Únor 2011

Čaj o páté

27. února 2011 v 17:52 | Bliss |  Noise in my head
Nic moc se neděje. Pomalu chroustám svůj život, poslouchám Kasabian a piji k tomu tzv. švédské čaje.
Přihlášky k vysokým školám jsem úspěšně odeslala někdy ve středu, tak jsem opravdu zvědava, zda-li jsem vše vyplnila správně, a bude mi tak hodno přijít k přijímačkám. Přede mnou je ještě asi zhruba 10 týdnů na střední škole a je to hodně i málo zároveň. Děsím se 18. a 19. dubna, kdy budu psát praktickou maturitu, zároveň se ale těším, až to budu mít za sebou. Zatím nejsem moc schopná si něco zapamatovat a nemůžu uvěřit, že by se to do deseti týdnů mělo změnit. Maturita byla, je a vždy bude svým způsobem legrace.

Včera večer jsem se trochu utápěla v nudě, a tak jsem si pustila film s názvem Ex Drummer. Ty bláho. Přijde mi, že Mechanický pomeranč je proti tomu procházka růžovým sadem. Nu dobrá, ten film jsem naposledy viděla někdy v deseti letech a ještě mě na něj rodiče nenechali koukat, protože je moc násilný, takže jsem ho vlastně nikdy nedokoukala, ale kdybych měla srovnat Ex Drummer a knižní zpracování Mechanického pomeranče, jež jsem četla zrovna nedávno, určitě je pro mne víc hrůzostrašnější právě Ex Drummer. Tolik násilí! Paradoxně se mi ale nejvíc líbila závěrečná část, kdy psychicky narušený otec jednoho z hrdinů zastřelí hlavní aktéry a ti pak "posmrtně" vypovídají svůj životní příběh či své problémy. Takže mě to svým způsobem oslovilo i neoslovilo, zkrátka u tohoto filmu pro mě zřejmě platí zásada "jednou a dost".

V pátek jsem do sebe dostala snad všechno, co šlo. Začalo to odpoledním půllitrem červeného vína v čajovně a jahodovou vodnicí, načež jsem asi o hodinu později do sebe nasoukala půllitr jahodového shakeu. Celé jsem to proložila třemi cigaretami po celkem dlouhé době, takže jako fuj. Večer jsem šla s Bárou na Růžek na pivo, ale nebyla tam kdovíjaká zábava, proto jsme se rozhodly vydat se do čajovny na pu-erh. Tam nám Óďa nabídl "docela domácí čokoládu", jak se zmínil o jakési hnědavé hmotě schované v rukou. Bylo mi jasné, co tak asi dobrého může být v jeho DOCELA DOMÁCÍ ČOKOLÁDĚ, přesto (nebo spíš možná proto) jsem si od něj malý kousíček vzala. Stejně tak i Bára. Ta to rychle spolkla a zapila čajem a upozornila mě na velice odpornou chuť. Přičichla jsem si k TOMU a zkřivila obličej znechucením. "Fuj!" řekla jsem a strčila si to do pusy, v třesoucí se ruce šálek pu-erhu. Tedy přesněji - chtěla jsem si to strčit do pusy. Bohužel jsem se netrefila, místo toho se mi ta příšernost přilepila na spodní ret a než jsem ji sloupla, plně jsem pocítila její chuť. "Asi se pozvracím!" pověděla jsem a položila ten kousek na svůj mobil, jenž odpočíval na stole. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali - já a hnědí oplývající extrakt z marihuany. Po vnitřním přemáhání jsem to slupla doslova jako malinu a gratulovala si k tak odvážnému výkonu. Pak nám Óďa řekl, že extrakt ještě nikdy nezkoušel vyrobit, a tak vůbec neví, co nám to udělá. Vyděšeně jsme se na sebe s Bárou podívaly a já si sama pro sebe říkala, že jestli umřu, můj duch bude Óďu strašit úplně VŠUDE a při VŠEM, dokonce i při odhrabování sněhu a jiných lidských kratochvílích.
Inu, neumřela jsem. Dokonce mi to nic neudělalo, tedy pokud pominu třesoucí se ruce, ale to dost dobře můžu přičíst alkoholu, který jsem za ten den vypila.

Nu a to je asi vše. Jak říkám - nic se neděje a podle toho i ten článek vypadá.
Nervózně si cuchám vlasy a pomýšlím na to, že zítra při zazvonění budíku a násilném otevření očí zase rozproudím ten věčný koloběh života.

Open my heart and take whatever you want

21. února 2011 v 19:14 Noise in my head
Moje hlava!
Před čtvrtou hodinou jsem nastoupila do autobusu, otevřela se Cure a jen co kola autobusu odkrojila prvních pár metrů, objevila se před mýma očima jakási šmouha. Nešlo se jí zbavit. Podívala jsem se jinam a ta mrcha cestovala se mnou. Byla přede mnou, šklebila se na mě a nikdo si jí nevšímal, protože byla zároveň ve mně. Poté jsem začala vidět rozmazaně, tedy hlavně vlevo, co se periferního vidění týče. Začala jsem se děsit toho, že oslepnu! A řidič se na mě bude divně dívat, až se budu potácivými kroky - rukama šmátraje po záchytných bodech - dostávat ke dveřím a kutálet se ze schodů. Fakt mě to vyděsilo. Úplně mi zčervenaly ruce, což ale u mě není nijak zvláštní stav. Pak jsem si představila, že oslepnu, až budu stát v NS na zastávce. Úplně jsem se viděla, jak nohy měkké jako z tvarohu zapouštím do chřtánu chodníku a mobilem volám mámě o pomoc. Doufala jsem tedy, že pokud oslepnu, tak jen na jedno oko, abych se měla jak dostat domů. Cha cha, ale nakonec se vše uklidnilo, a to ještě v autobuse. Teď mne jen bolí hlava. Takže asi migréna, i když jsem v životě takovou migrénu nezažila.
Potřebuji písaře! Někoho, kdo se ode mě nehne na krok, protože ty nejlepší myšlenky mne napadají zrovna když nemám po ruce papír ani PC - tudíž někde venku na cestě s Jacquesem a tak podobně -, nu a když pak přijdu domů, pamatuji si jen zlomek toho nebo jen jakési zkomoleniny...ne, zlomeniny. To je lepší slovo. To jsem jednou takhle šla z čajovny a...
Jak to že se kolům dá vyměnit duše, ale lidem ne? Představ si, jaký by to bylo, kdybychom si je mohli vyměnit. Rozřízla bych si břicho a rukou se potopila dovnitř přes žaludek a ledviny, přes plíce a játra. Střeva by si zatím razila cestu ven, jen tak trochu se nadechnout čerstvého vzduchu, že ano. Jako hladový had. Nahmátla bych si duši a rychle ji vytáhla ven, víš, už trochu nemůžu, už se mi...nedýchá úplně nejlíp. Držela bych ji vítězoslavně, krev by se...řinula po kalhotách ah oh. A pak bych přistoupila k tobě a, víš, jestli...to nedokážeš, klidně bych tě...otevřela. Skoro by to nebolelo, věř mi. Vyměnili bychom...si ty svý duše a pak bychom mohli pro sebe spokojeně zemřít, co ty na to?
Ale ve skutečnosti to takhle moc nebylo, neměla jsem kam ty svoje nápady hříšné zaznamenat, a tak jsem je v klidu zapomněla, a teď jsem jen tak hloupě vařila z vody, snažíc si rozpomenout, jak to vlastně bylo. Ale na té cestě z čajovny to bylo mnohem lepší, vážně. Možná tomu i dopomáhala tma, která mi seděla na zádech. Je k vzteku, že se v chůzi moc psát nedá.
Dnes o účetnictví jsem neměla moc co dělat, tudíž jsem s Markétkou rozebírala jistou myšlenku, která mne trochu trápila. Tedy zprvu mě netrápila vůbec, ale pak jsem se dostávala do jakéhosi transu a skoro se až vyděsila... No hele:
Budoucnost je strašně pomíjivá, ve skutečnosti existuje jenom minulost. Přítomnost se kolem nás odehrává asi tak v jedné nanosekundě. Dám příklad. Chcete říct nějaké slovo, třeba vesmír. Pomyslíte na to, že to asi tak za pět vteřin řeknete - to je pro vás budoucnost. Pět vteřin uteče ale jako mávnutím proutku a vy cítíte, jak vám přes rty plyne to slovo. Vesmír. Netrvalo to ani vteřinu, ale když jste to říkali, byla to přítomnost. No a hle! Najednou je z toho minulost. A přesně tohle mě v tu chvíli vyděsilo! Jako že se těšíte na to, co se vám přihodí asi tak za minutu, jste zvědaví, nemůžete se dočkat... A najednou minuta uteče, vám se vlastně nic moc nestalo, svět běží dál úplně normálně, ale ta chvíle, která ještě před minutou byla pro vás budoucností, ta chvíle, kdy jste se kupříkladu podrbali na levé tváři, aniž byste to před tou minutou věděli, se pro vás stala minulostí. Nezdá se vám to zvláštní? Já vám nevím, ale takhle rychle zahazovat svoji budoucnost...to se mi nějak nepozdává.
Tak přesně tohle jsme rozebíraly s Markétkou o to účetnictví. Vlastně jsme se k tomu dostaly díky tomu, že jsme se obě shodly na tom, že žijeme spíše v minulosti, a díky tomu nestíháme svoji přítomnost.
Takže asi takhle já si pořád žiju. Teď napíši životopis do přihlášky na žurnalistiku a pak se ztratím. Asi do minulosti.

Titulek si najděte někde tamhle pod tou peřinou. Snad ještě nespí

19. února 2011 v 20:45 | Bliss |  Noise in my head
Staniž se, co stát se má! Pustila jsem si Absolution od Muse a podruhé v tomto týdnu se mám celkem dobře. Ano, minulý článek působil dosti naštvaně, on totiž taky plně vyjadřoval mé pocity. Po včerejším večeru jsem ale mnohem klidnější, a to díky rozhovoru se Š. Hele, to se mělo asi takhle:

K smrti jsem se zase nudila, dokonce jsem se snažila naučit první maturitní otázku z účetnictví (poté, co jsem se jakžtakž naučila definici účetnictví, jsem listy radši zahodila s tím, že si přece nenechám kazit den, a vzala do ruky Henryho Millera), a tak mne napadlo ozvat se Š., zda-li by nechtěla jít navečír do čajovny. Souhlasila, proto jsme se kolem osmé hodiny večerní ocitly vedle Štěpána a jeho přítelkyně Míši, kteří pokuřovali vodnici; hned jsem toho hada vzala do ruky a pěkně se nechala zadusit. Inu, strávili jsme tam čas asi do jedenácti, kdy Š. střídavě vycházela z čajovny, aby si popovídala s notně opilým Davidem, a já mezitím rozprávěla s Míšou a Štěpánem a taky se dívala, jak si rozkousávají jazyky (to bylo opravdu nechutné), a jen tak letmo pokukovala po Matyášovi, jenž seděl naproti mně a cosi smolil na notebooku. Matyáš je můj idol kdyby něco. Dost možná má přítelkyni, ale tajně ho zbožňuji.
No a po té jedenácté jsme se šly já a Š. projít. Bylo hnusně, zima, tma s mlhou se nestyděly lízat konečky chodníků, mrholilo a mé vlasy se vesele kroutily. Bylo mi to jedno. Řekla jsem Š., že jsem v pondělí napsala Mírovi, a ona mi odvětila, že by mě nejradši pověsila na nebližší strom a bla bla bla... Nelíbilo se jí to. Pověděla mi, že kdybychom to zkusili znovu, akorát bych jen trpěla. Protože Míra má rád ženy a ženy mají zase rády Míru. Protože Míra zatím každou kromě Denisy, jeho bývalé, podvedl. Protože Míra rád flirtuje, i když je zadaný...toho jsem si ovšem už všimla. A najednou mi tedy došlo, že on si mě vůbec nezaslouží. Začala jsem litovat, že jsem mu v to pondělí psala.
"Ty si zasloužíš někoho hodnějšího," řekla mi Š. "Pro tebe by se hodil někdo, kdo by byl tak trochu intelektuál."
"No jasně," já na to, "někdo, kdo by psal nebo fotil, maloval, skládal básně...prostě nějakej UMĚLEC! A někdo, kdo by poslouchal stejnou hudbu jako já. Placebo, Muse, Oasis... Protože je to možná směšný, ale já POTŘEBUJU někoho, kdo by poslouchal stejnou hudbu jako já. A nejen to. Někoho, kdo by si taky liboval ve filozofických debatách a tak podobně..."
"Jo," na to Š. Tohle jsem věděla už dávno. Věděla jsem, že zrovna Míra se ke mně moc nehodí, ale překvapilo mě, že Š se mi takhle pěkně trefila do noty. Že úplně odhalila, po kom toužím. Jenomže kde ho najít?
Ale zároveň taky vím, že všechno má svůj čas. Člověk by neměl na nic tlačit, protože ono to jednou přijde samo.
A tak se od té noci cítím o něco lépe, vyrovnaněji, svobodněji, relativně nezávisleji... Míra mi napsal, abych mu dala čas. Ale já trochu doufám, že už se mi neozve. A pokud ano, tak...klidně si s ním o tom půjdu popovídat, ale to je asi tak všechno.
To víte, že to bolí. Dnes by to byl čtvrtrok, co jsme spolu. Za tu dobu jsme zažili plno pěkných chvil, na které se nedá zapomenout, ale...život jde dál. Je to sice klišé, ale pravdivé.

A dnes se mám také dobře, jak už jsem podotkla někde nahoře. (Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží). Naučila jsem se na basu píseň Gone Away od Offspring, ještě jsem se pokoušela o Time Is Running Out od Muse, ale na to už dnes nemám ruce.

Spočítala jsem si, že za 11 týdnů končím školu. Zdá se mi to jako neuvěřitelný sen. Po pěti letech neúmorného pachtění, nadávání na předměty jako je účetnictví nebo němčina, drásání nervů se toho mám zbavit. Odhodit to za sebe. Připadá mi to takové...zvláštní. Ne, obchodka mi nebude chybět. Jen těch pět let, které jsem na ní strávila, mi přišlo jako celý můj život...jako bych nikdy nic jiného nedělala. A najednou to bude fuč. Krása.
Samozřejmě to není tak úplně 11 týdnů. Dvanáctý týden je svaťák a třináctý samotná maturita. A jelikož je státní, v červnu si jdeme ještě napsat testy z češtiny a angličtiny. Ale pro mě už je to vážně jen těch jedenáct týdnů. Jedenáct týdnů a...konec.
Vím, že to pak nebude žádný med, ale jsem odhodlána tomu všemu čelit. Jako ostatně vždy všemu.

Za chvíli mi bude 20 a pak bych měla něco dokázat. Dospět.

Ty vole moon! A obrovskej!

17. února 2011 v 14:10 | Bliss |  Noise in my head
Tyhle prázdniny mi byl čert dlužnej. Naivně jsem sebe viděla každý večer na Růžku nebo v čajovně s hektolitry piva a čaje, bavící se, smějící se, užívající si týden volna. Ha ha. Už asi čtyři večery po sobě jsem trávila u počítače děláním maturitních otázek na ekonomiku. Ještě mi chybí dvě. Pak se to všechno můžu začít učit k maturitě, hurá. A to ještě nesmím zapomenout na MO z účetnictví! Kristova noho. V úterý jsem se snažila podat přihlášky na VŠ. Došla jsem k názoru, že mně nepřísluší studovat VŠ, jelikož si neumím podat ani blbou přihlášku. Počkám na bratra, až se vrátí z Turnova nebo Trutnova, pořád se mi to plete.

Tuhle jsem šla s Jacquesem ven, to otravný zvíře mě poslední dobou fakt sere. Nejenom že se zastavuje po každých pěti metrech u hoven a chcanek ostatních psů, pořád mě obchází, takže si neustále musím přendávat vodítko z jedné ruky do druhé a to i za zády, nebo se musím otočit celá. Ale ta procházka měla něco do sebe, to se musí nechat. Myslím, že to bylo úterý. Slunce svítilo, a tak jsem na sobě měla sluneční brýle, kráčeli jsme přírodou a na nebi visel kromě toho slunce ještě měsíc a byl přímo monstrózní. Mám pocit, že tak velký měsíc jsem ještě nikdy neviděla. Bylo to jako kdyby mi měl každou chvíli dopadnout k nohám.

Mám pocit, že hniju. Je sice hezký, že jsem se naučila Citizen Erased od Muse na basu, ale je to v podstatě jediný, co celý dny dělám. Fakt. Hraju na basu, čtu, nudím se na FB, hraju na basu, nudím se na FB, čtu, šílím u maturitních otázek, venčím Jacquese, usínám u filmů, čtu, hraju na basu, FB, FB, FB, občas zajdu ven s J. nebo P. Kde je sakra nějaká akce? Co všichni dělají? Copak jsou každý večer doma u PC nebo televize nebo sakra co?! Proč nikdo nechce jít na pivo?! Dnes jsem ze zoufalství napsala Filipovi, třeba aspoň on půjde. Tedy jestli se bude mít jak dostat do NS. Já fakt zešílím, jestli se něco nestane.

Prakticky se každý ráno budím nasraná a každej večer usínám nasraná. A to všechno asi kvůli Mírovi. Tím rozchodem mě totálně rozhodil! Najednou prostě nemám co dělat, když nejsem s ním...
Možná se teď ptáte, jak to dopadlo. Jestli mi odepsal a pokud ano, tak co. No...odepsal mi. Mám mu prý dát čas. Fajn, řekla jsem si, prostě mu dám čas. Ale sakra na co? Na to, aby mi po týdnu napsal: Tak sorry, vykašleme se na to, co říkáš? Nejdřív jsem z toho byla celá rozjuchaná, říkala jsem si, že ještě není vše ztraceno. Ale jak plyne čas, začínám z toho být čím dál tím víc otrávená. Nejsem si jistá, jestli chci ještě čekat. Co když si prostě nabrnknu někoho jinýho? Já nemám čas donekonečna! Teď se mi úplně zachtělo napsat: Už mi tikají biologický hodiny, ale tak směšná snad ještě nejsem. Na FB Míra napsal, že má v hlavě pořád píseň Láska moja od Elánů. No to je sice hezký, ale jestli ke mně teda ještě pořád něco cítí, tak ať mi to řekne! Já už prostě nevydržím čekat! Šílím!

Dokonce jsem si pustila nejnovější album od Muse, to je vrchol.
A jestli se mnou dneska nikdo nikam nepůjde, dopiju ten hnusnej bílej rum, co jsme si jednou s Bárou koupily, a napíšu povídku.

Rak váhá, váhy ráčí

14. února 2011 v 18:12 | Bliss |  Noise in my head
Mě přísluší pořádně vykrákat za vlasy, utopit jako kotě nebo přímo spráskat devítiocasou kočkou (haha, výraz "devítiocasá kočka" se jen tak mimochodem používá pro bič a slyšela jsem ho asi když mi bylo jedenáct nebo dvanáct v seriálu o mořském vlkovi Horatio Hornblowerovi, na který jsme se vždy s bratrem rádi koukali) nebo prostě něco na ten způsob.

Inu, to jsem si takhle jednoho sobotního rána posteskla v rohu postele, přemýšlejíc nad Mírou. Z hlavy mi nešla myš ani Lenka, nýbrž jen myšlenka, že to celé skončilo dosti nešťastně a v podstatě vlivem jednoho velkého nedorozumění. A že by možná stálo za to si promluvit, popřípadě se domluvit na úplně jiném přístupu k sobě i k tomu druhému a...začít znovu. Byl to smělý nápad, jenž se zrodil v té mé lebce onoho rána sobotního. A nějak jsem se ho nemohla zbavit po celý den, po celou neděli, po celý kus dneška, až jsem se rozhodla Mírovi na FB nechat depeši, ve které jsem nechala rozeběhnout všechny myšlenkové pochody o nás dvou. Ihned jsem se odhlásila (ještě ho tak zastihnout online, to tak!), do ruky vzala baskytaru a zastavila tak na chvíli svoje emoce. Takže jsem se nějak uvolnila, pak jsem šla s Jacquesem ven a bylo mi zle z té industrializace v našem městě. Smog se mi vplétal do vlasů a olizoval moje řasy, kouře některých komínů (někdy je lituji, jen kdyby tak věděly, co ze sebe musí vypouštět...) (ne)vinně laskaly můj nos a červenooranžové šípky nahlas vzdychaly.

Myslíte, že jsou šípky ve vlasech keřů krásnější na podzim, kdy se zahalují do peřin mlhy a přibývajícího šera, obtékají je nitě babího léta a svou sytostí ve vás probouzejí vzpomínky na léto, či jim to více sluší o zimní dny, kdy na větvičkách ulpívají nánosy sněhu a vyjadřují tak svoji něhu, dýchají mrazem a vám umírají konečky prstů?

Když jsem se vrátila z procházky domů, podívala jsem se na FB, ale žádná zpráva na mne nečekala. Jak taky, vždyť bylo ještě brzy... Nervózně jsem se zahryzla do retů svých a šla zpracovávat pár maturitních otázek na ekonomiku. Od té doby jsem se na Facebook nepodívala ani přimhouřenýma očima a mám takový dojem, že nejdřív se tam podívám asi tak za 856 hodin.
Já opravdu nevím, z čeho mám takový strach! Nebojím se odmítnutí, kdyby se tak stalo, asi bych byla mnohem klidnější. Smířila bych se s tím, že je to definitivní konec a pravděpodobně bych tak aspoň měla pokoj. Za chvíli bych si zvykla... Možná se však bojím - a to je snad ještě horší či směšnější - rozvážného přikývnutí na rozhovor...či snad pokračování v našem vztahu! Celý víkend jsem totiž probírala sama se sebou, jak by to asi vypadalo, kdybych mu vůbec nenapsala, jak by to vypadalo, kdybychom si šli opravdu promluvit, a jak by asi vypadal náš vztah, kdybychom se v něm rozhodli pokračovat? Bylo by to lepší kvůli změnám, které bychom podstoupili, nebo bychom naopak ztratili určitý kus svého já a jen tak vařili z vody? Zaobírala jsem se zkrátka všemi možnými detaily ze všech úhlů pohledu, probírala jsem to s několika lidmi, nakonec jsem se tedy rozhodla se mu ozvat, tím totiž nic neztratím. Dost možná bych naopak ztratila něco, kdybych mu nenapsala...

A tak tu jen tak sedím, záda mě bolí a kočka sedí na podlaze a sem tam mňoukne.
Můj ascendent jsou váhy, to jest znamení, které mě určitým způsobem ovlivňuje. A já se už vůbec nedivím proč. Nikdy jsem si toho moc nevšímala, ale když trochu zavzpomínám...vlastně jsem se celý svůj život rozhodovala mezi několika věcmi, zaobírala se jejich klady a zápory a nakonec, což je pro váhy typické, nechala vyjádřit názory ostatních a úplně nejradši bych vždy byla, aby problém vyřešili za mě.
To jsem holt já. Rak s duší ďábla...pardon, váhy.

Není to stejně směšné, jak datum narození určuje z určité míry naši osobnost? Kdybych se narodila jen o měsíc později, stala bych se lvem a můj život by byl pravděpodobně o trochu...jiný.

Teď si půjdu číst. Ono už to nějak dopadne, jen si nejsem jistá, kdy seberu odvahu podívat se, jak to celé bude dál...

Arcarsenal

10. února 2011 v 15:08 | Bliss |  Noise in my head
Tak jsme se s Mírou rozešli. Přesněji: on se mnou.

V úterý mi totiž J. vyčinila, že bychom si my dva měli promluvit. Domluvili jsme se tedy, že ke mně ve středu odpoledne přijede. Šla jsem předtím do knihovny, půjčila jsem si Kunderu a Millera, počkala jsem na Míru na zastávce, kde jsem zastihla kouřícího Adama a jeho kamaráda Kubu, chvíli s nimi zavedla řeč, zkrátka docela normální den. Tedy...normální? Už od rána jsem z toho neměla dobrý pocit, nevím proč mě napadlo, že by se se mnou Míra chtěl rozejít...ta myšlenka tu byla a ani báseň, kterou mi den předtím napsal, ji moc nezaháněla.

Vystoupil z autobusu, oba jsme na sobě měli sluneční brýle ("Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem, oči si stále schovává za černym neprůhlednym sklem..."), přistoupili jsme k sobě a oba se mírně usmáli. Jako by před každým z nás stálo velké zrcadlo. Vtiskli jsme si pusu na rty a kráčeli ke mně domů. Nepodal mi ruku, obě měl v kapsách kabátu, proto jsem se já svojí zahákla za jeho rámě. Zdál se být normální jako vždy, to já jsem byla celá nesvá a trochu zamlklá. Povídali jsme si ale jako vždycky.

Ocitli jsme se v mém pokoji, přinesla jsem mu jablečný džus, navrhl, že bychom se mohli podívat na DVD z mého maturáku. Souhlasila jsem. Sedli jsme si na postel a mezi námi se utvořila mezera, pro Míru možná zanedbatelná, mně připadala jako hluboká propast, na jejímž konci se svíjí klubko hadů. Všechno se zdálo být (relativně) v pořádku, tedy až na to, že si mě k sobě nepřitiskl, nehladil mě po vlasech, zkrátka žádné důvěrnosti, jaké by určitě dříve vůči mně projevil. Pak jsem se ho zeptala, jestli si smím položit hlavu na jeho břicho, s tím souhlasil. Čekala jsem, že mě začne hladit, ale ruce nechal sepjaté kdesi nad mojí hlavou asi tak milion světelných let daleko. VĚDĚLA jsem, že něco není v pořádku, stále jsme se ale dívali na DVD. Pak musel odejít. Vytahovala jsem DVD z počítače a přitom v duchu myslela na to, že jsme si přeci měli promluvit. A pak se ozvalo...
"O čem sis chtěla promluvit?" Otočila jsem se, zadívala se do jeho potemnělé tváře, šero se neúprosně vkrádalo do mého pokoje a také do mé duše.
"Já...vlastně nevím," odvětila jsem. Přistoupila jsem k němu a usedla vedle něho na postel, dívali se na sebe tichými, nešťastnými pohledy a oba věděli, že se něco stane.
Mluvili jsme o tom, že ani jemu, ani mně to mezi námi nepřijde už takové jako dřív. Že jsme se nějak...odcizili. Pak jsem vyslovila tu větu.
"Ty se chceš rozejít?" Opravdu jsem nečekala, že přikývne, pořád jsem si říkala, že to přeci můžeme nějak vyřešit, každý vztah má přeci občas nějakou krizi, která se ale DÁ zažehnat. Přitiskl si mě k sobě a políbil někam do vlasů. Pořád se mi omlouval, že mě tak zklamal, vlastně jsem ho ani moc nevnímala. Do očí se mi nahrnula ta proklatá slaná voda, vzápětí pár kapek mé duše začalo stékat po obličeji. Přes řasy a oční linky, kolem nosu na vrásku kolem úst, bylo to slané, až na bradu. Tiše, ale zároveň tak hlasitě mi dopadla někam na prsa. Objímali jsme se a já pořád brečela a přitom myslela na to, že se konečně zase objímáme a pokládáme si lásku k nohám, tentokrát už ale naposled. Taky mě napadlo, že naposled jsem s pláčem objímala N. a to bylo v zimě roku 2007 na pohřbu Honzy. To mě donutilo plakat ještě víc. Cítila jsem, jak se trhá cosi uvnitř mě. Moje těžce slepená duše se zase rozpadala na kousíčky, srdce - ještě trochu bijící - bylo ušlapáno nedorozuměním. Když jsem se za ním slepě ohlédla, krvácelo.
Ptala jsem se ho, jak dlouho to takhle cítil. Řekl mi, že asi dva týdny. Nerozumím tedy tomu, proč mi napsal tu sms z Berouna, že mě miluje. Proč mě den před rozchodem oslovil lásko a proč mi napsal tu báseň...
Poté, co Míra odešel - poslední dotek rtů s mými vlasy a omluva - jsem se chtěla učit ekonomiku na dnešek. Měla jsem v plánu i angličtinu a účetnictví, ale nešlo to. Dnes jsem zůstala doma, radši jsem nešla do školy, nechtěla jsem dostat pětky. Navíc jsem skoro celé dopoledne probrečela.

Celý ten večer, noc a ráno mi v hlavě vířilo obrovské množství myšlenek, které jsem Mírovi chtěla říct. Napadlo mě mu tedy aspoň napsat na FB. Ta zpráva byla svojí délkou hodna některým mým článkům na blogu. Ve své odpovědi se mi snažil všechno vysvětlit, že mě nikdy nepodvedl (dokonce ani v tom Berouně), ale že se i trochu bál, že by se tak někdy v budoucnu mohlo v opilosti stát, že náš vztah obživl možná jen proto, aby ukázal Denise, jeho bývalé, že se dokáže postavit na nohy. Že jsme vlastně každý jiný...
Ta jeho zpráva mi trochu pomohla. Uvědomila jsem si totiž, že má pravdu. Že jsme se vlastně k sobě nehodili a že celý ten náš vztah byl jeden velký omyl. Vždyť si určitě ještě pamatujete povídku Duševní nevěra, kterou jsem napsala na konci prosince, tehdy jsem byla zmatená svými city k němu. Měla jsem ho ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho skutečně miluji. Pořád jsem myslela na jiné chlapce z mého města, do kterých jsem stále byla platonicky zamilována. V lednu se ale všechno zřejmě zlomilo, jelikož jsem opravdu cítila, že ho miluji. I když... Pamatuji si, že jsem jednou ležela u něj doma na posteli a přemýšlela o tom, že bychom se možná měli rozejít, cítila jsem, že to prostě není ono, že ten rok, který byl mezi námi, je prostě znát. Občas mi zkrátka na mě připadal moc mladý. Pořád jsem se zmítala v určité zamilovanosti a ptaní se sama sebe, jestli je Míra opravdu ten pravý. Vždyť kdyby to tak nebylo, nemohla bych napsat tu povídku, kterou jsem vyrvala přímo ze svého srdce, a ostatně i text písně, kterou jsem ale nikdy nedokončila.

"A tak si zvykají,
po nocích vzdychají
a když jsou zády k sobě,
potichu vzlykají
...
A v noci nezhasínáš,
ale bez tmy nezasvítá."

Chápu tedy, že jsme se vlastně k sobě vůbec nehodili, že jsme si nikdy nic začínat neměli (vždyť jsem kvůli tomu málem ztratila Š., která je mi teď paradoxně oporou...skoro si myslím, že si to nezasloužím), zároveň toho ale nelituji a...bude mi chybět, sakra jo.

A to jsem si myslela, že na Valentýna budu mít konečně muže!

Uh...ah...nooo...takže...ahoj, už jsem tady! Eh

5. února 2011 v 12:27 | Bliss |  Noise in my head
Je to docela dobrej hnus. Nevím, co se se mnou děje. Už minimálně týden samu sebe přemlouvám k sepsání nějakého toho článku a pořád jsem to odkládala do dáli. Ale dnes - v tento skoro jarní den, taky jste si všimli, jak je venku hezky? - jsem šla vyvenčit Jacquese a najednou mě to dostalo jako nějaká příšera s vyceněnými tesáky a chutí na moji krev. Musím NĚCO sepsat, napadlo mě, i když jsem si taky pomyslela, že nutit se do psaní je pěkná blbost. Stejně ale vidíte, že píši...zlo se má vyhnat zlem nebo tak nějak.

Co se tedy za posledních pár týdnů stalo? Asi největší událostí byl můj maturitní ples, který se vydařil nadmíru. Abych pravdu řekla, moc jsem nepila, jelikož jsem nechtěla být pod vlivem na půlnočko, kde jsem měla hrát na bicí - a taky jsem hrála. Nakonec jsme zahráli dvě písně a lidem se to tuze líbilo, i když Frankie zpíval falešně doslova jako kráva. Maminka jedné mé spolužačky dokonce říkala, že jsme pak měli hrát dál my, a ne kapela, kterou jsme na ten večer měli pozvanou - byli celkem trapní, a to i přesto, že jejich zpěvačka zpívala asi tak o milion procent lépe než Frankie. Po půlnočním překvapení jsme s Mírou posedávali na dřevěné lavici vedle kumbálu, kde jsme měli uložené pití. Jelikož měl žízeň, nabídla jsem se, že mu skočím pro Sprite. Fakt jsem doslova SKOČILA! Otevřela jsem dveře - bylo tam dost lidí, takže asi tak centimetr čtvereční prostoru, ale to bohatě stačilo! -, ještě jsem si koutkem oka všimla rozlitého piva smíchaného s roztálým sněhem (takovou tou hnusnou hnědou břečkou) a najednou jsem ležela na zemi na zádech jak široká tak dlouhá. Nic se mi nepřihodilo, což bylo z pekla štěstí, jelikož jsem dopadla hlavou pár centimetrů od stolu, ale mé krásné šedé triko se rázem stalo hnědým. To mě nakrklo, popadla jsem Sprite a zamířila zpátky za Mírou.
Jak ale říkám - ples se vydařil a pár dní poté mi bylo líto, že už nikdy nic takového nezažiji. Život ale utíká zběsilým tempem a to je asi dobře...

Také jsem absolvovala maturitní ples Járy, přítele J. Nezdál se mi tak skvělý jako ten náš (pochopitelně), ale pěkné pokoukání to bylo, to zase jo.

No...jinak je můj život trapně stejný. Stále ještě se neučím na maturitu, nepíši povídky a vymlouvám se na tvůrčí krizi, nehraju na basu (ale pozor, za poslední tři dny jsem se do toho zase nějak obula, želbohu jsem zjistila, že jsem většinu písní, které jsem uměla, zapomněla), těším se na jaro, vískám Mourinčin kožíšek, poslouchám Foo Fighters a...mám se celkem dobře. Jen...poslední dobou mám takový divný pocit, co se týče Míry. Začalo to čtvrtkem, kdy strávil noc v Berouně na nějaké party, kde byly skoro samé holky. Já žárlila děsně DĚSNĚ moc! Ale nic jsem nedávala najevo. Pořád jsem ale přemýšlela nad tím, co asi tak zrovna dělá, a sms, která mi přišla kolem deváté hodiny večerní a kde stálo: "Miluji tě", mne uklidnila jen na chvíli. Druhý den - to znamená včera - jsem šla s ním a Bárou do čajovny. Počkaly jsme na něj na zastávce a když autobus přijel a on nás zahlédl oknem, zdálo se mi, že se nějak podivně zamračil. I v čajovně byl občas nemluvný a jakoby zamyšlený a samozřejmě to můžu přisoudit jeho nevyspalosti (spal asi jen dvě hodiny), ale...mně se prostě zdálo, že mi něco tají. Nevím, dost možná si to jen namlouvám, ale toho pocitu se zkrátka nemůžu zbavit. Korunu tomu nasadilo dnešní ráno, kdy bylo ještě moc brzy na to, abych už vstávala, proto jsem jen tak ležela na zádech a dívala se do stropu a přemýšlela a...vzpomínala. Vzpomněla jsem si na léto, jak jsem seděla u rybníka s Kubou a bylo to hrozně moc fajn, i když jsme spolu vlastně NIKDY nechodili. Byl vždycky tak STYDLIVEJ, že byl naprosto NESCHOPNEJ něco udělat. Vždyť víte, jak jsem o něm pořád psala a trápila se tím, že mi vůbec nenapíše atd. To byly časy... Přesto se mi dnešní ráno tak nějak vybavily a mně se po něm dokonce i zastesklo, což je tak SMĚŠNÉ! Mám skvělého přítele a já vzpomínám na Kubu, pchá!
Vyměnila jsem zkrátka takzvaného stydlína (tohle slovo nesnáším, ale nevím, jak ho jinak nazvat) za lva salónů (a to doslova!) a nevím, jestli jsem udělala dobře. Jestli by se třeba k Mírovi nehodila nějaká jiná...
Trochu mi taky chybí ty časy, kdy jsme s Mírou byli jen kamarádi a jen tak nesměle po sobě pokukovali a smáli se spolu, a pak ty začátky, kdy mi psal básně a oba jsme se k sobě chovali hrozně opatrně, jelikož jsme nevěděli, co si můžeme k tomu druhému dovolit. Však to určitě jistě znáte, ta počáteční zamilovanost se překlene do určité stagnace a já mám dojem, že přesně v ní se teď nacházíme. Je mi to docela líto...

Ty bláho, věřili byste, že jsem původně chtěla psát o procházce se Jacqusem?