Her younger sister had a blister where I kissed her on her thigh

31. března 2011 v 16:34 | Bliss |  Noise in my head
Až malá ručička na hodinách znuděně visících na zdi polechtá dvanáctku, bude to znamenat, že již nastal duben a že přípravě na praktickou maturitu mohu věnovat už jen 17 dnů. Roztomilé, že ano. Naštěstí jsem v úterý večer přestala být lemra líná a vzala si k ruce příklad na výpočet kapacity, mezd, likvidity a podobných ekonomických sračiček, kterého jsem se tak moc obávala, jelikož když jsme ho počítali ve škole, skoro nic jsem nechápala, a jala se počítat. Dobře, odkládala jsem to minimálně dva týdny s tím, že je přeci ještě pořád MOŘE času, ale v ten úterní den jsem šla takříkajíc do sebe a učila se. Ve středu jsem pokračovala. A musím vám říct, že z toho mám proklatě dobrý pocit, protože jsem přišla na to, jak se všechny ty výpočty dělají a že to vlastně není tak těžké; no, moje duše zajásala. Možná že nakonec praktickou maturitu zdárně splním! Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš, že ano.

Vlastně se lepším na všech frontách! Ještě někdy před měsícem, kdy se některé zvídavé spolužačky ptaly ostatních na průměr z angličtiny, jsem zavrtávala hlavu hluboko pod lavici, případně se zrovna horlivě zakusovala do housky se sýrem, dvěma plátky okurky a dvěma kolečky klobásy, nebo introvertně stála v rohu třídy a dívala se z okna, zkrátka všelijakými způsoby jsem dávala najevo, že tam tedy ROZHODNĚ nejsem. Za svůj průměr - tenkrát ještě snad 4,2 (ach bože, zalykám se při pohledu na toto číslo a rudnou mi snad i konečky vlasů!) - jsem se zkrátka jako "dvojkařka, které unikla každoročně jednička o dvě desetiny" styděla. Ale za posledních pár dnů jsem to stáhla na tři celé a svůj průměr hodlám snížit (nebo také "ponížit", jak často nesprávně, ale zcela vtipně, říká naše učitelka na účetnictví) alespoň na 2,4, jelikož trojka na vysvědčení, to by byla přeci ostuda!

Dále se na basu znovu učím již dávno zapomenuté písně a z hraní mám zase radost. Byly totiž doby - a trvalo to klidně i týden! -, kdy jsem na baskytaru ani nesáhla, protože jsem zkrátka neměla chuť hrát, navíc jsem byla i naprosto líná jen vybalit tento elegantní nástroj z pouzdra. V pondělí jsme měly s děvčaty zkoušku a mně se tuze líbila, pěkně jsme si zahrály a zazpívaly a já si dokonce střihla sólo "basa zpěv" Muscle Museum od Muse. Reprobedny naplno, až se okenní tabulky třásly strachy.
Teď jen mám ale nutkání pořád psát nějaké písně, abychom nemusely neustále přehrávat převzaté songy. Jenomže většinou zůstává jen u toho "nutkání". Na to, abych do ruky vzala papír a tužku jsem zkrátka moc...asi líná? Nebo se prostě jen vymlouvám na "neinspiraci". Nebo na to, že nemám čas, protože prostě MATURITA a STRES.
(Někdy si říkám, že až budu mít v červnu po všem, vyplodím obrovské množství povídek a písní.)

"Tak, a jedem!" řekl mi dnes vesele, skoro až hravě řidič autobusu, s kterým často o půl jedné jezdím domů a kterého mám hnedle i nejradši ze všech. Seděla jsem zase na předním sedadle a poslouchala Killers a moc dobře jsem chápala, že tímto možná trochu nesmělým pokusem chce řidič navázat kontakt, aby "tam ve předu nebylo takový ticho", nicméně já místo toho jen zahuhlala cosi jako: "Uh...no jo," a pak jsem mlčela. Mohla jsem povědět něco jako: "No jo, už se moc těším domů," a určitě bychom spolu rozmotávali docela príma rozhovor, ale já ho radši odpálkovala tímto trochu neosobním způsobem a ponořila se do své duše. Tak jo.
Což mi ale připomnělo včerejší ranní jízdu autobusem - opět na předním sedadle. Všechno jsem tedy měla před sebou jako na dlani, nemohlo mi tedy ujít, že když jsme se dostali do menší kolony, vepředu ji brzdil traktor. Auta vesele předjížděla, až jsme se za traktor pověsili my, tedy autobus plný osobních životů, a chvíli to trvalo, než odbočil do nedaleké vesnice. Ta chvíle byla iritující, ale zároveň velice směšná, jelikož jsem nakrásně viděla na muže sedícího za volantem traktoru. Tento muž byl s prominutím široký jak vrata od stodoly, na sobě měl jakousi nemožnou mikinu s khaki vzorem, nejlepší na tom všem ale bylo, že traktor se kymácel ze strany na stranu a náš milý řidič s ním. Občas to vypadalo, jako by to dělal naschvál, jako by se vysmíval nám, posádce autobusu. Krásně je zdržuji, pomyslel si možná a nechal třást svojí hlavou do rytmu jízdy. Tukové polštářky spolu tancovaly tango. Tento výjev se mi zdál trochu tragikomický.

A to je asi všechno. Mám se hezky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 V. V. | 1. dubna 2011 v 16:28 | Reagovat

Zajímavý nadpis ;)

2 Eleanor Eleanor | Web | 1. dubna 2011 v 22:55 | Reagovat

Hm, 17 dní. Já bych už šílela...
Ach, miluji své ranní cesty autobusem. Sice už nesvítá, jako na přelomu února a března, ale je to hezký výjev, když se vycházející slunce dere zpoza stromů.

3 The Idiot The Idiot | 29. června 2011 v 13:15 | Reagovat

Careenin'

4 Alan Alan | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 22:13 | Reagovat

Souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama