Srpen 2011

Víkendové střepiny

29. srpna 2011 v 19:31 | Bliss |  Noise in my head
Slunce se večer barví do krvava, aby pak ráno mohlo znovu vstát a zacelit rané rány. Obloha svojí šmolkovou modří dráždí sítnici a vítr jemně prohrabuje lidem čupřiny. Léto vydechuje svůj poslední příděl, a podzim neváhá škubat za kliku. Všechny kolem mě pomyšlení na podzim otravuje, jenom já tak nějak v koutku duše jásám a pohledem pronikám do červenajících se šípků.
O víkendu jsem ale nemeškala a uctila léto poslední prázdninovou akcí, jež se konala u nás ve městě. Bylo to přesně tohle:
Všechno začalo na vlakovém nádraží. Slunce se mi neurvale zakusovalo do kůže, sluneční brýle se co chvíli vydávaly na cestu dolů po mém nosu a Jacques ležel pod lavičkou, na které jsem seděla, usilovně dýchal a občas se bavil tím, že se snažil mezi své tesáky chytit vosu. A pak konečně přijel vlak a vystoupila z něj Serža a mně to přišlo takový trochu neskutečný, že ještě nedávno jsme se znaly jen "imaginárně" (díky blogu) a teď má u mě trávit víkend. Usmály jsme se na sebe a vydaly se na cestu ke mně domů.

Bylo pět hodin a my zamířily na Dvorek, kde měl být zahájen první den SPT. Den, který byl věnován akustickým kytarám. Zahráli v něm písničkáři, které můžete vidět na pravé straně plakátu. Jako první začal válet na španělku TK a my si na to se Seržou šly dát pivo.
Těch piv bylo víc, vlastně ani nevím kolik. Bylo horko a člověk se potřeboval ochladit, znáte to. Z písničkářů, kteří toho dne hráli, mi nejvíce utkvěl v paměti (a to asi jen proto, že je to můj bývalý spolužák ze základky, takže jsem ho pozorně vnímala) a samozřejmě duo Raye z The Roads a - pozor, pozor! - Alberta z Charlie Straight, který pro tento večer přijel až z Třince. A vlastně možná nejlepší událost toho dne byla after party v čajovně.
Nějak po desáté celá akce skončila a většina lidí - a samozřejmě i my se Seržou - se ještě vydala do čajovny. Vyndaly se ven na silnici stoly a židle (a čaje, vína, vodnice...) a všichni si různě poposedali; na koho se nedostala židle, sedl si na obrubník chodníku nebo rovnou na silnici či zůstal stát a prostě jenom nasával atmosféru. A ta byla nádherná! Všichni se na sebe usmívali, povídali si, pili, kouřili nebo prostě jenom tak mlčky na sebe hleděli a nechali mluvit svoje duše. Zapálily jsme si se Seržou retko, které jsme vyžebraly u Lukáše. Braly jsme to jen jako jakousi slavnostní cigaretu, když jsme se takhle my dvě našly a splynuly. (No...později jsme si daly ještě jednu, protože nám ta první setsakra zachutnala, ale poté, co jsme dokouřily tu druhou, jsem neurvale zadupla nedopalek - a bývala bych ho svým podpatkem zaryla hluboko do země nebýt asfaltky - s tím, že právě přestáváme kouřit.) Seděly jsme na obrubníku, pozorovaly lidi a poslouchaly zpěv právě hrajícího kytaristy. U dveří čajovny byl totiž mikrofon a židle, takže si tam mohl kdokoliv sednout a zahrát. Najednou si vedle nás sedli Albert s Rayem. Ray si s sebou přitáhl futrál, v němž odpočívala kytara (nebo jsem aspoň předpokládala, že je uvnitř kytara, třeba tam měl kalašnikov, haha) a postavil na něj sklenky a džbán vína. Albert svíral v rukou mističky s rozinkami a wasabi.
"Nedáte si?" řekl a zadíval se na mě a na Seržu, a tak jsme si daly. Strčila jsem do pusy wasabi od Alberta a přitom si pomyslela, že spousta fanoušků Charlie Straight by dala já nevím co za to, aby s ním mohla mluvit (natož jíst wasabi, haha), a my dvě jsme k tomu přišly jako slepej k houslím. Potom za nimi přišel J. a Albert se před ním začínal úplně rozplývat, fakt tam málem roztál! Řekl mu, že ještě nikdy nezažil, aby se u nich v Třinci takhle po koncertě někam šlo a všichni se vzájemně bavili a hráli si před sebou na kytaru, jako by se znali minimálně sto let. Ten kluk ušatá z toho měl málem slzy v očích. Ale já se mu vůbec nedivím, i mě ta atmosféra málem dostala do kolen a připadala jsem si nějak melancholicky naladěná, ale zároveň tak nějak šťastně melancholicky. Serža, jak se mi přiznala, byla na tom úplně stejně. O půlnoci vše skončilo a já se Seržou šla domů spát.

Sobota, panečku, to bylo něco!
Jakýsi neoficiální začátek se konal od tří hodin v čajovně, kde dva kluci promítali vlastnoručně natočený dokument o Indonésii, kterou s ještě další skupinkou lidí navštívili. Do čajovny zavítalo velké množství lidí, takže pomalu ani nebylo kam si sednout, zašprajcly jsme se proto se Seržou na lavičce a přitiskly k retům šálky s jablečným pu-erhem. Želbohu začalo během dokumentu neurvale chcát, takže když jsme se před pátou vyskytly se Seržou venku, místo na Dvorek zamířily jsme ponejprv k nám pro deštník.
Díky počasí, který si z nás asi chtělo udělat prdel, nepřišlo moc lidí. Obvykle to bývá tak, že na druhý den, kdy už se hraje na elektrické kytary a bicí, přijde víc lidí než v den první, tedy akustický. Tentokrát to ale bylo opačně. Zpočátku byla návštěvnost chabá a to si ti kluci snaživí nezasloužili.
Na všech lavičkách by se dalo plavat, jak byly mokré. Stály jsme proto uprostřed dvora s kelímky piva bezpečně ukryty pod deštníkem. Sobotní set koncertů odstartovala kapela CMN. Byla to legrace! Za bicí usedl J., který na ně sice kdysi hrával, ale nyní škádlí krky kytar, basu do ruky vzal N., jenž také kdysi na tento nástroj hrál, ale teď rozjíždí kytarový sóla o sto šest, další kluk hrál na klávesy a do všeho zpíval (nebo spíš rapoval) Matěj, kterej byl spálenej jak paprika. Jeho oči nabraly červený nádech a horoucně se leskly. Ocelové mraky, z kterých neustále crčely vodopády, však klukům nezkazily náladu, bylo vidět, že je koncert neuvěřitelně baví (a bodejť by ne, když byli pod střechou) - pořád se na sebe i na nás diváky smáli a hráli jako o život. Vstřebávat jejich energii do sebe, to bylo něco!
Po nich zahráli NSS. Byli to tři kluci - dva z nich rapovali a jeden občas zazpíval nějakej ten vokál a mezitím si připaloval jednu cigaretu od druhý a popíjel cosi z průhledné flašky s čirou tekutinou. Tohle mě zas tak moc nebralo a nejenom kvůli tomu, že se jednalo o rapování, kterému neholduji, spíše to bylo proto, že klukům nebylo moc rozumět, což je zrovna v rapování dosti důležité. Ke konci jejich setu dokonce vypadla na chvíli elektřina, takže svůj koncert (díkybohu? ale snaha se jim upřít nedala) o něco zkrátili.
Pak už nástroje do ruky vzali PL. Jméno této kapely mi bylo povědomé, avšak vůbec jsem nevěděla, co a jak hrají. Nasunuly jsme se se Seržou úplně dopředu k podiu, protože tam bylo kousek suchého místa; mohly jsme tak tedy odložit deštník a užít si koncert jaksepatří. Bohužel to mělo jednu vadu. Díky repráku, který byl hned přede mnou (a z kterého jsem napůl ohluchla), jsem většinou slyšela jen řvát kytaru a všechno ostatní - bicí, basa, ale hlavně zpěv - bylo trochu utlumeno, tudíž jsem například skoro vůbec nerozuměla, o čem zpěvák zpívá. Ale baskytarista měl pěkný kalhoty, zpěvák se zase podobal Honzovi Muchowovi, kluk, co obsluhoval synťák, byl celej hezkej, kytarista se při hraní sól bláznivě šklebil a bubeník byl...prostě bubeník. Jo. Ta kapela měla něco do sebe.
Pak na podium nastoupila Z. Tedy abych to upřesnila - nenastoupila jen na podium, zima byla naprosto všude! Na chvíli se mi i rozdrkotaly zuby a pivo rozhodně nezahřívalo. Když se zrovna nehrálo, chodily jsme se Seržou do ZUŠky, kde bylo aspoň TROCHU teplo. O to horší byl ale pak šok, když jsme vyšly do Sibiře, co byla venku. Naštěstí ale aspoň přestalo pršet. Z. byla docela fajn. Alespoň byla lépe nazvučená než-li předchozí kapela. Slavnostně jsem vytáhla z tašky cigaretu, kterou mi před třemi lety přivezla Anežka z Číny a kterou jsem původně nechtěla vykouřit, ale obě jsme se se Seržou shodly na tom, že v ten den je ta pravá chvíle. Že my dvě tu pravou chvíli tvoříme. Zapálila jsem ji a párkrát potáhla (chutnalo to jako seno, panebože, co to v tý Číně kouří?) a předala ji Serže. Kouřily jsme naše poslední společné retko a cítily se jaksi zvláštně. Připadalo mi, že takhle je to správný. Že ta cigareta celou dobu čekala v šuplíku na tu chvíli. Vyčkávala, až mi Serža napíše na blogu o setkání, až se párkrát sejdeme v Praze, a nakonec až ji pozvu k nám do NS na festival, kde ji vykouříme. Najednou mi to všechno přišlo tak neuvěřitelné...
Poté už mezi nástroje naběhli PTT. Na tuhle kapelu jsem se dost těšila, i když se přiznám, že do té chvíle jsem od nich nic neslyšela, avšak název mi byl víc než povědomý, tudíž jsem byla zvědavá, co předvedou. A předvedli se dost! Skvělá kytarovka, na kterou jsem různě poskakovala a vrtěla se do rytmu (aspoň mi už nebyla zima). Stála jsem někde v první řadě a vedle mě poskakoval N. V jedné chvíli zpěvák a kytarista v jedné osobě slezl z podia a přistoupil k nám a najednou se ocitl mezi náma a prostě tam jenom tak stál a hrál na kytaru a pak sebou různě škubal a skoro až tančil, tančil s kytarou a s kabelem a se vzduchem, jeho boty kreslily neviditelné čáry po dlažbě, tančil a jeho prsty rozkošnicky dráždily struny kytary. Pohyboval se dopředu a dozadu a na chvíli jsem taky myslela, že na mě prostě spadne - vypadalo to, že nic kromě hry a svého těla nevnímá. Byl tak blízko, mohla jsem se ho dotknout, mohla jsem ho zatahat za drobný plnovous nebo mu prohrábnout vlasy, mohla jsem mu z ruky vyškubnout trsátko a zahrát C-dur, ale nic z toho jsem samozřejmě neudělala, jen to moji bláznivou mysl napadlo. Pak si stáhl kytaru z těla a zvedl ji do vzduchu a chvíli to vypadalo, že s ní praští o hranu podia, ale nakonec ji něžně - tak něžně, jako by na postel pokládal svoji milenku - položil, vyšvihl se nahoru a na krk pověsil další kytaru. Koncert zase pokračoval v plynulém tempu. Extáze ale neskončila.
Jako poslední se předvedli VS. Zahráli samý svižný písničky z jejich repertoáru, za což jsem jim byla neskonale vděčná, anžto zima - pokud jste se nehýbali - byla opravdu neuvěřitelná. V tu chvíli léto vůbec neexistovalo. Lidi na sobě měli deky nebo si půjčovali oblečení horkokrevnějších diváků (tohle nechápu, buď se museli zmítat v horečce, nebo do sebe naklopili minimálně dvacet panáků) jako třeba jeden kluk, tuším, že se jmenoval Karel, jenž na sebe navlékl dámskou (!) bundičku. Vypadal směšně. VS byli príma, jak jinak. Ještě jsem nezažila žádný jejich koncert, který by se mi nelíbil. Vždyť jsou to přeci mí staří známí VS! Na mikině jsem měla připnutou jejich placku, kterou mi tehdy - myslím, že na začátku roku 2008 nebo tak nějak - daroval N.
A pak přišla půlnoc a my se se Seržou rychle spakovaly a za několik desítek minut byly víc než vděčné, když nás obemkly teplé peřiny. Zhasla jsem světlo a ještě chvíli se rozmazaným pohledem dívala na hvězdy na mém stropě, které se snažily zářit. Pak jsem usnula.

V neděli bylo jako naschvál zase pěkně. Proto jsme se Seržou vzaly Jacquese na vodítko a šly se projít do přírody, kterou tady všude v NS máme. Snažila jsem se jí ukázat všechny možný kouty, kam občas na procházkách se psem zamířím a o kterých píši, a Serža byla nadšená. Najednou se před ní zhmotňovaly věci, o kterých píšu. Nejenom ta příroda, ale také můj domov, mí rodiče, kamarádi..., a to mi přišlo svým způsobem strašně kouzelné a rozkošné. Byla jsem pyšná na to, že jí můžu ukázat to, jak žiji. Po procházce jsme si pustily film Šeptej a pak už byly tři hodiny a já ji společně s Jacquesem vyprovodila na vlak. Cestou jsme úplně náhodou potkaly Dejva, jenž zrovna kráčel od vlaku, takže jsem jí nakonec mohla ukázat i jeho (původně měl i on spát u mě o víkendu, ale nakonec nemohl přijet, a byly jme proto trochu zklamány).
Na nádraží jsme přišly akorát. Asi dvě minuty nato přisupěl vlak, takže nezbývalo moc času na nějaké dojemné loučení. Jen jsme se objaly a usmály se.
Kráčela jsem domů sama a pořád se tak nějak podivně usmívala. Slunce mě hřálo na duši. A nejen slunce.

Jak jsem se bavila

24. srpna 2011 v 12:54 | Bliss |  Noise in my head
Dnes ráno jsem do sebe soukala housku s třešňovou marmeládou a četla si noviny. Jeden článek mne zaujal natolik, že jsem ho celý přelouskala a podivila se. Stálo v něm, že téměř jedna desetina obyvatelstva České republiky je těžce závislá na alkoholu a dalších 80% občas rádo něco popije. Že prý si už ani nedovedeme představit zábavu bez alkoholu. Ale vždyť je to pravda! Nějak si nedovedu představit, že bych šla do knajpy jenom na Sprite nebo Colu. Ne že bych se bez piva neuměla bavit, leč s ním je to přeci jenom o něco lepší. (A navíc se s ním dá hrát moravská!)

No hele, třeba v neděli. Sešla jsem se na Rohu s P., Mírou, Míšou a Hankou. Jak slova plynula, tak i pivo proudilo do mého hrdla. Já se tím pádem stávala víc uvolněnější a veselejší. Večer nabyl jiné dimenze.
Nakonec kolem jedenácté všichni odešli a zanechali mě venku sedět samotnou. Otočil se na mě chlápek od vedlejšího stolu, jehož pes mi zrovna olizoval kolena. "Vás nikdo nehlídá?"
"Zatím ne, ale já tu čekám na kamaráda," odvětila jsem a bylo tomu přesně tak. Seděla jsem u stolu, tma mě hladila po zádech a poloplný půllitr na mě šibalsky mrkal.
Po chvíli přijel na kole Roman. Usadil se vedle mě.
"Tak co je novýho?"
"Uhm..." Začala jsem mu vyprávět o Honzovi a Janě.
"No jo, když jsem jel sem, tak jsem je zrovna potkal. Ptal jsem se, jestli nechtějí jít taky, ale říkali, že by to asi nebyl nejlepší nápad."
"No vidíš. A já bych je vlastně i docela ráda viděla," špitla jsem potichu a usrkla piva.
Roman dostal od někoho ubalenou cigaretu, a tak si zapálil. "Chceš?" nabídl mi. Chtěla jsem.
Vyprávěl mi o táboře a taky o A., s kterou mu to nevyšlo, protože prý není připravená na vztah. Tomu jsem se fakt upřímně zasmála. Tady prostě nikdo neví, co chce. Na oplátku jsem mu pověděla o uplynulé noci. Jak jsem spala s dvěma kluky v jedný posteli. "...ale bylo to divný. Asi jako tenkrát s Pavlem - nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to chci."
"A se mnou...jsi chtěla?"
"No...," zadívala jsem se na něj, "s tebou to bylo něco jinýho. Ty ses mi...vždycky líbil. Už tenkrát, jak jsem vás poznala; tebe a Honzu. Líbili jste se mi oba, ale...prostě jsem začala chodit s ním."
"Aha. Tak to jo." Potáhl si z retka. Zadívala jsem se do dáli na vzdouvající se mlhu.

Brázdili jsme ulicemi směrem ke mně. Chvíli jsem se snažila jet na Romanově kole, ale byla jsem opilá; nešlo to.
Když jsme stáli před naším domem, řekla jsem mu: "Nechceš jít k nám podívat se na Šeptej?" O tom filmu jsme se toho večera bavili v knajpě; ještě ho neviděl. "Aby to nedopadlo jako tenkrát, když jsme se dívali na Samotáře."
"Haha! No..." Už jsem nic neříkala. Nechtěla jsem ho rovnou znásilnit nebo tak něco. Chtěla jsem jen, aby mne objímal, protože jsem cítila, že přesně tohle potřebuji. Zašli jsme do domu a zavřeli za sebou dveře.
No dobře. Zpočátku jsme opravdu jen leželi vedle sebe, dívali se a Roman mě přitom objímal. Ale nakonec to dopadlo trochu jinak a z toho filmu jsme moc neměli. Ale nijak nám to nevadilo.
Ráno jsme postávali u domovních dveří. Řekl mi, že odjíždí na tři týdny do Bulharska a že bude mít takovou malou rozlučku v čajovně, kde budou mimo jiné i Honza s Janou. "No...jestli budeš chtít, tak můžeš přijít."
"Uvidím."
Políbili jsme se a odešel.

Večer jsem pak vysedávala v knajpě s P. a J. Hrály jsme karty a já pila pivo. Okolo deváté jsme se rozloučily; zamířila jsem do čajovny. Srdce mi bušilo.
"Ahoj," pozdravila jsem všechny zúčastněné a posadila se vedle Romana. Zpočátku jsem se bavila hlavně s ním a Tomášem, který kousek ode mě popíjel nějaký černý čaj. Bylo mi ale jasné, že nemůžu úplně ignorovat levou stranu, kde seděli Honza s Janou, tudíž když jeden z nich mluvil, dívala jsem se na ně a zjistila, že mi to vlastně vůbec nevadí.
V jednu chvíli jsem se zamyšleně dívala po interiéru čajovny, když můj pohled zabloudil do jednoho z rohů. Uviděla jsem tam ležet malou bílou věcičku. "Jéé," zvolala jsem, zvedla se a vzala to do ruky. Byl to ping-pongový míček s obrázkem tří lidí (jeden černý a dva bílí) a s nápisem "Happy People". Ten míček tam někam v sobotu zahodil Dejv a my ho pak nemohli najít. Teď teda bylo pondělí a já ho držela v ruce a byl na něm ten nápis, Happy People, a mně to přišlo jako nějaký znamení. Usmívala jsem se jen pro tuhle drobnost.
Tomáš ubalil brko a my šli všichni ven. Stáli jsme tam v kruhu a přišel za námi i pan C. Začala jsem se smát. Přišlo mi to, jako kdyby se supi slétávali u mršiny.
Podávala jsem joint Janě. Loupla očima po Honzovi. "On to nemá rád."
"Ale prosím tě. On se vůbec nekouká." Ale Honza se koukal, jen se na nás zakřenil a šel se radši někam projít s A. Přišli akorát, když jsme dohulili.
"No nic, tak my už se půjdeme vyspat," řekl Roman a Tomáš, který měl příští den odjíždět do Bulharska s ním, rozvážně přikývl. Oba jsem je objala a popřála jim šťastnou cestu nebo něco takovýho. Už skoro odcházeli, když jsem za nimi ještě zavolala: "A vraťte se!"
Nějakou chvíli jsme ještě postávali před čajovnou, popíjeli víno a užívali si čerstvý noční vzduch a hvězdy. Pak jsme se taky vydali na cestu domů. Jana s Honzou před námi a já s A. za nimi. Rukama se drželi kolem pasu a v ten moment, to, jak se drželi, jak spolu mluvili v čajovně, jak se k sobě chovali, v ten moment mi teda došlo, že takhle je to asi správný. Že se k sobě asi přeci jenom hodí víc, než jsme se k sobě s Honzou hodili my dva.
A v ten okamžik jsem nebyla úplně nejšťastnější člověk na světě, ale byla jsem tak nějak podivně ráda. Fakt. I třeba za to, že my tři se dokážeme po tom všem normálně bavit. A to je přece príma, ne?

Jak jsem byla nucena procitnout

21. srpna 2011 v 14:54 | Bliss |  Noise in my head
Mám chuť nakreslit svoje myšlenky na obrovský plátno, rozedřít si prsty až do krve o struny baskytary nebo napsat bestiální povídku či báseň. To jsem vlastně možná měla včera večer opravdu udělat a nic by se nestalo. Ale ono by se to stalo tak jako tak, akorát později...

Všechno začalo zcela nevinně o páteční večer. Nějak jsme se domluvily s Karolínou, kterou už jsem neviděla asi tak milion let, že zajdeme na pivo. Popíjely jsme zrovna v knajpě, když mi napsal Honza, jestli tedy přijdu do toho stopu, jak jsme byli domluvení. Tak jsme do sebe naklopily půllitry a přesunuly se o pár metrů dál. Vešla jsem do nonstopu jako první, tudíž se mi hned naskytl pohled na tři Honzy a...Janu!
Co TA tady dělá, pomyslela jsem si, ale zas tak moc mě to vlastně nepřekvapilo. Usedla jsem na židli a byla nervózní. Plynuly mezi námi řeči, ale já je moc nevnímala. Místo toho jsem si všímala letmých pohledů, které na sebe vrhali Jana a Honza, a bylo mi to nějaký divný. Dokonce mi neušlo, jak ji lehce (skoro až něžně jako to dělával mně!) přejel rukou po zádech, když se zvedl ze židle a procházel kolem ní, aby si došel pro pivo.
Když pak Jana odešla na záchod, měla jsem chuť jít za ní a zeptat se jí na rovinu, jestli teda spolu chodí nebo jako sakra co?! Zůstala jsem sedět.
Hráli jsme biliár a pak taky fotbálek. Dala jsem Honzovi dva rychlé góly a posměšně se na něj zadívala. Měřili jsme se pohledem asi deset vteřin, vlastně mi to přišlo jako celá věčnost jako v nějakejch blbejch filmech, a já měla chuť vyškrábat mu ty jeho modrý oči.
No, někdy kolem půlnoci jsme se vydali na cestu domů. Ti dva zbývající Janové měli spát u Honzy a my si s Janou dělaly srandu, že bychom mohli spát všichni v jedný posteli.
"To teda ne, já budu spát ve spacáku na zemi," řekl Honza.
"No já klidně budu spát s klukama, mně to nevadí," na to Jana.
"V tom případě kdo pak bude spát se mnou ve spacáku...?" zeptal se Honza a zadíval se přitom na mě.
Nemůžou spolu přece chodit, když vedou takovýhle řeči! pomyslela jsem si. Pokrčila jsem rameny.
Nakonec ale u Honzy spali jen dva Janové, jak to také původně bylo domluveno. Šla jsem se z toho vyspat do vlastní postele.

Včera kolem poledne jsem se šla podívat do sportovního areálu, kde se konal turnaj místních fotbalových družstev. Mohl si tam zahrát každý, kdo chtěl, pokud dal dohromady pětičlenné družstvo. Já to šla omrknout, protože tam kromě Honzů hrál i můj bratr. Dění na hřišti nebylo zas tak zajímavé, proto jsem se začínala rozhlížet po divácích. Spatřila jsem Dejva. Usedli jsme na kamennou zídku a zapálili si cigarety. Vášnivě jsem hovořila o minulém dni.
"Třeba chtěl, abys žárlila."
"No...tak to se mu povedlo!"
Ještě nějakou chvíli jsme spolu rozmlouvali a pak se vypravili na koktejl do kavárny.
"Moje duše se láme!" řekla jsem mu při další cigaretě.
"Už to neřeš a pojď si zahrát biliár," na to Dejv. A tak jsem se odreagovala.

Večer jsem se s Dejvem znovu setkala, tentokrát byl v čajovně i s kamarádkou Romčou.
Kouřili jsme retka a já, už ani nevím, jak mě k tomu přinutili, protože jsem se trochu styděla, jsem začala zpívat svoji píseň.
"To je úžasnej text!" řekla Romča. "Měla bys psát dál."
"No, díky. Vlastně už jsem dlouho nic nenapsala. Možná bych měla zase k něčemu zasednout..."
Když jsme se pak kolem jedenácté loučili, jelikož oba chtěli chytnout vlak do S., nechtělo se mi ještě spát.
"Jdi domů a napiš nějakej text," pověděla mi Romča.
Šla jsem domů, sedla si na postel a pak mi přišla sms. Od Honzy. Jestli prý nechci přijít na hřiště na jakýsi večírek. Hektolitry alkoholu a tak. To bych nebyla já, abych se tam neocitla...

Kráčela jsem zrovna ulicí ke hřišti, když jsem uviděla, že mi jde Honza naproti. Pozdravili jsme se, na uvítanou mi dal na obě tváře pusu.
"Ty už musíš bejt dost opilej, co?" zeptala jsem se ho s kapkou sarkasmu v hlase.
Nepostřehl ho. "No jo...ale jen trochu."
Seděli jsme v kroužku na tartanu. Já, Honzové a ještě dva tři kluci. Zkoumali jsme hvězdy, každou chvíli jsem nahýbala kelímek s pivem ke rtům.
Pak jsme s Honzou osaměli.
"No...jak moc jsi opilá?"
Tušila jsem, že mi chce něco říct.
"Trochu," zalhala jsem. Vlastně jsem byla úplně střízlivá. "Hele, ani mi nic nemusíš říkat. Ty...chodíš s Janou, že jo?"
Přikývl.
"TO JE NEUVĚŘITELNÝ! Ty se se mnou rozejdeš proto, že nechceš vztah, a měsíc na to začneš chodit s Janou?! Děláš si ze mě prdel?!"
"Já...já vím. Myslel jsem, že ho nechci, ale...prostě někdy to tak přijde a..."
Připletl se k nám můj opilý bratr. "Prosím tě, nech nás teď!" řekla jsem mu. Vydali jsme se s Honzou na cestu domů, můj bratr se vláčil asi padesát metrů za námi.
"Já mám chuť ti vrazit takovou facku!" křičela jsem na Honzu. Nesnášela jsem ho. Strašně moc jsem ho v tu chvíli nesnášela.
"Copak nevíš, jaká je? Jak to vlastně chcete udělat, když teď bude studovat v Ústí?! Vždyť tam prošuká celou kolej! Jak ti sakra bude, až tě podvede?!"
"Já nevím, já prostě NEVÍM! Chci to jen zkusit, nevím, co z toho bude, třeba se taky za měsíc rozejdeme, já fakt netuším..."
Seděli jsme pak asi ještě hodinu na náměstí a pořád jsme to rozebírali. Chvíli tam s námi byl i můj bratr a snažil se to urovnat, utěšit mě, vlastně to bylo od něj hezký.
Nakonec jsem tu facku ale Honzovi stejně dala. Chtěla jsem mu fyzicky ublížit, úplně ho ZLOMIT, ale zmohla jsem se jen na jeden blbej políček.
Pak jsem se trochu uklidnila. Nechtěla jsem mu už nic vyčítat, protože jsem ho na jednu stranu chápala. Já sama se v sobě nevyznám, nevím, co chci, a pravděpodobně to neví ani Honza. A tak prostě zkouší. Nemůžu mu v tom nijak bránit...
Schoulila jsem se mu do náruče, připadala jsem si, jako by se se mnou právě rozešel. Jako by ve mně něco umřelo.
"Chápeš ale, že to teď bude strašně divný, až se uvidíme?" zahučela jsem.
"Já se s tebou ale kvůli tomu nechci přestat bavit."
"Já s tebou taky ne... Ani s Janou," dodala jsem po chvíli.
Pár minut nato jsme se zvedli a vydali se na cestu domů. Připojili se k nám i oba Janové, kteří celou dobu pařili někde na diskotéce. Jeden z nich se ke mně lepil, nechala jsem ho. Všichni čtyři jsme mířili k Honzovi. Ano, i já. Měla jsem v plánu celý večer zakončit paradoxní tečkou.
Honza si ustlal na zemi a já si užívala v JEHO posteli se zbývajícími dvěma. O sex mi v tu chvíli vůbec nešlo. Nepotřebovala jsem ho. Vlastně jsem ho ani nechtěla. Jediný důvod, proč jsem do toho šla, byl ten, že jsem chtěla vyzkoušet trojku. A vůbec jsem se při tom nesoustředila na osoby nade mnou nebo vedle mě nebo pode mnou. Jediný člověk, na kterého jsem v tu chvíli myslela, spal o kus dál na zemi se špunty v uších.

No dobře, já vím. Takhle to zní celý dost uboze. Ale ráno se ukázalo, že je fakt moudřejší večera. Probudili jsme se všichni asi v osm a povídali si až do jedenácti. Honza nám udělal snídani, dívali jsme se na sebe, smáli se...skoro jako by se v tu noc mezi námi nic nestalo. Jako by to byl jen nějaký sen. Ale sen to nebyl a já to pochopila. Prostě jsem se rozhodla hodit to za hlavu.
Když jsme se pak předtím, než jsem odešla domů, loučili, chtěla jsem mu říct, že to půjde, že to bude dobrý. Ale stáli kolem nás i další dva Honzové a já to nechtěla říkat před nimi.
"Tak čau," pověděla jsem jen a otočila se k nim zády. Vydala jsem se na cestu domů.

Všimli jste si, že ze slova nadpis se moc slov utvořit nedá?

18. srpna 2011 v 23:00 | Bliss |  Noise in my head
To bylo takhle v pondělí. Udeřila osmá hodina večerní a já do sebe klopila nějakej čaj, když tu náhle ticho pokoje prořízla píseň Moving to New York od Wombats. Volal mi Ondra, jestli si prý nechci jít zahrát na Š. Zpočátku jsem byla natolik zmatená, že se mi chtělo říct: "My máme jako někde nějakej koncert, jo?" Haha. Naštěstí mi hned došlo, že Š. je výraz pro Óďovu špeluňku (nebo-li zkušebnu) s děsně nízkými dveřmi, o který se každou chvíli praštíte. A tak jsem souhlasila, jasně že přijdu. V poklidu jsem se ještě najedla a dopila ten čaj, načež jsem na svoje záda nahodila baskytaru a vyrazila na bestiálně ukrutně dalekou cestu k Óďovi.
Zrovna jsem si to pomalými kroky šinula kolem Honzova domu, kde se shodou okolností u plotu vybavovala jeho matka s nějakou ženou, když náhle práskly domovní dveře. Loupla jsem očima doprava; Honza kráčel k brance. Střetli jsme se pohledem, pozdravili se a...šla jsem dál. Jak jinak. Ale stejně mi to pak nedalo, abych se párkrát neohlédla. Měl namířeno přesně opačným směrem než já. Ale jestli mě moje čočky neklamaly, taky se ohlédnul. Hm.

"Vy to tady v P. máte stejně tak úžasný!" řekla jsem, jakmile jsem vkročila do zkušebny. "Všimli jste si tý mlhy, tý páry? Jak se zvedala z lesů a obkličovala celej tenhle kraj. To je fakt úžasný. To je fakt úžasný." Nenacházela jsem slova. Ondra mi přizvukoval, i jeho to zaujalo. Aspoň někoho. Zdá se být stejný poeta jako já.
Hráli jsme asi jenom hodinu nebo tak nějak. Ve čtvrt na jedenáct jsme to zabalili, anžto by se kvůli nám O. rodiče nevyspali. Óďa nám začal pouštět nějakou hudbu na notebooku. Ani nevím, koho z nás to napadlo, ale najednou jsme si ty písně pouštěli pozadu. Některá kytarová sóla tak zněla skoro líp než popředu. A na konci Smells Like Teen Spirit Kurt vyřvává I hate you.
No, bylo to vlastně docela strašidelný. Seděli jsme na gaučích při ztlumeném světle a pouštěli si pozadu rozličné songy, jestli v nich třeba není nahrán nějaký tajný vzkaz jako v případě Smells Like Teen Spirit. Skoro mi to připadalo, jako bychom vyvolávali duchy nebo tak něco. Hlasy některých zpěváků zněly pozadu opravdu hrozivě. Někdy před půlnocí jsme se rozhodli jít domů.
Stáli jsme před Óďovým domem a dívali se kolem sebe. Na poli se převalovaly cáry mlhy, stromy se díky tmě a té mlze staly jen nejasnými obrysy v dálce. Obrysy, jež mohly být ČÍMKOLIV! Otřásla jsem se. Rozloučili jsme se s Óďou a vydali se na cestu domů. Prošli jsme pod mostem a zastavili se u uličky, která vedla do neznáma. Alespoň tak to v té chvíli vypadalo. Mlha ji skoro celou pohlcovala, viděli jsme jen na pár metrů. Ta ulička byla z obou stran obehnána kamennou zdí, která se díky mlze a měsíčnímu svitu vztekle leskla.
"Řeknu vám, že kdybych tamtudy musel jít domů, tak tady stojím až do rána a ani se nehnu," řekl Ondra. Zasmáli jsme se, ale tak nějak podivně. Ta mlha, ta tma, ta zídka...to všechno mě přitahovalo svým tajemnem, ale zároveň už jsem chtěla být od toho místa na kilometry daleko. Nechali jsme uličku uličkou a pokračovali v cestě. O kus dál se s námi Ondřej rozloučil a já pokračovala sama s Ondrou. Na zádech jsme si nesli kytary.
"No a znáš takovou tu bluesovou legendu?" zeptal se náhle Ondra, když jsme kráčeli kolem hřbitova. Kříže v dáli se hrozivě tyčily do tiché noci.
"Radši ji snad ani nechci slyšet..."
"Ne, to není zas tak hrozný. Ale říká se, že když budeš o půlnoci stát s kytarou na zádech na nějaký křižovatce, tak se ti zjeví ďábel nebo satan, a když mu upíšeš svoji duši, tak ti na oplátku dá věčnou slávu."
"A přijde si pro tebe ve dvaceti sedmi, ne?"
"Haha. No... Nevím ale, jestli to platí i na baskytaristy. Ale je fakt, že když jsme stáli tam dole v P., tak myslím, že zrovna půlnoc byla."
Tak tohle mi řekl a pak jsme si popřáli dobrou noc. Šla jsem domů sama a přemýšlela nad uplynulým večerem.
Satana jsem nepotkala. Vlastně jsem nepotkala nikoho. Noc spala.

V úterý jsem jela s Š. a P. za Mírou do R. V jedné roztomiloučké knajpě jsme si dali pár piv. Mírovy oči se na mě nějak divně koukaly. I když ani já jsem hned neuhla pohledem, když jsme se na nějakou chvíli střetli. Co to má jako znamenat? Asi nic. Jen mi chybí sex.

Ve středu navečer jsem se procházela s Š. městem, když tu náhle kolem nás projelo auto. Ihned jsem na sedadle spolujezdce identifikovala mávající Janu, takže jsem taky zvedla ruku na pozdrav a zasmála se. Naštěstí asi už neviděla, jak mi úsměv ztuhl na tváři, když jsem poznala, že za volantem sedí Honza, jenž mi taky mával. To všechno se odehrálo asi ve dvou vteřinách.
"Panebože! Určitě si vyjeli někam do přírody zašukat," sdělila jsem otráveně Š. Říkám si: No a co? I kdyby si skutečně jeli užít. Vždyť na tom není nic špatnýho. Jde jenom o sex. Ale pak mě to stejně začne žrát. Ale proč? Závidím jí snad, že ona může, a já ne? Měla bych se sebou něco dělat.
Později toho večera přijel Míra, anžto slavil své devatenácté narozeniny. Usídlila jsem se s ním, P. a Š. v knajpě, jak jinak. Popíjela jsem zrovna třetí pivo, když Míru napadlo, že bychom si mohli dát panáka. Nějak mě nenapadlo nic jinýho než rum s citronem. Rum! Rum, kterej nesnáším. Leč doufala jsem, že s tím citronem to bude dobrý (posledně mi chutnal) a taky jsem si říkala, že je to pořád lepší než zelená, kterou si objednala Š. Tak jsem to do sebe nalomila a nebylo to tak špatný. Jeden panák, proč ne. Ale vzápětí Míra řekl kouzelnou formuli: "Tak popojedem, né." A jelo se! Nechtěla jsem to míchat, a tak jsem si objednala další rum. Celkem byly čtyři v opravdu krátké době.
Jak jsem byla opilá, napsala jsem Romanovi, jestli nechce přijít na jeden chlazenej kousek. Odvětil mi, že zrovna želbohu popíjí v R.
Pak mi napsal Honza (jo! sám od sebe!), že se omlouvá, že mi nenapsal (v tu chvíli mi došlo, že jsem mu vlastně před pár dny posílala depeši, jestli nechce zajít na pivo, leč ani mi neodepsal), ale jestli prý nechci na jedno zajít v pátek, že tam taky budou oba Honzové, s kterými jsem se seznámila tehdy na koncertě v K. Tak jsem souhlasila, proč ne.
Někdy kolem půlnoci jsme to v hospodě zabalili a šli domů. Myslela jsem, že bych mohla Míru znásilnit, ale spal u P. No, stejně jsem toho vlastně ani nebyla schopná. Pořádně nevím, jak jsem se dostala domů.
Bylo mi zle, ale ne zas tak příšerně, abych ještě Honzovi nenapsala, že noc je setsakra mladá a že je jedinečný den (vidíte ten oxymoron?). No...ani mi neodepsal. Jsem trapná. Díky bohu, že jsem mu nepsala něco úlisnýho. Stejně mu ale zítra řeknu, že jsem byla neuvěřitelně opilá, a ať to nebere vážně.

Dneska ráno mě ukrutně bolela hlava. Jako by mi někdo dlabal do čela díru. Odvážila jsem se vystrčit nos z postele v deset ráno. Myslela jsem, že budu zvracet, ale zvládla jsem to.
Kolem poledne už mi bylo hej. Odjela jsem do Prahy a koupila si triko se srnkama a jehličnany. Je vážně pěkné.
(No, ve skutečnosti jsem tam jela kvůli dnu otevřených dveří, který pořádal jeden jazykový kurz, ale nemohla jsem to najít. Já vím. Jsem unikátní.)

Proč chce být každý kapustňákem? I rypouši jsou fajn!

14. srpna 2011 v 23:22 | Bliss |  Noise in my head
Dneska ráno jsem ležela na posteli a dívala se do stropu. Hvězdy na něm už vyhasly a se svojí bledostí se přede mnou bázlivě schovávaly. Na vedlejší posteli se ozvalo mírné zachrápání. Jen jsem se pro sebe pousmála a lehce otočila hlavu doprava. Uviděla jsem klubko tmavých vlasů, jednotlivé pramínky se kroutily v jakémsi křečovitém tanci. Jako malí černí hadi.
Protáhla jsem svoje tělo a zvedla se. Peřina obnažila moje nohy. Lehce se zavrtěl, otevřel oči.
"Ahoj," řekla jsem.
"Ahoj," odvětil mi.
Šla jsem se vyčůrat.

Včera odpoledne jsem hrála s rodiči žolíky, když mi najednou přišla sms od P., jestli jí nepomůžu obrátit seno (rozuměj sednout si do trávy, povzbuzovat P. slovy dělej dělej dělej, rozhlížet se po okolí a nudou se kousat do rtu). Inu, souhlasila jsem, protože venku bylo pěkně a já už dlouho nebyla na čerstvém vzduchu. No, po asi šesti minutách mi přišla další sms, tentokráte od Dejva. Jestli prý nechci jít na pivo, že sedí v nonstopu. Dejva jsem neviděla už snad měsíc, protože pořád prodlévá na Kladně, odepsala jsem mu tedy, že tam do hodiny přijdu.

Zrovna jsem stanula u domu P. a tiskla svůj prst na zvonek, když tu najednou jsem uslyšela, jak za mnou zastavuje auto. Co za blbce to tady pohledává..., pomyslela jsem si, když jsem se otáčela, abych viděla na řidiče. Za volantem seděl Roman ve slunečních brýlích. Já je měla taky, takže jsme mohli oba perfektně ukrýt své emoce. Od té doby, co mi řekl, že má TAK NĚJAK slečnu, jsme se neviděli; odjel se skauty na tábor.
"Eh...čau," začala jsem.
"Ahoj."
Chvíli jsme se na sebe debilně koukali, aniž bychom prohodili slovo. "No, jak se máš?" spustil konečně.
"Jó...dobrý." Rozjeli jsme opravdu plnohodnotnou debatu. "A ty? Jak bylo na táboře?"
"Dobrý."
Nastala další minuta trapného ticha. Pak jsem si uvědomila, že u P. už dávno někdo musel otevřít, ohlédla jsem se přes rameno a uviděla stát pobaveně se tvářící P. u dveří.
"No, tak já už musím. Tak...se určitě ještě uvidíme," řekla jsem a odkráčela za P. Roman odjel.

Seděla jsem na trávě, kousala do červenajícího se jablka a povzbuzovala P., která hráběmi obracela seno. Slunce mne šimralo po paži. Dívala jsem se po krajině, před očima mi přejel vlak, a vázala si na prst kopretinu.
No, za Dejvem jsem nakonec přišla s asi tříhodinovým zpožděním. Zrovna postával u hokejbalového hřiště s Tondou a povzbuzoval naše mužstvo. Spíš než abych se dívala za proplétajícím se oranžovým míčkem mezi nohama hráčů, pozorovala jsem diváky sedící přede mnou na lavičce, naklánějící k sobě hlavy a hovořící na sebe. Jejich tváře se při každém slovu krčily, natahovaly se a následně hroutily zpátky do sebe, zatímco slova samotná mezi nimi volně poletovala jako motýli.
"Ale jeď, jeď! Snad si nemyslíš, že dáš gól z červený?!" čertil se Dejv. Tonda mu rozvážně přitakával. Já se bavila svojí hrou s lidmi. Po asi deseti minutách utkání skončilo (prohráli jsme) a my tři se odebrali do čajovny.

Vyndali jsme ven stůl a tři židle, abychom se mohli o něco důvěrněji mazlit se sluncem. Usrkávala jsem pu-erh a poslouchala vášnivou debatu Dejvovu a Tondovu o zpěvu. Náhle T. začal zpívat na celou ulici svým hrdelním hlasem jakousi lidovku. Když dopěl, řekl Dejv: "Mohli bychom si zazpívat kánon." A tak nás naučil jednoduchá slova, znělo to nějak jako da pacem in domine, celý trik spočíval v tom, že se tato slova čtyřikrát zazpívala, dvakrát ve stejné tónině, potřetí v úplně jiné a počtvrté zase v jiné. Musím říct, že jsem se tou písní pak bavila v průběhu celého večera a teprve někdy o půlnoci jsem to dokázala zazpívat opravdu tak, jak se má. "A tímhle jsme se obvykle ve sboru jen rozezpívávali," nezapomněl opomenout Dejv. Aha.
Zapálil si cigaretu a nabídl mi. Asi dva a půl měsíce jsem nekouřila, byla jsem zkrátka zvědavá, jak dlouho to vydržím, ale najedou jsem se viděla, jak ruku natahuji po tom retku, strkám si ho do pusy a Dejv mi připaluje. A tak jsem zase kouřila. Toho večera jsem vyžahla aspoň šest cigaret. No...teď se bez nich zase nějakej čas klidně obejdu.
Po chvíli přišel nějaký kluk s vlasy v culíku, vyndal si z čajovny čtvrtou židli a přisedl si. "To je krásná obloha," utrousil. Ohlédla jsem se za sebe, slunce právě zapadalo, vypadalo to jako peklo v nebi. Konečně někdo, kdo taky obdivuje oblohu, pomyslela jsem si a úplně se mi to chtělo říct nahlas, ale nakonec jsem mlčela.
"Já jsem Honza," představil se. Ani mě to nepřekvapilo. Tady se každej jmenuje Honza.
Začali se trousit návštěvníci, takže Tonda, majitel čajovny, zalezl dovnitř. My tři jsme utkali rozhovor, ve chvílích ticha jsem přítomné otravovala svým da pacem in domine. Večerem něžně proklouzávali Oasis, moc jsme je z čajovny neslyšeli, přesto jsem v jednu chvíli dokázala rozpoznat "I said maybe you're gonna be the one that saves me..."
Dali jsme si vodnici. Jahoda, broskev a třešeň nebo něco takovýho. Ta kombinace se ukázala býti vynikajícnou.

Asi v jedenáct jsme se s Dejvem rozhodli to zabalit.
Bok po boku jsme kráčeli náměstím. "A půjdem ještě na Roh?" zeptala jsem se.
"Co tam? Je to daleko. Na pivo můžem jít třeba do stopu."
"No jo, ale...když mně psala Jana, že je tam s klukama...a samozřejmě i s holkama!" dodala jsem hned, abych ho navnadila. Bylo mi jasný, že Jana těmi kluky myslí Romana, Honzu a spol.Ačkoliv tam mířili už v šest, chtěla jsem se tam podívat. Aspoň na chvíli!
A tak si ke mně Dejv hodil batoh, ubalili jsme si na cestu brko, snědli jsme švestkový koláč ("Chceš koláčky? Máme tady výborný koláčky.") a vyrazili na cestu.
Šli jsme ulicí, kde bydlí Honza. Zrovna jsme byli kousek od jeho domu, když se náhle ozvalo: "To je ale náhoda!" nebo něco takovýho. Stál tam. Stál za plotem a prsty měl prostrčené drátěnými oky.
"Ty jo, čau. Jak se máš?" zůstala jsem stát uprostřed silnice a civěla na něj. Připomnělo mi to odpolední rozhovor s Romanem a musela jsem se uchechtnout. Dejv mi podával brko. Vsunula jsem si ho mezi rty a několikrát krátce potáhla. Když to Honza viděl, řekl něco jako: "Áááha!" a začal povídat cosi o tom, že se zrovna vrátil z Růžku a že ho doprovodila Jana. Významně jsem si odkašlala.
"Hm, no jo," řekl na to a konečně se odlepil od plotu, otevřel branku a přistoupil k nám. Teda spíš ke mně. Najednou byl asi jen dvacet centimetrů ode mě. To mě tady chce začít líbat nebo co?! pomyslela jsem si. Byl nebezpečně blízko.
Teatrálně jsem začichala ve vzduchu. Trochu poodstoupil. "Kolik jsi toho vypil?" zeptala jsem se pobaveně. Vypil toho dost a bylo to vidět. Kdybych s sebou neměla Dejva, neměla menstruaci a měla oholený nohy, hned bych využila situace. Místo toho jsem tam jen stála a zírala na něj. NĚCO bylo ve vzduchu.
"No, jinak tohle je Honza a tohle je Dejv," řekla jsem, protože se neznali a přišlo mi to jako dobrej nápad představit je.
Pak Honza začal vyprávět něco o tom, že se stavil na jeden den na skautském táboře, kde udělali s kamarády přepad. Moc jsem ho neposlouchala. Byla jsem v jeho přítomnosti rozrušená.
"No, tak my půjdem," řekl Dejv po sedmi vteřinách ticha. "Jo, a máš rozeplej poklopec," pověděl najednou Honzovi.
"Áááha!" řekla jsem zase já. "Tak z toho už se nevykroutíš!"
"Ale néé, rozbil se mi před pár dny. A zajímavý je, že se mi to stalo ještě na jedněch kalhotách..."
"Jo, jasný," Dejv na to. "To se mi stalo na těhlech kalhotách taky, ale už jsem si to spravil." Najednou oba dva stáli u mě, každý z jedné strany, a oba si rukama sahali na poklopce. To už jsem musela vyprsknout smíchy.
"Asi moc tlačíš na pilu," řekla jsem Honzovi, načež ten se začal bujaře smát.
"No, víme, jak tlačím na pilu," nebo něco podobnýho řekl a mně hned bylo jasný, že naráží na ten večer, kdy jsem u něj spala. Zadívala jsem se do dálky a na chvíli se s blaženým úsměvem zasnila. Když jsem se opět vrátila do reality, Honza se na mě stále ještě díval, usmíval se a tvářil se tajemně. Uh, chtěla jsem ho.
Po chvíli jsme se tedy definitivně rozloučili a já a Dejv jsme pokračovali dál v cestě do knajpy.

Nikdo z našich známých už tam nebyl. Dali jsme si každý jedno pivo, sedli jsme si na lavičku pod nějaký jehličnan, asi smrk, a já řekla: "Víš, co je dobrý? Že ty jsi jedinej kluk, s kterým jsem nešukala."
Dejv se mohl málem utopit ve sklenici piva, jak se smál.
"Teda myslím to tak, že ty jsi můj kámoš a můžu ti říct úplně všechno, a přitom jsme spolu nikdy neměli sex. Nemám žádnýho takhle dobrýho kámoše, s kterým bych předtím někdy něco neměla. A to mi přijde právě dobrý. Jako že my dva jsme spolu nikdy nespali."
"No...to je dobrý."
"Ono by to bylo divný."
"No, já myslím, že ten sex by byl asi dobrej, ale pak by to bylo asi trapný, kdybychom spolu šli ven. Dovedeš si představit, že bychom se sešli ještě s Bárou, a já bych tě ani nemohl obejmout, jak to normálně dělám, abychom nebyli moc nápadní?"
Zasmála jsem se. "No jo. Bylo by to divný." A myslela jsem to vážně. Na chvíli jsem si totiž představila, jak bychom se na sebe pak dívali po nějakém tom aktu, a došla k závěru, že všechno by najednou bylo jiný. Ne moc, ale něco by se přeci jenom změnilo. A tak jsem byla ráda, že je mezi námi jen čisté kamarádství.
Zvedli jsme se z lavičky a vydali se na cestu domů. Zase jsem zpívala da pacem in domine, a Dejvovi už to lezlo krkem. Vlastně se mu ani nedivím. "Zazpívej mi něco českýho," řekl.
Akorát jsme zrovna procházeli kolem Honzova domu. Spustila jsem: "Výlet do oblasti deja vu se nepoved, je tady pěkná zima, že se úplně klepou ruce, škoda, že ti to nemůžu poslat..." a pak dál, ale to už jsme byli skoro na konci ulice. Dozpívala jsem pár metrů před naším domem.

"Chceš koláčky? Máme tady výborný koláčky?" řekla jsem zase, když jsme stáli v kuchyni. Tuhle formuli jsem tu noc řekla ještě několikrát. Pár koláčků jsme ale snědli.
Opět jsem zpívala da pacem in domine a v tu chvíli - uvnitř mého fialového pokoje ozářeného jen světlem z lustru s kozičkami uždibující trsy trávy - se mi to konečně podařilo zazpívat tak, jak se má. Dejv ubalil další brko.

Postávali jsme na zahradě před mým domem a kouřili. Rodiče už spali, bratr snad také. Bavili jsme se o Battle Night, což je akce, kde se sejde velké množství raperů a vzájemně se v určitých minutových intervalech "betlují". To znamená, že z fleku vymýšlí na svého soupeře rýmy, kterými ho zesměšní. Asi takhle nějak zkráceně.
"Hej, Ájo, pojď mě zbetlovat."
"Ne, já se stydím." Nikdy jsem to nedělala. Nikdy jsem ani netíhla k hip-hopu či rapu. Ale pak jsem to schválně zkusila a jak jsem byla zhulená, šlo mi to na začátečníka poměrně dobře, řekla bych. Dostávala jsem se do ráže. "...a ty tvoje vlasy, myslíš, že rosteš do krásy, přitom jsi jen produkt blbý lidský rasy..." a tak podobně. Začalo mě to bavit.
Doma pak Dejv pustil na notebooku nějaký beaty, takže jsme se pak vzájemně betlovali, ale poslední dvě kola jsem už jen trapně mlela a snad trochu klela, zem se po mně slehla.
Závěr večera jsme věnovali Samotářům. Ustlala jsem Dejvovi na gauči a sama si lehla do postele.
Ten film mám opravdu ráda, ale za poslední měsíc jsem ho viděla snad už popátý, takže mě to moc nebavilo. Nakonec jsme oba usnuli.
Film skončil.


...no a kromě toho všeho miluju vůni lihovky

4. srpna 2011 v 22:35 | Bliss |  Noise in my head
Hraji v kapele s třemi Ondry. Je to docela legrace, mám nutkání je oslovovat jedničko, dvojko a trojko, ale asi by se urazili. Jako jediná holka ve skupině si připadám strašně důležitě, ale ve skutečnosti jsem jen další článek k sestavení písně. Holka s basou. Čtyři struny, dlouhej krk a dlouhý nohy.
V pondělí jsem šla navštívit P., jež se zrovna vrátila z třítýdenního pobytu v Anglii. Za odměnu mi věnovala černý čaj, který si teď dělám každý den od rána do večera (samozřejmě s lahodnou příměsí bělostného mléka), a lízátko. Lízátko z Amsterdamu. Ne že by tohle byla moje kdovíjaká oblíbená cukrovinka, ale země původu slibovala jistou srandu. Rozbalila jsem ho a ihned strčila do pusy. "Fuj! Ježiš. Je to jako kdybych olizovala paličku trávy." Ale dál jsem blízala. Doufala jsem, že mě to šťastně navnadí.
Pár minut na to jsem už (ještě s lízátkem v puse a baskytarou na zádech) nastupovala do auta k Ondrům. Jelo se do zkušebny! Hned jsem se jim pochlubila se svým úlovkem. "A je to aspoň nějaký zmašťovací lízátko?" zeptal se mě Ondra. Slovo "zmašťovací" mě neuvěřitelně pobavilo. "To nevím. Doufám, že jo, ale zatím na sobě nic divnýho neshledávám. Jen mě bolí hlava."
"Haha!" na to Ondřej. "Lízátka, který způsobujou bolení hlavy, jsou fakt užitečný."
Zakřenila jsem se na něj a počala si ladit basu.
Hráli jsme asi čtyři hodiny, a přitom nazkoušeli jen dvě písně. Občas jsme se šli provětrat ven. Při jedné takové přestávce jsem se při procházení (opravdu nízkými) dveřmi dost nesklonila a praštila se do hlavy. Mělo to jednu výhodu. Přestalo mě díky tomu bolet nad levým okem. Zato mě rozbolelo temeno. Vyhnala jsem čerta ďáblem.
Někdy v devět jsme to konečně zabalili (moje levá ruka už trpěla a hrát jednu píseň pořád dokola už mne silně nebavilo) a šli si na Roh nechat načepovat pivo do petky. Poflakovali jsme se pak na gaučích a svými slinami ulpěnými na hrdlu láhve jsme stvrzovali naše bratrství. Óďa mi pustil Pictures of You od Cure, což mě úplně dojalo. Měla jsem chuť se někomu schoulit do náručí. Těším se na dobu, kdy budeme mít mezi sebou vybudován takový vztah, kdy něco takového budu moci opravdu udělat, aniž by to ostatní nějak pohoršovalo. Zatím jsem se neodvážila dát některému z Ondrů hlavu do klína a nechat se přitom vískat ve vlasech.
No, domů jsem přišla asi ve dvě ráno.

Tak jsem v úterý odpočívala, to se musí. Ale ve středu navečer jsem napsala Honzovi, jestli nechce jít na pivo. Všichni někam odjeli a mně chyběla společnost. Slovo dalo slovo a o deváté hodině jsme se sešli v nedaleké knajpě.
Seděli jsme s pivy naproti sobě a prsty nevinně hladily desku stolu.
"No a...co kluci?" zeptal se mě H.
Nervózně jsem se usmála a přitom si pomyslela: Co to je kurva za otázku?!
"Já vím, asi je to divná otázka od bejvalýho." Jako by mi četl myšlenky!
Chvíli jsem se tak ošívala a přemýšlela, co mu mám vlastně říct. Ale pak jsem to na něj vybalila. Řekla jsem mu, že jsem spala s Pavlem (tohle ho překvapilo) i s Romanem (o tom už věděl od Jany).
"Ale pak jsem trochu litovala, že se to s tím Pavlem stalo. Ono to bylo asi týden nebo dva po našem rozchodu a mně to...já nevím, nepřišlo mi to úplně morální."
"Ne, to je v pohodě. Já to...uh...znám."
Zpozorněla jsem. A pak jsem vyslovila to, co mi bylo jasný už nějakej ten pátek. "Ty jsi spal s Janou, že jo." Vlastně to ani nebyla otázka, jen čiré konstatování. Samozřejmě mi neušly ty Janiny zbožné pohledy věnované Honzovi, když jsme spolu my tři popíjeli.
"Já jsem ti to nechtěl říkat, aby tě to nějak...nenaštvalo."
Jasně že mě to sralo. Ale nějaký mý podělaný zbytky citů musely jít stranou, tady musel zvítězit rozum. A rozum mi velel kašlat na to. Když si já užívám po rozchodu s H., proč by si on nemohl užívat také? Je to vlastně zcela přirozené. Začala jsem se smát. "Tady je to fakt zkažený. Všichni tady šukaj se všema," řekla jsem a zadívala se na něj. Pohledem jsem sklouzla z jeho pomněnkových očí na tenké rty a pak na prsty, odpočívající na dřevěném stole. V tu chvíli jsem věděla, že ho chci. Fyzicky.

Pojďme se na chvíli odklonit od příběhu.
Odpoledne jsem seděla u počítače, poslouchala nějakou príma hudbu, možná Interpol nebo Lack či kdoví co, a dívala se z okna. Přemýšlela jsem o sobě a svém vztahu k vztahům.
Vztah. Proč ho najednou nechci? Je to snad kvůli Honzovi? Nemyslím si! Možná jsem si jen za těch pár týdnů zase už zvykla na samotu. Na to, že jsem sama sobě svým pánem.
A možná mne jen děsí to slovo. To slovo, které vyjadřuje určitou definitivnost. Vztah. Najednou víte, že jste oficiálně ochočení a že byste neměli vašeho partnera podvádět. Už jen to vás může svazovat a dohnat k nevěře, pokud to psychicky neustojíte.
VZTAH.
To slovo má počátek i konec. Na začátku je to V. V jako vítězství nebo snad jen dva lidé, kteří se spojí a rostou. Vzhůru do oblak. Napřaženi celému světu!
Na konci H, které vypadá jako postel. Možná že všechno nakonec končí v posteli anebo na SMRTELNÉ posteli. Najednou se vidíte stát uprostřed pokoje, po tváři vám kanou slzy, vaše city byly rozlomeny DEFINITIVNÍM odchodem vašeho partnera. Vidíte sami sebe a nemůžete tomu uvěřit...
A pak jsem na to přišla. Proč se hrnout do KLASICKÉHO vztahu? Proč nevymyslet něco nového? Proč si prostě nenajít někoho, kdo vám bude spřízněnou duší, někoho, komu můžete říct úplně vše. Někoho, kdo vám bude víc než kamarádem, ale míň než partnerem. Někoho, kdo si s vámi bude povídat, ale zároveň - pokud zrovna oba zatoužíte po pohlazení duše - vás obejme, políbí na tvář, na oční víčka, na nos či na rty. Takovému člověku se můžete bez obav schoulit do náručí, můžete ho hladit po šíji nebo po zádech. A samozřejmě s ním můžete mít i sex. Neřeknete mu miluju tě, protože to tak necítíte, a zároveň ani nečekáte, že to on řekne vám. Láska tady neexistuje. Jen určitá duševní náklonnost, která z vás nedělá JEN kamarády.
Samozřejmě mezi takovýmto "vztahem" a skutečným vztahem je jen tenká hranice. Vždy se totiž může stát, že mezi těmito dvěma lidmi vyroste láska. Pokud se do sebe zamilují oba, může vzniknout opravdový vztah. Ale pokud se zamiluje jen jeden z nich, je to, jak jistě chápete, problém.
To celé je možná jen zbabelý útěk, před SKUTEČNÝM vztahem. Nevím. To středeční odpoledne jsem nad tím ale přemýšlela a zjistila, že přesně TOHLE teď potřebuji. Tohle, nebo nic.

Dívala jsem se na Honzovy kmitající řasy, na vrásky na čele utvářející se při jeho pokrčení, zkoumala jsem všechny jeho detaily. Netoužila jsem s ním znovu chodit, ne. Jen jsem ho chtěla obejmout, políbit a...dobře, taky se mu dostat do kalhot.
(Možná si teď říkáte, že je to všechno blbost, obyčejné slovíčkaření, že ho stejně miluju, ale tak to není. Pokud se někdo z vás obává vztahu, obává se s někým být rok a déle, vázat se na někoho, pak mne jistě pochopí. Netoužila jsem po tom, aby se stal mým partnerem. Chtěla jsem jen, aby i nadále zůstal mým kamarádem a...zároveň spřízněnou duší.)
Vlastně jsem mu o tom řekla. Řekla jsem mu, jaký "vztah" bych teď s NĚKÝM upřednostňovala (nebyla jsem konkrétní, protože jsem v hloubi duše věděla, že bych ho dokázala navázat i s Romanem, pokud by ovšem neměl přítelkyni). Nadšeně se mnou souhlasil. Pověděl mi, že něco takového by mu vyhovovalo také...
Dál jsme si už povídali o obyčejných věcech; ta trochu podivná debata, při které jsme se oba pohybovali na namydlené šikmé ploše, byla zažehnána. Někdy před půlnocí jsme se zvedli, zaplatili a pak bok po boku kráčeli ztichou noční ulicí. Ulicí, která se nám stala cestou do neznáma...
Stáli jsme před mým domem. Ten chtíč tu byl stále. Potřebovala jsem mu o něm říct, protože jsem věděla, že jindy se k tomu jen těžko odhodlám. Věděla jsem, že teď...nebo nikdy.
"Ééé...tó...," začala jsem mluvou hodnou batolete. Zmateně jsem se na něj podívala a nevěděla, jak to říct. Vlastně jsem se to pak i nějak snažila zamluvit, ale H. se nedal. Věděl, že mu něco chci povědět, a mermomocí to ze mě chtěl dostat.
"Já tě chci," řekla jsem tlumeně a pomyslela na to, že bych taky možná mohla obměnit svůj slovník, protože přesně takhle jsem to před dvěma týdny řekla i Romanovi. "Jako...sexuálně." No, bylo to venku. Ani to nebolelo, haha.
Tak jo, stáli jsme tam ještě asi půl hodiny, kdy se H. pobaveně usmíval a očividně přemýšlel, jestli do toho jít nebo ne. Zpočátku to vážně vypadalo, že se rozloučíme a půjdeme každý do své postele. To bych si pak připadala trapně. Naštěstí se rozhodl jinak.
"Vlastně mě zajímá, jaký by to bylo...," řekl mi. "Ale co když tě nějak zklamu?"
"Ale nezklameš."
"Nebo co když to naopak bude...dobrý?"
Pak aspoň budeš vědět, o co jsi přišel, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Nebylo by to fér. "Prostě to pojď zkusit," pověděla jsem mu místo toho. A tak jsme se obrátili zády k mému domu a vydali se na cestu k němu.

Celý akt trval asi hodinu nebo tak nějak. Je zbytečné a možná trochu nevhodné popisovat, jak se to stalo. Prostě se to dělo a já myslela na to, že po tom jsem toužila po celou tu dobu, co jsme se znali. Dělo se to, a nebylo cesty zpátky. Věděla jsem, že tímhle zase posuneme určité hranice, které mezi sebou máme. Možná všechno jeho zhoršíme, možná zlepšíme...upřímně jsem ale doufala, že všechno zůstane tak jako předtím. Nebyl to žádný drsný, rychlý sex. Byla v tom něžnost a určitá citlivost vůči tomu druhému. Bylo v tom veškeré porozumění.
Usnuli jsme za vzájemného objetí.
Ráno jsme nevěděli, jak se rozloučit. Nakonec jsme si vtiskli drobnou pusu, to bylo asi fér.

Nevím, jestli si to někdy zopakujeme. Nebránila bych se tomu a nebránila bych se ani, kdybychom mezi sebou rozjeli tu "hru", o které jsem psala o pár řádků výš. Ale nebránila bych se ani čistému kamarádství. Vždyť co je horší, než ztratit milence?
Ztratit přítele.