Březen 2011

Her younger sister had a blister where I kissed her on her thigh

31. března 2011 v 16:34 | Bliss |  Noise in my head
Až malá ručička na hodinách znuděně visících na zdi polechtá dvanáctku, bude to znamenat, že již nastal duben a že přípravě na praktickou maturitu mohu věnovat už jen 17 dnů. Roztomilé, že ano. Naštěstí jsem v úterý večer přestala být lemra líná a vzala si k ruce příklad na výpočet kapacity, mezd, likvidity a podobných ekonomických sračiček, kterého jsem se tak moc obávala, jelikož když jsme ho počítali ve škole, skoro nic jsem nechápala, a jala se počítat. Dobře, odkládala jsem to minimálně dva týdny s tím, že je přeci ještě pořád MOŘE času, ale v ten úterní den jsem šla takříkajíc do sebe a učila se. Ve středu jsem pokračovala. A musím vám říct, že z toho mám proklatě dobrý pocit, protože jsem přišla na to, jak se všechny ty výpočty dělají a že to vlastně není tak těžké; no, moje duše zajásala. Možná že nakonec praktickou maturitu zdárně splním! Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš, že ano.

Vlastně se lepším na všech frontách! Ještě někdy před měsícem, kdy se některé zvídavé spolužačky ptaly ostatních na průměr z angličtiny, jsem zavrtávala hlavu hluboko pod lavici, případně se zrovna horlivě zakusovala do housky se sýrem, dvěma plátky okurky a dvěma kolečky klobásy, nebo introvertně stála v rohu třídy a dívala se z okna, zkrátka všelijakými způsoby jsem dávala najevo, že tam tedy ROZHODNĚ nejsem. Za svůj průměr - tenkrát ještě snad 4,2 (ach bože, zalykám se při pohledu na toto číslo a rudnou mi snad i konečky vlasů!) - jsem se zkrátka jako "dvojkařka, které unikla každoročně jednička o dvě desetiny" styděla. Ale za posledních pár dnů jsem to stáhla na tři celé a svůj průměr hodlám snížit (nebo také "ponížit", jak často nesprávně, ale zcela vtipně, říká naše učitelka na účetnictví) alespoň na 2,4, jelikož trojka na vysvědčení, to by byla přeci ostuda!

Dále se na basu znovu učím již dávno zapomenuté písně a z hraní mám zase radost. Byly totiž doby - a trvalo to klidně i týden! -, kdy jsem na baskytaru ani nesáhla, protože jsem zkrátka neměla chuť hrát, navíc jsem byla i naprosto líná jen vybalit tento elegantní nástroj z pouzdra. V pondělí jsme měly s děvčaty zkoušku a mně se tuze líbila, pěkně jsme si zahrály a zazpívaly a já si dokonce střihla sólo "basa zpěv" Muscle Museum od Muse. Reprobedny naplno, až se okenní tabulky třásly strachy.
Teď jen mám ale nutkání pořád psát nějaké písně, abychom nemusely neustále přehrávat převzaté songy. Jenomže většinou zůstává jen u toho "nutkání". Na to, abych do ruky vzala papír a tužku jsem zkrátka moc...asi líná? Nebo se prostě jen vymlouvám na "neinspiraci". Nebo na to, že nemám čas, protože prostě MATURITA a STRES.
(Někdy si říkám, že až budu mít v červnu po všem, vyplodím obrovské množství povídek a písní.)

"Tak, a jedem!" řekl mi dnes vesele, skoro až hravě řidič autobusu, s kterým často o půl jedné jezdím domů a kterého mám hnedle i nejradši ze všech. Seděla jsem zase na předním sedadle a poslouchala Killers a moc dobře jsem chápala, že tímto možná trochu nesmělým pokusem chce řidič navázat kontakt, aby "tam ve předu nebylo takový ticho", nicméně já místo toho jen zahuhlala cosi jako: "Uh...no jo," a pak jsem mlčela. Mohla jsem povědět něco jako: "No jo, už se moc těším domů," a určitě bychom spolu rozmotávali docela príma rozhovor, ale já ho radši odpálkovala tímto trochu neosobním způsobem a ponořila se do své duše. Tak jo.
Což mi ale připomnělo včerejší ranní jízdu autobusem - opět na předním sedadle. Všechno jsem tedy měla před sebou jako na dlani, nemohlo mi tedy ujít, že když jsme se dostali do menší kolony, vepředu ji brzdil traktor. Auta vesele předjížděla, až jsme se za traktor pověsili my, tedy autobus plný osobních životů, a chvíli to trvalo, než odbočil do nedaleké vesnice. Ta chvíle byla iritující, ale zároveň velice směšná, jelikož jsem nakrásně viděla na muže sedícího za volantem traktoru. Tento muž byl s prominutím široký jak vrata od stodoly, na sobě měl jakousi nemožnou mikinu s khaki vzorem, nejlepší na tom všem ale bylo, že traktor se kymácel ze strany na stranu a náš milý řidič s ním. Občas to vypadalo, jako by to dělal naschvál, jako by se vysmíval nám, posádce autobusu. Krásně je zdržuji, pomyslel si možná a nechal třást svojí hlavou do rytmu jízdy. Tukové polštářky spolu tancovaly tango. Tento výjev se mi zdál trochu tragikomický.

A to je asi všechno. Mám se hezky.

Proč je hovno sprosté slovo?

23. března 2011 v 18:46 | Bliss |  Noise in my head
Inu, odpoledne pokročilo a já zrovna s mikrotenovým sáčkem obepínajícím moji pravačku sbírala lejno po Jacquesovi, když tu mne postihla ta myšlenka hříšná. Hovno.
Proč se tohle slovo bere jako sprosté? Vždyť každý člověk, každé zvíře na tomto světě vykonává potřebu; z každého padají sračky (myšleno i metaforicky). Je to přirozené, ale na druhou stranu i vtipné. Představte si, že kálí prezident. Váš učitel na český jazyk. Nováková odvedle si taky utírá zadek. Dělá to úplně KAŽDÝ a přeci myšlenka na to, že byste měli kupříkladu na briefingu přiznat před ostatními, že TAKY serete, ve vás vyvolá lehké uzardění. Jen si představte, že místo toho, abyste na poradě hovořili o zisku za minulé období, začnete mluvit o vašem lejnu. A vzápětí se k vám nadšeně přidají ostatní, ekonomika jde stranou a vy zjišťujete, že jste všichni přeci jenom lidi.
Hovno je věc nevymykající se normálu. Televize, slunce, brouk, hovno...vždyť jsou to všechno jen slova vyjadřující existenci v našich životech.

Ale na procházkách se Jacquesem nepřemítám jenom o hovnech. Včera jsme procházeli lesem, slunce olizovalo konečky větví borovic a smrků, mírný vítr si hrál s mými vlasy na honěnou a já poslouchala Kasabian, Jacques se na mě smál a život se mi zdál nádherný. Došli jsme až ke dvěma rybníkům. Mezi nimi je travnatá plošina, asi pět metrů široká. Z obou stran ji pohlcují stromy a nachází se tam také jedna lavička. Právě na tu jsem usedla a chvíli jen tak rozjímala sama se sebou, se svojí duší. Dívala jsem se do temných vod, jemné vlnky mě zdravily jedna za druhou. Ta chvíle byla kouzelná a najednou jsem zatoužila mít vedle sebe někoho, s kým bych mohla sdílet tu čarokrásnou atmosféru. Jacques mi nestačil. Chtěla jsem mít někoho, s kým bych mohla jen tak sedět, celé hodiny nic neříkat - nechat hovořit jen naše duše - a vychutnávat si ten jarem nasáklý den. Nikdo takový tam ale nebyl, a tak jsem se musela spokojit s nastalým okamžikem - sama se sebou. A i tak to stálo za to!
Jen jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala fotoaparát. Stejně si ale myslím, že daná chvíle se nedá vyfotit, ani namalovat, dokonce se ani nedá dost dobře popsat. Tu chvíli totiž tvoříte vy, vaše srdce, vaše hlava. Můžete mít fotku přírody, ale když ji pak vezmete do ruky, nebude to pro vás nic znamenat. Dobře, možná se vynoří vzpomínky na ten okamžik, kdy jste danou momentku fotili, ale nejsou tak silné jako ve chvíli, kdy jste stáli s fotoaparátem částečně halícím vaši tvář u rybníka a přitom vaše duše zažívala čistou extázi. Extázi, kterou jste si vytvořili vy sami.

I dnes jsem šla s Jacquesem na vycházku. Tentokrát jsem poslouchala Placebo. Opět jsme procházeli lesem, jiným ale než včerejší den. Také tam - na cestě - stála osamělá lavička, kterou jsem po chvíli poctila svojí přítomností. Vytáhla jsem si knihu a dala se do čtení, Jacques klidně spočíval u mých nohou. Náhle jsem koutkem oka spatřila jakýsi pohyb. Zvedla jsem hlavu od bělostné stránky a podívala se doprava. Přicházela ke mně rodina - dvě malé děti držící v ruce imitace samopalů a jejich prarodiče. Ty děti byly rozverné a neúnavné, jak jen děti dokáží být. Vesele běžely po cestě ke mně, na chvíli se zadívaly na osobu v černém kabátě, s nohou přes nohu, slunečními brýlemi na očích, psem, ležícím na zemi s vyplazeným jazykem, a knihou na klíně. Co to je asi za individuum? pomyslela si holčička a svůj samopal sevřela o něco pevněji v rukou. I prarodiče po chvíli prošli kolem mě, shovívavě se usmívali, to jaro s námi krásně čarovalo. "Hodím tam granát!" řekl chlapeček a kamsi do keřů hodil šišku od borovice a utíkal, co mu síly stačily. Zase jsem osaměla a do jejich role se vžila tak, že jsem každou chvíli očekávala výbuch. "Bum," řekla jsem si sama pro sebe a zasmála se. Nevinné dětství.

Tak vás vítám ve svém životě. A jak dupou králíci vám?

Něhou prosycena mlha

17. března 2011 v 21:56 | Bliss |  Noise in my head
"Dnes je venku ošklivo," řekla mi ráno při snídani máma. Ručičky hodin si šeptaly do ticha. Zadívala jsem se z okna, nic ošklivého jsem venku neshledávala. "Mně se ta mlha líbí," odvětila jsem a zakousla se do rohlíku s Nutellou. Pavučina podzimu nebo také přicházejícího jara, která do svého kabátku halí obnažené větve stromů. "Mně tedy moc ne," pověděla mi má máti a byla to zase věta protkaná šedí a unaveností života. Ale já jí nic nevyčítám. Nevyčítám nikomu nic. Někdo se prostě spokojí s fotbalem o víkendu a s krásným počasím, to je jeho podstata života, a proč vlastně ne?

Včera jsem si nedávno koupené červené trsátko přiblížila k oku a pěkně si ho přeměřila pohledem. Mohla bych ho podepsat a nosit na krku místo toho šedého, napadlo mne a hned jsem utíkala do obývacího pokoje pro lihovku. Podepsala jsem ho svým alter egem a začala propichovat nůžkami na nehty. Ty se ohly. Zeklela jsem a šla si do koupelny pro další nůžky. Propichovala jsem ho tak dlouho, až jsem si udělala díru do levého prostředníčku, jež po pár sekundách začala ronit krvavé slzy, k dovršení všeho jsem trsátko nepropíchla, nýbrž zlomila. Bylo moc slabé. Rozstřihla jsem ho napůl, tu zničenou půli jsem vyhodila a druhou - s kusem mého podpisu - schovala do penálu pro štěstí. Dnes ráno jsem ho věnovala Markétce, úplně se jí zaleskly oči štěstím.
Možná bych mohla dávat lidem k Vánocům poloviny trsátek.
Možná bych někdy mohla polovinu trsátka nosit na krku a druhou věnovat svému budoucímu soulmate, s kterým bych poslouchala kupříkladu Smashing Pumpkins a v noci se s ním dívala na hvězd zář.

Poslední dobou si vybírám fakt dobrý knížky. Momentálně mě uchvacuje Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery. Spolužáci se mi tak nějak něžně pochechtávají, když si tuto knihu vytáhnu na lavici o přestávky a nudné hodiny, jelikož prý čtu cokoliv, co nemám na seznamu k maturitě, ale mě tahle kniha prostě baví.

Dnes navečer jsem jela s J. za Járou do S. Vytvořili jsme si houbu a koupili krabičku modrobílých retek. Posadili jsme se na lavičku na hrůzostrašně vypadající nádraží a upřeně se dívali před sebe. "Ta mlha je hezká," zkusila jsem to a vsála do sebe kouř z cigarety. Tak nějak zapadala do celé scenérie, myslím mlhu i cigaretu. "Je pěkně hnusně," na to Jára a J. mu přitakala. No tak možná bylo, i když já to viděla jinak. Trochu se rozpršelo.

Poslouchám Racing Rats od Editors a zjišťuji, že si už vůbec nepamatuji, jak se to hraje na baskytaru. To mě pěkně čílí. Spoustu dobrých písní zapomínám jen proto, že je nějaký čas nehraju. A želbohu jsem natolik líná, abych se je učila znovu. Vinu svaluji na blížící se maturitu a že jako nemám čas, ale času mám ve skutečnosti spoustu, takže bych si na krk mohla pověsit basu a začít hrát. Začít něco dělat.
Za 4 týdny píši praktickou maturitu a o hodiny ekonomiky zjišťuji, že vůbec nic neumím. Stále mě to ale neděsí. Jsem svým způsobem blázen.

A
teď
už končím.
Musím napsat nějakou
sračičku na němčinu, neb budu zítra zabita.

(Tohle byl kaligram. Podobá se to hovínku?)

Prakticky je celý tenhle článek o počasí a blížících se BOUŘKÁCH!

Nekonečný maraton

12. března 2011 v 19:24 | Bliss |  Noise in my head
Jsem prázdná nádoba s utrhlým uchem čekající na zvolání studny. Mám pocit, že se kolem mě všechno hroutí - paradoxně ne já -, všichni se hádají, válčí spolu a ostatní jsou zoufale průměrní. Třeba moji rodičové. Dnes jsem se s nimi chvíli koukala na fotbal a šeď, která z nich vyzařovala, mne sžírala zaživa. Celou tu scénu bych označila slovem "klišé". Rodiče sedící v křeslech v obývacím pokoji, dívající se na utkání Sparty a Plzně a lamentující nad tím, co zase zdražili a komu přidali a tak podobně. Radši bych se s vámi bavila o tom, jak si představuji vlastní pohřeb, než-li o potravinách, které v průměru stojí o dvě koruny víc než předtím. Dvě koruny! Dva směšné kovy, s kterými se dá hrát "panna, nebo orel". Rub a líc. Černá, bílá. Láska. Nenávist.
Strach?
Dost možná jsem jen snílek nebo naiva, ale já opravdu nemám zapotřebí bavit se s lidmi o cenách zboží. Nezajímá mě to. Chci se s nimi bavit o něčem...DIVNÉM!

Někdy v tomhle týdnu jsem kráčela po školní chodbě s nosem trochu nahoru - jak jsem tak vypozorovala - a s levým koutkem úst lehce zdvihnutým vstříc vráskám pod okem. Prošla jsem kolem plakátu, jenž upozorňoval na zbylé termíny NSZ. NENECHTE SI UJET VLAK! nebo tak něco stálo v hlavičce a já se jen tak pro sebe uchechtla a svůj levý koutek zvedla ještě o něco výš, skoro až k obočí. Já si často nechávám ujíždět vlaky, řekla jsem si pro sebe, ujíždí mi vlaky, oční linky, autobusy a cizí duše. A teď se mi někam rozjely i žíly na rukou, vážně. Tak naběhlé jsem je snad ještě nikdy neměla, skoro jako by chtěly vyskočit skrz kůži. Cítím, jak se mi přehřívají ruce, lehce se potí. Jsou horké; což se moc často nestává.

Nerada dělám věci jen tak, často si všechno musím dlouze promýšlet a zvažovat všechny eventuality, než se konečně k něčemu odhodlám. Včera večer mi ale napsal Jára, jestli za ním nechci přijet do S. a já bez sebevětšího zaváhání souhlasila. V S. jsme si na benzínce koupili víno a colu, pěkně to smíchali a na vlakovém nádraží znásilnili. Chci říct vypili. Seděli jsme tam tak na lavičce, kouřili cigarety, tma houstla a zimy přibývalo. Pozorovali jsme přijíždějící a odjíždějící vlaky, vystupující a nastupující lidi a výpravčí. Všichni - dokonce i vlaky - měli nějaké tváře. Chtěla jsem všechny ty tváře pohladit, dotýkat se jich a rozumět jim.
Trochu jsem se bála, že si s Járou nebudu mít co říct; přeci jenom se neznáme zas tak dlouho. Ale nakonec jsme si hezky popovídali, u něj doma se podívali na dva filmy a ještě ke všemu jsem u něj musela přespat, jelikož mi do NS nejel už žádný autobus. Bylo po půlnoci. Ráno mě odvezl domů autem, máma se na mě dost podezřívavě podívala a zeptala se mě, zda-li ty kluky nějak často nestřídám. Odvětila jsem jí, že Jára je jen můj kamarád a taky že ano! Nechápu, proč si hned všichni myslí, že když holka kamarádí s klukem, musí s ním mít i sex?!

Cítím se neúplná. Opravdu je v životě tak moc důležitá láska? Na jednu stranu bych chtěla mít někoho, s kým můžu sdílet svoji duši i tělo, leč na stranu druhou jsem ráda za svobodu, kterou momentálně mám. Co když někteří lidé žijí celý život individuálně - sami? Na vlastní pěst. Je opravdu tak špatné zvyknout si na samotu? Co když je samota svým způsobem osvobozující?
A proč lidé říkají "miluji tě", když můžou říct "jsem rád, že existuješ" nebo "je úžasné, že jsme se narodili a potkali se"? Já vlastně nevím, co je láska. Mírovi jsem "miluji tě" párkrát řekla, ale nikdy jsem si nebyla jistá, zda-li to myslím vážně. Co když tahle slova někomu povíte a někde na světě čeká člověk, u něhož by nabyla úplně jiného, krásnějšího významu? Je trochu frustrující myslet na to, že někde na téhle fascinující planetě pobíhá osoba, která je úplně vaším alter egem, tedy vaším druhým já, ale vy ji třeba nikdy nepoznáte, protože od vás bydlí tisíce kilometrů.
Já...nejsem si tak úplně jistá, proč tohle všechno píši. Jen se mi tohle už pár dnů hnalo hlavou, tak jsem to potřebovala někomu sdělit. Vám.
Připadám si prostě neúplná a zmatená. Chci, a nechci. A taky jsem na sebe naštvaná, protože jsem líná popadnout basu a něco si zahrát (a naučené písně se mezitím vesele zapomínají) a ještě línější (nebo málo koncentrovaná?) na to, abych napsala povídku. Jsem docela dobrej loser.

Tak trochu schoulený v zákoutí mysli

3. března 2011 v 16:58 | Bliss |  Noise in my head
"Nemohl jsem si nevšimnout, že často sedáváte na tomto předním sedadle," zapředl řidič autobusu nejistě rozhovor a úkosem se podíval do zpětného zrcátka - na mě. Ztlumím si Smashing Pumpkins do vemlouvavého šepotu; neumím odezírat ze rtů. Chvíli nechám rozvíjet své myšlenky, stejně jako silnici před námi, kroutící se jako vzteklý had. Šedavá asfaltová zmije s bílými pruhy uprostřed.
"Inu, sedávám tady, abych mohla pozorovat okolí pěkně zblízka," řeknu konečně a zadívám se na profil zvídavého řidiče. Panenka oka, na které dohlédnu, těkavě poskakuje; skoro jako by tančila na bělmu kankán. Silnice, budovy, projíždějící auta, ručička tachometru. Konečně zpětné zrcátko. Zaklesneme se pohledy asi tak na dvě vteřiny našich životů. V tu chvíli se zdá, že si můžeme říct úplně všechno němou řečí. Mírně se usměji. Zrak mi sklouzne na jeho tvář. Vrásky kolem očí jako sluneční paprsky. Precizně oholená tvář, koutky úst svěšené dolů. Černota vlasů ztrácí svoji svěžest, šeď se zkrátka vkrádá do všeho.
Popáleným jazykem od ranního čaje něžně pohladím rty, pak promluvím: "Baví mne pozorovat lidi. Jejich výrazy, tváře, dlaně, šíje. Ráda je poslouchám, nechám se unášet na proudech jejich intonace, zároveň jim ale naslouchám. A pak o tom všem píšu. Píšu o duších, o týhle silnici, co se před námi vine, o stromech, o domech s jejich prosklenými zuby. O dnešní obloze a vašich prstech."
Tváří se pořád stejně, ale když zastaví autobus na jedné z jeho dnešních zastávek, pronese: "Ve vás je talent."
Úsměvem naplním jeho srdce, zvednu se ze sedadla a řeknu: "To ne. Ještě jsem nepoznala dost lidí." Rozloučím se, svižně sejdu schody, po cestě domů zesílím Smashing Pumpkins a vesele se nadechnu.

Tohle vše se odehrálo, ne však reálně, nýbrž jen v mé hlavě. Někdy si říkám, jestli jsem normální. Jestli si takhle se svými dušemi povídá víc lidí, či snad jsem to jen já...stává se ze mě schizofrenik? Ale jsem ráda za svoji mysl, za svoji fantazii. Nevyměnila bych ji ani s nadějným matematikem či zapáleným chemikem. Někdy mám čirou radost ze života už jen když můžu pohladit zábradlí nebo polaskat svými kroky chodník.
Miluji svoji kočku. To jsem si uvědomila, když ještě před chvílí seděla hrdě jako nějaká lvice na mém stole a dívala se mi do hloubi oka. Ráda se svými prsty prohrabuji v jejím kožíšku, vždycky to tak hezky šimrá. Když ji tak hladím, říkám si, jestli i jí se to líbí. Co si při tom asi tak říká? A myslí vůbec na něco? Můžou zvířata myslet? A co se jim zdá, když ve snu poškubávají svými tlapkami a jemně krčí koutky tlamiček?
Mám ráda její vrnění. Je jemné jako babí léto. A co teprve když se teplými polštářky dotkne mé kůže! Nebo když srazíme svá čela proti sobě a ona se svým studeným čumáčkem dotýká mé tváře.
Zbožňuji kočky a obzvláště moji Mourinku!

V pondělí navečer jsme se já, Š. a P. sešly v ZUŠce na obvyklé hudební seanci. Pan T. byl natolik rozmilý, že mi k nohám postavil mikrofon...ano, já zpívala! Z nás tří neumí zpívat nikdo, ani já ne, leč byla jsem zvědavá, jak bude naše píseň znít se zpěvem. Strašně mne to naplňovalo! I když nepěji bůhvíjak nádherně, bavilo mě to. S odhaleným textem ten song najednou dostal úplně jiný rozměr. Chtěla bych ho zahrát všem, celému světu a taky čajové lžičce.
Taky bych se chtěla naučit hrát na kytaru píseň 1979 od Smashing Pumpkins a pak si ji jen tak pro sebe hrát uvnitř potemnělého pokoje a broukat si: "Shakedown 1979, cool kids never have the time..."

Jo! Taky mě děsně uchvátila kniha Obratník kozoroha od Henryho Millera. Potřebuji si o ní s někým popovídat. Nejdřív jsem z ní byla zmatená, víte, takové OBROVSKÉ množství myšlenek, které v sobě ukrývala...a ne všemu jsem rozuměla. Ale přesto jsem Millera obdivovala za všechny ty pohnutky myslí, pořád jsem si říkala něco v tom smyslu Jak tohle vůbec může někoho napadnout! a tak podobně. No a závěr - posledních několik desítek stran - byl totální výbuch, při kterém se vše obrátilo - kosti s vnitřními orgány. Místo srdce mám teď vřetenní kost. Bylo to něco jako literární orgasmus, najednou jsem všemu porozuměla, pochopila jsem, proč to napsal, co ho k tomu dohnalo, pochopila jsem jeho dětství a smysl života. Všechno se zdálo elementární.
Pak jsem spokojeně dopila čaj.

Taky si myslím, že v životě každého člověka se stane nějaká událost, která ho úplně převrátí. Třeba porod.

Mimochodem - zpět k začátku. Nezdá se vám úžasné, že KAŽDÝ člověk má nějaký život, nějaký svůj příběh? Mne to fascinuje! Chtěla bych poznat život každého člověka na téhle planetě, strávit jejich minulosti, jejich sny, jejich bolesti, radosti, zranění, bývalá povolání, šikany, krevní destičky, první boty a zubní protézy. Ale tohle vše není fyzicky ani psychicky možné, a tak si budu jen tak slastně oddechovat ve svém životě. Co jiného se taky od lidí očekává?