Open my heart and take whatever you want

21. února 2011 v 19:14 |  Noise in my head
Moje hlava!
Před čtvrtou hodinou jsem nastoupila do autobusu, otevřela se Cure a jen co kola autobusu odkrojila prvních pár metrů, objevila se před mýma očima jakási šmouha. Nešlo se jí zbavit. Podívala jsem se jinam a ta mrcha cestovala se mnou. Byla přede mnou, šklebila se na mě a nikdo si jí nevšímal, protože byla zároveň ve mně. Poté jsem začala vidět rozmazaně, tedy hlavně vlevo, co se periferního vidění týče. Začala jsem se děsit toho, že oslepnu! A řidič se na mě bude divně dívat, až se budu potácivými kroky - rukama šmátraje po záchytných bodech - dostávat ke dveřím a kutálet se ze schodů. Fakt mě to vyděsilo. Úplně mi zčervenaly ruce, což ale u mě není nijak zvláštní stav. Pak jsem si představila, že oslepnu, až budu stát v NS na zastávce. Úplně jsem se viděla, jak nohy měkké jako z tvarohu zapouštím do chřtánu chodníku a mobilem volám mámě o pomoc. Doufala jsem tedy, že pokud oslepnu, tak jen na jedno oko, abych se měla jak dostat domů. Cha cha, ale nakonec se vše uklidnilo, a to ještě v autobuse. Teď mne jen bolí hlava. Takže asi migréna, i když jsem v životě takovou migrénu nezažila.
Potřebuji písaře! Někoho, kdo se ode mě nehne na krok, protože ty nejlepší myšlenky mne napadají zrovna když nemám po ruce papír ani PC - tudíž někde venku na cestě s Jacquesem a tak podobně -, nu a když pak přijdu domů, pamatuji si jen zlomek toho nebo jen jakési zkomoleniny...ne, zlomeniny. To je lepší slovo. To jsem jednou takhle šla z čajovny a...
Jak to že se kolům dá vyměnit duše, ale lidem ne? Představ si, jaký by to bylo, kdybychom si je mohli vyměnit. Rozřízla bych si břicho a rukou se potopila dovnitř přes žaludek a ledviny, přes plíce a játra. Střeva by si zatím razila cestu ven, jen tak trochu se nadechnout čerstvého vzduchu, že ano. Jako hladový had. Nahmátla bych si duši a rychle ji vytáhla ven, víš, už trochu nemůžu, už se mi...nedýchá úplně nejlíp. Držela bych ji vítězoslavně, krev by se...řinula po kalhotách ah oh. A pak bych přistoupila k tobě a, víš, jestli...to nedokážeš, klidně bych tě...otevřela. Skoro by to nebolelo, věř mi. Vyměnili bychom...si ty svý duše a pak bychom mohli pro sebe spokojeně zemřít, co ty na to?
Ale ve skutečnosti to takhle moc nebylo, neměla jsem kam ty svoje nápady hříšné zaznamenat, a tak jsem je v klidu zapomněla, a teď jsem jen tak hloupě vařila z vody, snažíc si rozpomenout, jak to vlastně bylo. Ale na té cestě z čajovny to bylo mnohem lepší, vážně. Možná tomu i dopomáhala tma, která mi seděla na zádech. Je k vzteku, že se v chůzi moc psát nedá.
Dnes o účetnictví jsem neměla moc co dělat, tudíž jsem s Markétkou rozebírala jistou myšlenku, která mne trochu trápila. Tedy zprvu mě netrápila vůbec, ale pak jsem se dostávala do jakéhosi transu a skoro se až vyděsila... No hele:
Budoucnost je strašně pomíjivá, ve skutečnosti existuje jenom minulost. Přítomnost se kolem nás odehrává asi tak v jedné nanosekundě. Dám příklad. Chcete říct nějaké slovo, třeba vesmír. Pomyslíte na to, že to asi tak za pět vteřin řeknete - to je pro vás budoucnost. Pět vteřin uteče ale jako mávnutím proutku a vy cítíte, jak vám přes rty plyne to slovo. Vesmír. Netrvalo to ani vteřinu, ale když jste to říkali, byla to přítomnost. No a hle! Najednou je z toho minulost. A přesně tohle mě v tu chvíli vyděsilo! Jako že se těšíte na to, co se vám přihodí asi tak za minutu, jste zvědaví, nemůžete se dočkat... A najednou minuta uteče, vám se vlastně nic moc nestalo, svět běží dál úplně normálně, ale ta chvíle, která ještě před minutou byla pro vás budoucností, ta chvíle, kdy jste se kupříkladu podrbali na levé tváři, aniž byste to před tou minutou věděli, se pro vás stala minulostí. Nezdá se vám to zvláštní? Já vám nevím, ale takhle rychle zahazovat svoji budoucnost...to se mi nějak nepozdává.
Tak přesně tohle jsme rozebíraly s Markétkou o to účetnictví. Vlastně jsme se k tomu dostaly díky tomu, že jsme se obě shodly na tom, že žijeme spíše v minulosti, a díky tomu nestíháme svoji přítomnost.
Takže asi takhle já si pořád žiju. Teď napíši životopis do přihlášky na žurnalistiku a pak se ztratím. Asi do minulosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | 21. února 2011 v 19:38 | Reagovat

Přesně. Taky bych potřebovala nějakého písaře. Nejlíp, aby se mi ty myšlenky rovnou zapisovaly a ani bych je nemusela říkat.
Přítomnost je děsně prchlivá. Třeba se celou dobu na něco těším a pak to fakt tak nějak proplyne a jen vzpomínám, jaké to vlastně bylo... Hmm.

2 Lemona Lemona | Web | 22. února 2011 v 16:53 | Reagovat

Taky si říkám, jak divný to je - ty nejhezčí chvilky jsou tak krátký a pak už je to jen minulost...

3 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 22. února 2011 v 17:48 | Reagovat

Já se někdy na něco tak těším, že když to přijde, tak mi to ani tak super už nepřijde. To těšení se na něco je myslím totiž to pravé, co člověk opravdu chce. Jak nemůže dospat, jak mu běhá mráz po zádech, jenom když si uvědomí, že už jenom den, hodina, minuta! A pak buch a najednou je to pryč a nakonec si člověk stejně vzpomene jenom na to čekání.

4 imm imm | 23. února 2011 v 14:02 | Reagovat

To, co jsi (ne)viděla, byla aura. Některým migrenikům migrénu předchází aura, což je jakési znamení, že migréna přijde. ( http://www.migrenik.cz/cps/rde/xchg/migrenik/xsl/m_migrena.html ) Já to mám taky, nejdřív nevidím a potom mě rozbolí hlava + celé tělo. Jsou to nejhorší dny mýho života..
Přeju ti, aby to bylo poprvý a naposled, co se ti to stalo.

5 Bliss Bliss | Web | 23. února 2011 v 16:15 | Reagovat

[4]: Uf, to vypadá docela hrozivě...díky :)

6 Morfínová Morfínová | Web | 23. února 2011 v 17:25 | Reagovat

To já zas někde četla, že během letošního a příštího roku budou bolesti hlavy u většiny jedinců mnohem víc časté v souvislosti s 'koncem světa 2012' Byla to nějaká teorie o tom, že svět neskončí, jen se nějak znovuzrodí a to se především odrazí na způsobu našeho myšlení. Já z toho pochopila, že budeme degenerovat a vracet se na stromy protože už je pro nás nesnesitelný tenhle konzumní a špatný svět.
Achjo, škoda že už si nepamatuju tu stránku kde to bylo, docela jsem se u toho pobavila :D

7 barfly77 barfly77 | 24. února 2011 v 14:38 | Reagovat

Taky mě napadaj nejlepší myšlenky a příběhy, když není po ruce nic, kam by se daly zapsat. A nebo už ležím v posteli a jsem líná vstát...
Hodně štěstí s tou žurnalistikou ;)

8 Bliss Bliss | 24. února 2011 v 16:41 | Reagovat

[7]: Děkuju! :) Já to teda spíš jenom tak zkouším, poněvadž určítě víš, jaké typy testů tam oni dávají, a dostat se tam je tedy vždy tak trochu loterie :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama