Červen 2011

Měsíc se probouzel do slunečního spánku

26. června 2011 v 14:05 | Bliss |  Noise in my head
V pondělí ráno jsem jela do R. vyzvednout si maturitní vysvědčení. Můj (bývalý) ředitel se strašně rád poslouchá a jeho největší radost je, když si může své studenty pozvat na začátku a na konci školního roku do auly, říkat jim své poznatky a bláboly a přitom ukazovat prezentaci o 12856 slidech. Prohlížejíc si krajinu za omatlanými okny autobusu jsem doufala, že tentokrát se to bez něčeho takového obejde. Neobešlo. Hned jak jsem usedla na tvrdé sedadlo, které mě po chvíli děsně tlačilo do zad (radovala jsem se, že už je to naposledy!), uzřela jsem plátno výhružně svítící modří, na kterém se skvěla fotka z prvního dne maturitních zkoušek. Ach jo, řekla jsem sama sobě v duchu a připravila se na zdlouhavou řeč. Tato zdlouhavá řeč byla protkána cinkavými zvuky, které byly slyšet až zvenku a které značily, že někdo hraje softbal a odhazuje pálku daleko za sebe na asfalt. To mi přišlo nějakým způsobem ironické.
Poté jsem dostala vysvědčení. Myslela jsem, že při podávání rukou mi ředitel vytřepe duši z těla.
"Ale že ten rok navíc nebyl špatný?"
"Nooo, eh...jako...," zadívala jsem se na modrou oblohu s beránky.
"No že ne, Andreo?!"
"Šlo to," zahučela jsem a odebrala se zpátky na své místo s modrými deskami.
Mnohem důležitější než to, jaké jsem dostala známky, bylo pro mne zjištění, že ze slohu z češtiny jsem obdržela plných sto procent. Přiznám se, že jsem to trochu očekávala, ale stejně mi to vehnalo skoro slzy do očí a tak. Moje POVÍDKA se líbila mému češtináři a to už by mělo něco znamenat, no ne?
Kdyby vás náhodou zajímaly mé známky: český jazyk 1, anglický jazyk 2, účetnictví 3, ekonomika 4 a praktická zkouška 3. Takže docela průměr, ale těch 100%, chápejte...!
Večer jsem odkráčela s Bárou a Dejvem do čajovny, kde jsme potkali Óďu. My dva jsme se nějak zapovídali, svěřil se mi, že F. už nějak kašle na basu, takže jejich skupina tím pádem nemá basáka, a slovo dalo slovo a my se domluvili na příští den, že si trochu zajamujeme, schválně jak nám to půjde.

"Dáš si čaj, nebo kafe?" optal se mě Óďa druhý den.
"Radši čaj," odvětila jsem mu při vybalování baskytary. A tak mi přinesl Valící se mrak a mně bylo hej. Byla jsem trochu nervózní, myslím, že O. hraje dosti dobře, navíc jsme spolu zkoušeli jamovat někdy před 3 lety a nedopadlo to úplně nejlíp. Ale ta horká tekutina jako by dala rozplynout mým obavám, mé tělo se ohřálo a uvolnilo a zářivý úsměv zablýskl se ve zkušebně. O. mi zahrál jednu píseň, kterou hrají s Ondrou (to je bubeník, ale v úterý se dostaviti nemohl, proto jsme tam prodlévali jen my dva), udal mi pár not a já do toho vymyslela basu a oba jsme si pochvalovali naši spolupráci, jak nám to pěkně jde a vůbec. Fakt jsme byli spokojeni. O dvě hodiny později jsem ale musela jíti, nýbrž mne v R. čekala rozlučka (se svobodou, haha) se svojí třídou, a tak jsme se domluvili ještě na středu. Doma jsem pojedla trochu jídla a vyrazila.
Přiznám se, že zpočátku jsem se tam dost nudila. Upíjela jsem piva, které mi moc nechutnalo a poslouchala rozhovory lidí kolem mě. Nějak jsem nevěděla, co si s kým vlastně povídat, a tak jsem své rty často schovávala ve sklenici ohavného moku. Milion lidí kolem mne kouřil retka a nabízel mi, ale já se zavrtěním hlavy odmítala s tím, že už skoro měsíc nekouřím, tak to nehodlám jen tak najednou porušovat. A vážně jsem neměla ani jeden nádech, když nepočítám pasivní kouření. T. sedící naproti mně objevila v rohu zahrádky hospody, kde se náš večírek konal, trampolínu. Jen jsme se na sebe zasmály jako že jasná věc, vytáhly jsme ještě M. a šly hopsat. Trampolína mě chytla a nepustila dobrých dvacet minut. Pak kolem šla slečna barmanka a tuze se jí nelíbilo naše počínání. "Chcete tu trampolínu platit? To je pro děti do 12 let!" A tak jsme byly nuceny slézt, ale všechny jsme se shodly na tom, že i dvanáctileté dítě může vážit šedesát kilo, takže jako co, he? Dala jsem si další pivo a nebylo tak špatné. Padly i nějaké panáky.
"Počkáme, až se trochu setmí a ta barmanka půjde domů. Pak můžeme zase na tu trampolínu," spiklenecky se kolem mě ovinula T. Nadšeně jsem souhlasila. A později jsme opravdu ještě skákaly a nikdo už nás nevyhnal. Na jukeboxu jsem pak pustila Light my Fire od Doors, načež se lidé předháněli, kdo si co pustí dřív. Trochu jsme tancovali a opíjeli se. S Markétkou jsme šly na brko, ale nic mi nedalo. Vlastně mi ani moc nedal ten alkohol, asi už jsem odolná nebo co. Pak - o půlnoci! - přišlo loučení. Překvapilo mě, že to tolik lidí balí už tak brzy, myslela jsem, že bychom tam mohli být třeba do čtyř do rána nebo tak něco. Všichni se objímali a skoro brečeli. Přiznám se, že bylo trochu smutné pomyšlení, že se takto všichni vidíme asi už naposled, ale zase na druhou stranu to byla jistá úleva. Když jsem se loučila já, otočila jsem se jen u dveří, držíc kliku, mávla rukou do vzduchu (a na chvíli pomyslela na Kunderovu Nesmrtelnost, kde toto gesto mělo velmi důležitou roli), řekla: "Tak čau!" a odjela jsem domů s Anežkou.

Ve středu jsem u O. strávila asi pět hodin roztomilým jamováním a popíjením dvou šálků Valícího se mraku. Dali jsme dohromady jednu celou píseň, basu jsem totiž měla vytvořenou dávno předtím, O. mi tam jen dodal kytaru, trochu jsme to poupravili a nahráli. Můžu vám říct, že tu nahrávku mám v PC a poslouchám ji několikrát denně, fakt se mi dost líbí. Bříška prstů na levé ruce trochu trpěla, dokonce i moje vřetenní kost, ale za tu námahu to rozhodně stálo.

Ve čtvrtek se mi - věřte nevěřte - ozval Míra. Šla jsem s ním večer na pivo a docela pěkně jsme si popovídali, jen jsem mu ještě neřekla, že mám přítele. Nevím, proč to tak odkládám, vždyť na tom nic není. A kdy jindy jsem mu to měla říct, než-li při dělaní sexuálních narážek, které si prostě neodpustil. A stejně jsem vždy radši odvedla řeč jinam, jenom ne na sex nebo na Honzu. Ten blázen mi při zpáteční cestě půjčil mikinu, protože pršelo a byla mi trochu zima, a sám šel jen v košili. Ach jo, ta jeho galantnost, on se snad nikdy nezmění!

V pátek odpoledne jsem šla ven s Romanem. Je docela dobrý fotograf, a tak jsme se domluvili, že mě ten den bude fotit "někde v přírodě". Prošli jsme pár kilometrů, nafotili miliardu fotek, R. si zakouřil, pobavili jsme se o tom, jak mi rostou květiny, a pak: "Takže ty chodíš s Honzou, jo?" Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo co, nakonec jsem se ale pobaveně uchechtla a řekla, že jo. A pomyslela jsem si něco o tom, že tamtamy buší sakra rychle. Řekl mi, že to je naprosto alright a jestli prý jsem spokojená a já mu odvětila, že ano, jsem. A v duchu si pomyslela: Až na to, že se vidíme asi tak jednou týdně, když to dobře dopadne.
R. mne zval na schůzku skautů, kterým dělá něco jako vedoucího ("Hele ale jestli jsi skaut, tak bys neměl hulit a mluvit sprostě."), já však taktně odmítla s tím, že mě navečír ještě čeká pijatika s Filipem a Týnou.
S F. a T. jsme si na dobré odstartování koupili dvě láhve vína a pěkně je vypili na lavičce v přírodě. Poté jsme zamířili na Růžek. Oba dva byli slušně nastartováni, já se tedy necítila ani v náladě. Při koupi tří půllitrů piva a letmém osahávání Fífy Týnou jsem si pomyslela, že tohle bude ještě krušný večer. A byl!
Pili jsme a pili... Už i já jsem začínala ten alkohol v sobě cítit. Týna odněkud (možná ho měl Filip za uchem, haha) vytáhla fotoaparát. Vyfotili jsme pár nevinných fotek, načež T. chtěla, abych vyfotila ji a Filipa, jak se pocelují. Párkrát jsem zmáčkla spoušť a prohlížela si fotky. "Kousání jazyků zaživa, kousání jazyků zaživa, další kousání jazyků zaživa...hele, to je přece hrozná nuda, jsou tam všude jenom vaše rty a tváře, co z toho kdo má?" řekla jsem.
"Tak nás vyfoť takhle!" odvětil Filip a přistrčil zadek T. ke svým bokům. "Kristova noho!" zvolala jsem já a vyfotila to, i když se mi chtělo zavřít oči.
"Tady se fotí nějaký porno, jo?" ozval se jakýsi chytrák, co pokuřoval cigaretu u dveří a díval se zaujatě na nás.
"A teď ještě já s Andrej," řekl Filip, načež jsem hned rázně řekla: "Ani náhodou!" Poté se ti dva nějak zklidnili, dali jsme si další pivo a pár holek, které hulily nedaleko a které jsme absolutně neznali, nám nabídl brko. Mně to opět nic nedalo, normálka.
Někdy kolem půlnoci jsme se vydali na strastiplnou cestu do kopce na náměstí. Prakticky jsem za sebou táhla vyřízeného F. s T. Chvíli jsme počkali na tom náměstí, díky bohu si pro ně Filipův otec přijel brzy, začala se dělat zima. Doma jsem si sedla do křesla a svět se se mnou točil. Šla jsem spát.

Včera se mi opět ozval Míra. To mě fakt pobavilo. Také se vám stává, že když jste zadaní, motá se kolem vás nějak moc osob opačného pohlaví? Šli jsme znovu na pivo, tentokrát opravdu jen na jedno. Napadlo mě totiž, že bychom mohli do čajovny na vodnici. M. řekl, že vodnici nekouří, ale že klidně půjde a dá si víno. A tak jsem si sama vykouřila vodnici a pak ještě jednu, protože mi obsluha přinesla další uhlík, M. ležel vedle mě a já se mu dívala na prsty a na ruce a občas taky do očí a celý tenhle výjev ve mně vzbuzoval nějakou sexuální aktivitu nebo co, úplně jsem měla chuť ho začít líbat a dělat ty další věci, ale pak jsem se málem za takovou myšlenku profackovala, protože jsem pomyslela na Honzu a s Honzou bych tyhle věci chtěla dělat milionkrát radši, to se ví.
A tak se naštěstí nic nestalo, ale choďte se svými ex na pivo nebo na vodnici. To je hotová sebevražda!

A vedle v pokoji někdo šeptá: "Jak ti je?"

19. června 2011 v 23:18 | Bliss |  Noise in my head
Když jsem zhruba před měsícem popíjela v knajpě, kde měla Š. oslavu narozenin, bavila jsem se s Romanem o pěstování trávy, načež se mne optal, zda-li nechci nějaký kytky. Ve své opilosti a stavu bujarého veselí jsem ani na vteřinu nezaváhala, bylo mi jedno, že nevím, jak se to vlastně pěstuje ani kam to jako sakra dám, prostě jsem zcela automaticky řekla: "No jasně!" A tak jsem si zase naběhla. Ve středu mi Roman místo tří slíbených kytiček ("Nó, tak jako...si vemu dvě, no." "Dám ti radši tři, kdyby jedno z toho byl samec.") přivezl pět oblud. Na chvíli jsem to dala do pokoje a připadala si jako v džungli. Co s tím? A kam?! blesklo mi hlavou. A tak jsem tři přesadila ven na slunné místo, zbylé dvě mi tu straší na okně a pořád si říkám, že je musím někomu udat, ale zatím jsem se tedy moc neptala. Budu mít veselý podzim.

V pátek odpoledne jsem se zúčastnila setu koncertů, který se tradičně koná rok co rok na dvorku naší základní umělecké školy někdy takhle v polovině června. Doprovod mi dělali Týna s Filipem. Docela ráda bych věděla, kolik jsem tam vlastně vypila piv, protože jsem tam potkala Janu a ta mě pořád na nějaké zvala. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si v duchu říkala: Tak a teď už fakt žádný! se odněkud vynořila Jana jako nějaká příšera z hororu, vlekoucí dva kelímky s pivem. Tak jo. Tak ještě tohle zvládnu. F. s T. někdy kolem desáté odjeli domů, takže jim utekl hlavní hřeb programu, já tam tedy zůstala s Janou a užívala si poslední kapelu. Dokonce jsme se rozhodly jít s jedním klukem - Tomáš se jmenoval - na brko, nakonec z toho ale sešlo. Díky bohu! Přišla jsem domů a usnula.

V sobotu nastala ta pravá divočina. V pivovaru v K. měli den otevřených dveří a při této příležitosti si pozvali několik celkem kvalitních českých kapel. Já tedy ani jednu z nich neposlouchám, takže jsem si říkala, co tam vlastně jedu dělat, nicméně někdy kolem půl třetí jsem se ocitla v autě s ještě pár lidmi a jelo se! Jako první jsem zastihla Mandrage. Od těchto chlapců znám jen ty nejprofláklejší písně, takže jako nic moc, přesto jsem šla s P. a V. celkem dopředu, ale nějak jsem celá jakoby zatvrdla. Vůbec jsem se nepohybovala do rytmu, měla jsem pocit, že páteční akce byla mnohem lepší a taky jsem neměla pivo. Opustila jsem holky a šla si tedy vystát frontu.
To se ale nedalo! Po deseti minutách jsem celá rozčílená odešla zpátky za V. a P. - bez piva. Davy lidí byly neúprosné. Po odehraném koncertu jsme se nějak plácaly po areálu, dokonce se nám s V. podařilo vystát si frontu na pivo, takže jsem si pro jistotu radši zakoupila rovnou dva kelímky. Odebraly jsme se na Support Lesbiens a s kapkou alkoholu v krvi jsem dováděla. Poté, co dohráli, jsme se dostaly do jakési tlačenice, v níž mi nějaký kluk sáhl na zadek! Nejdřív jsem to přešla a dělala jako by nic. Ale znovu se to opakovalo. Otočila jsem se na toho kluka, v pravé ruce dřímala kelímek piva, levou jsem mu vyšila docela pěknou facku. Chvíli zůstal stát a jen blbě koukal. Chtěla jsem jít dál, něco sprostýho na mě ale řval a dokonce mě zatahal zezadu za vlasy. Znovu jsem se tedy na něj podívala, měla jsem chuť mu vrazit jednu mezi oči. V životě jsem nikomu nedala pěstí, takže vlastně ani nevím, jestli bych to svedla, ale v tu podělanou chvíli jsem na to teda měla chuť, fakt že jo. Ale taky jsem v pohledu toho idiota viděla, že by mi ji klidně vrátil, holka neholka. A to jsem teda neriskovala. Vyslechla jsem si pár peprných nadávek, načež ho nějaká holka ode mě odtáhla a já odešla. Pěkně mi ale hnul žlučí, to se ví. Pak už P. chtěla odjet, tak jsme ji s V. vyprovodily na autobus, kde jsme potkaly Míru, haha. Dal mi napít z flašky rumu.
Cestou zpátky jsem si zakoupila další pivo a bylo mi dobře.
No a pak bylo asi šest nebo kolik a já tam potkala Honzu, o němž jsem věděla, že tam bude. Představil mne svým dvěma kamarádům ("Hele, tohle jsou oba Honzové, takže se fakt nespleteš.") a na uvítanou jsme si dali pusu (s Honzou, ne s Honzama, hehe). Což mě docela pobavilo, protože se kolem nás motal i můj bratr s kamarády, kteří ještě o našem vztahu nevěděli. No...to se tedy rychle změnilo.
Hele, jak to celý vlastně dopadlo? V. se někam vypařila s Š. a spol., já zůstala s Honzama a docela královsky se bavila. Někdo pořád chodil pro pivo. Prakticky to vypadalo tak, že jsem dopila kelímek a hned jsem u retů měla další s bohatou pěnou. Docela dobře jsem se opíjela. Honza mi koupil klobásu, a mě fakt nechutnala. Chtěla jsem mu půlku dát, ale řekl mi, že bych ji měla sníst, když jsem (mírně) opilá. Tak jsem tedy jedla.
Jako poslední hráli Kryštof, ale ve skutečnosti jsem je vůbec nevnímala. Někdo přinesl zase pivo a já tancovala se všema Honzama a pak s tím svým ploužák na nějakou přiblblou písničku. Ale bylo to roztomilé, to ano.
Domů mě odváželi autem úplně cizí kluci (nějací další kamarádi Honzy). Zvali mě k sobě do bytu na poker a já šla, ačkoliv jsem ho nikdy nehrála. Nakonec jsme se ale asi hodinu jen tak bavili (o politice a vysokejch školách, ježiš fakt!), načež jsem si v duchu říkala: Bože, jsem tu úplně sama se čtyřma klukama, co když mě znásilní?! Ale nic takového se samozřejmě nestalo. Asi ve dvě nebo tak nějak jsem přišla domů. Na poker nakonec nedošlo.

Zítra si jdu konečně vyzvednout maturitní vysvědčení. Už vím, že jsem maturitu udělala, jen ještě pořád nevím s jakými známkami, takže až je zítra uvidím na tom cáru papíru, asi budu dost překvapená.

No...jdu si číst.

Je možný, že tu už asi šest minut jen tak sedím, pohrávám si s perem a přemýšlím, jak sakra nazvat tenhle článek?

14. června 2011 v 18:56 | Bliss |  Noise in my head
Teď na jaře se často oddávám čtení na zahradě. Sluneční paprsky mne požírají zaživa, Jacques se snaží o vypití kávy, doutnající u mé pravé nohy, z pizzerie odnaproti slyším každých pět minut otravné vyzvánění mobilu, vůně pizzy mě co chvíli pěkně dráždí, lidi proudí ulicí a mluví a mluví a mluví, leč mně je přesto dobře. Prsty hladím stránky knihy, vstřebávám její obsah do sebe. Občas vzhlédnu a zasním se. Pozoruji bělostné mraky proplouvající hladinou nebe. Nedívám se na jejich tvary, co z toho. Spíš mne vždycky zaujme, kam plují a jakou rychlostí. A pak si pomyslím: Lidi to berou jako hotovou věc, že se občas na nebi objeví mraky, někdy z nich trochu zaprší (možná si chtějí pobrečet nad našimi životy?), někdy je na pár setin vteřiny rozsvítí blesk. Ale není přeci jenom zvláštní, že se nad námi vůbec NĚCO pohybuje? Něco, co vůbec nemůžeme kontrolovat? Není zvláštní, že nebe nad našimi hlavami je každou chvíli jiné a že ty tvary mraků, na které v jeden okamžik upřeme zrak, vypadají za pár vteřin úplně jinak? Není to snad svým způsobem hrůzostrašné?
K nám na zahradu si navykl létat jeden kos. Poznám ho vždy po hlase. Vydává takový zvláštní zvuk, vlastně mě na něj upozornil táta, že prý zní jako kousek melodie z písně Barbie Girl. Díky tomuto tvrzení jsem ho tedy začala vnímat a také dala tátovi za pravdu. Občas tedy od knihy vzhlédnu na mraky nebo právě na toho kosa, který sedí na jedné větvi jeřabiny a svým zpěvem probouzí ostatní ptáky, a to si pak pomyslím, že ptáci jsou vlastně tak trochu páni tvorstva. Když se jim zachce, mohou letět kamkoliv! Nebo mohou jen tak usednout na strom a ze své výše pozorovat ty směšné lidi, kteří se den za dnem neustále za něčím honí. Mohou se jim vysmívat a nechápat je. Mohou naprosto všechno. V určitých věcech jsme proti nim tak nemožní!

Kromě takového přemýšlení ale také normálně žiju. Za ten týden jsem vykouřila v čajovně asi miliardu vodnic. Také jsem se trochu učila na přijímačky z češtiny na filosofickou fakultu UK, které mne čekaly ve čtvrtek. Před těmi přijímačkami jsem ze sebe měla opravdu dobrý pocit. Měla jsem najetou literaturu od antiky po současnost. Gramatiku jsem také měla v malíku, rozbory vět mi nebyly cizí, ale...nakonec mi to celé bylo k jednomu velkému lejnu. To vám bylo takhle...
Dopoledne jsem vyrazila do Prahy na přijímačky z angličtiny na pedagogickou fakultu. Z těch jsem odcházela s celkem dobrým pocitem, usedla jsem na Václavák ke koni a začetla jsem se. Napsala jsem Báře, jež byla ten den zrovna v Praze, jestli na mě takhle náhodou nemá čas. Přijímačky na FF mne čekaly až ve čtyři odpoledne. Bylo poledne nebo tak nějak. Bára čas měla, a tak jsme zašly na pivo a nějaké jídlo a slunce se do nás docela dobře opíralo. Dokonce natolik, že jsem neměla náladu ještě něco psát. Chtělo se mi jet domů, zapadnout do postele a spát. Na FF jsem se ale úspěšně dopravila a zasedla k tříhodinovému testu. Jak už jsem se zmínila o něco výše - všechny mé znalosti načerpané po dvoudenním učení mi byly k ničemu. 90% otázek jsem si prostě jen natipovala. Tragédie. Jela jsem domů.

Včera jsem strávila kus večera s Honzou, jenž je tedy už ing. (no tak teda hurá a sláva!), a bylo to moc príma. Nějak se mi za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, zdál ještě hezčí než obvykle a tak vůbec. Asi to už na mě padá nebo co. Rozloučili jsme se asi v půl desátý, protože mi taky volala Bára, jestli nechci přijít do čajovny, protože tam zrovínka prodlévá s Dejvem. S DEJVEM! S Dejvem, který měl přijet ze Skotska 1. června, a nakonec se to kvůli slečně, kterou si tam našel, protáhlo až na 13. června! Samo že jsem šla! Kromě nich tam byl ještě Milan, a tak jsem se se všemi třemi nějak přivítala a Dejva pocuchala v jeho havraních vlasech a zpovídala ho. "Tak jak se jmenuje ta tvoje" nebo něco na ten způsob. "Eve," odvětil mi. Začalo to opravdu nevinně. Pak ale řekl: "Je jí dvacet pět." Ano, to mi pověděl můj dvacetiletý Dejv. A nakonec: "Rozešla se kvůli mně se svým snoubencem." Málem jsem vyprskla smíchy. Vlastně jsem se nad tím nijak nepohoršovala, proč taky. Přišlo mi to roztomilý a navíc to jejich seznámení... "Sedla si vedle mě v autobusu a nějak jsme si povídali a bylo to hrozně fajn. No ale pak jsem usnul a ona poslouchala nějakou hudbu. A později se mi přiznala, že měla v tu chvíli chuť položit si hlavu na moje rameno..." a tak dále. Taky mi oznámil, že si dali v jejím bytě extázi ("Ájo, až tohle jednou budeš zkoušet, dej si ji s někým, koho máš ráda, a hlavně buďte spolu sami!" - jen jsem se zachichotala.) a asi dvanáct hodin si jen tak povídali a přitom se jen tak letmo a občas dotýkali toho druhého. Ne nijak intimně - jen po tváři, po ramenou... Dejv zněl šťastně. Ale taky zhuleně, jak se mi pak přiznal. Než jsem za nimi přišla do čajovny, tak si dali brko. Milan mě později taky na jedno zval (bylo fakt dlouhý!), ale já odmítla s tím, že druhý den mám přijímačky, tak by to nemuselo dopadnout výtečně. Dejv mi řekl, že dobře dělám a Bára přikývla. A tak jsme se dál bavili a Milan odešel na brko a následně i domů. Já dorazila do svého domova asi o půlnoci, ale stejně jsem nemohla do jedný usnout (což se mi normálně nestává) a pak jsem se probudila někdy ve tři a nemohla jsem usnout zase do pěti. Přiznám se, že jsem trochu myslela na Honzu a vůbec.

Dnes jsem v Praze dělala poslední přijímačky - tentokráte opět na pedagogickou fakultu, leč obor psychologie a speciální pedagogika. Obávám se, že jsem neměla takový znalosti, abych to udělala (psychologii jsem nikdy na škole neměla, jen mě to prostě zajímalo), některý věci jsem si natipovala, některý (snad) logicky vyvodila a jiný jsem zase věděla. Ale zároveň jsem taky při pročítání otázek věděla, že tohle by mě studovat bavilo.
Stejně mám ale trochu pocit, že se letos nikam nedostanu. Možná jsem měla přípravě na přijímačky věnovat o trochu více. Asi se nechám šoupnout do nultýho ročníku.

Jinak se mi zdá všechno docela nádherný. Možná dnes ještě uvidím Honzu a možná také Dejva a spol. Dnes bych si tu trávu dala!


Vymýšlení nadpisů je poslední dobou moje noční můra. Proč se nedá složit jako papírová vlaštovka a vyhodit z okna ladným pohybem pravé ruky?

5. června 2011 v 20:03 | Bliss |  Noise in my head
Nikdy si nemněte oči, když máte na prstě kus mýdla. Respektive si pořádně prohlédněte ruce, než si strčíte prst do oka. Moje okno do duše se podobá rozteklému žloutku na volském oku. Když se podívám do strany, zřetelně cítím každé letmé otření duhovky o rohovku.
Bože! Teď jsem na chvíli myslela, že jsem oslepla. Mnula jsem si oči papírovým kapesníčkem, a když jsem je otevřela, viděla jsem bílo! Pak mi došlo, že je to ten kapesník.
Hele, kapesník je divný slovo, co?

Taky si nikdy neberte na dlouhé výlety žabky. Už vím, jak se cítil Ježíš, když mu přibíjeli nohy hřebíky.

V pátek večer jsem byla s Š. v čajovně, kde jsme vypily litr vína a vykouřily dvě vodnice! Pak jsme dostaly nápad jít si druhý den zaběhat. Všichni se nám pochechtávali, že to jako nezvládneme, koukněte se na sebe, jste po těch vodnicích úplně mrtvý, haha. Ale o sobotní ráno bylo všechno jinak a já cítila velkou sílu a energii. Bylo asi 9 a slunce bylo moc líný na to, aby hřálo jako divý. S Š. jsme vyrazily.
Všechno by bylo moc super, kdyby Š. nepotřebovala tak často stavět, aby si odpočinula. Já totiž cítila, že bych mohla běžet ještě dál, ale zase jsem na ni brala ohledy. Nejhorší ale bylo, že jak jsme tak vedle sebe kráčely, najednou jsem se nadechla a přistrčila pravou dlaň k obličeji. "Hepčíauááágrrchrocht," udělala jsem. A takhle to začalo. Pěkně jsem se rozkýchala. Už jen pohled na všechny ty stromy a žlutou řepku a já nevím co ještě mě nutil kýchat a smrkat. Když jsem běžela, bylo to v pořádku, ale s Š. se zas tak moc běhat nedalo, a tak jsem trpěla. Nakonec jsem to ale nějak ustála, a když jsem se ocitla doma, opravdu jsem si oddechla.

Včera odpoledne jsem trochu snila o rohlíku s Nutellou, už jsem skoro vstávala, abych se najedla, když tu mi zavolala Š., jestli prý k ní nechci na víno. Já vínem nepohrdnu nikdy, a tak jsem upustila od myšlenky na rohlík a zamířila k Š.
Každá jsme vypila asi tři sklenky. Podívaly jsme se na Deník nymfomanky a snědly asi půl tuny sýru. Když bylo 9, sešly jsme se s J. na náměstí. Za úniku slunce za obzor jsme se střetly pohledem, pokývaly hlavami a pak vyrazily na Růžek. Konal se tam jakýsi rokenroulový koncert. Daly jsme si piva.
Zastrčeny u nejzazšího stolu v koutu knajpy jsme pozorovaly scénu. Na pódiu hrála kapela, pod ní rozmlouvaly svojí taneční řečí kreativní páry. Náhle se přede mnou zjevil pan K., což je otec jednoho mého kamaráda. "Smím prosit?" řekl nebo něco takového. Tanečním jsem se úspěšně vyhla, ale přesto jsem jeho nabídku přijala. Tancovali jsme. Podivně. Nějak moc těsně u sebe. V jednu chvíli se mi ozvalo u ucha: "Nějak mi padaj kalhoty, ještě že nejsem naostro, co?" "HAHAHAHÁÁÁÁ," zasmála jsem se zoufale s vytřeštěnýma očima. Pohlédla jsem na sedící J. a Š. Smály se mi. Ale pak píseň skončila a pan K. mi políbil hřbet ruky, znovu jsem se trapně zachichotala, abych ukryla rozpaky. Nakonec jsme na parket vytáhli i Š. s J., a tak jsme tancovali všichni čtyři nějak společně a pan K. byl asi v ráji.
Padla další piva.
Kolem půlnoci jsem se s děvčaty šla vydýchat před hospodu. V okamžiku, co jsme zamyšleně seděly u stolu a popíjely chmelové náp/boje, dorazil na Růžek i můj bratr s B. a Čikitou. Usedli k nám a vytáhli placatku. Uchopila jsem ji do ruky a přičichla. "FUJTAJBL!" řekla jsem a napila se. Odporem se mi zkřivil obličej. Chutnalo to ještě hůř, než to smrdělo. Málem jsem se pozvracela. "Vždyť je to dobrý," ozvala se Čikita a notně si přihla. Nezkřivil se jí ani vlas. Otrlá žena!
No a pak J. a Š. odešly domů a já tam ještě zůstala s bratrem a spol. Pili jsme a tancovali, Čikita mě pozvala na nějakého panáka, který už ale chutnal dobře.
Když koncert skončil, hodně lidí odešlo. I. objevila v rohu hospody klavír, a tak nám udělala soukromý koncert. Sedla jsem si k ní na schody, které vedly do sálu, kde se koncert konal, dívala se na její prsty tančící po černých a bílých klávesách a usrkávala piva. Jako by v tu chvíli hrála jen pro mě. Nějaký kluk, co trochu vypadal jako pankáč a měl ve rtu piercing, mě vyzval na tanec. Nechápala jsem, proč zase já, ale šla jsem. Prozradil mi, že tancovat vůbec neumí, fajn, aspoň jsem se necítila jako fošna sama.
Nějak po půlnoci jsme se vydali k Čikitě domů, měla tam ukryto pár lahví alkoholu. B. byl nějakej přešlej, bratrovi se chtělo spát, jen já s Č. jsme byly plné sil!
V obývacím pokoji jsme usedli do křesel a zjistili, že se nám vlastně nic nechce. Můj bratr navrhl pustit Titanic, myslela jsem, že špatně slyším. Čikita ho ale opravdu pustila. Bylo mi blbě, trochu se mi motala hlava a nějak jsem se nemohla nadechnout. Radši jsem usnula.
Probudila jsem se zrovna ve chvíli, kdy Rose chtěla Jackovi přeseknout pouta. Bylo to napínavé. Zjistila jsem ale, že jsem v pokoji sama. Namáhavě jsem se zvedla z gauče a šla se podívat na chodbu - tam se zrovna zavíraly dveře, u kterých stála Čikita. Došlo mi, že jsme osaměly. "Klidně tu přespi," řekla mi a já šla zvracet na záchod. Mezitím mi připravila nocleh. Dokoukaly jsme Titanic a já se málem při závěrečné písni rozbrečela. Při běžících titulkách olizujících horní a dolní část obrazovky jsem se ohlédla po Čikitě. Spala. Kurva, kde tu mám najít ovladač, pomyslela jsem si a neurčitě hmátla po stolku. Něco jsem uchopila. Byl to on. Vůbec jsem nevěděla, co mačkám, ale televizi se mi podařilo vypnout a to bylo hlavní. Šťastně jsem usnula.

Ráno mě probudil bratrův hlas. Co tu dělá? napadlo mě. Pak se ukázalo, že celou dobu spal ve vedlejší místnosti.
Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala domů. Bylo mi horko, díky čočkám, které jsem si v noci nevyndala, jsem všechno viděla zamlženě a zároveň jsem pořád mhouřila oči, protože slunce svítilo ukrutně a já neměla sluneční brýle.

Nyní mám roupy. Něco bych podnikla, ale všichni musí zítra do školy. Proboha proč?!

Honzu jsem viděla naposledy ve středu a musím se přiznat, že mi chybí. Znamená to něco?