Inu, odpoledne pokročilo a já zrovna s mikrotenovým sáčkem obepínajícím moji pravačku sbírala lejno po Jacquesovi, když tu mne postihla ta myšlenka hříšná. Hovno.
Proč se tohle slovo bere jako sprosté? Vždyť každý člověk, každé zvíře na tomto světě vykonává potřebu; z každého padají sračky (myšleno i metaforicky). Je to přirozené, ale na druhou stranu i vtipné. Představte si, že kálí prezident. Váš učitel na český jazyk. Nováková odvedle si taky utírá zadek. Dělá to úplně KAŽDÝ a přeci myšlenka na to, že byste měli kupříkladu na briefingu přiznat před ostatními, že TAKY serete, ve vás vyvolá lehké uzardění. Jen si představte, že místo toho, abyste na poradě hovořili o zisku za minulé období, začnete mluvit o vašem lejnu. A vzápětí se k vám nadšeně přidají ostatní, ekonomika jde stranou a vy zjišťujete, že jste všichni přeci jenom lidi.
Hovno je věc nevymykající se normálu. Televize, slunce, brouk, hovno...vždyť jsou to všechno jen slova vyjadřující existenci v našich životech.
Ale na procházkách se Jacquesem nepřemítám jenom o hovnech. Včera jsme procházeli lesem, slunce olizovalo konečky větví borovic a smrků, mírný vítr si hrál s mými vlasy na honěnou a já poslouchala Kasabian, Jacques se na mě smál a život se mi zdál nádherný. Došli jsme až ke dvěma rybníkům. Mezi nimi je travnatá plošina, asi pět metrů široká. Z obou stran ji pohlcují stromy a nachází se tam také jedna lavička. Právě na tu jsem usedla a chvíli jen tak rozjímala sama se sebou, se svojí duší. Dívala jsem se do temných vod, jemné vlnky mě zdravily jedna za druhou. Ta chvíle byla kouzelná a najednou jsem zatoužila mít vedle sebe někoho, s kým bych mohla sdílet tu čarokrásnou atmosféru. Jacques mi nestačil. Chtěla jsem mít někoho, s kým bych mohla jen tak sedět, celé hodiny nic neříkat - nechat hovořit jen naše duše - a vychutnávat si ten jarem nasáklý den. Nikdo takový tam ale nebyl, a tak jsem se musela spokojit s nastalým okamžikem - sama se sebou. A i tak to stálo za to!
Jen jsem zalitovala, že jsem si s sebou nevzala fotoaparát. Stejně si ale myslím, že daná chvíle se nedá vyfotit, ani namalovat, dokonce se ani nedá dost dobře popsat. Tu chvíli totiž tvoříte vy, vaše srdce, vaše hlava. Můžete mít fotku přírody, ale když ji pak vezmete do ruky, nebude to pro vás nic znamenat. Dobře, možná se vynoří vzpomínky na ten okamžik, kdy jste danou momentku fotili, ale nejsou tak silné jako ve chvíli, kdy jste stáli s fotoaparátem částečně halícím vaši tvář u rybníka a přitom vaše duše zažívala čistou extázi. Extázi, kterou jste si vytvořili vy sami.
I dnes jsem šla s Jacquesem na vycházku. Tentokrát jsem poslouchala Placebo. Opět jsme procházeli lesem, jiným ale než včerejší den. Také tam - na cestě - stála osamělá lavička, kterou jsem po chvíli poctila svojí přítomností. Vytáhla jsem si knihu a dala se do čtení, Jacques klidně spočíval u mých nohou. Náhle jsem koutkem oka spatřila jakýsi pohyb. Zvedla jsem hlavu od bělostné stránky a podívala se doprava. Přicházela ke mně rodina - dvě malé děti držící v ruce imitace samopalů a jejich prarodiče. Ty děti byly rozverné a neúnavné, jak jen děti dokáží být. Vesele běžely po cestě ke mně, na chvíli se zadívaly na osobu v černém kabátě, s nohou přes nohu, slunečními brýlemi na očích, psem, ležícím na zemi s vyplazeným jazykem, a knihou na klíně. Co to je asi za individuum? pomyslela si holčička a svůj samopal sevřela o něco pevněji v rukou. I prarodiče po chvíli prošli kolem mě, shovívavě se usmívali, to jaro s námi krásně čarovalo. "Hodím tam granát!" řekl chlapeček a kamsi do keřů hodil šišku od borovice a utíkal, co mu síly stačily. Zase jsem osaměla a do jejich role se vžila tak, že jsem každou chvíli očekávala výbuch. "Bum," řekla jsem si sama pro sebe a zasmála se. Nevinné dětství.
Tak vás vítám ve svém životě. A jak dupou králíci vám?
Lili | 23. března 2011 v 22:12 | 
Lennie Heroin | 
CC |
Literární orgasmus...
...ehm