Leden 2012

Za oknem prší a déšť stejně nic nesmyje

28. ledna 2012 v 15:16 | Bliss |  Noise in my head
There was a fat policeman from York,
Whose favourite meat was a pork.
One day his pig was stolen,
Someone made his heart broken.
Since then there has been nothing on his fork.

U nás na škole máme všelijaký legrácky. Včera jsme třeba vymejšleli básně. Jak jste se určitě už dovtípili, to nahoře je má poetická chvilka.
Onehdy zas Otto prohlásil, že se z novin dá určitě vyrobit oblečení.
"Jestli zejtra někdo z vás přijde oblečenej do novin," řekla Deanna anglicky, "koupím mu v KFC co bude chtít." A tak se toho mí spolužáci chytli. Druhej den se sešli v institutu s takovou haldou novin, že jsem si nebyla jistá, jestli náhodou nevybrali všechny modrý kontejnery v Praze, a začali se obalovat tou tiskovinou. Já a další tři lidé jsme si řekli, že je to pod naši úroveň, usedli na gauč a všechno to pěkně pozorovali. A uchechtávali se do dlaní. Bála jsem se, aby mě taky někdo nechtěl oblepit; s příchodem novin a izolepy se někteří mí spolužáci stávali bestiálními novinovými maniaky, kteří se nerozpakovali polepit všechno a všechny. Naštěstí jsem byla této potupy ušetřena.
A tím myslím opravdu potupy. Aby dostali zmrzlinku z KFC, museli si pro ni v tomto podivném obleku dojít s Deannou. Tenhle fastfood se nechází asi jenom dvacet metrů od Lucerny, ale stejně! Jistě si dovedete představit, kolik lidí denně prochází Lucernou a Vodičkovou ulicí. My čtyři, co jsme byli oblečení normálně, jsme obsadili zadní řady. Na každém kroku nás doprovázely pohledy lidí! Z místní kavárny nám dokonce pár kávomaniaků radostně mávalo. Možná byli rádi, že jsou za sklem, odděleni od veškerého dění. Někteří lidé si nás fotili. Někteří se nás zalekli. Ani se jim nedivím. Nicméně Deanna svoji sázku splnila a o pár desítek minut jsme se opět všichni nacházeli nahoře v institutu. V bezpečí samoty.

A to já jen tak, aby byla nějaká sranda.

Řeknu vám, že nejlepší lék na kocovinu je dlouhá procházka nejlíp se psem na vodítku. Nebo s kočkou. Nebo s plyšovým psem, jak to onehdy udělal jeden můj bývalý spolužák ze střední, hehe. A taky s nějakou dobrou hudbou v uších. Ne nijak brzo ráno, prostě až se odvážíte vylézt z postele a postavit se na nohy.
Mně tedy dneska ráno bylo dobře, ale stejně jsem zapnula kolem Jacquesova krčku obojek a vyrazila s ním a s Razorlight do zasněžené přírody. Já jsem Razorlight neposlouchala už děsně dlouho, ale tohle dopoledne jsem na ně měla nějakou chuť a musím říct, že mi padli do noty. Díky jejich melodiím a textům jako bych náhle vykopávala svoji zahrabanou duši nebo tak něco. Sešla jsem dolů k rybníku a chvíli tam tak postávala a dívala se na jemně zamrzlou hladinu a stromy a keře kolem břehů a v hlavě se mi náhle začaly rojit vzpomínky. Jak jsem támhle pod tím stromem seděla s Kubou v horoucím objetí. Jak jsem seděla na týhle lavičce s Karlem pod hávem noci. Jak jsem v létě někdy před dvěma roky přeplavala s Lenkou a Anetou ten rybník na šířku a hned - ještě jsem se ani nestačila vzpamatovat a oklepat svoje končetiny, abych je zbavila zdánlivé zátěže - jsme se zase obrátily a plavaly nazpátek. A jak jsem se přitom bála, že dostanu křeč do nohy nebo tak něco, i když křeče moc nemívám, maximálně jednou za čas, když se v noci probudím, chytne mě do lýtka. Ale jak plavete a víte, že máte pod sebou setsakra hloubku, tak nad tím začnete přemýšlet a taky se začnete bát, jak jste trochu zadejchaní, aby se vám nezačalo špatně dejchat a...uf...ah...jak nad tím...tak uvažujete...ah...už na sobě pociťujete...uf, jak vás kosí...nějakej panickej...atak. Nádech. Výdech. Víte, že se musíte uklidnit, že je to jen ve vaší hlavě. A ke břehu naštěstí doplavete bez nějakejch větších problémů. Dívala jsem se na ten zamrzlej rybník a do toho poslouchala něco od Razorlight, možná zrovna takovou tu rozjuchanou píseň Before I Fall to Pieces, a taky se usmála a obrátila se k té hladině zády. A přitom za sebe hodila veškerou minulost. Pokračovala jsem se psem dál cestou, kráčela přítomností a pořád se tak nějak podivně usmívala a mezitím každou vteřinou odhazovala tu přítomnost, jež se každým mžikem oka měnila na minulost, za svá záda. A ne, neotáčela jsem se. Jen jsem se občas obrátila celá, abych čelila tomu všemu, a přitom ale jen zavolala na Jacquese, aby trochu popoběhl.
Tyhle procházky mě vždycky hrozně baví. Je to takovej příjemnej relax a očištění duše.

Včera jsem se zúčastnila maturitního plesu mé drahé Š. a Míry. Nějakou chvíli jsem seděla s kamarády u stolu a pak se zvedla, abych si došla pro pivo, když jsem u šaten zahlédla Honzu s Janou. Ihned jsem se k nim přidala a nějakou chvíli jsme si povídali. Furt jsem tam pendlovala mezi P. s Verčou a Janou s Honzou a s Václavem. Taky jsem vyhlížela Ondru, protože jsem věděla, že tam má přijít. Jenomže už byla asi hodina pryč a on nikde. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že nepřijde, když jsem zahlídla Janu, která mi chvíli nato řekla, že právě viděla O., jak jde a z každý strany má jednu holku. "Ten se teda nezdá!" řekla. Zaskřípala jsem zuby a došla si pro další pivo. (Za ten večer jsem toho zas tak moc nevypila, ale každou chvíli jsem s někým chodila za fotografem, ať nám udělá nějakou kůl fotku, a mám takovej pocit, že na 90% těch fotek jsem se sklenicí piva.) Pak jsem teda O. našla, pozdravili jsme se a nakonec se i nechali vyfotit společně s Janou (myslím, že mu řekla něco jako že se s ním chci vyfotit, ach bože...!). Pak jsem se zeptala Ondry, jestli si nechce zatancovat. A tak jsme šli a byl to nějakej trapnej ploužák. Ale bylo to takový milý a hezký, víte, ještě nikdy jsem O. nedržela za ruku natož ho snad nějak objímala, a v tu chvíli se to dělo. Ale byl to jenom jeden tanec a pak jsme šli zase za Janou, která - jako nějaká dobrá duše a dohazovačka v jednom - nám hlídala skleničky. O. někam odešel a chvíli po něm se k nám dostavil Honza.
"Jsem nějaká smutná," řekla jsem.
"Pojď tančit a řekneš mi o tom," na to Honza a chytnul mě za ruku.
"Já vlastně vůbec nevím, jestli chci s někým chodit," začala jsem pak, když jsme společně ploužili. Probůh, Honza, kterej je zadanej, se ke mně tisknul víc než O.! To bylo taky smutný.
"Je to snad kvůli mně?" řekl najednou.
Zamračila jsem se. "Zas tak moc si nefandi. Prostě...nějak nevím, jestli má cenu se o něco snažit. Možná je lepší, když jsme s O. jen kamarádi."
"Ale měla bys to zkusit..."
"Hm."
Ten večer jsem asi nejvíc tancovala s Vaškem a, panečku, byly to docela žhavý kreace. Bylo mi jasný, že by mě asi nejradši viděl u sebe v posteli, a já bych si na jednu stranu dala říct, to zase jo, ale na stranu druhou jsem si taky říkala: K čemu mi to bude? A tak se tu noc mezi námi nic nestalo.
O. odešel chvíli po půlnoci. Ještě jsem ho zastihla u šaten.
"Ty už jdeš?"
"No. Mně není moc dobře."
Vzpomněla jsem si, jak při tanci říkal, že mu už odpoledne bylo špatně, a tak jsem chápavě přikývla a popřála mu dobrou noc. Pak mě zastavil Honza, řkouce mi, že prý mi to Ondra na maturáku áčka v únoru vynahradí.
Pochybovala jsem, že by něco takovýho řekl.
"Pochybuju, že něco takovýho řekl," odvětila jsem Honzovi. Tušila jsem nějakou čertovinu. A taky že jo! Prý sám Honza pověděl Ondrovi, aby mi to na příštím maturáku vynahradil, grr! Jako já vím, že se H. a J. snaží o to, aby to mezi mnou a Ondrou klaplo, a je to od nich milý a tak, ale zase na druhou stranu čeho je moc, toho je příliš.
Přišla jsem domů asi v půl třetí a nevěděla, co si o tom všem mám vlastně myslet. Tak strašně jsem se těšila na ten maturák, a on byl dobrej, to zase jo, vlastně víc než dobrej. Ale chápejte, co se týče O., asi jsem od toho očekávala víc...

Potřebuju něco, a nejsem si jistá, co to je.

Titulek článku musí být prázdný

24. ledna 2012 v 18:16 | Bliss |  Noise in my head
"Ty se jdeš projít v tomhle nečasu?" zeptal se mě dneska Honza, když jsem ho, míříc s Jacquesem někam do přírody s Oasis v uších, potkala před pizzérkou.
"Jakej nečas?" opáčila jsem a se smíchem zamrkala, abych tak setřásla dotěrnou vločku, která se mi snesla na řasy. S lehkostí peří mi vteřiny sněží. Asi takhle v tu chvíli sněžilo. Jenomže asi po sto metrech se to začalo sypat trochu víc. Řekla jsem si, že nejsem z cukru, a zatahala za vodítko, abych tak popohnala psa, kterému se očividně nikam nechtělo. Jenomže za tu dobu, co jsem byla venku, začalo sněžit jako kráva, takže než jsem pak došla domů, můj kabát byl víc bílej než černej. Jako fakt. A ještě jsem si říkala, že určitě po cestě někde potkám Honzu, už jen proto, že vypadám tak hrozně, celá od sněhu, no a ty vole, samozřejmě zrovna když jsem měla sníh v nose, uších a skoro jsem ho i plivala, projelo kolem mě pizzaauto, za jehož volantem seděl právě Honza a vesele mi mával. Grr!

Znáte to. Představujete si věci, který jsou zdánlivě možný, ale vy víte, že není moc velká pravděpodobnost, aby se staly, a ony se přesto jednou stanou. Třeba to, že váš hrdina snů pojede s váma autobusem do Prahy. Nebo že cestou domů potkáte u pizzerie vašeho bejvalýho, kterýho ne že byste snad milovali, ale prostě jste vždycky rádi, když ho vidíte. Nebo jedete autobusem z R. lehce nadraní a na sedačce potkáte J., kterej vás na Silvestra 2007 na chvíli pozval k sobě na koncert Foo Fighters a kterýho máte prostě v oblibě taky, i když se nikterak často nevídáte. No, mně se to první zmiňované stalo včera.
Seděla jsem si takhle v autobuse a zrovna si na klíně rozšmodrchávala sluchátka od mp3, když se autobus zastavil na další zastávce u nás ve městě. Jen tak nezaujatě jsem vzhlédla ke dveřím, jestli třeba náhodou dneska nepojede i Kája (to bych tu empétrojku musela schovat), a moje srdce vynechalo několik úderů. (To je trapný klišé, já vím, ale u mě, jako u člověka, kterýmu se nedomyká jedna chlopeň, to není zas tak nic zvláštního.) Ty bláho, uličkou mezi sedadly zrovínka procházel O. S úsměvem jsem na něj mávla, už už skoro dávala pryč tašku z druhýho sedadla a v hlavě mezitím spřádala plány, jak naoko usnu a svoji hlavu v domnělém spánku položím na jeho rameno, když mi úsměv opětoval a skončil na sedačce přede mnou. Tak fajn. Aspoň se nebudem mačkat, blesklo mi hlavou.
Ptal se mě kam jedu, načež jsem řekla, že do školy. Nabídl mi jabko. Odmítla jsem s tím, že mám v puse žvýkandu. Minutu nato mi nabídl mandarinku. Už jsem chtěla opět říct "ne", když mě napadlo si ji vzít na potom. Tak jsem ji s díky přijala a přitom myslela na to, že až budu ty měsíčky drtit mezi zuby a jazykem se laskat s jejich šťávou, budu přitom myslet na Ondru. Haha. Pak se otočil a začal si číst. Ptáte se, jak to vím. No jo, tak jsem většinu cesty sledovala jeho odraz ve skle, no. Já jsem si tedy mezitím pustila Oasis a ve chvíli, kdy Liam procítěně zpíval "I still don´t know what I was waiting for. A big love to fall down from the sky...", se mi skoro až nahrnuly do očí slzy radosti. Nebo tak něčeho.
Dívala jsem se na jeho vlasy a měla chuť mu je prohrábnout. A pak mě napadlo, jakej by to byl fakt totální úlet, kdybych to udělala. Nebo kdybych mu NĚCO řekla. Víte přece, jak poslední dobou O. tak moc řeším, no a v tu chvíli, jak mě na tom sedadle autobusu napadlo, že bych mohla ve vteřině zcela nečekaně zjistit výsledek toho všeho, jsem se pobaveně usmála. No, samozřejmě jsem nic neudělala, jen jsem ho dál pozorovala a taky pozorovala krajinu za okny a pak taky jeho odraz, krk a ramena v bílým triku s černým nápisem, a úplně jsem viděla, jak se moje ruka natahuje a bílými, studenými prsty se ho jako nějakej pavouk dotýká. Od ramene přes krk až do vlasů. Ten můj výjev v hlavě mi v tu ránu přišel jak vystřiženej z nějakýho klipu od Cure.
Taky pěkně voněl. Pořád jsem se zhluboka nadechovala a...jo, já vím. Jsem úchyl.
Vystoupili jsme v Praze a společně ještě zamířili na Můstek. Při čekání na metro se mi svěřil s tím, že původně chtěl jet dířv. Já jsem mu odvětila, že mi to málem ujelo. Což byla pravda. Měla jsem to k zastávce asi ještě sto metrů, když přijel autobus a lidí do něj teda zrovna moc nenastupovalo. Místo toho, abych se rozeběhla, jsem se asi na tři vteřiny zastavila a v těch pár vteřinách jsem uvažovala, jestli má vůbec cenu jezdit do školy, když stejně budeme koukat jen na Forresta Gumpa. Nakonec, jak by řekla ta malá holka "Run, Forrest, run!", jsem se rozeběhla a autobus ještě chytila. Přitom jsem doufala, že mě nikdo nepozoroval, protože při běhu nevypadám zrovna dvakrát sexy, ale když sedíte znuděni v buse, je pro vás každej výjev jen trochu vymykající se normálu příjemným rozptýlením.

Večer přijela zase jednou z Prahy domů Bára, a tak jsme zamířily do čajovny. Postěžovala jsem si jí, že jsem si ani pořádně Dejva po tu dobu, co tu byl, moc neužila, vlastně jsem ho viděla jen jeden den a to bylo ještě v ten debilní večer, kdy jsem viděla, jak to auto přejíždí kočku.
"No, a to prej chce o letní prázdniny přijet jen na dva tejdny s Eve."
"Jéé, Evička," řekla jsem. "Konečně poznáme jeho slečnu. Už se na ni... Počkat! Dva tejdny? DVA TEJDNY z celejch prázdnin?! Z vejškovskejch prázdnin, který trvaj minimálně tři měsíce?!" Byla jsem zděšená. Do letních prázdnin ho neuvidím a pak se v ČR objeví jen na dva tejdny, v nichž bude chtít obrazit ještě pár dalších kamarádů roztroušených všude možně po republice, takže ho třeba po tu dobu uvidím opět jen jednou? Ach jo! Ale zároveň jsem si uvědomila, že s tím jsem přece musela počítat. Teď je pro něj domov Skotsko, navíc když si tam našel i přítelkyni. Je jasný, že tam bude chtít bejt po většinu času s ní. Jen jsem si povzdechla a usrkla trochu Milk Oolongu.

Dneska jsem nebyla ve škole. Jelikož jsme dodělali učebnici a s další začneme až někdy za tejden nebo kdo ví kdy, koukáme se na filmy. Alespoň teda v pondělí a v úterý to tak mělo bejt. Včera to byl Forrest Gump, oukej, na toho jsem si do Prahy zajela docela ráda. Ale dneska měl bejt na programu Kapitán Amerika. Ty vole, horší film jsem neviděla, a to jsme včera stihli jen prvních dvacet minut filmu.
Hlavní hrdina, prolezlej chorobama natolik, že by mu to záviděl i Milan Šteindler, je i přesto přijatej na vojnu (no co to?!). Nemá rád zabíjení lidí, ale přesto se tam hlásí. Asi aby udělal něco pro svoji vlast nebo co. Svojí hrdinskostí mi byl absolutně nesympatickej. Dokonce zaleh falešnej granát uprostřed vojenskýho cvičení, kterej tam "jen tak na zkoušku" hodil nějakej vyšší pohlavár, aby to při výbuchu zabilo co nejmíň lidí. No co to je?! To jako fakt chtěl vyměnit vlastní život za životy lidí, který znal sotva den? Úplně se mi tím přehnaným gestem znechutil. Po zbytek filmu jsem se snažila usnout, naštěstí to ale nebylo potřeba, jelikož už bylo skoro tři čtvrtě na čtyři, to znamenalo, že jsme měli pomalu padla.

That´s it.


Pro milovníky red lorry yellow lorry.

Klikni na tenhle odkaz a olízni si přitom bradavku

20. ledna 2012 v 22:48 | Bliss |  Noise in my head
Tak jo, jako správnej basák mám konečně po víc jak pěti letech hraní kombo. Ne že bych si tady celou dobu brnkala v pokoji akusticky, veškerý olizování sluchovodů zajišťoval roztomilej desetiwattovej kvádr, leč za celou svoji baskytarovou kariéru jsem už v nějakejch kapelách hrála a vždycky to bylo na něčí půjčený kombo o trošku větší síle než jen deset wattů. Slovo dalo slovo a já se domluvila s Honzou, co má fakt velký svaly, no víte, jak jsem o něm psala tuhle, na jedný pěkný šmelině. A tak mám toho stopadesátwattovýho broučka doma a už jsem stihla polechtat nejedna ouška zvířecí. Škoda jen, že si moc těch zelenožlutejch stěn mýho pokoje neužije; za pár dnů poputuje do zkušebny v P. (Takže jestli kluci zjistí, že vlastně nějak nemaj čas na kapelu, protože, přiznejme si to, tři tejdny bez jediný zkoušky, to je trochu znervózňující, i když vím, že je zkouškový období na VŠ, tak mě tím pěkně naserou.)
Ale dosti jest už toho napsáno o tomto tématu, a tak se pojďme přesunout o dům dál.

Můj život zas tak velký vzrůšo není, takže vám řeknu třeba něco o Ottovi.
Ty vole, jak jsem s ním vůbec mohla chodit?!
Věc se má takhle. My dva jsme se rozešli někdy na začátku října. Ten den, co jsme vyhlásili našemu vztahu konec, byl fakt super. Oba jsme si oddychli, anžto jsme shledali, že se k sobě vlastně vůbec ale vůbec nehodíme. Naše komunikace však ve škole docela vázla. Mně osobně by nevadilo se s ním dál bavit, ale on se vůči mně choval dost vyhýbavě. Samo učivo ho začalo otravovat, protože bylo na něj asi too easy nebo co. Vždycky pak nahodil takovej otrávenej výraz, což pak otrávilo nás, spolužáky. A pak začal chodit do školy jednou nebo dvakrát do týdne. Říkala jsem si, jestli je to kvůli mně, nebo kvůli tomu, že ho to tam prostě nebaví? (Občas mě totiž napadalo, že když mi pověděl, že se se mnou chtěl TAKY rozejít, mohla to být jen lež, aby si uchránil svoji čest, když jsem se s ním rozešla.) Ale vůbec mi to nevadilo, bez něj byla atmosféra o hodiny o dost příjemnější. A pak - někdy v půlce listopadu - nepřišel jednoho dne na hodinu. A další den taky ne. A pak taky ne. Jeho doba nepřítomnosti se začala prodlužovat. Napadlo mě, jestli se na to třeba úplně nevykašlal a místo toho si nenašel práci. Nikoliv. V pondělí tohoto týdne - asi po dvou měsících - se uráčil přijít. Jeho otrávená tvář nevymizela. Navíc se včerejšího dne ukázal jako pěknej cholerik (a ty já nesnáším). Víte, v institutu v mezipatře něco opravujou, takže často tento týden o hodiny slyšíme zvuky vrtačky nebo bouchání kladiva a tak dále. Oukej, může to bejt trochu rušivý, pokud se na ty zvuky soustředíte, ale kupříkladu já - pokud o nich někdo nezačne naštvaným hlasem mluvit jako třeba Otto - to vůbec nevnímám. Takže to byla jedna věc, co ho po celejch pět dnů pěkně vytáčela. Včera jsme ale psali test a vedle v místnosti další skupina angličtinářů poslouchala nějakou nahrávku. Ta nahrávka v jednom místě zlobila, takže tam kdosi asi pětkrát za sebou řekl "six". Jako zaseknutá gramofonová deska. Jenomže tu nahrávku pustili asi čtyřikrát ku smůle idiota Otty. Zrovna když řekl nahlas: "Jestli to pustí ještě jednou, půjdu už jim něco říct!", "six six six six six" se ozvalo znova. Otto vztekle odstrčil židli, vyšel z místnosti a my ostatní se na sebe udiveně podívali. Nikoho z nás to fakt nerušilo. Po chvíli se vrátil, řkouce: "Už to opravili." Jo jasně, pomyslela jsem si, určitě jsi tam ani nebyl. A asi tam fakt nebyl, protože po deseti minutách pustili tu stopu znova a s ním i ono "six".
Už o ten víkend, co byl u nás doma, jsem zjistila, že se chová jako rozmazlenej třináctiletej fracek. A stále se mi to potvrzuje. Dneska jsme kupříkladu s našimi dvěma lektorkami zamířili do Nové scény na něco k pití, a když jsme stáli uprostřed kavárny a rozhlíželi se po nějakym volnym stole pro osm nebo devět lidí, řekl, že je to "lame". YOU are lame, you fucking motherfucker, chtělo se mi říct, ale nechtěla jsem vyvolávat dusivou atmosféru, a tak jsem mlčela. Ale příště, příště už mu fakt něco řeknu. Sakra, na tu jazykovku jsme snad všichni šli dobrovolně, abychom si tam zlepšili angličtinu, tak o co mu jde?! Měl jít radši na rok do práce, než aby nás otravoval svejma debilníma ksichtama.
Nechápu, jak se mohl tak změnit. Ty první dva tři týdny školy jsme si tak rozuměli! Ještě říkal: "Nechápu, jak sem může někdo nechodit, vždyť je to tady tak super!" A pak jsem zjistila, jakej kretén to je. Možná se celou dobu jen přetvařoval.

No ale teď k něčemu příjemnějšímu.
Včera mi napsal Ondra, esli nechci do čajovny; no dost zbytečná otázka, když mi napsal právě on, že jo. Po devátý jsem zkontrolovala svůj nádhernej look a vyrazila jsem za krásou nesmírnou.
Týjovka, byla to fakt relaxační a příjemná noc. V celý čajárně jsem byla jen já, O., Ondra kytarista, Michal a za pultem pan C. Jak jsem zjistila, že jsem občas (no, dost často) v O. přítomnosti taková celá nesvá a on v mý, jak vypozorovala jednoho večera Karolína, taky, tak tentokrát to bylo úplně jiný. Pořád jsme se nějak na sebe smáli a povídali si a pak se mě zeptal, jestli jdu příští tejden na maturák gymplu, potvrdila jsem svoji účast, a on řekl, že tam jde taky. A pak: "Zatancuješ si se mnou?" Ty vole, fakt to řekl. Pověděla jsem mu, že neumím tancovat, ale že jako klidně. Byla jsem z toho pak celej večer taková rozrušená, když jsem si představovala, jak tančíme nějakýho ploužáka a já jsem děsně opilá a tlačím se na něj a tak. Eh. (Člověk by si neměl představovat takový věci, jinak bude zklamanej, ale já si stejně nemůžu pomoct.) Asi v půl jedný jsme vyšli z čajovny na čerstvej vzduch a, světe div se, kluci mě šli doprovodit domů. To jsem teda nečekala, vždycky se všichni loučíme před čajovnou a já jdu pak sama nocí. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se bavili ještě asi půl hodiny před mým domem a mně se chtělo děsně čůrat, ale zase jsem nechtěla kluky opouštět. Po jedný jsme si ale popřáli dobrou noc a já pak zamířila s úlevou na záchod.
Co vám budu povídat, byla jsem z celýho večera pořád tak trochu rozrušená, takže jsem usnula asi až ve dvě, probudila jsem se ve čtvrt na čtyři a pak až do sedmi (!) neusnula. Nakonec se mi nějak na dvě hodiny podařilo zabrat, když to shrnu, spala jsem dneska asi tři hodiny, což je na mejch roztomilejch kruhách pod očima docela vidět.

Dneska jsem však jako hodná holka doma, na sobě mám kočku a v sobě půl litráka ovocnýho čaje. Tak dobrou!

Máme doma vorvaně, ten nám sere ve vaně

17. ledna 2012 v 20:13 | Bliss |  Noise in my head
(Ahoj, Marti! Jestli si tohle čteš, založ si novej blog, jo?)

To si takhle jednoho dne přečtete na jednom blogu o Rubikově kostce a s nostalgickou slzou v oku si vzpomenete, že jste ji jako malí taky rádi skládali, ba dokonce jste s ní usínali o dost radši než s panenkou Lulu, co neměla pravou nohu, protože jste chtěli vědět, jestli je uvnitř dutá nebo ne. Jako ta noha.1
A uvědomíte si, že tu kostku ještě doma máte, dokonce víte i kde, což se vám moc často nestává, takže si ji hrdě vezmete do ruky a začnete skládat. A přitom posloucháte Franze2 a popíjíte nějakou čajdu3; úplně si lebedíte v tom pondělním večeru. Říkáte si, že v takovej mírumilovnej den vás nemůže nic vyvést z míry.
A ono hovno. Skládáte si ty mrňavý kostičky, po čele už vám stéká nejedna kapka potu, a přitom myslíte na to, že jste nikdá v životě nesložili víc jak jednu stranu. Takže se snažíte pokořit aspoň dvě, když už ne všech šest, různě to posouváte, už cejtíte, jak vás bolí ruce, když tu, ejhle!, zjistíte, že máte dvě zelený středový kostičky! A tak vám dojde, že je někde něco špatně. Dvě stejně barevný středový kostičky prostě NEMŮŽOU bejt, nemáte to jak složit. Podíváte se na ten Rubikův blábol, vidíte, že některý nálepky se nenápadně odlupujou, povzdechnete si, strhnete jednu zelenou a fláknete ji místo jiný barvy. Tak se spokojeným úsměvem skládáte dál, říkáte si, že nejste přece takovej loser, abyste nesložili dvě stěny, když váš bratr je složil někdy v deseti letech, a najednou zjistíte, že zelenou sice můžete složit, ale tu žlutou, jak jste ji sloupli a dali na jiný místo, nemůžete za živýho boha dát dohromady, protože jste ji umístili na špatný místo. Znova ji odloupnete a mrsknete ji na jinou pozici, místo červený. A tím pádem si to poserete úplně. Tentokrát vám nehapruje červená a vy se na to vykašlete a vrátíte kostku zpátky na zaprášenou poličku hned vedle skleničky z maturitního plesu.
Chci novou Rubikovu kostku! Kam se na ni hrabe Hledání min nebo Solitaire nebo Need for Speed! Teda ne že bych to poslední zmiňované hrála, ale když mi bylo asi 13, dost jsem to pařila.

To si takhle jednoho pozdního odpoledne zamyšleně kráčíte ulicí se psem a přemejšlíte nad tím, jestli je lepší říct osobě, do který jste zamilovaní, že k ní něco cejtíte, nebo o tom pomlčet a uchovávat tak v sobě zbytky naděje, když tu náhle - pár metrů před svým domem - zahlídnete tu osobu, nad kterou zrovna dumáte.
Tak jo, už jsem si zvykla, že díky pizzerii naproti našemu domu je v ulici větší frmol, než když tam bejvávala moštárna, do který si lidi šli zamoštovat arci jednou za tři roky, a taky vím, že u nás ve městě tu pizzu rozváží plno brigádníků včetně Ondry, ale stejně mi to teda vyrazilo dech. Protože zrovna jeho jsem tam viděla dělat naposled někdy v létě. A to už je setsakra dlouhá doba, že jo. Stála jsem na rohu ulice a můj pes zatím vášnivě očuchával něco ve sněhu, načež vzhlédl s bílým čumákem, jak kdyby právě vyšňupnul čtyři lajny koksu, a s roztomilým výrazem ochcal kmen topolu. Celou dobu jsem koukala na Jacquese, a když už jsem konečně zvedla pohled, spatřila jsem O. kráčejícího od auta ke dveřím pizzerie. Přemejšlela jsem, jestli na něj mám nějak zavolat, už už jsem otevírala pusu, ale než jsem stačila něco říct, zavřel za sebou. Vůbec si mě nevšiml!
Pominula jsem mrznoucí dlaně, který už se tetelily blahem při představě, jak obemknou hrnek s čajem, a jako nějaká pubertální třináctiletá minda jsem místo toho, abych zamířila domů, jak jsem to teda měla v oumyslu, obešla se psem ještě jeden blok. Abych třeba - při cestě domů - narazila na vycházejícího O. s krabicí pizzy. Jo, jasně. Taky nevím, co jsem si od toho slibovala kromě pozdravu a pousmání, ale když jste zamilovaní, děláte všelijaký sračičky.
Spěchala jsem ohromnou rychlostí, chudáka Jacquese jsem nenechala nic očichat; pokaždý když se chtěl zastavit u nějakýho psího lejna nebo žlutejch čůránek, táhla jsem ho dál. Dvakrát nebo třikrát se proto pokusil vymanit z obojku, ale naštěstí se mu to nepovedlo.
Šla jsem pak schválně pomalu, když jsem stanula v naší ulici, na jejímž konci byla ona pizzerie. Deset metrů od svýho domu jsem se zastavila, protože pořád nikdo nevyycházel a auto stálo na svým místě, přála jsem si, ať to tam Jacques očichává aspoň půl hodiny, ale ten chlupatej hajzlík si usmyslil, že už chce domů, a táhnul mě k vrátkům. A tak jsme zalezli dovnitř, aniž bychom někoho potkali.

To si takhle jedete autobusem a posloucháte nějakou svoji děsně kůl hudbu, leč v pauzách mezi písněmi zaslechnete i sračičky linoucí se z rádia pana řidiče. Je to vždycky jenom chvíle, ale i ta vás donutí naštvaně zaskřípat zuby a teatrálně protočit oči. Já nevím, co za stanici to je, ale je dosti oblíbená u skoro všech řidičů, s kterými jezdím každý den do Prahy a z Prahy, a mluví v nich dvě děsně dementní moderátorky, které, obávám se, snad ani nedostudovaly základní školu. Jejich témata jsou obvykle takováto: sex, sex po šedesátce, vytrhávání chloupků pod nosem, holení na intimních zónách ("Mně taky rostou chloupky na prsíčkách kolem bradavek."), nejlepší místa na sex a tak dále. Ježiši! Jak tohle můžou chlapi (a že jsem ještě u nás neviděla ŘIDIČKU autobusu) kolem padesátky vůbec poslouchat?! Mně je trapně jenom když zaslechnu pár slov v přestávce mezi dvěma písněmi, natož to na plný pecky poslouchat po celou cestu do Prahy! Vždycky když slyším tohle rádio a taky debilní písničky linoucí se z něj, říkám si, že já - kdybych měla řidičák na autobus - bych vždycky pouštěla Smashing Pumpkins nebo Blur nebo Cure nebo tak něco a přitom pomrkávala na intoše sedící na předním sedadle zamyšleně hledící přes zamlžený sklo na krajinu.

To už by mohlo stačit.
Tak pa, zase příště!

1 Kecám! I když jsem pár panenek měla, nikdy jsem si s nima nehrála, natož abych je snad pojmenovávala. A s Rubikovou kostkou jsem nikdá neusnula.
2 Franz Ferdinand
3 Označení pro čaj, který používá moje babička. Zní mi směšně, ale přesto se do mě zarylo natolik, že ho často používám ku pobavení ostatních.

(Nevím, z jakýho důvodu mi tu nefunguje horní index. Bez něj to nemá moc smysl, ale měnit už to nebudu. Děkuji za pochopení.)

Jestli si nepřečtete tenhle článek, přijde si pro vás olgoj chorchoj a vytahá vás za pačesy

14. ledna 2012 v 18:14 | Bliss |  Noise in my head
No. Tak je za mnou další maturák.

Těšila jsem se na něj, ne že ne; maturáky, ať už jsou sebehorší, mají jedno velký plus - vždycky můžete skončit u baru. Jenomže jsem si taky říkala, co já tam vlastně jedu dělat, když už se s J. moc nebavíme. Taky jsem se trochu obávala místa, kde se to mělo konat - nějaká vesnice za R., kde jsem v životě nebyla. Nevěděla jsem ani, jak se tam dostanu, ale naštěstí mi odvoz autem nabídla rodina J. Přijeli pro mě s asi půlhodinovým zpožděním (už jsem si říkala, jestli na mě náhodou nezapomněli, a netrpělivě přitom postávala za oknem v obýváku, kde bylo vidět na ulici). Neurvale sněžilo, takže než jsem ušla těch pár metrů k autu, měla jsem v lodičkách třicet centimetrů sněhu. Díky tomu sněhovýmu peklu jsme přijeli asi o čtvrt hodiny později, naštěstí sami maturanti měli asi trochu skluz, takže byl slavnostní nástup přesunut.

Ty jo, jakmile jsem si nechala odcvaknout lístek a hodila kabát do šatny, stanula jsem na prahu parketu a poklesla mi čelist. Připadala jsem si jak na nějakým vesnickým bálu. Hele, já vím, že pro ty maturanty to muselo bejt největší žůžo a že si to náramně užili, to je přece jasný; když máte maturitní ples, jste celí rozjuchaní, i kdybyste měli celej večer pařit na vrakovišti aut. Ale já jsem byla už na začátku nějaká zklamaná - z chudý výzdoby, i z toho, jak to všechno vypadalo náramně postkomunisticky. Nebo já nevím, možná jsem moc ofrněná z honosnějších maturáků, co se konaj v kulturním centru v R. Ať tak, či onak, odebrala jsem se nahoru na balkón, kde už na mě u stolu čekali kamarádi.

Nástup byl docela príma, líbil se mi. Šerpování však byla nuda, což ovšem není chyba maturantů; šerpování totiž není kdovíjaká zábava nikdy. Navíc když máte místo jedný třídy ošerpovat hned dvě, máte o nudu postaráno nejmíň na půl hodiny. Moderátoři (nějakej Tomáš a Tomáš z Fajn Rádia; už když jsem zaslechla jméno tý stanice, měla jsem určitýho tušáka, že se všichni řítíme do pekla) byli zoufale trapní. Měla jsem pocit, že za každým slovem řekli nějakej vtip, a přílišná vtipnost teda rozhodně vtipná není. Spíš naopak. Díky jejich "brisknímu" představování maturantů se teda šerpování ještě o něco protáhlo. Okoukla jsem J. a pak si šla pro pivo.

Vím, že asi tak první dvě hodiny utekly hrozně pomalu. Většinou jsem jenom seděla u stolu a poslouchala řeči kolem mě. Jednou nebo dvakrát jsem šla dolů na parket se Š. a P., ale tancování mě narozdíl od maturáku obchodky, kterej se konal před týdnem, vůbec ale vůbec nebavilo. Přemejšlela jsem, jestli se mám aspoň teda opít, ale ani to mě moc nelákalo; za celej večer jsem měla jen dvě piva.

Zrovna jsem tak zamyšleně seděla u stolu a podpírala si rukou bradu, když jsem zahlídla Ondru, kamaráda našeho kytaristy, s kterým jsem se seznámila onehdá v čajovně. Sedl si s pár lidma vedle našeho stolu. Seděli jsme vlastně naproti sobě, takže jsem se na něho poočku dívala. On na mě taky. Byla to docela sranda, jak jsem s ním takhle nevinně flirtovala.
Nějak před půlnocí jsme se spolu dali do řeči. Pak jsme šli na parket, doufala jsem v nějakej ploužák, kde se k sobě přitisknem tělo na tělo. Už jsem se viděla, jak zbytek noci trávím u O. v posteli. (Hele, já vím, že jsem zamilovaná, ale to neznamená, že si zatím, kdy jsem ještě nezadaná, nemůžu užívat s ostatními.) Nicméně ploužák to nebyl, místo toho jsme rychle tancovali na nějakou srajdu, ale asi v polovině písničky nás to přestalo bavit a odebrali jsme se zpátky na balkón. Stejně za chvíli mělo začít půlnoční překvapení.
Který bylo docela vtipný, ale už jsem ho na nějakým maturáku viděla. Bylo mi povědomý. (Zním jako nějakej morous, že jo? Pravda je taková, že mě podstatná část toho večera fakt nebavila, a nevím proč. Možná to bylo tím cizím prostředím, já fakt nevím. Ale zase na druhou stranu si myslím, že sami maturanti si to užili dosyta, což je asi to nejhlavnější.)
Asi do jedný, než jsem se s rodinou J. odebrala autem zase zpátky do NS, jsem stála nahoře na balkóně s Ondrou zabraná do rozhovoru. To byla dobrá hodina. Bohužel utekla strašně rychle. Ani jsem nestačila Ondrovi dopovědět větu a už jsem viděla, jak na mě odzdola mává matka J., abych sešla dolů, že už jako jedem. Spěšně jsme se rozloučili a já pak vyrazila po schodech dolů.

Takže tohle byl ten maturák. Dnešní večer hodlám strávit v posteli s knihou a čajem, i když bych místo toho mohla napsat Járovi, ať přijede a přespí tu. Ptal se mě, jestli mám sobotní večer volnej, ale já nějak na zdolání něčího těla dneska nemám náladu. Místo toho jsem mu napsala, že budu asi v čajovně.
Což je vlastně tak trochu pravda, takovou soukromou čajovnu si tady udělám.
Sakra, měla bych si už konečně koupit tabák do vodnice, nekouřila jsem už tak dlouho!

Aby to tu nebylo takový suchý, hodím vám sem kapelu, kterou určitě nikdo neznáte.


Upozornil mě na ni náš kytarista před několika týdny, takže jsem ji nějakej čas sjížděla na YT, a teď nastal ten pravej čas na to, abych se s vámi o ni podělila. My všichni z kapely ji máme rádi. Teda až na Óďu, ale to je takovej divnej brouk libující si v Zappovi a jemu podobnejch, my ostatní jsme velký alternativci nebo skrýmemáci nebo indýaci, takže je to pro naše ušiska velká slast!

Článek pro Aleše!

13. ledna 2012 v 0:08 | Bliss |  Noise in my head
Ahoj Aleši! Jak se máš?

Já sedím v křesle a v ruce žmoulám knížku, anžto jsem si chtěla číst, a místo toho pěkný hovno. Furt mám zaplej fejzbuk, protože, hale, znáš to? Jak čekáš na jednu osobu, až bude online, takže útrpně koukáš na tu modrobílou stránku a zatím posloucháš něco fakt dojemnýho a emotivního a za okny mezitím kdáká slepice vyndavající vajíčko ze svýho konečníku (mám pod okny dvorek se slepicema) a furt teda čekáš a čekáš a najednou se tvoje zornice úplně rozšíří a srdce ti začne bušit jako na poplach a tak divně se usmíváš a začne ti šimrat v břichu. No jo, ta osoba přišla!
A teď nastává další moment - koukáš na to jeho jméno a říkáš si Mám mu napsat, nebo ne? a přemejšlíš nad tím, co bys mu vlastně tak asi psal. Nějaký "ahoj, jak se máš" ti přijde úplně trapný a všední, chce to něco zvláštního, ale i když už něco vymyslíš, tak to stejně neodešleš, protože si říkáš Co kdyby pak vázla komunikace a kdesi cosi. A taky Přece nebudu psát první, že jo! Tak teda čekáš dál a doufáš, že ta osoba se ozve jako první, a ono pěkný hovno. Najednou se odhlásí a tobě to úplně vyrazí dech. Jako co si to dovolil, že se sprostě odhlásil bez jedinýho slova. Tak se taky trapně odhlásíš a jdeš se vybrečet do postele.
No jo, ale napadlo tě někdy, že ta osoba možná smýšlí úplně stejně? Že si třeba říká Ať napíše, ať napíše, a ono nic? Protože ty přece jako první psát nebudeš, že jo. Takže se úplně zbytečně minete. No není to k nasrání?

Řekl jsi mi, že jsem moc naivní, a tímhle kusem to vlastně docela dokazuju. Protože ten kuk si tohle vůbec nemusí říkat, že jo. Třeba si pořád ještě ani nevšim, že jsem holka, co má prsa a vagínu. Třeba mě pořád bere jako kamarádku, proč ne... Ale už se na to nějak nemůžu koukat.

Hele, taky se ti někdy stává, že jsi úplně přehlcenej hudbou? Já jak teď furt jezdím do Prahy a z Prahy, tak věčně musím něco poslouchat. No jo, ale pak se přistihnu při tom, že vůbec danou písničku neposlouchám. Mám pocit, že si poslední dobou hudbu neužívám tolik jako dřív. A možná je to prostě jenom tím, že ji poslouchám tak často. Když jsem jezdila na školu do R., tak to bylo asi tak dvacet minut cesty, tak člověk stihnul možná pět písniček, který pro něj byly tak trochu vzácnost. Ale teď cestou do Prahy sjedu celý album a než dojeme na Hradčanskou tak i kus dalšího, načež ti dojde, že už je toho fakt nějak moc. Jako tý hudby. Že už taky potřebuješ klid nebo tak něco.
Teď třeba neposlouchám nic. A přemejšlím, co si naperu do mp3 na zejtra, ale jsem nějaká otrávená ze všech těch kapel, co tu mám ve složce. Ne že by se mi přestali líbit Cure nebo Pixies nebo Foo Fighters, to vůbec ne. Ale jsem tím tak přehlcená, že to momentálně nemám chuť poslouchat. Člověk by si možná měl užít trochu ticha.
Tak co, stává se ti to taky?

Jak jsem u tý Prahy, tak ti musím ještě něco říct. Asi tak dva dny zpátky jsem jela kolem takovýho rybníčku, co je před Prahou. A víš, jak mě strašně přitahuje voda. Když ji někde vidím z okna autobusu, musím se na ni dívat, dokud mi nezmizí z obzoru. Takže i v to úterý nebo tak nějak jsem koukala na drobný vlnky kralující tomu rybníku a pak jsem spatřila i pár kachen, a v tom mi to došlo! Hele, napadlo tě někdy, co si asi zvířata musí myslet o nás lidech? Víš jako...třeba ptáci. Křižujou si oblohou, občas dosednou na nějakou tu větev stromu nebo tak něco a prostě se jenom koukaj. A koukaj se na nás lidi. A já vím, že nemaj takvou mozkovou kapacitu, ale co kdyby si náhodou říkali něco jako: Ty vole, co to ta ženská pode mnou dělá? nebo A tahle krabice je kurva co?! (myšleno nějakej panelák nebo tak) Já to teď dost zveličuju, ale v ten moment mi bylo tak nějak podivně smutno. Jako že těm zvířatům musíme připadat jako dobrý blázni. Něco jako mimozemšťani, na který si ale zvykli.

Když už jsem u těch smutnejch věcí, občas se mi taky stává, že vidím něco úplně obyčejnýho a nějakým způsobem mě to rozesmutní. Třeba jako ty kachny na rybníce. Proboha, koho to může rozesmutit, říkáš si. No, mě jo. Tuhle jsem projížděla autobusem nějakou vesnicí a ve večerním šeru spatřila postarší ženu venčit psa. Knírače. Takovej docela hnusnej kus. Jako pes je pes, ale ten knírač se mi moc nelíbil. No a v tu chvíli mě to rozesmutnilo. Byly to asi jenom 3 vteřiny, co jsem ten výjev viděla, protože jsme prostě jenom projeli kolem, ale v i v těch třech vteřinách jsem si všimla tý vrásčitý kůže na obličeji a jejího strhanýho výrazu, a taky ten pes - jak byl ošklivej - říkala jsem si Co když už nemá nikoho jinýho, jenom toho oškliváckýho psa? Chudák!
No jo, já vím, jsem moc velká citlivka. A taky naivka a, no ty vole, on je zase onlajn. Z toho mě poser.

Tak tady máš ten článek, Aleši. Doufám, že budeš dikobraz. Dobrou noc!

Pizzaman, to je teda man. Má velký svaly, dem se někam svalit

10. ledna 2012 v 21:55 | Bliss |  Noise in my head
Ten nadpis berte s velkou nadsázkou a ironií. Je to taková moje říkanka týkající se jednoho pána, co tady rozváží pizzu, a doufám, že mě kvůli němu nevystalkuje Martin, jemuž jsem ji asi před tejden celá rozjařená říkala. Znáte to. Jdete si takhle spokojeně ulicí s Bloc Party v uších a doufáte, že nepotkáte nikoho známýho, protože se vám neche přerušovat Keleho hlásek, a najednou koutkem oka po levý straně uvidíte povědomou osobu, která jde vaším směrem, tak zrychlíte, abyste se nemuseli dávat do řeči, a v tu chvíli zrychlí i ta osoba a dostihne vás a hned vás rozjuchaně zdraví ahojtebejsemdlouhonevidělconovýho a tak dále. Tak v duchu zaskřípete zuby, ne protože byste toho člověka neviděli rádi, ale protože musíte vypínat svůj mp3 přehrávač a CO JE FAKT NEJHORŠÍ, je to zrovna člověk, s kterým jste nikdy moc často nemluvili, i když ho máte na fejzbuku v přátelích, a nic o něm prakticky nevíte. A tak teda vlastně netušíte, o čem si s ním máte povídat. A máte společnou cestu domů, což je naštěstí jen pár desítek metrů, ale stejně. No a tak v tu chvíli říkáte úplně každou sračičku, která vám slina přinese na jazyk, třeba i blbou říkanku/rap song, a jste celí rozjaření z toho, že pořád máte ještě o čem mluvit, aniž by bylo trapný ticho. A pak přijdete domů, zujete si boty, sundáte kabát, vyndáte mp3 z kapsy a říkáte si: "Uf, tak tohle jsem přežila."

Ale o tom jsem vlastně vůbec NECHTĚLA psát. Jen mě napadl tenhle titulek, kterej se tak trochu hodí k tématu, o kterým CHCI psát, a říkala jsem si, že bych ho měla řádně vysvětlit historkou, která se ne úplně takhle přesně stala. (Ale docela podobně se to minulej tejden odehrálo a jistý přikrášlení mi určitě prominete.)

Abych pravdu řekla, myslela jsem si, že si dneska od blogu trochu odpočinu a místo toho si sednu do postele s čajdou a pěknou detektivkou, co jsem dostala k Vánocům, ale k sepsání článku mě vyprovokovalo prosté album fotek na FB jednoho mého ex-spolužáka pojmenované příhodně "Blbnutí v posilovně". (To už je druhej možnej stalk, dneska si docela zahrávám.) Objevila jsem v něm pouhý tři fotky, který mi ale bohatě stačily.

Hele. Teď si musíme něco ujasnit. Já opravdu OPRAVDU nepatřím k ženám, který by shledávaly něco sexy na svalnatejch týpcích. Ba co víc, odpuzujou mě. Já vím, že si plno ženskejch představuje, jak jazykem sjíždí od ďůlku mezi klíčními kostmi přes rýhu mezi prsy až na břišní pekáč (mimochodem tohle slovní spojení mi přijde hrozně směšný a zároveň iritující stejně jako třeba slova pivson, mimísek, účto nebo manža), ale já k nim nepatřím. Svaly mi vlastně přijdou asexuální.
No když se to tak vezme, všichni mají svaly. I rachitickej intoš čtoucí po večerech Balzaca (vzpomněla jsem si na ten klip od Blur) když zatne ruku, najdete mu s lupou na paži nějaký to svalstvo. To je normální. Ale takový ty vypracovaný bicáky a tricáky a prsa a břicho, z toho se mi chce pěkně lidově blejt. A opálení taky nesnesu. Čím je kluk bělejší, tím lepší.
No ale většina ženskýho osazení (nejen) týhle země na to má trochu jinej názor soudě podle lajků Kubovejch fotek a komentářů typu "kdes to nabral" (ale já si všimla už ve třeťáku, že nějak "přibral"!) a tak.

To mi připomnělo ještě jednoho mýho spolužáka, tentokrát ze základky. Honza (vy jste vážně čekali jiný jméno?) je blonďák s brejlema, kterej se mi prostě NIKDY nelíbil. A to zejména kvůli dvěma věcem - strašně dlouho nosil ty svoje blonďatý vlasy dlouhý a v culíku. Všimli jste si někdy, jak rovný vlasy v culíku vypadají na chlapech úchylně? Ale fakt. Hodně úchylně. Já to nemám ráda. No a pak za druhý - a vy už asi tušíte - Honza nějak v tý devítce začal chodit do posilovny (jo, posilka je další slovo, který nemám ráda) a nejdřív se jeho svaly začaly tvořit zcela nenápadně, že si jich všimnul jen on, protože chtěl, a pak byly čím dál větší a větší, až vyrostly do ohromnejch rozměrů, kterejch si musel všimnou každej. I slepej. A to byla poslední kapka. Kdykoliv jsem na FB objevila nějaký miniatury jeho svalnatejch fotech, klikla jsem ze zvědavosti na ně, protože mi to prostě nedalo, zčekovala obdivný komentáře holek padajících do mdlob, a pak to se zhnusením zavřela. Já proti Honzovi nic nemám, on je fajn a taky si od něj v nejbližších dnech koupím basový kombo, ale jako chlap se mi teda nelíbí ani trochu.

Vlastně jsem tímhle článkem flákla dvě mouchy jednou ranou. Popsala jsem dvě věci, který mě už dlouho trápily a o kterých jsem přemejšlela, že někdy napíšu - taková ta úleva poté, co si popovídáte s člověkem, kterýho vlastně moc neznáte, aniž by se mezi váma rozhostilo trapný ticho, a svalnatí muži. Shame on it!

Myslím, že jsem sem ještě nikdy žádný video nedávala, ale tady máte ty Blur, abyste věděli a viděli.


Vypusťte krakena z mé klece

9. ledna 2012 v 20:48 | Bliss |  Noise in my head
Že leden bude náročnej mi bylo jasný už při zapisování nadcházejících událostí do kalendáře v mobilu. Sedmýho maturák mých tří kamarádek, o týden později maturák J., pak týden pohov a ten další maturitní ples Š.
Ještě v sobotu ráno, když jsem vylejzala z postele, říkala jsem si, že si dám ten večer maximálně tři piva a budu v pohodě. Haha. Mé plány mají tendenci se neuskutečňovat.

Maturitní ples Lenky, Báry a Marušky se měl konat v R. od osmi hodin. Já tam však dorazila už trochu s předstihem; o šestou hodinu večerní jsem stepovala na zastávce a vyhlížela Lucku, svoji ex-spolužačku, s kterou jsem se domluvila, že ještě předtím skočíme na jedno. A tak jsme pár minut nato skočily.
Kolem půl osmý jsme se dostavily do místního kulturního centra, kde jsme potkaly i pár dalších našich bývalých spolužáků a spolužaček; Bára a Maruška totiž po třeťáku propadly do třídy mé kamarádky Lenky, a tak bylo samo sebou, že se jim přijdeme podívat na maturák. Hned jsme si s Luckou šly pro pivo, abychom nebyly na suchu.
Popíjela jsem ze sklenice a pozorovala okolí. Můj bývalý češtinář s veselým, skoro až čtveráckým úsměvem koketoval s jednou ze studentek obchodní akademie. Nic novýho pod Sluncem. Můj bývalý učitel IT procházel chodbou a přitom se kolébal ze strany na stranu. Vypadal pořád stejně. Nechutně. Toho večera jsem mluvila s několika ex-spolužáky a všichni se shodli na tom, že by se vrátili zpátky na střední. Já jsem se tomu jen uchechtla a řekla, že bych se nikam vracet už nechtěla. No, možná že kdybych teď byla na vejšce a právě se zmítala ve zkouškovým období, mluvila bych jinak.
Zahlédla jsem také svoji bývalou učitelku matematiky, mimochodem maminku Ondry. Měla jsem chuť ji opít a říct jí něco dojemnýho. Jako že její syn fakt na bicí válí a že si pořád ještě pamatuju, jak jsem společně s její rodinou celej prvák a druhák každý ráno jezdila do R. autem a přitom jsme poslouchali největší vypalováky Vypsaný Fixy a Smashing Pumpkins. Jo, to vám teda byly doby... Místo toho jsem však radši usrkla piva a s Luckou zamířila k parketu, abychom zhlédly začátek maturáku.

Nástup byl hezkej. Zapila jsem ho dalším pivem.

Proběhly ještě nějaký chlazený kousky a čas do půlnoci se hnal zběsilou rychlostí. Tancovala jsem s ex-spolužáky na největší úchylárny, na nějakej song od Davida mě ale nikdo na parket nedostal. Lili, jedna z maturantek, mi strčila do ruky nedopitýho panáka s podezřele vypadající čirou tekutinou. Bylo na ní vidět, že už nemohla. Přičichla jsem si k tomu a úlevně si oddechla. Bylo to jenom malibu.

Zrovna jsme si s Luckou dávaly na chodbě retko, když za námi přicupitala Maruška v sexy šatech a zeptala se nás, jestli s ní nechceme dozadu do kumbálu na panáka. No jasně že jsme chtěly. Spatřily jsme obrovský množství flašek, M. nám želbohu nalila to nejhorší, co tam bylo. Zelená. Zelenou si dávám jen když už není vyhnutí!
"Ty mě chceš zabít, Maruško!" řekla jsem a očima hypnotizovala tu zelenou srajdu.
"Zelená jde k pivu, Ájo." Hm. Aspoň něco.
Nedokázala jsem se přinutit přiložit kelímek k retům. Když jsem ale viděla, že holky už pijou, rychle jsem to do sebe obrátila.
FUJFUJFUJ.

Nějak jsem se zrovna ploužila chodbou, když mě spatřila Lili. Odtáhla mě zpátky do kumbálu a nalila mi vodku. Časy, kdy jsem tohle pila samotný a nevadilo mi to, byly už dávno pryč. Překonala jsem se ale a kopla to do sebe. Lepší než zelená. To rozhodně. Lili se zkřivil obličej a rychle to zapila Mattonkou. Pro jistotu jsem si lokla taky.

(Asi další retko.)

Jak říkám, čas do půlnočního překvapení utekl hrozně rychle. Pořád jsem jenom tancovala, pila pivo a sem tam to proložila nějakým panákem, když už jsem se dostala do spárů některýho z maturantů, kterej mě znal.
Samotný půlnočko mě zas tak neoslovilo, i když to nebylo tak špatný. Jen jsem od toho asi čekala víc. Navíc lid byl nějakej línej nebo málo nakropenej, protože když se v závěru půlnočního překvapení maturanti snažili pár lidí dostat taky na parket ku společnému juchání a hýření, nikdo se nenechal odtáhnout za ruku. To já bych šla, ale mě očividně nikdo nechtěl.

Do jedný ráno, kdy jsem měla zajištěnej odvoz zpátky do NS s Kájou a Terkou, jsme ještě trochu tancovali. Pamatuju si, že jsem si ještě před odjezdem koupila jedno pivo; to byl docela ode mě výkon. Pak už jsem jenom postávala venku na chodbě a pozorovala nějakej ruch po pravý straně. Nějakej postarší chlápek zvyšoval na kohosi hlas. Ten někdo mi byl povědomej, po chvíli jsem si uvědomila, že je to Honza od Lili. Najednou mě to začalo zajímat. Přiřítila se tam nějaká blondýna a začala ječet na toho chlapa. Vypadalo to, že se tam všichni poperou.
Hele, fakt nechápu lidi, kteří když se opijou, potřebujou si dokazovat svoji sílu nebo naopak slabost tím, že na někoho řvou a chtěj mu dát pár facek. Kde to sakra žijem?
Ale pozorovala jsem je dál a pak za mnou přišly K. a T. a společně jsme odešly po schodech dolů ke vchodu. Než jsme si vzaly kabáty, došli dolů i uječená blondýna, šedovlas a ještě pár lidí. Uječená blondýna pořád řvala. Možná byla v právu, ale už mě začínala srát. Měla jsem pocit, že tam ječí už asi půl hodiny.
Naštěstí jsme pár minut nato s holkama vypadly na čerstvej vzduch provoněnej nocí.

Seděla jsem v autě na zadním sedadle a koutkem oka pozorovala tátu K., kterej seděl za volantem. Byla jsem neuvěřitelně opilá, cejtila jsem, jak se přede mnou všechno rozmazává a tančí. Představila jsem si, jak v tomhle stavu sedím za volantem já (kdybych teda měla nějakej řidičák, haha), a úplně mi přeběhl mráz po zádech. Pokud bych teda zvládla nastartovat, jistojistě bych tak do deseti vteřin po rozjezdu nabourala do nejbližšího stromu nebo sloupu. Nechápu lidi, kteří se v opilosti odváží řídit. Kreténi.
Nicméně K. táta opilej samozřejmě nebyl, místo toho řídil vůz rychle a bezpečně. Ve vesnici nedaleko NS se mi udělalo blbě, modlila jsem se, ať se jim nepozvracím na zátylky nebo Terce do klína. Vydržela jsem to a domů došla taky v pořádku.

No a to je všechno.
Těším se na páteční maturák J., haha.

Teoretická bublina

6. ledna 2012 v 19:39 | Bliss |  Noise in my head
Miluju zvuk nových strun!
Konečně jsem se po tejdnu přinutila a vyměnila nový sexy struny za starý vyšuměliny. Pan O. se mi nedávno divil, že jsem tak ještě neučinila a uchechtl se mým obavám, že na tom něco zkazím, ale on určitě nikdy nevyměňoval struny baskytaře! Kytarový musí bejt v pohodě, ale baskytarový? Držet to v ruce je jako držet zmítajícího se hada.
Hned jsem si teda něco zahrála a málem se rozplynula při tom zvuku. Ještě teď mě trochu šimrají prsty na levý ruce, anžto jsem už asi dva tejdny nehrála, takže si lehce odvykly.

Poslední dva dny byly divný. Ve středu navečer mě uprostřed rozjímání vyrušila zpráva od Ondry, jestli prý se nechci stavit v čajovně, abychom si zahráli nějakou hru. Bylo teda skoro už půl desátý, než jsem se tam dostala, ale protože do školy nevstávám nijak brzo ráno, nevadilo mi to. No, i kdybych musela druhej den vstávat v šest, stejně bych šla.
Zasedla jsem ke stolu k bubeníkovi, kytaristovi a ještě k dvěma klukům, který jsem znala jen tak od pohledu. Vlastně mě teď napadá, že jsem se jich ani nezeptala na jméno. Who cares.
Ke středě vám můžu říct jediný - bylo to fajn. Hodně jsme se nasmáli a popili notnou dávku čaje. Že jsem pak šla někdy v jednu ráno sama domů, aniž by mě kdokoliv z kluků doprovodil, mě už ani nepřekvapilo. Nic mě však cestou nevzalo a v posteli jsem pak přemejšlela nad uplynulým večerem. Uvažovala jsem nad tím, jak to asi se mnou a s O. jednou dopadne, nic jsem však nevymyslela, a místo toho usnula.

Ve čtvrtek večer jsem byla navštívit Dejva s tím, že ho vytáhnu do čajovny, ale bylo mi řečeno, že je "někde ve městě". Zanechala jsem mu tedy vzkaz, ať se mi neprodleně ozve, a do čajovny zamířila bez něj.
Uvnitř jsem se přivítala s Janou, Honzou a taky Lenkou. Dala jsem si víno. Pár minut nato přišlo ještě pár dalších lidí, mezi nimi i můj bratr.
Vašek se mne zeptal, jestli nemám cigaretu. Odvětila jsem, že nikoliv, ale že bych si taky zakouřila. A pak jsem vytáhla menší pytlík s jednou ze svých paliček trávy, papírky a nevinně se usmála. (Měla jsem to připravený na Dejva, a on se ten večer ani neukázal!) V. sehnal od někoho tabák, ale jelikož jsme oba pili alkohol, shodli jsme se na tom, že bude lepší tu trávu nechat na jindy. A tak jsem ji zase uklidila a místo toho pozorovala Honzu, jak nám balí do jednoho z mých papírků tabák. Vašek to moc neuměl a mně se zase potily ruce, takže jsme to museli nechat na něm. Nutno podotknout, že se mu to povedlo ubalit docela dobře. Šli jsme pak s V. na to retko.
"Ježiši, fuj! Co to je za tabák?" řekla jsem sotva jsem vydechla kouř. Byl hrozně silnej. Podala jsem to Vaškovi. Vítr si pohrával s mými vlasy, rozklepaly se mi zuby.
Po chvíli: "Já si připadám jak zhulená, a to jsme tam tu trávu ani nedali."
A pak: "Eh, tohle vydá za pět cigaret. Dneska už nechci retko ani vidět!"
Ani jsme to nedokouřili. Bylo to poměrně velký a tlustý, hotový brko. Dokonce mě to nutilo držet to stejným způsobem jako joint.
Asi tak v polovině tý cigarety jsem zahlédla přicházet dvě postavy - Ondru a Óďu. A jéje, pomyslela jsem si.
Chvíli u nás stanuli. O. se na mě divně díval. "To není tráva," upozornila jsem ho. I když to tak vypadá.

Později toho večera skoro všichni odešli, zůstala jsem tam jen já, Honza, Lenka a Jana. J. a H. rozpoutali vášnivou debatu o nevěře. J. je trochu volnomyšlenkářka, H. razí zásadu "jednou mě podvede a jde". Jejich debata mě po chvíli přestala bavit, a tak jsem se se sklenkou vína přesunula dopředu ke stolu, kde seděli Óďa s Ondrou. Ti byli zabráni do něčeho na notebooku. "Já jsem si s vámi přišla popovídat," upozornila jsem je.
"Tak něco povídej," řekl Ondra.
A tak jsem něco začala povídat. Byla s nima ale ještě větší nuda, a tak jsem se zase odebrala dozadu. Jana zrovna spočívala Honzovi objetí. "Ou, asi půjdu domů." Ale samozřejmě jsem zůstala.

Ještě později toho večera jsem se s přáteli odebrala platit. Zrovna v tu chvíli byli na odchodu i Ondrové. Nějak jsme se u nich na chvíli zastavili a Jana k Ondrovi prohlásila něco jako: "Prej by to dneska nešlo, říká Andrejka."
HE?!
Honza se hned přidal.
WHAT THE FUCK?!
Honzovi přilítla na rameno pěst ode mě. Chudák O. převedl řeč na úplně něco jinýho, byl z toho celej nesvůj. Vůbec bych se nedivila, kdyby zčervenal, ale radši jsem se na něj moc nekoukala; místo toho jsem Honzu propalovala zlostnými pohledy.
Když jsme stanuli na čerstvým vzduchu, bezpečně vzdáleni od oken čajovny, vypálila jsem na vlekoucí se H. a J.: "Co to zase bylo?! Teď už mu musí bejt všechno jasný!"
"My ti chtěli pomoct."
No...tak jo.

A to je asi všechno, co se stalo toho večera. Proč jsem však na začátku tohoto článku napsala, že předchozí dva dny byly divný? Inu, oba dny jsem strávila s O., někdy trochu více, někdy méně. A v ten první den mi to mezi náma přišlo tak kouzelný, ale ten druhej jsem byla taková nějaká otrávená z toho, co řekli Honza s Janou, a taky z toho, že se už víc jak měsíc nic neděje, že jediná změna je snad taková, že mě sám od sebe zve do čajovny. Mezi své přátele. Už mi tak trochu dochází trpělivost. Někdy si taky říkám, že je lepší, když jsme jenom kamarádi. Třeba bychom si ve vztahu už tolik nerozuměli. Třeba by mě vlastně vztah vůbec nebavil.
Proč já ho vůbec chci? Myslím vztah. Co podstatnýho mi vlastně teď chybí?
Nic.

Proč můj ascendent musí bejt váhy. Z toho by se jeden posral.

Intimita lidského života

4. ledna 2012 v 20:49 | Bliss |  Noise in my head
Jak samozřejmě berou lidé svůj život! Chvíli tu žijí a už si připadají jako páni tvorstva. Páni celé planety. A přitom každé narození a každá smrt je v podstatě zázrak.

Dneska ráno jsem měla trochu času předtím, než pojedu do školy, a tak jsem si sedla k zrcadlu s tím, že si vytrhám obočí. Obrátila jsem si zrcátko na tu zvětšovací stranu a chvíli se sama sobě dívala do tváře. Vlastně se ta chvíle trochu protáhla...
Jako první mě upoutal můj nos. Já vím, že se teď asi trochu usmíváte tomu, co píšu. Říkáte si, kam tím vším vlastně směřuju. Každý je přece obeznámen s tím, jak vypadá jeho nos. I já. Ale tentokrát jsem se na něj dívala o něco pozorněji než obvykle.
Proč vlastně nos vypadá tak jak vypadá? Podlouhlá věc přirostlá k tváři s dvěma nosními dírkami, které se při každém nádechu mírně rozšiřují. A s chloupky. Napadlo vás někdy, jak je divné mít v nose chlupy? Přesto tam jsou. A nemůžeme se jich zbavit, ačkoliv vypadají trochu směšně a v dnešním světě vyholování jakéhokoliv lidského porostu skoro až násilně. A kolik tvarů nosů existuje! Můj je rovný, zakončený takzvanou bambulkou, která se zvedá lehce nahoru. Vždycky jsem ale chtěla mít nos úzký jako má jedna moje ex-spolužačka.
Po prozkoumání této části lidského těla jsem sama sobě pohlédla do očí. Mé hnědé duhovky se po nasvícení lampičky proměnily v hnědozelenou. Dívala jsem se na bělmo, lehce poseté červenými žilkami, a pomyslela si, že je poněkud zvláštní, z jaké hmoty je vytvořeno.
Pamatuji si, jak se mi v šestnácti snažila optička nasadit kontaktní čočky, které ale při každém zavření očí hned vypadly. Řekla mi, že mé oči ještě nejsou navyklé něco na sobě mít, a ať si je trénuju tím, že se prstem opatrně dotýkám bělma, než přijdu příště. Vlastně jsem ani nevěděla, že je možné dotýkat se bělma, aniž byste si přitom vypíchli oko. Ale jde to. Je zvláštní sahat na něco, co je uvězněno ve vašem důlku, a vy s tím každý den hýbáte, mrkáte a zavíráte to. Jako byste najednou pocítili zázrak života o něco důvěrněji.
Trochu jsem hýbla hlavou, takže přes moje oči přeběhl stín. Povšimla jsem si, jak se moje zornice ihned roztáhly. No já vím, na tom přeci není nic divného. Každý ví, že ve tmě jsou zornice roztažené, a na světle naopak mají tendenci se zužovat. Ale VŠIMLI jste si toho někdy? Myslím jako opravdu. Jestli jste někdy strávili pár minut hraním si na "světlo a tmu". (Přiznám se, že to docela často dělám, když přijdu zkouřená domů. Pod vlivem marihuany mě moje tělo fascinuje víc než za střízlivého stavu. Ale abych vše uvedla na pravou míru - dnešní ráno jsem zhulená nebyla. Opravdu jsem se nějakou dobu na sebe jenom dívala a přemýšlela nad těmito základními věcmi.) Já jsem se tím dneska trochu bavila. Lehce jsem pohybovala hlavou zprava doleva a nechala proužek světla hrát si s mýma očima. V šeru se moje zornice roztáhly. Nechala jsem je chvíli roztažené, vypadalo to, že si v tom libují, když tu jsem rychle uhnula hlavou, takže přes mé oči přeběhlo světlo, které donutilo zornice násilně se zmenšit. A pak zase rozšířit. A zmenšit. Takhle párkrát dokola. Fascinovalo mě to. Najednou jsem se zase dotýkala života uvnitř mě o něco důvěrněji.
Můj zájem o oči se přesunul na ústa. Lehce jsem zuby stiskla spodní ret a pak ho pustila. Vrátil se do původní "rtí" strnulosti rychle a zároveň pomalu. Schválně si tohle zkuste a určitě si toho taky povšimnete. Jak rychle a zároveň s určitou lenivostí se váš ret vrátí do původního tvaru. Vycenila jsem zuby, obnažila dásně a přejela si po nich prstem. Poté jsem na sebe vyplázla jazyk, to trochu dětinské gesto. Všimli jste si někdy, jak zvláštně vypadá jazyk zespodu? Od špičky se tam táhne taková rýha. Trochu jsem s vyplazeným jazykem zaklonila hlavu, a pohlédla tak na část patra. A pak taky trošku hlouběji do krku. Věděla jsem, že moje tělo pokračuje jícnem až do žaludku, a jak jsem se tak koukala na zadní část svých úst, najednou jsem pocítila skoro až mrazivý záchvěv svého života, který se v tu chvíli zdál o tolik opravdovější a důvěrnější.

Takhle bych mohla pokračovat dál, ale já jsem se toho rána dívala jen na svoji tvář. Přesto mě občas fascinuje, jak blízko je má duše kostem, například když prsty ruky bubnuji o desku stolu a pozoruji tak vlnění těch kůstek. Jak legrační a zároveň o to živější obraz se mi zjevuje!

Mohla bych toho ještě spousty napsat o nehtech, vlasech, chodidlech (lidská chodidla mě vlastně udivují už dlouho; připadají mi trochu monstrózní) nebo loktech. Ale to by byl článek o obrovské délce a ještě by toho nebylo dost.
Místo toho se radši odeberu do čajovny.

Mimochodem taky vám přijde divné, jak se 7 metrů střev vejde do lidského těla?

Vezměte knihu, kterou máte na stole, otevřete ji na straně 64 a přečtěte si třetí slovo v pátým řádku. Určitě si v něm najdete nějakou pointu spojenou s vaším životem

1. ledna 2012 v 12:41 | Bliss |  Noise in my head
Docela dobře si pamatuju na Silvestr minulýho roku, kterej jsem trávila u Míry. Pár sekund po půlnoci jsme stáli u balkónovejch dveří a dívali se na rozevlátej hvězdnej háv noci, protkanej jemnejma sprškama různejch barev. Nějakým způsobem mě to rozesmutnilo.
"Jsem tak trochu smutná," řekla jsem tehdy.
"Proč?" zeptal se mě Míra.
"Právě skončilo nějaký období. Bezstarostně jsme za sebe odhodili další rok, něco jsme uzavřeli. Z toho je mi smutno."
"Ale taky na druhou stranu něco pěknýho může začít," na to on a já se usmála. Měl pravdu. Ale pořád jsem se nemohla zbavit určitý nostalgie a divnýho smutku.

A tak se to se mnou táhne už minimálně čtyři roky. Na konci prosince se cejtím zvláštně smutně, místo toho, abych se bavila a opíjela jako ostatní. Teda nemyslete si, já se opíjím a bavím taky, jen s tou určitou příměsí nostalgickejch vzpomínek na uplynulej rok mýho života.

Včera jsem teda měla taky takovou zamyšlenou náladu. Do ulic jsem měla vyrazit až v devět večer, takže jsem do tý doby skládala puzzle, poslouchala Stereophonics, který už jsem neslyšela bilion let a docela mi tu noc sedli, a rozechvěle vzdychala. V těch devět jsem se měla sejít s Karolínou, Martinem, Járou a Nikem, ale místo toho jsem měla chuť jen tak s někým rozjímat, pít čaj, poslouchat Cure a objímat se. Napadlo mě pár lidí, s kterejma bych tohle chtěla prožívat, ale všichni byli dost daleko...
A tak jsem se před devátou nalíčila do veselé tváře, nahodila sako, popadla flašku červenýho a vyrazila na místo určení.
Původně jsme chtěli jít do čajovny, ale ta byla tu noc jen pro zvaný, a tak jsme zamířili ke Káje. Tam jsme popíjeli a dívali se na stupidní videa, který měly bejt vtipný, ale můj humor asi není na tak jednoduchý bázi nebo co.
Do půlnoci to ale uteklo rychle, zjistila jsem, že mám v sobě už skoro celou flašku, a vůbec nejsem opilá. To bylo trapný. Šla jsem na balkón na silvestrovský retko.
Pár minut před Novým rokem jsme zamířili zpátky na náměstí, kde se už začali srocovat lidé, aby oslavili novou éru. Když odbila půlnoc, všichni se začali objímat, olizovat se a chlastat. Bylo to tak falešný! Najednou všichni byli strašný kámoši, najednou měl každej potřebu přát každýmu, i svýmu nepříteli. Nemám ráda tyhle hromadný akce. Všude byl hroznej bordel, třináctiletý nány se válely opilý na zemi, šamponi vyběhli z diskotéky jen v trikách, protože jejich krev v žilách byla úplně rozpumpovaná, no, šla jsem se radši s Járou a Nikem projít.
Kouřila jsem retko a někdo mě zezadu tak trochu objal.
"Zahoď tu cigaretu!" ozvalo se.
Otočila jsem se a do tváře pohlédla Honzovi. Toho jsem opravdu ráda viděla. Naoko naštvaně jsem protočila oči a zahodila cigaretu do sněhu. Ani mě to moc nemrzelo, protože jsem ji stejně měla skoro už vykouřenou. Znova jsme se objali, popřáli si šťastnej rok a políbili se na líce. Zavedl mě za Janou a spol., kteří tu noc oslavovali v domě u Štěpána. Jana mě hned zvala ke Štěpánovi, že prej tam jsou VŠICHNI, a tak jsem ještě s Járou šla.

No, možná tam PŘEDTÍM byli úplně všichni, ale v tu dobu, co jsem tam přišla - někdy kolem půl jedný -, tam bylo už jen pár lidí a docela pod obraz. Třeba můj bratr.
Potkala jsem tam i J., kterej se mě hned ptal, jak to dopadlo "s tím klukem". Myslel tím Ondru.
"No, zatím se to moc nehejbe," řekla jsem popravdě.
Byla jsem docela odvážná, protože jsem ochutnala od Lenky, která taky vypadala, že už toho má dost, domácí slivovici. Slivovici totiž bytostně nesnáším. Pak po mně začal Vít z druhý strany stolu házet jednohubky. Šla jsem k němu, abych mu jednu vrazila nebo co, načež na mě vzal vidličku. Asi jsem mu ji chtěla sebrat, ale místo toho se mu podařilo mi ji zabodnout do prostředníku pravý ruky. To už ode mě schytal facku pořádnou, protože to kurva bolelo. Ještě teď mám nateklej prst.
Byla to poslední kapka, řekla jsem Járovi, kterej se neměl jak dostat do S., takže jsme byli domluvení na přespání, že půjdeme domů.
Ale spát jsme šli asi až někdy v půl čtvrtý. Asi si dovedete představit, co jsme celou dobu dělali.
Ha! A to jsem se ten večer na Facebooku shodla s Lenniem na tom, že sex bez citu je vlastně o hovně. A taky, že to bylo na hovno, ale to jsem si v tu chvíli vůbec neuvědomovala, prostě jsem to jenom dělala a bavilo mě to. Ale když jsme se pak ráno probudili a Jára se ke mně lísal a hladil mě na břichu a líbal na rameni, cejtila jsem se trapně. Navíc když máte s kamarádem sex, tak prostě NEOČEKÁVÁTE, že vás pak bude zahrnovat nějakou něhou. To se přece nedělá. Při každým políbení mý kůže jsem se jen pousmála, protože jsem nevěděla, co jinýho taky udělat. Ale ve skutečnosti jsem doufala, že už vstaneme a on pojede domů. Což jsme pak taky naštěstí udělali.

Já nevím, ale asi bych fakt měla navázat nějakej vztah, když už i kamarádskej sex, kterej mi nikdy dřív nevadil, mě teď uvádí do rozpaků.

Což mi připomnělo pátek. Skládala jsem puzzle a poslouchala nějakou hudbu a dělala si takovej pěknej večer. Byla jsem rozhodnutá, že nikam nepůjdu. Jenomže mi najednou přišla esemeska. Od Ondry. Jestli nepůjdu do čajovny. A tak jsem nedokázala odolat a po desátý vyrazila. Měli jsme se tam ještě sejít s Óďou, kterej ale nakonec tu noc nedorazil.
Není to ale nic k jásání. Nebylo to žádný rande nebo tak něco. S tím jsem ani nepočítala. Když totiž jdeme s O. do čajovny, je jasný, že si nesedneme jen tak někam sami, nýbrž k velkýmu stolu k Z. a dalším lidem. Což se stalo i v ten pátek. Navíc jsem ty ostatní lidi moc neznala, tak jsem se cejtila trochu divně. Moc jsem nemluvila a většinu času hledala nějakou záhadu na dně šálku s čajem. Nejdřív to byl jen O., kdo se se mnou snažil bavit, což bylo milý. Ale pak pár lidí odešlo a já se víc uvolnila a bavila se i s ostatními.
(Víte, někdy jsem trochu zaseklá a ve velký skupině lidí radši mlčím a poslouchám. Nijak mi to nevadí, jsem tak trochu pozorovatel, ale říkám si, jestli si ostatní třeba nemyslí něco jako "proč ta divná holka mlčí?")
Kolem jedný se Ondra zvedl s tím, že už půjde. Ulpěla jsem na něm pohledem.
Nechceš na mě počkat? vysílala jsem mu telepatický vlny.
"Tak čau!" řekla jsem nahlas. A on odešel. Vlastně jsme tam zůstali už jen já, Z. a pár lidí u vedlejšího stolu. Půlhodinu nato jsem dopila a šla domů taky.
Trapný. Ondra je fakt hezkej a milej a hodnej, ale někdy mě pěkně sere tím, jak mu nic nedochází. V tu chvíli si říkám, jestli má vůbec cenu se o něco snažit, když to vypadá, že on se k ničemu nemá.
No já vím, já vím, možná bych měla přestat naznačovat a místo toho něco fakt UDĚLAT.
Najdu odvahu.
Bude to jiný.
Maybe.