Arcarsenal

10. února 2011 v 15:08 | Bliss |  Noise in my head
Tak jsme se s Mírou rozešli. Přesněji: on se mnou.

V úterý mi totiž J. vyčinila, že bychom si my dva měli promluvit. Domluvili jsme se tedy, že ke mně ve středu odpoledne přijede. Šla jsem předtím do knihovny, půjčila jsem si Kunderu a Millera, počkala jsem na Míru na zastávce, kde jsem zastihla kouřícího Adama a jeho kamaráda Kubu, chvíli s nimi zavedla řeč, zkrátka docela normální den. Tedy...normální? Už od rána jsem z toho neměla dobrý pocit, nevím proč mě napadlo, že by se se mnou Míra chtěl rozejít...ta myšlenka tu byla a ani báseň, kterou mi den předtím napsal, ji moc nezaháněla.

Vystoupil z autobusu, oba jsme na sobě měli sluneční brýle ("Jde s otráveným výrazem, plive na rozpálenou zem, oči si stále schovává za černym neprůhlednym sklem..."), přistoupili jsme k sobě a oba se mírně usmáli. Jako by před každým z nás stálo velké zrcadlo. Vtiskli jsme si pusu na rty a kráčeli ke mně domů. Nepodal mi ruku, obě měl v kapsách kabátu, proto jsem se já svojí zahákla za jeho rámě. Zdál se být normální jako vždy, to já jsem byla celá nesvá a trochu zamlklá. Povídali jsme si ale jako vždycky.

Ocitli jsme se v mém pokoji, přinesla jsem mu jablečný džus, navrhl, že bychom se mohli podívat na DVD z mého maturáku. Souhlasila jsem. Sedli jsme si na postel a mezi námi se utvořila mezera, pro Míru možná zanedbatelná, mně připadala jako hluboká propast, na jejímž konci se svíjí klubko hadů. Všechno se zdálo být (relativně) v pořádku, tedy až na to, že si mě k sobě nepřitiskl, nehladil mě po vlasech, zkrátka žádné důvěrnosti, jaké by určitě dříve vůči mně projevil. Pak jsem se ho zeptala, jestli si smím položit hlavu na jeho břicho, s tím souhlasil. Čekala jsem, že mě začne hladit, ale ruce nechal sepjaté kdesi nad mojí hlavou asi tak milion světelných let daleko. VĚDĚLA jsem, že něco není v pořádku, stále jsme se ale dívali na DVD. Pak musel odejít. Vytahovala jsem DVD z počítače a přitom v duchu myslela na to, že jsme si přeci měli promluvit. A pak se ozvalo...
"O čem sis chtěla promluvit?" Otočila jsem se, zadívala se do jeho potemnělé tváře, šero se neúprosně vkrádalo do mého pokoje a také do mé duše.
"Já...vlastně nevím," odvětila jsem. Přistoupila jsem k němu a usedla vedle něho na postel, dívali se na sebe tichými, nešťastnými pohledy a oba věděli, že se něco stane.
Mluvili jsme o tom, že ani jemu, ani mně to mezi námi nepřijde už takové jako dřív. Že jsme se nějak...odcizili. Pak jsem vyslovila tu větu.
"Ty se chceš rozejít?" Opravdu jsem nečekala, že přikývne, pořád jsem si říkala, že to přeci můžeme nějak vyřešit, každý vztah má přeci občas nějakou krizi, která se ale DÁ zažehnat. Přitiskl si mě k sobě a políbil někam do vlasů. Pořád se mi omlouval, že mě tak zklamal, vlastně jsem ho ani moc nevnímala. Do očí se mi nahrnula ta proklatá slaná voda, vzápětí pár kapek mé duše začalo stékat po obličeji. Přes řasy a oční linky, kolem nosu na vrásku kolem úst, bylo to slané, až na bradu. Tiše, ale zároveň tak hlasitě mi dopadla někam na prsa. Objímali jsme se a já pořád brečela a přitom myslela na to, že se konečně zase objímáme a pokládáme si lásku k nohám, tentokrát už ale naposled. Taky mě napadlo, že naposled jsem s pláčem objímala N. a to bylo v zimě roku 2007 na pohřbu Honzy. To mě donutilo plakat ještě víc. Cítila jsem, jak se trhá cosi uvnitř mě. Moje těžce slepená duše se zase rozpadala na kousíčky, srdce - ještě trochu bijící - bylo ušlapáno nedorozuměním. Když jsem se za ním slepě ohlédla, krvácelo.
Ptala jsem se ho, jak dlouho to takhle cítil. Řekl mi, že asi dva týdny. Nerozumím tedy tomu, proč mi napsal tu sms z Berouna, že mě miluje. Proč mě den před rozchodem oslovil lásko a proč mi napsal tu báseň...
Poté, co Míra odešel - poslední dotek rtů s mými vlasy a omluva - jsem se chtěla učit ekonomiku na dnešek. Měla jsem v plánu i angličtinu a účetnictví, ale nešlo to. Dnes jsem zůstala doma, radši jsem nešla do školy, nechtěla jsem dostat pětky. Navíc jsem skoro celé dopoledne probrečela.

Celý ten večer, noc a ráno mi v hlavě vířilo obrovské množství myšlenek, které jsem Mírovi chtěla říct. Napadlo mě mu tedy aspoň napsat na FB. Ta zpráva byla svojí délkou hodna některým mým článkům na blogu. Ve své odpovědi se mi snažil všechno vysvětlit, že mě nikdy nepodvedl (dokonce ani v tom Berouně), ale že se i trochu bál, že by se tak někdy v budoucnu mohlo v opilosti stát, že náš vztah obživl možná jen proto, aby ukázal Denise, jeho bývalé, že se dokáže postavit na nohy. Že jsme vlastně každý jiný...
Ta jeho zpráva mi trochu pomohla. Uvědomila jsem si totiž, že má pravdu. Že jsme se vlastně k sobě nehodili a že celý ten náš vztah byl jeden velký omyl. Vždyť si určitě ještě pamatujete povídku Duševní nevěra, kterou jsem napsala na konci prosince, tehdy jsem byla zmatená svými city k němu. Měla jsem ho ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho skutečně miluji. Pořád jsem myslela na jiné chlapce z mého města, do kterých jsem stále byla platonicky zamilována. V lednu se ale všechno zřejmě zlomilo, jelikož jsem opravdu cítila, že ho miluji. I když... Pamatuji si, že jsem jednou ležela u něj doma na posteli a přemýšlela o tom, že bychom se možná měli rozejít, cítila jsem, že to prostě není ono, že ten rok, který byl mezi námi, je prostě znát. Občas mi zkrátka na mě připadal moc mladý. Pořád jsem se zmítala v určité zamilovanosti a ptaní se sama sebe, jestli je Míra opravdu ten pravý. Vždyť kdyby to tak nebylo, nemohla bych napsat tu povídku, kterou jsem vyrvala přímo ze svého srdce, a ostatně i text písně, kterou jsem ale nikdy nedokončila.

"A tak si zvykají,
po nocích vzdychají
a když jsou zády k sobě,
potichu vzlykají
...
A v noci nezhasínáš,
ale bez tmy nezasvítá."

Chápu tedy, že jsme se vlastně k sobě vůbec nehodili, že jsme si nikdy nic začínat neměli (vždyť jsem kvůli tomu málem ztratila Š., která je mi teď paradoxně oporou...skoro si myslím, že si to nezasloužím), zároveň toho ale nelituji a...bude mi chybět, sakra jo.

A to jsem si myslela, že na Valentýna budu mít konečně muže!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 phoenix phoenix | Web | 10. února 2011 v 16:34 | Reagovat

Mrzí mě,že to nevydrželo :( ale takhle to ukončit je jistě mnohem lepší než kdybyste to v sobě každý dusili a násilím se snažili udržet se spolu...každej vztah je zkušenost,a proto nelituj...ten pravej nakonec přijde,snad už brzo...

2 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 10. února 2011 v 16:37 | Reagovat

Ah jé, to mě mrzí :(
Ale aspoň jste si to vyříkali, když už nic.
Držím palce, aby bylo líp ;)

3 Pansy Pansy | Web | 10. února 2011 v 17:17 | Reagovat

mrzí mě to, ale jen kvůli tobě a tvýmu trápení, Andy...
nasrat na Valentýna, haha.

4 barfly77 barfly77 | Web | 10. února 2011 v 20:10 | Reagovat

Je divný napsat o nějakym rozchodu, že byl hezkej, ale... lidi se rozcházej daleko horšíma cestama.
A přesně - nasrat na Valentýna :)

5 Morfínová Morfínová | Web | 10. února 2011 v 21:29 | Reagovat

Nikdy nevím co mám říkat lidem po rozchodu, tak asi zůstanu u toho mlčení.
Navíc ten způsob, jakým to popisuješ z toho dělá takový hezký příběh, zkrátka bych čekala nějaký jiný rozchodový článek, tenhle je takový ... vyzrálý

:)

6 imm imm | 11. února 2011 v 17:53 | Reagovat

Ten zmatek, který člověk po rozchodu..a i před ním, jsi vystihla docela přesně..
Doufám, že si na to oba brzy s úsměvem na tváři vzpomenete jako na jednu kapitolu v životě, která je za vámi.
A že se objeví někdo, kým si budeš stoprocentně jistá a taky on si bude jist tebou. :)

7 Eleanor Eleanor | 11. února 2011 v 21:37 | Reagovat

Je mi to líto... Na druhou stranu máš zase zkušenost a hromadu vzpomínek (i když to někdy taky není dobré).
Však on se ve tvém životě zase někdo oběví. :)

8 pájina pájina | 11. února 2011 v 22:01 | Reagovat

a já si říkala jak se k sobě hodíte.. škoda:(

9 Alqarin Alqarin | Web | 15. února 2011 v 19:31 | Reagovat

Tyjo.. Vzhledem k tomu, že sem nedávno zažil cosi podobnýho, tak sem se do toho hodně vcejtil a bylo mi to fakt líto a smutno za tebe. Na druhou stranu je fakt pravda, že je na tom něco moc hezkýho. Něco milýho. Třeba to ještě neni v háji..

10 Lennie Heroin Lennie Heroin | E-mail | Web | 16. února 2011 v 16:43 | Reagovat

nechci tady psát nějký kydy o tom jak mě to mrzí, když bydlim kilometry daleko a nic mě mrzet nemusí...ale tenhle článek mě bavil za poslední dobu nejvíc a rozchod to byl samozřejmě smutnej, ale když se to vezme kolem a kolem, tak takovej rozchod by se mi docela líbil..ale možnás to jen dobře popsala :)

11 Maci Maci | Web | 18. července 2017 v 17:13 | Reagovat

Každý z nás tak či onak aspoň raz tvárou v tvár s akciami, ktoré sľubujú veľké ocenenie - televízory, autá, chladničky alebo iPhone6. Ale je to naozaj - získať zdarma iPhone? Detailov WEB

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama