Září 2011

Světla se leskla na hladině řeky jako štěstí na hladině mé duše

28. září 2011 v 18:04 | Bliss |  Noise in my head
Ležel se mnou v posteli, něžně mi přejížděl prsty po páteři, objímal mě, tisknul si mě k sobě. Dívala jsem se mu do očí a nacházela v nich skoro stejný světlo jako tehdy, když jsme spolu chodili. Jako by se snad chtěl vrátit o pár kroků nazpátek. Jako by se minulost snažil přitáhnout do beznadějný přítomnosti. Opatrně mi přejel bříšky prstů po tváři. Doufala jsem, že se do mě znovu nezamilovává. Ale pak jsem se tý myšlence v duchu uchechtla. On? Nikdy.
V pondělí ráno jsem ho vyprovodila ke dveřím. "Užij si školu," řekla jsem škodolibě, zabouchla a šla ještě spát. V půl osmý mě teda nikdo z postele nedostane.
Když jsem se pak v půl desátý znovu probudila, uvítala mě podezíravě máma v kuchyni: "Kdo to tady spal?"
"Tys to podle bot nepoznala?"
"Míra!" vybafla šokovaně. "On tě odkopnul a ty si ho taháš k sobě do postele?!"
"Nikdo mě neodkopnul, normálně jsme se rozešli," řekla jsem na to.
"Úplná Sodoma Gomora!" zvolala máti a spráskla ruce. V poklidu jsem se nasnídala a odjela do Prahy.

O patnáctiminutovou přestávku ve škole jsem do sebe soukala housku se sýrem. Seděla jsem zrovna na gauči na chodbě, když si ke mně přisedl Otto. "Nechceš jít s námi dolů do čínský restaurace?" Řekla jsem mu, že u sebe nemám peníz, ale že si klidně s nimi jen tak sednout půjdu. Sjeli jsme výtahem do dna Lucerny.
Všichni si objednali nějaký nudle s kuřecím masem. Frankie mi řekl, že by mi pár nudlí nechal, ale že je nastydlý. Ludvík mi také nabízel, ale s díky jsem odmítla. Byli tak milí! Úplně mě to dojalo.
"Víš co?" řekl náhle vedle mě sedící Otto a hůlkami uchopil kus kuřecího masa. "Otevři pusu." Usmála jsem se a otevřela ji. Víc jsem se ale krmit nenechala, proto jsem po zbytek jejich oběda seděla a pozorovala ruch za okny čínské restaurace.
Ten den utekl strašně rychle. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a náhle bylo tři čtvrtě na čtyři a pondělní lekce angličtiny skončila. Kluci mě ještě zvali na pivo, ale té pijatiky jsem se nemohla zúčastnit, anžto mě večer čekala zkouška s naší kapelou.

V šest hodin jsem se sešla v jedné učebně naší ZUŠky se Š. V to pondělí jsme se musely obejít bez P., která si tou dobou užívala příval slaných vlnek v Chorvatsku. Basa a bicí. Ty dva nástroje spolu po celou hodinu souložily takřka bez přestávky. Tóny a údery, které jsme vydávaly, se spolu proplétaly v harmonii. Příval té energie mě naplnil štěstím.

Druhý den odpoledne vedle mě do lavice usedl Otto. "Byla jsi včera hodná?" zeptal se mě. "Nekouřila jsi a tak?"
Uchechtla jsem se. "Jasně že ne," odvětila jsem. Vytáhl z tašky lihovku a podal mi ji: "Tak tady máš ode mě dárek k svátku." Fakt mě tím pobavil. Připomněl mi tím náš plán sjet výtahem až úplně dolů do Lucerny a napsat tam na dřevěná prkna nějakej vzkaz.
Po skončení výuky jsme teda spolu sjeli výtahem až do podzemí. Napsala jsem tam S v kroužku a on A. Víc jsme nestihli, výtah jel moc rychle, takže jsme vzápětí jeli zase nahoru do přízemí, kde jsme vystoupili.
Řekla jsem mu, že musím počkat pod koněm na kamarádku a on se nabídl, že počká se mnou. Stáli jsme v Lucerně a dívali se na koně visícího vzhůru nohama, na jehož břichu seděl svatej Václav.
"Všimnul sis někdy, jak je ta socha směšná? Koukni třeba na ten visící ocas. A jak tomu koni trčí z tlamy jazyk! Je to vlastně tak trochu emo kůň; snaží se bejt jinej," pověděla jsem mu. Začal se přirovnání k emu strašně smát.
Po chvíli přišla Serža. Představila jsem je a pak se rozloučila s Ottou.

Koupily jsme si se Seržou červený víno a colu a usedly na břeh Vltavy. Pod našima nohama, klátícíma se ve vzduchu, se začaly shlukovat labutě. Zalitovala jsem, že jsem už snědla svoji svačinu.
Popíjely jsme houbu a rozebíraly naše životy. Náhle se začalo stmívat. Slunce zapadalo a oranžově osvětlovalo mraky kolem něj. Hladina Vltavy se třpytivě leskla. Ta chvíle byla tak nádherná na pohled! Shodly jsme se se Seržou, že by bylo krásný to vyfotit, ale že ta fotka nikdy nebude tak úžasná jako ten moment. Protože MY jsme tvořily ten moment. Naše slova, naše myšlenky, naše duše, které vzájemně splývaly jako voda v řece se slunečními paprsky.
Byl to jeden z nekouzelnějších večerů, které jsem kdy prožila. Je zbytečné o tom psát, protože stejně jako fotka, tak i tato slova nikdy přesně nevystihnou ten okamžik.
Jen jsem byla strašně šťastná, že mi bylo umožněno žít.

Zvětšení penisu snadno, rychle, diskrétně!

25. září 2011 v 13:44 | Bliss |  Noise in my head
"Půjdeš s náma na pivo?" zeptal se mě Frankie, když jsme po skončení páteční lekce stanuli s ještě dalšími spolužáky u výtahů.
"I´d love to go but I can´t. Večer mám sraz se svými spolužáky ze střední," odvětila jsem, usmála se na něj a nastoupila do jedné z projíždějících kabinek. Nohy už mi pomalu ujížděly dolů, kotníky se schovaly do hlubin, když se z davu mých spolužáků vynořil Otto a ještě za mnou naskočil.
Nice to see you, pomyslela jsem si. "Pojedeme zase až úplně dolů," navrhla jsem. A tak jsme sjížděli do pekla a říkali si, že tam dolů příště musíme něco napsat. Aby všichni věděli, že jsme tam byli! Jsme rebelové.
Když jsme konečně vystoupili v přízemí, spolužáci, kteří chtěli jít na pivo, už stáli u dveří do Lucerny. "Stálo vám to za to?" zeptal se Ludvík. "My tady na vás čekáme..." Jen jsme se na sebe s Ottou ušklíbli. Stálo nám to za to.
"Tak teda čau!" řekla jsem davu, ale v podstatě se na mě díval jen Otto. "Užij si to na tý slučce," řekl mi. "A...napiš mi."
"Jasně. Vy si to taky užijte," já na to, obrátila se čelem vzad a uháněla k metru.

O půl sedmé jsem čekala na zastávce na autobus směřující do R. Měl zpoždění a chlápek asi pětatřicetiletý, který tam se mnou vyčkával, nervózně pochodoval sem a tam.
"Jedete taky do R.?" zeptal se mě. Málem bych mu odpověděla anglicky. "Jo. No...asi to má zpoždění." Thank you Captain Obvious.
Když bus konečně přijel, řekl ten muž: "Škoda. Už jsem myslel, že spolu půjdeme pěšky."
HE?! Troufalost některých lidí nezná mezí.
Řidič za námi zavřel dveře.

Seděla jsem zaražená do plyšového křesla v podkroví jedné knajpy v R. a upíjela mok. Přes okraj půllitru jsem přimhouřenýma kočičíma očima pozorovala své ex-spolužáky. Nikdo z nich se moc nezměnil, i když ostatní tvrdili opak.
"Zdáte se mi dospělejší," utrousila naproti sedící paní H., naše bývalá ekonomikářka, kterou jsme na sraz pozvali.
Když se na gauči vedle H. uvolnilo místo, zvedly jsme se s Luckou a každá jsme si z jedné strany vedle ní sedla. Zajímalo nás, co je novýho na obchodce a tak. Novýho tam není nic.
"Holky, kouříte?" zeptala se nás najednou už trochu lízlá H.
"Občas," řekly jsme s Luckou unisono.
"JÁ BYCH SI DALA CIGARETU!" skoro zařvala a plácla se dlaněmi do stehen. Takhle jsem H. ještě neznala. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.
"No, já nevím... Musela bych říct Marušce, já cigarety nemám," na to já.
"Ne, víte...," naklonila se k nám H., nastražily jsme ušiska, "já nechci takhle u nikoho žebrat. Víte co?" začala cosi lovit v kabelce. Konečně vytáhla peněženku a z ní stovku. "Běžte mi dolů koupit krabičku."
"Modrý elemka? Ty jsou takový slabší," řekla jsem. Bylo jí to jedno. Zvedly jsme se s Luckou a po schodech zamířily dolů do srdce knajpy.

Už asi pět minut jsme stály u pultu a před námi ležela stovka, již jsem tam položila. V ruce jsem držela třicet korun, které nám hospodský vrátil, krabičku retek a v druhé pivo. Ta stovka, kterou si hospodský měl vzít (ale nějak na ni v tom všem shonu asi zapomněl), tam dost provokativně ležela. Střídavě jsme se s Luckou dívaly na sebe a na ni.
"Tak jdem!" zvolala Lucka, sbalila rychle stovku a my pádily zpátky nahoru. A tak jsme měly cigára zadarmo a k tomu třicet korun navrch.
"Já si vezmu jen jedno, zbytek si nech," řekla mi H., když jsem jí podávala krabičku.
"Ale ne, to nemůžu. To je vaše." Pořád mi ji vnucovala. "Paní H.! Vy mne kazíte!" pověděla jsem, ale krabičku si nechala u sebe.
Setkání se spolužáky se vydařilo. Byla jsem ráda, že jsem viděla staré známé tváře, ale v jednu chvíli se mi tak trochu začalo stýskat po mých současných spolužácích. Přemýšlela jsem nad tím, jestli ještě popíjejí, nebo zda-li už jsou doma.

Ve čtvrt na dvanáct jsem přijela do NS a na zastávce se setkala s Bárou. Zamířily jsme na Růžek, ale tam byla nuda. Proto jsme se po vypití Spritu a malinovky zvedly a odešly do čajovny.
Nebyly jsme tam ani deset minut, když se ve dveřích objevila známá postava.
"No nazdar! To je ale náhoda!" řekla jsem Honzovi. Za ním se objevila Jana, můj bratr, A., K. a ještě jeden kluk. S Bárou jsme jim udělaly místo, aby si mohli sednout k nám. Začala jsem hned Honzovi, který studoval na stejné škole jako já, vyprávět historku s H. a cigaretama.
"Měla jenom dvě piva, ale vypadala pěkně ožrale!" utrousila jsem.
"A co jsi udělala s těma cigaretama?" zeptal se mě.
Jen jsem zamrkala a usmála se.
"Andrejko, nekuř! Dej mi je a já je rozdám tady po čajovně."
"Ale já to ani nechci kouřit! Chci mít tabák na balení jointů."
"No to je ještě lepší!" na to můj bratr.
"Podívej, já jsem tak trochu tvůj guru," řekl Honza.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Haha, pěknej guru, pomyslela jsem si. "Kvůli mně jsi přestala kouřit -" "To nebylo zas tak kvůli tobě." "No dobře. Ale trochu jsem ti s tím pomohl. Nechci, abys zase kouřila..."
Ale krabičku jsem si vzít nenechala. Řekla jsem mu, že to fakt nehodlám kouřit a byl klid.
No, když jsem pak asi ve tři ráno šla s Bárou k nám domů, stejně jsem jednu vyžahla. Nechutnala mi.

Včera večer jsem zamířila do hospody na oslavu dvacátých prvních narozenin, které měla A. Bylo půl osmý, já šla skoro o hodinu později, a když jsem vešla do knajpy, překvapeně - ještě s rukou obtočenou kolem kliky - jsem zamrkala. Kromě A. (s kterou jsem mimochodem chodila do ročníku na základce, ale nikdy jsme se moc nebavily) jsem tam nikoho neznala. Všichni už byli trochu zmámeni alkoholem. Sundala jsem si kabát a sedla si vedle nějaké černovlásky. Nudila jsem se. Sáhla jsem po mobilu. Naklonila jsem se přes černovlásku k A.: "Hele, mohla bys mě tak na půl hodiny omluvit? Musím si něco vyřídit." A tak mě omluvila a já vypadla z hospody. Ve skutečnosti jsem ale nic nepotřebovala vyřídit, jen se mi nechtělo popíjet s úplně cizími lidmi, kteří se se mnou ani nebavili.

Brouzdala jsem potemnělými ulicemi jako opilý koráb. Nechtělo se mi domů. Náhle mi přišla esemeska od Lenky, která mi vytrhla trn z paty. Co prý dělám? Sešly jsme se a usedly do kavárny, kde jsem si dala pivo. Nakonec ještě přišla Liliana a z té půlhodiny se vyklubaly hodiny minimálně tři. Asi v jedenáct mi volala A., jestli ještě přijdu. "No...," podívala jsem se na Lenku, Lilianu a sklenici mého piva. "Tak do hodiny tam budu." Věděla jsem, že tam má přijít Roman, můj brácha, Jana a Honza, proto jsem se zavítání na oslavu A. už tolik nebránila. Alespoň nějaké známé tváře.
Kolem půlnoci jsem se teda znovu ocitla na té oslavě. Kromě Honzy, Jany a Romana byli všichni docela pěkně upravení.
"Dejchni na mě," řekl mi vedle sedící Honza. Učinila jsem tak. "Hmm...necítím z tebe cigarety."
"Taky jsem dnes nekouřila!"
"To je dobře," řekl a mrknul na mě. Ve skutečnosti bych kouřila, kdybych si tu krabičku nenechala doma v šuplíku na žádost Otty, s kterým jsem se předtím, než jsem vyrazila, bavila na Facebooku. Nechápu, proč mají všichni snahu mě napravovat. Ale je to od nich hezký.
Černovláska se do rytmu nějaké hudby ozývající se z notebooku svíjela kolem brejlouna s vlasy v culíku. Znechuceně jsem se napila bráchova kafe a málem to vyprskla na zem. V kávě byl rum a nechutnalo to zrovna dvakrát dobře.
Párkrát jsem s někým hrála fotbálek a pak jsem zamířila s Romanem, bráchou, Honzou a Janou do čajovny. Tam slavil své třiadvacáté narozeniny Z. a noc byla ještě setsakra mladá.
Stáli jsme se Z. a s ještě nějakými lidmi před čajovnou a usrkávali víno. Já měla červené.
Asi po hodině se plno lidí sbalilo a šlo domů. Dala jsem si s Romanem a s dalšími dvěma kluky brko. Příjemně mě unavilo, byla jsem akorát zralá na to jít spát. Shodou okolností jsme před čajovnou zůstali stát jen sami s Romanem.
"No...tak já už půjdu spát." Zadíval se na mě a usmál se provokativním úsměvem. "Tak čau," dodala jsem, obrátila se k němu zády a mířila domů. Ani jsem se neohlídla.
Nechtěla jsem se ztrapnit jako minule.

Vlastně už se docela těším, až mi sníh zasype řasy

22. září 2011 v 21:04 | Bliss |  Noise in my head
Je osm hodin a tma mi škrábe na okna. Podzim se na mě každým dnem o něco úlisněji usmívá. Já se ho ale nebojím, naopak! Těším se, až se na procházkách s Jacquesem budu prodírat hromadami napadaného listí, až mi chladivý dech větru polechtá zátylek, až budou chtít mračna sevřít moji duši, až jeřabiny a červený šípek obalí hustá mlha...

Dny se mi tak trochu slévají do sebe. Každý den projíždím autobusem stejnou krajinou, ale zároveň mě vždycky něco uchvátí. Pták vzlétající napříč mrakům, sluneční paprsek lechtající mazlavé pole, jehož vůni jako bych cítila i přes okénko, list, který se rozhodl opustit korunu stromu, a dopadá pomalu, polehoučku před náš autobus... Když do toho posloucháte ještě Cure nebo Radiohead, je to, jako kdybyste zažívali duševní orgasmus.

Na konci včerejší hodiny angličtiny se ke mně Otto přiklonil a zeptal se mě, jestli s nimi - ukázal na Frankieho, Johnnyho a Martina - nepůjdu na pivo. Nabídku jít do knajpy teda nezahazuju nikdy, a i když mě zrovna ukrutně bolela hlava, souhlasila jsem. Řekla jsem si, že by to mohla bejt sranda.
Takže bylo tři čtvrtě na čtyři, my si balili učebnice do tašek, když se Otto zeptal lektorky a ostatních našich spolužáků, jestli s námi nechtějí na pivo. Ti ostatní spolužáci byly vlastně samé holky. Nechtěly. Ale lektorka Iva byla z návrhu nadšená, a tak šla s námi. Nešli jsme moc daleko, zalezli jsme do jedný knajpy v Lucerně, kde jsme si objednali Plzeň. Iva, jež nám hned navrhla tykání, si dala Frisco. Popíjeli jsme a dost se přitom bavili. Frankie - ačkoliv měl v sobě jen tři piva, takže rozhodně nemohl být tak opilý! - začal balit vedle sedící Ivu. Haha, nejenomže je to naše učitelka, ještě ke všemu je jí 26 let a má přítele!
"...no a kdybych chtěl sbalit holku, tak bych jí měl povědět něco originálního. Třeba: ´Máš pěkný nehty´" řekl Frankie a vzal Ivinu ruku do své. Ta se jen nervózně uchechtla. Podívali jsme se na sebe s Ottou a vyprskli smíchy.
Nakonec Iva, Martin a Frankie odešli. Zůstala jsem tam s Ottou a Johnnym. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali, ale začala jsem vyprávět, že ráda fotím, kreslím a hlavně píšu.
"Fakt? Já občas taky," na to Johnny. Otto řekl, že také napsal pár povídek a několik básní. Překvapeně jsem zamrkala, protože bych to do nich neřekla. Rozzářily se mi oči! "Tak já vám zejtra něco přivezu přečíst," navrhla jsem.
Původně jsem chtěla jet domů v půl šestý, abych stihla setnout svoji kytku dřív, než zase začne pršet. Nakonec jsem ale přijela domů až ve tři čtvrtě na devět. Za tmy jsem procházela ulicemi a připadala si nějak podivně. Jako bych kráčela cizím městem. Jako bych vůbec nebyla doma...
Najedla jsem se a za svitu hvězd vyškubla kytku. Otrhala jsem jí listy a přivázala ji k trámu na půdě. Ta vůně, která se z ní linula, byla krásná a omamná. Už se těším, až mi uschne!

Dnes v poledne jsem přišla do školy a usedla do křesla vedle Otty, jenž už tam také čekal. Hodina nám měla začít až za půl hodiny. Chvíli jsme si tedy povídali a pak mě napadlo, že pro něj něco mám. "Něco pro tebe mám!" řekla jsem a zašátrala v tašce. Vytáhla jsem svoje černé desky, ve kterých mám své povídky. Prolistoval je a pak se mě zeptal, jestli si je může půjčit domů. Tak jsem souhlasila a pak mi došlo, že jsem vlastně nikdy nikomu svý povídky nepůjčovala. Pravda, Mírovi, když jsme ještě spolu chodili, jsem je dávala, ale jen v elektronické podobě. Ty desky, jež jsou pro mě svým způsobem osobní, jsem teď tedy dala jen Ottovi. Říkala jsem si, že je to tak asi správný. Pak už bylo čtvrt na jednu a začali se trousit ostatní naši spolužáci...
Na dnešní hodině se mě Ludvík zeptal, jestli s nimi zítra zase půjdu na pivo. Želbohu jsem musela odmítnout, jelikož večer mám setkání v jedné knajpě v R. se svými bývalými spolužáky ze střední. A na ty se teda docela těším, fakt jo!
O přestávku jsem si sedla do křesla na chodbě vedle Máji. Zrovna jsem se zakusovala do housky se sýrem, když mi řekla, že mám pěkný boty. Málem jsem vyprskla smíchy. Mý boty už se skoro rozpadají, ale...no, jsou to Converse. Tak jsem jí teda poděkovala a pak jsme si začaly sdělovat dojmy ze své třídy. Pověděla mi, že je na tom vlastně docela podobně jako já - když slyší mluvit Marianu nebo Ottu, je z jejich excelentní angličtiny téměř v šoku. Přitakala jsem jí a pak řekla: "Ty to máš dobrý, když se rozdělíme do páru, tak mluvíš s Katarinou, ale já vždycky musím mluvit s Marianou, a z tý jsem pekelně nervózní!" Je to tak. Moje angličtina na Marianinu rozhodně nemá. Nejradši bych byla v páru s Májou nebo i s Ottou, který sice také mluví rychlostí pět set slov za minutu, haha, ale aspoň už z něj nejsem moc nervózní.

Po skončení dnešní lekce jsme s Ottou nastoupili do jedné kabinky výtahu. "Přemýšlel jsi už někdy, co je úplně dole? Víš jako...po tom přízemí, kdy už máš vystoupit?" zeptala jsem se ho.
"Vždycky jsem chtěl vyzkoušet, co tam dole je," odvětil mi, když jsme zrovna vystupovali v přízemí. Podívali jsme se na sebe a zasmáli se. Bylo to jasný. Počkali jsme, až z další kabinky vyleze Mariana, a pak jsme zase nastoupili. A jeli jsme...DOLŮ! Byli jsme rebelové; právě jsme porušovali školní řád.
"Doufám, že se ten výtah nezastaví," řekl Otto. Zrovna to vypadalo, že zpomaluje. Náhle jsme začali stáčet doleva, překvapeně jsem vykulila oči. Pak mi to došlo. Kabinka se otočila na druhou stranu a my jeli opět nahoru.
"No...ještě by mě zajímalo, co je nahoře," pověděla jsem. A tak jsme jeli ještě ÚPLNĚ nahoru. Cestou jsme v prvním patře potkali Ivu, která se na nás šibalsky zasmála. Ignorovali jsme cedulku po 3. patře, kde stálo VYSTUPTE! GET OUT!, a mířili dál. Až do oblak, haha.
"Co když nás to rozdrtí?" řekla jsem naoko vyděšeně. Ta představa mi přišla směšná, ale zároveň jaksi hrozivá. Takhle bych teda umřít nechtěla. Ale nic nás samozřejmě nerozdrtilo, opakovala se situace jako tam dole, akorát jsme se s výtahem posunuli na druhou stranu - doprava.
A tak jsme tedy po našem malém výtahovém výletu konečně vystoupili v přízemí a vyšli z Lucerny. Otto mě ještě doprovodil k metru, přičemž řekl: "Někdy bych tě pozval na kafe, ale nepiju ho, takže..."
"...takže do čajovny?" doplnila jsem ho.
Inu, vypadá to, že spolu příští týden vážně půjdeme do čajovny. Roztomilé!

Když jsem dnes přijela ze školy domů, šla jsem vyvenčit Jacquese. Slunce pomalu zapadalo a já se procházela po stezce v lese. Přemýšlela jsem nad uplynulými prázdninami, a i když se mi na nové škole líbí a jsem spokojená se svými spolužáky, strašně moc bych je chtěla vrátit zpátky. Stýská se mi. Stýská se mi po té bezstarostnosti, po různých pijatikách, po vysedávání v čajovně, po vůni léta. Strašně moc se mi stýská po Dejvovi a také po té noci, kterou jsme spolu s Romanem prožili tehdy v čajovně. Jak jsme byli zhulení, povalovali se na polštářích, dívali se navzájem do očí a nic neříkali, protože to nebylo potřeba. Ta noc utekla tak pomalu a rychle zároveň!

Bože. Jsem tak rozpolcená.

It´s a sad and beautiful world

20. září 2011 v 19:45 | Bliss |  Noise in my head
Co si budu nalhávat, čtyřměsíční prázdniny mi prostě přišly kurevsky dlouhý. I když jsem si je užívala nějak až podezřele moc, stejně jsem se v koutku duše těšila na 19. září, kdy mi oficiálně začne školní rok. Těšila jsem se na Prahu, na nové spolužáky, nové zážitky a tak dále, asi si to dovedete představit. Ale najednou nastal nedělní večer, já si kreslila, poslouchala Cure a za živýho boha nechtěla jít spát, protože mi bylo jasný, že jakmile zalehnu do postele, usnu a ve vteřině (i když to samozřejmě vteřina není, ale doba mezi usnutím a probuzením vám vždycky přijde jako vteřina) se probudím a budu muset nějak fungovat. Budu se muset zařadit do procesu "studuj, nebo pracuj", a to se mi najednou vůbec nechtělo.

To ráno jsem si říkala: Jak je možný, že ty čtyři měsíce utekly tak rychle?! Ale ve skutečnosti utekly stejně rychle jako jakékoliv jiné čtyři měsíce v mém životě.
Měla jsem takovou divnou náladu. Seděla jsem v autobuse, z ocelových mraků, které jako by byly sešity k sobě, neuvěřitelně chcalo, všichni se na sebe mračili a do uší mi zrovna frontman Editors zpíval: "I need you to tell me it´s OK!" A najednou se mi z toho všeho chtělo brečet. Ty mraky, první školní den, od kterýho nikdy nevíte, co očekávat, cizí město... Najednou jsem zatoužila někomu se schoulit do náruče, někomu, kdo by mi řekl, že je všechno oukej.

Sotva jsem vešla do učebny číslo čtyři, uvítal mě Oto: "Ahoj, já jsem Oto. Tohle je Ludvík," ukázal na kluka v černém, "a tohle Martin." Ten měl na sobě zelený svetr. Vlastně jsem vůbec nevnímala, co mi říkal, takže jsem jejich jména hned zapomněla. Usedla jsem mezi Otu a Marianu, holku, která se mnou byla na ústních zkouškách. Zbytek holek sedělo nalevo od Mariany, takže jsem na ně moc neviděla, bavila jsem se tedy s klukama. Vypadali sympaticky.
V půl jedný přišla lektorka, rodilá mluvčí. Asi pět minut po ní dorazil ještě jeden kluk. Řekl, že se jmenuje Honza. Haha, tohle jméno už mě fakt nepřekvapí. Trochu mi připomínal Kryštofa, mého bývalého spolužáka ze střední.
Různě jsme se před sebou představovali, hráli nějakou hru a ta hodina a půl utekla vlastně docela rychle. Pak jsme měli patnáctiminutovou přestávku a já dostala chuť na cígo. Žádný jsem ale neměla. Řekla jsem si, že to je vlastně dobře a zůstala sedět. Dívala jsem se po holkách, jež také vypadaly sympaticky. Žádná z nich nebyla barbie nebo tak něco, všechny vypadaly docela obyčejně. Líbila se mi hlavně jedna Vietnamka, později jsem se dozvěděla, že se jmenuje Maiah (nevím, jak se to píše, ale všichni to vyslovují jako Maja), měla na sobě úzký kalhoty, Converse a proužkovaný triko. Přemýšlela jsem nad tím, co asi poslouchá.
Myslela jsem si, že tam budu ve svých dvaceti nejstarší, ale Honzovi a Katarině už je 23! Oto, kterému je 19, jen překvapeně zamrkal.
Další hodinu a půl jsme měli českou lektorku, která ale stejně mluvila anglicky, jak jinak. V podstatě máme zákaz mluvit česky. Dokonce i když chceme říct něco našemu sousedovi, musíme mluvit anglicky. V jednu chvíli jsem jen vyděšeně lapala po dechu, to když Mariana vysvětlovala Otovi zcela plynule a bez problémů něco ohledně gramatiky. A ten jí - v podstatě bez jediného zaseknutí se - odpovídal. Vždycky jsem si myslela, že je moje angličtina dobrá, ale na tyhle dva nemám ani náhodou. I ostatní mluví dost dobře.
Všimla jsem si, že se po mně Oto pořád kouká. V jednu chvíli jsem mu pohled oplatila, mírně jsme se na sebe usmáli. No jo. Ještě bych mohla začít chodit se svým spolužákem, haha. Tohle se mi nikdy nepoštěstilo. (Naštěstí.)

Ve tři čtvrtě na čtyři jsme skončili a ve čtvrt na pět už jsem autobusem uháněla do NS. První školní den byl za mnou.
Doma jsem se rychle najedla, popadla basu a spěchala do ZUŠky na první zkoušku naší kapely po prázdninách. Skoro jsme si s holkama nemohly vzpomenout, jaký písničky jsme to vlastně vždycky hrály.
Byla to tak trochu úleva bejt zase v NS s lidma, který znám a který mám ráda. Ta hodina hraní na baskytaru a vstřebávání energie od Š. a P. mi ohromně pomohla. Psychicky. Bohužel fyzicky jsem se cítila dost pod psa. Bolela mě hlava, v krku, teklo mi z nosu... Večer jsem zalehla do postele a pustila si Samotáře. Tenhle film s Romanem milujeme. Najednou mi bylo zase smutno...

Ráno mě probudila píseň Bullets od Editors. Měla jsem chuť mrsknout s tím mobilem do kouta. Ještě pořád jsem se necítila moc dobře, ale jestli jsem nechtěla, aby mi ujel autobus, musela jsem vstát.
Mraky se zase převalovaly po obloze, tentokrát ale nepršelo. Aspoň něco.
To odpoledne nás lektorka, jen tak mezi řečí, upozornila, že jsme nejlepší skupina na škole. Panebože, jak jsem se sem mohla dostat?! napadlo mě, když Oto asi pět minut bez jedinýho zaškobrtnutí v řeči něco vyprávěl. Hrála jsem si s propiskou.
Poté jsme se museli spárovat, logicky na mě vybyl právě Oto, sedící vedle mě. Byla jsem děsně nervózní, když jsem s ním mluvila. Už vím, jak se asi cítili spolužáci na střední, když museli mluvit se mnou. Byla jsem považována za nejlepší ze třídy. Když jsem si na to tak dneska vzpomněla, říkala jsem si: Jak by asi ti mí spolužáci přežili v tý psajko skupině, kde jsem já?! No dobře...dost možná by se tam ani nedostali.
S Otou jsme byli docela brzy hotoví, ostatní ještě pracovali na úkolech, které jsme měli zadány. Proto se mě začal ptát odkud jsem, co mám doma za zvířata a tak. Samozřejmě anglicky. Chtěla jsem se ho optat, co je za znamení, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky. Tak třeba zítra o přestávku. To budu smět mluvit česky, haha. Ke konci hodiny se ke mně Oto naklonil: "Odkud jedeš domů?"
To mě chceš pozvat na kafe nebo co? pomyslela jsem si v duchu. "Z Hradčanský. A ty?"
"Z Hlaváku."
Takže jsme si vyjasnili aspoň tohle.

Teď relaxuji doma s Bloc Party. Docela se těším na zítřejší hodinu. Jen se bojím, že mě bude ubíjet ten stereotyp. Ráno vstát v půl desátý. Hodina na cestě. Tři hodiny a patnáct minut v zadýchané třídě, kde je jen angličtinaangličtinaangličtinaanglič... Další hodina na cestě. Oběd o půl šesté. Zbytek dne mám pro sebe.

No není to super? Je teprve úterý a já už mám pocit, že nepatřím nikam. Ani do NS, ani do Prahy.

Always stays the same, nothing ever changes

18. září 2011 v 11:43 | Bliss |  Noise in my head
Když jsem v pátek dosedla na křeslo autobusu, zavřely se za mnou dveře a ihned se ozval takovej divnej zvuk. Jako když chytnete kachnu pod krkem a ona začne řvát. Tedy ne že bych to někdy zkoušela, jen si myslím, že to nemůže bejt o moc jiný. Všichni cestující se vyděšeně rozhlédli, doufajíc, že najdou oporu v tvářích ostatních. Zvuk ustal a vše se vrátilo do relativního normálu. Odjeli jsme do Prahy.
Vše se opakovalo; židle rozmístěny okolo stolu, studenti zamlkle pohlížející na neviditelné body před sebou, legrační obrázky na stěně. Sedla jsem si vedle holky, do jejíž tváře jsem neviděla přes stěnu vlasů. Skláněla se nad nějakým papírem. Rozhlédla jsem se po ostatních obličejích. Tohle jsou teda mý spolužáci, jo? pomyslela jsem si. Přišel nějakej kluk, blonďák, a sednul si vedle mě. Byl takovej roztomile nesmělej a nevinnej. Pořád po mně pokukoval. Když jsme o pár minut později podepisovali papír s poučením o bezpečnosti, všimla jsem si, že se jmenuje Otto. Jeho příjmení začínalo na F, ale nedokázala jsem ho rozluštit. Tak tedy Otto F. To zní zajímavě. Po pár úvodních slovech Hnědoočky jsme se přemístili na jakousi chodbičku, kde jsme měli vyčkávat a po jednom si chodit pro učebnice do místnosti naproti. Tak fajn, řekla jsem si a sedla si na černou pohovku. Ostatní se sdružovali poblíž dveří, takže to vypadalo, že se hned na začátku mého studia straním kolektivu. No, zachránil mě Otto. Jako jedinej si sedl vedle mě. Pořád na mě NENÁPADNĚ koukal. Shodou okolností jsme se pak oba ocitli s náručí učebnic u výtahů. Myslela jsem, že spolu pojedeme v jedné kabince, haha, to by byla romantika!, ale zamířil ještě někam k recepci. Vratkými kroky jsem naskočila do jedné z pojízdných kabinek a sjedla dolů do Lucerny.
Napsala jsem ještě Dejvovi, jestli se nechce vidět předtím, než odjede do toho Skotska, ale neodepisoval mi. Usoudila jsem, že má asi málo času, a tak jsem na Hradčanské nastoupila do autobusu. Chtěla jsem si číst, ale nešlo to. Seděla jsem dost vepředu a na předním sedadle byla usazena jakási ženština, jež neustále cosi vykládala řidičovi. Ten jen chápavě přikyvoval a poslouchal český pop vykopávky z 80. a 90. let. Musel toho mít plnou kazetu nebo cédéčko! Vrcholem všeho bylo, když si začal s Helenkou zpívat: "Sladké mámení..." Nejdřív jsem fakt jen myslela, že mě šálí sluch. Ale ten mužskej hlas se nedal s ničím splést. Protočila jsem naštvaně oči, zaklapla knihu a pohlédla z okna ven. Krajina přede mnou dováděla svým tancem.
Teprve doma jsem si všimla esemesky a asi šesti nepřijatých hovorů - od Báry a Dejva. Prý jestli se sejdeme. Haha. Tak tedy o ty Vánoce a ahoj, Dejve! Pilně se uč, moc nechlastej a nehul.

Večer jsem jela s třemi holkami do R. na jakýsi studentský film místního gymnázia. Trval asi hodinu nebo možná hodinu a půl a byl...zvláštní. Líbily se mi nevšední záběry kamery, to jsem si fakt užívala. Ale asi po půl hodině jsem se začínala ztrácet, děj přede mnou utíkal někam do ztracena. Několik věcí jsem prostě nepochopila. Ale nakonec to tak nevadilo, jak už jsem řekla - užívala jsem si ty roztodivné záběry a taky se tam našlo pár líbivých tvářiček. Po skončení všichni studenti (herci) naběhli na podium, režisér (sexy kluk, co se prý podobal Brianovi Molkovi, jak mi neopomněla říct P., po jejíž slovech jsem se na něj upřeně zadívala a musela jí dát za pravdu) dostal kytku a jednotlivě představoval všechny herce. Utleskali jsme se k smrti. Asi tak pětkrát jsem se zamilovala.
V půl jedenáctý jsem přijela domů a chtěla se jít pomazlit s Ester. Odkryla jsem závěs, za kterým měla bedýnku s polštářkem, ale nenašla jsem ji v ní. Zadívala jsem se ke dveřím, kde má Jacques deku, jestli ji náhodou nespatřím ležet tam. Zvykla si na něj totiž natolik, že vedle něho spávala stočená do klubíčka. Pes a kočka.
Jenomže ani na dece nebyla. Vydala jsem se do obývacího pokoje, jestli ji třeba u sebe nemá táta. Ten vskutku jednu kočku na klíně měl; byla to ale Mourinka. Zeptala jsem se na Ester. Prý už ji brácha odvezl zpátky do parku, kde ji našel. Jestli má domov, tak se neztratí.
Bylo mi jí líto. Bojím se, že ji něco znovu přejede nebo umře hlady...
Na druhou stranu tady nemůžeme mít žádnej zvířecí útulek, že jo. Schválně jsem se mrkla na blog do starejch článků a zjistila, že brácha našel tu kočku na DEN PŘESNĚ (akorát rok poté) jako Jacquese. To je nějaký znamení, no ne?

Včera odpoledne jsem neměla nic moc na práci, a tak jsem si pustila nejprve Vypsanou Fixu a pak Placebo. Přemýšlela jsem, co budu dělat, abych si naplno vychutnala tu hudbu; nechtělo se mi jen tak ležet na posteli, a kdybych si začala číst, tu hudbu bych vůbec nevnímala. A tak mě napadlo, že bych si mohla kreslit, protože týhle činnosti už jsem se dlouho nevěnovala. No, vlastně naposledy před pár týdny, když jsem byla zhulená.
Nakreslila jsem celkem tři obrázky, ale jen s tím okem jsem aspoň trochu spokojená. Zrovna mi do toho hrála píseň Sleeping With Ghosts od Placebo a já se tak nějak ponořila do kytarových linek proplétajících se s basovými, do rytmických úderů bicích, do hlasu Briana a hlavně do smyslu toho textu. Všechno bylo ve mně a já to hodila na papír.
Soulmates never die.

Večer jsem šla koupit flašku šampaňskýho a zamířila k Janě. Dostala nápad pozvat pár lidí, kouknout se na Romanovy fotky z Bulharska a přitom trochu popít. Nakonec nás tam bylo celkem dost. Já se na gauči tísnila vedle Jany a Honzy, to bylo trochu ironický. Vedle seděli brácha s Markétou a o kus dál Štěpánka s Jirkou. Nechutně se to spárovalo, ale pak přišli další kluci, takže jsem nebyla sama. Dívali jsme se na ty fotky a pili. Když na to tak vzpomínám, musím říct, že to zas taková zábava nebyla. Ani jsem toho moc nevypila. Kolem jedný jsem v místnosti zbyla už jen já, Honza a Jana. Roman byl už docela dlouho zaseklej NĚKDE VEDLE se Zuzkou, Janinou sestrou. Řekla jsem si, že na to prostě seru. "Tak já už půjdu," zadívala jsem se na párek pololežící na gauči naproti mně. Honza na mě hodil takovej ten úlevnej pohled. Rozloučila jsem se s nima a šla si na chodbu zavázat boty. Z druhé místnosti jsem slyšela povídat si Romana, Zuzanu a televizi. Ježiši. Radši jsem rychle za sebou zabouchla dveře.

Proplétala jsem se mezi bytovkami a zrovna přemýšlela, kterou cestou se vydat domů, jestli tou, vedoucí temným parkem, kde by mě mohl KDOKOLIV znásilnit, nebo tou kolem hřbitova, když mi přišla esemeska. Psal mi Roman, ať na něj počkám, že už jde taky. Hmm, asi mu nedalala, ušklíbla jsem se, otočila se a zamířila zpátky k paneláku.
Nesl si pet láhev naplněnou pivem. To pivo už mi moc nechutnalo, ale párkrát jsem si lokla.
"Nepůjdem ještě za Vaškem? Že by nám s tím pomohl," zeptal se.
"Mně je to fučák. Klidně," odvětila jsem.
Zazvonili jsme na Vaška a ten nás pozval k sobě nahoru. Seděli jsme u něj na posteli, poslouchali nějakou hudbu a pili to pivo. Vašek nám ho přelil do sklenic, náhle nechutnalo tak špatně. Půjčila jsem si totálně rozladěnou španělku. Nebavilo mě na ni hrát, a tak jsem ji předala Romanovi. Vašek řekl, že už půjde spát a nechal nás napospas svýmu osudu.
Roman ještě chvíli hrál a pak jsme všechno povypínali a pozhasínali a vydali se na cestu domů. Mírně poprchávalo. Byly už skoro čtyři hodiny, stáli jsme na křižovatce.
JÁ SE FAKT DOKÁŽU SKVĚLĚ ZTRAPNIT!
"No a...ty už chceš jít fakt domů, jo?" zeptala jsem se. No jo, tak jsem to zkusila.
"A ty chceš ještě něco dělat?"
"Hmm...můžeš jít ke mně."
"Já nevím...asi ne. Musím ráno brzo vstávat."
"To je jedno, ne? Za půl hodiny bychom si šli lehnout."
"Ne, to fakt nejde."
Měla jsem chuť ho pořádně nakopnout. "Tak teda dobrou, no." Otočila jsem se a sama kráčela domů.
Už nikdy nikdy nikdy nebudu po lidech vyžadovat sex. Odteď budu chladnější než špinavá hrouda sněhu válející se na kraji silnice!
Možná jsem se ho měla zeptat, o co mu vlastně sakra jde. Vždyť už jsme spolu přece spali kolikrát a myslím, že ta časová tíseň ho zas až tak netrápila.
Ale on by se dost možná zeptal, o co jde MNĚ.
A to je to.
Já nevím.
Mně už totiž
nejde
o
nic.

Výlet do minulosti (kyselý hrozny nejsou hrozný)

15. září 2011 v 23:21 | Bliss |  Noise in my head
Sedím si u počítače, poslouchám Fenomén od Fixy, v sobě čerstvě naklopenej černej čaj s mlíkem, ještě cejtím, jak mě hřeje v žaludku, a je mi nějak smutno. Chci říct hezky smutno, pokud to teda vůbec jde. Nevím, jestli to znáte. Prostě si tak sedíte a vzpomínáte na nějaký okamžiky ve vašem životě, na nějaký krásný okamžiky, který vás určitým způsobem ovlivnily a o kterých víte, že už se nikdy nezopakují. A z toho je vám právě smutno, ale zároveň je vám hezky, protože myslíte na ty pěkný věci.
Někdy bych chtěla, aby mi bylo zase šestnáct. Aby znovu proběhl rok 2007, ale bez toho konce, bez toho hnusnýho prosince. A taky rok 2008, jo, tenkrát to bylo strašně fajn. Skoro každej večer jsem tehdy chodila ven s K., to byl můj nejlepší klučičí kamarád. Vždycky jsme šli až dozadu na benzínku, on si koupil Big Shock a já slaninový brambůrky a pak jsme si sedli na lavičku u fotbalovýho hřiště, koukali do tmy, jedli, pili a taky kouřili. Povídali jsme si. Je zajímavý, že už si vůbec nedokážu vybavit, o čem jsme po celou tu dobu, co jsme se bavili, vlastně mluvili. Jen vím, že to bylo vždycky strašně fajn. To byl ten starej sedmnáctiletej K., jehož duše se po pár letech úplně změnila, a (nejen) proto jsme se přestali bavit.
Pamatuji se, jak jsme se při svých procházkách vždy pečlivě vyhýbali hranatým kanálům, protože šlápnutí na ně přinášelo smůlu. Pamatuji se, jak jsme jedné noci stáli u rybníka na kaberně, opírali se o sebe zády a dívali se nahoru do hvězd. Ta chvíle byla dokonalostí. Pamatuji se, jak jsme se jednou bavili o tom, že si koupíme nějakou chatu v horách a budeme tam žít. Jen my dva.
Vzpomínám na hodně věcí, které jsme spolu zažili. Ne, nechybí mi nynější K. Neměli bychom si už co říct a navíc mezi námi stále stojí ta zeď, kterou nikdy neodstraníme, protože po tom ani jeden z nás netouží. Ale chybí mi ten K. z roku 2007/2008. Chybí mi duch minulosti.

Samozřejmě čas jde dál a vy s ním. Občas se prostě stane, že ztratíte nějaký kamarády, a zároveň najdete nový.
Dneska večer jsem šla do čajovny s Petrem. S tímhle klukem jsem se nikdy nebavila, jen jsem ho znala od vidění, ale najednou se stalo, že jsme se spolu ocitli v té čajovně. Povídali jsme si, kouřili jahodovou vodnici, já pila Bílou opici a všechno se zdálo býti fajn. Jenomže z jeho výrazů v obličeji, z jeho slov, z jeho gest bylo vidět, že by byl rád něčím víc než jen kamarádem. A to já jsem nechtěla. Nelíbil se mi.
Zadíval se na můj náramek I love you a řekl: "Asi budu žárlit."
V duchu jsem si řekla: Proboha kurva proč?!
Sdělila jsem mu, že jsem ho dostala od kamarádky.
Když jsem chtěla jít zaplatit, řekl mi, že už to udělal za mě (když jsem byla na záchodě), a tak nějak mě chtěl chytit za předloktí, leč já se mu vyškubla. Svezl mě autem domů, i když jsem mu řekla, že to mám fakt kousek. Když zastavil před mým domem, rychle jsem hmátla po klice a blekotala něco o tom, že to byl fajn večer, ale že už půjdu. Zadíval se na mě. Tak...tak DIVNĚ! "A pusu nedostanu?" řekl najednou a já zalapala po dechu.
"Proč?" odvětila jsem zoufale. Pověděla jsem mu, že to asi není úplně nejlepší nápad, ještě jsem mu chtěla nějak NENÁPADNĚ naznačit, že si nemá dělat přílišný naděje, když v tom řekl: "Zapomeň na to, promiň." Tak jsem teda konečně vystoupila a šla domů.

Včera večer jsem šla do čajovny s Romanem a Tomášem. Sedli jsme si ke stolu, kde seděl Óďa a ještě nějací lidé; hráli nějakou stolní hru. Snažila jsem se o pochopení pravidel, ale fakt to nešlo. Místo toho jsem odkráčela ven s Tomášem a Romanem na brk.
Byla jsem mírně opilá a zhulená. Seděla jsem uvnitř a pořád se něčemu smála nebo se jen tak usmívala a koukala na jedno místo na zemi. Několik lidí odešlo, takže jsme tam zůstali jen já, Roman a Óďa. V jednu chvíli jsem se bavila s Romanem a přitom se tak nějak ukazováčkem dotýkala spodního rtu. Pomalu jsem s ním přejížděla z jednoho koutku ke druhému a zpozorovala, že se mi Roman kouká na pusu. Párkrát se mi podíval do očí, ale stejně pak sjel dolů na rty. Přesunula jsem ruku na hruď, hrála jsem si s trsátkem, co mám na krku. Sklouzl pohledem na moje prsa a zaseknul se v řeči. Mírně jsem se pousmála. Chtěla jsem ho; ta třítýdenní abstinence mi už docela dávala zabrat a nějak jsem si nedovedla představit, že večer skončí jinak než u mě v posteli.
Ještě chvíli jsme se nějak bavili a najednou řekl: "No, tak já už půjdu."
"Tak počkej na mě, já jen dopiju to víno a půjdu s tebou," odvětila jsem. Zasmál se - tak nějak záhadně - a počkal.
Kráčeli jsme studenou nocí a já zimou drkotala zuby. Došli jsme na křižovatku, kde jsme se buď mohli rozloučit, nebo mohli pokračovat směrem ke mně.
"Už se docela těším do postele," sdělil mi Roman a dřív, než jsem stačila něco udělat, řekl: "tak čau!"
"Tak teda čau, no," já na to a nasupeně mířila domů.
No...ten večer se mnou spala aspoň kočka, anžto jsem ji nechtěla nechávat na chodbě s Ester a Jacquesem. Jsem loser.

V tom pokoji se vůně ovocného čaje rozverně proháněla mezi našimi hlavami

14. září 2011 v 14:08 | Bliss |  Noise in my head
V noci ze soboty na neděli mě probudil šramot uvnitř mého pokoje. Otevřela jsem jedno oko a v té tmě uviděla siluetu svého bratra. Nějak mi bylo jasný, co hledá, takže když po chvilce odešel, poslouchala jsem, až uslyším bouchnout dveře nahoru do podkroví, a pak vstala a otevřela jednu ze svých skříněk. Ten blbec! pomyslela jsem si. Jasně, jeden kondom chyběl. Zhluboka jsem se nadechla a šla se podívat na chodbu, čí boty uvidím. Na chvíli mě prostě napadla myšlenka - i když to byla úplná blbost, jasně že jo, co by tady dělala -, že je to Jana. Zoufale jsem si přála, ať to není ona, Honza si ji přece ohlídá! Našla jsem nějaký červený boty, který mi byly absolutně neznámý. Chvíli jsem na ně koukala a říkala si, že ten styl bot se docela hodí k Sáře, bráchový bejvalce. Jasně, to by docela dávalo smysl, napadlo mě. Šla jsem se vyčůrat a zalezla zase do postele. Chudák Markétka, přemýšlela jsem pak v teple peřiny. Jestli ON podvádí JI, doufám, že ONA ho někde v tom Trutnově nebo Turnově nebo kde vlastně bydlí podvádí taky! Bylo by to docela fér. Svraštila jsem čelo a usnula.

V pondělí navečer jsem zrovna seděla v křesle a byla zabrána do četby, když za mnou přiběhla máma, že prý bratr našel na silnici kočku, kterou nejspíš někdo srazil. Šla jsem se tedy podívat na chodbu, kde v bedýnce s polštářem odpočívala černobílá kočka. Moc se nehýbala, ale dýchala. Zjistili jsme, že má pochroumanou přední pravou packu a krev na tlamičce. Chvíli jsem u ní zůstala sedět a hladila ji. Nezavrněla, ani se na mě nepodívala.
Druhý den ráno jsem u ní opět seděla a hladila ji po hlavičce. Myslela jsem si, že jí to nějak psychicky pomůže. Každej, kdo je nemocnej, by byl přeci rád, kdyby za ním někdo přišel a hladil ho, no ne? Náhle začala příst, nejdřív jen tak potichu, nesměle, kde to jsem, kdo mě to hladí? Pak nabrala na intenzitě a vzápětí se vrnění rozléhalo po celé chodbě. V duchu jsem si ji pojmenovala jako Ester.
Odpoledne přišla babička a šla se na ni podívat. Kočka se našla v blízkosti jejího bydliště, takže mě ani moc nepřekvapilo, když pak řekla: "Tuhle micku už jsem určitě viděla. Nejspíš nemá žádnej domov, vím, že ji tam hodně ženskejch krmí. Asi ji něco přejelo..."
Ester si ale nemůžeme nechat, anžto by se naše Nevinná (Mourinka) užárlila k smrti. Jacques už si ji ale stihnul oblíbit! Pořád k ní chodí, olizuje ji a ona si to nechá líbit a hlavičkou se tře o jeho hruď. Jak rozmilé!

Včera odpoledne jsem se taky šla vyfotit na občanku a různý takový ty průkazky. Když jsem se pak doma odvážila podívat se na ty fotky, jen jsem zaskučela. Vypadám na nich jako zfetovaná zombie po malárii, fakt. Jsem nesmírně bílá a kolem očí mám nějaký červený fleky. A to jsem si fakt myslela, že když jsem měla celejch pět let na občance příšernou fotku z mého patnáctého roku života, teď konečně na ni budu mít nějakou dobrou podobiznu. Haha! Tak snad za dalších pět let...

Večer jsem do sebe lila hektolitry čaje a nudila se. Byla jsem tak zoufalá, že jsem napsala Romanovi, jestli už je doma z Bulharska (měla jsem info, že má v úterý přijet) a jestli se mnou nechce zajít do čajovny. Původně jsem mu jako první psát nechtěla. Pár minut nato už pokoj provoněla melodie Good Grief od Foo Fighters a já to zvedla. Volal mi Roman. Že prý dnes nemůže, anžto je s Tomášem, ale zítra by to šlo, ještě se domluvíme, jo? Tak fajn. Zavěsila jsem a těšila se na zítřek. Těšila jsem se nějak podezřele moc a to nechápu.
Bylo už skoro půl jedenácté, já trávila večer postupně s XX, Yeah Yeah Yeah´s a Foo Fighters, a říkala si, že už půjdu spát. Náhle mi ale přišla esemeska od Báry, jestli nechci jít s ní a Dejvem do čajovny. Já jsem pro každou špatnost, takže ani takováto pozdní hodina mi nikterak nebránila v tom, abych nesbalila mobil a peněženku do tašky a nevyrazila za nimi. Setkali jsme se u zastávky. Vyprávěli jsme si, co všechno se dělo v uplynulých dnech, a pomalu kráčeli do té čajovny. Otevřela jsem dveře a uviděla uvnitř pana C., Romana a Tomáše. Pozdravila jsem je a suverénně i s Bárou a Dejvem zamířila dozadu do druhé místnosti.
"Počkejte, kam myslíte, že jdete?" zeptal se nás pan C. Náhle jsem si všimla, že Roman i Tomáš už platí a že už nikdo jiný se v čajovně nenachází, tudíž by už s největší pravděpodobností pan C. rád pro dnešek čajovnu zavřel.
"No jo. Kam to vlastně jdeme," řekla jsem, přešlápla z nohy na nohu a nervózně se podrbala na temeni. A tak jsme se tedy zase rozloučili a odešli.
Naštěstí nás ale zachránil nonstop, kde jsme si dali dvě piva a zahráli fotbálek.
Nějak kolem jedný jsme zamířili k nám domů. Bavili jsme se s Dejvem o trávě, kterou si pěstuju (jediná samice z těch pěti od Romana!), a že už to budu za pár dnů sklízet. "To bychom si mohli jen tak na ochutnávku jednu paličku utrhnout a usušit v troubě," navrhla jsem. "To bychom teda mohli!" na to Dejv. A tak se i stalo.
Bára s námi hulit nešla, protože ji bolelo v krku a necítila se moc dobře. Vyšla jsem tedy ven na schody jen s Dejvem a ten skoro až posvátně zapálil brk. Želbohu jsme to v té troubě asi dost nevysušili, anžto se to docela vzpouzelo ohni; pořád se to uhasínalo. Museli jsme si tedy neustále připalovat, ale i tak jsme to zdárně vykouřili. Mezitím mi Dejv povídal o své bývalce Romče a také o tom, jak se těší do Skotska na Eve.
"A...podvedl jsi ji tady?"
"Už aspoň desetkrát," zasmál se.
"Oh! Tak to jo, no."
"Ne, my si dali na ten čtvrtrok, co tady jsem, svobodu. Že si jako můžeme dělat, co chceme, ale jestli se podvedeme, tak si to neřekneme. Já bych prostě NECHTĚL vědět, jestli mě podvedla. Navíc ona je bisexuálka, takže ji může svézt úplně KAŽDEJ! Někdy si říkám, jestli mě neopustí kvůli nějaký holce. Její nejlepší vztah byl právě s holkou. Byla s ní dva roky."
"To je...zajímavý." Uznala jsem, že na tom něco je. Že člověka můžete strašně, strašně milovat, a stejně ho podvedete, protože prostě jen zatoužíte po jiném těle. Nic víc v tom není. Vlastně myslím, že se to vzpouzí lidské přirozenosti mít celý život jednoho partnera a už NIKDY fyzicky nemít nikoho jiného.
Zalezli jsme zpátky do domu. Dejv šel napřed, já se ještě krátce pomazlila s Ester a odkráčela za ním do pokoje. Bára už spala na posteli roztomile stočená do klubíčka. Chvíli jsme si ještě s Dejvem povídali a pak jsme se rozhodli jít taky na kutě. Rozprostřela jsem mu na zemi spacák a odebrala se na lože.

Ráno nás probudila píseň Bullets od Editors, můj budík. Bylo jedenáct hodin, když jsme se loučili u domovních dveří. V pátek o půl osmé večer odjíždí Dejv zpátky do Skotska, a i když v ten den ráno jedu do Prahy, takže jsem Báře a Dejvovi řekla, že bychom se všichni tři mohli ještě naposledy vidět, že se jim ozvu, není úplně jisté, jestli budou mít čas. Takže jsme se radši rozloučili, jako bychom se viděli naposledy. Na památku jsem dala Dejvovi na jeho vyžádání jednu svoji zombáckou fotku. On bohužel pro mě žádnou neměl, ale aspoň mám na stole pořád ten ping-pongovej míček Happy People. Řekla jsem mu ještě, ať pozdravuje Eve a dá jí za mě pusu, haha. Pak jsem za nimi zavřela dveře.

Tak zase na Vánoce! A to bude vlastně docela bzry...

Stará dobrá děvka Tullamore a jiný pochutiny

10. září 2011 v 13:21 | Bliss |  Noise in my head
Začalo to nevinně. U mě to vlastně vždycky začíná nějak nevinně.

Byl čtvrtek večer; ocelový mraky vztekle cenily zuby, na ulicích si spadaný listí rozdávalo s větrem salsu, tma postupně balila výrazy lidí do neprostupných tváří, zkrátka jeden z těch skoro podzimních dnů, kdy vám dojde, že léto je fakt v prdeli. Máte chuť si zapálit svíčku, nechat Cure znásilňovat vaše uši a přitom v rohu pokoje dumat nad svojí budoucností. A nebo taky jít do čajovny, anžto podzim plus čajovna rovná se totální duševní orgáč pro melancholiky. Tak jsem pohlédla z okna na máchající větve a pak napsala Janě, jestli nemá chuť na čaj, protože my dvě jsme se naposled viděly ještě než Roman odjel do Bulharska, a to už je setsakra dlouhá doba. Honza jako nějakej strašák visel pořád mezi náma a mně bylo jasný, že já bych měla udělat ten první krok, že já bych měla napsat jí, protože třeba cítí vůči mně nějaký výčitky a bojí se mi ozvat. Nadšeně souhlasila; ten entuziasmus hodný štěněte těšícího se z pískajícího míčku byl cejtit i přes tu esemesku, fakt. A tak jsme se v devět sešly v čajovně a daly si víno a začaly si povídat. No nejdřív jsem se toho setkání bála, protože od toho incidentu, kdy mi Honza řekl, že chodí s Janou, jsme se viděly jen jednou a to ještě ve větší skupině lidí, a najednou jsme proti sobě seděly samy a všechno bylo mezi náma. Ale ten večer byl naprosto v pořádku. Neustále jsme se o něčem bavily a smály se a dívaly se na sebe a popíjely to víno. A když jsme mlčely, tak jsme mlčely spolu nebo skoro spíš v sobě, jestli víte, jak to myslím, a to bylo krásný.
"No a jdeš zejtra na tu grilovačku k Janovi?" zeptala se mě najednou. O žádný grilovačce jsem nic nevěděla.
"O žádný grilovačce nic nevím," řekla jsem.
"On jede asi na čtyři měsíce pryč, tak chce udělat rozlučku. Přijď," žádala mě.
"Já nevím, to je takový blbý. Nezval mě."
"To je jedno, prostě se tam vetři."
Ale já se nerada vtírám, a tak jsem jen řekla, že si to nechám projít hlavou, a nechala dál běžet čas.
Pak jsme zpozorovaly, že vedle sedí Mikuláš, jeden náš známý, osamocen s vodnicí. Hádaly jsme, co má asi za příchuť, a nakonec jsme se zvedly a se sklenkami a džbánem zamířily k němu. Automaticky nám podal hadici (byla to máta) a najednou jsme byli tři. Pak si k nám sedl ještě Vojta a byli jsme čtyři. V neposlední řadě se k nám přidal i pan C. a bylo nás pět. Vojta začal balit brko; já nejdřív váhala, ale pak jsem se za nimi přesunula ven. Joint byl už skoro na konci svýho života, jen jsem si párkrát potáhla a típla to. Pak už jsem jen seděla a zaujatě pozorovala kouř z vodnice líně se převalující ve vzduchu. Svíjel se jako v epileptickém tanci! Proudil mi před očima a zlehka kynul na moje řasy.
Inu, domů jsem přišla asi v půl druhý a měla dobrej pocit z dobrýho večera.

Včera večer jsem ale na tu grilovačku nešla, místo toho jsem zamířila s Š. opět do čajovny. Daly jsme si Stříbrné pupeny, wasabi a vodnici (mátovou, haha, fakt mi zachutnala). Byla trochu skleslá, a tak jsem se ji snažila povzbudit nějakejma hezkejma řečma.
No, asi tak v jedenáct jsme to zabalily, a když jsem šla domů, prodírajíc se mezi řetízkovejma kolotočema, autodráhou, labutěma a tak dále, protože máme tento víkend posvícení, dívala jsem se na všechny strany, jestli někde nespatřím nějakýho úchyláka, kterej by mě třeba chtěl znásilnit. Nikdo takovej se ale naštěstí nenašel a já se bezpečně dostala domů.
Asi pět minut jsem ležela v posteli a najednou mi začal zvonit mobil. "So I´m moving to New York, cause I´ve got problems with my sleep..." znělo nocí. Chvíli jsem to ještě poslouchala a prstama u nohy pohybovala do rytmu a pak jsem to vzala. Volala mi Jana, jestli prý nechci přijít na tu grilovačku a blá blá blá. Domluvily jsme se, že mi půjdou s Honzou naproti.
Setkali jsme se někde na půl cesty.
"Musela jsem si kvůli vám znova nasadit čočky a vyndat rovnátka!" upozornila jsem je naoko naštvaně. Honza, nevím proč, myslím, že to neznělo zas tak vtipně, se mohl umlátit smíchy. "HA-HA," řekla jsem teatrálně a protočila oči. A tak jsme vyrazili na cestu k Janovi. (Jan není Honza, já jen tak, aby vás to nemátlo.)

U Jana to byla docela divočina. Všichni byli ožralí jak kráva, já jediná střízlivá. Sedla jsem si k zahradnímu stolku a vzala první láhev, která mi padla do ruky. Pivo. Párkrát jsem si notně lokla. Přišel za mnou Pavel, ještě stál na nohou a to bylo hlavní, jinak ale bylo vidět, že dost přebral. Začal mě hladit po tváři a po paži a po stehnu, tak jsem vzala jeho ruku a vrazila mu ji do klína (do JEHO klína samozřejmě!), ať toho nechá. Pak se přesunul k notebooku a pustil Led Zeppelin, no to bylo super! Aspoň jsem se ho zbavila.
Pak jsem šla s Honzou a s ještě nějakejma lidma na panáka. No, nedostala se na mě sklenka, a tak jsem si dala lok přímo ze starý dobrý děvky Tullamorky, chtělo se mi z toho zvracet, najednou se ke mně přitočila Jana s kelímkem (vypadalo to jak kelímek na zubní kartáčky!) červenýho vína. "Dej si!" No tak jsem si dala. Poté, co jsem to vypila, mi ještě přilila limetkovou vodku nebo něco takovýho. Pocitvě jsem pila. Šla jsem se podívat do další místnosti, nějaká holka tam hrála na klavír a hrdelním hlasem zpívala nějakej odrhovák, stálo u ní dalších asi pět nebo šest lidí, ti zpívali taky, ale ta holka u klavíru vyřvávala fakt nahlas, byla z nich nejvíc slyšet. "Máš má ovečko dávno spát..." zpívalo se pak a mně se úplně zablýskly oči dojetím, protože tuhle píseň miluju, a tak jsem tam ještě chvíli zůstala a pěla s nima.
Jakýsi klukl vzal kytaru a šel si sednout do vedlejší místnosti. Přidala jsem se k němu; sedla jsem si do křesla, naproti mně se na gauči usídlili Honza s Janou a vedle nich spal Vašek s nakresleným srdíčkem na boku. Na opěrku mého křesla usedla Lenka s nějakým drinkem a vesele mi pořád něco švitořila do ucha. Seděla jsem tam předkloněná a najednou se její hlava objevila skoro až u mě. Fakt jsem chvíli myslela, že mě chytne za ruku odpočívající na mém stehně a začne mě líbat nebo tak něco. Já nevím, přišlo mi, že mě balí.
Kluk s kytarou zpíval hity. Všichni jsme se přidali.
Po "koncertu" jsem se s Janou přesídlila do kuchyně. Z. objevil v lednici nějaký maso, tak rozžehl sporák a hodil ho na pánev. Řeknu vám, že toho kluka jsem vlastně celej večer neviděla nikde jinde než v kuchyni u plotny. S Janou jsme začaly sjíždět rum s kolou, protože už nic jiného skoro nezbývalo.
Pak začali lidi odcházet domů, docela se to vylidnilo. Jan mě zatáhnul na ztemnělou chodbu, přimáčkl mě na mrazák a začal mě líbat. Chtěl mě a já bych si teda klidně dala říct, to zase jo, ale nemohla jsem, jestli víte, jak to myslím. Po chvíli mu to došlo a zeptal se mě, jestli s ním nechci jít nahoru do jeho pokoje, že si můžeme jen tak lehnout. To jsem teda neměla zájem, anžto mám pocit, že poslední dobou si se mnou snad každej chce "jen tak lehat" a mě už to rozčiluje. "Nemusíme-spolu-spát-stačí-když-se-budeme-objímat" - jasně, haha. Tahle kouzelná formule už mě pěkně sere.
Opustila jsem ho a šla za Janou. Ta mi řekla, že potřebuje na záchod, šla jsem pro jistotu s ní, protože na chodbě byli asi další tři kluci a já s nimi nechtěla zůstat o samotě. Zamkly jsme se a Jana mi najednou začala říkat, že byla ve čtvrtek hrozně šťastná, když jsem jí napsala, jestli nechce do čajovny.
"Já jsem si prostě připadala jako ta největší děvka, když jste se s Honzou rozešli a já s ním pak začala spát a nakonec i chodit." Pořád to omílala dokola a já ji ujišťovala, že se nic neděje, že je to normální a ať na mě nebere žádný ohledy, protože takhle to prostě chodí.
"S Honzou už je to passé," řekla jsem a myslela to vážně.
"Mně by ani nevadilo, kdybyste spolu spali. Jestli chceš..."
Začala jsem se smát. "Ale no tak. To by ti přece vadilo." A taky bych jí to za prvý nemohla udělat a za druhý...no, za druhý jsem k tomu ani neměla chuť. Ta poblázněnost z Honzy mě prostě už nějak přešla. Když se na něj dívám, dívám se na něj už jen jako na kamaráda. Navíc jsem zjistila, že k němu cítím i jistou...averzi. Samozřejmě ho mám pořád ráda, považuji ho za svého kamaráda, na tom se nic nemění. Ale když se se mnou rozešel kvůli tomu, že nechtěl vztah, a pak začal chodit s Janou, je na tom něco divnýho. Říkala jsem si pak, že za tím rozchodem bylo možná něco jinýho, ve skutečnosti mu třeba na mně něco vadilo; a v tu chvíli je tady moje uražená hrdost, která mu to prostě nemůže zapomenout. Co má ona, a já ne? říkám si a jen kvůli tomuhle blbýmu důvodu, kvůli mé ješitnosti, se na obloze našeho přátelství objevily ty drobné mráčky. Ale na obloze taky pořád nemůže vesele svítit slunce, jinak by všechno uschlo, že jo.
Jana mi pak ale řekla, že si vlastně vůbec není jistá, jestli dělá dobře, že s Honzou chodí. Prý byla dost dlouho zvyklá na samotu a na to, že si může užívat, a najednou - když je s ním, když je OCHOČENÁ - se musí hlídat; každý poplácání po zadku nebo pusa na tvář (kterých se jí za ten večer dostávalo nějak hodně, a nejenom od Honzy!) jí působí výčitky, protože ví, že by se mu to nelíbilo.
"Nechci mu ublížit," pověděla mi a já si pomyslela, že jestli se s ním chce rozejít už teď a bude to jen protahovat, ublíží mu daleko víc. Bavily jsme se na tom záchodě asi půl hodiny a pořád jsme si říkaly, jak je to úžasný, že se my dvě bavíme, a jak jsme vlastně obě ÚPLNĚ stejný (Úplně stejný děvky, pomyslela jsem si), smály jsme se na sebe a rozuměly si a pak jsme vyšly ven.
Ocitly jsme se na zahradě. Někde odchytla Jana a zmizela s ním kamsi do kouta zahrady. Chvíli jsem postávala na trávě a rozhlížela se kolem sebe. V domě už bylo ticho, protože všichni odešli spát. Najednou se vedle mě zjevil Honza. Sedli jsme si na zahradní houpačku, mírně se pohupovali a povídali si. Vlastně už ani nevím o čem, vím jen, že jsme chvíli rozebírali ten náš divnej trojúhelník; řekla jsem mu, že je dobře, že chodí s Janou, anžto si myslím, že se k sobě hodí víc než my dva. S tím souhlasil, což mě na jednu stranu pěkně nakrklo. Nevědomky tak vlastně přiznal, že jsme se k sobě nehodili, že mu na mně něco vadilo! Nedostala jsem z něj ale co.
Asi po půlhodině za námi přišli J. a J. Vtěsnali se mezi nás - Jana k Honzovi a Jan ke mně.
"Tak my už asi půjdem," řekl Honza a zvedl se. Jana odběhla do domu pro batoh. Bylo skoro půl šestý ráno nebo tak nějak. V dáli kokrhal kohout.
"Já půjdu s váma!" já na to rychle, protože jsem věděla, že by Jan byl nejradši, kdybych u něj spala. A to jsem nechtěla! Chytnul mě kolem pasu a nechtěl mě pustit.
"Nééé, to nejde," řekla jsem. Najednou jsem viděla, jak ke mně Honza natahuje ruku. Chytla jsem se ho a on mě vytáhnul nahoru. "Dík," zašeptala jsem a rychle zamířila za Janou.

Kráčeli jsme teda domů. Já, Jana, Honza a ještě jeden kluk, David. Ti dva šli napřed a my s Janou pořád tak nějak řešily její vztah k Honzovi. Zrovna jsme šly kolem dětskýho hřiště, tak jsme usedly na houpačky; noční vzduch voněl svítáním. David a Honza byli kdesi vepředu.
"Když jsme se před dvěma lety rozešli s Romanem, tak...mi dost chyběl. A ještě do toho zemřel R. R. byl můj fakt dobrej kámoš a najednou jsem neměla ani jeho, ani Romana. Začala jsem si užívat s klukama a říkala si, jestli to prostě není tím, že mi chybí Roman nebo...já prostě nevím."
Tak tohle se kurva zamotává, pomyslela jsem si.
"Mám Honzu fakt strašně moc ráda, ale nemůžu říct, že ho miluju."
"Třeba to přijde časem," řekla jsem jí.
"Já nevím. I Jan říkal, že prej je to na mně vidět, že k němu nejsem úplně upřímná."
Pověděla jsem jí, že když jsem chodila s Mírou, tak jsem k němu vlastně taky nic necítila. Tedy měla jsem ho ráda, měla jsem ho ráda hodně, ale nemilovala jsem ho.
Pak jsem se pobaveně uchechtla. "My jsme fakt úplně stejný," začala jsem. "Když tenkrát zemřel Honza, víš, TAMTEN..." Přikývla. "...začala jsem si taky dost užívat. A...možná...možná se prostě jenom snažím zahnat nějaký prázdný místo v sobě."
Podívaly jsme se na sebe a ten moment byl totální porozumění. Byla jsem fakt ráda, že jsem ten večer na tu grilovačku přeci jenom šla. Najednou jí zazvonil mobil. Honza. Kde jako jsme. Řekla mu, že už jdeme. Všichni čtyři jsme se setkali u náměstí, Honza s Davidem vykročili směrem k autodráze, my s Janou se proplejtaly mezi labutěma. Pořád ještě jsme tak nějak probíraly Honzu, kterej byl od nás vzdálen asi třicet metrů. Když jsme se pak na konci náměstí zase sešli, vypadal nasraně a unaveně. Doufám, že náš rozhovor neslyšel.
"No...tak se ozvi, určitě si ještě popovídáme," řekla jsem Janě a mrkla na ni. Myslím, že si toho máme ještě hodně co říct. Rozloučila jsem se s nimi a odešla domů.

Občas mě napadá, že bych mohla napsat scénář Velmi křehkých vztahů.

She had daydreams

6. září 2011 v 20:15 | Bliss |  Noise in my head
Znáte ty dny, kdy se vám nic nechce dělat. Sedíte venku před dveřmi, u nohou vám spí kočka stočená do klubíčka, natáčíte si na prst pramen vlasů, pozorujete mravence zmateně pobíhající ve spárách chodníku, slunce vás zakrývá svými paprsky a vy si jen tak užíváte tu chvíli. A najednou se ta kočka zvedne, lehce zamňoukne a vyskočí vám do klína. Hladíte ji - její hebkost vám proniká až na kost - a ona se na oplátku rozvrní a párkrát olízne vaši ruku svým drsným jazykem, šimrá to, lechtá to, a přesto neucuknete. Díváte se na sebe; kočičí oči proti těm lidským a náhle máte pocit, že ten okamžik je zázrak. Srdce vám v hrudi radostně poskočí.
Nějak v neděli bylo dost hezky, a tak jsem se vydala do přírody s fotoaparátem a Jacquesem fotit pavouky, kytky, včely a podobnou havěť. Nic zajímavějšího jsem totiž nenašla. Když jsem se ocitla blízko lesa, zadoufala jsem v nějakého divočáka nebo aspoň v párek roztomilých srnek s uhrančivýma očima, ale nic se nedělo. Šla jsem domů.
O pár desítek minut později za mnou přijel Jára, udělali jsme si houbu, sedli si na lavičku do parku a vyprávěli si příběhy svého života. Čím víc pil, tím se stával přítulnější, a to se mi nelíbilo. Jeho ruka kolem mého pasu mne škrtila, vykroutila jsem se mu. Než odjel domů, šli jsme ještě na pivo, kde mě přemlouval, abych jela s ním a přespala u něj. U něj v posteli. "Nemusíme spolu spát, já jen...jak jsme se s J. rozešli, tak mi prostě chybí k někomu se tulit, objímat ho..." No to bylo sice dojemný, ale to jako já mám bejt ta oběť?! Pche, ani náhodou!
"Ale někdy u mě přespíš, že jo?"
"Uhm...no jo," řekla jsem neurčitě a zadívala se na projíždějící auta.
"Hele, tohle červený bude asi tvoje," pověděla jsem mu a spěšně se s ním rozloučila. Byla jsem ráda, že už jdu domů. Proč vždycky, když se spolu kamarádí kluk a holka, to musí jeden z nich nějak pokazit? Dejv mi nedávno řekl: "Spolehlivej způsob, jak ztratit kamaráda, je začít s ním chodit." A měl pravdu. Vždyť třeba s takovým Mírou to bylo loni na podzim mnohem lepší než teď. A Honza? Ne že bych s ním občas ráda nešla na pivo nebo tak něco (pokud by chtěl) , ale v tu neděli mě právě napadla myšlenka: Vlastně by mi ani nevadilo, kdybychom se my dva už nikdy neviděli. Je mi to líto. Což mi připomnělo, že jsem včera ráno vstala, zapnula mobil a přišla mi sms, jež mě upozorňovala na to, že mi Honza volal. Napsala jsem mu tedy co jako potřeboval, ale odpověď jsem nedostala. Jak typické!

V pondělí jsem zase jednou jela do R. za svými bývalými spolužačkami - Maruškou a Luckou. Neuvěřitelně chcalo. Měla jsem s sebou černý deštník, vlastně jsem byla celá v černém, vypadalo to, jak když jedu na pohřeb. Měly jsme sraz u obchodky a díky tomu dešti jsme se nevydávaly nikam daleko - zamířily jsme hned do knajpy, která se nachází naproti. A kde mají to nejhnusnější pivo pod Sluncem, jak jsem zjistila. Už dřív nebylo nic moc, ale tentokrát to byl ultrahnus. Pomalu jsme teda usrkávaly a vyprávěly si, co je novýho a tak. Maruška mi nabídla retko, a tak jsem kouřila. Můj dvouapůlměsíční půst už je dávno v tahu. M., která opakovala ročník, takže je teď ve čtvrťáku, nám vyprávěla, jak ji ve škole všechno štve - od otravných řečí spolužaček řešících šaty a účesy na maturák až po náladové učitele. Jen jsem se usmívala, protože jsem si vybavila svůj loňský školní rok, jenž byl v tomhle úplně stejný. Málem bych už na to zapomněla! Vážně. Ne že by se mi nějak stýskalo po obchodce nebo tak něco, ale jak už jsem tam bezmála čtyři měsíce nebyla, vypařilo se mi z hlavy jak protivné to tam bylo. Tak moc, že jsem si o prázdniny říkala, že kdybych měla tu možnost, tak bych se tam třeba na týden podívala. Ale jak mi Maruška připomínala věci, které jsem já (nejen) ve čtvrťáku nenáviděla na své škole, probrala jsem se ze svého poblázněného entuziasmu. Ne, do těch lavic bych neusedla už nikdy. Ani na jeden blbej den. A najednou mi přišlo nějaký divný sedět v tý hospodě naproti Lucce a Marušce v R., kde jsem to tak moc nesnášela, a bavit se o škole, jež mi tolikrát hnula žlučí. A zároveň jsem byla ukrutně ráda, že už jsem odmaturovala, a nejen to! Byla jsem ráda, že místo do R. budu dojíždět na druhou stranu - do Prahy. A taky že už nemusím vídat své spolužáky, s kterými jsem byla svázána po tři roky. Ne že bych viděla M. a L. nerada, to vůbec ne, jen mi připomínaly minulost, o kterou jsem nestála. Jako by mě najednou v tý knajpě stáhly o několik kroků zpátky. Byla jsem tedy nějakým divným způsobem ráda, když jsme dopily to pivo a já pak v šest hodin odjížděla zpět do NS.
Večer nejenom že přestalo pršet, dokonce si slunce vyvzpomnělo, že se na nás, podivné a směšné lidi pachtící se za NĚČÍM, podívá, a tak odhodilo mraky a vycenilo svá zlatavá zubiska. Kůra stromů se začala topit v oranžové záři. Poslouchala jsem zrovna Cure a řasy mi pošimral jeden z paprsků. Zadívala jsem se z okna ven, do toho ohnivého pekla. Slunce se právě jalo zapadat. Vykašlala jsem se na Cure (to se mi moc často nestává!), popadla fotoaparát a svižnými kroky mířila na nedaleký palouk. Doufala jsem, že ještě ten západ stihnu. Bohužel mi slunce zalezlo za obzor a já ho skoro slyšela vysmívat se mi. Nestihla jsem to jen o pár minut. A tak jsem aspoň nafotila pozvolna tmavnoucí oblohu a zbytky mraků, kterým se ještě nechtělo spát.

Dnes jsem se s Jacquesem (a fotoaparátem) opět vydala do přírody, to jsou ty dvě poslední fotky, zbytek byl nezajímavý. Teda ne že by tyhle dvě byly něco extra.

S hrůzou si uvědomuji, že už jsem dlouho nenapsala povídku. Nemám nápad. Nemám inspiraci.
(Někde jsem četla, že praví spisovatelé se nevymlouvají na tvůrčí krizi, prostě zasednou k počítači či snad k psacímu stroji a PÍŠÍ, zatímco ti OSTATNÍ vzdychají nad nedostatkem nápadů a dlouhé měsíce nenapíší NIC. Jo. Tak tohle přesně na mě sedí. Jsem lemra. A ještě ke všemu bez nápadů.)


Udělám si horkej čaj a trochu se zasním.

Co mi dáš za berušku bez teček?

1. září 2011 v 17:46 | Bliss |  Noise in my head
Pondělí neslyšně překročilo nedělní práh a já odjela do Prahy. Nečekalo mne nic menšího, než-li návštěva mé nynější školy - jazykovky. Když jsem tam byla posledně, vyděšeně jsem pobíhala po Lucerně a hledala, kde to sakra je. Chtěla jsem se podívat na den otevřených dveří, ale ten proklatej institut jsem zkrátka nenašla. Jistě tedy chápete mé pondělní obavy, které mne cestou do Lucerny sužovaly. Co když to zase nenajdu? probíhalo mi hlavou a mé zuby se o sebe třely v nervózním tanci. Ale tentokrát jsem byla o něco moudřejší - věděla jsem, že dveře k výtahům se nacházejí před kavárnou (a opravdu tam byly!), nechápala jsem, jak jsem si jich tehdy mohla nevšimnout. Výtah bez dveří (pravý anglický, haha) mě odvezl do druhého patra. Hned si mě na starost vzala paní s oříškovýma očima, které jsem poslušně odevzdala peníze. Na oplátku mi sdělila pár formalit; celá návštěva netrvala ani šest minut a já zase výtahem sjížděla dolů do Lucerny. Když se objevil nápis "přízemí, VYSTUPTE" (červeně!), napadlo mě, kam bych se asi dostala, kdybych nevystoupila.
Autobus mě, sedíc na předním sedadle a pozorujíc každý dotyk života, lenivě odvezl zpět do NS.

Večer jsem se šla poflakovat do čajovny s Bárou a Dejvem. Sekundy tiše přikyvovaly minutám, já poslouchala Bářiny řeči a Dejv mezitím zkušeně balil brko. Zhulili jsme ho i s panem C., majitelem čajovny. Seděla jsem pak uvnitř a každé tři vteřiny přikládala šálek zeleného čaje k rtům. Klepaly se mi ruce. Měla jsem žízeň a pocit, že nedokážu nic polknout. Jazyk se mi převaloval v puse a dráždil zuby a dásně. Na tu proklatou chvíli, která se zdála být věčností, mne tráva neuvedla do zrovna nejpěknějších stavů. Ale pak jsem se začala smát, už nevím čemu, smála jsem se a nemohla přestat. Tekly mi slzy a bránice už mě bolela. Dejv ubalil další joint.
"Tohle už s váma nedám!"
"Ale dáš. A pak budem betlovat."
A tak jsme šli zase ven, ale tentokrát brko putovalo opravdu jen mezi panem C. a Dejvem. Stejně jsem to ale nevydržela a ke konci vztáhla ruku k jointu. Párkrát jsem si potáhla a poslala Dejvovi shota. Pan C. se na nás zaujatě díval a přitom mu cukaly koutky. Chtěla jsem mu ho poslat taky a napadlo mě, že by to vypadalo, jako bychom si chtěli dát pusu, chápejte, panu C. je asi šedesát nebo tak nějak, a v tu chvíli mě to dost pobavilo. Naštěstí nechtěl. Zalezli jsme zase dovnitř a pomalu usínali. Před půlnocí jsme to zabalili a šli ulehnout do vlastních postelí.
No nebylo pondělí jedno velký dobrodrůžo?

Včera navečer jsem šla do knajpy s Š. a J. Na pivo. Na žal. Měly, chudinky, depresi z toho, že musí druhej den do školy. No, moc dobře si pamatuju ty postprázdninový pocity (minulý rok jsem poslední srpnový den seděla na náměstí s Lenkou a nemohla uvěřit, že UŽ JE FAKT KONEC, PANEBOŽE, JAK TO MOHLO TAK RYCHLE UTÉCT?!), a tak jsem je politovala a pozdvihla půllitr k přiťuknutí. Snažila jsem se je nějak uklidnit ("No tak, vždyť už letos maturujete!" Š. po mně vrhla zhnusený pohled), ale moc to nešlo. A tak jsme prostě radši pily dál.

Nějak podezřele moc se mi stýská po Romanovi. Ty tři tejdny, než přijede z Bulharska, se mi zdají nekonečný. Vzpomínám si, jak jsme posledně leželi v posteli, on si položil hlavu na moje prsa, já ho objala a prostě jsme jen tak leželi a užívali si tu chvíli. Zároveň si ale taky uvědomuju, že až přijede, tak já zahájím svůj školní rok. Ne že bych se tak trochu netěšila, jen...kdo by nechtěl nekonečné prázdniny? Za ty čtyři měsíce, co se válím doma a nasávám, jsem si nějak zvykla nic nedělat.

Dnes ráno jsem jela opět do Prahy a opět do mé veleslavné školy. Čekal mě rozřazovací test a ústní zkoušení. Recepční mě nasměrovala do učebny číslo šest, já vstoupila a...všechny páry očí nervózně vyčkávajících budoucích studentů se na mě stočily. "Dobr...uhm čau," řekla jsem, když jsem shledala, že se v místnosti nenachází žádný kantor. Letmo jsem se rozhlédla a zjistila, že zbývají jediné dvě volné židle (pokud jsem si nechtěla sednout DOPROSTŘED, což jsem rozhodně nechtěla) - jedna vedle jediného kluka a druhá, před kterou ležely na stole nějaký papíry a další bordel. Usedla jsem vedle toho chlapce. Nastalo ticho. Nikdo se s nikým neznal, takže jsme na sebe mlčky a po očku koukali. Bylo to trochu směšný. Zadívala jsem se do stropu.
Pak přišly ještě dvě holky, očividně známé, protože si pořád něco povídaly. Aspoň tam nebylo takový mrtvo.
Pár minut nato přišla Hnědoočka a sdělila nám otravné informace. S nohou přes nohu jsem si prohlížela nehty. Po jejím monologu jsme se odebrali do trojky, kde jsme začali psát test o pěti úrovních. Něco jsem zakřížkovala, odevzdala to a recepční mi oznámila, že mám jít čekat do jedničky na ústní. Nějak mi ale zapomněla říct, kde se ta jednička nachází.
Zjistila jsem, že mám asi ještě půl hodiny čas, stála jsem před výtahem a přemýšlela nad tím, jestli sjet dolů do Lucerny nebo hledat jedničku. Nemohla jsem se rozhodnout, jen jsem tuplně civěla na přijíždějící a odjíždějící kabinky a přemítala nad tím, jestli mě doma k obědu čekají ty dobrý špagety s kečupem a nivou. Náhle se za mnou ozval hlas: "Prosím tě, nevíš, kde je ta jednička?" Otočila jsem se a pohlédla do tváře holky v černém svetru. "Taky nad tím zrovna přemýšlím. No...můžem se jít zeptat na recepci," odvětila jsem, holka se usmála a my vyrazily. Všichni tam byli nějak děsně milí. Recepční přeběhl po mém dotazu úsměv po tváři, ihned se zvedla a odvedla nás do učebny číslo jedna.
Tak jsme s tou holkou osaměly. Daly jsme se nějak do řeči, jestli prý jsem taky letos maturovala a kam jsem to zkoušela. Byla mi sympatická, ale zapomněla jsem se zeptat na jméno.
Po chvíli tam přišli i ostatní a my dvě ztichly. Opět se opakovala situace z místnosti číslo šest. Všichni jsme seděli na židlích v kruhu, dívali se na neviditelný místa na koberci a mlčeli. Jen ty dvě holky, co přišly spolu, si povídaly.
"...no a ten peroxid mi úplně zničil vlasy..."
"...tak jsem se s ním rozešla a hned si našla jinýho..."
"...a to mě na obchodkách právě štve, že tam není moc kluků..."
V podobném duchu jejich hovor pokračoval a já se nejdřív ušklíbla levým koutkem a bylo mi úplně fuk, jestli to vypadá nějak arogantně nebo namyšleně. Ty dvě mi prostě byly k smíchu, tak moc, že jsem si pak musela dát ruku před pusu, abych se nezačala smát nahlas. Pak obě odešly na ústní a v místnosti se rozhostilo ticho. To mě pobavilo ještě víc. Dívala jsem se lidem kolem sebe na boty, na nohy, na holá kolena, na břicha a občas - jen tak letmo - i do jejich obličejů. Všichni se dívali tupě na zem nebo bloudili pohledem po stěnách. Chtělo se mi s nimi povídat, ale nevěděla jsem o čem. Možná jsem se jich mohla zeptat, co jsou za znamení.
Na ústní jsem šla jako poslední s holkou, která se jmenovala Marieta nebo nějak tak. Každá jsme mluvila všehovšudy tři minuty. Já začala a ona...no, ona mě docela převálcovala. Spustila angličtinou, jako kdyby žila deset let v Británii. Ta zkoušející, rodilá mluvčí, z ní asi musela být nadšená.
Do NS jsem přijela před třetí a cestou domů potkala Dejva. Nevím, jak to dělám, ale já toho kluka prostě vždycky někde potkám! Domluvili jsme se, že půjdeme večer do čajovny. (A hlavně na brko, haha.)

Uvědomuju si, že za dva týdny odjede zpátky do Skotska a přijede nejdřív zase až na vánoční prázdniny. Začíná mi z toho být smutno. Za tyhle prázdniny jsem si na něj nějak moc zvykla.

Ale víte co? Těším se na 19. září, až nastoupím do školy. Až rozečtu novou kapitolu svýho života.