Červenec 2011

I think it's dark and it looks like rain

31. července 2011 v 21:37 | Bliss |  Noise in my head
Venku je taková šedooranžová obloha. Možná že se slunce snaží prodrat přes dotěrné ocelové mraky, ale nějak se mu to nedaří.
I moje nálada je vlastně šedooranžová. Šedobarevná. A nemyslím, že za to může to, že je neděle nebo že snad poslouchám Cure. Mám takovou skoro až nostalgickou náladu. Na jednu stranu je mi smutno a na stranu druhou si v tom smutku tak nějak krásně lebedím a je mi díky němu dobře. A to, že venku zrovna není nejlíp, mi akorát hraje do noty.
Zasněný večer.
Při svitu svíčky.
Teplo objímá moje dlaně. Její vůně pohlcuje můj nos a Robert Smith laská mé uši.

Znáte to? Rozhodnete si někoho trochu podmanit, jen tak si s ním lehce pohrát, a ono se vám to vymstí.
Když mi Roman řekl, že má slečnu, nijak moc mě to nevzrušilo. Moje jediná myšlenka byla jen: S kým budu teď spát?! Ale pak jsem nad tím trochu začala přemýšlet a došla k závěru, že mě to...mrzí. Trochu.
Tuším, že by se mnou Roman chodil, kdybych chtěla. Ale já se zdráhala. Nechtěla jsem vztah, byl to pro mě prostě jen kamarád s příležitostným sexem. Ale čím blíž jsme si byli, tím víc jsem nad tím začala přemýšlet. Někdy v tomhle týdnu mě dokonce napadlo - kdybychom na to navedli řeč - říct mu, aby mi dal čas. Že mi není úplně lhostejný, jen se ještě potřebuju vyrovnat ze zmatenosti ohledně Honzy. A bylo mi také jasné, že za tu dobu mého "vyrovnávání se" by si klidně mohl najít někoho jiného, což se ostatně i stalo. Nečekala jsem, že to bude tak rychlé. Můžu si za to sama, promarnila jsem určitou příležitost.
Ale zas tak moc zdrcená z toho nejsem. Prostě jsem to přijala jako fakt. Roman tedy bude dál (už jen) mým kamarádem, na tom se nic nezmění.
(Ale proč mám teď na sobě jeho mikinu? A proč ho tak úplně nemůžu dostat z hlavy? A proč jsem se dívala na Samotáře a při závěrečné písni For that Moment zatoužila po jeho objetí?)
Stejně pořád ještě myslím na Honzu; mám ve své hlavě totální zmatek.

Já nevím, co chci! Chtěla bych políbit Honzu a Romanovi se schoulit v náručí. Nebo chci být radši úplně s někým jiným. A nebo chci být ze všeho nejvíc sama! (?)
Jen vím, že jsem chtěla napsat nějaký článek, takže vznikla tahle sračička.

Asi už tu svíčku sfouknu.

A co na to Jekyll?

29. července 2011 v 13:34 | Bliss |  Noise in my head
Teda já si žiju fakt zajímavě.

Za živýho boha si nemůžu vzpomenout, jak to vlastně vzniklo (moje paměť chátrá fakt děsivě!), ale najednou jsme se v pondělí večer ocitly s Janou u Romana. V ruce jsem měla vodnici a v tašce jahodovej tabák (už je mi z něj zle, ale furt lepší než kokos, řekla bych) a nějaký ty uhlíky.
(Aha. Teď se mi vybavilo, že jsme před tím vlastně byli my tři v čajovně a pili hnusný bílý víno, načež jsme se rozhodli jít ke mně pro vodnici a pak k Romanovi.)
Roman nám cpal na podnose až pod nos nějaký svý buchty s trávou. Já nechtěla, protože v pátek mi ta jízda bohatě stačila, a Jana nechtěla, protože ty buchty vypadaly nějak divně. A tak si jen Roman kousnul do jedný, načež začal balit brko. Já zatím sestavovala vodnici a Jana usínala. Vypadalo to na dobrý večer.
No tak jsme se s R. trochu zkouřili, Jana mezitím bafala tu dýmku. Pak jsme se rozhodli pustit si film. Leželi jsme vedle sebe na posteli a lebedili si; já uprostřed. Nic moc se nedělo, jen R. pořád usínal, a když jsme s J. dokoukaly můví, zavřely jsme oči taky, jako že budeme spát. Jana si přitáhla deku, já spala jen tak v kalhotách a triku, a proto mi byla děsná zima. Pořád jsem se nějak převalovala z jedný proklatý strany na druhou a skoro drkotala zuby. Chtěla jsem se Romana zeptat, jestli nemá ještě nějakou deku nebo tak něco, ale nechtěla jsem ho budit. Různě jsem se tedy hýbala, aby se třeba nějak vzbudil sám. No, po půl hodině mého hektického snažení se konečně trochu zavrtěl. Neurvale jsem do něj dloubla a zeptala se ho, jestli nemá peřinu. Trochu zamžoural, unaveně mi řekl, že mám na ní hlavu a zase usnul. Fakt jsem na ní ležela! Ale byla tak blbě složená, že to vypadalo jako polštář. Nasraně jsem zaskřípala zuby a přikryla sebe i Romana. Trochu jsem se k němu přivinula.
No dobře. Byla jsem z toho celá rozvášněná a štvalo mě, že s námi spí i Jana, protože jinak by ta noc asi neprobíhala tak poklidně. Takhle se nic nestalo. Jen jsme se ráno vzbudili v objetí a trochu se hladili na zádech. To bylo směšně roztomilý.
"A už máš ty pouta?" špitnul mi do ucha najednou.
Ďábelsky jsem se usmála. "Ještě ne, ale můžu si je půjčit."

Takže bylo úterý a já s Janou šla domů, abychom trochu načerpaly síly. Ve dvě nás čekal výlet do Prahy, na kterém jsme se den předtím dohodly. Měly jsme si tam vyzvednout Johanku, šestiletou sestřenku J. Byla jsem teda naprosto zralá jít si lehnout do postele, místo toho jsem ale chvíli před druhou zamířila na zastávku. Přijel autobus a jelo se!
Johanka byla ráda, když mě viděla. Ihned se mi pověsila kolem krku, začala mě dusit a pusinkovat. Pak mi ukazovala všechny své poníky a medvídky a tučňáky a plakáty s Hello Kitty a dinosaury a nálepky s Pokémony a tak dále. To bylo docela vzrůšo. Asi v pět po nějakém tom kafi a vnuceném větrníku jsme se s Janou a Johankou vydaly na cestu domů. V autobuse jsme si na zadním sedadle hrály s poníky a medvídky a tučňáky a dinosaury, které si Johanka neopomněla vzít s sebou.
Večer jsme šly my tři do knajpy. Johanka se tam seznámila s Nikolasem, klukem asi o tři roky starším než je ona, takže tam celou dobu pobíhali kolem stolů a pak si venku na chodníku kreslili srdíčka. Já a Jana jsme zatím upíjely svá piva. Na chvíli za námi přišel Roman, nenápadně jsem mu naznačila, že už mám ta pouta (kolem poledne jsem se stavila u Š., která mi je s tajemným úsměvem a s jiskrou v oku ochotně zapůjčila), ale ten večer žel neměl čas. Asi po hodině odešel, to ale moc nevadilo, protože se na nás přišel podívat Honza. Byla jsem ráda, že ho vidím.
V deset se Jana zvedla, že odvede Johanku domů, my s Honzou jsme si zrovna objednávali další piva, proto jsme tam zůstali. Zadívala jsem se do jeho modrých, uhrančivých očí.
"No, ehm...jak bylo na vodě?"
"Skvělý, pořád jsme chlastali, naučil jsem se pít rum, ten mi nikdy nechutnal, počasí se taky vydařilo, takže...fakt super."
Řekla jsem mu, že rum je dobrej s citronem. Pak jsme si ještě dál povídali a já se trochu topila v jeho očích. Když přišla Jana (a byla u nás nějak rychle!), bylo mi trochu líto, že jsme zase tři. No jo, co se dalo dělat.
No, já nevím, jak jsem k tomu vlastně došla, zas tak opilá jsem nebyla, ale najednou jsem začala Janě naznačovat, že bychom si mohli dát trojku. Jasně že jsem to myslela ze srandy, ale Honza zpozoroval, že na J. dělám nějaký náznaky, a tak chtěl vědět, o co jde.
"Ne, to ti říct nemůžu. Je to fakt trapný." Chápejte, Honza je přeci můj ex a my dva spolu ani nespali.
Upřeně se na mě zadíval, tak jsem schválně neuhýbala pohledem. Byli jsme do sebe zaklesnuti celou věčnost. Jako dva boxeři v ringu.
"Řekni mi to," pověděl mi s mírným, skoro až laškovným úsměvem a dál do mých zornic propaloval díru. A mně bylo v tu chvíli jasný, že moc dobře ví, o co mi jde.
"Ne."
"Mohli bychom si tu všichni tři dát sex, nebo co?"
Začala jsem se smát. Pak jsem se napila piva, abych prodloužila tu chvíli napětí. Přiznala jsem se mu, že trefil hřebík na hlavičku. Jana se zatvářila zděšeně. Trochu jsem to začala rozebírat a zjistila, že Honza se netváří úplně lhostejně. Přemýšlela jsem pak nad tím, jestli někdy po našem rozchodu uvažoval o tom, že bychom si spolu my dva mohli trochu zašpásovat. Ale pak mě napadlo, že bych to možná ani nechtěla. Nevím...
Když jsme dopili piva, odebrali jsme se ještě do čajovny na víno. Hráli jsme Člověče, nezlob se a mně pořád padaly trojky.
"To je nějaký znamení," na to Honza.
"Haha. Hm," pověděla jsem já. A pak jsme šli spát. Každý ovšem do své vlastní postele.

Ve středu jsem nad tím vším trochu přemýšlela a došlo mi, že je to teď takhle asi nejlepší. Myslím s Honzou. Jasně že se mi pořád líbí a tak, ale asi jsem radši, že jsme jen kamarádi. Náš vztah by neměl žádnou perspektivní budoucnost a samotné je mi vlastně lépe. A pořád čekám na někoho, kdo mi zazpívá Lullaby od Cure a přiloží konečky studených prstů na mé horkem vzdychající čelo, haha. Do té doby si vystačím.

No, včera se to všechno nějak podivně zamotalo. Já jsem teda zvyklá, že se můj život pořád tak nějak zašmodrchává do bestiální dračí smyčky, takže normálka.
I když mě večer bolela hlava a byla mi zima, takže jsem byla celkem vděčná, když jsem mohla studenými dlaněmi obemknout hrnek dobrého jahodového čaje, stejně jsem napsala Janě, jestli nechce někam zajít, protože jsem měla trochu roupy. Odepsala mi, že zrovna míří s Johankou do knajpy, protože tam má domluvené rande s Nikolasem. Uchechtla jsem se tomu a vyrazila za nimi.
I Jana byla nějaká unavená, když jsem vešla na zahrádku, uzřela jsem ji sedět samotnou u stolu s colou a brčkem. Johanka někde pobíhala s Nikolasem. Já jsem teda nehodlala držet basu, a tak jsem si objednala pivo. Nějak jsme se bavily a hrály karty a tak podobně, načež už bylo devět a Johanka měla jít spát. Odvedly jsme ji k Janě domů, kde jsme si ještě daly kafe, abychom se trochu vzpružily. Johance se ale ještě spát nechtělo, pořád kolem nás v kuchyni lítala a asi půl hodiny mi ukazovala všelijaké nálepky na ledničce. Pak z ní sundala veškeré magnety, položila je na stůl a hrála si s nimi, načež ji napadlo přinést si papír a fixy a namalovat mi obrázek.
To je on!
Zeptala jsem se jí, jestli to v tom srdíčku je ona a Nikolas, načež se zatvářila lehce uraženě a řekla mi, že to jsem já a ona. Skoro mi vytryskly slzy dojetím.
No, bylo už docela dost hodin, a tak jsme s Janou uložily Johanku do postele a vyrazily ještě ke mně na vodnici. Zavolaly jsme Romanovi, jestli taky nechce přijít. Chvíli se zdráhal, ale pak skutečně dorazil. Pokuřovali jsme tu vodnici a začínali být unavení. Jana si lehla na gauč a pomalu usínala. Hodila jsem přes ni deku a nabídla Romanovi, že u mě taky může přespat. Ale zbývalo už jen jediné místo - moje postel. Zatvářil se lehce rozpačitě, ale nakonec souhlasil. Trochu nostalgicky jsem si vzpomněla na ta pouta - zase jsme je nemohli použít!
Leželi jsme vedle sebe na posteli a dívali se na strop, na kterém svítily hvězdy. Hledali jsme Velký vůz a takový ty věci, což samozřejmě bylo zbytečné. Ty hvězdy jsem tam jako menší nalepila bez ladu a skladu.
Objímali jsme se. Jednu ruku jsem měla položenou na jeho břiše. Zamířila jsem s ní níž, jen trochu na podbřišek, ale hned ji vzal a položil ji zpátky na břicho. Tak fajn, pomyslela jsem si. Usnuli jsme.
Ráno jsme se probudili. Otevřeli jsme s Romanem oči a chvíli se na sebe dívali. Tedy hlavně já na něj - ráda pozoruji lidské tváře.
"Drbej mě na zádech," pošeptala jsem mu najednou a přetočila se na břicho. A tak mě drbal a hladil a pak taky na stehnech a rukách a na krku.
"Víš, já ti musím něco říct. Kluci z kapely říkali, že už jednu holku mám."
"Počkej. JAKÝ kluci z kapely?"
Hrála jsem s ním tu hru. Dialog ze Samotářů.
Chvíli bylo ticho. A pak: "Ale kluci z kapely říkali, že už FAKT jednu holku mám."
Zpozorněla jsem. "To jako...fakt?"
"Nó..."
Jana byla celou dobu vzhůru, poslouchala nás. "Počkej, ty máš fakt holku, jo?"
"Ještě to není oficiální. Ono je to takový složitější, vadí jí, že kouřím a hulím."
"No to se nedivím," na to Jana. "Takhle si fakt žádnou nenajdeš..."
"A jak jste spolu dlouho?" zeptala jsem se ho a myslela na to, že ještě před týdnem jsme spolu měli sex.
"Nevím, tak...v neděli u mě spala."
Zasmála jsem se. "Ty jsi fakt vocas, víš to? Proč jsi mi to neřekl hned?" Oba jsme věděli, o čem mluvím. "Mohla jsem ti vytáhnout spacák nebo tak něco. Víš, jak by žárlila, kdyby o tomhle věděla?!"
"No...tak jí to hlavně neříkejte."
"Proč jsi teda se mnou spal v jedný posteli?"
"Já nevím..."
"Jéžiš!"
"Tak já už půjdu," ozvala se Jana.
"No...snad už abych taky šel," na to Roman.
"Ach jo. Ty jsi fakt hroznej."
Oblékli jsme se a já je šla vyprovodit ke dveřím. Zavřela jsem za nimi, pustila kliku a nechala ji napospas svému osudu.

(Hele, já jsem fakt nějakým způsobem asi prokletá. Pár dnů předtím jsem držela v ruce ta pouta a přitom mi něco říkalo, že je stejně nepoužijeme. A taky že ne. A včera jsem se dívala na profil na Facebooku jedné svojí spolužačce a říkala si: Ta je s tím svým přítelem taky už dlouho. Kdypak se asi rozejdou? Ne že bych jim to přála, prostě mě to jen tak napadlo. No a dneska se rozešli. Já už asi nikdy na nic nebudu myslet, haha.)

Oh right right right

23. července 2011 v 12:09 | Bliss |  Noise in my head
Není nad to poslouchat po ránu Franz Ferdinand, zírat z okna na větve tančící s větrem tango a drbat se přitom na nose.
Měla bych zvolnit svoje sebedestruktivní tempo. Dnešní večer budu, doufám, jen sedět na posteli, hladit kočku a nést se na vlnách jejího vrnění.
Všechno se nějak divně zamotává.

V pondělí večer jsem se poflakovala v čajovně se Š., Romanem a Láďou. Hráli jsme karty, dýchali kouř z vodnice a popíjeli obarvenou vodu. No, Š. kolem desáté odešla domů a Láďa ji někdy po hodině následoval. Zůstali jsme s Romanem sami.
Byli jsme zrovna zabráni do rozhovoru, když za námi přišel pan C. Požádal Romana o ubalení brka. Inu, stalo se a nakonec jsme panu C. pomohli i s vykouřením toho směšného válečku. To bylo moje první brko toho večera.
"Proč se na mě tak koukáš?" zeptal se mě Roman o několik minut později, když jsme celí znavení leželi na polštářích absolutně neschopni něco dělat. Byli jsme (si) blízko.
Skutečně jsem už drahnou dobu Romanovi zírala do očí, ale nebyl v tom žádný skrytý úmysl nebo tak něco. Prostě jen ráda zkoumám lidské tváře.
"Ráda zkoumám lidské tváře," odvětila jsem. "Ostatně ty na mě taky pořád hledíš."
"A nemůžu?"
"Těžko ti to zakážu." A tak jsme dál na sebe hleděli. To trvalo celou věčnost.
Z vedlejší místnosti za námi přišel Óďa. "Taky jste zkouřený? Já jsem si dal koláček a už to cejtim tady v tom trojúhelníku," ukázal někam na hruď, "víte, jak tam končí žebra. A moje prsty se tak jako...lámou." Tohle nám řekl a pak zase odešel. Roman počal balit další joint. Po chvíli jsme se přesunuli před čajovnu, kde jsme se setkali s Óďou, Matějem, Ondřejem a s ještě jedním klukem, jehož jméno neznám, ale vím, že měl dredy. Všichni byli sjetí po koláčkách.
"Floccinaucinihilipilification," řekla jsem a potáhla si z brka.
"CO?" Všichni se na mě vyděšeně podívali co to jako plácám.
"Floccinaucinihilipilification," zopakovala jsem a začala se smát. "To je jedno z nejdelších anglických slov."
"Jednou jsem si jen tak z nudy začal psát na papír slova, který začínají od F," řekl Roman.
"A měl jsi tam Foo Fighters?" já na to. "Není ef bez Foo Fighters!"
"No vidíš. Ty jsem tam neměl."
"Měl bys to napsat znova."
No, dokouřili jsme a šli si zase sednout dovnitř. Roman se rozvalil na polštářích, lehla jsem si k němu na břicho a pozorovala ho. "Můžeš mě hladit na zádech?" zeptala jsem se ho, protože to miluju. Začal mě hladit na zádech. Byli jsme úplně zticha, jen jsme se pořád na sebe dívali. Nepotřebovali jsme mluvit. No, možná to bylo i tím, že jsme odvedle slyšeli totálně sjetýho Óďu, což byl opravdu zážitek! Musel mluvit tak tři hodiny v kuse, vážně. Neustále něco vykládal a Ondřej, sedící vedle něj, se mohl zbláznit. Pořád se mlátil do stehen a řval smíchy. Když jsme to s Romanem viděli (a slyšeli), museli jsme se chechtat také. Tak moc mě to pobavilo, že se mi z očí vyřinuly slzy. Nemohla jsem přestat se smát. Teď už si vůbec nevybavuji, o čem to Óďa vlastně povídal, jen si pamatuji, že chvíli vyprávěl cosi o Pink Floyd a pak o své matce, která OMYLEM snědla cukroví, dělané jeho bratrem Mikulášem, ve kterém byla tráva.
"...a tak šla ze schodů a cejtila, že má něco s TLAKEM, už jsme chtěli volat do nemocnice...DO-NE-MOC-NI-CE!, ale pak jsem zavolal Mikulášovi a ten mi řekl, že tam je TRÁ-VA a kolik prý toho snědla. No řek jsem mu, že čtyři kousky, a on na to: ´COOOŽEEEE?! Já sním dva a jsem fakt hotovej, čtyři bych nikdy nerisknul.´, tak jsem to povídal mámě a ta jen řekla: ´Já ho zabiju!´." Óďa skoro každé druhé slovo zdůrazňoval, což vyvolávalo jistou dramatičnost a komičnost příběhu. Málem mě zabil, jak jsem se smála.
A pak začali zpívat nějakou píseň, kterou si zrovna vymysleli. Asi půl hodiny opakovali pořád stejná slova, akorát měnili intonaci. Vím, že tam bylo něco jako: "a dám pusu Dáše", načež když to Roman slyšel, řekl: "Nechceš taky pusu?"
Zasmála jsem se a schválně řekla že jo. Byla jsem zvědavá, co bude dělat. Takže jsme se na sebe tak koukali, docela vážně, a pak mi tu pusu fakt dal. Jenomže se to nějak zvrhlo, protože jsme se začali líbat. Když jsme se od sebe odtrhli, řekla jsem: "Proč tohle děláme?"
"Já nevím," odvětil mi.
Z čajovny jsme nakonec odcházeli někdy v půl čtvrté ráno, už začínalo svítat.
Mířili jsme k nám domů, já šla pozpátku. "Koukej, vracím se do minulosti. Za chvíli bude zase pondělí a já vyjdu z domu a půjdu s tebou do čajovny," povídala jsem nesmysly.
"Haha...no, nechceš jít ještě na pivo?" Pivem já neopovrhnu nikdy, a tak jsme se obrátili a zašli ještě do nonstopu. Všechny schody vedoucí do toho kutlochu jsem vyšlapala pozadu! Popíjeli jsme ta piva a já se dívala z okna ven. Tma už ustoupila světlu, bylo něco kolem páté a na náměstí se pomalu začínali objevovat lidé. Dopili jsme a vyšli do toho světa. Chvíli jsme si kopali s hakisem, ale pak nás to přestalo bavit, tudíž jsme se šli jen tak projít. Zastavili jsme se kousek od našeho domu a ubalili další brko. Po jeho vykouření jsem byla zase nastartovaná, nechtěla jsem jít spát, potřebovala jsem s někým mluvit, a tak jsem řekla Romanovi: "Nechceš jít k nám? Jen tak si sedneme a budeme si povídat. Já to strašně potřebuju." A fakt jsem v tu chvíli měla takový pocit. Roman souhlasil. Bylo už asi půl sedmé, když jsme seděli na posteli naproti sobě, popíjeli zelený čaj a bavili se.
"Už jsi to dopil?" zeptala jsem se.
"Proč?"
"Abys mohl odložit ten hrnek a hladit mě po zádech," zasmála jsem se. A tak odložil hrnek a nějak jsme si lehli, Roman mě tak něžně hladil a já se rozplývala. Jenomže jsme se pak k sobě začali nějak tisknout, lehla jsem si na něj a bylo to horké a vášnivé. Hotová extáze.
"Kdyby tohle věděl Honza, asi by žárlil, co?" začal najednou Roman.
"Proč myslíš?"
"Nevím...přijde mi jako takovej ten typ."
"Aha. No, rozešel se se mnou, takže má smůlu. Nemá proč žárlit."
Pak jsme na půl hodiny usnuli, abychom se také trochu prospali. Když jsem se probudila, Roman mě ještě pořád zezadu objímal.
"Už se začínám cítit trapně," řekla jsem mu.
"A jéje...tak to už půjdu." A fakt šel, protože už bylo půl deváté nebo tak nějak. Doprovodila jsem ho ke dveřím, vtiskl mi pusu a vydal se na cestu. Zavřela jsem za ním.

V úterý se nic moc nestalo. Jen jsem pozvala Š. a J. k sobě na vodní dýmku, kterou mi věnovaly k narozeninám. Bezva dar.

Ve středu jsem také odpočívala. Sama jsem si někdy kolem desáté večerní udělala vodnici a v přítmí pokoje jen za svitu svíčky a při poslechu Cure jsem ji hezky vykouřila. Když začala hrát píseň Disintegration, cítila jsem se nesmírně šťastně. Ta atmosféra, ve které jsem se ocitla, byla naprosto kouzelná.

Ve čtvrtek jsem napsala Romanovi, jestli ke mně večer nechce přijít na vodnici. Kolem deváté opravdu přišel. Uvnitř mého pokoje vytáhl červené víno a wasabi. Radostí se mi zablýskly oči. "To jsi nemusel," upozornila jsem ho.
Začala jsem připravovat dýmku.
"Hele...a chceš tam dát fakt jenom ten tabák?" zeptal se mě.
Bylo mi jasné, kam tím míří. "No, můžeš tam něco přisypat."
A tak tam NĚCO přisypal, ale bylo toho fakt hodně. Překvapeně jsem vykulila oči. "To si děláš srandu? To nás strašně zkouří!"
"Aspoň to bude srandovní večer," řekl a mrknul na mě.
Poslouchali jsme hudbu, kouřili (rázem to chutnalo jak brokolice, fuj!), popíjeli víno a jedli wasabi. Ačkoliv bylo uvnitř dýmky trávy přehršel, vůbec nic nám to nedalo. Vlastně to bylo asi dobře, to víno stačilo! Po jeho dopití jsme byli tak znaveni, že jsme si pustili Samotáře a lehli si na postel. Moc jsme ale z toho filmu neměli. Začali jsme se líbat a hladit. Postupně jsme se vysvlékli a skončili v sobě. Po celé akci jsme si unaveně spočinuli v objetí. Proč se to sakra stalo? pomyslela jsem si.
"No a...jak to teď vidíš? Jako...mezi náma," začal znenadání Roman.
Proboha, snad se mnou nechce chodit, napadlo mě. "Inu," řekla jsem nahlas. "Já nevím. Mně to takhle vyhovuje. Já se úplně necítím na vztah...po Honzovi."
Chvíli byl zticha. "No, já taky nechci vztah. Prostě budeme dál kamarádi."
"Jo. Snad to bude v pohodě."
Dokoukali jsme zbytek Samotářů a usnuli. Ráno jsme se vzbudili asi v osm nebo tak nějak. Nechtělo se nám vstávat, chvíli jsme se na sebe koukali a objímali se. Pak jsme se ale přeci jen oblékli. Doprovodila jsem Romana ke dveřím. Dal mi na rozloučenou pusu a vydal se na cestu domů. Zavřela jsem za ním a povzdychla si. Byl pátek.

Večer jsem šla se Š. na Růžek; čekal tam na nás Míra. Popili jsme a trochu se pobavili, načež nás kolem sedmé M. opustil. To ale nevadilo, protože měl přijít Lukáš, přítel Š., a dokonce i Roman, kterému jsem napsala, jestli nechce na jedno.
No, měla jsem v sobě asi už pět piv, když Roman přišel. Vytáhnul jakýsi papírový pytlík, uvnitř bylo pár buchet.
"Dáš si?" zeptal se mě. Bylo mi jasné, že to nejsou obyčejné buchty, proto jsem si vytáhla tu nejmenší z nich a zakousla se. Dala jsem ochutnat Romanovi i Š., takže jsem z té buchty zas tak moc neměla, ale úplně to stačilo!
Asi půl hodiny na to mi bylo fakt zle. Ještě před pozřením oné buchty jsem byla docela opilá, ale ta tráva mi fakt dodala! Ztrápeně jsem se zadívala na Romana. Potřebovala jsem domů, ale sama jsem se neodvážila.
"Můžeš mě, prosím tě, doprovodit domů?" zeptala jsem se ho a divila se, že ze mě vycházejí nějaká slova. U dalšího stolu se někdo rozesmál. Ten smích byl skřípavý a děsivý. Roman dopil pivo a zvedl se. Ocitli jsme se před knajpou, čekala nás dlouhá cesta domů, které jsem se upřímně děsila. Bála jsem se, že nezvládnu udělat ani krok, ale nějak jsem i přesto šla. Byla jsem maximálně sjetá.
Kdy se tak asi začnu dusit? napadlo mě a nabrala jsem do plic kapku nočního vzduchu. Cítila jsem, jak dýchám, a nelíbilo se mi to. Najednou mě napadlo: Co když prostě přestanu dýchat?! Byla jsem zděšená a paranoidní. Chytla jsem se Romana za ruku.
Ta cesta byla šílená! Ulice přede mnou proplouvaly, hrály si se mnou, chodník se mi vysmíval. Plula jsem tou cestou jako opilý koráb.
Nakonec jsme skončili u Romana doma. Všechno se se mnou motalo, šla jsem zvracet. Pak už mi bylo o něco lépe.
Seděli jsme naproti sobě a dívali se na sebe jako dva boxeři v ringu. "Půjdeš se mnou do sprchy?" zeptala jsem se.
Zatvářil se udiveně. "Víš, co jsme si řekli? Že budeme kamarádi."
"Já vím," odvětila jsem a usmála se levým koutkem. Přeměřovali jsme se pohledem a pak se ke mně Roman naklonil, řekl: "Kašli na to," a začali jsme se líbat. Rozdali jsme si to ve sprchovém koutě a pak ještě v posteli. Usnuli jsme v objetí.
Ráno jsme si to zopakovali, i když mě předtím bolela šíleně hlava. No, je fakt, že pak to přestalo.
"My to teda vedeme," řekl mi. Rozvážně jsem přikývla.
Poté Romanovi zavolal jeho otec s tím, že pro něj za pět minut přijede. Začali jsme se oblékat.
"Hele, asi se s ním nechceš potkat, co?" zeptal se mě Roman.
"No...ráda to setkání oželím."
"Já jen vyjdu, nasednu do auta a pojedem. Tak napočítej do deseti a pak jdi taky. Normálně tu zabouchni, oukej?"
"Oukej."
Zrovna jsem si vázala tkaničku, sklonil se ke mně a políbil mě. Napadlo mě si dát ještě další kolo a málem bych se tomu uchechtla. Pak se vydal se na cestu a zavřel za sebou dveře.
Napočítala jsem do šedesáti, vyšla ven a také za sebou zavřela.
Čekala mě cesta domů a voněla sluncem.

Hotová červená knihovna, probůh.

Proč se mě všichni kolemjdoucí ptají na pohlaví mého psa? Jako by to snad nebylo vidět!

17. července 2011 v 20:28 | Bliss |  Noise in my head
Já zase dělám sračky!
Mám pocit, že už asi dva týdny v kuse chlastám. Pomalu už ani nevím, co je za den nebo snad kolikátého je. Všechny pijatiky a jiné druhy omámení se mi pěkně slévají do sebe.
S největší pravděpodobností to byl čtvrtek, kdy jsem šla do čajovny za Honzou a Janou a Romanem, abychom si zahráli Activity. Tedy nejdřív přišla jen Jana. Popíjely jsme čajík a hrály karty a pak se Jana zatvářila strašně tajuplně a vytáhla z obří krosny Activity, Poker, Dostihy a sázky a olej. Tedy aspoň to na první pohled jako olej vypadalo.
"To je víno, ale pssst!" Pak vytáhla ještě červenej olej. Zalapala jsem po vzduchu. Dopily jsme čaj a do šálků nalily nejprve bílé víno.
"Než dorazí kluci, tak se opijeme!" řekla Jana.
"Haha. No to bude zase sranda," já na to trochu ironicky. A tak jsme pily.
Když přišli Roman s Honzou, opravdu jsme už byly trochu pod parou, ale ještě to šlo. Nicméně víno bílé bylo v tahu, otevřely jsme proto červené. Nějakou chvíli jsme všichni hráli ty Activity. Honza seděl vedle mě a já se na něj poočku dívala a říkala si: Co na něm sakra vidím? a Proč mi nestačí být jen jeho kamarádka? Hrála jsem s Janou, ale pak jsme si prostřídali dvojice - ona s Honzou a já s Romanem, takže jsem musela opustit své místo a přesednout si k Romanovi. To mě trochu štvalo. Ještě víc mě štvalo, když si na nějakej moment Jana opřela hlavu o Honzovo rameno. Podruhé toho večera jsem zalapala po dechu, radši se napila a víc se přimkla k Romanovi (mimochodem k Janinu ex). Hrálo se dál.
Poté jsme ještě otevřeli poker. Docela nuda, jelikož jsem ho nikdy předtím nehrála. Zaháněla jsem tedy nudu alkoholem a cítila se docela dobře opilá. A taky mi po té kombinaci nebylo úplně nejlépe. Roman nakonec odešel a já chvíli po něm s Honzou a Janou vyšla z čajovny také. No jak jsem koukala, Honza byl asi jediný z nás střízlivý. Šli jsme si sednout na houpačky, kde jsme se s Janou houpaly snad milion hodin; fakt nechápu, jak jsem to v tom stavu zvládla. A protože Jana pak na klouzačce usínala, rozhodli jsme se jíti domů. Cestou jsem zvracela a připadala si trapně. J. a J. mne vyprovodili domů. Když jsem strkala klíč do zámku, pomyslela jsem si něco o metafoře a s kapkou žárlivosti vzpomínala na jejich odchod. Co když spolu něco vyvedou?! blesklo mi ještě hlavou a šla jsem spát.

O páteční večer jsem nejprve chtěla zůstat doma, protože mi nebylo dvakrát hej, ale nakonec jsem se rozhodla jít na Růžek, kde hrály asi čtyři kapely z okolí nebo kdoví odkud. Šla jsem sama, protože nikdo neměl čas, tak jsem doufala, že tam potkám nějaké známé. A nebo že mě nikdo nebude otravovat, když poněkud asociálně budu sedět sama v rohu Rohu. Před hospodou jsem ale viděla popíjet mého bratra a Pavla, načež jsem se k nim po zakoupení Spritu přidala. Po několika minutách jsme se takticky přesídlili do sálu, kde se měl koncert odehrávat. Zabrali jsme nějaký stůl a první kapela, složená převážně z žesťových nástrojů, začala hrát. Pavel s bráchou si pořád o něčem povídali, já si pomyslela něco o totálních kazičích kulturní akce, dala si nohu přes nohu a zírala na skupinu před námi, která to docela dobře rozjížděla. Pak za námi přišel nějaký kluk, asi Kuba nebo co, a dvě holky. Začali si také povídat, takže jsem si připadala fakt jako asociál, ale bylo mi to jedno. Šla jsem si pro pivo.
Pak začali hrát tihle sexy kluci. Do jejich bubeníka, basáka, klávesisty a trombónisty jsem se hned zamilovala! Říkala jsem si, jestli si k nim po koncertu nemám přijít pro podpis na ňadro, nakonec jsem tu myšlenku ale zamítla.
Ani nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jsme si s Pavlem a Kubou začali povídat o Honzovi.
"Hele, a co se ti na něm vlastně líbí? To jeho břicho?" začal Pavel.
"Vždyť nemá nijak velký břicho!"
"A už jsi viděla jeho penis? Ten je určitě tak velkej jako tenhle oharek," řekl Kuba a ukončil život cigaretě ve zpola zaplněném popelníku.
"Jak to TY můžeš vědět," já na něj. "A vůbec, jste na něj fakt hnusný."
"Ale zase na tý grilovačce říkal, že jsi fakt dračice. Vychvaloval si tě," ozval se Pavel. Mluvil o grilovací party, která se konala asi před třemi týdny.
"A víš, že z ní pak odešli s Janou a ona u něj spala?"
"Cože? To nevím. Teda Jana mi říkala, že u něj nějak nedávno byla..."
"No ale nic se nestalo, prej nebyl schopnej."
"Počkej. Jak jako ´nebyl schopnej´?! To jako kdyby se mu postavilo péro, tak by schopnej byl nebo sakra kurva co?!"
"Né, to jsem neřek."
"Ale uvědomuješ si, že jsme v tý době spolu ještě chodili?!" Začala jsem být vyděšená a nasraná.
"Ne, neboj. Fakt se o nic ani nepokusili," řekl mi Pavel, ale mě to moc neuklidnilo.
Šla jsem si pro další pivo. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale nakonec jsme se s Pavlem začali nějak osahávat. Po ukončení setu koncertů jsem s ním a bráchou vyšla před knajpu. Potkala jsem tam Romana.
"Nejdeš na brko?" řekl.
"Jo, jasně." A tak jsme šli. Stáli jsme osamoceně kousek od Pavla a bráchy.
"Hele, já mám fakt problém. Stalo se ti někdy, že by se s tebou rozešla holka a dva tejdny na to bys měl sex s jinou?" začala jsem.
"No...to se mi nestalo."
"Já jenom že mně to teď asi hrozí. A já nevím, jestli je to úplně morální nebo tak něco.
"No, je to na tobě."
A pak - ani nevím, jak jsem s tím začala - řekla jsem Romanovi: "Víš, já teď na vztah nemám ani pomyšlení. A to se týká i tebe..." Dramaticky jsem se odmlčela.
"Já si toho všiml..."
"No, takže... Prostě teď nemůžu s nikým chodit, ani s tebou. Pořád bych myslela na Honzu, a to by nebylo fér."
"Asi ti dost zamotal hlavu, co?"
"Trochu. Hele...možná to zní divně, ale on asi není moc na sex na jednu noc, co?"
"To určitě ne. On není moc ani na vztahy. Pro něj byla vždycky přednější škola."
"Aha. No...," pohlédla jsem na Pavla a bráchu, kteří se zvedali z lavičky jako že už pojedou (!) "Tak já už půjdu. Takže...čau." A šla jsem. A proklínala se za ten blbej rozhovor, ale bylo to ještě v pohodě proti tomu, co pak přišlo.

Seděli jsme v kuchyni u stolu - já, vedle mě Pavel a naproti bratr. Naléval Pavla nějakou hruškovicí nebo co. Já taktně odmítla. Pavel mi nedal pokoj, já vlastně jemu taky ne. Skončili jsme spolu v posteli a brácha šel radši k sobě nahoru do pokoje. Strhala jsem z něj oblečení a povalila ho do postele. Chtěla jsem ho mít v sobě. Ale pak - když k tomu došlo - jsem toho začala dost litovat. Nepřipadalo mi to fér. I když to byl Honza, kdo se rozešel se mnou, stejně mi to nepřipadalo fér. Jako bych ho podváděla nebo tak něco. Navíc sex s Pavlem byl hrozně trapnej. Jelikož byl opilej, tak se mu pořádně nepostavil, tudíž to nešlo. S nostalgickým úsměvem jsem si vzpomněla na Míru, který sice nikdy neměl moc velkou výdrž, ale s jazykem a s prsty to teda uměl! Pavel mi připadal skoro jako nedočkavej panic. Šli jsme radši spát. Byla jsem z toho tak smutná, že jsem začala brečet. Pavel si myslel, že se směju, bože. Radši jsem setřela slzy a fakt se zasmála. Všechno bylo tak kurva ironický. Usnuli jsme.
Ráno jsem ho vyprovodila k domovním dveřím.
"No já myslím, že se naposledy nevidíme," řekl mi a mírně se usmál.
To ne. Naposledy se nevidíme, ale ten sex určitě poslední byl! Na tohle já nemám nervy.

Možná bych se jednou mohla živit jako děvka, haha.

Titulek absolutně nekoresponduje s článkem

13. července 2011 v 15:16 | Bliss |  Noise in my head
Poslouchám Subways, kolem mne létá nechutná, tlustá masařka a schválně mi bzučí do ucha. Pravidlo tří, jak o něm psal jednou Lennie na svém blogu, docela dobře funguje. Pokud si vedete deník, schválně někdy přetočte o pár stran zpátky a začtěte se. Zjistíte, že každé tři měsíce se ve vašem životě děje něco pro vás opravdu zásadního. Já třeba teď řeším svůj vztah k Honzovi. V dubnu, před třemi měsíci nějak touhle dobou, byla pro mne zase nesmírně důležitá blížící se praktická zkouška z maturity. Všechno se točilo jenom kolem toho. V lednu to byl zase maturitní ples a Míra. V říjnu minulého roku jsem ještě přemýšlela nad Kubou (!) a v červenci jsem proklínala Karla (!!) Není to zábavné? Jsem zvědavá, co se bude dít za další tři měsíce. Možná už budu pracovat nebo kdo ví co, protože ze tří vysokých škol, na které jsem dělala přijímačky, mi už dvě napsaly, že mě nepřijímají. Ještě zbývá FF na UK, ale nedělám si žádné šance, jelikož jsem si skoro celý test natipovala, a takové štěstí, abych se tam dostala jen díky jakési loterii, rozhodně nemám. Mám pocit, že jsem přijímací zkoušky trochu podcenila, ale zase na druhou stranu je fakt, že příští rok je taky šance.

V neděli večer jsem se nechala vytrhnout z letargie a šla s J. na pivo. A kdo v oné knajpě u stolu s kamarády neseděl? Haha, jasně, Honza. Nervózně jsem se kousala do spodního retu, dívala se střídavě na půllitr, který mě příjemně chladil do prstů, tácky na stole, čistý popelník, hospodského a já nevím co ještě, povídala něco J. a dělala zkrátka COKOLIV, abych se nemusela kouknout trochu doprava, a spatřit tak Honzu. Jasně že jsem se tam občas nenápadně mrkla, to bych to nebyla já. Ale fakt jsem se snažila věnovat pozornost i něčemu jinému než jemu. Po chvíli se s kamarády zvedl, jako že už půjdou. Mohl to vzít druhou stranou, byl by tak blíž dveřím, ale schválně trochu obešel stůl, aby šel ke mně a cestou mě pozdravil. Nadechla jsem se.
"Hele, fakt se omlouvám, že jsem ti v pátek nenapsal, ale už jsem spal. Ale jak jste u mě ve dvě ráno zvonili, tak jsme mě probudili, a nemohl jsem usnout až do čtyř!" Zvedla bych jedno obočí, abych vyjádřila svůj údiv, kdybych to uměla. "Takže jsem pak slyšel, že jste se ještě rozhodli jít k tobě." Nebo něco na ten způsob říkal a pobaveně se u toho usmíval.
S nervozitou jsem se zachechtala. "No jo. To je v pohodě."
"Čau, baskytaristko," položil mi ruku na rameno Pavel, který šel kolem.
"Ou...ahoj," řekla jsem a vzápětí přemýšlela o tom, co jsem vlastně Pavlovi a Š. tu noc uvnitř mého pokoje hrála (a hlavně zpívala!). Doufám, že ne svoji srdceryvnou píseň o tom, jak se slunce naladí, vlasy mi pohladí, oči si otevřu, lehce se zamračím. Bože! Mám takovej pocit, že zrovna TOHLE jsem jim svým krákoravým hlasem fakt zpívala.
No a pak kluci odešli a já s J. taky, protože se blížila zavíračka. Ještě jsme si daly pivo v jiné hospodě, kde mi J. řekla, že se na mě Honza předtím pořád díval a usmíval se u toho. Hm. Domů jsem kráčela za prudkého lijáku a blesků protínajících nebe. Příjemná procházka.

Další den bylo pondělí. Bylo horko a Bára přijela z Prahy. Nějakou chvíli po poledni jsme se procházely tajuplnými stezkami NS. Pak jsme zamířily do čajovny, kde mi někdy kolem třetí volal Óďa, jestli jsem takhle náhodou nezapomněla, že máme zkoušku.
"Nó...víš, vlastně jsem zapomněla."
"To je v pohodě, Ondra stejně psal, že přijde asi až ve tři čtvrtě na čtyři, tak můžeš dorazit taky v tenhle čas."
A tak jsme s Bárou ještě dopily Dračí studnu, skočily ke mně pro baskytaru a šly k Óďovi. Chvíli jsme jamovali ve dvou, načež jsme se dozvěděli, že Ondra nakonec nedorazí. To byla škoda, protože bez bicích to nemělo takový efekt a úder, ale i přesto se Báře naše zkouška líbila. Asi v sedm mi volala Jana, jestli nechci za ní přijít do knajpy. S rozmilým úsměvem jsem sbalila basu a Báru, najedly jsme se u nás a vyrazily! U stolu nás přivítali Jana, Roman a jakýsi Láďa, kterému jsem neustále říkala Ludvíku. Pak za námi přišly ještě dvě holky. Začalo se smrákat a Láďu, starého úchyláka, napadlo, že bychom se mohli jít v noci, až bude trochu tma, koupat do rybníka. Nazí! To víš, že jo, pomyslela jsem si v duchu. "Jedině v plavkách," řekla Jana nahlas, a tak jsme šli pro plavky. Všichni se rozutekli do svých domovů, sraz byl v jedenáct na Růžku. Jana s Bárou šly nejdříve ke mně, po mém převléknutí se šlo k Janě. Cestou jsme si povídaly o Honzovi.
"No, víš," začala Jana. "Ta jeho poslední holka mu pěkně srážela sebevědomí, takže se nemůžeš divit, že teď nějak nemá na vztah ani pomyšlení."
"Bože," odfkrla jsem si znechuceně, "takže je to všechno kvůli ní, jo? To je fakt kráva!"
"Ale mohla bych Honzovi zavolat, jestli se nechce jít koupat s náma, co?" spiklenecky na mě mrkla.
"Pro mě za mě."
Říkal něco ve smyslu, že asi ne, ale že ještě kdyžtak zavolá. Cestou od Jany na Roh Honza volal, že tedy půjde s námi a že čeká u hřbitova. Byly jsme tam asi za dvě minuty, nasedly k němu do auta a vyrazili. V hospodě jsme si nedali ani pivo, rovnou jsme čapli Romana, vysedávajícího u baru, jeho dvě kamarádky a Láďu a odešli k rybníku.
Kráčeli jsme v zadním konvoji s Bárou, Janou a Honzou a nějak se bavili. Ostatní byli daleko vepředu. Rozeznávali jsme je jenom díky bílému ručníku omotanému kolem Láďovi hlavy jako had, jenž svítil do dálky. Hvězdy na nebi se na nás nevinně culily. Skákali jsme přes kaluže a šlapali na klacky. Jehličí na stromech příjemně vonělo. Došli jsme k rybníku, v němž se odrážel měsíc a hvězdy. Ten třpyt nás vábil. Trochu v dáli bylo vidět mírnou mlhu hladící šepotající vlnky. Byl to výhled, který mi učaroval. Začala jsem se svlékat.
Ty dvě holky a Honza neměli plavky, takže celou dobu jen postávali na břehu a dívali se na nás. Napadlo mě, proč tedy s námi Honza šel, když nehodlal plavat, ale pak jsem to hodila za hlavu. "Ještě si musím sundat náramek, ten se mi NESMÍ namočit," řekla jsem si spíš pro sebe a sundávala ho z ruky.
"Chceš ho podržet?" ozval se Honza.
"Jo. Děkuju." Dala jsem mu náramek s nápisem I love you a šla s Janou do vody.
Nějakou chvíli jsme takhle všichni plavali a dováděli ve vodě. Láďa řekl, že už na sobě nemá plavky, a ať si je my, holky, sundáme taky. Vysmály jsme se mu. "To je celkem tvůj problém, že je nemáš," řekla jsem mu a s Bárou jsme vylezly z vody. Stála jsem v trávě kousek od Honzy, ručník jsem měla přehozen přes ramena. Najednou jsem uviděla, že ke mně napřahuje ruku. Na prstech měl lehce navlečen ten náramek. Jak jsem na něj sahala, prsty jsem se letmo dotkla jeho. Bylo to jen na chvíli, ale ten dotyk se skoro podobal elektrickému výboji. Zadívala jsem se přitom na Honzu, ale v té tmě jsem nepoznala, jestli mi kouká do očí nebo na naše ruce. Navlékla jsem si náramek a oblékla se.
Když už jsme na sobě zase všichni měli šaty, rozdělili jsme se. Roman, Láďa a ty dvě holky šli jinou cestou, já, Bára, Jana a Honza jsme odcházeli po lesní cestě, po které jsme k rybníku přišli, směrem k autu. Zastavili jsme se ještě na chvíli v hospodě na Spritu a Cole, ale paní, která tam čepovala, z nás přílišnou radost neměla. Myslím, že už bylo něco po půlnoci. Nasedli jsme do auta a odjeli zpátky do města.
Ani jednomu z nás se ještě nechtělo spát, a tak jsme zamířili do nonstopu. Tam jsme potkali Zuba a nějakého jeho kamaráda. Zub se ke mně ihned přiblížil.
"TY se na mě radši ani NEKOUKEJ!" řekla jsem mu.
"No hele," pověděl mi s námahou, lehce zmámen alkoholem, "já mám ještě na ruce zbytky lihovky. A ty vousy jsem drhnul snad pět hodin!"
"Já ti něco kreslila na ruku?"
"JO! Ten podpis přece."
Zasmála jsem se. "Aha, ty myslíš podpis mého alter ega." Vzala jsem si Sprite a přesunula se ke stolnímu fotbalu. Hrála jsem s Bárou proti Honzovi a Janě. Jednou jsme dokonce vyhrály.
Poté jsme dostali nápad zahrát si karambol, což je něco jako kulečník.
"Kdo s kým bude hrát?" zeptal se Honza.
"Střihneme si!" navrhl někdo. Tak jsme si střihli a nebyla to žádná novinka - já hrála s Bárou, Honza s Janou.
Já s Bárou jsme to tradičně prohrály, ale vlastně to vůbec nevadilo. Myslím, že jsme si tu noc všichni příjemně užili, i když mě trochu mučilo se na Honzu JEN dívat. Odcházeli jsme domů asi ve tři ráno a domluvili jsme se, že se všichni čtyři musíme ve čtvrtek sejít, abychom si zahráli Activity u Jany doma. No...to bude asi sranda.

Někdy si říkám, proč to sem všechno vlastně píšu. Kvůli svým výlevům a plytkým milostným vztahům musím vypadat jako malá, třináctiletá kráva.

Jestli já se někdy probudím

10. července 2011 v 13:51 | Bliss |  Noise in my head
Dny se přetáčejí docela zajímavým způsobem. V jednu chvíli je vám dobře a nic vás netrápí a pak - nevím, jestli to znáte - se trochu opijete a někdo začne mluvit o depresivních věcech, který se vás třeba nějak dotýkají, vžene do vás tu špatnou náladu a vám je celej večer nějak divně. A pak v noci přijdete domů, a přitom si jako doma vůbec nepřipadáte. Jako byste byli úplně v cizím pokoji, hrany vašeho stolu, televize, okna, to vše je vám povědomé, víte, že je to vaše, ale zároveň tomu nemůžete nějak uvěřit. Chcete vyjít ven, chtěli byste od všeho utéct, ale nemůžete, protože venku vám to přijde taky cizí. Ulice, s kterou se každý den důvěrně mazlíte svými kroky, je pro vás náhle stezka do neznáma. Děsí vás to. Ulehnete do postele a doufáte, že to zaspíte, ale usínáte s ještě divnějším pocitem. S takovým prázdnem a zoufalým pohledem do tmy. A pak se ráno probudíte a je vám už trochu líp, to byla fakt blbost, říkáte si, ale pak si vzpomenete, proč vám bylo tak špatně, a ta vzpomínka se do vás zase zahryzne. Možná už ne tak silně, ale stejně na to po celý den musíte myslet a cítíte, že ještě nejste úplně v pořádku. A pak to ve vás úplně vybledne a vy jste zase spokojení...do té doby, než vás někdo opět otevře.

Mně se to stalo.
V pátek večer jsem šla do čajovny s J. na vodnici a čaj. Pak mi volala Jana, co jako dělám a jestli nechci přijít do knajpy, inu domluvily jsme se s J., že až dokouříme tu vodní dýmku, zajdeme se za ní podívat.
Kolem Jany sedělo ještě pár lidí, tak jsme si všichni povídali a popíjeli piva. Po načerpaném alkoholu jsem začínala být veselejší a uvolněnější, strašně jsem litovala, že s námi není i Honza, protože bych ho jen tak v klidu nenechala. Měla jsem na něj chuť, což jsem ostatně říkala všem kolem. Jana mě přemluvila, ať mu napíšu, ale neodepisoval mi, tak mu poslala sms i ona. Vzápětí jsme mu začaly volat z asi miliardy mobilů, co jsme kde po stole zrovna našly. Nebral to. To bylo možná dobře.
Pak byly asi tři ráno a já, Pavel a Š. jsme zvonili u Honzy doma. Hned mi bylo jasný, že je to pěkně blbej a trapnej nápad, no, naštěstí nikdo neotvíral. Šli jsme k nám. Hoši se mě drželi kolem pasu a já přemýšlela nad tím, že trojku jsem ještě nikdy neměla, ale teď by byla docela dobrá příležitost ji vyzkoušet. U mě v pokoji každý z kluků zabral jednu postel a já si na sebe vzala klobouk, kolem krku si obmotala boa, stoupla si doprostřed a začala jim hrát na baskytaru, ani vlastně nevím, koho z nás to napadlo. Začali mi házet drobné a pak i dvoustovky a řidičáky a kartičky VZP a občanky, prostě všechno, co zrovna našli po kapsách, což mě fakt pobavilo. Vzniknul z toho dobrej bordel. Později jsme řešili, co je čí, hlavně ty peníze. Pak Š. totálně vytuhnul a usnul, takže mi bylo jasný, že jako nic nebude. Nehledě na to, že oba chlapci byli poté, co jsme k nám přišli, nějací nesmělí. Srabi! Sedli jsme si s Pavlem k počítači a já mu pouštěla klipy Kasabian a ještě něco a on mi na oplátku pouštěl své oblíbené kapely. Občas jsme se ohlédli na Š., který ale spal jako zabitý, docela jsme se tomu nasmáli. Někdy v pět ode mě Pavel odcházel a stěžoval si na to, že musí za pár hodin odvézt Matyáše, jeho kamaráda, na letiště. Popřála jsem mu hodně štěstí a odešla zpátky do pokoje. Ještě naposledy jsem se pobaveně podívala na spícího Š. a usnula taky.

V sobotu večer jsem už už myslela, že si pustím Control a strávím večer v poklidu domova. Haha!
Přišla k nám Jana a odtáhla si mě a bratra ("Ale já musím dodělat bakalářku, takže fakt jen na JEDNO!") do knajpy. Tak jsme popíjeli a z jednoho piva se staly tři a bratrovi bylo jasný, že dneska už rozhodně nic nenapíše. Přisedl si ke mně podnapilý Zub a začal mi dělat určité návrhy, ale já na to neměla náladu. Pak si na moji žádost vzal propisku a začal mi psát jména norských ostrovů po rukou. On tam pracuje, takže věděl co a jak. Někdo nám přinesl lihovku, aby to bylo zajímavější, a vsadili jsme se, že když on mi bude moci obtáhnout ty ostrovy, já mu za to pak můžu nakreslit vousy. A tak se i stalo a za chvíli jsme oba byli víc černí než bílí. Obrovská sranda. Pak mi ještě napsal na ruku: "Zub spal dneska u tebe". "No to víš, že jo," řekla jsem mu. "Tak si pojď zahrát kámen, nůžky, papír, a když vyhraju, tak u tebe budu spát." Pověděla jsem mu, že to klidně můžeme, ale že jestli vyhraje, tak u mě spát stejně nebude. A tak jsme to zkusili a já vyhrála, což se ale později ukázalo jako docela dobrá náhoda, protože mi Zub řekl, že dokáže z očí lidí vyčíst, jestli dají kámen, nůžky nebo papír. A tím to začalo.
Řekla jsem mu, že to je pěkná blbost, a tak jsme to zkoušeli a musím říct, že devět z deseti případů uhádl! "Do tebe se dá strašně dobře dostat," pověděl mi a mě to ani nepřekvapilo.
"No a taky se můžu do lidí chvíli dívat a pak jim řeknu, jaký jsou."
"Hm, tak dělej."
"Fakt to chceš zkusit?"
"Jasně!"
A tak se na mě zadíval. Koukal se mi do očí a přitom mi povídal něco ve smyslu: "Jsi cílevědomá, sebevědomá a uzavřená. Hodně věcí si necháváš pro sebe, s něčím se jen tak nesvěříš. Co se týče lásky, tak...je tam nějakej kluk. Ale ten je hodně...hodně daleko." Pak přestal. Řekla jsem mu, že to vlastně docela i sedí.
"A ten kluk?"
"Nó..." Pomyslela jsem na Honzu, který zrovna ten večer popíjel v Praze. Je daleko, přemýšlela jsem. A možná je ještě dál, protože jsme se rozešli. A taky chce zdrhnout do tý Británie nebo kam, takže to vlastně souhlasí. "To asi taky souhlasí," ozvala jsem se.
Ale pak mi to došlo. To nebyl Honza. Nebo aspoň ne ten nynější. To byl TAMTEN Honza. Ten, co zemřel při autonehodě před skoro čtyřmi lety.
"Já...jsem měla...kamaráda." Slovo kamarád jsem vyslovila s určitou váhavostí na jazyku. "A on...je daleko. Jako...nenávratně."
"Nemusíš mi nic říkat, já to chápu. VIDĚL jsem to v tobě. A...fakt jsem to nečekal. Tyhle hrátky s lidma nejsou dobrý, já už jsem pak s tebou musel přestat. Obvykle totiž v lidech pak najdu něco fakt HNUSNÝHO nebo naopak obrovskou bolest."
"Mně se z toho chce brečet."
"No...to mně taky." A fakt měl slzy v očích.
No a pak jsme šli k nám. Já, Jana, brácha a Zub. Pořád jsem na to musela myslet a Zub taky. Seděli jsme nahoře v bráchově pokoji a já najednou řekla: "Zkus to ještě jednou."
"To si děláš prdel," na to Zub.
"Ne. Dělej."
Koukal se na mě a já se musela pořád usmívat, ale tak jako zoufale. Najednou se ode mě odvrátil. Povzdychl si. "Nó..."
"Co?!"
"Ty jo. Tohle si musím srovnat v hlavě."
"Co jsi viděl?!"
"Já nevím, prostě... Buď jsi dřív myslela na sebevraždu, nebo je v tobě obrovskej zmatek."
"Měl by sis přečíst mý povídky," řekla jsem mu.
"Teď si vůbec nejsem jistej, jestli bych to chtěl."
Zvedli jsme se z pohovky a radši šli do druhé místnosti, kde Jana a brácha koukali na film. Pořád jsem byla celá nesvá, ale Zub na to už asi zapomněl, protože mě začal hladit a lísat se ke mně, ale já na to absolutně neměla náladu. Chtěla jsem jen někoho obejmout, KOHOKOLIV! Ale Zuba ne. Nakonec usnul a já na chvíli taky. Když jsem se vzbudila, byly asi tři ráno. Řekla jsem, že půjdu spát a odešla dolů do svého pokoje. Připadala jsem si jako v cizím domě. Rozhlížela jsem se kolem sebe a všechny věci jako by plasticky vyvstávaly přede mnou. Najednou jsem si připadala sama. Sama na celé planetě. Lehla jsem si do postele a usnula.

Někdy si říkám, proč vlastně tak vyvádím. Honzu jsem znala sotva tři čtvrtě roku. Za tu dobu jsme spolu byli několikrát venku, vždycky jsme si hezky popovídali, ale nikdy spolu nic neměli. I když jsem do něj byla asi...platonicky zamilovaná nebo tak něco. Já nevím. Ačkoliv jsme se tedy neznali moc dlouho, jeho smrt mě dost zasáhla. Pak jsem si zvykla a to, že už nežije, jsem přijala jako fakt. Občas se stalo, že jsem se opila a vzpomínala na něj a hrozně u toho brečela. Takový stavy ale přicházely tak dvakrát do roka. Většinou jsem na něj vzpomínala s mírným úsměvem a děkovala za to, že jsem ho mohla poznat alespoň na pár měsíců.
Myslím, že jsem to nikdy nikomu neřekla, ale ten nynější Honza mi ho dost připomínal. Stejné jméno, modré oči, úzké rty, menší postava, dokonce stejné datum narození a tedy i stejné znamení - rak. Rak jako já.
A když se se mnou teď před pár dny Honza rozešel, možná jsem nelitovala toho, že ho ztrácím.

Možná jsem prostě jen litovala, že ztrácím určitou podobu minulosti.

Rozhodně nenápadně poslední znamení

8. července 2011 v 15:08 | Bliss |  Noise in my head
Ve středu večer se mnou cloumala nuda na všechny strany, a tak jsem se rozhodla napsat Romanovi, jestli nechce jít na jedno. Odvětil mi, že jde zrovna do čajovny za Janou a ještě za nějakými lidmi a ať se stavím. Tak jsem šla a cestou mě napadlo, že by byla docela sranda, kdyby tam byl i Honza, ale spíš to bylo jen takové zbožné přání. No, já nevím, jestli mám tak vyvinutou intuici nebo mi stačí na něco pomyslet a už se to stane, ale když jsem přišla do čajovny, sedla jsem si, rozhlédla se - v tom šeru jsem pořádně neviděla kdo všechno tam je -, pozdravila všechny zúčastněné a náhle...
...náhle jsem uslyšela známý hlas. Přímo naproti mně byl Honza a na jeho klíně seděla malá holčička, jež se ho drobnýma rukama držela kolem krku. Ten výjev mě úplně...rozněžnil! Vypadali spolu tak roztomile. Jmenovala se Johanka a byla to sestřenice Jany.
Naštěstí se Honza zdržel v čajovně asi jen půl hodiny, pak odešel na pivo. Bylo to trapný, protože jsem se zrovna neměla moc s kým bavit a zároveň jsem se až úpěnlivě snažila vyhýbat se Honzovi pohledem. Což ale moc nešlo, jelikož měl pořád u sebe Johanku a na tu jsem se dívala ráda, ale taky jsem vždycky na setinu vteřiny sklouzla pohledem na Honzu. Jednou jsme se střetli pohledem a ani jednomu z nás se nechtělo hned ucuknout. Upřeně jsme se na sebe dívali a já se topila. Proč mi tohle sakra dělá?! Ať se na mě nekouká!

Nakonec jsme v čajovně zůstali jen s Romanem. Po dopití vína jsme se rozhodli jít na to pivo. Venku jsme se ale ještě na chvíli zastavili u dvou kluků, kteří nám nabídli brko. No tak jsem si dala, to se přece neodmítá. S R. jsme tedy pak zamířili do jedné knajpy a cestou vesele švitořili.
Rychlými kroky jsme se blížili k hospodě a mě napadlo: Co když zrovna tam bude pít Honza? Ale v NS máme hospod hodně, a tak jsem si říkala, že by to byla moc velká náhoda. Haha! Hned jak jsem vešla na zahrádku, ustrnula jsem v pohybu. Pár metrů ode mě seděl u stolu Honza s kamarády.
"No kurva!" řekla jsem a zoufale se zahleděla na Romana.
Věděl hned, která bije. "Chceš tu bejt?"
Strašně moc jsem tam chtěla být. Ale zároveň jsem taky chtěla být milion kilometrů daleko. Někdo nám řekl, abychom si přisedli, a tak jsme tam zůstali. Celou dobu jsem si vlastně povídala jen s Romanem. Ale vždycky, když jsem se na něj podívala, krásně jsem viděla i na Honzu. Snažila jsem se ale na něj moc nezírat, což se mi naštěstí celkem i dařilo.
Několikrát jsme si takhle všichni, co jsme seděli u toho stolu, připili. Při jednom takovém střetnutí sklenic a půllitrů jsem si nechala Honzu nakonec. Připili jsme si a zadívali se na sebe. Dlouze a pronikavě. Naše pohledy říkaly úplně všechno. "Je všechno v pohodě?" "Myslím, že je všechno relativně v pohodě." Pak hodně lidí odešlo a H. tam tak nějak na chvíli zůstal sedět na konci stolu sám. Měla jsem trochu chuť si k němu přisednout a začít se s ním bavit, místo toho jsem ale pozorovala jeho ruce, jak si hrají s pivními tácky, a občas se mu podívala do tváře. Zamyšleně se koukal na ty tácky. Nad čím asi přemýšlí, napadlo mě. No a pak (naštěstí? bohužel?) odešel s kamarády. Když se zvedal, upřel na mě svůj pohled. Ty jeho oči mě ničily. Bylo v nich úplně VŠECHNO. Pomocí panenek jsme si vyměňovaly myšlenky. Povytáhl jedno obočí. Děje se něco? Nervózně jsem se usmála. Ne, nic. (Jasně že se NĚCO děje!)
Zůstala jsem tam s Romanem a dvěma kluky. Jeden z nich ubalil joint, tak jsem si dala. Vyšli jsme ven na ulici. Hynek, jeden z chlapců, začal vyprávět vtipy. Každý jeho vtip byl asi deset minut dlouhý, takže jsme se v nich všichni krásně ztráceli. Když jeden takový dopověděl, ozývalo se mezi námi hrobové ticho. HAHAHÁÁÁÁÁ! začala jsem se smát tomu tichu. Kluci se smáli mně a Hynek byl asi spokojen, protože vyvolal veselí. Škoda že ne svým vtipem. Dali jsme si ještě jedno brko a pak mě Roman doprovodil domů. Ani vlastně nevím, jak jsem se dostala do postele a v kolik. No, není to jedno?

Včera mi napsala Markétka, že by mohla přijet, složily bychom se na flašku a zapily ty moje dvacetiny. Jasně že jsem souhlasila! Nejdřív jsme si koupily šampaňské a vypily ho pěkně na louce na sluníčku. Při té krásné atmosféře jsme se začaly bavit o rozchodech, fetování a smrti. "Hele, proč se vlastně bavíme o tvý kamarádce Erice a jejím šňupání. Pojď si radši zahrát hakis," řekla jsem, a tak jsme se zvedly a zamířily se zbytkem pití do ulic. Chvíli jsme si kopaly někde na chodníku, pak nás to přestalo bavit (a hlavně láhev už byla prázdná!), nuže, rozhodly jsme se jít do obchodu pro víno. Seděly jsme na lavičce na náměstí a popíjely jsme, a pak mě napadlo, že by se tam vlastně neměl pít alkohol. "Tady se vlastně nesmí pít alkohol. Pojďme se radši posadit na houpačky, je to nedaleko." A tak jsme šly. Cestou jsme musely projít kolem atletického areálu, kde se taky s oblibou hraje fotbal, a mě napadlo, že by tam klidně mohl být Honza. Haha. Co myslíte? Byl tam! Seděl na lavičce ještě s jedním klukem, a když mě uviděl, zamával mi. Oplatila jsem mu pozdrav. Nechápu to. Když jsme spolu chodili, vídali jsme se jednou za dva týdny, teď - po rozchodu - ho potkám několikrát denně. Jak ironické!
S M. jsme prodlévaly na houpačkách. Střídavě jsme se houpaly, pily, kopaly s hakisem a já přitom všem sledovala Honzu. Nenápadně. Což šlo víc než dobře, jelikož jsem na sobě měla sluneční brýle. Samozřejmě že se občas - když se zrovna nezmítal v zápalu hry - díval naším směrem. Ať jde někam! Dokonce si i svléknul triko. Pche!
(Bože, měla jsem na něj takovou chuť!) A začínala jsem být opilá.
Vydržely jsme to tam s M. asi hodinu nebo vlastně kdo ví. Pojem o čase jsem ztratila už dávno. Klidně jsme tam mohly být tři hodiny. Pak jsem ji doprovodila na autobus a cestou mi věnovala svůj černý náramek. "Tohle mi dal kámoš a já si myslím, že by si lidi měli předávat svý oblíbený věci. Já ti to teď dám a ty to třeba jednou pošleš dál." To bylo milé. Šla jsem domů s úsměvem na rtech.

Doma mě ale chytaly roupy (zajímalo by mě, jak vypadá takovej roup), napsala jsem tedy Janě, jestli nechce jít s Johankou do čajovny. Všechny tři jsme se tam sešly a nějakou chvíli hrály hry. Byla jsem pořád opilá, tak jsem si dala Bílou opici. Chutnala mi. Johanka pak odněkud přitáhla obrovský djembe, africký buben, navlékla si ho na sebe a chtěla s ním chodit, ale neunesla ho. "Pomůžeš mi?" zeptala se mě a já jí pomáhala dobrou půlhodinu tím, že jsem za ní běžela a držela v ruce ten buben. Lítaly jsme po ulici před čajovnou a Johanka byla očividně šťastná. Jana pak vyšla ven, sedla si tam k někomu ke stolu a dívala se na nás. Začínala jsem střízlivět. Po hrátkách s bubnem - předala jsem ho nějakému člověku, který na něj hned začal bubnovat - jsem si Johanku posadila nahoru za krk a šly se projít až ke kostelu, kde jsme natrhaly nějaký kytky a zelený šípky a já nevím co ještě. "Musíme je uvařit, aby zčervenaly!" řekla moudře Johanka, a tak jsme položily šípky do trávy a vařily je.
No, mám ráda děti.
Po asi hodině mého ustavičného přemlouvání ("Pojď, už musíme zpátky za Jančou." "Já tam NECHCI! S tebou je to lepčí.") jsem ji konečně odtáhla zpátky k čajovně. Mezitím přišel Roman a ještě další lidi a plno z nich mělo ty africké bubínky. Jana s Johankou odešly, já si sedla na její místo a dopila opici. Roman mi podal panáka, ve kterém bylo nalito mléko. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadalo. Vonělo to docela dobře, ale chutnalo to o něco hůř. Ihned mi bylo jasné, že to není JEN mléko. Společně jsme to vypili a poté nám někdo přinesl ještě jednoho panáka. Dali jsme si ho. Lidi bubnovali a já taky, protože jsem neseděla tak úplně u stolu, nýbrž u toho starého šicího stroje, který musíte dole pohánět nohou, aby fungoval. Šicí stroj už tam dávno nebyl, stal se z něho zkrátka stůl se šlapkou dole, na kterou jsem šlapala do rytmu bubnování a znělo to dobře. Hedvika nebo snad Magdaléna nám zpívala krásným hlasem první, co ji napadlo. Někdo mi podal brko. Krásně jsme si jamovali, kouřili, pili a smáli se na sebe. Cítila jsem, že mám dost. To mléko! Šla jsem si na záchod opláchnout obličej.
Naší zábavě ale po nějaké době učinila přítrž paní školníková. Vylezla ze školy, stojící naproti čajovně, a řekla nám, že je sice ta naše "hudba" krásná a originální, ale že už je taky hodně hodin a chce jít spát. Přestali jsme tedy a všichni jsme se shodli na tom, že je dobře, že se nebála vystoupit a ozvat se. To mě pobavilo. Všichni se tvářili strašně moudře.
Začínala jsem se zmítat v nic moc stavech, tak jsem zaplatila a šla domů. Cesta byla poměrně krutá. Byla jsem totálně pod vlivem THC, a když jsem pak ležela v posteli, začalo pršet a ten zvuk kapek narážejících do skla okna mne strašně iritoval. Nakonec jsem nějak usnula, ale probudilo mě hřmění bouřky. Pořád ještě jsem byla zkouřená, tak mi to připadalo, jako kdyby zahřmělo uvnitř mé hlavy. Myslela jsem, že mám zavřené oči, ale pokaždé, když se zablesklo, uviděla jsem světlo malou škvírkou mezi víčky.
Nějak jsem začala dřímat.

No jo. Dneska je mi dvacet a já zjišťuji, že je mi to úplně jedno.

Ještě pořád si připadám trochu pod vlivem.

Jak jsme se na Den nezávislosti stali nezávislými

6. července 2011 v 18:45 | Bliss |  Noise in my head
Vracím se po stejné cestě a doufám, že najdu začátek.
Klesnout o čtyři (k)roky zpátky.
Natahuji ruku a prsty se třesou.
S přimhouřenýma očima mi kýváš na pozdrav.
Dech vánku sotva vnímám na rozpálených tvářích.
Možná že pointa se skrývá ve tvé dlani.
Snažíš se na mne dosáhnout.
Miláčku? Někdo ti usekl ruce.

Život je legrace. Občas se stane něco, co ovlivní vaši budoucnost, ať už pozitivně, nebo negativně, ale uvědomíte si to až později. A teprve později proklínáte tu chvíli ve vaší minulosti, která zapříčinila váš nynější stav, nebo naopak vychvalujete do nebes.

V neděli jsem se docela nudila, tak jsem si večer pustila Samotáře. Ten film mne opět tak uchvátil, že jsem při závěrečné písni For that moment od Ecstasy of Saint Theresa měla podivné nutkání někomu napsat a celou noc si povídat o tom filmu a celkově o životě.
A tak jsem napsala Honzovi, zda-li se můžeme druhý den vidět.

V pondělí kolem poledne jsem šla s Jacquesem ven a pak za Romanem, abych si vyzvedla nějaké fotky. Zůstala jsem u něj na čaj a povídali jsme si a pak jsme asi dvě hodiny hráli žolíky. To bylo opravdu roztomilé odpoledne. Večer jsem pak šla s Honzou (a jeho fenou) ven.
Procházeli jsme se přírodou a povídali si, všechno se zdálo jako dřív, až na to, že jsme si na uvítanou nedali pusu! To mi nejdřív přišlo divné, ale pak jsem to hodila za hlavu. Po nějakém tom kilometru a slov nechaných za námi náhle Honza řekl: "Andrejko, já ti musím něco říct..." nebo něco na ten způsob, a já ve chvíli, kdy vyslovoval tu větu, věděla, že všechno, co se kdy mezi námi stalo, už je minulost. Pověděl mi něco v tom smyslu, že bude lepší, když zůstaneme jen kamarády, protože není připraven na dlouhodobý vztah a kdesi cosi. Bál se mé reakce, jak se mi později přiznal. A já vlastně ani nevěděla, jak zareagovat. Dost mě to překvapilo a mrzelo, protože jsem se zrovna nacházela v období, kdy bych s někým vydržela klidně rok nebo dva (to mi ještě někdy před půl rokem přišlo jako nemyslitelná věc!), což jsem mu ostatně i řekla, ale taky jsem se nechtěla nějak unáhlit. Věděla jsem, že po prázdninách bude pracovat v Praze, věděla jsem, že dokonce uvažuje o tom, že by se tam přestěhoval, a koneckonců věděla jsem i to, že politické poměry v naší zemi se mu hnusí (jako ostatně asi každému), že by si tu nejradši na rok nebo dva udělal praxi a pak zmizel někam do Británie nebo do Ameriky. Já vím, možná si teď říkáte, že o tomhle uvažuje každý druhý, ale v případě Honzy se opravdu nejedná o neuskutečnitelný plán. Takže mi tohle všechno bylo jasný už pár dnů zpátky a - i když jsem si to možná nechtěla přiznat - bylo mi taky jasný, že od září bychom se viděli třeba jen jednou nebo dvakrát do měsíce, což by stejně zapříčinilo rozpad našeho vztahu.
Tohle všechno mi prolétlo hlavou takřka ve vteřině, kdy jsme se vedle sebe brouzdali trávou. Pořád se mi nějak snažil vysvětlit, že chyba není ve mně, ale v něm. Řekla jsem mu, že se na něj nezlobím, že je to tak asi rozumnější, ale že mě to dost mrzí. Měla jsem chuť ho políbit, ale už jsem nemohla. To pomyšlení mě mučilo.
"Já vím, že je to hrozně otřepaná fráze, ale...budeme kamarádi?" zeptal se mě. Oba jsme se shodli na tom, že si dost rozumíme a byla by blbost, abychom se dál už nevídali. A tak jsem souhlasila. "Ale...tó..." načala jsem a tak nějak se na něj podívala. "Ale budeš mít problém, až se napiješ, co? To znám..." řekl za mě, ale nebyla to tak úplně pravda.
Měla jsem problém už v tu chvíli za střízliva!
Měla jsem chuť ho znásilnit!
Měla jsem nutkání říct mu: "Tak si pojď aspoň zašukat," ale radši jsem to spolkla.
Poté, co jsme si to takhle vyříkali, procházeli jsme se ještě asi hodinu. A když jsme se loučili, SYMBOLICKY jsme se objali a mně v tu chvíli prolétlo hlavou: "Můžu tě obejmout? Jenom tak...přátelsky" jako to bylo v Samotářích.
Šla jsem domů a hlavu jsem měla pořád vztyčenou.
A taky jsem si dávala setsakra pozor, abych se neotočila.

Já nevím, ale já snad některé věci prostě přivolávám. Když jsem ještě chodila s Mírou, věnoval mi k Vánocům řetízek, který jsem pak pořád nosila na levé ruce. A pár dnů předtím, než se se mnou rozešel, dívala jsem se na ten řetízek a pomyslila si: Kdypak ho asi z té ruky sundám? což mělo znamenat spíš: Kdypak se asi rozejdeme?
A ten večer, co jsem začala chodit s Honzou, jsem na zemi před naším domem, kde jsme se loučili, našla pětikorunu. Nevím, proč mě to napadlo, ale řekla jsem si, že ji budu nosit u sebe a nikdy ji neutratím. Tedy do té doby, než se rozejdeme. A zrovna pár dnů zpátky jsem ji vyndala z kalhot, podívala se na ni a pomyslila si: Kdypak ji asi utratím? nebo spíš: Kdypak se asi rozejdeme?

Včera jsem jela do Prahy za Seržou.
Tradičně jsme se sešly na Václaváku u koně, šly si koupit colu a rum a usadily se na kamenné zídce s výhledem na listnatý strom s uchyceným mikrotenovým sáčkem na větvi, Vltavu, kus Pražského hradu, miliony pramiček a malá kachňátka. Povídaly jsme si o všem možném, a když už jsme colu dopíjely skoro do poloviny a už už tam chtěly nalít rum, který mi zatím klečel u nohou, vycítila jsem, že za námi někdo stojí. V duchu jsem si pomyslela něco ve smyslu: Který idiot po nás chce zase cigára a otočila se. Byli to tři policisté. Upozornili nás, že na veřejnosti ROZHODNĚ pít nemůžeme a kdesi cosi a "Příště by to také mohla být pokuta" a odešli. My jsme ale rebelové a po několika minutách jsme zcela NENÁPADNĚ přelily rum do láhve s colou. Pily jsme. Když už jsme byly lehce upraveny, Serža mi předala dárek k mým dvacátým narozeninám, jež si na mne brousí zuby v pátek. Byl to náramek přátelství, na němž je napsáno I ♥ YOU. To mi přišlo strašně milé, a tak jsem si ho hned dala na levou ruku.
Dál jsme si na té zídce povídaly a já jí řekla o rozchodu s Honzou a pak jsem udělala gesto, které jsem byla rozhodnuta udělat už při jízdě autobusem do Prahy. Z kapsy jsem vylovila tu pětikorunu a řekla Serže, že ji neutratím. To by si nezasloužila. Místo toho jsem ji hodila do jemných vlnek Vltavy, na chvíli rozčeřila vodu a poté se jala klesat. Byla jsem hrozně šťastná, že jsem to udělala, přišlo mi to tak správné.
V půl osmé mi jel z Hradčanské autobus domů, a tak jsme se v sedm vypravily na metro, leč trochu jsme zabloudily, což nám v tu chvíli ale nepřišlo jako žádná katastrofa (ačkoliv jsme se snažily chytnout můj POSLEDNÍ autobus do NS), protože jsme měly tu colu s rumem a taky sebe. Bylo už půl osmé a my se stále ještě brouzdaly pražskými uličkami. Všichni lidé proudící kolem nás nám přišli zpomalení a směšní. Bylo navýsost jasné, že autobus nemůžu v žádném případě stihnout, a tak jsme jely na Zličín a doufaly, že odtud něco pojede. Nejelo, ale to nám náladu zkazit nemohlo; sedly jsme si na obrubník a dál si povídaly. Tedy hlavně já. Už nevím, o čem jsem Serže vyprávěla, jen si pamatuji, že jsem se jedním tématem zabývala snad půl hodiny. Chudák Serža!
Napsala jsem bratrovi sms, jestli třeba takhle náhodou něco nejede do NS, a on mi odepsal, že v půl jedenácté jede autobus z Hradčanské. To se mi moc nepozdávalo, protože jsem měla za to, že o svátky nejezdí, přesto jsme se se Seržou opět vypravily na Hradčanskou. Žel jsme autobus opět nestihly, ačkoliv jsme měly snad hodinu čas! Frnknul nám asi o pět minut. (Tedy pokud vůbec jel.) Nakonec to celé dopadlo tak, že jsme se Seržou rozloučily ("Můžu tě obejmout? Jenom tak...přátelsky."), jelikož už musela na vlak, a bratr pro mě asi do půl hodiny přijel. Díky bohu! Nechtěla jsem být znásilněna. Cestou zpátky v rádiu hráli Karma Police od Radiohead a mně to přišlo jako nějaká sladká tečka, snad skoro jako ZNAMENÍ, a mně se chtělo brečet. Štěstím.

Dnes jsem se šla chvíli projít do přírody a v hlavě mi vyvstalo pár zajímavých vět, a tak jsem si sedla na lavičku, vytáhla z tašky propisku a nějaký papír (smlouva o nájmu maturitních šatů) a napsala na něj tu nebáseň, již vidíte nahoře. Vlastně ani moc nevím, co jsem tím myslela. Pokud to někomu z vás dává smysl, tak je to fajn. Já jenom vím, že jsem šla shodou okolností po stejné cestě jako v pondělí s Honzou akorát opačným směrem. A přišlo mi to takový zvláštní, skoro jsem měla pocit, že na konci té cesty najdu sebe a Honzu rozmlouvající o rozchodu, že se stanu sama sebou, přímo do sebe skočím a ponořím se do svého minulého já, a pak - ruku v ruce s Honzou - půjdeme směrem, kterým jsem měla dnes namířeno, tedy opačným než v pondělí. A všechno půjde pozadu.




V noci spím a přes den sním

2. července 2011 v 20:35 | Bliss |  Noise in my head
Nemůžu tomu uvěřit.
V poslední době jsem snad každý večer vyplňovala popíjením něčeho alkoholického a rozvláčným bavením. Teď trávím již druhý západ slunce v řadě doma a připadám si strašně znuděná. Znuděná a nevyužitá nebo tak něco. Jako by se tam VENKU něco dělo a beze mě to nebylo úplné.
Teď jsem chtěla napsat, že aspoň ta kočka je mi věrná a prodlévá na mém klíně, jenomže dřív než jsem své prsty přesunula z kočičího kožíšku na hladkou klávesnici, prudce se zvedla, zamňoukla, pacičkami se tvrdě odrazila od mých stehen (doufám, že nebudu mít modřiny) a odběhla do kuchyně za tátou. Hm, všichni se na mě rozhodli dnes kašlat. Tak aspoň ti Tata Bojs jsou tu se mnou!
(Ha, teď s nevinným zamňouknutím přišla a sedla si mi k nohám. Jsem zvědavá, co má za lubem.)

Abyste věděli, já bych se klidně sama vypravila do čajovny na vodnici a čaj, ale bojím se, že by mě tam přišel otravovat Z. svými otázkami a já bych nevěděla, o čem se s ním bavit. A nebo ještě hůř - Z. by zůstal sedět na svém obvyklém místě a myslel by si o mně, že jsem trapný asociál, který nikoho nezajímá. No, možná je to pravda.

Co se vlastně takhle v mém životě děje, he?
V pondělí to ještě žilo. Odpoledne jsem při procházce náměstím potkala Dejva. Už z dálky se na mne vesele zubil, když jsme se setkali, pozdravili jsme se a objali se.
(Pokus číslo dvě: Mourinka vášnivě zatíná drápky do mého břicha a šťastně vrní. Táta odešel. Zrádkyně! Přišla si to vyžehlit.)
Dejv, když se ode mě odlepil, řekl: "Teda Ájo, tobě se snad zase zvětšily prsa." Zasmál se, a pak: "Jéé, to jsem asi neměl říkat takhle na úvod, co?" Zasmála jsem se. Domluvili jsme se, že spolu půjdeme večer do čajovny.

(Mám opravdu ráda, když si moje kočka položí packy na mé paže. Jak mám dosáhnout na ž a podobná písmenka? A na myš?!)

Při nesmělém zablikání prvních hvězd jsme se usadili na polštářích a čekali na Z., až nám přinese vodnici. Jahoda a třešeň nebo tak něco. Dejv byl zhulen, znaveně se válel a šimral mě svými havraními vlasy po levé ruce. Pak Z. přišel, nainstaloval nám vodní dýmku na stolek, zamumlal: "...mě miluje," a odešel. Zadívala jsem se na Dejva.
"Slyšel jsi to taky?" zeptala jsem se ho.
"´Mě miluje´? Jo, ale nevím, co říkal předtím."
"Já taky ne. Nerozuměla jsem mu." Vzápětí jsem se začala hurónsky smát. "Co když...haha...co když...chachá...co když říkal: ´Ta vodnice mě miluje´? Hahahahachrochthaha." Smála jsem se asi pět minut, vážně. Tekly mi slzy. Když mě Dejv viděl, začal se smát taky. Nemohli jsme to zastavit. "Víš, že když jsi zhulenej, připadám si taky pod vlivem, a to ani nemusím hulit?" řekla jsem mu pak, když jsem se trochu uklidnila. Ale pak jsem si zase představila Z. jako věčného samotáře, který je pro všechny neviditelný, jen má tu svoji starou, dobrou vodnici, která ho miluje, a začala se opět chichotat.
Při popíjení čaje a pokuřování nás s Dejvem napadlo zahrát si Člověče, nezlob se. Hráli jsme s asi deseticentimetrovými figurkami a obří kostkou na koberci s plánkem na člověče. Pak nás to přestalo bavit. Rozhodli jsme se zahrát si dámu. "Počkej, jak tě vyklepu," ozval se Dejv. "Ani náhodou, já dostanu tebe," opáčila jsem a dostala ho. Jednou. Dvakrát to byla remíza. Pak nás to přestalo bavit.
"Víš, že většinu věcí, který jsem dělal a v kterejch jsem byl dobrej, mě nikdy nebavily? Třeba běhání. Na základce jsem toho vyhrál hrozně moc, ale ve skutečnosti mě to vůbec nebavilo. Chtěl jsem jenom vyhrát."
To já jsem zase lemra, která se nerada pouští do nějakých zápasů, protože se bojí, že nevyhraje, že nebude první, že NEUSPĚJE, napadlo mě, ale nahlas jsem nic neříkala. Jsem rak. A on beran.
Dál jsme si povídali a hudba, ozývající se z repráků u našich hlav, na chvíli ztichla. Nadechovala se, aby mohla do našich duší vnést další píseň. "Kurva, tady to řve!" zvolal najednou Z. do toho ticha. Podívali jsme se s Dejvem na sebe a oba se začali smát. "Celou dobu...to tady řve...a když...je absolutní ticho...tak řekne, že to řve," pověděl mi s námahou Dejv a chechtal se, co mu síly stačily. Znovu jsem se rozbrečela. Z. nám přinesl další uhlík a já ukryla svůj úsměv do dlaně.
Pak jsme si začali povídat o Honzovi. Svěřila jsem se mu, že se moc často nevídáme, a on řekl: "Tak mu napiš, ne? Broučku, stalo se něco?" To mě pobavilo. "To zní divně, my si takhle neříkáme." "A jak mu říkáš? Jane?!" To mě pobavilo ještě víc. "Pane Jane, jak se máte při tomto končícím se čarokrásném dni. Přihodilo se Vám snad něco? Napište! Pokorně prosím. S úctou Vaše Andrea. A děkuji, že jste nad mojí sms strávil svůj drahocenný čas." Dělala jsem si z toho legrácky. Ale nenapsala jsem mu.
Někdy před půlnocí jsme to zabalili, protože mě dost rozbolela hlava. Když jsem usínala, moje já se přesunulo do té hlavy, do centra veškerého dění nad levým okem, a pohladilo to místo něžnou vřelostí. Bolest jako nějaká vlna tiše skápla po spánku, dotkla se vlasů a vsákla se do prostěradla. Spokojeně jsem usnula.

V úterý jsem pravděpodobně měla zkoušku s Óďou a Ondrou. S bicími to bylo najednou něco jiného. Docela to šlo. Rozkousala jsem několik nožiček gumovým medvídkům.

Ve středu jsem to nevydržela a napsala Honzovi, jestli se něco děje. Ve chvíli, kterou jsem zrovna trávila na záchodě zasněně se dívajíc na dveře, mi napsal, že zrovna jede do R., ale pak bychom se mohli sejít. "Najednou," pomyslela jsem si a odepsala jsem mu, že bych mohla až tak od osmi a jestli mu to vyhovuje. Na to už neodepsal. Šla jsem se bavit k P. - slavila své osmnácté narozeniny.
Byla jsme tam samá děvčata. Trochu jsme popily, pojedly a pobavily se. Někdy kolem deváté hodiny večerní mi napsal Honza, že z toho dnes asi sejde, ale můžeme se vidět zítra. Odložila jsem mobil do dáli a napila se sexu na pláži.

Tak jsem ve čtvrtek vyčkávala a Honza se mi skutečně ozval. Napsal mi, že nemůže, jelikož je mu špatně a celý den leží v posteli. Tak fajn, pomyslela jsem si. FAJN! Zbytek dne jsem trávila s Bárou a jejím přítelem a čtením knihy.

Včera večer mne okouzlil film Spalovač mrtvol. Pak se mi zdály divný sny.

Dnes má Honza narozeniny, ha! Tak jsem mu aspoň popřála formou sms. Radši bych ho ale objala a popřála osobně. Čeho se sakra bojí?!