Nekonečný maraton

12. března 2011 v 19:24 | Bliss |  Noise in my head
Jsem prázdná nádoba s utrhlým uchem čekající na zvolání studny. Mám pocit, že se kolem mě všechno hroutí - paradoxně ne já -, všichni se hádají, válčí spolu a ostatní jsou zoufale průměrní. Třeba moji rodičové. Dnes jsem se s nimi chvíli koukala na fotbal a šeď, která z nich vyzařovala, mne sžírala zaživa. Celou tu scénu bych označila slovem "klišé". Rodiče sedící v křeslech v obývacím pokoji, dívající se na utkání Sparty a Plzně a lamentující nad tím, co zase zdražili a komu přidali a tak podobně. Radši bych se s vámi bavila o tom, jak si představuji vlastní pohřeb, než-li o potravinách, které v průměru stojí o dvě koruny víc než předtím. Dvě koruny! Dva směšné kovy, s kterými se dá hrát "panna, nebo orel". Rub a líc. Černá, bílá. Láska. Nenávist.
Strach?
Dost možná jsem jen snílek nebo naiva, ale já opravdu nemám zapotřebí bavit se s lidmi o cenách zboží. Nezajímá mě to. Chci se s nimi bavit o něčem...DIVNÉM!

Někdy v tomhle týdnu jsem kráčela po školní chodbě s nosem trochu nahoru - jak jsem tak vypozorovala - a s levým koutkem úst lehce zdvihnutým vstříc vráskám pod okem. Prošla jsem kolem plakátu, jenž upozorňoval na zbylé termíny NSZ. NENECHTE SI UJET VLAK! nebo tak něco stálo v hlavičce a já se jen tak pro sebe uchechtla a svůj levý koutek zvedla ještě o něco výš, skoro až k obočí. Já si často nechávám ujíždět vlaky, řekla jsem si pro sebe, ujíždí mi vlaky, oční linky, autobusy a cizí duše. A teď se mi někam rozjely i žíly na rukou, vážně. Tak naběhlé jsem je snad ještě nikdy neměla, skoro jako by chtěly vyskočit skrz kůži. Cítím, jak se mi přehřívají ruce, lehce se potí. Jsou horké; což se moc často nestává.

Nerada dělám věci jen tak, často si všechno musím dlouze promýšlet a zvažovat všechny eventuality, než se konečně k něčemu odhodlám. Včera večer mi ale napsal Jára, jestli za ním nechci přijet do S. a já bez sebevětšího zaváhání souhlasila. V S. jsme si na benzínce koupili víno a colu, pěkně to smíchali a na vlakovém nádraží znásilnili. Chci říct vypili. Seděli jsme tam tak na lavičce, kouřili cigarety, tma houstla a zimy přibývalo. Pozorovali jsme přijíždějící a odjíždějící vlaky, vystupující a nastupující lidi a výpravčí. Všichni - dokonce i vlaky - měli nějaké tváře. Chtěla jsem všechny ty tváře pohladit, dotýkat se jich a rozumět jim.
Trochu jsem se bála, že si s Járou nebudu mít co říct; přeci jenom se neznáme zas tak dlouho. Ale nakonec jsme si hezky popovídali, u něj doma se podívali na dva filmy a ještě ke všemu jsem u něj musela přespat, jelikož mi do NS nejel už žádný autobus. Bylo po půlnoci. Ráno mě odvezl domů autem, máma se na mě dost podezřívavě podívala a zeptala se mě, zda-li ty kluky nějak často nestřídám. Odvětila jsem jí, že Jára je jen můj kamarád a taky že ano! Nechápu, proč si hned všichni myslí, že když holka kamarádí s klukem, musí s ním mít i sex?!

Cítím se neúplná. Opravdu je v životě tak moc důležitá láska? Na jednu stranu bych chtěla mít někoho, s kým můžu sdílet svoji duši i tělo, leč na stranu druhou jsem ráda za svobodu, kterou momentálně mám. Co když někteří lidé žijí celý život individuálně - sami? Na vlastní pěst. Je opravdu tak špatné zvyknout si na samotu? Co když je samota svým způsobem osvobozující?
A proč lidé říkají "miluji tě", když můžou říct "jsem rád, že existuješ" nebo "je úžasné, že jsme se narodili a potkali se"? Já vlastně nevím, co je láska. Mírovi jsem "miluji tě" párkrát řekla, ale nikdy jsem si nebyla jistá, zda-li to myslím vážně. Co když tahle slova někomu povíte a někde na světě čeká člověk, u něhož by nabyla úplně jiného, krásnějšího významu? Je trochu frustrující myslet na to, že někde na téhle fascinující planetě pobíhá osoba, která je úplně vaším alter egem, tedy vaším druhým já, ale vy ji třeba nikdy nepoznáte, protože od vás bydlí tisíce kilometrů.
Já...nejsem si tak úplně jistá, proč tohle všechno píši. Jen se mi tohle už pár dnů hnalo hlavou, tak jsem to potřebovala někomu sdělit. Vám.
Připadám si prostě neúplná a zmatená. Chci, a nechci. A taky jsem na sebe naštvaná, protože jsem líná popadnout basu a něco si zahrát (a naučené písně se mezitím vesele zapomínají) a ještě línější (nebo málo koncentrovaná?) na to, abych napsala povídku. Jsem docela dobrej loser.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 phoenix phoenix | Web | 12. března 2011 v 22:57 | Reagovat

láska nemusí být omezená na dva lidi (většinou) opačného pohlaví, to, že ve tvým životě momentálně nikdo takový nefiguruje, neznamená, že jsi bez vztahu, ale ne bez lásky...

2 Kví-Kví Kví-Kví | Web | 13. března 2011 v 0:28 | Reagovat

Takhle se cítím málem v jednom kuse. Neúplná. Jako by mi něco chybělo. Možná je to tím, že sním o tom, co by mohlo být, a co třeba jednou bude, místo abych přemýšlela nad tím, co je teď. Ale mě se věci, co jsou teď, vůbec nelíbí! Nelíbí se mi, že neznám lidi, co obdivuju, co mi přijdou úžasní, ale znám stovku dalších, které bych nejradši v životě neviděla ani z rychlíku. A nelíbí se mi, když musím sedět ve škole a učit se o fyzice, když za oknem je svět, kterej jenom čeká, až ho celej objevím.

A připadám si jak v kleci. Kolem mě 99% lidí mluví o politice a aktuální situaci v ekonomice a já nevím v čem ještě, ale mě to přijde tak neosobní! Radši bych mluvila o tom, co chcou zažít, jakou mají rádi hudbu, proč si dneska oblíkli zrovna tohle tričko... Ale když se zeptám, dívaj se na mě, jak kdybych byla tajnej agent a všechno to chtěla použít proti nim.

Ále... omlouvám se za dlouhý blábol.

3 barfly77 barfly77 | Web | 13. března 2011 v 9:10 | Reagovat

Občas mam pocit, že je každej tak trochu schizofrenik.
Jinak, souhlas s prvnim komentářem...

4 pavel pavel | Web | 13. března 2011 v 13:17 | Reagovat

Myslím že ti docela rozumím. Asi nejlépe by bylo to ani neřešit a nechat všemu volný průběh.
A ta šeď rodičů? Myslím že nejsou jediní, ale asi to nebude stářím, spíš názorem na život a co od něho mohou ještě očekávat.

5 Morfínová Morfínová | 13. března 2011 v 16:55 | Reagovat

Tento článek je tak výstižný, že ani nemám co dodat!

6 Lili Lili | 13. března 2011 v 19:27 | Reagovat

Láska nemusí hned znamenat, že ztratíš svobodu. Jen je důležité umět si udržet svůj život a stejně jako fungovat ve vztahu si zachovat sebe jako individualitu.
Nějak jsem přestala řešit, jestli mi přítel řekne, že mě miluje. Je to jen slovo. A slova jako ,,mám tě rád'', ,,je mi s tebou hezky'' nebo ,,jsem šťastný, když tě dělám šťastnou'' jsou dostatečně krásná :)

7 Bliss Bliss | Web | 14. března 2011 v 18:16 | Reagovat

Máte všichni nějakou svoji pravdu...a docela krásnou :)

8 Eleanor Eleanor | Web | 14. března 2011 v 19:45 | Reagovat

Tu šeď doma pozoruji taky. Pořád jenom řešení cen a nedejbože hluk sousedů nad námi.
Ta přemýšlivost před každou situací je mi blízká. Občas si říkám, že by chtělo více sontánnosti. Mnohem více...

9 f. f. | 17. března 2011 v 11:25 | Reagovat

tvoje články vždy dovedou zaujmnout! ta šeď... občas se toho docela bojím, oni všichni když jsou mladí, tak mají plno ideálů, snů a podívej se na některé za 30 let jsou stejní jako jejich rodiče.. nechci tenhle stereotyp.... někdy si najednou připadám stará, když vidím děti řešící nějakou drobnost, která pro ně je důležitá a dospělí ji odbydou mávnutím ruky.....

10 Bliss Bliss | 17. března 2011 v 17:09 | Reagovat

[8]: Nakonec ale...jak by to tu vypadalo, kdyby byl každý maximálně spontánní? :)

[9]: Děkuji, to mne ctí :) Zrovna dnes jsem četla v Magazínu Dnes rozhovor s Michaelou Bakala a ta říkala, že mladí lidé jsou plní ideálu, chtějí NĚCO dokázat, ale čím jsou starší, tím víc se spokojí s maličkostmi...s tou šedí. Neřekla to úplně takhle, jak to píšu, ale mělo to stejný význam. Řekla bych, že má naprostou pravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama