Prosinec 2011

Někdy je vymyslet nadpis fakt těžký

30. prosince 2011 v 13:34 | Bliss |  Noise in my head
Původně jsem chtěla napsat něco jako "včerejšek byl jeden z nejhorších dnů mýho života", ale on vlastně nebyl tak hroznej. Spíš divnej. A to teda pořádně divnej.

Začalo to už asi kolem druhý hodiny ranní. Ten večer jsem byla s přáteli v čajovně a popíjela víno, načež nás pak napadlo jít ke mně domů. Vlastně ani nevím proč. Ale napadlo nás to. Byl s námi i můj brácha s přítelkyní, kteří se ale pak odebrali nahoru do bráchova pokoje, protože Markétě nebylo moc dobře, vlastně byla bílá jako stěna. Chudák není zvyklá moc pít. Já jsem teda zrovna do svýho pokoje ten zbytek zavádět nechtěla, protože zejména Pavel už byl slušně lízlej, a já měla na jedný z postelí rozskládaný puzzle, 1500 kousků. A docela jsem si dovedla představit, co by se s tím dalo udělat. Jo, celý to rozložit, o což se Pavel hned začal zajímat. Naštěstí s tím ale rychle přestal. Horší bylo, když Vít otevřel pouzdro a vytáhl z něj moji baskytaru. Nejdřív na to hrál jako na kytaru (nechápu lidi, kteří na basu hrají jako na KYTARU; to znamená snažej se hmátnout na nějaký akordy, a jo, já vím, že na basu hraju už nějakej ten pátek, takže vím co a jak, ale proboha ani já, když jsem vzala baskytaru poprvý do ruky, jsem na ni nehrála přes tři struny), načež si ji půjčil Pavel a začal tam něco dělat se strunama. Já po něm pak chtěla utáhnout kolík, jenomže jsem utahovala tak moc, až mi praskla D struna. Jasně že jsem za to vlastně mohla já, ale kdyby na to nesahal, tak by se to vůbec nestalo! Když ta struna praskla, tak mě to pěkně nasralo. Neměla jsem je moc dlouho, dalo se na ně ještě slušně hrát. Pavel ode mě schytal několik pěstí do ramene a do stehna, načež jsem řekla, že už mě to s nima nebaví a ať jdou spát. Tak teda šli.

(Tu noc se mi nic nezdálo, což bylo taky trochu divný, vzhledem k tomu, že se mi už od začátku prosince zdá každou noc minimálně pět děsivejch snů.)

Probudila jsem se pak až asi ve tři čtvrtě na dvanáct, zapnula si mobil a hned mi přišly dvě zprávy - nejdřív mi psala Š., že se mnou potřebuje nutně mluvit, protože se dostala do slušnýho problému, poté mi i volala. Ještě jsem se ani nestačila vzpamatovat a už se pokojem ozývala píseň Good Grief. Vzala jsem to a domluvila se se Š., že se sejdeme kolem druhý hodiny a pojedeme spolu do R. kupovat struny, a ona mi mezitím řekne, co se stalo.
V R. se teda nic podivuhodnýho nestalo, úspěšně jsem nakoupila a přibrala k tomu i dvě trsátka, s Š. jsme si popovídaly a myslím, že jsme to vyřešily. Domluvily jsme se ještě, že půjdeme v pět do čajovny, takže když jsme pak kolem čtvrtý přijely zpátky do NS, já se šla ještě najíst domů a ona šla s někým něco probrat. Řekly jsme si, že se potom sejdeme na jednom místě nedaleko mýho domova.
Stála jsem tam pak na tom místě a najednou jsem slyšela zamňouknutí.
Teď přichází ta nejhorší část, citlivějším povahám bych doporučovala přeskočit tohle místo. Ale já vím, že jste zvědaví a stejně budete číst dál.
Přišlo ke mně trochu odrostlý kotě. Taková ta britská kočka s krásným šedým kožíškem. Vůbec se mě nebála, já se k ní sehnula a chvíli ji hladila a přitom přemejšlela, komu asi patří.
A pak se to všechno stalo v pár vteřinách. Nejdřív jsem odleva spatřila přicházet nějakou ženskou. Pak mě prozvonila Š. a já pochopila, že místo toho, aby šla k tomu místu, kde jsme se domluvily, že se setkáme, čeká před mým domem. Vytahovala jsem zrovna mobil, abych jí zavolala, že jí půjdu naproti, když zprava ze zatáčky vyjelo auto. To kotě, který celou dobu bylo u mejch nohou a o kterým jsem přemejšlela, že ho na chvíli vezmu do náručí, se rozhodlo zrovna v tu chvíli přeběhnout silnici. Vůbec se nerozhlídlo, protože asi ani nevědělo, co to auto je. Zrovna jsem volala Š. a přitom jsem vůbec nedokázala odtrhnout oči od tý scény. Stála jsem tak jako přibitá. Viděla jsem, jak to auto brzdí, ale nedokáže zastavit, jak sráží to kotě, s kterým jsem se ještě před pár vteřinama mazlila, jak to kotě sebou cuká na silnici ještě dalších deset vteřin - deset hrozivejch vteřin, v kterejch jsem přemejšlela, že na něj snad půjdu šlápnout, aby se netrápilo, ale moc dobře jsem věděla, že bych to stejně nedokázala - a pak konečně zemřelo. A taky jsem koutkem oka viděla tu ženskou, co se blížila zleva, jak strnule zastavila a taky na celej ten debilní výjev koukala, aniž by byla schopná něco udělat. Byly jsme obě v šoku. Byla jsem tak blízko, a zároveň tak strašně DALEKO.
Myslela jsem, že o tom pomlčím, jenomže když jsem pak pár minut nato kráčela k Š., cejtila jsem, jak se mi klepe brada a do očí se mi derou slzy. Potom už si jenom pamatuju, jak mě Š. objímala a hladila ve vlasech.
Já jsem strašně přecitlivělá; normální člověk by si řekl něco jako: No doprdele, chudák kočka, jenomže já kvůli tomu brečela a pak ještě na to myslela celou dobu, co jsme se Š. byly v čajovně, a nebylo mi z toho zrovna nejlíp.
Největší ironií bylo, že když jsme pak vycházely z čajovny, spatřily jsme na parapetu u okna sedět mourovatou kočku, kterou jsem nikdy dřív poblíž čajovny neviděla, a zrovna v ten den, kdy se ke mně lísalo to kotě a pak ho přejelo auto, v ten blbej den tam musí na okně sedět další kočka. Která se mě mimochodem taky vůbec nebála, klidně jsem ji mohla hladit jakoby nic. To je fakt nějaký znamení nebo co.
Cestou domů jsem zase brečela, takže jsem pak nic před rodiči nedokázala skrýt a řekla jim o tom. Máma mě objímala a táta říkal, že zase na druhou stranu je lepší cizí kočka než nějaký naše zvíře. Což byla pravda, protože kdybych viděla, jak auto přejíždí naši Mourinku nebo Jacquese, tak bych se asi na místě zhroutila.

Myslela jsem, že ten večer už nic dělat nebudu, neměla jsem na nic náladu. Ale chvíli po mým příchodu z čajovny mi volala Bára, že jsou v NS s Dejvem a ať přijdu za nima do čajovny. Musela jsem je teda těsně minout. A protože jsem se na Dejva těšila už dlouhou dobu a taky jsem si říkala kdo ví, kdy ho zase uvidím, tak jsem se znova obula, oblíkla a zamířila na další čaj.
No jo, tak i Bára s Dejvem zjistili, že jsem nějaká smutná a přešlá. Šla jsem s Dejvem na retko a přitom mu všechno řekla a znova brečela (musím vám už asi připadat jako nějaká hysterka, ale mně toho kotěte bylo fakt líto a taky mi bylo líto lidí, kterým patřilo) a Dejv mě objímal a já jsem mu pak řekla, že jsem si to teda takhle fakt nepředstavovala. Že jsem ho na uvítanou chtěla obejmout, ale radostně, ne s mokrejma tvářema a rozmazanejma linkama. Dala jsem si s ním cigaretu. Ne, nebojte, neporušila jsem svůj dvouměsíční půst kvůli kočce, jedno retko jsem měla už večer předtím s Kájou; mentolovou slimku, protože jsem na ni měla fakt chuť. Ale ten další večer s Dejvem jsem cejtila, že nějaký cígo opravdu potřebuju. A taky panáka whiskey, ale toho jsem neměla.
No, večer mi trochu zlepšil náladu. Pili jsme čaj a hráli Česko a já byla moc ráda v tý přítomnosti, která mi tak nějak dobila potřebnou energii.
Přišla jsem domů kolem půlnoci a protože se mi po tom množství zelenýho čaje, kterej jsem vypila, nechtělo spát, zapnula jsem si ještě počítač a přihlásila se na Facebook. A jak jsem měla takovou divnou náladu, začala jsem si mazat přátele, s kterejma jsem se nikdy moc nebavila, ani si s nima nepsala. Už jsem to chtěla udělat dlouho a tu noc mi to přišlo tak nějak správný.

To je teda všechno.
Dneska už se mi nějaký sny zase zdály.

Až budu děsně velká, pořídím si koťátko, který pojmenuju Bubetka

24. prosince 2011 v 21:55 | Bliss |  Noise in my head
Po tváři se hladím malým plyšovým ježkem, jehož chloupky jsou lepší než nejjemnější samet. Uvnitř něj je taková hmota, která voní stejně jako to voní uvnitř některých autobusů, s kterýma jezdím do Prahy. To je fakt kouzelný, tu vůni zbožňuju.
Pro mě teda už Vánoce skončily. Dárky jsou rozbalený, jídlo snědený; dokonce se mi i podařilo nezaseknout si žádnou kapří kost v krku, i když už jsem měla skoro namále. V tomhle pokoji je tma, kterou prozařuje monitor a hořící svíčka s přívuní kávy. To jsem už nějakej pátek potřebovala...
Nakonec se všechno podařilo, i když díky kotěti, který máme doma od středy, byla chvíli atmosféra napjatá.
To bylo takhle...
Bylo středeční ráno, asi tak půl jedenáctý, a já zrovna otevírala domovní dveře, abych vykopla ven psa. Jaký bylo překvapení, když jsem zrovna v tu chvíli spatřila přicházet naší babičku s kotětem v náručí. Byla jsem srozuměná s tím, že moje babička odjíždí až do neděle nebo do pondělí ke svýmu bratrovi, a protože už nikoho nemá, jen svoji kočku Micinku - a to je ten problém, protože je to sotva půlroční nezbedný kotě, který nemůže chvíli zůstat samo -, musíme se o to zvíře na pár dní postarat my. Než jsem stačila cokoliv říct, byla mi Cinka vražena do rukou a dveře zabouchnuty. No tak jo. Odnesla jsem ji do svýho pokoje a dávala pozor, aby se nesetkala s naší kočkou, která je děsně žárlivá. Stejně se ale neubránily několika prskavým setkáním.

Středeční noc byla hrozná. Probudila jsem se asi pětkrát a vždycky přitom slyšela nějakej šramot od Micky, která ne a ne spát. Ráno jsem si připadala utahaná, jak kdybych se celou noc probouzela k vřeštícímu miminu.
Nálada byla ale rychle spravena Prahou. Tedy nejenom Prahou, zejména Seržou, za kterou jsem odpoledne odjela. Čekala jsem na ní u koně na Václaváku a dívala se po lidech, kteří se zastavovali a zapalovali svíčky. Poslouchala jsem přitom Oasis a celej ten výjev se mi díky nim zdál ještě zvláštnější, krásnější a smutnější. Pak Serža přišla a my zamířily do nedaleké čajovny, kde jsme probíraly jen ty nejdůležitější věci. Tentokrát jsme se musely obejít bez kapky alkoholu, anžto počasí nepřálo nějakýmu vysedávání u Vltavy s vínem, to ale vůbec nevadilo. Bylo to fajn souznění.

V pátek ráno jsem se probudila a zjistila, že jsem děsně nervózní. Nemohla jsem se dočkat večera. Od osmi totiž na Růžku v P. začínal tradiční vánoční set koncertů, tentokráte však jen v akustickém duchu. Věděla jsem, že tam mají hrát i dva členové mé kapely, totiž Óďa a Ondra bubeník, který ale ve skutečnosti hraje na kytaru a na bicí se učí asi druhým rokem nebo tak nějak. Takže dvě kytary a nic víc. Byla jsem nervózní trochu za ně a taky trochu proto, že zase po (ne zas tak) dlouhý době uvidím Ondru.
Celej den jsem odpočítávala hodiny a snažila se nějak zabavit. Pak jsem nahodila triko se srnkama, sako a na krk připla trsátko, který mimochodem našel v čajovně pan C., za což jsem mu líbala špičky bot, takže hurá, můj život měl zase smysl! Byla jsem sexy. Samozřejmě sexy jsem i normálně, ale tentokrát jsem byla víc sexy než obvykle. Věděla jsem, prostě jsem to nějak CÍTILA, že se musí něco stát.
Kolem osmý jsme s Bárou dorazily před knajpu, kde jsme spatřily postávat v hloučku lidí Ondru, kytaristu, s jeho přítelkyní.
"Nesu ti to Pulp Fiction," zakřenil se na mě a už mi předával originálku a upozornil mě, že jestli se na ní objeví nějakej škrábanec, tak jsem synem smrti. Všechno jsem mu odkejvala a dala tu vzácnost do tašky.
Abyste věděli, tak já jsem Pulp Fiction nikdy pořádně neviděla. Vždycky když ho dávali v televizi, tak jsem u toho usnula. Když se to dozvěděl náš kytarista, málem jsem mu přivodila srdeční příhodu. On ten film ZBOŽŇUJE. Vážně. Řekl mi, že snad ani nemůžu hrát v naší kapele, protože jsem ten film ještě neviděla, nepiju bílý víno a nejím hrozinky.
S těma hrozinkama se to má takhle.
Jednou jsem byla s Ondrama v čajovně a bubeník si objednal hrozinky. Nabídl mi a já odmítla s tím, že je nemám ráda. Pak jsme na chvíli osaměli a já se zadívala do tý mističky.
"Tak já přeci jenom jednu ochutnám," řekla jsem, protože byly mnohem větší než ty, co kupuje moje rodina. Říkala jsem si - trochu naivně -, že třeba budou jiný. Že nebudou chutnat tak...hrozinkově. Strčila jsem si jednu opatrně do pusy a...vzápětí jsem ji málem Ondrovi vyflusla do tváře. Jen stěží jsem se udržela a spolkla TO. Fuj. Zapila jsem ji čajem a nechala mu zbytek mističky.
Takže takhle se to má se mnou a s hrozinkama. Ostatní členové mý kapely je mají rádi, stejně tak i bílý víno (který mimochodem já piju, ale jen v tý největší nouzi), takže jsem strašně trapná a tak. Ale zpátky k tomu koncertu.
Stáli jsme takhle pěkně všichni před onou hospodou a pár minut nato přišli i Óďa s Ondrou. Připojili se k našemu stání. Chvíli jsme tam tak vyčkávali v naprostym tichu. Pak někdo něco řekl a já na to, že už s Bárou půjdeme dovnitř. Bubeník se k nám automaticky přidal. Hm.
"Dneska se musíme strašně opít," řekla jsem a zadívala se na Ondru takovým tím pohledem.
Teprve až uvnitř knajpy mi došlo, jak strašně divně a úchylně to znělo.
S Bárou jsme si zakoupily dvě piva a šly dál, do sálu. Hned u vchodu mě ohromila ta komorní atmosféra. Všude byly rozestavený stoly pro čtyři a občas i pro víc lidí, na každým stolu do šera plápolala svíčka. Vepředu, ne na podiu ale dole před podiem, stály dva mikrofony a dvě židle. V pozadí jsem spatřila staromódní křeslo, jež osvětlovala lampa stojící u něj. Ach. Pohlazení po duši.
Všichni Ondrové seděli spolu ještě s dalšíma lidma, a protože u sebe už neměli místo, sedly jsme si s Bárou úplně dopředu. Alespoň jsme krásně viděly, když už nic jinýho.
Koncert trval skoro do půlnoci. Vystřídalo se tam několik místních i nemístních (i nemístných) písničkářů, nejvíc mě asi dostal H., kterej zahrál hned jako první a jehož písně mám fakt ráda, jsou takový dojemný a ty texty mají svoji hloubku. Úplně se mi zaleskly oči.
A co takhle pan O.?
No jo, na Facebooku jsme si slibovali piva a taky mi psal, jak mi bude vyprávět o tom, jak se v sobotu opil a vyváděl hlouposti (tahle část mě silně zajímala nejenom proto, že jsem byla zvědavá na ty jeho hlouposti, ale i proto, že jsem ho snad nikdy neviděla opilýho a vlastně jsem si to ani nedovedla představit), ale skutek utek. Jak jsme každej seděl u jinýho stolu a jak pak měl i vystoupení s Óďou, tak jsme - kromě tý chvilky na začátku před knajpou - spolu vůbec nemluvili. Když to skončilo, tak se oba někam vytratili.
S Bárou jsme se zvedly a zamířily nahoru do NS, že si ještě něco dáme v čajovně. U čajovny nám ale poklesly čelisti, anžto byla zavřená. To byl docela nevýdanej jev. Byla trocha po půlnoci, ale nikam se nám už nechtělo. Proto jsme došly ke mně domů, já udělala vlastní čaj, chvíli jsme si povídaly a pak šly spát.
A to bylo celý! Nic víc se nestalo. NIC VÍC! Chvíli mě to štvalo. Ten večer jsem byla fakt k sežrání a nevím, jestli si toho vůbec někdo všiml. Jestli si toho vůbec všiml Ondra. Grr!

Mimochodem zpátky k Vánocům.
Zajímalo by mě, jestli někdy nastane rok, kdy budu spokojená se VŠÍM, co dostanu. Já vím, říká se "darovanýmu koni na zuby nehleď", ale když dostanete dámskej FIALOVEJ deštník (s takovou tou blbou šňůrkou), když pořád kradete svýmu tátovi jeho pánskej velkej černej, takže očividně ujíždíte na těhlech typech deštníků, je to prostě fó pa.

No nic, jdu do čajovny.

Mimochodem před pár minutama se mi stala skoro až neuvěřitelná věc. Jako vyzváněcí tón na mobilu mám nastavenou píseň Good Grief od Foo Fighters, který teď i poslouchám. A hádejte, co se stalo. Volala mi Bára zrovna ve chvíli, kdy se mi z repráků ozývala zrovna TAHLE píseň. Good Grief. Chvíli jsem proto ani nemohla zaregistrovat, že mi zvoní mobil.

No nic. Já jen tak.

Ale je to nějaký znamení, nezdá se vám?

Vada a Nevada

20. prosince 2011 v 20:22 | Bliss |  Noise in my head
Dneska jsem se v autobuse cestou ze školy odhodlala pustit Fenomén od Vypsaný Fixy a zavzpomínala přitom na časy minulý. Byla to taková hezká tři čtvrtě hodinka. Zase jsem se ocitla v tom z části surrealistickým světě, zase jsem kráčela potemnělou ulicí, kterou tlumeně prozařovaly oranžový lampy, opět mě hladil sníh po vlasech a na tvářích, zase mi mrzla pravá ruka, která svírala cigaretu, jako by to bylo to poslední, nejdražší na světě. Vyhla jsem se hranatýmu kanálů, špičkou boty kopla do kamínku stojícímu mi v cestě, pak jsem dosedla na lavičku u hřiště. Zadívala jsem se do prosvětleného bodu přede mnou. Silueta za oknem kráčela osamělým pokojem. Osamělým životem.
"Tak řekni kouzlo, když padáš dolů, spadneš do náruče konkrétního někoho..."
Když jsem přišla z autobusový zastávky domů, dala jsem si lunner a vyšla s Jacquesem na procházku. Tentokrát jsem si pustila nejnovější Detaily a jak jsem tak opatrně našlapovala na namrzlý chodníky a poslouchala tu hudbu, ty texty, říkala jsem si, že jak se Fixa posunula dál od lehce depresivního Fenoménu, tak i já jsem se za tu dobu nějakým způsobem vyvinula.
A to je dobře.

Poslední dobou se mi zdají docela divný sny. Jsou to tak trochu horory, ale nejsou zas tak strašný. Ještě nikdy jsem si po probuzení neřekla: "Uf, ještě že tohle byl jen sen." Vlastně mě i přesto, že ty sny jsou lehce strašidelný, baví v nich vystupovat.
Třeba dvě noci zpátky se mi zdálo o mladé ženě - pravděpodobně jsem to byla já, ale nevypadala jsem jako já, a taky jsem se na tu ženu dívala, a přitom jsem věděla, že jsem i uvnitř ní -, která měla dítě. Asi tak půlroční. Ale protože se o něj nedokázala postarat, tomu dítěti vypadlo...eh, oko. Pamatuju si, že jsem ho držela v dlani, bylo celý zakrvácený.
Taky se mi jednou zdálo, že jsem se dívala na dvě děti, který plavaly v moři, a najednou na ně z vody vyskočil krokodýl o velikosti plejtváka a chtěl je sežrat. Možná je i sežral, to si už nepamatuju.
Nedávno jsem taky měla sen, ve kterým nějaký lidi vytáhli z moře dvě mrtvoly.
Někdy si říkám, že by se mi taky už mohlo zdát něco normálního, ale na druhou stranu - i přes ty hrůzostrašný věci - se vždycky před usnutím těším na svůj další sen.
Miluju sny.
A je jedno, jestli zrovna sníte se zavřenýma nebo s otevřenýma očima. Je to určitej úkryt před realitou, v tu chvíli se můžete stát herci svýho příběhu.

Jsou věci, úplně obyčejný a nepodstatný, nad kterejma musím přemejšlet.
Třeba prsteny.
Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct a občas jsem nosila bílý kalhoty a bílej nátělník a vůbec vypadala pěkně trapně, nosila jsem i prsten. Obyčenej kroužek. Myslím, že na palci, ale nejsem si jistá. Teď už prstýnky dávno nenosím, myslím, že by to ke mně nešlo. A zde se naskýtá otázka, nad kterou občas přemýšlím - jakto, že někteří lidi nosí prsteny, a jiní zase ne? Já vím, že je trochu blbost nad tím uvažovat, prostě to tak je. Ale stejně mi to nedá. Jednou jsem si řekla, že bych nikdy nemohla chodit s klukem, co nosí prsten. Jak to vůbec některý kluky mohlo napadnout? Proboha proč?! Něco jinýho je, když je chlap ženatej, ale k čemu mladej kluk potřebuje nosit prsten?
Nebo hodinky.
Nechci říct, že je něco špatnýho na tom nosit hodinky. To vůbec ne. Ale je zvláštní, že někteří lidi mají potřebu nosit hodinky, a jiní ne.
A někteří lidi zase jezdí každou zimu na hory. A další zase ne. Třeba moje rodina patří k těm, kteří lyže nikdy neobuli.

Hele, tohle jsem tak nějak měla ve svý hlavě. A vypadalo to tam líp, než když jsem to teď napsala. Ale měla jsem nějakou zvláštní potřebu to zvěcnit, takže tady to je.

Howgh.

Hody a nehody

18. prosince 2011 v 13:19 | Bliss |  Noise in my head
Kráčela jsem zuřivou (pod)zimní vánicí; vločky na mě dorážely ze všech stran, můj kabát byl víc bílej než černej, na hlavě jsem měla klobouk, na zádech basu a v duchu častovala tu slotu, ve který jsem se ocitla, nejsprostšíma slovama, který jsem ve svý mysli našla. Taky jsem zalitovala, že jsem neřekla bráchovi, aby mě na zkoušku odvezl autem.
Na kopci vedoucím do P. to bylo úplně nejhorší. Ty malý sněhový potvory jako by do sebe zabalily nějaký ostrý jehličky; každej jejich dotyk na mý obnažený tváři jsem cítila dost znatelně a nejhorší bylo, když se setkaly s mýma očima. Aby toho nebylo málo, tak se mi úplně promočily boty. Když jsem konečně dorazila do naší zkušebny, uvítal mě jen Ondra sedící za bicíma, jinak tam nebyl nikdo. Odhodila jsem ze sebe basu, klobouk a kabát a co nejtěsněji se nalípla na kamna v rohu, ve kterejch roztomile praskal oheň. Potřebovala jsem si nahřát ruce, jinak bych ani neotevřela pouzdro s baskytarou.
"Už jsem si vzpomněla, proč nemám ráda zimu," poznamenala jsem.
"Prosím tě, vždyť tam jenom padá sníh."
A taky tam foukal vítr jako kráva! "Hah, taky bych chtěla bydlet dvě stě metrů od zkušebny," utrousila jsem jízlivě.
Ondra mi na uklidněnou nabídl půlku jeho müsli tyčinky s čokoládou, to bylo milý. Abyste věděli, byla jsem z toho, že jsme tam takhle sami, pekelně nervózní, ale zároveň jsem taky byla ráda. Když jsme dojedli, trochu jsme si zajamovali. Bicí a basa. Jistě si dovedete představit to souznění! Myslela jsem, že se rozteču, což jsem vlastně skoro udělala, protože z mejch vlasů pořád ještě kapal rozpuštěnej sníh.
Pak přišli Ondra a Óďa a kouzlo pominulo.
Konečně jsme nahráli jednu celou píseň.
Pak jsme se chvíli bavili o tom, co chce dát náš kytarista své přítelkyni k narozeninám.
"Slož jí písničku," navrhla jsem.
"No, já už jsem se nějak před časem zmínil o tom, že bych jí nahrál EP, třeba se čtyřma písničkama, ale moc se na to netvářila..."
"Cože?! Já bych byla strašně šťastná, kdyby mi kluk nahrál několik písní," přerušila jsem ho.
Asi pět vteřin nato Ondra, bubeník: "Mně by se líbilo, kdyby mi holka složila několik songů..."
No ty vole! pomyslela jsem si. Já jsem TADY. Přímo před tebou.
Takže takhle nějak to bylo.

O páteční podvečer jsem navštívila se Š. čajovnu.
Když jsem pak dorazila domů, všimla jsem si esemesky od Ondry, kytaristy. Prý že právě míří do čajovny, ať přijdu také. Venku to zrovna znělo, jak když přišlo minimálně tornádo, a když jsem kráčela toho večera s Š. domů, drobně mrholilo, nicméně jsem na sebe opět oblékla kabát a vyrazila za krásou nesmírnou.
V čajovně to byla docela švanda. Posadila jsem se k velkýmu stolu vedle Ondry a Z. a poslouchala načatej rozhovor. Nikdo se moc nedivil, že jsem tam znova.
Asi půl hodiny po mém příchodu se ve dveřích ocitla Kája. Přisedla si k nám. Sdělila mi, že je opilá.
"Tak to bychom si měly dát ještě džbánek vína!" já na to, ale naštěstí jsme zůstaly u čaje.
Pak přišel i Ondra v sexy modrý košili. Ugh.
Bavili jsme se a pili. Nic zvláštního se nedělo.
Nějak kolem druhý ranní jsme to zabalili. Stáli jsme před čajovnou; já, Kája, O. bubeník, O. kytarista a ještě jeden kluk. Já jediná musela jít domů na opačnou stranu.
"Tak...čau?" loučila jsem se a zadívala se na Ondru. Co když mě cestou někdo znásilní? Pojď mě přece doprovodit! vysílala jsem mu telepaticky asi jako v How I met your mother.
"Tak čau," řekli všichni a otočili se ke mně zády. Tak jo!
Došla jsem domů a povzdychla si.

V sobotu po poledni jsem vyrazila s Jacquesem na procházku. Kráčela jsem lehce zasněženou krajinou, obnažený větve stromů se na mě dívaly ze svých výšin, mráz mě jemně štípal do líček a já při tom všem poslouchala album Sleeping with Ghosts od Placebo a zažívala hotovej soulgasm. Občas si říkám, že by někteří lidi měli být chvíli mnou, aby taky zažili krásu detailů života.
Večer jsem pak opět zamířila do čajovny s Kájou. Každá jsme si objednala džbánek toho svýho - já červený, ona bílý. Řekly jsme si, že ale budeme pít s mírou; K. ještě byla pořád celá nesvá ze své páteční pijatiky. Já sice v ten pátek měla jenom čaj, moc dobře jsem ale věděla, co přemíra vína dokáže udělat.
Končila jsem zrovna svůj džbánek, když k nám dorazili Honza s Janou, Pavlem a Romanem.
Dopíjela jsem po Karolíně bílý se slovy: "Mně bude špatně."
S Janou a Honzou jsem si objednali ještě růžový.
Pamatuju si, že pak Kája odešla a já ukazovala Janě svoji novou podprsenku.
S Honzou jsme se pak bavili o tom červenci, jak jsme spolu spali. Ve své mírné opilosti jsem řekla: "Vlastně jsem to tak trochu plánovala, to pivo byla jenom záminka."
Pak jsem mu vyčítala, že mám pocit, že i když chodí s Janou, má na mě furt nějaký sexuální narážky.
Pak jsem mu vyprávěla o Ondrovi, že jsem strašně zamilovaná.
Pak jsem mu vyprávěla, že jsem strašně NEŠTASTNĚ zamilovaná.
Nazval mě srabem a doteď nevím proč.
Pak přišel Jirka, kluk, kterýho znám jen tak od vidění. Chvíli poslouchal náš rozhovor, načež se mě začal ptát, jestli si spolu píšeme, jestli jsme spolu byli venku a podobný sračičky, no jak jsem mu mohla říct - když jsem nechtěla zmínit, o koho jde -, že spolu hrajeme v kapele a že to vždycky dopadne tak, že jsme spolu často v čajovně v podstatě jen díky našemu kytaristovi, kterej nám oběma vždy napíše, abychom přišli?
Byl to strašně zmatenej večer.
Kolem půl druhý nebo druhý si pro mě přišel Míra, kterej byl u nás v NS na diskotéce (!); byli jsme domluvení, že u mě přespí.
Loučila jsem se s Jirkou. "A napiš mu!" dodal ještě.
To víš, že jo, pomyslela jsem si. Byl už asi třetí toho večera, co mi to říkal, ale já věděla, že jakmile nějakou esemesku odešlu, budu toho hluboce litovat. Tak jsem se udržela.

No, to je asi tak nějak všechno.
Někde jsem ztratila trsátko. To, který jsem měla pověšený na krku. Jestli nebude v čajovně, tak se nervově zhroutím.

Mám pocit, že jsem toho včerejšího večera byla pěkně trapná.


Tohle se mi teď tak nějak honí hlavou

15. prosince 2011 v 20:22 | Bliss |  Noise in my head
Znáte ty dny, kdy ve vás přímo bublá a klokotá poetická duše; máte chuť psát, kreslit, hrát na basu, psát písně, zkrátka dělat cokoliv, jen aby to ve vás nevybuchlo, ale místo toho nedokážete nic jinýho než sedět, popíjet černej čajík s mlíkem, poslouchat Kasabian, kousat se do trsátka na krku a lochtat kočku na tlapce?
Ano, právě jsem popsala sebe.
Už pár dní nosím v hlavě povídku. Vkradla se mi do mysli i s koncem, což se mi moc často nestává, takže nezbývalo nic jinýho, než pořádně promyslet děj. Ale protože nejsem schopná psát dřív než v deset večer, a v tu chvíli, co mě to napadlo, byly asi dvě odpoledne, odložila jsem ji na POTOM. To "potom" ještě nepřišlo. Tu noc jsem asi neměla náladu a ostatní taky ne a pak jsem byla jistě vytížená popíjením nějakýho drijáku, a jak dny utíkaly, ten nápad se mi zdál čím dál blbější. Teď - asi po dvou týdnech - mám pocit, že už to nějak vyšumělo. Jo. Takhle jsem už pár povídek ztratila...
Měla bych se opít nebo zkouřit. Ještě nikdy jsem nic nepsala pod vlivem. Mohla by to bejt zajímavá zkušenost.

Na konci minulýho tejdne jsem Ondrům napsala, že mám ještě z doby dřívější rozepsaný dvě písně, co se mi zdají docela dobrý, a taky kusy melodií. Takže bych to mohla nějak splácnout dohromady do příštího pátku a přijít s tím na zkoušku. Tím příštím pátkem má být zítřek. Ano, hádáte správně; nehla jsem nad tím ani prstem. Od pondělního večera do úterní druhé hodiny ranní jsem psala Báře úvahu (o sociálních sítích na jednu stranu, ano, já vím, normální člověk by to měl napsaný do hodiny a ještě by přitom stihnul spočítat hvězdy na obloze), kterou jsem mimochodem odkládala taky minimálně čtrnáct dní, v úterý jsem koukala na Big Bang Theory (no co, jeden den volna si můžu dovolit, no ne?) a včera jsem se tedy konečně odhodlala vzít basu do ruky. Zjistila jsem, že jsem zapomněla miliardu písní, takže jsem si nejdřív přehrála ty, co si ještě pamatuju, abych se rozcvičila, pak se znovu naučila další asi dvě nebo tři písně a u A Million Ways od Ok Go se mi začaly tak potit ruce, že jsem nebyla schopná hrát, tudíž jsem s naštvaným: "Do psí prdele!" odhodila basu na postel. Říkala jsem si, že bych teda aspoň zatím mohla dopsat jednu z těch písní, ale ani jsem se nenamáhala otevřít tu složku; sama sobě jsem se vymluvila na nedostatek múzy.

Je patnáctýho prosince, ale já mám samozřejmě jen jeden jedinej dárek - pro bráchu. A to mi ho ještě koupil táta kdysi v říjnu s tím, abych mu pak dala peníze, což jsem taky ještě neudělala. Tak mě dneska napadlo, že bych mohla mámě nakreslit obrázek; našeho psa. Našla jsem si docela príma fotku, kterou jsem začala obkreslovat, ale asi po čtvrt hodině mě to přestalo bavit. Potřebuju asi tak pintu talentu a obrovskej galon trpělivosti. (No, to nejsou moc velký míry, ale zněj dobře.)

Takže takhle nějak to se mnou momentálně je. Jsem líná jako veš (ježiš, proč se vůbec tohle říká?); vždycky se pro něco rychle nadchnu, ale stejně rychle mě to pak přestane bavit.
Vlastně nechápu, že už pět let hraju na baskytaru a asi čtyři roky píšu blogy. Jak mi tyhle dvě činnosti vůbec mohly tak dlouho vydržet?!

Ale jsem šťastná. To jsem si uvědomila dneska ráno na předním sedadle autobusu při poslechu Presidents of the USA, když se na nás v protisměru řítilo auto.
A to všechno vlastně způsobila jediná zpráva od Báry: 29. prosince přijede ze Skotska Dejv.

I need a hug, dude!

Bolí mě zápěstí a docela by mě zajímalo z čeho

11. prosince 2011 v 15:58 | Bliss |  Noise in my head
Neměla bych se opíjet.
Určitě ne vínem.
Ale hele, to bylo takhle...

Četla jsem si ten starej článek a říkala si, že jsem fakt divná, že to snad není možný. Ještě nedávno jsem bláznila z Honzy, pak z Romana a teď z Ondry. Může se vůbec člověk takhle rychle odmilovávat a zamilovávat? A pak jsem si taky říkala, že jsem si nějak moc jistá tím, že se Ondrovi taky líbím. Že to jistě nebude dlouho trvat a budem spolu chodit. Ale pak mě napadlo: Vždyť to takhle vůbec nemují bejt! Proč si jsem tak jistá tím, že ke mně něco cítí, když to tak vůbec nevypadá? A tak jsem se trochu uklidnila.
Chodila jsem do školy, kde jsme celej tejden trénovali na květnový testy CAE, přičemž jsem zjistila, že jsem úplně neschopná a budu ráda, když zvládnu FCE. Zas tak moc mě to ale nermoutilo a v pátek jsem se na školu vykašlala úplně a místo toho jsem šla na zkoušku naší kapely.
Máme jeden drobnej nešvár. Nejsme schopní dokončit písničku. Vždycky někdo něco načne, všichni se přidáme, jamujeme, zdá se nám to dobrý, nahrajem to, máme asi dvě minuty a...a pak nic. Naše písně jsou kusy melodií naskládaný do sebe. Něco rozplizlýho, táhlýho, psychedelickýho...ale nikdy nejsme schopní to dokončit. Když jsme si po zkoušce balili nástroje, řekla jsem: "Tak jsme udělali zase hovno jako vždycky." Jsem zvědavá, jestli někdy budeme mít celej song a jak to vůbec bude znít. Ve městě jsem si pak koupila peroxid vodíku, protože jsem měla zalehlý ucho. Vlastně ho ještě pořád mám, už asi pátej den, nijak mi to nepomohlo. Začínám si na to zvykat.
V pátek večer jsem pak byla v čajovně s Ondrou, Ondrou a Ondrou a nic se nedělo. Kouřila jsem dýmku. Myslím tu opravdovou, dřevěnou. Nijak mě to nerajcovalo, ale připadala jsem si jako Sherlock Holmes.

No a v sobotu to začlo.
Byla jsem domluvená, že se sejdeme s Karolínou v osm v čajovně, dáme si víno a probereme děsně důležitý věci.
Večer nemohl dopadnout dobře už jen proto, že jsme si objednaly džbánek bílýho, protože Kája po červeným zvrací. Mně teda bílý nedělá zrovna dvakrát dobře, ale řekla jsem si, že to vydržím. Ten džbánek padnul docela rychle. Objednaly jsme si další a já napsala Ondrovi (kytaristovi), ať OKAMŽITĚ přijdou s Ondrou (bubeníkem) do čajovny. Jo. Když uvážíme, jak jsem začala bejt dobře nalomená, byla to ještě dobrá esemeska. Mohla jsem taky druhýmu Ondrovi napsat: Pojď mě šukat, jsem v čajovně.
Ondrové přišli asi do deseti minut, což mě lehce překvapilo. Přisedli si k nám. Chvíli jsme si povídali, načež O. (drummer) řekl: "Co se tady děje tak zajímavýho, žes nás tak moc potřebovala vidět?" a přitom se usmíval a já si pomyslela jenom: Eh! Takhle jsem se ho přece minulej pátek já ptala v tý esemesce, když chtěl, abych přišla do čajovny, a něco jsem zamumlala a přitom se mi podařilo nezčervenat, což doteď nechápu. Normálně bych určitě zčervenala, ale asi jsem byla klidnější díky tomu vínu nebo tak něco.
Nevím jak, ale najednou se v čajovně objevil Jonáš a přisedl si k nám. Mám silný podezření, že se mu líbím. Pořád si se mnou povídal, ale já si přitom chtěla povídat s Ondrou.
Šla jsem pak s Kájou na cígo (ne, stále nekouřím, jen K. si zapálila) a říkala jí: "Nepřijde ti to fakt IRONICKÝ? Co tady sakra dělá Jonáš? Furt na mě kouká, já zase furt koukám na Ondru a Ondra...kouká do blba. Comámdělatcomámdělatcomámdělat. Na něm člověk fakt nic nepozná!"
Karolína típla retko. "Dáme si další víno. Červený." A jak řekla červený, bylo jasný, že jde do tuhýho.
Jonáš pak odešel, místo něho přišla Jana. Přisedla si a házela na mě významný pohledy. Haha. Pořádně jsem si lokla vína.
Nakonec jsme tam zůstali jen čtyři - já, Jana, Ondra a Z. Pustili jsme si nějakej film. Už jsem pila jenom vodu, protože mi bylo mizerně. Byly asi dvě ráno. Zrovna jsem usrkávala tu vodu, když Z. pronesl něco ultra vtipnýho. Moc se mi nestává, že bych smíchy něco vyprskla, ale tentokrát se to stalo. Bylo to jak v nějaký blbý komedii. Šla jsem zvracet.
Asi ve tři jsme to s Janou vzdaly, protože nás ten film nebavil (nebo jsme spíš byly moc opilý na to, abychom se na něj mohly soustředit, doteď nevím, o co tam šlo), rozloučily jsme se s klukama a vyšly ven, na náměstí.
Asi půl hodiny jsme ještě postávaly před ZUŠkou a řešily, komu zavoláme, protože jsme se bály jít samy domů.
"No, on tady jezdí ten úchyl," řekla Jana.
"To jsem taky slyšela," na to já, "a taky tu prej má někdo AIDS, taky jsem slyšela o čtyřech přepadeních za poslední dobu a prej - ne přímo tady v NS, ale po okresu - se ukrejvá v lesích vrah a pátraj po něm i vrtulníky. Tak si vyber."
Nakonec jsme zavolaly Romanovi.
"No, já jsem teď v K., takže když vydržíte dvě tři hodiny, tak vás doprovodím," zasmál se.
Protočily jsme oči a típly to. Řekly jsme si dobrou noc, neohroženě se k sobě otočily zády a vydaly se domů.
Ani nevím, jak jsem se vlastně dostala do postele.

Ráno jsem se probudila s obrovskou bolestí hlavy.
Vínem se už nikdy neopiju! pomyslela jsem si. Bylo mi špatně, žaludek jsem měla jako na vodě, ale vzpomněla jsem si na něco vtipnýho, co řekl Ondra, a musela jsem se smát. Díky tomu mi bylo ještě hůř. Šla jsem zvracet.
Myslela jsem, že proležím v posteli celou neděli, ale v poledne jsem vstala. Už mi bylo celkem dobře.

No a to je všechno. Vlastně se nic moc (bohužel, naštěstí?) nestalo.
Kdo ví, jestli se někdy něco vůbec stane.

Něco by se mělo stát

4. prosince 2011 v 17:41 | Bliss |  Noise in my head
Jednou, asi tak před rokem nebo dvěma, kdy ještě dopoledne běžely na ČT2 koncerty a rozhovory s členy hudebních skupin, jsem poslouchala interview s Charlotte, baskytaristkou Subways.
"Samozřejmě prvních pár chvil to bylo opravdu těžké," mluvila o rozchodu s Billym, kytaristou a zpěvákem již zmíněných Subways, "ale pokud jsme nechtěli zklamat fanoušky, museli jsme jako skupina fungovat dál. Naštěstí jsme rychle vystřízlivěli a byli schopni pokračovat..."
V ten moment jsem si říkala, že přitáhnout holku do klučičí kapely, nebo kluka do holčičí je dost o hubu. A začít s někým z kapely chodit je hotová sebevražda.
No a mně...mně se to teď asi stalo.
Asi tak před dvěma týdny jsem ku všeobecnému veselí Š. a P. řekla: "No, já nevím, jestli jsem zamilovaná do Ondry (našeho bubeníka), ale dobře se mi na něj kouká."
Jenomže celý ty dva tejdny jsem o něm mluvila až moc podezřele často a vždy jsem se přitom pitomě usmívala a oči mi prej jiskřily jako divý. Tak mi to začínalo bejt jasný...

Já si fakt umím vybrat! Díky zkušenostem v oblasti milostné bych klidně mohla sepsat několik bodů, které nikdy, opakuju NIKDY, nezkoušejte. No hele, třeba tohle:
1. Nechoďte s klukem, do kterýho je zamilovaná vaše kamarádka.
2. Nechoďte s kamarádem vašeho bratra nebo sestry.
3. Nechoďte se spolužákem.
4. Nikdy nespěte s klukem, kterej je do vás zamilovanej, a vy vůči němu necítíte nic víc než přátelství.
5. Nechoďte s klukem, kterej s váma hraje v kapele.
6. Nedávejte si trojku v posteli vašeho bejvalýho, kterej spí na zemi tři metry od vás se špuntama v uších.
7. Nespěte ani neranděte se svým nejlepším kamarádem.
8. Nesnažte se sbalit přítelkyni vašeho bratra. Ani o ní nemějte lesbické představy.

Možná bych svoji zamilovanost (?) vůči Ondrovi nenechávala zajít tak daleko, kdybych si nevšimla jistých signálů. Pokud se ovšem o nějaké signály jedná; možná si to všechno jenom namlouvám a ve skutečnosti jde jen o přátelskou náklonnost, protože je prej - soudě podle všech - "děsně hodnej a děsně milej".
Každopádně když jsem se v pátek navečer vrátila od P. domů s rozjařeným úsměvem a vylitým srdcem, zapnula jsem si Facebook a překvapeně zamrkala. Čekala mě tam zpráva, kterou bych teda zrovna dvakrát nečekala. Ondra mě zval do čajovny. Napsala jsem mu SMS, že se tam chystám v sobotu a že jsem to teda dneska neměla moc v úmyslu, ale že ještě uvidím. Udělala jsem si půllitr ovocného čaje a zasnila se. Nikdy dřív, než jsme spolu začali hrát v kapele, jsme se moc nebavili. A když už jsme hráli a potkali se pak v čajovně, on tam byl se svojí sortou lidí a já se svojí. A najednou má potřebu mi psát a zvát mě na čaj? To je nějaký divný. No a protože mi došlo, že on není zrovna ten typ kluka, kterej by lehko vyjadřoval svoje city a dělal první kroky, tohle - pokud se tedy opravdu o něco jedná a já si to všechno jen nevymejšlím - bylo od něj dost odvážný a neměla bych ho zklamat. Dopila jsem čaj a vyrazila na další...tentokrát do čajovny.
O pár minut později jsem si už sedala ke stolu k Ondrovi, Ondrovi (kytaristovi) a ještě jednomu, mně neznámému klukovi.
"Tohle je taky Ondra," představil mi ho náš kytarista.
"Ježiš, proč mě to vůbec nepřekvapuje? Tady se každej jmenuje buď Honza, nebo Ondra."
A tak jsme si povídali a kouřili vodnici a O. se roztomile šťoural malíčkem v čaji. Za tu dobu (nakonec jsme tam zůstali do dvou do rána) jsem vypozorovala jednu věc - nevědomky jsme s O. dělali úplně stejné věci. Stejně jsme seděli, stejně jsme si opírali bradu o ruku, stejně jsme si zamyšleně potahovali spodní ret a dokonce si nalévali čaje ve stejnou chvíli.
Asi na půl hodiny jsme my dva osaměli, a tak jsme si povídali převážně o kapelách. Když jsem mu vyprávěla, jak jsem byla dopoledne u rybníka se psem a přitom jsem poslouchala Editors a připadala si jak v nějakym neskutečnym světě hlavně díky tý hudbě a atmosféře kolem mě, úplně se mu rozzářily oči.
Byl to velmi rozmilý večer.

O sobotní večer jsem opět prodlévala v čajovně, tentokrát s o něco větší skupinou lidí. Nakonec všichni postupně odpadli, až jsme tam zůstaly jen já, Bára a Jana. Nějak jsem to nevydržela a vyžbleptla cosi o Ondrovi. Jana se zatvářila zmateně, tak jsem jí nastínila, o koho jde.
"Jo to je TADYTEN! No ten je strašně hodnej a milej."
Proboha, proč to slyším už potřetí za poslední dobu? napadlo mě.
Janě a Báře tohle téma přišlo děsně zajímavý, takže to tam rozebíraly minimálně třicet minut. Jaký však bylo překvapení, když se kolem jedenáctý dveře čajovny otevřely a...dovnitř vešel Ondra. Když jsem ho - rudá jako zadek paviána - pozdravila, Jana se mohla počůrat smíchy. To je teda náhoda!
Jenomže holky nějak se svým dialogem o O. nemohly přestat a občas se mi to zdálo až MOC hlasitý! Byla jsem paranoidní, ale...co když něco slyšel? Díky věšáku s množstvím kabátů a bund jsem na něj neviděla, ale Jana měla dobrý výhled.
"Co dělá, co dělá?"
"Šťourá se v čaji."
"Ach! MILUJU, když se zamyšleně šťourá v čaji," řekla jsem a trochu se vyklonila, abych to taky viděla.
Když jsme pak stanuly na čerstvém vzduchu, Jana mi pověděla, že když jsme šly platit - a procházely tak kolem něj -, měla chuť mu říct, že s ním potřebuju mluvit. Nevěřícně jsem zalapala po vzduchu. Naštěstí to neudělala.

Když jsem pak té noci byla ve sprše, přišla mi esemeska. Rozbušilo se mi srdce. Celá jsem znervózněla. Opatrně jsem se přiblížila k mobilu a ještě chvíli se nedívala, kdo mi píše. Pak jsem to otevřela.
Byla to Lenka, která s námi také chvíli byla v čajovně.
A já už myslela, že mi píše...že mi píše někdo jinej!

Hm. Mám pocit, že se chovám jak poblázněná třináctiletá blbka.
Měla bych se opít.