It´s a perfect day for getting wild

4. ledna 2011 v 14:12 | Bliss |  Noise in my head
Teprve v dvacátém roku své existence jsem objevila kouzlo South Parku. Kdyby nebylo školy, koukala bych na něj od rána do večera, takhle ho sjíždím jen když se končí den, ležím rozvalená na posteli a do sebe soukám brambůrky, pizzu nebo wasabi (pokud je tedy ovšem seženu, včera jsem s Jacquesem na vodítku prošla asi tři krámy u nás ve městě a nikde nic, považte, třikrát jsem musela chudáčka Jacquese přivázat za vodítko k nějaké tyči, načež mne pak provázel smutným psím pohledem, natřikrát mě vítal radostným šviháním ocasem do nohou a třikráte mi samým štěstím svými špinavými tlapami tloukl do kolen). Takže ta věc se má asi takhle. Na tento roztomilý seriál mě naučil koukat Míra, když jsem u něj strávila minulý víkend. Želbohu ale vždy večer u nějakého toho dílu usnu, včera jsem třeba zaspala část toho, kde vystupuje Robert Smith z Cure. No, naštěstí jsem ho ale stejně stihla.

Dnes jsem přijela ze školy asi v půl druhé. V autobuse jsem seděla vedle Anežky, s kterou jsme rozmlouvaly o maturitě (jak taky jinak); došlo mi, že se vůbec neučím a že mi to nedělá starostí ani co by se za nehet vešlo. Plánuji se ale učit po maturáku, který připadá na dvacátý první leden, což je, panečku, za sedmnáct dní, a vězte, že ještě vůbec nemáme hotové půlnoční překvapení, teprve dnes jsme dostali TAKOVÝ NĚJAKÝ NÁPAD. Tak uvidíme, co se z toho vyvine. Já si myslím, že náš ples bude tak trochu rozpačitý, ale přesto se na něj těším. 

Já jsem zjistila, že jsem se zamilovala do oblohy. Tedy nemyslím do rajčat a salátů a okurek a podobné zeleniny, která se přikládá kupříkladu k přírodnímu řízku a hranolkám s tatarkou (ach bože, proč píši o jídle, když mám NESNESITELNÝ hlad a když na mě v kuchyni čeká podivně vyhlížející jitrnice, kterou nejím?!). Myslím třeba tu noční, tu mám asi nejradši. Víte, celé hodiny bych se dokázala procházet venku v noci a sem tam okouknout temně vyhlížející nebe se zářícími zubisky, totiž hvězdami. A co teprve luna! Ať už dorůstá, couvá či je úplněk, všechno má své kouzlo. A mírná záře, která se rozprostírá kolem ní jako nějaký prstenec, nezapomeňme na ni! A co teprve když přes tento zářivý kotouč zlehýnka proplují mraky! Z toho jednoho až zamrazí v zádech; najednou myšlenka, že by se někde mohl přeci jenom ukrývat nějaký ten duch, když jdete zrovna kolem hřbitova, není až tak přitažená za vlasy.
Miluji i denní oblohu; zataženou, rozjasněnou, s duhou i s deštěm. Miluji mlhy, červánky a dokonce i sníh...tedy občas.
Dnes ráno jsem jela autobusem do školy a seděla jsem hned na tom prvním sedadle vedle řidiče. Jen co jsme vyjeli, začala jsem se blaženě usmívat skoro jako po nějakém extásijním orgasmu. Poslouchala jsem totiž Cure (já myslím, že Cure jsou naprosto výtečná skupina pro (pod)zimní večery či temná rána) a jak jsme tak ujížděli jitru v nočním kabátku, vše před sebou jsem měla jako na dlani. Silnice před námi se stáčela na všechny strany, ubývající šero ji obklopovalo, ale zároveň - možná schválně - nechávalo trochu místa pro světlo od reflektorů autobusu. Tato směsice tmy a světla se skoro vyrovnávala klišé jménem jin a jang. A ti Cure byli jen třešničkou na dortu, dokonalostí, která se skoro zdála neskutečná. Škoda jen, že do školy to mám sotva dvacet minut jízdy. Někdy bych si přála, abych v tom autobuse seděla po celý den a aby po celý tento čas svítil měsíc na cestu a hvězdy působily jen jako jakési ukazatele. Je jedno, kam bychom jeli. Možná do světa fantazie.

Včera jsem obdržela jednotku z AJ z kompozice. Učitelka mi pod můj výkon připsala červené "congratulations" s vykřičníkem a já se tak cítila jako v nějakých stupidních amerických filmech pro teenagery; nu, hrdě jsem se dmula pýchou. Jen nevím, jestli to měla být gratulace k tomu, že jsem jako jediná ze třídy dostala jedničku, či jestli to mělo znamenat něco ve smyslu "konečně ses, ty krávo, probudila, protože tvůj letošní výkon v angličtině je naprosto mizerný, co to jako s tebou je, he?" No nevím.

Za patnáct týdnů píši praktickou maturitní písemku. Do patnácti týdnů se tedy musím naučit všechny vzorečky, které jsme o ekonomiku za ty čtyři roky brali, všechny účetní případy, které jsme se za tři roky naučili a...a to ani nemluvím o IT, které se ani nastudovat nedá. Bude to švanda, ale ty já mám ráda, heja!

"It doesn´t touch me at all!" zašeptal mi Robert Smith do ucha a pak ho slastně olízl. Teď je zvěcněn na poslední lavici u okna, kde tak krásně hřeje to topení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Schwarzie, M., S., atd.atd.atd. Schwarzie, M., S., atd.atd.atd. | Web | 4. ledna 2011 v 15:02 | Reagovat

tak kouzlo South Parku se mi dosud objevit nepodařilo:D
congratulations, hezké:)
(hm,jak tak koukám na tu anketu... nevím, neb psy ani kočky nejím:D)

2 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 5. ledna 2011 v 14:41 | Reagovat

No joo, obloha je fajn. A svého psa na nákupy neberu už jenom kvůli tomu pohledu, co mi věnuje, když ocházím. A navíc se bojím, že by mi ho někdo ukrad nebo mu něco udělal. Holt je to jednou bullteriér a jako takový si zaslouží peklo asi no. :/

3 pavel pavel | Web | 5. ledna 2011 v 18:51 | Reagovat

Když máš super orgasmus z oblohy, tak to už ani nepotřebuješ Míru, ne? Nebo ten je ještě lepší? :D

4 Morfínová Morfínová | 6. ledna 2011 v 16:47 | Reagovat

Mám maturák o den později :) A zatím nemáme nápad žádný.

Obloha je skvělá. Mě se na ní líbí jak je pomíjivá. Strašně ráda sleduju mraky jak se pohybujou a jaký věci mi připomínají. No a noční obloha když je jasno a úplněk to dokážu klidně dvě hodiny jenom sedět a čumět na nebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama