Je možný, že tu už asi šest minut jen tak sedím, pohrávám si s perem a přemýšlím, jak sakra nazvat tenhle článek?

14. června 2011 v 18:56 | Bliss |  Noise in my head
Teď na jaře se často oddávám čtení na zahradě. Sluneční paprsky mne požírají zaživa, Jacques se snaží o vypití kávy, doutnající u mé pravé nohy, z pizzerie odnaproti slyším každých pět minut otravné vyzvánění mobilu, vůně pizzy mě co chvíli pěkně dráždí, lidi proudí ulicí a mluví a mluví a mluví, leč mně je přesto dobře. Prsty hladím stránky knihy, vstřebávám její obsah do sebe. Občas vzhlédnu a zasním se. Pozoruji bělostné mraky proplouvající hladinou nebe. Nedívám se na jejich tvary, co z toho. Spíš mne vždycky zaujme, kam plují a jakou rychlostí. A pak si pomyslím: Lidi to berou jako hotovou věc, že se občas na nebi objeví mraky, někdy z nich trochu zaprší (možná si chtějí pobrečet nad našimi životy?), někdy je na pár setin vteřiny rozsvítí blesk. Ale není přeci jenom zvláštní, že se nad námi vůbec NĚCO pohybuje? Něco, co vůbec nemůžeme kontrolovat? Není zvláštní, že nebe nad našimi hlavami je každou chvíli jiné a že ty tvary mraků, na které v jeden okamžik upřeme zrak, vypadají za pár vteřin úplně jinak? Není to snad svým způsobem hrůzostrašné?
K nám na zahradu si navykl létat jeden kos. Poznám ho vždy po hlase. Vydává takový zvláštní zvuk, vlastně mě na něj upozornil táta, že prý zní jako kousek melodie z písně Barbie Girl. Díky tomuto tvrzení jsem ho tedy začala vnímat a také dala tátovi za pravdu. Občas tedy od knihy vzhlédnu na mraky nebo právě na toho kosa, který sedí na jedné větvi jeřabiny a svým zpěvem probouzí ostatní ptáky, a to si pak pomyslím, že ptáci jsou vlastně tak trochu páni tvorstva. Když se jim zachce, mohou letět kamkoliv! Nebo mohou jen tak usednout na strom a ze své výše pozorovat ty směšné lidi, kteří se den za dnem neustále za něčím honí. Mohou se jim vysmívat a nechápat je. Mohou naprosto všechno. V určitých věcech jsme proti nim tak nemožní!

Kromě takového přemýšlení ale také normálně žiju. Za ten týden jsem vykouřila v čajovně asi miliardu vodnic. Také jsem se trochu učila na přijímačky z češtiny na filosofickou fakultu UK, které mne čekaly ve čtvrtek. Před těmi přijímačkami jsem ze sebe měla opravdu dobrý pocit. Měla jsem najetou literaturu od antiky po současnost. Gramatiku jsem také měla v malíku, rozbory vět mi nebyly cizí, ale...nakonec mi to celé bylo k jednomu velkému lejnu. To vám bylo takhle...
Dopoledne jsem vyrazila do Prahy na přijímačky z angličtiny na pedagogickou fakultu. Z těch jsem odcházela s celkem dobrým pocitem, usedla jsem na Václavák ke koni a začetla jsem se. Napsala jsem Báře, jež byla ten den zrovna v Praze, jestli na mě takhle náhodou nemá čas. Přijímačky na FF mne čekaly až ve čtyři odpoledne. Bylo poledne nebo tak nějak. Bára čas měla, a tak jsme zašly na pivo a nějaké jídlo a slunce se do nás docela dobře opíralo. Dokonce natolik, že jsem neměla náladu ještě něco psát. Chtělo se mi jet domů, zapadnout do postele a spát. Na FF jsem se ale úspěšně dopravila a zasedla k tříhodinovému testu. Jak už jsem se zmínila o něco výše - všechny mé znalosti načerpané po dvoudenním učení mi byly k ničemu. 90% otázek jsem si prostě jen natipovala. Tragédie. Jela jsem domů.

Včera jsem strávila kus večera s Honzou, jenž je tedy už ing. (no tak teda hurá a sláva!), a bylo to moc príma. Nějak se mi za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, zdál ještě hezčí než obvykle a tak vůbec. Asi to už na mě padá nebo co. Rozloučili jsme se asi v půl desátý, protože mi taky volala Bára, jestli nechci přijít do čajovny, protože tam zrovínka prodlévá s Dejvem. S DEJVEM! S Dejvem, který měl přijet ze Skotska 1. června, a nakonec se to kvůli slečně, kterou si tam našel, protáhlo až na 13. června! Samo že jsem šla! Kromě nich tam byl ještě Milan, a tak jsem se se všemi třemi nějak přivítala a Dejva pocuchala v jeho havraních vlasech a zpovídala ho. "Tak jak se jmenuje ta tvoje" nebo něco na ten způsob. "Eve," odvětil mi. Začalo to opravdu nevinně. Pak ale řekl: "Je jí dvacet pět." Ano, to mi pověděl můj dvacetiletý Dejv. A nakonec: "Rozešla se kvůli mně se svým snoubencem." Málem jsem vyprskla smíchy. Vlastně jsem se nad tím nijak nepohoršovala, proč taky. Přišlo mi to roztomilý a navíc to jejich seznámení... "Sedla si vedle mě v autobusu a nějak jsme si povídali a bylo to hrozně fajn. No ale pak jsem usnul a ona poslouchala nějakou hudbu. A později se mi přiznala, že měla v tu chvíli chuť položit si hlavu na moje rameno..." a tak dále. Taky mi oznámil, že si dali v jejím bytě extázi ("Ájo, až tohle jednou budeš zkoušet, dej si ji s někým, koho máš ráda, a hlavně buďte spolu sami!" - jen jsem se zachichotala.) a asi dvanáct hodin si jen tak povídali a přitom se jen tak letmo a občas dotýkali toho druhého. Ne nijak intimně - jen po tváři, po ramenou... Dejv zněl šťastně. Ale taky zhuleně, jak se mi pak přiznal. Než jsem za nimi přišla do čajovny, tak si dali brko. Milan mě později taky na jedno zval (bylo fakt dlouhý!), ale já odmítla s tím, že druhý den mám přijímačky, tak by to nemuselo dopadnout výtečně. Dejv mi řekl, že dobře dělám a Bára přikývla. A tak jsme se dál bavili a Milan odešel na brko a následně i domů. Já dorazila do svého domova asi o půlnoci, ale stejně jsem nemohla do jedný usnout (což se mi normálně nestává) a pak jsem se probudila někdy ve tři a nemohla jsem usnout zase do pěti. Přiznám se, že jsem trochu myslela na Honzu a vůbec.

Dnes jsem v Praze dělala poslední přijímačky - tentokráte opět na pedagogickou fakultu, leč obor psychologie a speciální pedagogika. Obávám se, že jsem neměla takový znalosti, abych to udělala (psychologii jsem nikdy na škole neměla, jen mě to prostě zajímalo), některý věci jsem si natipovala, některý (snad) logicky vyvodila a jiný jsem zase věděla. Ale zároveň jsem taky při pročítání otázek věděla, že tohle by mě studovat bavilo.
Stejně mám ale trochu pocit, že se letos nikam nedostanu. Možná jsem měla přípravě na přijímačky věnovat o trochu více. Asi se nechám šoupnout do nultýho ročníku.

Jinak se mi zdá všechno docela nádherný. Možná dnes ještě uvidím Honzu a možná také Dejva a spol. Dnes bych si tu trávu dala!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Infantility* Infantility* | Web | 14. června 2011 v 20:07 | Reagovat

Je vidět, jak jedno setkání může všecko převrátit.. Jinak já taky dělám na pajdák, zítra v O a už jsme dělala i do Brna.. Uvidíme, třbea se někdy někde potkáme :D

2 Lili Lili | 14. června 2011 v 22:10 | Reagovat

Já úplně nechápu, jak lidi na moje: ,,Podívej, podívej!'' můžou odpovědět: ,,No jó, mraky...'' Já jak kdy pozoruju jak co. Když jsou to nadýchaný beránci, tak se koukám a přemýšlím, jaké by to bylo létat skrze ně. A občas jen ležím v trávě a koukám, jak rychle plují a točí se mi z toho hlava. Prostě mraky :)

3 barfly77 barfly77 | Web | 14. června 2011 v 22:19 | Reagovat

zrovna, když jsem četla část o tom kosovi, mi začala hrát Good bye blue sky od Floydů... výborný!

4 Eleanor Eleanor | Web | 15. června 2011 v 16:16 | Reagovat

Ach ano, mraky... Zrovna dnes ráno jsem pozorovala taková ta jemná, trhaná oblaka. Myslím, že to mohl být cirrus. Možná cirro-stratus. Správností si nejsem jistá. :)
Ach, tak Honza už je Ing.
To seznámení je hezké. A opustit snoubence... Tu holku bych tipovala na Blížence. :D

5 pavel pavel | Web | 15. června 2011 v 21:04 | Reagovat

Já taky. :)

6 gluesniffer gluesniffer | 16. června 2011 v 14:28 | Reagovat

tenhle článek se čte uplně sám!

7 Kvík Kvík | 18. června 2011 v 9:50 | Reagovat

Osudové setkání :D
Já tuhle na školním výletě dva dny po sobě zírala na západ slunce a bylo to naprosto nádherný. A ze Španělska jsem si přivezla asi milion fotek mraků :)

Doufám, že ti nějaký ty přijímačky vyjdou... no a pokud ne, vypadá to, že to bereš relativně v klidu, což je dobře. Jak sama říkáš, nultej ročník je taky možnost. A nebo můžeš jít pracovat a získat praxi. Možností je tolik!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama