Říjen 2011

I got a need to feel so I shake shake

29. října 2011 v 13:42 | Bliss |  Noise in my head
"Tak jaká byla party?" zeptala jsem se to pondělní odpoledne Frankieho, sotva vešel do třídy. Ačkoliv se oslava Ottových dvacátých narozenin konala v pátek, ještě o dva dny později Frankieho tvář vypadala jaksi ztrhaně a neodpočatě.
"Bylo to skvělý! Je škoda, žes tam nebyla," odvětil mi a odešel na záchod. To jsem si zrovna nemyslela, ale nechala jsem to být. Když pak po chvíli přišel - s namočenými vlasy a s o něco svěžejším výrazem -, dodal ještě: "Ale ke konci byl Otta nějakej takovej...smutnej."
Ale, ale...copak? pomyslela jsem si.
Začala hodina a O. nepřišel. V duchu jsem jásala.
Škola mě ten den moc nebrala, a tak jsem si řekla, že si o jeden den prodloužím podzimní prázdniny, tudíž jsem v úterý zůstala doma. Nadšeně jsem se povalovala v šeru pokoje a poslouchala Cure. Nic se nedělo.

Nic se nedělo ani ve středu.

Nic moc by se nedělo ani ve čtvrtek, kdyby mne Š. nepozvala k sobě domů na jakousi předhelloweenskou párty. Už jsem myslela, že svoji účast odvolám, anžto jsem za živýho boha nemohla přijít na to, za co se převléknu (maska byla povinná), ale naštěstí jsem si vzpomněla na maturák své bývalé třídy (téma: kabaret), kde jsem nějakému svému ex-spolužákovi v notně podnapilém stavu ukradla klobouk ve tvaru cylindru. Mám takový pocit, že ty klobouky pak museli vrátit...
Takže můj převlek byl v tu ránu elementární! Kouzelník nebo-li iluzionista. Inu, ještě mě napadlo jít za děvku (síťované punčochy a boa se k tomu hodily jak vyšité!), ale nakonec jsem dala přednost jistému pohodlí v kalhotách, saku a...již zmiňovanému klobouku. Do kapsy jsem hodila několik pokerových karet a vyrazila.
Zábava to tedy nebyla kdovíjaká. Š. si pro nás sice připravila rozmilé posezení, to ano, ale dívat se celou dobu na Avatara? Proboha! I hra na tichou poštu by byla zábavnější. Chroustala jsem wasabi a usrkávala červené víno. Říkala jsem si, že se musím aspoň takhle dostat do rauše. Když došlo červené, s určitým zoufalstvím vetkaným do tváře jsem si do sklenky nalila bílé. Bílé víno obvykle piji jen v těch nejnaléhavějších případech.

Kolem čtvrt na devět jsem sezení opustila i s J. a P. Byla jsem domluvená s Bárou, že se o půl deváté sejdeme v čajovně, a nakonec jsem přemluvila i J., aby šla se mnou. Skočily jsme ještě ke mně domů pro ubalený brk (pravda je taková, že ani moc hulit nepotřebuju, ale když se nudím, ubalím si joint a pak mám silné nutkání to co nejdřív vykouřit) a následně zamířily do té čajovny.
Tak jsme si nějakou chvíli všechny tři povídaly, když se náhle otevřely dveře a dovnitř vešel Pavel, Štěpán a...Honza. Honza bez Jany. Tento jev se mi zdál tak nevídaný, že jsem se odhodlala lehce pozdvihnout jedno obočí (ano, už jsem se to naučila). Radostně na mě zamával (Ten musí bejt sťatej, pomyslela jsem si) a usednul s přáteli někam ke stolu ve vedlejší místnosti. No, měla jsem na ně pěknej výhled, což jsem si ale uvědomila až o trochu později.
Vyšla jsem s J. před čajovnu, abychom si zapálily. Po dohulení špeku jsem se svezla na kobereček vedle Báry. Bylo mi horko. Bylo mi nesnesitelný horko. Myslela jsem si, že si půjdu na záchod opláchnout ruce a obličej, ale zrovna tam byl Honza a já nechtěla, aby to vypadalo nějak podivně. Jako že ho balím nebo tak něco, haha. Nakonec jsem to ale vzdala, zvedla se a otevřela dveře toalet. Honza si zrovna myl ruce. Už jsem kolem něj chtěla projít do kabinky, když se mě zeptal, jak se mám. Ježišmarjá, proč se mnou potřebuje mluvit?! pomyslela jsem si a lehce znervózněla.
"Jo...dobře se mám. A co ty?"
"Já se mám fajn."
"Aha. Tak...to je dobře, že se máš dobře." Eh. Občas se mi s některými lidmi povedou tvořit stupidní dialogy.
"Ty jsi hulila, že jo?"
"No...jo."
Usmála jsem se na něj a stiskla kliku. Pak jsem za sebou zavřela.
J. pak odešla, takže jsme s Bárou osaměly. Jak už jsem jednou napsala - z toho místa, kde jsme s B. seděly, jsem měla dost dobrej výhled na Honzu a spol. Ale dost dlouho jsem si toho nebyla vědoma, anžto jsem se věnovala Báře a J. Jenomže v jednu chvíli jsem nějak pohledem zabloudila k tomu stolu a...povšimla si, že se na mě Honza dívá. A když jsme se teda pohledem zaklesli jako toreador a jeho bejk, ani jednomu z nás se nechtělo odvracet. V jeden okamžik jsem se na něj dokonce zamračila. Proč na mě TAKHLE koukáš? vysílala jsem velmi krátký vlny. Pak jsem to nevydržela a pohledem sklouzla zpátky k Báře.
"Viděla jsi to?" zeptala jsem se jí.
"Jo. Koukal sem už několikrát předtím."
"Proč to sakra dělá?! Moc dobře ví, jak mě tyhle jeho pohledy vzrušujou! Ať se takhle kouká na Janu!"
Jasně že jsme se za ten večer na sebe ještě několikrát zadívali. Nevím, o co mu šlo. Možná to byl jeho moralistickej pohled aka Ty jsi hulila a já tě teď budu pozorovat, jestli jsi oukej.
Hm. Oukej.
Když jsme pak o něco později mířily s Bárou k pultu, abychom zaplatily (a prošly tak kolem Honzy a spol.), uslyšela jsem, jak H. říká: "Jéé, ona má klobouk!" Protočila jsem teatrálně oči a čekala ve frontě, až si B. zaplatí svůj díl. Náhle jsem ucítila, jak za mnou někdo stojí. Byl to Honza, který - ještě než jsem se pořádně otočila - mi z ruky vyškubl ten klobouk. Ach jo, řekla jsem si pro sebe v duchu, nechala H., ať si s ním dělá nejrůznější tríčky, a mezitím na pult panu C. vysypala nejdrobnější mince.
"Na co ho máš?" optal se mne pak H.
"Jsem kouzelník nebo-li iluzionista," řekla jsem s největší dávkou tajemna v hlase. "Můžu do něj schovávat králíky a tak." No jo. Byla jsem zkouřená.
"Do toho klobouku se ale moc králíci nevejdou."
"Ale jo. Moji jo!"
"No...jde o to, jak moc velký je máš," řekl a tak nějak podivně se zasmál.
Panebože, mluvíme pořád o KRÁLÍKÁCH?! pomyslela jsem si.
"Mí KRÁLÍCI jsou zakrslí."
Měla jsem chuť ho nakopat do zadku a pak ho znásilnit. No jo, vždyť je to můj bejvalej.
Ještě nějakou chvíli jsme se bavili o sračičkách, načež jsem mu řekla, že už půjdeme s Bárou spát. A tak jsem otevřela dveře do mrazivé noci, rozloučila se s Honzou a pak za námi zavřela.

Včera jsem měla po asi dvou měsících zkoušku s Ondrama. Jeden to vzdal, takže už je naše kapela jen tříčlenná. Už jsem si skoro nemohla vzpomenout na songy, který jsme hráli, a celkově ta zkouška byla nějaká divná. Snad se příště líp sehrajeme...

Řeknu vám, že tyhle podzimní prázdniny jsou nějaký nudný. Pořád tak nějak čekám, že se stane něco VELKÝHO. Myslela jsem, že aspoň dnes dopoledne půjdu fotit mlhu, která se rozhodla sobotní den počastovat svým příchodem, ale bratr si OPĚT na víkend k Markétě odvezl i fotoaparát. Proboha k čemu? Copak tam chtějí fotit porno nebo co?!
Takhle krásnou mlhu už určitě nikdy neuvidím...
Utíkaj mi mlhy a příležitosti.

Drobné radosti mého života

23. října 2011 v 14:54 | Bliss |  Noise in my head
První
Skoro až s určitou posvátností jsem stála nad otevřeným košem, z kterého přetékaly kelímky jogurtů, obaly z baget a papíry, a prsty hbitě obnažovala mandarinku. Snad jako by se bránila, vystříkla trochu své šťávy na jemnou kůži pod mým okem. Dosedla jsem pak na gauč ve své škole a strčila jeden měsíček mezi rty. Rozhlížela jsem se po chodbě a zuby přitiskla k sobě. Po jazyku se mi rozlila sladkokyselá chuť. A v tom mě napadla otázka naprosto prostá! Otázka, jež mne udivila svým skrytým významem. Totiž - Proč mám vlastně tak ráda mandarinky? Jejich chuť není nikterak výjimečná a doba mezi rozkousáním a polknutím se rovná jen pár vteřinám. Neuběhnou ani dvě minuty a vy již máte celou mandarinku v sobě. Slupky v přeplněném koši zatím po papíru sklouznou o trochu níž, snad aby potvrdily, že ještě před chvílí byly důstojnou součástí něčeho, co zmizelo nenávratně pryč.
Zvedla jsem se a s mírným úsměvem zamířila zpět do třídy. Moje drobná, roztomilá radost...

Druhá
Když jsem ve středeční večer dokončila svoji povídku, zadívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Bylo přesně 00:00. Půlnoc. Často se mi stává, že pohlédnu na hodiny zrovna v nějaký zajímavý čas. 11:11, 21:12, 12:21, 14:14 a tak podobně.

Třetí
O páteční ráno jsem uháněla autobusem do Prahy. Vždy projíždím jednou vesnicí, do které vede silnice z obou stran obehnána stromy. Po levé straně je pole a na straně pravé můžete zahlédnout rybník.
To ráno se na již zmíněném poli převalovaly cáry mlhy. Němě se zvedaly do výšin a pak zase trochu klesaly, jako by tančily nějaký podivný tanec. Slunce se opíralo do zbylých, barevných listů, rostoucích na větvích stromů, a ten třpyt byl podobný třpytu drahokamu.

Čtvrtá
Často sedávám ve škole se skoro až nepřítomným, zádumčivým výrazem. Pak se trochu pousměji, nesměle se rozhlédnu po spolužácích a s určitou opatrností vyndám z kapsy mikiny menší mušli. Ukazovákem jemně přejedu přes drsný povrch a nehtem se zaseknu mezi dvě drobné rýhy.
Tu mušličku mi tehdy dal Roman v příšeří čajovny, když přijel z Bulharska.

Pátá
V páteční večer jsem s Bárou usedla do čajovny a řekla jí, že se mám krásně ve své nynější situaci. V situaci bez partnera.
"Rozchod s Ottou beru jako novou životní příležitost. Prostě se strašně těším na toho, kdo přijde teď. Jsem ukrutně zvědavá, kdo to bude. A do té doby...do té doby si prostě budu užívat svobodu plnými doušky."
Stěny čajovny zatím do ticha šveholily svoji píseň. Kluk, sedící naproti a jistým způsobem podoben zpěvákovi skupiny Sparta, se na mě po očku díval.

Šestá
Dnes v poledne jsem vyrazila na procházku se Jacquesem. "Venku je tak hnusně, že by ani psa nevyhnal," řekla moje máma, a tak jsme šli. Mlha se dojemně proplétala mezi stromy. Došli jsem až k rybníku, kde se zvedala do výše a na nebi přitom nesměle vykouklo slunce. Kolem něj bylo vidět kus modré oblohy. Ta obloha, ta modř, to bylo jako díra v mlžném pekle. Nenacházím slov k popisu té atmosféry. Jen jsem zalitovala, že si brácha odvezl s sebou na víkend k přítelkyni i fotoaparát.

Mohla bych toho napsat ještě spousty, ale radši se ponořím do radosti číslo sedm, a to do knihy Neviditelný od Jaroslava Havlíčka. Vezmu si ji do obývacího pokoje, usednu do křesla k topení a obrátím list. A občas - mezi odstavci - zádumčivě pohlédnu z okna na mlhu, tajemně kradoucí se mezi kmeny topolů, rostoucích vedle bytovek u našeho domu.

Tohle vše jsem napsala, a přitom by stačila jediná věta: Mám se krásně.

Myšlenky unikají řečem

20. října 2011 v 10:25 | Bliss |  Instantní příběhy
Včera večer jsem seděla v tmě pokoje a poslouchala nejnovější album od Vypsané Fixy (musím říct, že jsem na něj úplně změnila názor - fakt se mi líbí!) a vzduchem se nesla podivná atmosféra. Taková, která je vhodná na psaní povídek. Původně jsem chtěla zkusit napsat znovu svůj maturitní sloh, ale místo toho jsem sepsala...TOHLE. A vlastně ani moc nevím, co si s tím počít.

Myšlenky unikají řečem

Ležel v posteli a pokrývka na jeho hrudi se při každém nádechu zvedala. Chvíli ji pozoroval.
Nádech - pohyb nahoru.
Výdech - pohyb dolů.
Nádech.
Výdech.
Jako by si ta peřina žila vlastním životem. Jako by do sebe nasávala vzduch sama od sebe. Na pár sekund zadržel dech. Udusím tě, pomyslel si a pak se tomu v duchu zasmál. Dřív udusím sebe. Ticho pokoje pročísl prudký výdech.
Jeho přítelkyně, sedící v noční košili u stolu a rozčesávající si vlasy před zrcadlem, se na něj pohoršeně zadívala. Prsty pravé ruky na chvíli přestaly zápasit s gumičkou, levá dál svírala cop. Světlo lampičky obnažovalo její tvář. Celý ten výjev nemohl trvat déle než pár vteřin, přesto se mu vryl do paměti. Tak jako vrásky na jejím čele, když nechápavě svraštila obočí.
Jakmile se obrátila k zrcadlu, jeho pohled sklouzl z vlasů na šíji. Měla na ní drobné chloupky, které ale nemohl z té dálky zahlédnout. Jinak byla úplně…holá. Nahá. Stačilo přes ni jen přejet prsty, lehce - jako pianista hladící svůj nástroj -, a pak rozevřít dlaň a celý krk obemknout. Nehty zarýt do jemné kůže, až by po nich zůstaly zarudlé půlměsíčky. Pevně přitlačit…
Vzápětí se za takové myšlenky zastyděl. Nesnášel ji, to ano. Ale zabít ji? Na to by nenašel odvahu.
Občas se podivoval nad tím, kam zmizela všechna ta láska.
Seznámili se přes jednoho společného kamaráda a takřka ihned si padli do oka. Zpočátku se vídali jen občas jako každý normální pár. Ale postupem času se na sobě stali závislými. Trávili spolu každou volnou chvíli. Nebyla noc, aby neuléhali vedle sebe buď v jeho bytě, nebo v jejím. Někteří přátelé jim jejich lásku záviděli, jiní se jim však posmívali. Prý podle nich byli jako klíšťata navzájem si vysávající krev. Nebo duši.
To tvrzení mu vždy přišlo ubohé, ale teď musel uznat, že je vlastně docela pravdivé. Vždyť kdyby na ní nebyl tak závislý, už by se s ní rozešel. Ne, nemiloval ji. Ale už si nedokázal představit život bez ní.
Celé to začalo před necelými dvěma měsíci. Cosi vykládala o nějaké své kamarádce, která má psychické problémy. Pořád ještě spolu trávili dost času, už ale ne tolik jako dříve. Začala ho dělit mezi něj a přítelkyni. Nebylo by na tom ještě nic tak strašného, kdyby ovšem její city náhle jaksi…nezamrzly. Ze dne na den se stala doslova chladnou. Pořád si na něco stěžovala, byla mrzutá, neměla o nic zájem. Myslel si, že je v tom ta kamarádka. Že z ní nějakým (absurdním) způsobem vysála všechnu tu lásku a radost do života, a na oplátku jí předala zlobu a apatii.
Jenomže pak přišel ten osudový den. Přítelkyně mu řekla, že musí zase za kamarádkou. Opět ji trápily nějaké deprese. Využil volného času a zajel si do sousedního města koupit struny na kytaru. Jaké bylo jeho překvapení, když procházel kolem kavárny nedaleko hudebnin a za sklem uviděl ji - JI! Tu hnusnou MRCHU - s tmavovlasým mužem se strništěm, objímajícím ji kolem ramen. Stál tam a zpoza stromu pozoroval tu dvojici. Chvíli se utěšoval tím, že to nic neznamená. Ale když o pár minut později uviděl, jak ji líbá na tvář - JEHO tvář -, byla to pro něj poslední kapka. Odjel domů a měl pocit, že někde po cestě vytrousil z těla srdce.
Struny zůstaly zapomenuty.
Díval se, jak si s klidem odličuje tvář. Za oknem měsíc šeptal hvězdám ukolébavku. Můra, žijící si svůj radostný můří život, narazila do stínítka lampičky. Podíval se na svoji přítelkyni - to slovo mu znělo hořce -, jak ji rukou odehnala, aniž by si vůbec uvědomovala, co dělá.
Dělala to automaticky.

Seděla za stolem a krémem s vůní levandule si mazala ruce. Tmu v pokoji rozptylovala jen lampička s oranžovým stínítkem. Dívala se přitom na svoji tvář s barvou zapadajícího slunce. Po odlíčení opět vyvstaly drobné nedostatky její pleti. Ďolíčky po akné. Malá jizva pod levým koutkem úst. Opatrně si po ní přejela prsty. Památka po učení se ježdění na kole. Pohlédla sama sobě do očí. Odrážel se v nich zmatek a smutek. Po straně zrcátka uviděla odraz svého přítele. Ležel na posteli se založenýma rukama na hrudi a díval se někam do stropu. Vypadal tak…nevinně.
Přemýšlela nad tím, kdy ho začala nesnášet. Vlastně to bylo asi pár týdnů po jejich seznámení.
Zpočátku to mezi nimi vypadalo dobře. Byl tak milý, pozorný a vtipný. Zkrátka dokonalý muž. V duchu se tomu uchechtla. Byl milý až moc. Začal si na ni dělat velké nároky, skoro se od ní nehnul. Nejdřív jí to nevadilo, byla do něj přeci zamilovaná. Nosila ty hloupoučké růžové brýle. Ale pak procitla a zjistila, že něco není rozhodně v pořádku. Řekla si, že by mu měla udělat nějaký naschvál. Něco, čím by si dokázala, že není jeho otrokem. A tak se na internetu seznámila s jedním mladým mužem. Nejdřív s ním jen nezávazně flirtovala, ale pak se domluvili na osobním setkání. Rozhodně se do něj nechtěla zamilovat, ale čím častěji se vídali, tím více ji okouzloval.
Láska je docela podivná záležitost, pomyslela si a ještě naposledy se na sebe podívala do zrcadla. Unaveně se usmála na svůj odraz. Poté zhasla lampičku a přesunula se do postele. Za svým přítelem.
Pohladil ji po tváři. Zamračila se, i když v té tmě nemohl nic vidět.
"Miluji tě," řekl tlumeně.
"Taky tě miluji," odvětila šepotem.
Pak se k němu odvrátila zády.

Jak jsem zažila ten nejdivnější víkend v životě

16. října 2011 v 17:51 | Bliss |  Noise in my head
"Dneska se s ním rozejdu!" řekla jsem Karolíně čtvrtečního rána, zatímco se autobus proháněl krajinou.
"Hodně štěstí," ona na to.
Jenomže ani v ten čtvrtek to nešlo. Po škole dostal Otto nápad zajít na jedno s Frankiem a Majou. Cestou jsme ještě potkali naši lektorku Deannu. Našemu pozvání do knajpy se nikterak nebránila, a tak nás bylo pět. Celou dobu jsme mluvili anglicky, protože Deanna zná jen pár českých slov. NEMOHLA jsem se s ním rozejít před dvěma mými spolužáky a lektorkou. A ještě navíc k tomu anglicky! A tak jsem se psychicky připravovala na víkend.

Seděli jsme vedle sebe na sedadlech autobusu. Já se založenýma rukama nasupeně hleděla z okýnka. Nevěděla jsem, o čem se s ním mám bavit. Vlastně se mi s ním ani povídat nechtělo. Ujížděli jsme do NS a já si říkala: Do čeho jsem se to kurva zase pustila?! A ještě ke všemu měl narozeniny.
Večer jsme šli do čajovny s Bárou. Zpočátku jsme se bavily jen my dvě, ale pak jsme šli všichni na brko (říkala jsem si, že ho musím zhulit nebo opít, jinak s ním nevydržím) a byli víc uvolněnější. Tedy hlavně Bára s Ottou. Já se úplně zasekla. A vůbec to nebylo tím hulením. Do čajovny totiž přišli Honza a Jana s velkým hloučkem lidí. Mezi těmi lidmi byl i Roman. Začala jsem se třást. Hned po příchodu odešel na WC.
"Vlastně musím na záchod," přerušila jsem dialog Báry a Otty.
Zrovna jsem si myla ruce v umyvadle, když se otevřely dveře pánských záchodů. "Ale...dobrý večer," řekl Roman.
"No nazdar!"
"To jsi sem šla kvůli mně, ne?" zasmál se.
"Haha! To víš že jo." Eh.
Chvíli jsme si povídali a pak oba vyšli ven. Jen nerada jsem se od něj odpojovala. Ta hlučící skupinka lidí sedících vedle mi byla mnohem příjemnější než přítomnost Ottova.
Z čajovny jsme odešli asi kolem půlnoci.

O sobotní poledne jsme šli s O. vyvenčit Jacquese. Byla jsem na něj naštvaná, protože si pořád pouštěl nějaký sračičky na Youtube a já znuděně seděla na posteli a čekala, až se zvedne. Proto jsem si mezitím strčila krabičku cigaret do tašky. Vlastně jsem ani nechtěla kouřit, jen jsem ho chtěla naštvat.
Několik desítek metrů od mého domu jsem vytáhla krabičku. "Nebude ti vadit, když si zapálím?"
"To si děláš srandu, ne?"
Už jsem přikládala zapalovač k retku, trčícímu mezi rty.
"To snad nemyslíš vážně!"
Věděla jsem, že mu kouření vadí. Potáhla jsem si a labužnicky vydechla bělostný kouř. Ušklíbla jsem se do modrého nebe. Následující půlhodinu jsme dohromady prohodili asi tak pět vět. Vedli jsme tichou domácnost, haha.
Doma jsme se najedli a zamířili znovu ven. Tentokrát za Š. a P. Zašli jsme do kavárny, kde jsme seděli asi dvě hodiny. Vlastně to byla docela hezká část odpoledne.
K večeru jsme s O. leželi na mé posteli. Dívala jsem se na plakáty visící na zdi, načež jsem pohledem sklouzla na fotku Honzy.
"Tobě to přijde mezi náma úplně...normální?" začala jsem. Vlastně jsem s ním jen chtěla přetrpět ten víkend a rozejít se s ním na začátku příštího týdne. Ale tak nějak to ze mě vypadlo.
"Hm, moc ne."
"Možná bychom se měli...eh...rozejít."
"SUPER!"
Překvapeně jsem zamrkala do šera. "CO?!"
"Víš, já prostě teď nějak nedokážu k nikomu nic cítit. Chtěl jsem se s tebou rozejít."
"Tak to je fakt bezva. Už asi tejden jsem přemejšlela, jak se s tebou rozejít."
Najednou mi bylo dobře. Poprvý za ten víkend jsem neměla chuť shodit ho z postele. Všechno jsme si vyjasnili. Řekla jsem mu, že jsem si v to poledne zapálila, abych ho naštvala. A že jsem poslední dobou byla taková divná, protože jsem k němu prostě nic necítila a chtěla se s ním rozejít.
"Já vím. Vlastně jsi mi v tu dobu byla hrozně protivná. Víš, najednou ses chovala úplně jinak, než když jsme spolu jen kamarádili. Ale teď mám zase pocit, že jsi to zase ty; ta holka, co píše povídky."
A tak jsme se shodli na tom, že jsme si spolu vlastně vůbec neměli začínat. Otevřeli jsme si šampaňský, který jsem mu koupila k narozeninám, a po dlouhý době nám spolu bylo zase dobře. Vyprávěla jsem mu dokonce i o Romanovi.
"Ty jsi do něj zamilovaná!"
"Ale nejsem. Hmmm...nevím, jestli bych s ním chtěla chodit. Ale zase kdyby mi na druhou stranu řekl, že on se mnou chce, tak bych souhlasila. Takže - sakra jo! Jsem do něj zamilovaná."
Tu noc jsme šli každej do svý vlastní postele. Ležela jsem na zádech a dívala se na hvězdy nad sebou. Povídali jsme si anglicky.
"You´re horny, aren´t you?" řekla jsem najednou.
"Do you want to punish me?"
Už jsem měla trochu ponětí o jeho praktikách. "Yes."
Vstal z postele a přišel ke mně. Strhla jsem ho na sebe a pod sebe. Líbala jsem ho a kousala do rtů. Na jeho přání jsem mu pak svázala ruce za zády. Tahala jsem ho za vlasy a mírně sevřela ruku kolem jeho krku. Chtěla jsem si na něm vylít všechnu tu zlost, co se ve mně za tu dobu nahromadila. Chtěla jsem ho potrestat. Chtěla jsem, aby ho to bolelo...
Když jsme skončili, řekl mi, že na tuhle noc jen tak nezapomene. Tak jsem se mírně uchechtla a pověděla mu, že já vlastně taky ne. Ještě nikdy jsem tohle s nikým nezkoušela...

Dneska ráno jsem ho vyprovodila na autobus a tak nějak se těšila, až odjede. Už jsem se ho vážně chtěla zbavit. Ještě včerejší večer jsem si říkala, že ho na rozloučenou obejmu, ale dneska jsem k tomu už zase nějak neměla chuť. Nevím, jak můj vztah k němu popsat. O sobotní večer jsem byla fakt šťastná, že jsme si to konečně vyříkali. Shodli jsme se na tom, že budeme opět kamarádi. Ale dnes dopoledne jsem zase měla chuť ho nakopat do prdele.
"Tak zejtra ve škole," pověděla jsem mu a otočila se k němu zády.
Odešla jsem domů a sluneční paprsky mě hřály na čele.

Autobusová terapie

12. října 2011 v 19:04 | Bliss |  Noise in my head
Pohodlně zabořená do sedačky autobusu jsem uháněla krajinou. Kapky deště nepatrně olizovaly okna a žlutý list stromu neslyšně dopadl pod kola vozu. Topila jsem se v Cure.
Přede mnou seděl kluk se skloněnou hlavou. Asi koukal do notebooku. Jeho havraní vlasy se leskly v matném světle. Dívala jsem se střídavě na pole vzdychající vláhou a jeho vlasy. Občas se také podíval z okénka do pondělního dopoledne a v tom okamžiku jsem pohledem sklouzla na jeho oči, nos, ústa...
Vytáhla jsem z kapsy jízdenku a z tašky propisku. Nechtěl bys ve svém životě něco změnit? napsala jsem na ni drobným písmem. Několikrát jsem jízdenku přehnula a ten drobný čtvereček prostrčila škvírou mezi sedadly. Chvíli trvalo, než si povšiml mé natažené ruky. Otočil se a podezřívavě se mi zadíval do očí. Lehce jsem povytáhla obočí. Přetočil se zpátky a vzkaz si vzal.

Ve skutečnosti to ale takhle nebylo. Dívala jsem se na toho kluka a přemýšlela nad jeho vlasy. Byly husté a já jsem v tu chvíli měla chuť zabořit se mu do nich rukou.
Možná to znáte. Sedíte v autobuse a trochu se nudíte, tak začnete pozorovat okolí. Díváte se na lidi kolem vás a přemýšlíte o jejich životech. A pak dostanete chuť udělat něco fakt bláznivýho. Třeba někomu poslat vzkaz. Nebo si k někomu přisednout a zeptat se ho na jeho oblíbený roční období. Nebo nějakého člověka zatahat za vlasy. Je tolik možností! Nakonec ale neuděláte nic, jen dál sedíte a přemýšlíte, co by se asi stalo, kdybyste to opravdu udělali.
Pozorovala jsem toho chlapce přede mnou a kromě toho, že jsem dostala chuť ho vískat ve vlasech, mě taky zajímalo, jaká je jeho oblíbená barva a jestli má rád vůni deště. Pomalu jsme přijížděli na Hradčanskou a já viděla, jak si strká notebook do tašky a bere si bundu. V tu chvíli jsem si pomyslela: Pravděpodobně se už nikdy neuvidíme. A najednou mi z toho bylo trochu smutno, i když vlastně ani nevím proč.
Za jeden jediný den potkáte tolik lidí, kteří by mohli být vaši kamarádi, partneři nebo rovnou soulmates. Jenomže to nikdy nezjistíte. Jdete proti sobě, vaše oči se střetnou, a pak se minete. Celé to trvá jen dvě nebo tři vteřiny a možná právě v těch pár sekundách zahazujete něco důležitého ve vašem životě.
Proč vůbec existuje stud? Protože právě ten nám brání v tom, abychom si k někomu jen tak přisedli a zeptali se ho na minulost jeho života. Stud a také obava z toho, že bychom byli divní. Proč je svět postaven právě takhle? Proč musíme válčit a pracovat a platit hypotéky. Proč si prostě nemůžeme jen povídat, dotýkat se a smát se na sebe?

Přijela jsem do školy a všechno bylo v pořádku. Pořád jsem se něčemu smála a s Ottou se úplně normálně bavila a jeho dlaň hladící mé koleno mi byla příjemná. Dokonce mě napadlo, že bych se s ním vlastně vůbec nemusela rozcházet. Že by to přece nějak mohlo jít... Ten den byl fajn.

V úterý se ale moje nálada změnila. Byla jsem hrozně apatická. Po škole jsme s Ottou zamířili do parku a usedli na lavičku. Napadlo mě, že je to právě ten den, kdy jsem se s ním chtěla rozejít. Ale nějak jsem na to neměla myšlenky. Ještě mi to nepřišlo nutné. Seděli jsme na té lavičce a mně byla trochu zima. "Chceš jít do čajovny?" zeptal se mě. "Nebo někam na jídlo?"
"Já nevím," odvětila jsem.
"No, máš radši chuť na pití nebo na jídlo?"
"Já nevím." Můj ascendent vah se mnou teda hejbal pořádně. "Nechám to dneska na tobě."
Nakonec jsme se odebrali do čajovny, ale protože uvnitř bylo velké množství lidí, rozhodli jsme se jít zpátky do Lucerny do druhého patra na naše staré známé pohovky.
Seděli jsme na nich asi dvě hodiny.
"Víš, původně jsem neměl moc náladu ještě po škole někam chodit," přiznal se mi. "Ale s tebou jsem ji dostal."
No, to je bezva, pomyslela jsem si. A já ji ještě ani nezačala hledat.
Víte, původně jsem si fakt myslela, že se s ním v to úterý rozejdu. Ale v neděli mi psal, že kvůli tomu víkendu, který spolu plánujeme, přesunul narozeninovou večeři s rodiči. Když jsem to četla, překvapeně jsem zamrkala. Nemůžu ho přece teď odkopnout, napadlo mě. A tak jsem si řekla, že to s ním ještě týden vydržím. Ale možná jsem se s ním přeci jenom včera měla rozejít. Nemyslím si totiž, že by bylo úplně fér tahat si ho na víkend k sobě domů a pak se s ním v dalším týdnu rozejít. Sakra. Ten večer jsem jela domů se svoji bývalou spolužačkou ze střední, Luckou. Seděly jsme úplně na tom předním sedadle a já s ní probírala tu situaci. A když jsem pak potemnělou ulicí kráčela domů, říkala jsem si, že řidič dost možná slyšel celý náš rozhovor. A pak mě napadlo, že řidičové autobusu musí už mít hlavu jako balon, protože určitě často slýchávají cestující na předních sedadlech povídat si o svých životech. Mohli by o tom napsat příběh. Nebo jim dělat psychology. Taková autobusová terapie.

Dneska ráno jsem v autobuse potkala Karolínu, svoji bývalou spolužačku ze základky. I jí jsem vyprávěla o Ottovi. "Asi se s ním dneska rozejdu," zakončila jsem vyprávění. A fakt jsem byla odhodlána. Jenomže pár minut nato mi přišla esemeska právě od Otty. Psal mi, že zaspal, a tak se dnes nedopraví na vyučování. "Sakra," zaklela jsem a přečetla esemesku Káje. "A já se s ním dneska chtěla rozejít. To mi snad dělá naschvál!"
A tak mě dneska o hodinu nikdo nehladil po noze, což bylo možná dobře. Aspoň jsem se plně soustředila na angličtinu.

Přemýšlím, co se zítřkem. Mám poslední možnost zvrátit stav věci před tím víkendem. Buď se s ním rozejdu a on bude naštvanej, protože už s tím víkendem počítal a taky kvůli mně zbytečně přesunul tu večeři s rodiči. Nebo ho na víkend pozvu k sobě (ježišmarjá, vlastně si to ani nedovedu moc představit) a rozejdu se s ním někdy v příštím týdnu, a on bude naštvanej, protože si bude myslet, že jsem ho akorát využila a pak odkopla. Což by fakt nebylo moc fér.

Haha. Někdy fakt miluju svůj život.

It kills

8. října 2011 v 19:06 | Bliss |  Noise in my head
Rčení "jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet" mi nikdy moc do hlavy nešlo.
"To je přece jasný," na to jednou moje máma. "Bez dvou za dvacet znamená osmnáct. Takže jsou oba stejní."
"Vím, že mají být oba stejní. Ale osmnáct se přece nedá vyjádřit jako ´bez dvou za dvacet´. Spíš se dvěma za dvacet, ne? Nebo za šestnáct bez dvou."
Každá věc má vždy dva úhly pohledu.

Stejně jako moje věc s Ottou. To, že já se cítím ve vztahu s ním blbě, neznamená, že on na tom musí být podobně. Ba co víc - vypadá to, že chodit se mnou mu přijde jako ta nejlepší věc na světě. Uvědomuji si, že se s ním musím co nejdřív rozejít. Protože já si tu lásku z prstu fakt nevycucám. Tím, že to budu protahovat, ji nepřivolám; právě naopak - bude to ještě horší. Kdybych se s ním rozešla kupříkladu až po měsíci (a to bych teda nevydržela ani náhodou), byl by do mě zamilován natolik, že by pak asi nebyla moc velká naděje na to, abychom zůstali kamarádi. A my MUSÍME být kamarádi, když spolu máme obývat jednu třídu až do konce května.

Pořád si říkám, co se jako stalo. Hned, jak jsem ho viděla, tak se mi líbil. Když jsem zjistila, že toho máme tolik společného a že si fakt rozumíme, byla jsem nadšená. Ale jakmile jsme spolu začali chodit, moje nadšení nějak opadlo. Jako by se všechno najednou změnilo, jako by všechno nějak zamrzlo.
Možná že když potkáme někoho opravdu nám podobného, náš mozek se podvědomě brání vztahu. Možná si říká: Tohle je fakt bezva kamarád, tak proč si to kazit vztahem? Rozejdeme se a všechno bude ztraceno...
Nebo je to všechno jenom nějaká moje romantická představa o deziluzi. Já fakt nevím.

Možná mě děsí vztah jako takový. Když mi mé zadané kamarádky říkají co všechno plánují se svými příteli a co už stihli udělat a tak dále, jde mi z toho všeho tak trochu hlava kolem. Taková stagnace! Jasně že se svým přítelem nebo přítelkyní můžete mít každý den jiný, ale pořád je to ta stejná osoba, s kterou trávíte určitý čas ve vašem životě. Jenom ona a nikdo jiný! Třeba na rok, na dva...to je přece k zbláznění! Ty začátky, kdy spolu ještě oficiálně nechodíte, jen po sobě tak nenápadně pokukujete a tak podobně, můžou být roztomilé, ano. Ale pak? Pak už přijde psychická nuda...

Ve čtvrtek jsem si ve škole Otty moc nevšímala. Možná něco vycítil, protože mě ani moc nehladil po stehně, a když už přeci, tak dost nesměle. Nebo mi to aspoň tak připadalo. Navíc jsem si začala všímat věcí, který mi na něm vadí. Ne nijak zásadně, ale trochu přeci jenom. Když se kupříkladu poškleboval jedné naší spolužačce (asi desetkrát po ní tlumeně a teatrálně zopakoval jednu větu; v tu chvíli mi připadal jak malej fracek), měla jsem chuť mu říct: "Drž hubu!" Byla jsem ale zticha a do konce hodiny se na něj ani nepodívala. Ježiš, proč taky.
Než jsme pak po skončení čtvrteční lekce zalezli do výtahu, stáli jsme nějakou chvíli na chodbě. Úplně potichu. Díval se na mě a já na něj. Snažili jsme se přečíst si navzájem myšlenky. Zíral mi do očí a zdálo se, že nějakej problém fakt tuší. Abych to zachránila, levým koutkem rtů jsem se nepatrně usmála a zeptala se ho: "Co je?" Jen zavrtěl hlavou a nastoupil do kabinky. Šla jsem za ním. Ptal se mě, jestli už musím domů, a já mu odvětila, že jo. Nevím už, co za výmluvu jsem si vymyslela, ale jedno bylo jasný - domů jsem nijak nespěchala. Jen jsem s ním nechtěla trávit čas po škole.

V pátek v poledne jsem seděla na gauči na chodbě a četla knihu. Pár minut nato přišel Otto a usedl vedle mě. Něco mi říkal a já ho přerušila: "Víš, jak jsme se domlouvali, že přijedeš na víkend k nám, tak...hm, nevadilo by ti, kdybychom to přesunuli na ten další víkend? Já nějak...uhm, nemám čas." Jo, je to tak. Tenhle víkend jsme měli strávit v NS, haha. Bože, jak jsem na to mohla přistoupit? Ale to bylo ještě úplně na začátku, kdy mi nějak vztah nevadil. Nebo tak něco.
"Ne, to je v pohodě. Co budeš dělat?"
"Hmmm...přijede kámoška, kterou už jsem dlouho neviděla."
"Hm."
Na chvíli jsme se zastavili v tichu. "Dobře. Trochu mě teda mrzí, že je kámoška přednější než já, ale když..."
"Ale nééé, to né!" řekla jsem hned. A v duchu si pomyslela: No...to jsem si pěkně naběhla. "Vlastně je hlavní důvod ten, že v neděli jedeme k babičce." Ale, ozvalo se mé druhé já, a jaktože o tom babička neví, hm? Ha ha há!
Takže jsem to nějak sfoukla.
O hodinu jsem přemejšlela, jakou výmluvu si vymyslím na odpoledne, až se mě zeptá, jestli budu mít čas. Ale překvapil mě, když pak řekl: "Ty vlastně dneska po škole musíš hned jet domů, co? Máš zkoušku."
"J-jo," já na to. "No jo, mám zkoušku." Před časem jsem mu totiž sdělila, že o páteční večery zkouším s Ondrama. Nějak jsem se ale zapomněla zmínit, že zatím ještě nejsme pevně domluveni. Takže jsem páteční odpoledne i večer měla samozřejmě volný, ale to jsem mu neřekla.

Pěkně se do toho zaplejtám a připadám si čím dál tím víc trapněji a podleji. V pondělí musím po škole jet hned do NS kvůli zkoušce s holkama, ale v úterý...v úterý se do toho obuju! Řeknu mu, že prostě na vztah teď nemám (což je vlastně pravda) a že k němu necítím nic víc než jen přátelství. Jo. A že ho nechci ztratit tím, že se jednou rozejdeme. Jo. Miluju klišé.
Musím to udělat už jen kvůli tomu příštímu víkendu.
A taky kvůli tomu, že má v pátek narozeniny a já mu nehodlám dávat nějakej dárek a pak se s ním rozcházet.

Ty jo. Já věděla, že to bude průser, když po mně hned ten první den koukal. Já to věděla.

Show me the right way

5. října 2011 v 20:51 | Bliss |  Noise in my head
Tak jsem teda s Ottou začala oficiálně chodit.
V pondělí na zkoušce se mě Š. zeptala, jestli bych ho někdy podvedla. Nervózně jsem se zahryzla do spodního retu a prsty pohladila tělo baskytary. Podívala jsem se svému odrazu v zrcadle do očí a pak řekla: "Víš, pokud by šlo jenom o sex, nemělo by to cenu. K čemu by mi byla jedna noc, když bych pak měla výčitky svědomí? Ale...," zaváhala jsem, "je tu jedna osoba, s kterou bych ho podvést dokázala. Uhm...Roman. A nebylo by to jen kvůli sexu. O to by vlastně vůbec nešlo, jestli mi rozumíš."
Chápavě přikývla. Rozjely jsme Fake Tales of San Francisco od Arctic Monkeys.
Fake tales...

V úterý navečer jsem seděla v křesle uvnitř svého pokoje, nořila se do Vypsané Fixy a prsty bubnovala do desky stolu. Přede mnou ležel ubalený joint. Sváděl mě svým tělem. Vzala jsem do ruky mobil a napsala Romanovi, jestli nechce jít na brko a do čajovny. Souhlasil.
Čekala jsem na rohu ulice s jednou nohou pokrčenou a opřenou o stěnu domu. Založené ruce na hrudi se zvedaly s každým nádechem. Náhle kolem mě projel na koloběžce P., člen jedné místní kapely. Něco si prozpěvoval, a když mě spatřil, popřál mi dobrou noc. Roztomilý večer plný hvězd, pomyslela jsem si.
Po chvíli za mnou přišel Roman. Procházeli jsme se tmou a slova padala za nás. Zapálila jsem brk, trochu zkrátila délku jeho života a podala mu ho. Když jsme dokouřili, lehli jsme si do čajovny.
Pili jsme čaj a hráli Člověče, nezlob se. Bylo to zase jako za starejch časů. Užívali jsme si tu chvíli, že jsme spolu, a nic víc neřešili.
"Máš rád hřbitovy?" zeptala jsem se ho třeba.
"To jsou mi dneska otázky. Hmm...no, nevysedávám na nich každej den."
"Možná by bylo dobrý si tam občas jen tak sednout a koukat. Víš jako...abys věděl, do čeho jdeš."
Začal se smát. "Jo, jako abych si zvyknul, jo? Haha! Jasný, vždycky po práci půjdu tak na hodinu na hřbitov, místo abych šel domů."
To už jsem taky nevydržela a vyprskla smíchy.
Asi v jednu ráno jsme se chtěli vydat na cestu domů, ale ještě předtím jsme si dali s Tondou, synem majitele čajovny, další joint. Ten se mnou už nějak zamával. Kluci ještě asi půl hodiny řešili nejrůznější sračičky a já Romanovi telepaticky vysílala větu: Pojď už domů! Nebylo mi zrovna nejlíp, ale na nohou jsem se držela. Několik minut nato jsme konečně vyrazili.
Stáli jsme na křižovatce, kde jsme se toho večera sešli, a o něčem se bavili.
Začala jsem se pak trochu vzdalovat. Nemohla jsem mu přece navrhnout, aby šel se mnou do postele; mám přítele! A navíc by mi to moje hrdost nedovolila, i kdybych byla svobodná. Podivně na mě upřel pohled. Jako by mi něco chtěl říct. V tu chvíli jsem věděla, že kdyby on něco řekl, kdyby CHTĚL, tak bych...šla. Místo toho ale mlčel.
"Tak dobrou noc," promluvila jsem jako první po minutě ticha. Tak něco řekni! křičela jsem v duchu. Anebo snad radši ne, na to mý druhý já. Pralo se to ve mně.
"Čau," odvětil mi. Otočila jsem se zády k němu a slyšela ho vzdalovat se. Pomalu. Jako by čekal, že ho ještě zavolám. Já ale mlčela.
Ani nevím, jak jsem usnula. Jenom si pamatuju, jak mi strašně vadilo mít zavřený oči. Proklatý brko.

Dnes o hodinu s Ottovou rukou na mém stehně jsem o tom všem přemýšlela. Najednou jsem měla chuť mu tu ruku setřást. Ještě v pátek by mi to nevadilo. Vlastně ani v pondělí ne. Ale po tom úterním večeru? Najednou jsem si připadala strašně zmatená. Myslím tím víc než obvykle.
Co děláš po škole? napsal mi O. na papír. Měla jsem sto chutí mu odepsat, že pojedu domů. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že bychom se na hodinu mohli projít. Nic. A ty?
Po skončení výuky jsme spolu nastoupili do výtahu. Místo abychom v přízemí vystoupili, jeli jsme opět až úplně dolů. Tam, kam se nesmí.
"Byla by sranda, kdyby se to zastavilo, co?" řekla jsem. Neuteklo ani dvacet vteřin a výtah se opravdu zastavil. Vůbec mě to nepřekvapilo; hezký věci přivolat neumím, ale když pomyslím na něco špatnýho, tak se to stane. O. mě popadl a přitiskl rty na ty mé. Mohli bychom si to tu rozdat, napadlo mě. Najednou se výtah opět rozjel nahoru. Už když jsem viděla nohy s těžkými botami a vysílačkou u pasu, došlo mi, že budeme mít průser. Jak jsme stoupali, odhalilo se nám i břicho v modrém triku a vzápětí přísně tvářící se obličej. "Tak si vystupte a chvíli tady počkejte," řekla nám ochranka. Ráda se směju v nevhodnejch situacích. V tu chvíli jsem se musela kousnout do spodního rtu a k puse přiložit sevřenou pěst, aby nic nebylo vidět. Muž nám vysvětlil, že až ÚPLNĚ dolů se NESMÍ jezdit ("Vážně? To jsme ale nevěděli." Jasně, haha.), jelikož by se to klidně mohlo zastavit a pak by museli zavolat hasiče, kteří by nás z toho mohli vysekávat třeba dva dny a nám by tam zatím posílali jídlo. To už jsem radši odvrátila hlavu jinam, aby nebylo vidět, jak se usmívám. "Taky už to někomu amputovalo ruku," upozornila nás ochranka. Haha! Zlatej hřeb večera. Řekl, že za chvíli přijde náš ředitel. Stáli jsme tam asi pět minut v absolutním tichu. Špičkou boty jsem oťukávala dlaždice. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, jestli ten náš ředitel teda vůbec přijde. Nakonec jsme jeli my za ním. Výtahem. Tak jsme to měli bez pokuty, ale příště blá blá blá.
Vyšli jsme ven do podmračeného dne a zamířili do nedalekého parku. Usedli jsme na lavičku a O. mě zezadu objímal. Říkala jsem si, že by mi teda mělo šimrat v břichu nebo tak něco, ale pořád nic. Asi k němu nic necítím, pomyslela jsem si a bylo mi z toho smutno. Něco tomu prostě chybí... Už vím, jak se cítil Honza, když chodil se mnou. Tehdy jsem nedokázala pochopit, proč se se mnou rozchází, když prý se mnou není nic špatně. "Jsi krásná, suprová, dobře se mi s tebou povídá, ale...já to prostě necejtím," řekl mi tehdy.
A přitom toho máme s Ottou tolik společného! Dokonce jsem měla už druhý den, co jsme se znali, pocit, že zrovna jemu můžu říct úplně všechno. On, jak se mi později svěřil, byl na tom podobně. Možná jsme mohli být jen dobří kamarádi...
Nechci ho zranit tím, že se s ním rozejdu. Navíc jsem ještě před pár dny o rozchodu vůbec nepřemýšlela, byla jsem s ním šťastná. To až ta dnešní noc mě změnila. A to se vlastně vůbec nic nestalo... Nechci ho ale ani zranit tím, že budu něco předstírat...

Fake tales of my heart.

Já nechci bejt nic jinýho než tvůj přátelsky naladěný delfín

2. října 2011 v 13:34 | Bliss |  Noise in my head
Bylo čtvrteční ráno, sluneční paprsky rozechvívaly lidské duše a já se blížila ke koni na Václaváku. Otto, ve své modré kostkované košili, už na mě čekal. No jo, kvůli zácpě jsem se zpozdila o devět minut.
Tak jsme se teda přivítali, vyměnili lichotivá slůvka a pak zamířili do nedaleké čajovny. Měli jsme asi dvě hodiny času, než nám začne výuka. Objednali jsme si nějakou zelenou čajdu (tohle slovo pro čaj používá moje babička a já ho nesnáším, ale zároveň mi to nějak nedalo, abych to sem nenapsala, protože mi jakýmsi děsivým způsobem připadá i směšné) a povídali si. Vyměnili jsme si kousky svých duší.
"Máš strašně krásný vlasy, nejradši bych tě v nich pořád hladil," řekl a zastrčil mi jeden pramínek, který se pořád uvolňoval, za ucho. Kousla jsem se do rtu. Pak jsme šli spolu na záchod. Sešli jsme se u umyvadla ("Ty jsi horší než ženská! Já už mám dávno umytý ruce a ty teprve vylejzáš z kabinky?!"), kde jsme chvíli stáli proti sobě, načež pročísl chvilkové ticho: "Zavři na chvíli oči." Tak jsem je teda zavřela a čekala, že mi dá pusu, fakt jsem to očekávala. A myslím, že i chtěl, ale zřejmě se na poslední chvíli zastavil a místo toho mi zase zastrčil ten proklatej pramen vlasů za ucho. Nějak jsme se na sebe zasmáli a šli si vypít čaj.
Jenomže ty dvě hodiny utekly neurvale rychle! Najednou bylo asi 12:15, nám zrovna přinesli nový nálev a za čtvrt hodiny měla začít hodina. Řekli jsme si, že to prostě dopijeme a přijdeme o fous později.
Ten fous se protáhl na pořádnou bradku. Odcházeli jsme asi ve tři hodiny. Zvažovali jsme, jestli má ještě cenu jít do školy na těch zbývajících 45 minut (slunce příjemně pálilo do nahých paží a vzduch se tetelil blahem), ale nakonec jsme nastoupili do výtahů a odjeli do druhého patra, anžto jsme se chtěli těšit výrazům našich spolužáků a také lektorky Ivy, až spolu (zrovna my dva) přijdeme pozdě.
Vymluvili jsme se na to, že se mi udělalo špatně. Mezitím co se O. anglicky omlouval, já měla skloněnou hlavu, ruku u pusy a smála se takříkajíc pod vousy. Ludvík, sedící vedle mě, se na nás podíval a všechno mu bylo jasné. Začal se usmívat.
Po skončení výuky (nedovedete si představit, jak mi těch 45 minut uteklo pomalu!) se ke mně přitočila Maja a vyděšeně se zeptala: "Co ti bylo?"
"Prosím tě, oni kecaj," na to Ludvík a já jeho slova potvrdila. "Byli jsme místo toho v čajovně," špitla jsem a zakřenila se.
Otto mě vyprovodil na Můstek. Zrovna jsem v ruce svírala lístek ještě neoznačený, když mi O. řekl: "Zavři na chvíli oči." V duchu jsem se tomu zasmála a zavřela je. Naše rty se setkaly na zlomek vteřiny. "Ta byla kamarádská," upozornil mě, otočil se a zamířil pryč. Jasně, pomyslela jsem si a sjela po eskalátoru do hlučícího pekla.

Seděla jsem na Smíchově na lavičce a s jednou nohou přehozenou přes druhou nervózně pohupovala ve vzduchu. Po chvíli se v dáli objevil Zdeněk.
(Nikdy v životě jsem ho neviděla. Znali jsme se jen z Facebooku, kde si mě omylem přidal do přátel, načež jsme se nějak začali bavit a dlouho se domlouvali na nějakém osobním setkání. Čtvrteční odpoledne bylo naše.)
Přišel v kvádru s kravatou, s brýlemi s černými obroučky, čepicí a dírou v uchu po tunelu. Jenomže - jak jsem hned zjistila - je asi o deset centimetrů menší než já, takže jsem po celou tu dobu, co jsme spolu byli, měla pocit, že jdu vedle desetiletýho kluka, co se navlíkl do obleku a dělá ze sebe dospělýho. Bylo to vtipný.
Hledali jsme nějakou kavárnu (a že jich na Smíchově bylo přehršel), ale kdykoliv jsme před nějakou došli, Zdeněk se nemohl rozhodnout, jestli jít dovnitř nebo vybrat jinou.
"Nejsi ty váha?" zeptala jsem se ho.
"Ne. Jsem typický střelec."
"Hm. Tvůj ascendent musí bejt váha." A protože můj ascendent tedy váhy jsou, bloudili jsme ulicemi dál.
Zamířili jsme do obchodního centra. Po eskalátoru jsme sjeli dolů do garáží. Procházeli jsme se mezi auty. V samém rohu garáže byly rozsypané kaštany. Zdeněk vzal dva do ruky a jeden z nich mi podal.
"Tvůj kaštan vypadá jak srdce," řekla jsem. "A můj jak...," zadívala jsem se na něj, "hm, můj jak zadek." Vyměnili jsme si kaštany. "Teď mám já tvý srdce a ty můj zadek," pověděla jsem mu hrdě. Zdeněk se zasmál.
Byl to moc příjemný večer, ale občas jsem zatoužila být s někým jiným. Jo. Třeba s Ottou.
Když jsem ale jela autobusem domů, v hlavě se mi vyrojily všemožné vzpomínky na mé muže posledních měsíců. Honza, Roman, Pavel... Najednou mi z toho bylo trochu smutno. Chci já vůbec ztratit svoji nádhernou svobodu?

V pátek po škole jsme se s O. procházeli Prahou. Nakonec jsme usedli k vodě někam na to místo, kde jsem před pár dny seděla se Seržou. Klátili jsme nohama nad Vltavou a kolem nás plavaly kachny a labutě.
"Chtěl bys bejt labuť?" zeptala jsem se ho.
"Jen pokud bys i ty byla labuť."
Na chvíli jsem se zamyslela. "Proč?"
"Protože...," odvrátil pohled od hladiny a ponořil se do hladiny mých očí, "bych se jinak nudil."
Pak mě začal hladit po noze a já ho nechala. Byla jsem zvědavá, jak se to vyvine. Jen jsem nechtěla udělat první krok, protože...protože vlastně vůbec nevím, co chci.
Nakonec jsme se ale stejně políbili. Když mě pak vyprovázel na metro, drželi jsme se za ruce jako milenci. Když jsme se loučili, vtiskl mi drobnou pusu na rty.
Odjížděla jsem autobusem domů a přemýšlela nad tím vším. Když jsem začala chodit s Mírou, cítila jsem ty známé motýlky v břiše. S Honzou to bylo stejné. Ale s Ottou? Nic jsem necítila... Naopak - když jsem v autobuse přemýšlela nad Romanem, zachvěla jsem se. Co to má sakra znamenat?
Obávám se, že pro Ottu nejsem dost dobrá. Připadám si vůči němu tak zkažená! Bojím se, že kdybych s ním chodila, tak ho podvedu... O. je jako anděl. A Roman jako ďábel, což mě víc přitahuje.
Nicméně nemůžu říct, že bych na O. za tenhle víkend několikrát nepomyslela. Jo. Chybí mi a těším se na zítra do školy.
A jsem zvědavá, co teda jako bude.

Mimochodem Zdeněk je do mě asi zamilován také. Panebože. Někdy si říkám, ať mi dají všichni pokoj! Proč pořád někdo chce moji duši? Stejně ji nikdy nikomu nedám. Ne celou.