Duben 2011

Co se zdá, to je sen

30. dubna 2011 v 15:35 | Bliss |  Noise in my head
Byl čtvrtek, druhá hodina. Ekonomika. Učitelka nám všem konečně oznámila, jestli jsme udělali praktickou maturitu nebo ne. Kousala jsem si rty. A pak...měla jsem 202 bodů! To jsem tedy vůbec nečekala. Víte, modlila jsem se, abych měla aspoň čtyřku, ale za 202 bodů je už dokonce dvojka! Ha, možná jsem měla jít dál studovat ekonomiku...
...kecám! To bych se asi zbláznila. Doufám, že po ukončení SŠ slova jako ekonomika a hlavně účetnictví neuslyším do konce života.
Udělala jsem tedy celou praktickou maturitu; ještě dva týdny a pár dní a čeká mě ústní. Zatím se neučím. Je mi ale jasné, že bych měla, a to co nejdříve! Tak snad...zítra? Dnes musím pít.

Odpoledne mě doma čekaly obě babičky. Napínala jsem je. Když jsem se před nimi svíjela a kroutila a tak nějak podivně mračila, jedna z babiček si položila ruku na srdce a řekla, že je jí z toho úplně blbě. Tak jsem si uvědomila, že bych jí ještě mohla přivodit infarkt, tudíž jsem řekla, že to mám v kapse. Starým dámám zablýskly se oči! Skoro se přede mnou rozbrečely, já se tedy smála. A pak babiččino obvyklé s něhou a plnou dávkou štěstí v hlase: "Jaký má Andruška hustý vlasy, podívejte." Ona mé druhé babičce vyká. "No jo, to má po tátovi," ozvala se ta druhá - tatínkova maminka. "Nó...," protáhla první bábi s trochou uraženosti v hlase, jak jen to ona umí, "...ale moje maminka měla taky tak hustý vlasy. Asi má něco z obou." Ježišmarjá, mohly bychom se tu všechny poprat kvůli mým vlasům, napadlo mě a v duchu jsem se tomu uchechtla. Ach, ty moje babičky...

Večer mi volala Š., jestli s ní nechci jít pít. Ona měla v pátek ředitelské volno, tak jí bylo hej, nicméně já jsem pro každou špatnost - nevadilo mi, že jdu ještě další den do školy; šla jsem s ní, M. a K. pít. Vodku s džusem. Domů jsem se dostala někdy kolem půlnoci a ihned padla do postele. Když mi druhý den v půl sedmé zazvonil budík, myslela jsem, že umřu. Bolela mě hlava, chtělo se mi spát a nejradši bych celý den proležela v posteli. Ale musela jsem jet do školy, jelikož mě o poslední hodinu měla zkoušet učitelka z angličtiny - můj průměr byl 2,5 a já tak nějak tušila, že kdybych celý den zatáhla, mileráda by mi na vysvědčení napařila tu trojku.
Pátek byl strašný den! Hned první hodinu jsme měli IT, já ji celou strávila na Facebooku a nuda mě pomalu rdousila. Co to ale bylo proti následujícím třem hodinám (!) ekonomiky. Měli jsme nějaké změny, proto se nám to takhle blbě sešlo. Polovinu mých spolužáků to přestalo bavit po druhé ekonomice - nic jsme totiž nedělali -, takže šla domů. Skřípala jsem vzteky zuby, protože bych nejradši jela taky, ale musela jsem tam vydržet do té poslední hodiny. Neměla jsem s sebou knihu ani mp3, tak jsem si jen tak něco čmárala do sešitu a pěkně se nudila. Navíc mě pořád ještě trochu bolela ta hlava a oči se mi zavíraly i přesto, že jsem si dala kávu z automatu. Po tomto martýriu přišla čeština, jež byla podobně zoufalá. Ve třídě nás zbylo už jen pár. A pak konečně přišla ta vytoužená angličtina. Říkala jsem si, že jsem to vlastně nakonec mohla klidně zatáhnout, protože při tom zkoušení budu určitě tak nervózní, že jí tam začnu žbleptat nějaké nesmysly a dá mi trojku. A taky že jo! Měla jsem jí popsat dva obrázky z tématu "Rodina", což je snad to nejjednodušší, co jsem si mohla vylosovat, a pak pár obrázků z Irska, které jsem měla za referát. Když jsem viděla, co jsem si vylosovala, usmála jsem se pro sebe, protože lépe to asi ani dopadnout nemohlo. Měla jsem nějakých šest minut na přípravu, v podstatě jsem si ty obrázky skoro ani neprohlédla, byla jsem si jistá, že z fleku něco vymyslím. Jenomže pak se dostavila ta nervozita - šlo mi přeci o známku a trojku z angličtiny jsem snad NIKDY neměla, to by byla taková OSTUDA - a já tam začala něco podivně koktat a žvatlat...byl to dosti mizerný výkon a já osobně bych si za to zkoušení dala trojku...a taky že mi ji učitelka dala! Bylo mi jasné, že ji dostanu i na vysvědčení, a tak jsem byla naštvaná. Na sebe.

Tuto noc se mi zdálo, že se dívám na internet na výpis známek, které nám učitelé dali na vysvědčení, a v kolonce "Anglický jazyk" se skvěla trojka. Já mám takovou teorii: Když se mi něco zdá, tak se to buď vůbec nestane, nebo se stane přesný opak. Takže když jsem se ráno probudila, říkala jsem si: Není možný, aby mi dala dvojku, určitě tam bude trojka jako v tom snu, to je jasný. A víte co? Byla tam dvojka! Dala mi ji i přes to včerejší zpackané zkoušení. Jsem tuze ráda.

Prší a venku se setmělo. Poslouchám Kasabian a sem tam oblohu pročísne blesk. Já mám ráda bouřky, ale zrovna dnes, když je ten sabat, jsem si fakt žádnou nepřála!

Jdu si udělat kakao.

When you´re sitting in the corner of your head

27. dubna 2011 v 17:42 | Bliss |  Noise in my head
Nervózně jsem protočila oči, když jsem přes sklo ve dveřích svého pokoje uviděla tápající ruku - kde jen je ta klika? - mé babičky, jež sem poslední dobou chodí až podezřele často. Co jen asi zase...
"ANDRUŠKO, MUSÍŠ PROLÍZT, JINAK TI NABACÁM!" Vtrhla sem rychleji než tornádo. Škádlivě mě pocuchala ve vlasech a zase odešla. Ach jo, pomyslela jsem si v duchu.

Zatím se mi zdá, že mám u maturity víc štěstí než rozumu. Včera jsem zase po půl roce dorazila do školy (nebo mi to aspoň jako půlrok přišlo) a učitelka na účetnictví nám oznámila, že už opravila první skupinu praktické maturity. V první skupině jsem byla i já, ale to mi došlo asi až po pěti minutách, takže jsem vůbec nebyla nervózní, když četla jména a počet bodů. V účetnictví jsme jich museli mít minimálně 125.
"No, Andreo," řekla zvolna učitelka, když došla k mému jménu, "to byla docela špatná písemka."
A jéje, posteskla jsem si svému alter egu, tak to budu psát znovu v září.
"Máš 124 bodů..."
COŽE COŽE TO SI DĚLÁŠ PRDEL ŽE JSEM TO NEUDĚLALA VO JEDEN ZASRANEJ BOD ASI SKOČÍM Z VOKNA GRRRR!
"...ale protože jsme taky dávali 10 bodů za úpravu, a tys to měla hezky napsaný, tak jsem ti ještě přičetla těch deset bodů a máš celkem 134."
UF JEŽIŠMARJÁ!
"Ale moc jsi mě nepotěšila, čekala jsem, že to bude lepší," dokončila svoji řeč učitelka.
To mě vůbec nezajímá, já účetnictví nesnáším a hlavní je, že jsem to udělala! pokračovala jsem ve svém duševním monologu.
Ale kámen ze srdce mi moc nespadl, jak byste možná čekali. Ti, co prošli z účetnictví, svými bílými tesáky ozařovali všechny a všechno jako v reklamě na Colgate, já však místo toho zaraženě seděla v lavici. Věděla jsem už, že jsem udělala i část z informatiky, ale pořád jsem ještě netušila, jak jsem dopadla z ekonomiky. A stačilo neudělat jediný předmět - jedinou část z těch tří - a CELOU praktickou bych musela opakovat v září - tedy i účetnictví a IT, které jsem teď v dubnu zdárně splnila. A taky mi tak nějak došlo podle toho těsného výsledku, že kdybych to opravdu musela znovu psát v září, už bych účetnictví nenapsala! Při pomyšlení, že bych opět musela podstoupit těch milion účetních případů, jsem se otřásla.

Dnes jsem se ve škole silně nudila, ale kromě toho nám učitelka řekla výsledky ekonomiky. Tedy ještě předtím, než vešla do třídy, se roznesla zpráva, že dva lidi z naší skupiny to neudělali. Celou přestávku jsme my spolužáci byli značně nervózní - nikdo pochopitelně nechtěl být černým Petrem.
Ale nakonec se ukázalo, že sice učitelka má opraveno, ale ještě ne všechno! Chybí jí doopravit 6 lidí a mezi těmi šesti jsem i já! Tudíž jsem se dneska ještě nedozvěděla, jak na tom jsem. Nemusela jsem se tedy o tu přestávku vůbec strachovat.
Abych ale pravdu řekla, momentálně nijak nervózní nejsem. Ti dva spolužáci, kteří to neudělali, měli 117 bodů, což ke 125 není tak daleko, a tak si říkám, že snad nejsem takovej loser, abych to nenapsala! Oni totiž nikdy nebyli moc velkými experty na ekonomiku a účetnictví (já taky ne, ale přesto jsem se tak nějak na trojce držela), proto si myslím, že bych to mohla udělat. Zítra se vše rozsekne...

Včera jsme měly s holkami zkoušku, což byla docela legrace, jelikož jsem nahrála do fotoaparátu naši píseň. Zajímalo mě, jak to zní v počítači, a vlastně to není tak katastrofální, jak jsme původně myslely. Jen se mi zdá ta naše píseň trochu monotónní, takže snad změníme tóny kytary a poupravíme bicí.

A dnes...
Dnes bych se měla učit třetí maturitní otázku z ekonomiky (vlastně bych se měla už konečně učit VŠECHNY!), protože z ní zítra píšeme písemku, ale místo toho tu skládám píseň.
Jsem bezva.

P.S. Tak teď se babička vedle v kuchyni může úplně potrhat smíchy. Docela mě to děsí, takhle jsem ji snad ještě nikdy neslyšela se smát. Snad z toho nedostane infarkt! Nedávno totiž řekla mému bratrovi: "Já se za Andrušku každej večír modlím, aby udělala tu maturitu." A on na to: "Jó, babi, to je třeba." Takže na to si teď babička vzpomněla a smíchy tu chvíli hekala jako osel. Ha ha, to jsem ale k popukání. Tak aspoň si tím prodlouží život.

Jízda na sedmimetrovém hadovi

25. dubna 2011 v 13:30 | Bliss |  Noise in my head
Chci déšť!
Chci sedět na okně a poslouchat dopadající kapky na sklo, dívat se, jak pomalu stékají a druží se do vodních nitek, pozorovat lidi na ulicích, jak spěchají s deštníky domů a neopatrně se vyhýbají tvořícím se loužím, do kterých dopadají další a další třpytící se diamanty...

Zjistila jsem, že každý den v minulém týdnu jsem prolévala svým hrdlem nějaký alkohol, ale na druhou stranu to, že jsem přežila praktickou maturitu, jejíž výsledek zatím ještě pořád neznám, přeci musím nějak zapít, no ne?

V pátek odpoledne jsem se vydala do Prahy za Seržou a byla to tak krásná jízda na sedmimetrovém hadovi, jak by řekl Jim Morrison, že ji dost dobře nedokážu popsat...
Setkaly jsme se na Václaváku u koně a pak se vydaly k jednomu z mostů, kde jsme si sedly na jakousi kamennou zídku, nohama klátily ve vzduchu, dívaly se na řeku a povídaly si. Úplně mi to připomínalo nějakou moji povídku. Mezi námi pyšně vzhlížela vzhůru láhev Coca-Coly, v tašce jsem měla ukrytý rum. Zatím jsme pily jen tu Colu a dobře se bavily.
Já miluji vodu! Stačí když projíždím autobusem kolem nějakého rybníka či potůčku a vydržím se na něj dívat do té doby, než mi zmizí z obzoru. Jako by mne uhranul. U vody bych klidně seděla celý den, snad nikdy mě neomrzí dívat se na vodní hladinu a přemýšlet. Přitom je to tak paradoxní! Vodní hladina je vlastně skoro pořád stejná, stejně nudná, řekli by mnozí, ale mě ten pohled zkrátka tak nějak hladí na duši.
A když ještě ke všemu sedím vedle někoho, kdo je jakoby odrazem mého já, je to senzace, je to...zkrátka jízda na sedmimetrovém hadovi. Jenomže doba rychle pokročila a mně jel v sedm autobus domů. Bylo zrovna kolem šesté, když jsme se s tou Colou dostaly zhruba do poloviny, takže jsme tam mohly nalít ten rum. Slezly jsme ze zídky a vydaly se zpátky na Václavák. "Budeme to muset rychle dopít," řekla jsem a mírně se usmála. A tak jsme pily.
Zhruba v polovině Václaváku mi Serža řekla, že už se cítí docela opilá, na mě to však působilo jen tak lehce. Pila jsem dál. Najednou jsme se ocitly u koně, láhev byla skoro prázdná, my seděly dole na podstavci a...obě jsme byly pod vlivem. Pořád jsme se něčemu smály, kolemjdoucí po nás tak divně pokukovali, ale nám to bylo jedno. Doteď pořád nějak nechápu, jak tak rychle mohla ta hodina utéci, ale náhle jsme zjistily, že už je po sedmé, a můj autobus tudíž ujel. Přesto jsme se vydaly na Hradčanskou, odkud mi měl jet další.
Na Hradčanské jsme se chvíli válely v trávě, poslouchaly Light my Fire od Doors a strkaly si sedmikrásky do vlasů. Pak jsme zjistily, že nástupní stanice přesunuli jinam.
Asi v devět jsem už seděla v autobuse, naposledy jsme si se Seržou zamávaly skrz okýnko autobusu a jelo se!
Seděla jsem úplně na posledním sedadle a poslouchala Yeah Yeah Yeah´s a byla pořád ještě docela opilá. Zezačátku to byla docela krušná jízda, měla jsem pocit, že začnu zvracet nebo se dusit, taky jsem měla pocit, že na mě každý kouká, ale asi ani jedno z toho nebyla pravda a já se pak uklidnila, načež jsme přijeli do NS, vrávoravými kroky jsem se vydala k domovu a v posteli usnula.

A víte co? Ráno jsem po probuzení našla sedmikrásku ve vlasech.

Ten monitor tak pěkně září v noční melancholii

21. dubna 2011 v 21:53 | Bliss |  Noise in my head
Můj život je vlak a já spěchající turista do neznáma. Potřebuji svého průvodčího, aby mu řekl, v kolik hodin má vyjet.
Čas běží někde pode mnou, vůbec ho nestíhám. Dvacátý první duben? Koho to zajímá.
Za slunečního třpytu chodím na procházky s Jacquesem a poslouchám Preston School of Industry. Usedám u vody, kde vítr načechrává vlnky, kachny mlčí a sní, den vzdychá. V tu chvíli je mi tak krásně, že slovy to nelze popsat. Ta chvíle je život.

Prsty mi voní od cigaret. Po dlouhé době nemůžu si pomoci.
V pondělí jsem podstoupila praktickou maturitní zkoušku z účetnictví a ekonomiky a v úterý z IT. Nakonec jsem nebyla nervózní. Ani trochu. Seděla jsem v poslední lavici u okna a občas se podívala ven, abych nabrala inspiraci. Nebo abych nezešílela. Zaúčtovat asi 200 účetních případů, prohrabávat se fakturami, zapisovat vše do knihy pohledávek nebo závazků, do knihy DPH...ne, to není legrace. Nechápu, jak jsem vydržela celých šest hodin být tak soustředěná. Když se nad tím zpětně zamyslím, docházím k tomu, že to byl ode mě obdivuhodný výkon. Ale mám z toho všeho dobrý pocit, vážně. Většina mých spolužáků z toho byla špatná, ale já v pondělí odpoledne stála v parku u naší školy, vdechovala vůni jara a usmívala se. Bylo to za mnou. A nebylo to tak hrozné. Za dva týdny se dozvím výsledek. Musí to přeci vyjít, když z toho mám tak dobrý pocit, nebo snad ne?!

V úterý jsem tedy ještě psala to IT, ale to byla fraška. Vlastně celá praktická byla tak trochu fraška. Používala jsem taháky a nikdo si toho nevšiml.
V úterý odpoledne jsme měly my děvčata zkoušku. Povedla se ukrutně. Krásně se mi zpívalo a hrálo, dobrá nálada ťukala na okenní tabulky.

V poslední době mám chuť napsat povídku, ale vždy v noci - kdy je můj čas na psaní - jsem tak nesmírně unavená, že nemám na nic sílu. Ale přitom mám tu správnou NÁLADU! Dnes večer bych chtěla dopsat jednu píseň, kterou jsem včera objevila v PC (psala jsem ji někdy před rokem, ale nedokončila), ale s největší pravděpodobností zalezu do postele a usnu s úsměvem na tváři. Času dost, říká se, ale ve skutečnosti to není tak úplně pravda...

Všechno v mém životě je zamotané asi jako dračí smyčka, kterou vázal nezkušený junák.
Včera jsem pila s J. a P. a Fífou a Týnou a krásně se rozveselila. Myslela jsem, že celý dnešní den prospím, ale místo toho jsme odpoledne pily s J. houbu a pak jsme nějakým bláznivým způsobem dostaly nápad jet do R. na zelené pivo. Daly jsme si ten mok zelený, načež jsme se po dopití odebraly do parku, kde jsme svými jazyky laskaly houbu a povídaly si a...sakra, nevím, jak teď pokračovat, aby to neznělo moc směšně nebo tak něco. Povídaly jsme si zkrátka o Mírovi a J. mi řekla, že si s ním před pár dny psala a že z jeho vět nabyla dojmu, že našeho rozchodu lituje. Já si to myslím také, protože před pár dny napsal na FB báseň, která byla pravděpodobně o mně a která...voněla emocemi.
Jsem ještě trochu opilá a neumím všechno patřičně vyjádřit, ale důležitý je pocit, který zůstal ve mně. Vlastně ani moc nevím, proč to sem všechno píšu. Měla bych se radši najíst, protože mi kručí v břiše, a odpočinout si, protože zítra pojedu do Prahy za svou milou Seržou.

Ach jo.
Co dělat mám,
když myslel sis, že pro mě důležitý je jen sex.
A pak jsi zjistil,
že je ve mně možná něco víc.
Nějaká hloubka, která by stála za prozkoumání.

Smekám klobouk a dobrou noc, drazí nocležníci!

Něžné probouzení mrtvoly

14. dubna 2011 v 21:59 | Bliss |  Noise in my head
Akustičtí Placebo zapadají do téhle večerní atmosféry asi jako kontaktní čočka do oka. Už vím, jak se cítí člověk, kterému odsají všechny orgány, kosti a duši. Jako prázdná skořápka. Jsem dosti unavená. Bolí mě záda a do monitoru jen tak mžourám. Možná jsem tedy místo psaní článku mohla jít radši spát, ale já chci zaznamenat pár věcí.
Asi pět hodin jsem se zabývala příkladem na ekonomiku a účetními případy. Nemůžu ale říct, že bych si připadala k praktické maturitě, již podstoupím v pondělí, kdovíjak připravená. Ekonomiku, ze které jsem měla vždycky panickou hrůzu, bych vypočítat mohla, to ano. V IT snad něco naklikám, abych dosáhla 70 bodů nebo tak nějak. Ale účetnictví...pffff! Mám pocit, že nic neumím. Že už neumím ani ty nejjednodušší účetní případy.
V pondělí se všechno rozsekne. Už se na to docela těším.

"Ahoj, Mourinkooooo!" zařvala mi do ucha babička a přiřítila se k topení, kde se rozvalovala kočka. Vjela jí svým pařátem do kožíšku.
"Andruško, ty ti máš tolik vlasů, ty bys mi mohla nějaký dát," rozjel se obvyklý monolog a hustotě mých pačesů. "Huheh," nebo něco podobného se ozvalo pod hromadou papírů. A pak: "To děláš na tu maturitu, joooo?" Moje babička mluví hrozně nahlas.
"No jo."
"Já se za tebe každej večír modlím. Takhle spínám ruce -" názorně mi to ukáže s protočenýma očima vzhůru, "- a říkám: ´Pane bože, ať ta naše Andruška udělá maturitu.´" Nesnáším, když mi říká Andruška.
"Myslela jsem, že v boha nevěříš. To je dost hloupý ho najednou prosit o pomoc, ne?"
"No, víš...když jsi na sklonku života, tak se tvoje názory často přehodnocujou..."
"Aha." Babiččin bůh ale na mě leda tak může hodit svoji hnědou, rozteklou sračku, protože já na něj nevěřím.

Tahle moje babička slaví v sobotu sedmdesátiny, a tak nám dnes pomáhala gruntovat celý dům, jelikož se sjede veškeré naše příbuzenstvo. Asi se opiju a pak se půjdu učit do čajovny. Roztomilé.

V úterý odpoledne jsme měli s M. sex u nás doma. Nechtěla jsem vzdychat nahlas, protože jsem se domnívala, že vedle v kuchyni je máma, ale nakonec jsem se na to vykašlala a řvala na celý dům. Můžu se zbláznit, když je M. ponořen ve mně a pak děláme ty směšné pohyby, dovádějící nás k orgasmům, a já se mu přitom dívám do očí. Bože, ten jeho chlípný pohled! Jeho oči jsou nejkrásnější.
Miluju kousání ušních lalůčků, rtů, líbání na stehnech, břichu, škrábání zad a ty POHLEDY! Nechápu, proč jsme se na sexu domluvili až dva měsíce po rozchodu...jak jsme to vlastně tak dlouho mohli vydržet?! Doufám, že u jednoho nezůstane! Jsme oba nezadaní, můžeme ze sebe strhat kůži a obnažit naše pulzující orgány!

Dnes jsem v Magazínu Dnes četla o slovech (většinou zdrobnělinách), která znějí (a vypadají) úplně příšerně. Například "mimísek", "těhule" a tak podobně.
Já se můžu zblít třeba z těchto slov: depka, účto (to je zdrobnělina pro účetnictví, kterou používá snad KAŽDÝ z mé třídy včetně učitelky, a já při tom slově vždy jen skřípu zuby!), sexík, lidičky, človíček, mamina, smolík, dobře ty, čuňačinka, vymazlený, bráchanec a nebo třeba - což jsem si dnes přečetla poprvé - zumbina. To je výraz pro zumbu. Panebože, jak někdo může vymyslet něco tak úchylného?!

Jdu spát nebo se zhroutím.


Aspoň že mi ruce pěkně voní po mejdlu

10. dubna 2011 v 12:59 | Bliss |  Noise in my head
Asi není úplně nejlepší zjistit týden před praktickou maturitou, že si absolutně nic nepamatujete z účetnictví ze třetího a čtvrtého ročníku.
Já prostě NEMŮŽU udělat maturitu. Opravdu nemám ráda ty kecy lidí, kteří kupříkladu po písemce z ekonomiky říkají, že určitě dostanou pětku - přitom jsou to jedničkáři nebo dvojkaři -, a nakonec mají co? No jedničku! Když já řeknu, že dostanu pětku, tak pětku dostanu. A jen tak mimochodem - když mám dobrý pocit z písemky, tak dostanu...taky pětku! Takže když si myslím, že neudělám maturitu, tak vím, co říkám. Znám své možnosti. Už jednou jsem z účetnictví propadla, nemám k němu žádné vlohy, nesnáším ho...! Učitelka nás pořád ujišťuje, že když umíme ty základy z druháku (což já kupodivu umím, světě div se, taky jsem jím prošla dvakrát, haha!), tak tu praktickou alespoň na čtyřku napsat musíme, ale stejně! Ráda bych řekla, že se toho děsím, ale mně už je to fučák! Chci jenom odejít z tý přiblbý školy ať už s maturitou, nebo bez! V prváku mě srazila do bahna, celejch pět let mi seděla na zádech a já se nedokázala zvednout.

Ale jinak se mám docela dobře. Fakt. Dopoledne jsem byla s Jacquesem venku a poslouchala Killers a jenom se tak hezky nadechovala. To úplně stačilo, jestli mi rozumíte. Jaro dělá divy.
Čtu si knihy o psychologii, protože taky mimo jiné dělám přijímačky na VŠ (psychologie a speciální pedagogika, takže bych teda maturitu MĚLA udělat, já vím, já vím), a zjišťuji, že jsem se úplně minula povoláním. Tedy poznala jsem už ve druháku, že obchodka asi nebyl nejlepší nápad (a čím výš jsem se dostávala, tím jsem si byla jistější), ale když jsem si tak četla v té knize, objevila jsem, že přesně TOHLE je ono. Že přesně tohle by mne bavilo. A když mi nedávno Milan říkal, že studuje na Kladně zdrávku, obor ošetřovatelství, a že tam mají samé humanitní předměty a taky tu psychologii, říkala jsem si: Proboha, proč jsem tam nešla?! Ano, jsem si jistá, že by mě to uspokojovalo daleko víc, než nějaká obchodní akademie. Asi se rekvalifikuji...

Jinak se stalo ještě něco a já se tomu musím tak trochu smát, protože jsem to naťukla už v minulém článku - v pondělí. To jsem ještě nevěděla, co se ve středu stane. S M. jsme se intimně spojili. Ne tedy úplně, nýbrž jen...orálně (měli jsme na to jen asi 15 minut polední pauzy, haha), ale stejně...bylo to úplně jako za starých časů, kdy jsme spolu chodili. Všechny ty polibky, které jsme si vyměnili, pohledy z očí do očí (zase jsem se v těch jeho tak krásně ztrácela), žhavé řeči a tak dále. 15 minut, ve kterých jsme udělali jakoby pár kroků pozadu. Rozloučení se jemným pocelem. "Užij si to ve škole," řekla jsem ještě škodolibě a zabouchla za ním dveře.
Ne, ne, ne. M. je prostě kamarád, ale i s kamarádem si můžete...občas užít, no ne?

A víte co? Osm dní je vlastně ještě docela hodně. Za tu dobu se můžete ledacos naučit.
Jako třeba číst mezi řádky.

Za hranicí srdce, v moři opojení

4. dubna 2011 v 16:18 | Bliss |  Noise in my head
Zhruba 3 týdny po našem rozchodu jsme si s Mírou vůbec nepsali, natož abychom se spolu nějak bavili. Hradba, kterou jsme mezi sebou vztyčili, byla uplácána z otázek: Zlobí se na mě ještě? nebo Stojí vůbec o kamarádství? V tom nastalém tichu jsem krásně rozjímala sama se sebou a došla k závěru, že:
a) dost možná se se mnou rozešel kvůli D., kterou stále ještě miloval.
b) Necítím vůči němu zlobu či snad dokonce zášť, nic mu nevyčítám, protože ho CHÁPU. Také jsem přilepena ke své minulosti vteřinovým lepidlem.
c) Dokážu se s ním kamarádit.
A tak začal tok, živený našimi esemeskami, který však nepřetekl v nějakou dravou řeku. Byl to jen potok stáčející svá ramena doprava i doleva s malým splavem, za nímž hučela zpěněná voda, s menšími rybkami plovoucími osamoceně proti proudu. Na to, abyste se necítili vyprahle, to stačilo. Pak - bylo to vlastně docela nedávno, asi dva týdny zpátky, řekla bych - jsme se poprvé od toho rozchodu viděli na vlastní oči. Sešli jsme se po škole na zastávce v NS, kde zrovna bylo asi pět jeho spolužáků, čemuž jsme se později pochechtávali. "Určitě si myslí, že spolu zase chodíme," řekl Míra a já se usmála a zadívala se na zrzavě zbarvenou srst Jacquese, kterého jsem vzala s sebou. Byli jsme venku asi hodinu a pro začátek (?) to bohatě stačilo. Občas jsme prostě nevěděli, co říct, a tak vznikaly chvíle ticha, které byly nepříjemné. Alespoň mně tak připadaly. Podruhé jsme se opět jen na chvíli viděli o 2 dny později, naštěstí už i s P., tudíž se konverzace nezasekávala. S Mírou jsme si začali psát častěji, některé zprávy měly dokonce jistý flirtovní nádech a mně to zase přišlo jako "za starých časů", kdy jsme spolu ještě nechodili, jen se přátelili.
Ne, s Mírou jsem už podruhé chodit nechtěla - a ani teď nechci -, leč pořád jsem nemohla z hlavy dostat...jeho erotický nádech. Ano, přiznám se, že jsem přemýšlela nad tím, že bychom prostě mohli být kamarádi s občasným sexem...tedy pokud bychom oba chtěli. Já sama bych se k prvnímu kroku - pokud bych viděla, že M. se k ničemu nemá - neodhodlala ani za nic! Počítala jsem s tím, že dost možná zůstaneme JEN kamarádi a ta představa mi vlastně nevadila. Ale kdyby náhodou někdy něco...
Dokonce mi před pár dny řekl, že spolu musíme zajít na pivo, a v tu chvíli jsem si představila, jak by to asi celé skončilo, kdyby nezůstalo jen u jednoho ryšavého moku, kdyby přibyly třeba i nějaké panáky...
Proč o tom všem ale vlastně píšu a proč až po takové době? Důvod je prostý.
M. se v sobotu zúčastnil koncertu na Kladně, z kterého - soudě podle statusů na FB - přijel totálně rozčarovaný. A to nejen kvůli jeho oblíbené kapele, nýbrž i kvůli nějaké slečně, kterou tam zřejmě potkal. Když jsem si tuhle jeho zprávu přečetla, jen jsem si nervózně skousla spodní ret a lehce se zamračila. Vadilo mi to. Vadilo mi to, i když by správně vůbec nemělo. JSME kamarádi, on JE svobodný a MŮŽE si dělat, co chce. Ale vysvětlujte to někomu, kdo na chvíli předal svoje bušící srdce do rukou někoho jiného. A ten "někdo jiný" se asi právě zamiloval - a ne do vás.
Dnes dopoledne jsem se, jak už to tak ostatně bývá, o hodinu informatiky nudila, a tak jsem si zapnula Facebook a zjistila, že...
...Míra bude mít pravděpodobně dnes odpoledne schůzku s tou slečnou. Naštvaně jsem zaskřípala zuby a v duchu mu nadávala do blbců a idiotů. Ale skoro vzápětí - jako by do mě vstoupil duch osvícení a POCHOPENÍ - jsem se uklidnila. Nemám právo mu nadávat za to, že se zamiloval. Nemám právo mu bránit v lásce. Nemám vlastně ani právo po něm něco žádat. Zůstali jsme kamarády a oba můžeme být rádi, že to tak celé dopadlo. "Něco víc" by možná celý kamarádský vztah pokazilo. Musím ho nechat jít svou cestou, stejně jako on mě. I kdyby mu to nevyšlo s tou dívkou z koncertu, vyjde mu to příště s jinou, to musím brát na vědomí. A tak to také má být. On bude šťastný ve vztahu, já zase ve své melancholické touze po alternativním egu. Zase jsem se vrátila k tomu, čím jsem byla "před Mírou". Poetická duše poletující světem a hledající někoho podobného, a přesto si jistým zvráceným způsobem libující ve své samotě. Najednou mě napadlo, že mne vlastně Míra jistým způsobem znásilnil. Že mě na necelé tři měsíce vytrhl z té zasněnosti a zasadil do svého života. Jenomže mě nechal uvadnout a poté zase přesadit zpátky - když už jsem ho omrzela. Nebo když si uvědomil, že jeho květina roste jinde, jestli mi rozumíte.
Ne, necítila jsem žádnou velkou úlevu, když mi tohle všechno v pár vteřinách došlo. Dokonce mi ani nespadl těžký kámen ze srdce, jak byste to pravděpodobně četli v nějakých knížkách. Tohle totiž není knížka, to je můj život, který možná jednoho dne zhmotním do knižní podoby. Přesto jsem cítila jistou duševní satisfakci. Pustila jsem jeden ze svých Záhirů, stejně jako když utrhnete květ pampelišky a upustíte ji do řeky, jejíž proud ji dravě strhne.
O tu hodinu IT jsem tedy trochu pootočila svoji duši ve vlastním těle, aniž by si toho někdo ve třídě všiml. Učinila jsem rozhodnutí, za které jsem na sebe byla pyšná.
Protože přítel je ten, kdo ti přeje bohatství, i když se sám zmítá v chudobě.

Dva poznatky na závěr!
1. Doufám, že si tohle všechno jen nenamlouvám.
2. Doufám, že si M. to moje pochopení zaslouží.