Květen 2011

Zelené listy křičely svoji svěžest do světa!

31. května 2011 v 13:18 | Bliss |  Noise in my head
Stalo se toho tolik! Jen se pěkně nadechněte a pusťte si k tomu Kasabian.

V pátek večer jsem šla s J. na pivo a při tom ryšavém moku s hustou bílou kupolí se mi celkem dobře přemýšlelo. S nohou přes nohu jsem prsty vybubnovávala neurčitý rytmus do desky stolu a přitom se kousala do spodního retu. Očima jsem zamyšleně sledovala scenérii přede mnou. A pak jsem se rozhodla. Uchopila jsem mobil do ruky a napsala svému bratrovi, jenž zrovna prodléval kdesi na Moravě, jestli nemá číslo na Honzu. Měl ho!
S nohou přes nohu jsem prsty vybubnovávala neurčitý rytmus do desky stolu a přitom se kousala do spodního retu. Očima jsem zamyšleně sledovala scenérii přede mnou. Mobil ležel jako nějaká výzva kousek ode mě, jen ji uchopit! J. to všechno pěkně sledovala a usrkávala jahodový koktýlek. Vzduch voněl napětím. Řasy s každým mrknutím jemně pohladily moji tvář. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Nebudu mu psát teď, když už je skoro půlnoc, myslela jsem si. Stejně ani vlastně nevím co. Nechala jsem to plavat a cestou domů si užívala zář hvězd.
V sobotu jsem Honzovi napsala děsně vtipnou sms, ve které jsem se tázala, zda-li taky nechce zajít na pivo. Slovo dalo slovo a nakonec jsme vyrazili ještě ten večer! Řekl mi ale, že má asi jen dvě hodiny čas (později mi řekl, že se učí na státnice), to mi však nevadilo. Trochu jsem se obávala, abychom si vůbec měli co říct, proto mi dvě hodiny přišly tak akorát. Vešli jsme do knajpy a zavřeli za sebou dveře.
Mluva mě šimrala na jazyku, lehce se otřela o zuby a něžně pak splynula ze rtů, aby se vzápětí propletla s Honzovou. Ten koloběh byl skoro k nezastavení a z hospody jsme místo v deset odcházeli někdy po půlnoci. Čas běžel jako splašený kůň a my se za ním plazili, a nevadilo nám to. Ještě asi další hodinu jsme zůstali stát před mým domem, kde jsme si opět povídali. Všimli jsme si, že nám utíká pára od rtů, jako by byla zima, možná to byly naše kousky duší nebo třeba jen ta mluva, jež vzala na sebe hmotnou podobu, kdo ví. V jednu ráno jsme se chtěli rozloučit.
Pocel na tvář a na druhou a rty se lehce dotkly a zašimraly. Podívali jsme se na sebe.
"Teď nastává ta trapná chvilka, co?" řekl mi Honza a já se zasmála a přikývla. Dívali jsme se na sebe a pak jsem se k němu přiblížila, on se přiblížil ke mně a naše jazyky se lehce zachvěly výbojem elektřiny jako dva zlatí úhoři. Loučili jsme se asi ještě půl hodiny za vzájemného objímání.

V pondělí jsem se vydala do R. napsat si maturitu z češtiny. Ano, všichni říkali, že generálka byla lehčí, i já jsem měla takový pocit, ale tak hrozné to určitě nebylo! Po didaktickém testu jsem vyšla ven, sedla si na zábradlí a nechala slunce konejšit moji tvář.
"Mám strach z toho slohu," řekla K.
"Já taky," odvětila jsem, "bojím se, že přesáhnu limit."
Holky se zasmály.
K.: "To je dobrý, my se bojíme, že to budeme mít moc krátký, a ty se bojíš, že přesáhneš limit."
Ale já jsem se znala a taky vám můžu říct, že jsem ho opravdu přesáhla. Ale jinak to nešlo!
Byla jsem v obrovské formě. Hlavou se mi honily všelijaké personifikace, metafory i archaismy. Tvořila jsem, jako kdyby byla noc, jako kdyby bylo jedenáct hodin a já seděla u sebe v pokoji, poslouchala Cure a psala o svém životě. Zdálo se mi to geniální! Byla jsem vyčerpaná, ale ohromně šťastná. Otevřela jsem tou povídkou - pardon, slohem - starý rány a přisypala trochu soli. Skoro mě rozbrečela, opravdu. Psala jsem o tom, že lituji, co jsem udělala, ale ve skutečnosti to vygradovalo do vesmírných sfér, kdy jsem spíš litovala toho, co jsem nestačila udělat. Totálně jsem obnažila před svým češtinářem duši. Intimně jsem se odhalila. Znásilnila jsem se. Ale byla jsem šťastná jako nikdy jindy.
Jen je škoda, že tu povídku (pro mě je to prostě povídka!) asi už nikdy nedostanu zpátky. Mohla bych o tom napsat znovu a dostat se možná do ještě lepší nálady, ale obávám se, že slova, která bych pečlivě volila, by byla najednou jiná. Jiná a neúplná.

Odpoledne jsme s Honzou venčili Jacquese a pak se odebrali na zkoušku mé kapely. Bylo to legrační, protože jsem byla trochu nervózní, ale pořád jsem se musela nějak usmívat. Večer jsem strávila s Bárou v čajovně a spálila se o tarbuš. Ale stejně to byl krásný den.

Dnes jsem ještě psala maturitní písemku z angličtiny. Byla primitivní!
Teď si užiji slunečný den.
Všechno je za mnou.
A já se ohlížím přes rameno.

Teď pěkně naplním titulek tohoto článku až po okraj, anžto nesmí být prázdný, haha

27. května 2011 v 20:32 | Bliss |  Noise in my head

se ke mně potichu přiblížila, zatancovala svými prsty na zádech, pohltila mě, kousala, rozškrábala. Chce mě zardousit a sníst. To, co píšu, je hráz, brázda, zrcadlo. Ukrývám se za tím zrcadlem, snažím se být neviditelná, aby nuda nemohla dokončit svůj kosočtverec a poslat mě do ku...

...(n)dy z nudy?

Čtu si přiblbé články třeba jako "Bradavky provokují: vyrazit s podprsenkou, nebo bez?"
S nikým se nic nedá, protože to vypadá, jako kdyby přicházel podzim, a tak všichni zalezou a spí medvědím spánkem. Já poslouchám Franz Ferdinand a mám koči očky. Taky vyschlé rty a citlivá bříška prstů levé ruky na dotek, protože jsem celý den hrála na baskytaru a skládala píseň. Ale to není všechno! Kromě této aktivity jsem se procházela s Jacquesem přírodou a každých pět minut vykýchla kus své duše. Též jsem se oddávala čtení. Jedenáct minut od Paula Coelho je tradičně o hledání lásky, ale zase trochu jinak.

Hledám já ji vůbec? Nějak jsem si uvědomila, že vlastně...ne? Nebo snad...
No jo, tak je to dneska přesně týden, co jsme si s Honzou tak pěkně nahlíželi do duší (zajímavé, že na tohle si vzpomenu, ale že to včera bylo týden, co jsem maturovala, to mi nějak nedošlo), a já na něj pořád myslím jako nějaká rozjuchaná puberťačka, ale kromě toho, že má dva oceány místo očí a roztomile zvedá jedno obočí, až se se mnou svět točí a Jacques radostně na lampu močí, snad se mé tělo nerozmočí, kromě toho o něm nevím vůbec nic. Chtěla bych ho víc poznat. Zeptat se ho na jeho oblíbené roční období, co poslouchá za hudbu a co rád čte. A taky jestli už někdy v životě něco propásl, něco opravdu důležitého, protože...

...protože jsem nedávno ležela v posteli a poslouchala Radiohead a napadlo mě Mírovi napsat prostou sms: "Máš pocit, že jsi v životě něco propásl? Nestihl? Něco...hodně důležitýho?" Žádný úmysl v tom nebyl, prostě se mi to jen někomu chtělo napsat a napadl mě právě on. Ale nakonec jsem tak neučinila, protože by si to třeba špatně vyložil a to jsem nechtěla. A poslouchala jsem dál ty Radiohead, už ani nevím, u jaké písně mě tato myšlenka postihla, možná u Karma Police, ale ta je tak profláklá, že se mi tomu moc nechce věřit, poslouchala jsem ty Radiohead a napadlo mě, že bych mohla tyto otázky položit úplně všem! Komukoliv. Jen ať se nad tím všichni zamyslí. Klidně ať si na celý den sednou k oknu, pozorují plavbu větví na vlnách větru, ať si rozhryžou rty do ruda, jen ale ať se nad tím zamyslí, ať zhodnotí celý svůj život a pochopí.

Ale co když to bude trvat milion let, než ho potkám?
No co, aspoň zatím napíšu milion písní.
A milion lidí pochopí.





Nadpis zní jako odpis, což mi připomíná školu, ježiš!

22. května 2011 v 19:41 | Bliss |  Noise in my head
Dalo by se říct, že jsem v pátek konečně zapila maturitu.
Š. totiž slavila své osmnácté narozeniny (měla je přesně v den, kdy jsem maturovala a kdy bychom s M. oslavili půlroční výročí, býti ještě spolu, haha) v jedný miloučký knajpě, kde se sešlo asi dvacet lidí nebo tak nějak. Než jsme s J. vešly do hospody, dostaly jsme nápad udělat Š. věnec z pampelišek. Tahle aktivita mi ale nikdá nešla, a tak jsem byla trhač a J. motač. Nebo spíš zašmodrchač. Nějak asi vyšla ze cviku ze svých raných let, tudíž jsme se rozhodly vykašlat se na věnec, místo toho jsme pampelišky skamarádily do jednoho velkého pugetu. Vyrazily jsme za Š.
Mnoho lidí už sedělo u stolů, předaly jsme dárky a pampelišky, Š. byla nadšená. Zasedla jsem naproti Štěpánovi a Míše číslo 1, objednala si pivo a rukou si podepřela bradu. Přiznám se, že mě to zpočátku moc nebavilo. Jak už jsem napsala o něco výše, bylo tam celkem hodně lidí a každý se bavil s každým a já jen koukala na muckajícího se Štěpána s Míšou číslo 1. Proto jsem si dala další pivo a retko a s J. jsme zasekly proudy našich řečí do sebe. Docela se to rozjelo.
O půl desáté jsme se postupně odebrali do bytu Martiny, který byl nahoře. Všichni jsme věděli, co bude následovat, jen Š. byla zmatená a možná trochu vylekaná z toho, co na ni chystáme. Ale nechystali jsme na ni nic děsivýho, řekla bych, že právě naopak.
Š. seděla na židli přesně uprostřed čelem ke dveřím. My ostatní (převážně holky, haha) jsme posedávali kolem na křeslech a zemi a vůbec...všude možně. Kristýna pustila hudbu a chvíli se nic nedělo, ale pak dveřmi vešel namakanej chlápek v hasičském obleku - tohle mi teda rajcovní nepřišlo ani trochu, ale zase na druhou stranu to byl dárek pro Š., a ta, jakmile pochopila, z toho byla patřičně na větvi. Byla to teda šou jaksepatří! Nejenom že se ten muž vrtěl do rytmu hudby a postupně se svlékal, ještě do celé hry zapojoval i Š. a té se to tuze líbilo. Nám ostatním ale také! Já osobně vůbec nemám ráda svalnaté muže, ale musím se přiznat, že ten striptér byl sexy. A hlavně věděl, jak se hýbat! Myslím, že Š. si lepší dar nemohla přát. Po této akci jsme se zase všichni odebrali dolů a já si dala další chmelový mok.
Myslela jsem, že někdy před půlnocí půjdu domů s P. a Míšou číslo 2, protože pár lidí už odešlo a zůstaly tam povětšinou jen spolužačky Š., které jsem neznala, a tak jsem tam nechtěla po zbytek noci sedět u kraje stolu a nervózně koukat po hospodě a kousat se do retu jako trapný asociál, ale zrovna v tu chvíli, kdy se P. zvedala ze židle, jako že už půjde, pro mě přišel můj bratr, který pil v druhé místnosti, jestli s ním nepůjdu na panáka. A tak jsem šla.
Když jsem dosedla za stůl k Čikitě, bráchovi a několika nedopitým půllitrům piv, můj vykutálený bratr mi pověděl, že už nemá peníze, takže ty panáky budu muset koupit já. I já jsem ale neoplývala přílišným obnosem, proto jsme se na to vykašlali. Zůstala jsem sedět, mezitím od stolního fotbalu přišlo několik dalších bratrových kamarádů. Do řeči jsem se dala s Romanem a pak někoho napadlo zahrát si moravskou, což je taková príma karetní a pivní hra, což jsem ale nevěděla, takže mi Čikita musela vysvětlit pravidla. Můj mozek ale nějakou chvíli nebyl schopný si zapamatovat co která karta znamená, tudíž jsem pořád prohrávala, a tím pádem taky pila. Inu, nevadilo mi to. Mezitím jsem se taky začala bavit s Honzou, který mi prozradil, že studoval na stejné škole, a tak jsme si vzájemně stěžovali na učitele, kdo z nich pije a kdo měl zase rakovinu a tak podobně. Protože už se blížila zavíračka, někoho napadlo přesunout se do jiné hospody. Všichni se najednou začali automaticky zvedat, jako když do nich střelí, ale já měla ještě půlku piva před sebou! Roman tedy řekl, že se mnou zůstane a pak půjdeme spolu. Souhlasila jsem. A tak jsme si spolu povídali a já upíjela piva, a když byla konečně sklenice prázdná, zaplatila jsem a společně s Romanem jsme se vydali na cestu do nedaleké hospody. Oba jsme ale měli hlad, a tak nás napadlo nejdřív se stavit v čajovně na príma pálivých toastech. Tam nám ale Matěj řekl, že už toasty nejsou, proto jsme si objednali alespoň pistácie. Louskali jsme ty malý potvory ze skořápek a vzájemně si je podávali a tak nějak se na sebe smáli a bylo to fajn. Pak přišel Matěj, jestli s ním nechceme na brko, jasně že jsme chtěli. Moc jsem si ale nedala, prakticky mne to nezhulilo. Ještě jsme si chvíli házeli s frisbee a pak nám došlo, že jsme vlastně chtěli jít do té knajpy, rozloučili se s Matějem, vyrazili a cestou si zpívali písně jedné místní kapely, která se už ale želbohu rozpadla.
Uvnitř knajpy si z nás všichni tropili legrácky jako kde jsme tak dlouho a tak podobně. Usedla jsem do křesla, už ani nevím vedle koho. S někým jsem si povídala, možná s Romanem, kdo ví. Ale pamatuji si, že se vedle mě najednou uvolnilo místo a z nedalekého křesla se zvedl T., který se tam zjevil ani nevím jak, zvedl se s pivem a zadíval se na mě a já doufala, že si nepůjde sednout ke mně, protože je ošklivý a tlustý a úchylný. Tempo chůze udával malými kroky, najednou byl přede mnou a vedle mě a jeho zadnice se zabořila do křesla. "Andrejko, konečně se vedle tebe uvolnilo místo," řekl rozjařeně a ihned mi suverénně cpal obě ruce na stehna. FUJTAJBL, pomyslela jsem si, nahlas pověděla: "Máš ženu, tak se podle toho chovej!" a odsunula jeho pracky. Pak už se choval normálně, trochu jsme si povídali, tedy hlavně on mi pořád něco vykládal. Vlastně ani nevím co. A ve chvíli, kdy jsem něco říkala jemu, jsem se rozhlédla kolem a pohledem se střetla s Honzou, jenž seděl tak nějak naproti mně. Úplně jsem ustrnula v řeči! Myslela jsem, že cukne pohledem, ale dál mi vypaloval díru do sítnice. Mně se taky nechtělo dívat se někam jinam. Asi půl minuty jsme do sebe zůstali zaklesnuti, pak jsem zase stočila svůj pohled na T. a pokračovala v mluvě. Ale nedalo mi to a po chvíli jsem se podívala na Honzu a...znovu se to opakovalo! Dívali jsme se na sebe a já se levým koutkem retů svůdně usmála...nebo jsem si to aspoň myslela, haha. Už v té první hospodě jsem si všimla, že má proklatě hezké modré oči. A jak jsme si tak pomocí očí vyměňovali myšlenky, připadala jsem si jako diver, jako Stella, jako potápěč propadající se s úsměvem na rtech do hlubin modrého oceánu. Bylo to opravdu roztomilé. A ještě roztomilejší bylo, když lehce pozdvihl jedno obočí a usmál se. Ještě několikrát jsme se za ten večer (nebo spíš ráno) na sebe podívali, pak už musel jít. Na rozloučenou mi podal ruku a obličejem se tak nějak přibližoval ke mně, a já nevěděla, co dělat, tak jsem se k němu také přiblížila, až jsme si dali spontánní pusu někam na tvář, dotek jeho strniště cítím ještě teď!
No a pak jsem si ještě nějakou chvíli povídala s Romanem a z hladu jsem dostala křeče do žaludku. Bylo mi fakt blbě, tak jsem mu řekla, že už půjdu taky domů. Roman se mě optal, zda-li to zvládnu, načež jsem mu řekla jen: "Ne, pojď se mnou," a tak jsme se oba zvedli z křesla. Venku jsem se ho v hlubokém předklonu držíce se za břicho zeptala, jestli mu to nevadí, odvětil, že nikoliv. Kráčeli jsme ztichlou ulicí a Roman pořád něco povídal, abych nemusela myslet na tu bolest, a ono se to zlepšilo! Najednou se mi udělalo tak dobře, že jsme chvíli zauvažovali, že se vrátíme. "Jen si domů skočím pro rohlík a můžeme jít zpátky," řekla jsem. Nakonec jsme ale zůstali stát před naším domem a dál spolu mluvili a smáli se a taky jsme si chvíli zpívali písničky od té rozpadlé kapely. Asi dvacet minut na to jsme uslyšeli hlasy, to se domů vracel můj bratr s dvěma kamarády. "Schováme se jim!" napadlo mě a oba jsme se ukryli za předek našeho auta. Když kolem nás kluci procházeli, hezky jsme je kolem toho auta obešli, a dostali se tak dozadu. "Tři...," začal Roman odpočítávat. "Dva...jedna...BAAAAF!" zařvali jsme oba a B. málem strachy spadl z kola, haha.
Po chvíli jsme tuto naši sešlost rozpustili a s bratrem jsme šli spát.

Dobrý, co?

Can you caress my soul? I need it!

19. května 2011 v 20:34 | Bliss |  Noise in my head
V pondělí jsem se zúčastnila slavnostního zahájení maturit na naší škole a dostala růžovou kytku, která teď krade vodu z modré vázy na kuchyňském stole. První tři spolužáci začali to dopoledne maturovat, já se na ně chvíli dívala a občas si šla zakouřit před školu a pak už mě to přestalo bavit, tudíž jsem jela domů. Ten den odmaturovalo ze sedmi lidí šest a já se zatím doma moc neučila. Vlastně mám pocit, že jsem tenhle týden tak nějak promarnila.
V úterý odmaturovalo osm lidí a mě...mě začalo pěkně štvát, že polovina mé třídy už to má za sebou, a já marně čekala na čtvrtek a zatím si rozdírala nervy. Středa byla asi nejhorší. Chtěla jsem maturovat. HNED!
To delší volno oproti mým spolužákům jsem moc nevyužila. Už mě nebavilo se učit. Říkala jsem si, že to prostě nějak dopadne. A dopadlo...

Na klopu saka jsem připevnila placku s názvem kapely mého kamaráda (pro štěstí, haha), nazula lodičky, do mozku si vsunula Mňágu a jelo se!
Začalo to češtinou. Vytáhla jsem si Postřižiny od Hrabala. Tvář mi rozčísl úsměv, doufala jsem, že to štěstí mi vydrží až do konce. Nevydrželo.
Nevím, kolik bodů mám z českého jazyka, ale udělala jsem to. Myslím ale, že budu mít jednotku. Bylo to primitivní. Od Hrabala přes Rollanda, Havla, Becketta a Ionesca dostala jsem se až k Lustigovi a ještě dál. Topila jsem se ve svém živlu. Můj učitel lehce povytáhl pravé obočí, a nevědomky si tak způsobil zakousnutí vrásek do čela, když jsem řekla, že mám rozečteného Tracyho tygra, což nebyla tak úplně pravda, leč chystám si ho znovu přečíst. Teď už mám čas...
Poté následovala angličtina. Vytáhla jsem si otázku, která se týkala "house and housing", "birthday celebration" a Nového Zélandu. Nový Zéland jsem tedy nechtěla ani trochu, ale pořád lepší než "kinds of business" nebo "sole proprietor". Bylo to dobré, ale asi jsem ze sebe nevydala to nejlepší. Vidím to tak na dvojku.
A pak to přišlo. Ekonomika. Přistoupila jsem k lístečkům úhledně složeným do tvaru srdce (fakt!) a laškovně nad nimi přejela rukou jako že haha, maturovat je přece sranda, tak co si jen vyberu, sáhla jsem po jednom z čtverečků, otočila a...úsměv mi ztuhnul jako penis nadrženého studenta při pohledu na svoji rajcovní učitelku, které se po ruce svezlo ramínko karmínově rudé podprsenky. Dvacet dva. Včera večer jsem si říkala, že nic nad dvacet nechci. "To jsem chtěla!" ozvala se vedle se potící Anežka. "To jsem nechtěla," řekla jsem já. "No vidíte," zašvitořila do mého ucha učitelka, "prodej na zahraničním trhu, to je v pohodě, ne?" To je v prdeli. Ale to jsem nahlas neřekla.
Byla to docela katastrofa. Něco jsem řekla, ale většinu za mě pověděly učitelky. Jedna z nich - když jsem se na konci zvedala ze židle - si jen držela hlavu v dlaních a tvářila se všelijak. Byla jsem naštvaná. Chtěla jsem jedenáctku, patnáctku, šestnáctku...cokoliv! Ale tohle byl podraz největšího kalibru. Odebrala jsem se do třídy, kde měli maturující "svůj klid" a zakousla se aspoň do housky se sýrem.
Účetnictví bylo v pořádku. Vytáhla jsem si zaměstnance a vyprávěla o nich vše, co jsem věděla.
Asi dvacet minut poté bylo vyhlášení výsledků. Já, Anežka a Eliška jsme se shromáždily před učiteli a maturitní komisí. Předseda začal něčím jako: "Vážené maturantky, dovolte, abych Vás seznámil s výsledky..." a všechna ta vážnost mi přišla k popukání, ale na druhou stranu jsem se taky bála. Ta ekonomika byla strašák. Dostala jsem z ní ale čtyřku a když mi učitelka třásla rukou a gratulovala, řekla taky: "Příště to snad bude lepší!" a usmála se. Haha, příště... Už nikdy! Z účetnictví jsem obdržela trojku, učitelka to asi známkovala podle obličejů, stejně jako to dělala po celé čtyři roky v účetnictví a právu. A to jsem jí přitom řekla úplně všechno! Tak jo. Proč ne.

Tak teď poslouchám Wombats a čekám na pizzu a začínám si pomalu uvědomovat, že mám maturitu. Tedy dobře, ještě mě čeká písemná část z angličtiny a češtiny, ale kdybych tohle nedala, tak bych snad musela chodit kanály mezi největšími krysami!
Odpoledne jsem tancovala se sluncem a J. a houba mi přihlížely.

Noise in my mind

14. května 2011 v 15:13 | Bliss |  Noise in my head
Žiji tragikomickým životem a flákám to.
Ve čtvrtek maturuji a posledním dnem, kdy jsem se naučila opravdu velké množství otázek, bylo úterý. Následující dny pokračovaly stylem "jedna naučená otázka kolem poledne, no a večer se jich naučím víc, tentokrát fakt jo", ale nakonec jsem se vždy večer dívala buď na film, nebo jsem s někým trávila čas v čajovně, či jsem popíjela houbu a kouřila retka s J. I přesto těch otázek ale dost umím, a myslím si, že kdybych měla maturovat už v pondělí, učila bych se daleko víc. Takhle si totiž pořád říkám, že do čtvrtka je ještě času dost a přinejhorším se vždycky můžu učit celou noc. Jsem ale den ode dne línější, to vám povím. A pořád mě udivuje, jak jsem klidná! Mí spolužáci šílí, na Facebooku si sdělují, kolik toho neumí a jak moc se bojí a naprosto přesně VÍ, že to prostě nemůžou udělat! Já se směji. Jsem totiž přesvědčená, že to uděláme všichni - tedy i já. Dobře, možná bych mohla k té maturitě přistupovat trochu s pokorou, ale já si prostě nemůžu pomoct! Maturita mi zkrátka přijde jako fraška. 15 minut si popovídáme s učitelkou o ekonomice, dalších 15 minut o účetnictví a tak dále. Co to sakra je? Za patnáct minut se nestihneme s M. ani pořádně nastartovat, haha. Navíc nám budou učitelé radit, vím to. Tak je to prostě vždycky. Minimálně na čtyřku musí odmaturovat každý, dokonce i kdyby omdlel!
No...jestli neodmaturuji teď v květnu, bude trochu legrace psát sem na blog článek o svém neúspěchu, když tu vedu takové silácké řeči. Ale já si jsem tak nějak jistá, že to udělám...

Něco vám povím. Narodila jsem se ve znamení raka a můj ascendent jsou váhy. Ale někdy mám pocit, že jsem spíš váha, než-li rak. Když jsem v minulém článku psala, že nevím, zda-li bych se k M. chtěla znovu vrátit, po včerejšku v tom mám zase jasno. Nikoliv! Jsem tedy zvědavá, jak dlouho mi toto rozhodnutí vydrží, jak dlouho si rozum udrží vládu nad srdcem (nebo spíš nad vzpomínkami?). Kéž by napořád! Musím jít dál. Uhrančivé modré oči a úzké rty má kdekdo. Mám pocit, že kdybychom spolu znovu chodili, navzájem bychom se zabili. A taky mám pocit, že kdybych teď byla s někým jiným, zabila bych i jeho. Pamatujete ještě na povídku "Duševní nevěra", hm? Pro mě je svoboda rozumnější. Až mi někdo přiloží studené konečky prstů na horkem vzdychající čelo a do ucha mi zazpívá Pictures of You od Cure, pak teprve budu štěstím bez sebe. Do té doby se ukryji do snu. Do ulity bláznovy.

Včerejší večer jsem strávila s J., houbou a cigaretami a všechno by bylo v pořádku, kdyby na mě zase nevytáhla to, že už pro ni nejsem nejlepší kamarádka. Tohle bych ještě přežila. Kamarád nebo nejlepší kamarád? Vždyť je to fučák. Vytáhla na mě ale svoji starou křivdu no. 1 s názvem "Můj ex ti sáhnul na zadek a tys nic proti tomu nepodnikla, takže se ti to líbilo" a křivdu no. 2 "Ty jsi u něj přespala - dokonce v jedný posteli! - a nic jsi mi neřekla". Ale já měla důvod! Kdybych jí o tom totiž řekla, jistě by byl konec našemu přátelství, a to zcela zbytečně. Nic se totiž nestalo. Sama se mi před pár dny přiznala k tomu, že by na mě určitě zanevřela. Ale včera mi zase pověděla, že jsem jí to měla říct dřív a bla bla bla. "Nejradši bych ti teď dala facku," ozvala se najednou. Já jsem flegmatik, takže jsem jen seděla na lavičce s retkem mezi rty a mlčela jsem. Ale asi jsem měla popustit uzdy svému ubíjenému cholerickému já a zařvat na ni, že to nejsem já, kdo by si tu facku zasloužil, ale naopak že to je ONA, kdo by ji měl dostat za svoje zasraný zásady. Tohle přeci není normální. Přestat věřit své kamarádce jenom proto, že v některých ohledech mlčela, protože si myslela, že to tak bude lepší.
Ale přes to všechno se spolu dál bavíme v podstatě jako kdysi. Jen je mezi námi určitá neviditelná bariéra, která tam asi zůstane už navždy. Já přes tu bariéru dokážu dohlédnout dál. Ona ne.

Znovu si přečtu Tracyho tygra.

Sense of smile

9. května 2011 v 20:31 | Bliss |  Noise in my head
Když jsem byla menší, snila jsem o tom, že moje úspěšná kapela, kterou jednou URČITĚ budu mít, vydá album s názvem Sense of Smile. Už ani přesně nevím, jak mě tenhle název napadl, ale často jsem nad ním uvažovala. Smysl úsměvu. Co všechno může být vaším smyslem úsměvu? Sluneční paprsek lechtající vás po víčku? Vůně deště? Alabama Song od Doors?

Mám pocit, že kromě učení nedělám nic jiného. Nejhorší ale je, že toho v podstatě moc neumím. TAK NĚJAK jsem se naučila asi 12 maturitních otázek na ekonomiku, což zní sice hezky, ale když uvážím, že mi jich ještě 13 zbývá a k tomu ještě 24 otázek na účetnictví (dneska jsem do sebe jednu vsoukala, hurááá, jupíííí!) a taky bych se trochu měla podívat na češtinu a angličtinu, tak tedy nic moc! Připadám si už vyřízená. Je teprve pondělí, to znamená začátek mého svatého týdne, a já už nemůžu. Nechce se mi do ničeho. Když nepočítám dnešní zkoušku, tak jsem na baskytaru nehrála už asi dva týdny. Nemám na to čas ani náladu. S Jacquesem jsem nebyla na procházce zhruba 3 nebo 4 dny. Nečtu si. Nepíši povídky. Neskládám básně, nepíši písně. Nehladím Mourinku. Moje aktivity se omezují na občasné pití houby, kouření, učení a vylučování. Je to peklo. Vlastně cyklopeklo, jak by řekl Zaantar. Ale zároveň jsem tak nějak šťastná, že už nejsem studentem obchodní akademie (vysvědčení jsem dostala v pátek), že se budu učit jen tenhle týden a trochu z příštího (maturuji až ve čtvrtek) a bude konec všeho! Ovšem, ještě mě na začátku června čekají testy a slohy z angličtiny a češtiny, ale učit se na něco takového je naprosto zbytečné. Jde už jen o tu ústní. 19. května mi začínají prázdniny. Relativní svoboda.

Páteční poslední zvonění se nám vydařilo. Pasovali jsme třeťáky na mazáky (tohle slovo vlastně nemám ráda, ale výstižnější neznám) a přitom jsme jim podávali námi speciálně pro tyto účely vyrobená jídla. Nechutná jídla. Moje růžová polévka byla asi nejobávanější. Prakticky jsem ji vytvořila ze všeho, co jsem zrovna našla v lednici. Nechtěla bych jít příští rok teprve do čtvrťáku. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že jsem se svojí třídou tak nějak naposledy a trochu mi to přišlo zvláštní, ale ne zas tak moc. Všechno musí jednou skončit. Haha, zrovna mi tu hraje The End od Doors.

Ve čtvrtek jsem se neudržela a napsala Mírovi drzou, sexuchtivou sms. Jo, bála jsem se, že mě pošle do prdele, ale kašlala jsem na to. Chtěla jsem ho. A podařilo se. Tedy částečně. Přišel ke mně o polední pauzu, tudíž jsme opět měli asi jen 15 minut, ve kterých jsme nic moc nestihli. Ale i tak, ty jeho...ach sakra oči! Jednou se v nich utopím, vážně. Nevím, kdy mu mám napsat o pokračování. Dnes mi Š. na zkoušce řekla, že je M. nějakej divnej, tak to nebudu riskovat. Co mu asi zase je? Stejně jsme my dva docela podivná dvojka. Š. se mě taky zeptala, jestli bych s ním chodila znovu. Hryzla jsem se do rtů a sklopila oči. Nevím...

Doposlouchám Doors a pustím si Cure, protože jsem si právě stáhla album The Head on the Door (proč jsou všude samý dveře?!). K tomu si dám těstovinový salát a pak budu snít.

Ale kdy se mám sakra učit?

"Ride the highway west, baby,
ride the snake, ride the snake
to the lake, the ancient lake, baby.
The snake is long, seven miles,
ride the snake, he´s old and his skin is cold,
the west is the best..."

Až odmaturuji, vyčíhnu si nějakej děsně deštivej den. Od rána do večera se budu válet v posteli, poslouchat déšt, Cure, Doors, Led Zeppelin, Franz Ferdinand a tak podobně. Budu psát a číst a spát a snít.
Už se těším!

Teplé ruce, horký hrnek

2. května 2011 v 21:47 | Bliss |  Noise in my head
To je žůžo!
Někdy si myslím, že lepší než orgasmus je pořádně se po dlouhé době vyčůrat, vykakat a nebo si za deštivého jarního večera pustit Vypsanou Fixu, dlaně přitisknout na horký hrnek čaje a jen tak se zasněně dívat z okna ven na lehce se uklánějící zelené lístky, kterým určují takt dopadající kapky deště.
Mám docela dobrý návod na to, jak si zprotivit švédský čaj - udělejte si ho ráno do půllitru a večer také. Fuj, myslím, že černý čaj s mlékem mi teče už i ušima!

Trochu se UŽ učím. Učení mi taky leze ušima. Včera jsem totiž udělala obrovský krok k naplnění svého vzdělání - naučila jsem se první maturitní otázku z ekonomiky. Sice mě to stálo asi dvě hodiny přemlouvání, kdy jsem seděla na schodech před domovními dveřmi, koukala do blba, hladila psa, natáčela prameny vlasů na oba ukazováčky, zkrátka dělala COKOLIV, abych se nemusela učit. Ale pak jsem si povzdechla a šla si domů pro tu maturitní otázku, protože někdy s tím učením začít musím. Tvrdě jsem to do sebe prala (tohle zní divně) něco přes hodinu a pak jsem se rozhodla zapnout svému psovi Jacquesovi obojek, připnout vodítko, vzít do ruky fotoaparát a vyrazit na procházku.

Myslela jsem, že tak za hodinu přijdu domů a zase se budu učit, ale fotoaparát je mrcha proradná, která mě nutila mačkat spoušť plné tři hodiny. Co se mi cestou přihodilo: Potkala jsem několik šťastně vypadajících dvojic (no jo, byl první máj), málem mě přejel vlak, myslela jsem si, že mě v lese chce znásilnit podivně vyhlížející muž, který ale jen ve skutečnosti čekal na svoji ženu (co byste si ale mysleli, kdyby vás předjel kluk na kole, kousek před vámi zastavil, sedl si do trávy, divně se po vás díval, když jste šli kolem, a pak vás ještě několikrát na tom kole předjel a vždycky kus před vámi zastavil a cosi na něm spravoval), viděla jsem kachnu a potkala paní, která kráčela s nákupními taškami přírodou (ale teď vážně! Kdo proboha chodí na nákup do přírody?!), smála se na Jacquese a když jsem kolem ní prošla, řekla mi: "Ten ale hezky cupitá." Tak jo. Tak můj pes hezky cupitá. Dá se vůbec cupitat ošklivě?
Pár fotek sem vkládám na ochutnávku a kdyby vás zajímal zbytek, tak ho můžete najít na rajčeti ve složce "Den se kutálel jinak, než jsem chtěla".
Hele, ta procházka byla ale fakt príma! Tentokrát jsem nezapadla až po kolena do bahna (to bude tím, že zem byla vyschlá jako hrdlo poustevníka na poušti), ani se můj pes nevyválel v močůvce.

V sobotu večer jsme slavili upálení čarodějnic (proč se vlastně vůbec něco takového slaví?!) u nás doma. Původně se to mělo konat na zahradě P., ale jelikož chcalo jako z konve, stáhli jsme se nahoru do bráchova velkého pokoje, který se v tu dobu nacházel zrovna bůh ví kde. Pili jsme a kouřili a fotili a občas jsme byli nějak moc odvážní. Někdo dostal nápad hrát flašku (haha, jo. Ale třináct nám není), a tak jsme plnili pochybné úkoly. Škoda jen, že můj úkol "Vytáhni si z poličky Švejka a celýho ho přečti" nevyšel.

Tak tohle bylo pár dnů z mého života. Teď poslouchám tu Fixu a původně jsem se chtěla učit, ale nejde to! Už se nedokážu soustředit. Dnes jsem ani nešla do školy, abych se mohla celý den učit. Nařídila jsem si budík na devátou hodinu ranní, ale po zazvonění jsem ho vypnula a ve vteřině zase usnula. Vůbec si na to nepamatuji, ale muselo to takhle být. Takže jsem vstávala asi ve tři čtvrtě na jedenáct a než jsem stihla udělat některé ranní úkony, půl dne bylo v hajzlu. Naučila jsem se druhou maturitní otázku a kus třetí, ale pokračování je nad mé síly, opravdu. A to jsem na dnešek plánovala alespoň tři otázky, haha!

Chce se mi čůrat.