"Hele co mám!" řekla jsem jednoho dne v kuchyni našeho domu a významně před rodiči mávala letáčkem z Lucerny upozorňující na koncert Wombats.
"Wombats, moje oblíbená kapela, přijedou na konci listopadu do Lucerny. No není tohle nějaký znamení?" pokračovala jsem ve svém drobném monologu a svá nevinná, psí očka zabořila do očí svých rodičů.
"No, uvidíme, co se dá dělat," odvětila máma a já usedla ke stolu, abych se najedla. Tím to celé skončilo.
Následně jsem po nocích spřádala plány, jak se - až budu na tom koncertě - dostat na podium, abych pak požádala Matthewa Murphyho o ruku, a něžně přitom slintala.
Nic moc se mezitím nedělo.
Dneska (všechno nechávám na poslední chvíli) jsem se rozhodla před rodiči opět nadhodit otázku Wombats, a jestli mi třeba takhle náhodou nechtějí přispět na lístek, když se ta akce kvapem blíží, jenomže jsem při tomto uvažování okem zabloudila na letáček odpočívající na mém stole a...mé srdce pokleslo. Ten koncert se neměl konat 30. listopadu, jak jsem se mylně nějakou dobu domnívala. Má se konat 27. listopadu...tedy DNES! Vzhledem k tomu, že jsem si ani nezajistila žádný doprovod a bratr je pryč, takže by pak pro mě neměl kdo přijet autem, je tato rozmilá hudební akce pro mne passé. Inu, propásla jsem koncert R.E.M. a Pavement, tak proč ne i Wombats?
Byla to, tuším, středa, když za mnou večer do pokoje přišla máma a vzrušeným hlasem na mě vybafla: "Hádej, kdo je tady!"
"Anglická královna?" (Strašně ráda si vymejšlím. TOHLE jsem ve skutečnosti vůbec neřekla, ale když si to teď zpětně promítám v hlavě, byla bych to bývala řekla, kdyby mě to napadlo.)
"Tvůj ex!" Šťavnatě to poslední slovo převalila na špičce jazyka.
Hádala jsem, že Míra - natožpak Otto - to může být jen stěží, takže jedinej, kdo zbýval, byl Honza. A jelikož je to kamarád mého bratra, nic divného na tom nebylo, že ho přišel navštívit.
"Jdi se tam nahoru podívat!" naváděla mne má matka. Můj bratr má pokoj v podkroví a v tu chvíli jsem hluboce zalitovala, že neobýváme společné prostory, jako tomu bylo kdysi když jsme byli ještě malí.
"Eh, to je pěkně trapný," řekla jsem a jemně vystrnadila máti z pokoje. Jenomže jen co moje máma odešla, hned jsem nastražila uši a byla připravená otevřít dveře a projít chodbou na záchod, až uslyším hlas svého bratra vyprovázející Honzu k venkovním dveřím. Jo, byla jsem trapná. Což jsem si naštěstí vzápětí uvědomila a místo toho si do ruky vzala knížku a sedla si k oknu.
Netrvalo to ani dvě minuty a uslyšela jsem vyzvánění bratrova mobilu, který si nechal vedle v kuchyni. Říkala jsem si, že to prostě nechám bejt, ale místo toho jsem ten proklatej přístroj popadla, zhluboka se nadechla, vyšla na chodbu a stiskla kliku dveří do bratrova pokoje.
"Někdo ti volá," upozornila jsem ho, a místo toho, abych tam jen tak stála, odvážně jsem se vydala po schodech nahoru.
"A hele," zaslechla jsem Honzu, "o kom se mluví..."
Vy o mně jako mluvíte?! pomyslela jsem si v duchu, předala bratrovi mobil, pozdravila se s Honzou a na nic nečekala a pádila po schodech zase dolů. U sebe v pokoji mě to pak naštvalo, tak jsem popadla baskytaru a začala hrát.
Nikdy NIKDY nechoďte s kamarádem vašeho bratra (nebo sestry). Když vidíte svýho ex u sebe doma, a přitom víte, že VÁS navštívit fakt nešel, je to...prostě divný.
To, že jsem napsala zrovna o těchto dvou věcech, znamená, že se u mě za poslední dobu prostě nestalo nic vzrušujícího. Včera jsem sice s přáteli byla na jednom v knajpě a pak taky na jednom (čaji) v čajovně, ale to je tak asi všechno. S nikým jsem neměla sex, nehulila jsem, neopila jsem se, nekouřila (mimochodem cigaretu jsem neměla v ústech už měsíc, hurá!), nevyváděla šokující skandály, no prostě...asi stárnu.
A zejtra jdu k zubaři.
Zase.
(A taky furt poslouchám Oasis místo Blur. Tohle už JE divný. Čas na vážnou známost.)