Temnota sněhu

1. prosince 2010 v 14:50 | Bliss |  Noise in my head
Napíši vám pár řádek, protože mám zase o čem psát...snad bohužel. Zrovna nedávno mne napadla taková kuriózní myšlenka, totiž aby mi někdo ublížil, či mě dostal do deprese. Zkrátka aby mne psychicky zdeptal. A proč? Jednoduchá odpověď - protože nemám o čem psát povídku. Všechny mé příběhy, které jsem někdy od začátku roku 2008 napsala, totiž vychází z mého života nebo života mých známých. A všechny ty příběhy sice září do dáli jako slunce, ale zároveň také vrhají temný stín. Vždy totiž za nimi stálo něco ponurého, ať už se mi to skutečně stalo, nebo jsem si jen PŘEDSTAVOVALA, že by se to mohlo stát. Momentálně se ale nacházím v období těžké neinspirace a letargie, proto jsem si s jakýmsi zvráceným úšklebkem přála, aby se NĚCO stalo. No...tak je to tu. Zase mám o čem psát. Škoda jen, že námět, který se teď udál v mém životě, jsem už jednou použila.

Š., moje (bývalá) kamarádka pravděpodobně navždy odešla z mého života. S Mírou jsme jí řekli, že spolu chodíme, a ona to nedokázala přenést přes srdce. Naštvala se. Naštvala se hodně. Nenávidí nás a už nikdy nás nechce vidět.
Já to chápu. Byla do Míry zamilovaná od prváku a já jí udělala takovou podlost, čekala jsem, že se naštve. Jen jsem zkrátka nečekala, že to bude tak ostré... Myslela jsem, že se mnou pár dní nebude mluvit a pak si uvědomí, že Míra není jediný chlapec na světě a nakonec nám to třeba i bude přát. Šeredně jsem se mýlila. Je opravdu dost vytočená a zklamaná. Snažila jsem se jí vysvětlit, že citům zkrátka nejde poručit, ale jako by mě vůbec nevnímala.
Myslím si, že jednou (a možná to ani nebude trvat nikterak dlouho) pochopí, že zamilovat se můžete naprosto do kohokoliv a nic s tím nesvedete. Hrdost jí ale už asi nedovolí říct, že mi to promíjí. A i kdyby náhodou někdy...nemyslím, že by to mezi námi bylo takové jako dřív.
Ještě včera to na mě až tak nedolehlo, ale dnes ráno jsem jela autobusem do školy, poslouchala Used a přitom se mi nahrnuly slzy do očí. Připadala jsem si prázdná jako nějaká nádoba, jako by mi někdo umřel. A ono skoro jo. Nějak si nedovedu představit, že už s ní nikdy nepromluvím ani slovo, že už ji nikdy neuvidím, nikdy se spolu nebudeme smát a pošťuchovat se... Hádky kvůli klukům jsou tak stupidní!

Takže se nám rozpadla kapela, nyní jsem basák na volné noze. Who cares?
Dnes ráno jsem s Anežkou stoupala po schodech v naší škole. "Mám zmrzlé nohy," řekla mi. Já zmrzlou duši, pomyslela jsem si.

Já jsem takovej flegmatik, podivín a občas introvert. Všechno si v sobě nechávám, ale momentálně mám chuť rozkopat COKOLIV, vykřičet se...nebo aspoň složit báseň. Ale nějak nemám sílu na nic. Uhnívám.

Asi mi to všechno patří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 1. prosince 2010 v 15:42 | Reagovat

Ah... Jednou to překousne a pak se vrátí. Možná to nebude jako dřív, ale kdo ví.
Mrzí mě to a držím vám všem třem palce, ať se to spraví

2 phoenix phoenix | Web | 1. prosince 2010 v 15:45 | Reagovat

Její odpuštění je čistě její věc,důležitý je,aby ses ty nijak neobviňovala...máš pravdu,citům by se člověk ani neměl snažit poroučet...a to,že ona tenhle argument nechce slyšet,neznamená,že není platný...pochopitelně se chová,jak se chová...je zraněná,v bolestech a tak kope okolo sebe...jen doufám,že vidíš,že to ve skutečnosti nejsi ty,kdo ji zranil...

3 Morfínová Morfínová | Web | 1. prosince 2010 v 18:00 | Reagovat

Letos v zimě jsem byla na stejné pozici jako Š. a abych pravdu řekla, tak se jejímu chování vůbec nedivím. Já jsem taky zaslepeně dokázala vidět jen to, jak moc mi ublížila. Naštěstí spolu chodíme do školy, takže jsem se na ní musela dívat každý den. Pořád jsem si musela opakovat, že ona mi sebrala to, co jsem chtěla. Ale zároveň nebylo možné jí zcela ignorovat. Dokonce jsem se po pár týdnech dostala do situace, kdy jsem se k ní chovala opravdu hodně hnusně. Po měsíci mi došlo, že jí ve svém životě potřebuju a přestala jsem s tím. Pak to bylo sice takové rozpačité, jednou jsem byla v pohodě a za chvíli zas ne, ale za pár týdnů se to srovnalo. Přišla jsem na to ( díky ní ) že vlastně vůbec není tak ideální jak jsem si myslela a že jsem nakonec ráda, že s ním nejsem. Občas mám tmavé chvilky, kdy si to všehno probírám v hlavě a musím uznat, že i po těch 10 měsících to občas zabolí, ale většinou už to beru jenom jako další životní etapu, která je za mnou.
Tak snad to s vámi dopadne stejně. Protože nakonec stejně žádný chlap nestojí za to, ztratit přítele.
Omg, takové litánie tu píšu :D

4 pavel pavel | Web | 2. prosince 2010 v 1:27 | Reagovat

to se někdy stává, že láska je silnější než kamarádství, ale myslím, že až ji přejde zlost, že to pochopí, nesmíš na ni jen spěchat a přijde na to sama.
s tím co jsi mi slíbila, ale nezapomeň :D

5 Lili Lili | 2. prosince 2010 v 20:49 | Reagovat

Ne nadarmo se říká, dávej si pozor na to, co si přeješ.
Její reakci plně chápu, ale dej jí čas. Asi hodně času. Myslím, že časem jí dojde, že jsi pro ní důležitá, že za to nemůžeš a že tě má ráda natolik aby ti to přála. Věřím v to.

6 Eleanor Eleanor | Web | 3. prosince 2010 v 17:03 | Reagovat

Kdybych se vcítila do role Š., asi bych reagovala téměř stejně. Ovšem, záleželo, by, co by to bylo za kamarádku a spousta dalších skutečností. Chci tím říct, že ji chápu.
Na jedné straně láska, na druhé ztráta. Je to smutný. A tohle roční období tomu moc nepřidá...
Každopádně přeju, aby se to nějak srovnalo.

7 Satanica Satanica | 4. prosince 2010 v 19:25 | Reagovat

kdybych se vcítila do role Š. asi bych reagovala úplně jinak,haha. ale to je nejspíš tím,že už si nevzpomínám,jaký to je - někoho *to slovo na m a jak tak jsou písmena jako třeba l,o a tak*
netrap se tím. ono se to uklidní...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama