Duševní nevěra

24. prosince 2010 v 12:48 | Bliss |  Instantní příběhy
Již pár dní jsem měla takovou tu správnou náladu na sepsání nějaké té povídky a včera večer mě to trklo, ba dokonce mě to pěkně silně praštilo přes nos. Inspirace tu rázem byla jako mávnutí kouzelným proutkem a já si okolo desáté hodiny večerní zalezla se sešitem, kam si píši povídky, do postele, pustila si Swan Bride a následně i Cure a psala a psala a... Někdy kolem půlnoci jsem skončila. Totálně vyčerpaná, což se mi snad ještě nikdy nestalo, jako po nějakém běhu na dlouhou trať. Jen jsem tak ležela v posteli, pravá ruka mne bolela ukrutně, album Disintegration mi pomalu dohrávalo a já...já se usmívala.

Duševní nevěra

   Ležela na zádech a dívala se do stropu; ne že by ho v té tmě dost dobře viděla. Hvězdy, které obkličovaly měsíc, jako by svítily na výstrahu, ona o tom však nevěděla. Musela by trochu pootočit hlavu, aby spatřila tu noční pohádku za oknem, a to se jí moc nechtělo. Ruce měla založené za hlavou, lehce se kousala do rtu - na jazyku už cítila chuť krve, kterou nesnášela, přesto v tom pokračovala - a přemýšlela nad tím, jestli se ještě v tom pravém rohu pokoje ukrývá pavouk, nebo jestli popolezl trochu ze své skrýše…třeba blíž k ní. Neměla ráda pavouky, i když vlastně ani nevěděla proč. Kdyby jí po ruce lezla housenka, nijak by jí to nevadilo, ale to hnusné, odporné zvíře s osmi nohama?! Zhnuseně se otřásla. A přitom je to živočich jako každý jiný, pomyslela si. A pak ji napadlo, že tohle mají lidé v sobě tak nějak zakořeněné už odjakživa. Myslet si o někom, kdo vypadá nějak zvláštně, odpudivě, že je hned zkažený a zlý.
   Vedle ní se lehce pohnula peřina.
   Jestlipak spí, promluvila sama k sobě v duchu. Podle pravidelného oddechování odhadla, že ano. Opatrně otočila hlavu směrem k němu tak, aby to neslyšel. Přišlo jí to absurdní, tak malý pohyb nemůže nadělat žádný hluk, ale v tom tichu, které je něžně hladilo, se jí zdál sebemenší zvuk příšerně hlasitý. Zadívala se na něj. Mezi nimi se rozprostírala tma jako nějaká hradba.
Jen stěží rozeznávala obrysy jeho poněkud většího nosu, rty skoro vůbec neviděla a řasy? To bylo jen jakési neviditelné obklíčení jeho očí. Přesto věděla, že tam je. Že tam je celá jeho osobnost, charisma, srdce a duše, jeho všímavost.
   Věděla, že tak milého a pozorného muže, jako je její přítel, by si přála snad každá žena, ona sama však cítila, že ho nedokáže pořádně…chvíli přemýšlela o vhodném slovu a pak ji napadlo "docenit". Věty typu "já si tě nezasloužím, byl/a bys šťastnější s někým jiným" jí vždy připadaly jako obrovské a zároveň falešné klišé, v jejím případě ale byly bohužel pravdivé. Vážně měla pocit, že by si zasloužil někoho mnohem lepšího, než je ona.
   Zkoumavě ho pozorovala. Tma se ještě nechtěla podrobit světlu, to ani náhodou, přesto trochu ztrácela na síle, a ona tak v tom šeru mohla pozorovat zvedající a klesající peřinu na jeho hrudi. Mírně zachrápal, pousmála se.
   Často jí říkal, že ji miluje, snad každý den. Občas přemýšlela, jestli to myslí vážně, když jí tak často vyznával svoji lásku, a jestli si vůbec uvědomuje, co tím míní. Říkala mu tahle dvě slova jen někdy, a to sama nevěděla, jak moc upřímně je myslí. Byla si jistá, že on miluje víc ji než ona jeho. A také tušila, že on to ví.
   Bylo to něco v ní, co jí bránilo se pořádně zamilovat. Nějaká prohnilá zkaženost. Nejradši by ji odsála ze své duše a pak pustila do oblak. Tam by se mohla lehce vznášet. Možná jsou ve skutečnosti temné mraky nečistoty všech lidí na zemi, přemítala. Nečistoty, kterých se odvážili zbavit. A ty bílé…to jsou duše těch, kteří se rozhodli ponechat si v sobě ty špatné stránky…
   Co mne to napadá? uchechtla se sama pro sebe a na chvíli zavřela oči. Vzpomněla si, jak s ním celkem nedávno chtěla debatovat o tom, co se děje po smrti. Měla hodně teorií, které před ním chtěla rozvinout, sotva ale začala, odbyl ji tím, že po smrti zkrátka NIC není, jen temnota, kterou si ale stejně nikdo nedokáže uvědomit, protože už je mrtvý, vzal si z lednice pivo a šel se dívat do obývacího pokoje na fotbal. Vadilo jí, že neumí popustit uzdu své fantazii, že se nedokáže radovat z maličkostí (někdy jí říkal, že se chová jako dítě a když mu na to odvětila "no a co", jen zakroutil hlavou) a neposlouchá stejnou hudbu jako ona (možná se to někomu může zdát jako malichernost, ale pro ni to bylo opravdu důležité). Samozřejmě se říká, že nikdo není dokonalý a láska je hodně o toleranci, přesto - i když měl její přítel plno dobrých vlastností - tohle byly jakési pomyslné škraloupy jejich vztahu. Tedy spíš jejího; on nevěděl, že jí to vadí, a ona by mu to nikdy nepřiznala. Proč taky? Jediným problémem pro ni byla vlastně ona sama. Pořád s něčím nespokojená, tak je to.
   Čekám na Godota, napadlo ji té noci a vlastně to byla pravda. Čekala na zázrak. Měla v hlavě vytvořeného muže, jenž ztělesňoval její ideál - vypadal a choval se tak, jak by si přála, aby se její přítel choval a vypadal. Již od puberty hledala takový ideál, ale nenacházela ho. Vždy měla někoho, s kým jí bylo dobře, ale po čase ho opustila s tím, že jí s ním zkrátka nebylo SKVĚLE. Myslela si, že na ni někde čeká (číhá?) někdo mnohem lepší, dokonalejší.
   (Godot?)
   Věděla, že tak akorát ničí své potenciální muže a nejvíc samu sebe, ale nemohla si pomoci. Bylo to zkrátka jako nějaká choroba. Zezačátku to vždy bylo krásné, pak si ale na svém protějšku začínala všímat drobných vad, které by určitě její ideál neměl, a nakonec se s ním rozešla, protože ho zkrátka nedokázala milovat. Protože měla v hlavě někoho jiného, kdo ani neexistoval. Myslela si, že její nynější přítel je jen jakási přestupní stanice na cestě za štěstím…a dokonalostí.
   Hlasitě si povzdechla a otevřela oči, vzápětí se lekla. Nespal, díval se přímo na ni. Když viděl její pohled, koutky úst se mu zvedly do plachého úsměvu. Vytáhl ruku zpod peřiny a dlaní, jemnou jako motýlí křídla, jí lehce přejel po tváři.
   "Miluji tě, lásko."
   Na chvíli zaváhala, byli do sebe zaklesnuti pohledem, který jako by říkal vše. Alespoň z jeho strany. Ona mlžila.
   "Já…," zaváhala, její suché, popraskané rty se lepily k sobě. "Já…tě také miluji." Konečně to ze sebe dostala, ale ta zkaženost zůstala uvnitř. Jako mraky nacucané deštěm. Vypustila ze sebe jen jakási bílá oblaka předstírané zamilovanosti. Viděla, jak mu potemněly oči. Oba tušili tu lež, která jeho svazovala a ji rozvazovala. Párkrát zamrkala, do očí se jí draly slzy. Přetočila se na druhý bok. Cítila jeho zamyšlený pohled v zádech, spaloval její tělo, a zároveň zmrazoval duši. Jen jednou se zhluboka nadechla a pak propukla v tichý pláč. Slzy ji hladily jako hedvábí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 24. prosince 2010 v 14:34 | Reagovat

Krásné a zároveň smutné... vlastně jako vždycky ;)

2 pavel pavel | Web | 24. prosince 2010 v 14:46 | Reagovat

docela tvé pocity chápu, protože jsem si taky nikdy nebyl tak docela jistý jak na tom jsem... hezky a upřímně napsané.

3 Satanica Satanica | 25. prosince 2010 v 19:31 | Reagovat

tak z toho konce mě zamrazilo.. jak strašné nechávat v sobě hluboko pod povrchem některé věci...

4 barfly77 barfly77 | Web | 25. prosince 2010 v 20:32 | Reagovat

Víme...

Pěkně napsáno, na mě možná až moc "romanticky", ale pěkně.

5 Eleanor Eleanor | Web | 26. prosince 2010 v 11:02 | Reagovat

Hezké.
Godot (ach, jak ten se našimi životy proplétá), přibližující se pavouk (nám se zase přibližuje koberec) a hnusné škraloupy.

6 J. J. | Web | 28. prosince 2010 v 14:45 | Reagovat

To je tak skvěle napsaný.
Myslím, že takovéhle myšlenky se ukrývají v téměř každé dívce i ženě. Neumíme být spokojené..

7 phoenix phoenix | Web | 24. ledna 2011 v 9:22 | Reagovat

krásně napsáno. a ano, spousta lidí má asi takovéhle trápení. ale myslim, že umění života je vidět dokonalost na každým kroku, ve všech a ve všem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama