Listopad 2011

Get off your high horse, lady. I don´t need a ride tonight

27. listopadu 2011 v 15:10 | Bliss |  Noise in my head
"Hele co mám!" řekla jsem jednoho dne v kuchyni našeho domu a významně před rodiči mávala letáčkem z Lucerny upozorňující na koncert Wombats.
"Wombats, moje oblíbená kapela, přijedou na konci listopadu do Lucerny. No není tohle nějaký znamení?" pokračovala jsem ve svém drobném monologu a svá nevinná, psí očka zabořila do očí svých rodičů.
"No, uvidíme, co se dá dělat," odvětila máma a já usedla ke stolu, abych se najedla. Tím to celé skončilo.
Následně jsem po nocích spřádala plány, jak se - až budu na tom koncertě - dostat na podium, abych pak požádala Matthewa Murphyho o ruku, a něžně přitom slintala.
Nic moc se mezitím nedělo.
Dneska (všechno nechávám na poslední chvíli) jsem se rozhodla před rodiči opět nadhodit otázku Wombats, a jestli mi třeba takhle náhodou nechtějí přispět na lístek, když se ta akce kvapem blíží, jenomže jsem při tomto uvažování okem zabloudila na letáček odpočívající na mém stole a...mé srdce pokleslo. Ten koncert se neměl konat 30. listopadu, jak jsem se mylně nějakou dobu domnívala. Má se konat 27. listopadu...tedy DNES! Vzhledem k tomu, že jsem si ani nezajistila žádný doprovod a bratr je pryč, takže by pak pro mě neměl kdo přijet autem, je tato rozmilá hudební akce pro mne passé. Inu, propásla jsem koncert R.E.M. a Pavement, tak proč ne i Wombats?

Byla to, tuším, středa, když za mnou večer do pokoje přišla máma a vzrušeným hlasem na mě vybafla: "Hádej, kdo je tady!"
"Anglická královna?" (Strašně ráda si vymejšlím. TOHLE jsem ve skutečnosti vůbec neřekla, ale když si to teď zpětně promítám v hlavě, byla bych to bývala řekla, kdyby mě to napadlo.)
"Tvůj ex!" Šťavnatě to poslední slovo převalila na špičce jazyka.
Hádala jsem, že Míra - natožpak Otto - to může být jen stěží, takže jedinej, kdo zbýval, byl Honza. A jelikož je to kamarád mého bratra, nic divného na tom nebylo, že ho přišel navštívit.
"Jdi se tam nahoru podívat!" naváděla mne má matka. Můj bratr má pokoj v podkroví a v tu chvíli jsem hluboce zalitovala, že neobýváme společné prostory, jako tomu bylo kdysi když jsme byli ještě malí.
"Eh, to je pěkně trapný," řekla jsem a jemně vystrnadila máti z pokoje. Jenomže jen co moje máma odešla, hned jsem nastražila uši a byla připravená otevřít dveře a projít chodbou na záchod, až uslyším hlas svého bratra vyprovázející Honzu k venkovním dveřím. Jo, byla jsem trapná. Což jsem si naštěstí vzápětí uvědomila a místo toho si do ruky vzala knížku a sedla si k oknu.
Netrvalo to ani dvě minuty a uslyšela jsem vyzvánění bratrova mobilu, který si nechal vedle v kuchyni. Říkala jsem si, že to prostě nechám bejt, ale místo toho jsem ten proklatej přístroj popadla, zhluboka se nadechla, vyšla na chodbu a stiskla kliku dveří do bratrova pokoje.
"Někdo ti volá," upozornila jsem ho, a místo toho, abych tam jen tak stála, odvážně jsem se vydala po schodech nahoru.
"A hele," zaslechla jsem Honzu, "o kom se mluví..."
Vy o mně jako mluvíte?! pomyslela jsem si v duchu, předala bratrovi mobil, pozdravila se s Honzou a na nic nečekala a pádila po schodech zase dolů. U sebe v pokoji mě to pak naštvalo, tak jsem popadla baskytaru a začala hrát.
Nikdy NIKDY nechoďte s kamarádem vašeho bratra (nebo sestry). Když vidíte svýho ex u sebe doma, a přitom víte, že VÁS navštívit fakt nešel, je to...prostě divný.

To, že jsem napsala zrovna o těchto dvou věcech, znamená, že se u mě za poslední dobu prostě nestalo nic vzrušujícího. Včera jsem sice s přáteli byla na jednom v knajpě a pak taky na jednom (čaji) v čajovně, ale to je tak asi všechno. S nikým jsem neměla sex, nehulila jsem, neopila jsem se, nekouřila (mimochodem cigaretu jsem neměla v ústech už měsíc, hurá!), nevyváděla šokující skandály, no prostě...asi stárnu.

A zejtra jdu k zubaři.
Zase.

(A taky furt poslouchám Oasis místo Blur. Tohle už JE divný. Čas na vážnou známost.)

Má autobusová dobrodružství a jiná písmenka (vymejšlím fakt stupidní nadpisy, co?)

22. listopadu 2011 v 20:29 | Bliss |  Noise in my head
"Proč se tak usmíváte?" zeptal se mě jednoho kalného rána řidič autobusu, když mi přístroj vyflusnul lístek do dlaně.
"Já jen tak," odvětila jsem a po odeznění poslední slabiky se moje rty opět zkroutily do mírného, skoro až pobaveného úsměvu. Sedla jsem si na přední sedadlo, sundala kabát a do uší a mysli a srdce a duše si pozvala Oasis.
Krajina za okny se měnila závratnou rychlostí. Zahrady a domy střídala širá pole, lány vystřídaly stromy s obnaženými větvemi. Země byla pokryta nahnědlými listy.
Koutkem oka jsem zpozorovala hlavu řidiče mírně natočenou na mě. Podívala jsem se na něj. Pohyboval ústy. Vyndala jsem sluchátko z levého ucha.
"Prosím?"
"To není možné. Vy se pořád usmíváte. Pozoruji Vás už nějakou chvíli ve zpětném zrcátku. Tedy ne že bych Vás chtěl šmírovat, ale -"
"To je v pořádku. Povězte, je snad něco nemožného usmívat se? Každý to umí. I Vy. Proč se dnes nesmějete? Pokaždé, když s vámi jezdím, vaše tvář září optimismem."
"Nemám dnes svůj den."
Na chvíli jsem svůj pohled přesunula od řidiče na silnici kroutící se před námi.
"Poslyšte, chcete říct, proč se usmívám?"
"Rád bych to věděl, ale nechci vyzvídat."
Tlumeně jsem se zahihňala. "To Vy jste mne nakazil. Jak už jsem řekla - usmíváte se pokaždé, když s Vámi jedu. Všimla jsem si toho. Vždycky mě to tak hezky naladilo, den se mi zdál o něco příjemnější. A tak jsem se jednoho dne - konkrétně dneska - rozhodla, že to lidem kolem sebe oplatím. Že se na ně taky budu smát. Možná to někomu pomůže."
Na řidičově kulaté, dobromyslné tváři se objevil záblesk úsměvu. Obnažil zuby.
"Vidíte? Už to funguje. Smějete se.
"Děkuju."

Ne, tohle se ve skutečnosti vůbec nestalo. Ale v mé hlavě ano. Při jedné cestě autobusem. Když teď jezdím do školy do Prahy, trávím v něm každý den zhruba dvě hodiny. To je vlastně docela dost. Při těchto cestách si často všímám okolí kolem sebe. Vždycky se na to hrozně těším.
Ráno se probudím ve čtvrt na deset, a i přes tento čas se mi nikdy moc z vyhřáté postele nechce. A pak si řeknu: Za chvíli usedneš do autobusu a hodinu budeš jen tak sedět a poslouchat nějakou svoji oblíbenou hudbu (Včera jsem poslouchala Oasis a tak mne to uneslo, že jsem si přála, ať ta jízda nikdy neskončí.). A pozorovat okolí. Není tohle úžasná relaxace? A ne, nezapříčiní to větší chuť ke vstávání, ale uvědomím si, že se mám vlastně na co těšit, tudíž se tak nějak vydrápu z postele.
Když pak opravdu usednu na sedadlo a pustím si třeba Franz Ferdinand a autobus se rozjede, zachvátí mě radost. A když už jedeme nějakou dobu a já se dívám na přírodu za okny a Alex Kapranos mi do toho zpívá: "I love the sound of you walking away," ten pocit se rovná úplnému duševnímu orgasmu. Říkejte si co chcete, mně se tohle fakt líbí. Tyhle jízdy autobusem mi činí život šťastnějším.
Ale nepozoruji jen život za oknem. Občas se rozhlédnu i po ostatních spolucestujících. Většinou z toho nic moc nemám, protože za prvé buď sedím na nejpřednějším sedadle, takže na nikoho nevidím, nebo za druhé když někoho vidím před sebou, tak jen zezadu. Můžu se samozřejmě podívat na někoho vedle sebe, přes uličku. Ale dotyčný by asi neměl úplně nejlepší pocit z toho, že na něj někdo upřeně civí.
Někdy ale i temena lidí bohatě stačí. Taky někdy zkoumáte hlavu člověka, jenž sedí před vámi? Jeho vlasy? Jeho uši? Jeho pleš? Máte někdy chuť udělat něco tak bláznivého jako třeba zabořit se do těch jeho vlasů rukou? Já občas ano.
(Někdy si říkám, jestli takhle někdo přemýšlí i nade mnou.)
Lidi mě prostě nikdy nepřestanou udivovat, vždycky mi přijde jako obrovská zábava je pozorovat. Nikdy se mi to neomrzí, protože každý člověk je jiný.

Ale proč jsem vlastně napsala těch několik vět nahoře?
Často jezdím do Prahy i z Prahy s jedním řidičem menšího vzrůstu a mírně oplácané postavy. Nevím, jak se jmenuje, ačkoliv bych si to mohla zjistit z lístku. Ten řidič je už skoro plešatý, má malou, kulatou bradu, stejně tak kulatou tvář a hnědé oči. Takové ty zamyšlené hnědé oči. Vlastně ani není moc podstatné, jak vypadá. Důležité je jedno - pořád se usmívá. Pořád. A je také strašně milý.
Jednou jsem seděla na předním sedadle, takže jsem na něj dobře viděla. Projížděli jsme zrovna vesnicí nedaleko mého města. Blížili jsme se k přechodu, u něhož čekala jakási paní. Auta kolem ní nevšímavě projížděla. Řidič autobus zastavil před přechodem a nechal ji projít. Celou tu dobu ji vyprovázel dobráckým úsměvem.
V tu chvíli jsem si říkala, že kdyby se všichni lidé na světě na sebe neustále smáli, pravděpodobně bychom si připadali jako v nějakém zfetovaném světě. Dovedete si to představit? Já tedy moc ne. Všeho moc škodí. Ale na druhou stranu, když se na vás občas někdo jen tak usměje, vždycky to zahřeje u srdce. Vždycky vám to trochu zlepší náladu, nemám pravdu? Ten řidič mi ji několikrát zlepšil. A tak jsem si řekla, že bych se možná měla na lidi kolem sebe, a nejenom známé, ale i cizí, kteří kolem mě jen projdou, usmívat. Možná se najde někdo, komu mé zvlněné rty vnesou trochu světla do duše.

Nedávno jsme o hodinu angličtiny četli článek o grafologii. Grafologie se zabývá psychologií písma. Podle daného rukopisu můžete poznat, zda-li je ten člověk optimista či pesimista a další věci. No a mě zrovna dneska, když jsem jela z Prahy domů a autobus nebyl ještě moc vytopený, takže se zamlžila okýnka a lidi je rukou stírali, aby viděli ven, něco napadlo. Je to možná trochu směšné, ale... Víte, pozorovala jsem pár lidí před sebou, jak jediným nebo i několika pohyby setřeli svá okénka. A napadlo mě, jestli se z toho dá něco vyčíst. Jestli se tím, jak ho člověk setře - jediným rychlým pohybem; jakoby švihem, několika rychlými, spěšnými pohyby nebo pomalým, ladným přetřením -, dá něco určit o charakteru dané osoby. Pravděpodobně ne, ale stejně mě to napadlo. A taky mi to nezabránilo v tom, abych sledovala ruce ostatních, jak hladí ta skla. Dlaní nebo hřbetem ruky? Přemýšlíte někdy nad tím nebo to prostě jenom automaticky uděláte? Já třeba zrovna dneska přemýšlela, jestli je lepší hřbetem nebo dlaní. Nakonec jsem to okénko setřela hřbetem, protože si myslím, že abyste to udělali dlaní, musíte mít ruku v docela nepřirozeném úhlu.

A to je několik důvodu, proč miluji cestování autobusem. Tedy pokud zrovna nemusím stát v přecpané uličce nebo sedět vedle někoho podivného.

Teď jdu pohladit kočku.


Snídaně byla z elektřiny, k obědu se nedalo dejchat

19. listopadu 2011 v 18:55 | Bliss |  Noise in my head
"Někdy, když sleduju všechny ty páry kolem sebe, si říkám, jestli třeba o něco nepřicházím, když nikoho nemám," řekla jsem čtvrtečního odpoledne Š., když jsem s ní byla v čajovně.
"NE! Absolutně ne. V žádným případě," odvětila mi, jelikož zrovna měla drobné problémy se svým přítelem. "Musela bys řešit každou sračičku."
Ale já si tím nebyla tak úplně jistá.
(Měknu?)
O pár desítek minut za námi přišli další kamarádi a nakonec všichni postupně odešli, až jsem v čajovně osaměla. Na chvíli. Ještě jsem se ani nestačila pořádně nadechnout a už jsem spatřila vcházet drobnou postavičku zachumlanou v zimní bundě, s kulichem na hlavě a v rukavicích. Skoro to vypadalo, že mě na první pohled nepoznala, protože se na mé radostné "Ahóóój, Johanko!" na vteřinu zamyšleně zarazila. Hned za ní stála Jana, která mě ovšem poznala hned. Jakpak by taky ne. Od té doby, co jsme se viděly naposled, mi nenarostl druhej nos nebo třetí oko.
Nějakou dobu jsme se snažily Johanu zabavit různými hrami (nešlo to), načež přišel Honza. Johanka se vydrala z mých spárů a okamžitě se rozeběhla, aby ho s radostí přivítala. Pche.
Když ho pak s letmou vášní přivítala i Jana a zůstala sedět u něho, připadala jsem si jak pátý kolo u vozu. Normálně mi tohle nevadí, neviditelný sezení v koutě mi usnadňuje vidět i to, co ostatní přehlídnou, ale tentokrát to bylo fakt divný.
Při lovení bobříka mlčení mě Johana kousla do ruky. Ještě teď je tam vidět drobný červený obtisk. Bolelo to o to víc, že jsem nemohla zařvat, abych neporušila bobříka. Když se mě pak Jana zeptala, proč jsem jí jednu nevrazila, odvětila jsem: "Já nevím. Byla jsem z toho v apatii. Prostě jsem jenom seděla a koukala, jak mi ohlodává kost." Nebo to bylo spíš tím, že jsem na všechny až moc hodná.

(Střih)

Bylo asi půl jedenáctý a já seděla v čajovně vedle Romana a Honzy a Jany a mýho bratra a ještě dalších lidí. Nevím proč, ale nebylo mi moc dobře, tak jsem si dala sklenku červenýho, aby mi bylo ještě hůř. Všichni se bavili a já pozorovala scénu.
Nakonec se valná část lidí odebrala domů, takže jsme tam zůstali jen my čtyři - já, J., H. a R. Roman odešel na cígo, a když se vrátil, sedl si na jinou židli.
"Proč nezůstaneš sedět vedle mě?" zeptala se Jana.
A tím pádem i vedle mě? utrousila jsem v duchu a jízlivě se ušklíbla.
Řekl nějakou nesmyslnou výmluvu.
A v tu chvíli mi to došlo. Došlo mi, že už mě to vlastně vůbec nebaví. Nebaví mě se o něco snažit, když vidím, že druhá strana očividně nemá zájem. Možná se mnou Roman chtěl někdy uprostřed července chodit a možná jsme spolu párkrát spali a taky jsem se do něj na konci srpna možná fakt zamilovala, ale když jsem teď poslední dobou viděla, jak jeho zájem opadl, opadal tak i ten můj. A v tý čajovně dopadl na zem definitivně.
My dva jsme se teda neuvěřitelně minuli (tohle mi docela jde; vždycky tím nejsměšnějším způsobem ztrácím příležitosti a naděje), ale možná to tak mělo bejt. Možná že bychom se my dva k sobě vlastně vůbec nehodili.
To ale bohužel asi vůbec nepochopili Jana s Honzou. Roman asi na dvacet minut někam zmizel, takže jsme zůstali v čajovně jen my tři. H. a J. se začali zvedat k odchodu.
"Počkejte! Snad mě tady nenecháte...s ním?!" zoufale jsem se na ně otočila. Určitě by si myslel, že tady na něj čekám schválně, abych ho pak znásilnila, napadlo mě.
A tak tedy Jana s Honzou počkali se mnou. Když pak R. přišel, Jana utrousila něco jako: "Andrejka s tebou má nějaký plány."
HE?! Myslela jsem, že špatně slyším. Jaký - kurva - plány?!
"Nemám s nikým žádný plány!" (No tak jo. Kdyby R. chtěl, tak proč ne? Ale já první krok dělat nebudu!)
Když jsme pak kráčeli nocí domů, rozdělili jsme se. Honza s Janou nám popřáli, ať si to užijeme. Sakra, zařídili si ti dva snad nějakou dohazovací agenturu, nebo co?! Řekla jsem jim, že si nemám co užívat, a vyrazila s Romanem domů. Na naší obvyklé rozdělovací křižovatce jsem rychle vyhrkla: "Dobrou noc!" a otočila se k němu zády. To tak. Kdybychom tam zůstali stát dýl, kdo ví, co bych udělala.
A tak se nestalo nic.
Jako obvykle.

Druhej den jsem měla zkoušku s naší kapelou. Už hrajeme zase ve čtyřech, protože Ondra dostal rozum a opět se přidal k nám. Strašně mě ty dvě hodiny hudební seance bavily. Dodaly mi potřebnou energii. V tu chvíli si to neuvědomím, ale vždycky když pak kráčím domů s basou na zádech, vzpomenu si na to, že jsem za celou tu dobu, co jsme hráli, vůbec nic jinýho nevnímala. Neřešila jsem žádný svoje malicherný problémy. Roman a ostatní byli v neproniknutelný mlze daleko za mnou. A tak to má bejt.
Jela jsem pak domů autem s Óďou. Zastavil u ZUŠky, protože tam měl zkoušku s další kapelou. Školní kapelou. "Hele, nechceš jít taky? My vlastně hledáme basáka. Můžeš se tam jít se mnou domluvit."
Nijak jsem nad tím nepřemýšlela. "Tak jo." Až pak, když jsme kráčeli ke dveřím, mi došlo, že F., učitel, který s nimi také hraje, dost možná bude chtít, abych tam rovnou zůstala a tu zkoušku odehrála s nimi. Měla jsem totiž pořád na zádech baskytaru. "Uh, ježiš!" škubla jsem Óďovým ramenem. "Co když bude chtít, abych s váma hrála hned teď?!" Nebyla jsem na to vůbec připravená, anžto jsem nevěděla, co hrají za písničky. A taky jsem byla trochu nervózní. "Ale nebude."
Jasně že chtěl. Takže jsem ještě další hodinu hrála se školní kapelou, ačkoliv jsem v naší lidové škole umění přestala hrát na baskytaru před víc jak rokem. Bylo to...divný. Hráli jsme jen dvě písně. Jedna mi šla, při druhý jsem byla trapná. A navíc mě to tolik nebavilo jako s klukama. A navíc hrajeme podle not! Panebože, noty?! Kdo to kdy slyšel? Vy fakt někdo umíte hrát podle not? Já teda ne. Obávám se, že kdybych tam měla působit, musela bych se naučit podle nich hrát. Což moc nepřichází v úvahu. Já jsem na tohle byla vždycky tak trochu dřevo.

I dneska jsem měla zkoušku s Ondrama. Óďa mi vyčetl, že prý jsem taková strnulá a nebo se nějak divně kroutím. Jo, to měl teda recht. Kroutila jsem se, protože mi při hraní padalo ramínko od podprsenky, a on neví, jak nepříjemný to je! Představte si, že hrajete se třema klukama a najednou vám po rameni sjede ramínko. Nejenom že si říkáte: "Panebože, teď to všichni vidí!", ještě je vám nepříjemný, jak to každou chvíli zašimrá a jak vám to doslova svazuje ruku, a nikde v písničce žádná pauza na to, abyste se upravili.

Baskytaristky mají těžkej život, to vám teda řeknu.



Drobné věci od velkých lidí

15. listopadu 2011 v 20:28 | Bliss |  Noise in my head
Mé dvě spolužačky, Kristýna a Maja, si jednoho dne přivezly do školy památníky. Ano, památníky. Vzpomínáte ještě na ně? Bylo vám tak devět nebo deset a žili jste v éře památníků. Knížek s bělostnými listy a pevnou vazbou, na které byli vyfoceni králíčci, koťátka, štěňátka, hříbátka a tak dále. Byli jste dětmi a radovali se z maličkostí. Nic jste nepředstírali. Obyčejná malůvka od vašeho kamaráda vás udělala nejšťastnějšími na světě.
Když jste někomu propůjčili váš památník, nejenom že jste mu prokázali důvěru a lásku tím, že byl poctěn namalovat vám obrázek. Vy jste mu ji ukázali i tím, že jste mu na pár dní dali svoji věc do úschovy.
(Tak mě napadá, že lidé by byli možná šťastnější, kdyby si třeba na týden vyměňovali věci, které jsou pro ně nějakým způsobem důležité. Třeba "Teď ti na několik dní poskytnu svoji malou plyšovou pandu Cindu, s kterou jsem si jako malá často hrála. Byla to moje nejoblíbenější hračka. Dávám ti ji, protože ti důvěřuji a chci nějak vyjádřit svoji lásku k tobě.")

I mně před pár dny Kristýna dala svůj památník. V neděli večer jsem si s ním sedla do pokoje a přemýšlela nad tím, co jí nakreslím. Už mi nebylo deset. Chtěla jsem něco, co by dokonale obtisklo moji osobnost. Tím rozjímáním jsem strávila dvě příjemné hodiny. Poslouchala jsem Oasis a sem tam si něco nakreslila do připraveného bloku, abych vyzkoušela, jak to bude vypadat. Původně jsem jí chtěla na bělostný list papíru nakreslit kočku sedící na okně. Za tím oknem bylo vidět pár větví stromů a měsíc. Okno samo bylo starobylé a občas se na něm objevovaly prasklinky. Přiznám se, že tohle nebyl můj nápad, tu fotku jsem našla na Deviantartu. Ale hned na první pohled mne okouzlila, protože tak strašně korespondovala s mým já. TOHLE bych jí tam měla obkreslit, říkala jsem si. A ještě k tomu připsat: Miluji tajemné pohledy z okna, potichu se kradoucí tmu, kočky a holé větve podzimních stromů. To je důvod, proč jsem ti zrovna tohle nakreslila. Nebo něco v tom smyslu. Jenomže kresba se mi nedařila tak, jak bych chtěla. Začínala jsem z toho být zoufalá. Ještě nikdy jsem nevěnovala tolik pozornosti kresbě do něčího památníku. Když jsem byla malá, moc jsem nad tím nepřemýšlela a prostě zvěcnila na papír první, co mě napadlo. I tak si myslím, že to bylo v jistém dětském smyslu upřímné.
Přemýšlela jsem tedy, co jiného bych Kristýně nakreslila. Zadívala jsem se na dva úryvky textu, které mě jednoho dne napadly a já si je prozíravě zapsala s tím, že je někdy zapracuji do některé ze svých příštích povídek, a říkala si, že bych jí jeden z těch úryvků mohla napsat. A k tomu nakreslit příhodný obrázek. Říkala jsem si, že by přesně tohle vyjádřilo moji osobnost, protože je pro mě přeci jenom důležitější psané slovo a jeho význam než-li obraz. A tak se i stalo. Výsledná ilustrace, mohu-li to tak nazvat, byla vlastně úplně prostá. Dvě postavičky (opravdu jednoduché - představte si kolečko, v něm dvě tečky, pod kolečkem trojúhelníček, z trojúhelníčku asi tak zhruba uprostřed vedou dvě čárky nahoru a ze základny trojúhelníčku vedou dvě čárky dolů, hurá, máme tady holčičku!), z nichž jedna stojí na kamenné zídce (čára) a druhá kousek za ní a natahuje k ní ruce. Musela jsem se tomu pousmát, protože zprvu jsem opravdu chtěla nakreslit něco velkého, epického. A nakonec ta kresba vypadala jak od pětiletého dítěte. Ale v tom právě bylo to kouzlo. Mělo to být tak jednoduché, protože to důležité byl text na druhé straně.
Myslím, že s tím nakonec Kristýna dnes v poledne, když jsem jí památník předávala, byla spokojená. Alespoň se tak tvářila.

Když jsem tak nedávno viděla Maju a Kristýnu svírající své cenné památníky v rukách, navedlo mě to na zajímavou myšlenku. Proč si nezačít dělat také takový malý památník? Nebo spíš...vzpomník? Napadlo mě koupit si sešit v tvrdých deskách bez linek a dávat ho opravdu jen těm nejdůležitějším lidem v mém životě. A říct jim: "Tohle je můj vzpomník. Každá osoba, které ho dám, je pro mne něčím výjimečná. Teď jsi to ty. Dávám ti ho, abys nějak zaplnil jeden z listů. Je jen na tobě, jak se k tomu postavíš. Můžeš mi tam něco nakreslit, ale také napsat, a to klidně i jen jedno slovo. Jedno slovo, které si myslíš, že nás dva charakterizuje. Nebo jen tebe. Nebo jen mě. To je úplně jedno. Můžeš mi tam i něco nalepit. Nechám to celé na tobě. Nech si ho, na jak dlouho budeš potřebovat. Klidně si jen tak sedni do křesla, pusť si nějakou príma hudbu, zapal svíčky a přemýšlej. Přemýšlej o tom, co je pro ten vzpomník nejvhodnější, aby v sobě ukrýval. A pak to udělej."
Ale pak mě taky napadlo, jestli není škoda přestávat se svým starým památníkem. Přeci jenom jsou tam obrázky z roku 1998 ale i z roku 2006. To je pořádný kus cesty mého dosavadního života. Možná bych v něm měla pokračovat. Ještě úplně nevím, jak to udělám. Možná budu mít památník i vzpomník.

Jsou ale i další věci, které vám poskytnou lidé okolo vás, a vám udělají radost. Jsou to věci, třeba i ty nejdrobnější, které vám dají. Myslím tím opravdu dají. Můžete si je nechat; vystavit si je na noční stolek, kde vám každou noc střeží váše sny, nebo je nosit při sobě a kdykoliv se vám zachce, podíváte se na ně, a vzpomenete si tak na tu osobu. Někdy je to lepší než fotka, protože když máte něčí věc, víte o ní, že se jí dotyčný dotýkal a že pro něj byla nějakým způsobem důležitá. Nebo pro něj třeba ani nebyla důležitá, jen vy jste ji nějakým způsobem získali a právě pro vás důležitá je.

Já mám třeba pořád ještě na stole ping-pongový míček od Dejva. Možná ho zase uvidím na Vánoce nebo taky možná až o letní prázdniny, ale kdykoliv se podívám na ten míček, vzpomenu si na něj. Vím, že se ho jeho prsty dotýkaly, dokonce i jeho rty (no jo, jednou v čajovně zaklonil hlavu, položil si míček na rty a foukal). A to je krásné, nemyslíte? Vždycky vás to tak nějak zahřeje u srdce.
Když prohledám své šuplíky, najdu v nich spoustu bohatství. Obrázek od malé Johanky, sestřenice Jany, která jednoho letního večera nakreslila nás dvě a srdíčko. Až jí bude patnáct nebo šestnáct, tak jí ten obrázek ukážu. Možná se na něj s údivem podívá a řekne: "Ty vole, tohle jsem ti jako kreslila, jo? Není možný. Takovou kravinu," ale já budu vědět svoje.
Hrneček od P. z Británie.
Svíčku od Š. ve tvaru penisu (co myslíte: je divný si to zapálit a zádumčivě se dívat do hořícího plamínku?).
Krabička bonboniéry od Míry. Milková srdíčka. Jó, to byly časy...
Tučňáček vyrobený z fima od Báry.
Pohled od Serži z Polska. (Víte, že strašně ráda dostávám pohledy?)
Cédéčko s vypálenými Foo Fighters od Honzy z roku 2007.
Někdy je ta věc jediná, co vám od toho člověka zbude. A to si jí pak vážíte o to více, i když je ta věc pro jiné zcela zbytečná.

A vidíte? Tohle všechno způsobily Maja s Kristýnou, když si jednoho dne přivezly do školy své památníky. A já jim za to děkuji.

Legrační a dojímavá historka na závěr: Vidíte tu poslední fotku? Od Marušky? Tu jsem poznala přes blog a jednoho dne v roce 2008 přijela ke mně na návštěvu. Jely jsme do sousedního města na koncert Vypsané Fixy a skvěle si to užily. Pak odjela. No a já si dneska tak prolistovala svůj památník a náhle v něm objevila tenhle obrázek. Po třech letech! Nikdy dřív jsem si ho opravdu nevšimla. Strašně mě to pobavilo a zároveň tak nějak rozněžnilo. Občas se v našich životech dějí takové malé zázraky...

(Ano, tohle je opravdu můj památník. Nesmějte se. Dostala jsem ho, když mi bylo šest.)

Mé milované, která si to nikdy nepřečte

13. listopadu 2011 v 15:13 | Bliss |  Noise in my head
Nejradši sedávám s knihou v křesle v obývacím pokoji. To křeslo je pohodlné a houpací a nachází se hned vedle topení u okna. Jistě si vy, nenapravitelní romantici, dovedete představit to blaho (pod)zimních večerů! Jste pohodlně uvelebeni v tom křesle, obracíte list za listem a občas, abyste si na chvíli odpočinuli nebo se snad zamysleli, pohlédnete z okna ven na dorážející tmu, protkanou světlem pouličních lamp. Do věčně studených dlaní uchopíte šálek čaje a dovolíte mu, aby svým tělem na chvíli zahřál vaše ruce. Usrknete kus jeho mízy a vrátíte ho na stůl; ještě se z něj kouří. Mokré kolečko, které nepatrně zvrásnilo noviny, němě usychá.
Ale občas mi také pohled ulpí na levé straně místnosti. Na malém stolku, na němž je umístěno akvárium s jednou zlatou rybkou.
Když mi bylo asi 10, strašně moc jsem si přála rybičky. Tak moc jsem žadonila u rodičů, až jsme si pořídili akvárium. Nevěda nic o akvaristice, zašli jsme do místního zverimexu a nakoupili velké množství rybiček, od každého druhu minimálně dvě. Přichystali jsme jim pěkný domov - samá rostlinka, kamínek, mušlička; krásné zákoutí. Přemístili jsme rybky do akvária a chvíli se z nich těšili. Hlavně já. Jenomže jaké bylo překvapení, když jsme druhý den v akváriu našli spoustu rybích mrtvolek. Těch rybiček bylo totiž tolik, že se navzájem začali požírat a zabíjet.
Nakonec postupem času zemřely všechny a my si pořídili jen dvě větší, zlaté rybky. Závojnatky. Bohužel můj zájem o akvaristiku už tou dobou značně opadl. Tohle je totiž můj nešvár. Rychle se pro něco nadchnu, ale za chvíli mne to přestane bavit. A tak se o Zlatky (postupem času jsme vystřídali několik závojnatek, jiný druh jsme vlastně už nekupovali, a vždy každá další závojnatka - bez ohledu na pohlaví - byla pojmenována jako Zlatka) začal starat můj o tři roky starší bratr. Což mu zůstalo až dodnes.
Nevím, jak dlouho máme tuhle nynější Zlatku. Jenom vím, že už je to pěkně dlouho a už nějaký ten pátek si přejeme, aby zemřela. A ona, snad jako by to tušila, naschvál vesele čeří vodu dál. Ne že bychom tak moc přáli některému z našich domácích zvířat smrt, jen už prostě chceme skončit s akvaristikou.
Ale proč o tom všem píši?
Víte, dnes dopoledne jsem opět seděla v tom křesle v obývacím pokoji a četla si. Náhle jsem zaslechla zašplouchnutí. Dočetla jsem větu, zvedla hlavu a svůj pohled namířila na akvárium, stojící na stolku opodál. Zlatka plavala z jednoho konce skleněného kvádru na druhý. Pořád dokola. Chvíli jsem ji pozorovala, to drobné oranžové tělíčko zápasící se svým skleněným vězením, a najednou mi z toho bylo trochu smutno.
Proč vlastně lidé chovají rybičky? Jaké barbarství je to napadlo? Vždyť ty rybky jsou po celý svůj život uvězněny v akváriu o velikosti 60 x 35 cm! Celý život proplouvají z jednoho konce na druhý. Každý den. Pořád dokola. Každý den jsou svědky lidských životů, které se odehrávají za sklem, a možná si myslí, že ti směšní tvorové, lidé, jsou uvězněni. Že to ONI jsou za tím sklem. Ale ve skutečnosti jsou to rybičky, které nemůžou jít dál. Lidé mohou odejít z místnosti na chodbu, na zahradu, do ulic města, velkoměsta, do jiného státu... Ale rybky? Ty vždycky zůstanou ve svém proskleném vězení.
Když jsem tohle jednou říkala svým rodičům, jen se zasmáli. "Tohle rybičky přeci nevnímají," řekli mi. Ale jak to mohou vědět?
Byli snad oni někdy rybami?
Co když je život zvířat mnohem složitější, než si myslíme?

Listí padá na tvá nahá záda

12. listopadu 2011 v 15:44 | Bliss |  Noise in my head
Myslela jsem, že datum 11.11. mi nějak změní život. Potkám pravou lásku (počkat, já něco takovýho ve svých dvaceti vážně chci?!), spadnu do otevřenýho kanálu, zlomím si ruku nebo že si prostě jenom půjdu do obchodu koupit rohlíky a mlíko a cestou se mě pokusí sežrat třínohý pes. Měla jsem zkrátka pocit, že se díky těm zatracenejm jedničkám musí stát něco fakt divnýho! Ale ten pátek byl vlastně úplně obyčenej. S klidem se zařadil mezi ostatní "normální" dny.

Opět se mi v pražském metru podařilo nespadnout do kolejišť a...ne, moment! O tomhle vám musím říct. Já mám vážně nějakou fobii z metra, protože když tam tak stojím - nalepená u stěny dost daleko od té propasti přede mnou -, vždycky mám takový divný pocit, než ty vagony přijedou. Určitým bláznivým způsobem mě ty koleje dole přitahujou. "Skoč, skoč!" jako by mne vábily. A já samozřejmě neskočím. Jenom na to občas myslím.
Nebo - když vidím ty zástupy lidí přede mnou - si taky někdy říkám, co by se stalo, kdyby se přiřítil nějakej šílenec a všechny je tam strčil?
Ale ne vždy mám takovýhle morbidní myšlenky! Někdy taky přemýšlím, co si ráno namažu na rohlík a tak podobně.

Když jsem včera přijela ze školy, drobet jsem se najedla a zamířila s Lenkou do tanečních. Oh bože, jak hrůzný nápad!
Rozhodně jsem nepředpokládala, že si hned po příchodu půjdeme koupit dvojku červenýho. A taky jsem nepředpokládala, že to do sebe tak rychle naklopím. Postávaly jsme s L. u parketu a najednou jsem spatřila tančícího Honzu s Janou. Vyměnili si letmý polibek. "Uh!" vydala jsem ze sebe.
"Tak jim to přej," na to Lenka.
"Ale já jim to přeju!" řekla jsem. "Vlastně nepřeju. Ale přeju. Nepřeju... What the hell! Co se to se mnou děje?!" Proč mě musí H. pořád tak sexuálně přitahovat?
Když dotančili, šli za námi. "Jé, tobě to sluší," řekla J. Já vím, pomyslela jsem si. Byla jsem celá v černém, tudíž jsem si trochu připadala jako na pohřbu, ale moje sexy nohy v černých punčoškách byly prostě...sexy. H. mne podezřele sjel pohledem od hlavy až k patě. Jen se mrkni! napadlo mě. Jana, pak odešla s někým tančit, takže jsme my tři osaměli. (Dá se vůbec ve třech osamět?) Bavili jsme se a taky jsem si šla pro další červený.
Kolem půl desátý přišel i Roman s fotoaparátem. To už jsem v sobě měla asi třetí sklenku a začala bejt dobře lízlá.
"Takže jsi přišla, jo?"
Thank you Captain Obvious. "No jo, já jsem původně chtěla jít s Lenkou do čajovny, ale ráno jsem v autobuse potkala Janu a ta mi řekla, ať jdu s nima do tanečních a...blablabla." Proboha, proč mu říkám takovýhle sračičky?! napadlo mě.
Taky si mě přeměřil pohledem. Pojď si zašukat, napadlo mě, ale naštěstí jsem to neřekla nahlas.
Párkrát jsem se za ten večer střetla pohledem s Adamem. Je tak trochu moje guilty pleasure. A. je vášnivý fotograf, zrzek a...je o tři roky mladší než já. Ale líbí se mi, jo!
Když jsme pak po skončení lekce stáli před budovou s Lenkou, Honzou a Janou, něco jsem (mírně) opile žvatlala o Adamovi, aniž bych kontrolovala svoji hlasitost. Bohužel se A. nacházel asi pět metrů ode mě. Kurva! řekla jsem si v duchu a rychlými kroky zamířila směr čajovna. J., H., a L. šli za mnou.

V čajovně to byla legranda. Nechápu proč, ale s Lenkou jsme si objednaly džbán červenýho. Nechápu, jak jsem to ještě dokázala vypít, ale stalo se. Chvíli jsme všichni čtyři hráli Člověče, nezlob se. Suverénně jsem prohrávala. "Teda Andrej, ty musíš mít štěstí v lásce," řekla mi Jana. "Hah!" vydechla jsem nevěřícně.
Poté jsme hráli Evropu. Honza mi pokládal otázku: "Jaký je název pro-"
"Poletis crun!" přerušila jsem ho! I v Evropě jsem prohrávala, takže jsem si na přetěžké otázky vymýšlela své vlastní odpovědi. Dva kluci sedící nedaleko nás, kteří se námi (mnou) už notnou chvilku bavili, vyprskli smíchy a pak jeden z nich řekl: "To je z Harryho Pottera, ne?" Pak to dokonce začali googlovat! Abyste věděli, ve skutečnosti jsem ten večer řekla dvě úplně jiná, podobně nesmyslná slova, ale radši je sem nenapíšu, co kdyby to začali dneska googlovat znova?! Jsem paranoidní.
Dosti jsme se za ten večer nasmáli, a když jsem pak odcházela z čajovny, zasalutovala jsem (proboha proč?!) na Ondru bubeníka, který se tam tu noc také nacházel. S úsměvem na rtech mi zasalutoval zpátky. Mohla bych takhle začít lákat kluky do postele.

No a to je všechno. Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala domů. Vlastně mám celej ten večer trochu rozostřenej. Ne fakt, teď se snažím rozpomenout, jestli šel třeba někdo kousek se mnou, ale opravdu nevím...
Nicméně pamatuju si, jak jsem procházela ztichlou ulicí a jen moje podpatky mluvily. Přímo řvaly! Jako bych rozbíjela zem pode mnou. To ťukání se dokonce rozléhalo v ulici a dělalo ozvěnu. Nebo mi to tak aspoň přišlo.
Dneska jsem přemýšlela nad tím, že strávím celej den v posteli. Jakmile jsem totiž vstala, abych si došla na záchod (jednou jsem to nestihla), ihned se se mnou všechno zatočilo a taky jsem se začala třást. Nakonec jsem se odhodlala vylézt z postele v poledne. Ale ještě teď - když si vzpomenu na červený víno - se mi zvedá žaludek. Fuj!

Shame on me!

Moje poprvé

5. listopadu 2011 v 12:23 | Bliss |  Noise in my head
"Stavila se tady Jarka, protože měla namířeno k zubaři, a hádej co! Objednala tě taky!" uvítala mě jednoho dne máma, když jsem přijela ze školy domů.
"Uh, objednala mě...k zubaři?" Nebyla jsem tam už bezmála tři roky a vyhýbala se tomu jako čert kříži. Ale návštěva dentisty byla určena na čtvrtý listopad, a to bylo až za miliardu let. Trochu úlevně jsem si vydechla.

Jenomže ta miliarda let utekla děsivě rychle.
To ráno jsem mířila k zubaři a rozverně přitom nakopávala hromady listí, spadané na kraji silnice. Byla jsem přesvědčená, že to sfoukneme za deset minut, ostatně jako vždycky. Sedmička v pořádku, šestka v pořádku, pětka taky, čtyřka, trojka, dvojka...
Usedla jsem do křesla v čekárně a na boty si nasadila ty otravné modré návleky. Podepřela jsem si bradu rukou a znuděně se zadívala z okna. Byla jsem trochu nervózní, to ano (řekněte, už jste někdy před návštěvou dentisty nebo doktora byli ÚPLNĚ v klidu?), ale ničeho jsem se neobávala. Proč taky? Zuby jsem měla vždycky v pořádku.

"Tak pojďte," vyzvala mě sestřička, když stanula na prahu čekárny. "Víte, že jste hříšnice?"
V duchu jsem se tomu uchechtla, to slovo mi najednou znělo strašně vtipně.
Pozdravily jsme se se zubařkou, načež řekla: "Jak často se má chodit na kontroly k zubaři?"
"Hmm...jednou za rok?" zkusila jsem to.
"DVAKRÁT do roka! A víte, kdy jste tu byla naposledy?"
"Před třemi lety?"
"No vidíte, to jste trefila správně."
Výmluva, že jsem každý měsíc po dva roky chodila k ortodontistovi, takže jsem neměla nutkání chodit k opravdovému dentistovi, mi přišla trapná. Radši jsem ji spolkla. Ortodontista není zubař.
"Tak se na to podíváme." Otevřela jsem pusu.
"Osmička není, sedmička v pořádku..."
Vidíš? Říkala jsem to! myslela jsem si v duchu.
"...u šestky si pište otazník, vypadá to na blabla (dentistická mluva), u pětky taky, čtyřka je v pořádku..." Takhle jsme došly asi ke čtyřem nebo pěti otazníkům.
Co to sakra znamená?! honilo se mi hlavou. Poslaly mě na rentgen o patro výš. Když jsem se vrátila, zubařka už měla prohlédnuté snímky. Usedla jsem opět do křesla.
"Vidíte? Máte HO! Celou dobu jste neměla žádnej kazík, teď jste tady tři roky nebyla, a je tam!" řekla sestřička.
KAZÍK?!
Nikdy jsem kaz neměla, takže jsem vůbec nevěděla, co se mnou budou dělat. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby mi trhaly zub. Ne snad kvůli možné bolesti, ale kvůli tomu, že jsem SAKRA KURVA NOSILA PŘES DVA ROKY ROVNÁTKA A TEĎ, KDY MÁM KRÁSNÝ ROVNÝ ZUBY, BYCH MEZI NIMA MĚLA MÍT DÍRU?! Tak to teda ne!
"A je dost hluboko!" upozornila mě zubařka. Zaskřípala bych zuby, kdybych neměla otevřenou pusu.
"No, dáme tam plombu a zkusíme ten zoubek zachránit."
ZOUBEK?! Chtěla jsem ji upozornit, že mi není devět let, ale měla jsem v puse odsávačku, zrcátko, vrtačku, kapesníček a prsty.
Celá procedura trvala minimálně tři čtvrtě hodiny. Tři čtvrtě hodiny jsem musela mít otevřenou pusu! Málem jsem se, i přes odsávačku, zadusila vlastními slinami.
Když jsem pak odcházela, měla jsem pusu zvláštně nakřivo. Prsty jsem ohledávala podivně vyboulenou kůži nad horním rtem, ačkoliv jsem to přes umrtvení skoro vůbec necítila. Proboha, co to je?! blesklo mi hlavou. Vsunula jsem palec a ukazovák do pusy a nahmatala kolem horní pětky něco měkkého. To tam budu mít takhle NAPOŘÁD?! Začínala jsem být opravdu vyděšená. Stála jsem zrovna na kraji silnice a pozorovala auta, abych mohla přejít, a řidiči aut zase pozorovali mě; stojící postavičku v černém, zbrkle a vystrašeně si strkající prsty do úst. Trochu jsem zatahala za tu podivnou, měkkou věc a...vytáhla složený kapesníček. Pravá strana mého horního rtu přilehla k dásni a moje pusa, když nepočítám to umrtvení, vypadala zase normálně. Tak jo, tak jo! Přešla jsem silnici (málem mě přejel kamion) a vyhodila kapesník do nedalekého modrého kontejneru.

Tak to bylo vyprávění o mém prvním kazu.
Vlastně druhém. Když mi bylo asi deset nebo jedenáct nebo dvanáct, zubařka mi taky plombovala zub. Aspoň myslím, že to bylo kvůli kazu. Opravdu si na to už nepamatuji. Ale plombu asi nedostanete jen tak, aniž byste neměli kaz.
Jenomže ta plomba mi pak na cestě domů vypadla. Fakt, nežertuju. Ale nikdy jsem o tom nikomu neřekla a vždy když se mě někdo zeptá, jestli jsem měla někdy nějaký kaz, odpovídám že ne. Zajímavé, že to moje zuby vydržely i bez té vypadlé plomby...
Inu, večer jsem pak šla do čajovny se Š. a celou příhodu zapila hektolitrem pu-erhu a přitom jsem schroustala dvě mističky wasabi.

Z toho všeho plyne jedno ponaučení. Čistěte si zuby také dentální nití, jinak budete mít kazy! Já jsem se o to hned ten večer pokusila, ale po vyčištění asi tří škvír mě to přestalo bavit a zahodila jsem ji do koše. Jak na to někdo může mít trpělivost?!

Jak nazvat tohle psaní, když v hlavě mám jen sra...jo, přesně tohle slovo

3. listopadu 2011 v 18:58 | Bliss |  Noise in my head
Můj život se někdy vleče jak šnek s ulitou prolezlou červama. Jo, přesně tak. Pomalu. Ne že by bylo kam spěchat; vždycky když na mě tohle přijde, snažím se krotit myšlenkama jako třeba: Tak jo, je ti osmdesát pět, ale co z toho máš? To jsi fakt takhle spěchala jenom proto, abys mohla zhebnout, he?

Sjíždím Stephena Malkmuse ze všech stran a děsně se u toho bavím.

Věděla jsem, že tohle bude dobrej den, už když jsem nohu strkala na první schůdek autobusu a za mými zády se přitom ozval povědomý hlas. "Ahoj, Andrejko!"
(Víte, zajímalo by mě, jestli když usyšlíte povědomej hlas, bleskne vám hlavou myšlenka typu: Aha, to je TENHLE/TAHLE!, nebo jestli o tom vůbec nepřemejšlíte a prostě se otočíte a zjistíte, kdo na vás volá. Podle mýho v tu nanosekundu vůbec nemáte čas o tom přemýšlet, a tak se prostě OTOČÍTE.)
Tak jsem se otočila, aniž bych vůbec přemejšlela o tom, kdo na mě volá, i když ten hlas mi byl kurva povědomej, to jo, no a hle! on to byl Honza. Propadla jsem se do jeho dvou oceánů nad nosem, usmála se, pozdravila ho, vlezla do autobusu, zaplatila, usedla na sedadlo, sundala kabát, do uší si strčila Oasis a pak...se mi do očí nahrnuly slzy. Určitě to znáte. Něco vás tak strašně potěší, rozradostní, srdce vám vynechá pár úderů, a vám se do očí vetřou ty proklatý slzy radosti. A pak - za vtíravýho hlasu Liama Gallaghera masírující mi kladívko, třímek a kovadlinku - jsem začala přemejšlet. Proboha proč? Proč jsem tak strašně šťastná, že jsem ho viděla?! No kurva. Jestli on, jak se na mě ten minulej čtvrteční večer tak proklatě koukal, ve mně nevyvolal nějakou zapomenutou extázi. Jestli on mi zase nějak neučaroval. Rozhodla jsem si toho ale nevšímat a jakmile mi Oasis přeskočili na Tata Bojs, všechno už bylo olrajt (ale to bylo až asi po čtyřiceti kilometrech a já se ocitla na okraji Prahy, takže na konci mé cesty, ale čert to vem). Ony taky slova jako "I don´t believe that anybody feels the way I do about you now" zrovna dvakrát nepomůžou.

Ten den ale nezačal zrovna nejrajcovnějš. Svižnými kroky jsem mířila k autobusu, už jsem přemýšlela nad tím, že to nestihnu, když jsem se náhle ocitla asi dvacet metrů od zastávky a na nedalekých lavičkách uzřela asi čtyři kluky ve věku tak dvanácti let. Tak jsem kolem nich prošla a ani okem o ně nezavadila, proč taky, že jo, když jsem náhle uslyšela: "Čau, kočko!" Zaskřípala jsem zuby a tu poznámku přešla. "Ty neslyšíš?" nebo něco takovýho řekli. A pak ještě něco, ale už si to nepamatuju. Otočila jsem se a zařvala na ně něco ve smyslu: "Naserte si, smradi!" No hele, copak si na vás můžou pořvávat děti o deset let mladší, než jste vy? A ještě ke všemu vám říkat kočko, he?! A vůbec! Proč jako nebyli ve škole?! Začali se smát, ale já si toho už nevšímala, protože přijížděl autobus, takže jsem roztřesenými prsty hledala kartičku (fakt mi hnuli žlučí), a mezitím ze zadních dveří vystoupil Honza a pozdravil mě a tím mě i nevědomky uklidnil. Ale ještě chvíli potom, když už jsme uháněli krajinou, jsem - kromě toho, že jsem přemýšlela nad Honzou - si říkala, že jsem se měla k těm klukům vrátit a jednomu z nich vrazit facku. Jo, to jsem teda FAKT měla udělat. Tohle by určitě nečekali.
Heh, taky patříte k těm typům, kteří něco udělají, a pak následujících patnáct minut uvažují o tom, že to mohli udělat LÉPE? A nebo neudělají nic a přemýšlí nad tím, že mohli NĚCO udělat?

Tak jsem přijela do Prahy a nohy se mi podlamovaly při pomyšlení, jaká těžká zkouška mne to čeká. Ale zároveň jsem si říkala, že to určitě dopadne dobře, protože jsem viděla Honzu (no jo, já vím, jsem směšná). Víte, musela jsem si v podzemí metra zařídit kupon na tři měsíce a já děsně DĚSNĚ DĚ-SNĚ! nerada jednám s cizími lidmi. Vždycky si půl hodiny předtím připravuji řeč a následně to stejně celý zvořu, protože jak si člověk něco připraví, přemejšlí pak, co vlastně chtěl říct, a člověk za přepážkou mezitím ztrácí trpělivost. No ale tentokrát to dopadlo fakt dobře, kartičku mi vydali, a já odjela andrgrantem na Můstek.

Ve škole to taky bylo super, protože nedorazil Otto. Ne že bych tedy proti němu něco měla, ale vždycky se v té třídě cejtím o něco lépe, když tam není. Ha, a to ještě na začátku školního roku nechápal, jak tam může někdo NECHODIT, když je to tam tak v POHODĚ. Hm, začínám si myslet, že tam poslední dobou moc často nechodí kvůli mně. Já nevím, možná je to jen moje paranoidní myšlenka (často mívám paranoidní myšlenky), ale fakt si myslím, že ten rozchod nějak nerozdejchal. Čas od času ho nachytám, jak se po mně kouká, a věčně má nějakou naštvanou náladu. Zase mi ale na druhou stranu řekl, že se se mnou TAKY chtěl rozejít, tak v čem je problém?! Inu, možná si fakt to, že je naštvanej kvůli mně, jen namlouvám.

Taky už mi začal víkend. Vypadá to, že o pátky nebudu jezdit do školy, anžto mám od jedný zkoušku s kapelou. Hm, ještě bych to měla říct rodičům...

K dovršení všeho dobrého by mi ještě mohl napsat Roman, haha.
Jo.
Jsem naivní.

Sakra, chci se s někým opít!