Titulek si najděte někde tamhle pod tou peřinou. Snad ještě nespí

19. února 2011 v 20:45 | Bliss |  Noise in my head
Staniž se, co stát se má! Pustila jsem si Absolution od Muse a podruhé v tomto týdnu se mám celkem dobře. Ano, minulý článek působil dosti naštvaně, on totiž taky plně vyjadřoval mé pocity. Po včerejším večeru jsem ale mnohem klidnější, a to díky rozhovoru se Š. Hele, to se mělo asi takhle:

K smrti jsem se zase nudila, dokonce jsem se snažila naučit první maturitní otázku z účetnictví (poté, co jsem se jakžtakž naučila definici účetnictví, jsem listy radši zahodila s tím, že si přece nenechám kazit den, a vzala do ruky Henryho Millera), a tak mne napadlo ozvat se Š., zda-li by nechtěla jít navečír do čajovny. Souhlasila, proto jsme se kolem osmé hodiny večerní ocitly vedle Štěpána a jeho přítelkyně Míši, kteří pokuřovali vodnici; hned jsem toho hada vzala do ruky a pěkně se nechala zadusit. Inu, strávili jsme tam čas asi do jedenácti, kdy Š. střídavě vycházela z čajovny, aby si popovídala s notně opilým Davidem, a já mezitím rozprávěla s Míšou a Štěpánem a taky se dívala, jak si rozkousávají jazyky (to bylo opravdu nechutné), a jen tak letmo pokukovala po Matyášovi, jenž seděl naproti mně a cosi smolil na notebooku. Matyáš je můj idol kdyby něco. Dost možná má přítelkyni, ale tajně ho zbožňuji.
No a po té jedenácté jsme se šly já a Š. projít. Bylo hnusně, zima, tma s mlhou se nestyděly lízat konečky chodníků, mrholilo a mé vlasy se vesele kroutily. Bylo mi to jedno. Řekla jsem Š., že jsem v pondělí napsala Mírovi, a ona mi odvětila, že by mě nejradši pověsila na nebližší strom a bla bla bla... Nelíbilo se jí to. Pověděla mi, že kdybychom to zkusili znovu, akorát bych jen trpěla. Protože Míra má rád ženy a ženy mají zase rády Míru. Protože Míra zatím každou kromě Denisy, jeho bývalé, podvedl. Protože Míra rád flirtuje, i když je zadaný...toho jsem si ovšem už všimla. A najednou mi tedy došlo, že on si mě vůbec nezaslouží. Začala jsem litovat, že jsem mu v to pondělí psala.
"Ty si zasloužíš někoho hodnějšího," řekla mi Š. "Pro tebe by se hodil někdo, kdo by byl tak trochu intelektuál."
"No jasně," já na to, "někdo, kdo by psal nebo fotil, maloval, skládal básně...prostě nějakej UMĚLEC! A někdo, kdo by poslouchal stejnou hudbu jako já. Placebo, Muse, Oasis... Protože je to možná směšný, ale já POTŘEBUJU někoho, kdo by poslouchal stejnou hudbu jako já. A nejen to. Někoho, kdo by si taky liboval ve filozofických debatách a tak podobně..."
"Jo," na to Š. Tohle jsem věděla už dávno. Věděla jsem, že zrovna Míra se ke mně moc nehodí, ale překvapilo mě, že Š se mi takhle pěkně trefila do noty. Že úplně odhalila, po kom toužím. Jenomže kde ho najít?
Ale zároveň taky vím, že všechno má svůj čas. Člověk by neměl na nic tlačit, protože ono to jednou přijde samo.
A tak se od té noci cítím o něco lépe, vyrovnaněji, svobodněji, relativně nezávisleji... Míra mi napsal, abych mu dala čas. Ale já trochu doufám, že už se mi neozve. A pokud ano, tak...klidně si s ním o tom půjdu popovídat, ale to je asi tak všechno.
To víte, že to bolí. Dnes by to byl čtvrtrok, co jsme spolu. Za tu dobu jsme zažili plno pěkných chvil, na které se nedá zapomenout, ale...život jde dál. Je to sice klišé, ale pravdivé.

A dnes se mám také dobře, jak už jsem podotkla někde nahoře. (Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží). Naučila jsem se na basu píseň Gone Away od Offspring, ještě jsem se pokoušela o Time Is Running Out od Muse, ale na to už dnes nemám ruce.

Spočítala jsem si, že za 11 týdnů končím školu. Zdá se mi to jako neuvěřitelný sen. Po pěti letech neúmorného pachtění, nadávání na předměty jako je účetnictví nebo němčina, drásání nervů se toho mám zbavit. Odhodit to za sebe. Připadá mi to takové...zvláštní. Ne, obchodka mi nebude chybět. Jen těch pět let, které jsem na ní strávila, mi přišlo jako celý můj život...jako bych nikdy nic jiného nedělala. A najednou to bude fuč. Krása.
Samozřejmě to není tak úplně 11 týdnů. Dvanáctý týden je svaťák a třináctý samotná maturita. A jelikož je státní, v červnu si jdeme ještě napsat testy z češtiny a angličtiny. Ale pro mě už je to vážně jen těch jedenáct týdnů. Jedenáct týdnů a...konec.
Vím, že to pak nebude žádný med, ale jsem odhodlána tomu všemu čelit. Jako ostatně vždy všemu.

Za chvíli mi bude 20 a pak bych měla něco dokázat. Dospět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Morfínová Morfínová | Web | 19. února 2011 v 22:41 | Reagovat

Tak to jsem ráda, že nejsem jediná, kdo lpí na tom, aby můj přítel byl intelektuál, aby miloval stejnou hudbu a měl rád stejný věci, aby se se mnou dokázal hodiny bavit u vína o nesmrtelnosti chrousta a tak.

Mně čeká ještě třináct týdnů, ale mám pocit, jak kdyby mi zbývalo třináct týdnů do konce života.

2 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 20. února 2011 v 1:41 | Reagovat

Já myslím, že to je esencí dobrého vztahu - mít společné zájmy, aspoň pár. Na co mi je totiž mít dokonalého muže, když bychom mohli tak leda sedět a okusovat si jazyky? To asi po nějaké době omrzí. I když kdo ví.

3 Pansy Pansy | Web | 20. února 2011 v 10:00 | Reagovat

slovo "intelektuál" mi z nějakého důvodu připadá nehezké až vulgární. "umělec" o trochu míň.
haha.

4 barfly77 barfly77 | Web | 20. února 2011 v 12:20 | Reagovat

"Za chvíli mi bude 20 a pak bych měla něco dokázat. Dospět." heh.
Nezapomenu, jak jsem celou noc před 20. narozeniny probděla a hlavou se mi honila spousta věcí jako - že bych se sebou měla něco udělat, protože jsem si vždycky představovala, že už ve dvaceti budu úplně někde jinde atd. To byla depka. Brr!

A mimochodem, chodit s někym, kdo poslouchá stejnou hudbu, je třeba pro mě nezbytnost. Není to ale jen o hudbě samotný, ale o celkovym životním stylu... Příští týden HO uvidim třikrát, dvakrát na koncertě a jednou v radiu. A ono je to pak hned všechno jednodušší :-)

5 phoenix phoenix | Web | 21. února 2011 v 2:38 | Reagovat

hele ona ta š s tím mírou bude mít asi pravdu :-)
jinak ale prosímtě - nedospívej, probůh! zůstaň prostě insa, jo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama