Nadpis zní jako odpis, což mi připomíná školu, ježiš!

22. května 2011 v 19:41 | Bliss |  Noise in my head
Dalo by se říct, že jsem v pátek konečně zapila maturitu.
Š. totiž slavila své osmnácté narozeniny (měla je přesně v den, kdy jsem maturovala a kdy bychom s M. oslavili půlroční výročí, býti ještě spolu, haha) v jedný miloučký knajpě, kde se sešlo asi dvacet lidí nebo tak nějak. Než jsme s J. vešly do hospody, dostaly jsme nápad udělat Š. věnec z pampelišek. Tahle aktivita mi ale nikdá nešla, a tak jsem byla trhač a J. motač. Nebo spíš zašmodrchač. Nějak asi vyšla ze cviku ze svých raných let, tudíž jsme se rozhodly vykašlat se na věnec, místo toho jsme pampelišky skamarádily do jednoho velkého pugetu. Vyrazily jsme za Š.
Mnoho lidí už sedělo u stolů, předaly jsme dárky a pampelišky, Š. byla nadšená. Zasedla jsem naproti Štěpánovi a Míše číslo 1, objednala si pivo a rukou si podepřela bradu. Přiznám se, že mě to zpočátku moc nebavilo. Jak už jsem napsala o něco výše, bylo tam celkem hodně lidí a každý se bavil s každým a já jen koukala na muckajícího se Štěpána s Míšou číslo 1. Proto jsem si dala další pivo a retko a s J. jsme zasekly proudy našich řečí do sebe. Docela se to rozjelo.
O půl desáté jsme se postupně odebrali do bytu Martiny, který byl nahoře. Všichni jsme věděli, co bude následovat, jen Š. byla zmatená a možná trochu vylekaná z toho, co na ni chystáme. Ale nechystali jsme na ni nic děsivýho, řekla bych, že právě naopak.
Š. seděla na židli přesně uprostřed čelem ke dveřím. My ostatní (převážně holky, haha) jsme posedávali kolem na křeslech a zemi a vůbec...všude možně. Kristýna pustila hudbu a chvíli se nic nedělo, ale pak dveřmi vešel namakanej chlápek v hasičském obleku - tohle mi teda rajcovní nepřišlo ani trochu, ale zase na druhou stranu to byl dárek pro Š., a ta, jakmile pochopila, z toho byla patřičně na větvi. Byla to teda šou jaksepatří! Nejenom že se ten muž vrtěl do rytmu hudby a postupně se svlékal, ještě do celé hry zapojoval i Š. a té se to tuze líbilo. Nám ostatním ale také! Já osobně vůbec nemám ráda svalnaté muže, ale musím se přiznat, že ten striptér byl sexy. A hlavně věděl, jak se hýbat! Myslím, že Š. si lepší dar nemohla přát. Po této akci jsme se zase všichni odebrali dolů a já si dala další chmelový mok.
Myslela jsem, že někdy před půlnocí půjdu domů s P. a Míšou číslo 2, protože pár lidí už odešlo a zůstaly tam povětšinou jen spolužačky Š., které jsem neznala, a tak jsem tam nechtěla po zbytek noci sedět u kraje stolu a nervózně koukat po hospodě a kousat se do retu jako trapný asociál, ale zrovna v tu chvíli, kdy se P. zvedala ze židle, jako že už půjde, pro mě přišel můj bratr, který pil v druhé místnosti, jestli s ním nepůjdu na panáka. A tak jsem šla.
Když jsem dosedla za stůl k Čikitě, bráchovi a několika nedopitým půllitrům piv, můj vykutálený bratr mi pověděl, že už nemá peníze, takže ty panáky budu muset koupit já. I já jsem ale neoplývala přílišným obnosem, proto jsme se na to vykašlali. Zůstala jsem sedět, mezitím od stolního fotbalu přišlo několik dalších bratrových kamarádů. Do řeči jsem se dala s Romanem a pak někoho napadlo zahrát si moravskou, což je taková príma karetní a pivní hra, což jsem ale nevěděla, takže mi Čikita musela vysvětlit pravidla. Můj mozek ale nějakou chvíli nebyl schopný si zapamatovat co která karta znamená, tudíž jsem pořád prohrávala, a tím pádem taky pila. Inu, nevadilo mi to. Mezitím jsem se taky začala bavit s Honzou, který mi prozradil, že studoval na stejné škole, a tak jsme si vzájemně stěžovali na učitele, kdo z nich pije a kdo měl zase rakovinu a tak podobně. Protože už se blížila zavíračka, někoho napadlo přesunout se do jiné hospody. Všichni se najednou začali automaticky zvedat, jako když do nich střelí, ale já měla ještě půlku piva před sebou! Roman tedy řekl, že se mnou zůstane a pak půjdeme spolu. Souhlasila jsem. A tak jsme si spolu povídali a já upíjela piva, a když byla konečně sklenice prázdná, zaplatila jsem a společně s Romanem jsme se vydali na cestu do nedaleké hospody. Oba jsme ale měli hlad, a tak nás napadlo nejdřív se stavit v čajovně na príma pálivých toastech. Tam nám ale Matěj řekl, že už toasty nejsou, proto jsme si objednali alespoň pistácie. Louskali jsme ty malý potvory ze skořápek a vzájemně si je podávali a tak nějak se na sebe smáli a bylo to fajn. Pak přišel Matěj, jestli s ním nechceme na brko, jasně že jsme chtěli. Moc jsem si ale nedala, prakticky mne to nezhulilo. Ještě jsme si chvíli házeli s frisbee a pak nám došlo, že jsme vlastně chtěli jít do té knajpy, rozloučili se s Matějem, vyrazili a cestou si zpívali písně jedné místní kapely, která se už ale želbohu rozpadla.
Uvnitř knajpy si z nás všichni tropili legrácky jako kde jsme tak dlouho a tak podobně. Usedla jsem do křesla, už ani nevím vedle koho. S někým jsem si povídala, možná s Romanem, kdo ví. Ale pamatuji si, že se vedle mě najednou uvolnilo místo a z nedalekého křesla se zvedl T., který se tam zjevil ani nevím jak, zvedl se s pivem a zadíval se na mě a já doufala, že si nepůjde sednout ke mně, protože je ošklivý a tlustý a úchylný. Tempo chůze udával malými kroky, najednou byl přede mnou a vedle mě a jeho zadnice se zabořila do křesla. "Andrejko, konečně se vedle tebe uvolnilo místo," řekl rozjařeně a ihned mi suverénně cpal obě ruce na stehna. FUJTAJBL, pomyslela jsem si, nahlas pověděla: "Máš ženu, tak se podle toho chovej!" a odsunula jeho pracky. Pak už se choval normálně, trochu jsme si povídali, tedy hlavně on mi pořád něco vykládal. Vlastně ani nevím co. A ve chvíli, kdy jsem něco říkala jemu, jsem se rozhlédla kolem a pohledem se střetla s Honzou, jenž seděl tak nějak naproti mně. Úplně jsem ustrnula v řeči! Myslela jsem, že cukne pohledem, ale dál mi vypaloval díru do sítnice. Mně se taky nechtělo dívat se někam jinam. Asi půl minuty jsme do sebe zůstali zaklesnuti, pak jsem zase stočila svůj pohled na T. a pokračovala v mluvě. Ale nedalo mi to a po chvíli jsem se podívala na Honzu a...znovu se to opakovalo! Dívali jsme se na sebe a já se levým koutkem retů svůdně usmála...nebo jsem si to aspoň myslela, haha. Už v té první hospodě jsem si všimla, že má proklatě hezké modré oči. A jak jsme si tak pomocí očí vyměňovali myšlenky, připadala jsem si jako diver, jako Stella, jako potápěč propadající se s úsměvem na rtech do hlubin modrého oceánu. Bylo to opravdu roztomilé. A ještě roztomilejší bylo, když lehce pozdvihl jedno obočí a usmál se. Ještě několikrát jsme se za ten večer (nebo spíš ráno) na sebe podívali, pak už musel jít. Na rozloučenou mi podal ruku a obličejem se tak nějak přibližoval ke mně, a já nevěděla, co dělat, tak jsem se k němu také přiblížila, až jsme si dali spontánní pusu někam na tvář, dotek jeho strniště cítím ještě teď!
No a pak jsem si ještě nějakou chvíli povídala s Romanem a z hladu jsem dostala křeče do žaludku. Bylo mi fakt blbě, tak jsem mu řekla, že už půjdu taky domů. Roman se mě optal, zda-li to zvládnu, načež jsem mu řekla jen: "Ne, pojď se mnou," a tak jsme se oba zvedli z křesla. Venku jsem se ho v hlubokém předklonu držíce se za břicho zeptala, jestli mu to nevadí, odvětil, že nikoliv. Kráčeli jsme ztichlou ulicí a Roman pořád něco povídal, abych nemusela myslet na tu bolest, a ono se to zlepšilo! Najednou se mi udělalo tak dobře, že jsme chvíli zauvažovali, že se vrátíme. "Jen si domů skočím pro rohlík a můžeme jít zpátky," řekla jsem. Nakonec jsme ale zůstali stát před naším domem a dál spolu mluvili a smáli se a taky jsme si chvíli zpívali písničky od té rozpadlé kapely. Asi dvacet minut na to jsme uslyšeli hlasy, to se domů vracel můj bratr s dvěma kamarády. "Schováme se jim!" napadlo mě a oba jsme se ukryli za předek našeho auta. Když kolem nás kluci procházeli, hezky jsme je kolem toho auta obešli, a dostali se tak dozadu. "Tři...," začal Roman odpočítávat. "Dva...jedna...BAAAAF!" zařvali jsme oba a B. málem strachy spadl z kola, haha.
Po chvíli jsme tuto naši sešlost rozpustili a s bratrem jsme šli spát.

Dobrý, co?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Už né Kví-Kví... chce to jméno hele :D Už né Kví-Kví... chce to jméno hele :D | 23. května 2011 v 14:15 | Reagovat

Dobrý no!
Né fakt, strašně jsem se u toho nasmála :D
Já bych teda asi z té židle spadla, kdyby tam přede mnou začal trsat nějaký muž, hm. Hanbou bych se propadla do země asi :D

2 Eleanor Eleanor | Web | 23. května 2011 v 20:44 | Reagovat

Tak to je moc, moc hezký páteční večer. :)

3 barfly77 barfly77 | Web | 23. května 2011 v 22:34 | Reagovat

takový milý :)
...musim zas někdy vyrazit mimo Prahu s těma našema vidlákama!

4 pavel pavel | Web | 24. května 2011 v 20:39 | Reagovat

Tak nevím jestli dobrý. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama