takové kamarádství vůbec cenu? Š. se přestala bavit se mnou, takže by to měla být ona, kdo za mnou přijde a znovu naváže kontakt, ne já. Abych pravdu řekla, nějak jsem ztratila chuť jí v tom lednu požádat o setkání v čajovně a následné vyříkání, jak jsem měla původně plánu. Má to totiž vůbec cenu, hm?
Nejsem si tak úplně jistá. Bohužel.

Don´t wanna be your monkey wrench

7. prosince 2010 v 20:21 | Bliss |  Noise in my head
Hm, hm, proč nenapsat, že jo?
Někdy bych si měla najít trochu času v mém zoufale prázdném, nudném a nicnedělajícím životě a napsat povídku. Potřebuju to jako sůl. Řekla bych, že vy taky. Želbohu ještě nemám udělaný souvislý příklad na účetnictví (mám takový pocit, že se to odevzdává ve čtvrtek, jak to mám jako stihnout, he?!), ani podnikatelský záměr, což bude taky dobrá prča. Na PZ mám ale ještě dva týdny, a tak vesele odkládám a loupu mandarinky. Tak snad o vánoční prázdniny se probudím.

Naše NOVÁ část budovy školy je zatopena. Střecha neunesla nápor sněhu nebo co, zkrátka nám roztávající sníh pěkně pokropil ty lepší schody, a tak musíme chodit po těch ošklivějších, který jsou na pěkně nevýhodný pozici a tak vůbec. Zítra mám referát na Godota, docela se těším. Já jsem divnej introvert, co v sobě rád probouzí extroverta. Nebo taky lva.

Pro inspiraci bych si zase někdy měla přečíst Tracyho tygra.
NEMÁM ŽÁDNEJ DÁREK NA VÁNOCE! Pořád všechno odkládám, stejně tak i TUTO záležitost a kdykoliv přede mnou někdo vysloví slova jako "Vánoce" nebo "dárek" nebo "už máš..." nebo "peníze", ježí se mi chloupky v obočí. Já jsem takovej Estragon nebo Vladimír z toho Godota. Pořád na něco čekám a zároveň nic nedělám, protože se mi příčí vůbec se nějak nadechnout, pohnout se, natož něco skutečně velkýho vykonat. Jednou asi zahynu nějakou podivnou smrtí a vůbec si toho nevšimnu. Ne, vážně. Tohle je moje záhuba. Kdybych nebyla tak proklatě líná, už dávno bych měla vyrobený souvislý příklad na to posraný účetnictví, už dávno bych měla milon devět set tisíc povídek, už dávno bych měla po střední škole a vedla docela šťastnej, snad úspěšnej život. Všechno tkví ve vás. Pokud se dostatečně nesnažíte, je to vlastně jen vaše věc, vaše zkáza. Vy si tím ničíte život. Vy jste zkaženej zub v dásni společnosti.

(Vrau, mimochodem Wind Up od Foo Fighters je pěkně nakopávací píseň.)

Vlastně ani nemám čas jíst, ale momentálně hlad necítím, tak co. Ale víte, o čem tu mluvím? Já nevím, jestli jste někdy zažili ten pocit, kdy jen ležíte na posteli a jste líní jen pohnout prstem, natož natáhnout ruku před sebe, či snad vstát z postele. Přemýšlíte nad tím, že si zahrajete na basu, což je vaše oblíbená činnost, ale jen při pomyšlení, že musíte baskytaru vyndat z pouzdra, se vám převrací žaludek, a tak jen radši ležíte dál se zavřenýma očima a sníte...tedy, sníte? Někdy je totiž i sen obrovská námaha. Víte, někdy jsem líná pustit si i nějakou píseň. A tak jen sedím v křesle (pokud se tedy vyhrabu z té postele), dívám se ven z okna a sleduju mraky protínající oblohu a slunce, sleduju ptáky na větvích a v sobě cítím naprostou zoufalost z toho věčeného čekání. Godot mnou asi úplně prostoupil. Jak sakra někdo mohl napsat něco tak dobrýho jako Čekání na Godota? Proč zrovna Samuel Beckett? Proč ne já?! Možná trochu troufalé tvrzení, ale kde bychom dnes byli bez troufalosti, hm?

Najednou mi prsty mačkají tlačítka klávesnice samy. Skoro u toho ani nestačím přemýšlet, prostě píšu. Takhle nějak by to mělo bejt. Pryč s letargií! Pryč s apatií! Pryč s věčnou nespokojeností se životem, dělejme něco! Ha...

Dnes je to týden, co se se mnou Š. nebaví. Na začátku ledna - kdy snad už bude klidnější - jí chci napsat a požádat o setkání v čajovně, kde bychom si to všechno vyříkaly. J. mi totiž včera tak nějak naznačila (jestli jsem to správně pochopila, haha), že by o něco takového Š. stála. Že prý mi odpustí, ale nepůjde to tak snadno. To chápu.
S Š. se tedy zatím vůbec nebavíme, takový prostředník mezi námi je právě J. a já jsem z toho už pěkně otrávená. Skoro to vypadá, že mě chce sežrat J., a ne Š.
No, ono se to ještě nějak vyvrbí... Vždycky se to všechno nějak vyvrbilo. Ještě nikdy se nestalo, že by se nic nevyvrbilo.

Jsem značně rozpolcená! Mám pocit, že jsem děsně zaměstnaná, a zároveň, že nic nedělám.

Už aby byl červen!

Temnota sněhu

1. prosince 2010 v 14:50 | Bliss |  Noise in my head
Napíši vám pár řádek, protože mám zase o čem psát...snad bohužel. Zrovna nedávno mne napadla taková kuriózní myšlenka, totiž aby mi někdo ublížil, či mě dostal do deprese. Zkrátka aby mne psychicky zdeptal. A proč? Jednoduchá odpověď - protože nemám o čem psát povídku. Všechny mé příběhy, které jsem někdy od začátku roku 2008 napsala, totiž vychází z mého života nebo života mých známých. A všechny ty příběhy sice září do dáli jako slunce, ale zároveň také vrhají temný stín. Vždy totiž za nimi stálo něco ponurého, ať už se mi to skutečně stalo, nebo jsem si jen PŘEDSTAVOVALA, že by se to mohlo stát. Momentálně se ale nacházím v období těžké neinspirace a letargie, proto jsem si s jakýmsi zvráceným úšklebkem přála, aby se NĚCO stalo. No...tak je to tu. Zase mám o čem psát. Škoda jen, že námět, který se teď udál v mém životě, jsem už jednou použila.

Š., moje (bývalá) kamarádka pravděpodobně navždy odešla z mého života. S Mírou jsme jí řekli, že spolu chodíme, a ona to nedokázala přenést přes srdce. Naštvala se. Naštvala se hodně. Nenávidí nás a už nikdy nás nechce vidět.
Já to chápu. Byla do Míry zamilovaná od prváku a já jí udělala takovou podlost, čekala jsem, že se naštve. Jen jsem zkrátka nečekala, že to bude tak ostré... Myslela jsem, že se mnou pár dní nebude mluvit a pak si uvědomí, že Míra není jediný chlapec na světě a nakonec nám to třeba i bude přát. Šeredně jsem se mýlila. Je opravdu dost vytočená a zklamaná. Snažila jsem se jí vysvětlit, že citům zkrátka nejde poručit, ale jako by mě vůbec nevnímala.
Myslím si, že jednou (a možná to ani nebude trvat nikterak dlouho) pochopí, že zamilovat se můžete naprosto do kohokoliv a nic s tím nesvedete. Hrdost jí ale už asi nedovolí říct, že mi to promíjí. A i kdyby náhodou někdy...nemyslím, že by to mezi námi bylo takové jako dřív.
Ještě včera to na mě až tak nedolehlo, ale dnes ráno jsem jela autobusem do školy, poslouchala Used a přitom se mi nahrnuly slzy do očí. Připadala jsem si prázdná jako nějaká nádoba, jako by mi někdo umřel. A ono skoro jo. Nějak si nedovedu představit, že už s ní nikdy nepromluvím ani slovo, že už ji nikdy neuvidím, nikdy se spolu nebudeme smát a pošťuchovat se... Hádky kvůli klukům jsou tak stupidní!

Takže se nám rozpadla kapela, nyní jsem basák na volné noze. Who cares?
Dnes ráno jsem s Anežkou stoupala po schodech v naší škole. "Mám zmrzlé nohy," řekla mi. Já zmrzlou duši, pomyslela jsem si.

Já jsem takovej flegmatik, podivín a občas introvert. Všechno si v sobě nechávám, ale momentálně mám chuť rozkopat COKOLIV, vykřičet se...nebo aspoň složit báseň. Ale nějak nemám sílu na nic. Uhnívám.

Asi mi to všechno patří.