Únor 2012

Vítr apaticky pohladil větve stromu

28. února 2012 v 19:03 | Bliss |  Noise in my head
Jestli se u mě něco děje? Tak ani ne. Jen tak si proplouvám životem a občas přitom řeším otázky bytí. Zažívám takovej docela příjemnej čas.
Třeba v sobotu bylo fakt moc pěkně, úplný jaro. Vsadím se, že nejedna unavená duše v ten den zaplesala. Vzala jsem Jacquese na vodítko a pár metrů od mého domu potkala Š. a P., a tak jsme šly všechny tři na procházku. Někdy vám ke štěstí stačí dejchat čerstvej vzduch a na tváři cítit doteky slunce.

V neděli jsme měli s klukama po asi dvou měsících zkoušku. Pár dnů předtím jsem si psala s Ondrou, načež jsem mu poslala nějaký svý starý texty (a bylo divný, že zrovna JEMU jsem tak odhalila kus své citlivé dušičky). Řekl, ať je v neděli vezmu na zkoušku, což jsem tedy i učinila, a mimo jiné přinesla i svůj nejčerstvější počin, který jsem skládala asi tak dvě hodiny před onou hudební seancí. Prostě se do mý mysli drze vkradl nápad a já ho začala modelovat do podoby rýmů a metafor, do kterých jsem se zahalovala nebo možná obnažovala, já nevím. Když jsem dopsala, měla jsem ve tváři uspokojivý výraz. Byla jsem nadšená a už se těšila, až to klukům přečtu. Byla jsem si jistá, že se z toho posadí na zadek. Při již několikátém pročítání tajuplných řádek mě napadlo, že by se to všechno spíš hodilo na povídku než na píseň. (Takže z toho možná ještě udělám povídku.)
Prvních dvacet minut jsem byla ve zkušebně (je sranda tý prapodivný chatrči na Óďový zahradě, ve který se dřív sušil česnek a kdo ví co ještě, říkat zkušebna) s Ondrama kytaristama. Pak přišel náš bubeník a stačila mi fakt jen vteřina letmýho pohledu a už se mojí myslí proháněla slova jako Sakra, sakra! Proč mu to musí pokaždý tak slušet?! Ale nedala jsem na své tváři nic znát a dál si na basu přehrávala nějaký melodie.
Zjistila jsem, že se na zkouškách umím (celkem) ovládat. Většinou fakt myslím jenom na hraní; na to, jak mi to jde nebo nejde, a všechny strasti i radosti házím v tu chvíli za hlavu.
Přečetla jsem klukům svůj nejnovější text, Óďa mi řekl, že to spíš zní jak nějaká povídka (haha), a nakonec jsme texty nechali textama a začali pracovat na nějakým novým songu. Takže vlastně vůbec nevím, jak se mým spoluhráčům ta píseň líbila...! Hm.
Když jsme ukončili zkoušku a počali si balit své kytary, O. - stojící už u dveří, protože sbalit paličky není kdovíjaká námaha - se mě zeptal, jestli už jdu taky. Ale protože mě přitom neoslovil, nějak jsem si automaticky myslela, že se ptá našeho kytaristy. Dívala jsem se teda na kytaristu a bylo mi divný, že nic neříká, naopak se zadíval na O., pak na mě, pak několikrát podivně zdvihnul obočí a přitom se podíval opět na Ondru a pak zase na mě. Zamračila jsem se, což mělo vyjádřit moji zmatenost ohledně tohoto prapodivně zavádějícího gesta. Pak jsem se otočila na bubeníka, který se celou dobu díval na mě, takže mi tak nějak začalo docházet, že ta otázka byla položena mně, a vyžbleptla něco ve smyslu: "Éé, už...huh, jdu." No tak jsme teda my dva vyrazili.
Cestou k domu O. (což bylo asi jenom nějakejch sto metrů) jsme se tak nějak neurčitě domluvili, že bychom mohli večer do čajovny, ale nakonec jsem tu noc nešla, protože mi napsal až někdy před půlnocí a taky z té esemesky vyplývalo, že nejde sám, a mně už se nikam moc nechtělo a navíc jsem si kreslila a nacházela se díky tomu v takovým docela dobrým deliriu.
Takže taková byla moje neděle.

V pondělí mi ujel autobus, a tak jsem místo na Hradčanskou jela o pár desítek minut později na Zličín. Na druhý zastávce v našem městě nastoupil - světe div se - Ondra kytarista. Zrovna jsem si otevírala knihu, když jsem ho zahlídla vcházet do autobusu, normálně jsem celá rozladěná, když si chci číst nebo poslouchat hudbu a někdo si ke mně sedne, ale v ten moment jsem naopak vyhledala oční kontakt, odsunula tašku a kabát a poklepala rukou na sedadlo vedle mě, kam O. milerád usedl. A tak jsme celou cestu mluvili, převážně o škole a hudbě. Ondru mám fakt ráda, mám pocit, že mu můžu říct cokoliv, a člověk si s ním vždycky dobře popovídá. To dopoledne, cestou do Prahy, jsem najednou měla chuť mu povědět úplně VŠECHNO, odhalit mu všechny svý city a dozvědět se, co on na to říká, popřípadě si od něj třeba i nějak nechat poradit, ale nakonec jsem - co se týče oblasti milostné - byla úplně zticha.
Když jsme přijížděli na Zličín, jedna postarší paní, sedící se svojí pravděpodobně stejně starou kamarádkou na sedadle ob uličku vedle nás, vstala a počala si oblíkat kabát. Přitom se rukou opřela o Ondrovo stehno, pak se vyděšeně otočila a začala se mu omlouvat. "Promiňte, já myslela, že jste sedadlo." Vyprskla jsem smíchy. "To nic, to je v pořádku," na to Ondra.
"No jo, ty aby sis taky nešáhla na chlapa," poznamenala s úsměvem její kamarádka.
"Aby se slečna nezlobila...," řekla ještě jedna z nich, poukazujíc tak na možný vztah mezi mnou a Ondrou. To už jsem byla mrtvá smíchy, fakt. Vystoupila jsem z autobusu a ještě pořád nemohla popadnout dech.
Na Zličíně jsem se rozloučila s Ondrou, který mířil do Plzně, a zalezla do metra.

A dneska jsem zažila duševní orgasmus. Cestou z Prahy jsem si v autobuse nejdřív chvíli četla a pak, protože už mě bolela záda a taky mě moc nebavila povídka, kterou se mé oči probíraly, jsem to riskla a vytáhla si mp3, i když jsem věděla, že hudbu díky rozbitým sluchátkám uslyším jen mono. Nějak se mi ale povedlo najít polohu, kde jsem slyšela hudbu stereo, a tak jsem po celou dobu cesty zůstala křečovitě sedět; bála jsem se udělat jediný pohyb, aby mi hudba z levého ucha nevypadla. Pustila jsem si Placebo a sledovala krajinu za okny. Silnice, lesknoucí se deštěm, oprýskané budovy, unavené výrazy chodců životem, samotná Praha, to vše na mě působilo lehce depresivním ale krásným způsobem. Pokud vůbec může bejt deprese krásná. Ale jestli se vám taky někdy stalo, že jste poslouchali něco, co do atmosféry kolem vás, atmosféry, která nebyla úplně nejveselejší, a přesto nějakým podivným způsobem pro vás působivá, zapadalo, jistě mi rozumíte.

Včera jsem si nakreslila obrázek, kterej si v nejbližších dnech pověsím na stěnu. Nějak mě to zase začalo bavit, kreslit si. Navíc jsem na internetu našla takový dobrý surrealistický dílka, při jejichž pohledu na ně mám pocit, jako by moje duše byla unášena tisíce světelných let daleko. Do lepšího světa.

Sometimes it´s faded

23. února 2012 v 22:04 | Bliss |  Noise in my head
"Always stays the same, nothing ever changes,
English summer rain seems to last for ages."

Teď navečer mám takovou nějakou zvláštní, zamyšlenou náladu.
(A ještě mi do toho začal hrát song Sleeping With Ghosts, jak trefné.)
Možná ji vyvolala kniha, kterou právě čtu. Našla jsem ji v pátek - nebo přesněji v sobotu ráno - v čajovně. Jen jsem ji zběžně prolistovala; byly v ní povídky. Ty povídky psalo asi sedm studentů - ať už bývalých nebo ještě současných - místního gymnázia. Mezi nimi i Kája. Matně jsem si rozpomněla, že o nějakém almanachu, který jim pomáhala jejich češtinářka vydat, kdysi mluvila. Zeptala jsem se Z., jestli si můžu tu knihu vzít. Když se nad tím tak zamyslím, mám pocit, že mi vlastně ani neodpověděl. Možná mě neslyšel. Možná jsem tu knihu někomu vzala, haha. Vtipný je, že jak jsem se pak po letmým spánku onoho sobotního odpoledne probudila, šla jsem do obýváku a na stole uviděla ležet úplně totožnou knihu, v jejímž pravém horním rohu bylo na malém papírku napsáno nějaké číslo. Došlo mi, že ji musel brácha vyhrát v tombole na plese. A tak máme doma dva almanachy studentů místního gymnázia, to se ale máme, co?

A protože mi už nějakej ten den zlobí sluchátka, takže veškerou hudbu z mp3 slyším mono a ne stereo, a protože mě nebaví poslouchat hudbu jen na jedno ucho (ale někdy je to lepší než nic), vzala jsem si dneska ráno s sebou do autobusu tu knihu. Hned první povídka psaná jedním klukem, co je teď ve čtvrťáku, mě odzbrojila. Napsaný to bylo působivě, ale ten příběh! O holčičce, která se dostane do Osvětimi, a když se konečně po několika letech dostane na svobodu, má pryč obě nohy (když to řeknu ve zkratce); bylo to tak depresivní! Ale úplně mě to pohltilo, nějak jsem si nedokázala představit, že za pár minut vystoupím na Hradčanský a pojedu na Můstek a pár desítek minut nato zahájím vyučování.

Ale o tom jsem vlastně původně ani psát nechtěla. Já jen... Nějak jsem měla chuť naspat, vlastně jsem spíš měla chuť ztvárnit nějakou povídku, jen se mi nedostávalo inspirace. A stále nedostává. Mám pocit, že už všechno bylo napsáno. Mám pocit, jako by se o mě pokoušel nějakej syndrom vyhoření. Jako bych už nikdy neměla dostat nápad na námět nějaký povídky. A přitom teď! tenhle večer! mám takovou tu správnou náladu ku psaní, kterou jsem vždycky mívala. Poslouchám Placebo a lehce mne jímá nostalgie. A místo abych sepsala nějakej dojímavej, melancholií protkanej příběh, píšu tyhle sračičky, který nejsou vlastně nikterak zajímavý, sem na blog.
Chtěla jsem být spisovatelkou, chtěla jsem být novinářkou. Dost možná nikdy nebudu ani jedno z noho. Dost možná ani nikdy nevydám knihu. Nakonec skončím jako učitelka češtiny nebo něco takovýho. Každý den otevírám oči víc a víc, procitám. Co když mě společnost přinutila probudit se?
Nebo jsem našla něco důležitějšího než psaní?

Mám chuť vyběhnout do noci. Chytnout někoho za ruku a dívat se s ním na hvězdy, dokud nevyblednou s ranním rozbřeskem. A pak se dívat na modrou oblohu protkanou bílými oblaky, které každou chvíli mění svůj tvar a každou chvíli nám připomínají něco jiného.
Nebo si zapálit cigaretu a vrátit se do minulosti. Usednout na lavičku vedle ducha vzpomínek. Rukou mu pročísnout vlasy a zasmát se nevinným smíchem.

Bože, každej člověk by měl aspoň jednou za život udělat něco fakt bláznivýho.

(Něco ve mně potřebuje utišit.)

Something good can work

19. února 2012 v 15:00 | Bliss |  Noise in my head
Další víkend je u konce. Každou neděli jen nevěřícně pokývu hlavou nad tím, jak rychle mi čas utíká mezi prsty.
Ale co vlastně tenhle víkend dal (a vzal)?

V pátek navečer za mnou přišly Kája s Lenkou; jedna z nich hrdě držíce čirou tekutinu příjemně hřející v žaludku, druhá kaktusový džus.
"Super," uvítala jsem je, "ale měly jste dorazit před hodinou. Teď máme asi jenom půl hodiny na to, abysme to do sebe naklopily." Pohledem jsem zabloudila na minutovou ručičku kuchyňských hodin, která se každých šedesát vteřin blížila k našemu cíli.
V sedm měl začínat maturák, ale my ještě v tuhle dobu prodlévaly u nás doma. "Ježišmarjá, my ten nástup nestihneme!" zvolala jsem a přiložila sklenici se zelenavým drijákem k ústům Karolíny. Ta se jen ušklíbla a rozpřáhla dlaně směrem ke mně. Vypila jsem tedy za ní zbytek moku a už už jsme uháněly k místnímu kulturnímu centru, který se naštěstí nachází jen pár desítek metrů od mého domova. Stihly jsme ho - jen tak tak!

Tak musím říct, že jsem po tom rozehřátí u nás doma byla příjemně opilá. Ale neměla jsem zrovna náladu pít na tu vodku pivo nebo víno, tudíž jsem si řekla, že si chvíli odpočinu. Sledovala jsem nástup a pak se procházela chodbou před sálem a zastavovala se u známých lidí, abych s nimi prohodila pár vět. Lenku jsem občas potkávala, Kája se mi ztratila z očí asi na dvě hodiny! Když jsem ji pak našla - rozjařeně ke mně přicupitala z nejvzdálenějšího koutu chodby - opile mi něco švitořila do ucha. Nechala jsem ji bejt a šla pozdravit Adama s Kubou.
"Dáš si s náma trávu?" zeptal se mě Adam.
Pořád ještě jsem v sobě cejtila tu vodku. "Asi by to nebyl úplně nejlepší nápad. Ale půjdu s váma."
A tak jsme zamířili dozadu do nějakýho kumbálu. Nebyla to tráva, byl to hašiš; nějaká holka měla ty výpary ve sklenici od piva, jež byla přikrytá táckem. Adam do ní ponořil nos.
"Tak na tohle nemám," řka Kuba, otočiv se k nim zády.
"Ani já ne," přitakala jsem mu, a tak jsme odešli na parket. Tančili jsme.
Pár minut nato nás odchytil Adam. "Přišel k nám sekuriťák," začal vyprávět, "a řek nám: ´Vy tady hulíte trávu?!´a já jsem mu řek: ´Ne, my tady hulíme hašiš, ha ha ha ha.´"
"No jo, to se ti povedlo," pověděla jsem.
"Pak nás odtamtud vyhodil."
"Ani se moc nedivím." Zakroutila jsem hlavou a odešla k někomu jinýmu.
O. na maturáku nebyl. Naštěstí jsem to věděla už pár dnů předtím (strašně moc se tam těšil, ale měl koncert s druhou kapelou), a tak jsem si ušetřila nějaký hysterický, opilecký esemesky typu "kde jsi? strašně moc tě potřebuju" a tak.
Maturák se vydařil, ale nějak po půlnoci jsem se začala nudit, a tak jsem si myslela, že odejdu domů.
"Zajdem ještě do čajovny, nikam nechoď!" zarazila mě ale Lenka. Pochybovala jsem, že budou mít ještě po půlnoci otevřeno. Pokrčila jsem však rameny a zůstala. Nakonec jsme se do čajovny dostaly až ve dvě ráno; otevřeno kupodivu bylo.
Přišli za náma ještě B. s D., a tak jsme byli čtyři. Vlastně pět, protože pan C., unaven temnou nocí, předal klíčky od čajovny Z., a ten si k nám přisedl. "Nikdo tu není, kdo si dá tousty zadarmo?" řekl a odešel do vedlejší místnosti připravovat vodnici.
V půl pátý - asi po třetí vodnici - jsem řekla: "Já už jdu! Musím se vyspat na zejtra."
"Ale jen tady zůstaň, stejně je zamčeno," upozornil mě Z., a tak jsem byla přinucena neopustit své místo.
Vydrželi jsme to tam skoro do sedmi. Po sedmý jsem konečně zalehla do své postele a spala až do jedný odpoledne. To je můj rekord!

Protože jsem za celej večer měla jen tu vodku s džusem, bylo mi v sobotu dobře. Dokonce jsem byla i vyspalá, tudíž připravená na večer. V šest jsem na zastávce vyzvedla Ondru (kamaráda našeho kytaristy, s kterým jsem se seznámila asi před čtvrt rokem); byli jsme domluveni, že my dva a náš kytarista půjdeme do čajovny. A protože neměl u koho spát, nabídla jsem mu postel u mě v pokoji.
"Možná přijde i Ondra," řekl mi Ondra. Myslel tím našeho bubeníka. Zaskřípala jsem zuby. Samozřejmě že bych ho strašně ráda viděla, ale nechtěla jsem, aby pak on spatřil, jak jde O. přenocovat ke mně domů. Celou dobu v čajovně jsem se teda pak modlila, aby nepřišel; naštěstí fakt nedorazil.
V čajovně bylo příjemně. Po sedmý mezi nás zavítala i Lenka, a tak jsme byli opět ve čtyřech. Bavili jsme se, smáli se, hráli Evropu, co vám budu povídat, byl to zkrátka moc milej večer. Po jedný jsme to zabalili a ještě nějakou chvíli se procházeli nočním vzduchem. Mírně pršelo. Nějak se mi ještě nechtělo domů, vlastně jsem se trochu bála toho, až s Ondrou budeme sami. Nevěděla jsem, co od tý noci vlastně očekávat. Ale protože se Lence a Ondrovi kytaristovi už chtělo spát, rozloučili jsme se. Naše kroky zněly tichou ulicí.
Tak Ondra je hezkej kluk, o tom žádná. A taky moc milej. A i když jsem zamilovaná do někoho jinýho, neznamená to, že mezitím nemůžu prožít vášnivou noc s někým jiným. To všechno se mi prohánělo hlavou a přitom jsem seděla na posteli a nervózně se drbala na hlavě. Nějakou chvíli jsme si povídali a pak jsem zavedla Ondru do koupelny. Když přišel, zamířila jsem tam já. Čistila jsem si zuby a přitom pořád nevěděla, co od toho očekávat. Říkala jsem si, jestli se třeba na mě nevrhne, až přijdu zpátky do pokoje. Možný bylo všechno.
Už ležel v posteli, když jsem dorazila zpět mezi mé čtyři důvěrně známé stěny.
"Ták...já zhasnu, jo?" zeptala jsem se ho a po jeho rozvážném přikývnutí se rozlila tma.
"Ježiš, ty máš na stropě hvězdy, to je úžasný!" rozplýval se.
"Haha, každej, kdo tu tráví noc, obdivuje moje hvězdy."
"Víš, že když spíš někde prvně a zdá se ti něco, tak se ti to vyplní?"
"To už jsem slyšel. No, když jsem spal poprvý u Ondry, tak se mi zdálo, že jsem umřel."
Uchechtla jsem se. "No, každýho to jednou čeká."
Tak jsme spolu ještě několik minut rozmlouvali; dostali jsme se až k mimozemšťanům a dalším záhadám. Pak se rozhostilo ticho a já usnula.

Nic se tedy nestalo a mě to vůbec nemrzelo. Naopak - byla jsem nadšená. Vždycky když totiž v mém pokoji spí nějakej kluk, nakonec to dopadne tak, že skončíme v jedný posteli. Jedinej kluk, kterej u mě spal v naprostý počestnosti, byl vždycky Dejv. A teď i Ondra. Přišlo mi to takový hezký a mnohem lepší, než kdyby jsme se spolu vyspali (i když to by mi taky nevadilo, hehe).

Takhle to teda je.
A já už musím něco vyřešit.
Co nejdřív!
Nebo z toho zešílím.
(Tím nemyslím přihlášky na vejšku, i když to je další bod programu mýho života.)

Power to the people

12. února 2012 v 15:28 | Bliss |  Noise in my head
Ty bláho, myslela jsem si, jakej poklidnej víkend zažiju, ale to bych to nesměla bejt já, abych se zase nepřimotala k něčemu neobvyklýmu.

Byla jsem domluvená s Jonášem, že spolu půjdeme v pátek odpoledne do čajovny, nicméně mi nebylo moc dobře, a tak jsem to celý odpískala. Večer mi bylo ale už o dost lépe, ba dokonce jsem měla roupy někam vyrazit. V tu chvíli mi na FB napsala Markéta, moje bejvalá spolužačka ze střední, co jako dělám v pátek večer doma. Chytila jsem teda příležitost za pačesy, a i když bylo už devět nebo kolik, navrhla jsem jí, jestli za mnou nechce z T. přijet, že by tu mohla u mě i spát.
Tak přijela.

Seděly jsme v čajovně, popíjely čaj a hrály Česko. Nutno podotknout, že jsem v kategorii "sport" opět bodovala! Ne že bych sledovala motocyklový závody, ale měla jsem nějakýho neurčitýho tušáka, že Zlatá přilba se koná v Pardubicích, a taky že jo! No a kolik děr se potřebuje při hře karambol? S tím na mě jako nechoďte, samozřejmě že žádná. (Tak jo, asi bych to nevěděla, kdybych ho jednou v létě nehrála s Honzou a Janou.) Ale to jsem teď odbočila k úplně jinejm věcem...
Když jsme s M. dohrály, prostě jsme si jenom tak povídaly. Teda spíš M. Už jsem si zvykla, že často mluví rychle a někdy i nesrozumitelně, tentokráte se jí ale pusa vůbec nezastavila. Povídala cosi o svý kamarádce Erice, která fetuje, a o dalších lidech z jejího feťáckýho okolí. Bylo to úplný vymejvání mozku a navíc to zrovna nebylo téma, o kterým byste si rádi promluvili při čaji. Mezi náma díky tomu zavládla taková pochmurná nálada...
Najednou se mi Markéta přiznala, že než jela za mnou, měla čáru. Překvapeně jsem zamrkala a řekla jí, že bych to na ní nepoznala. Zadívala jsem se jí teda pozorně do očí a zjistila, že má fakt rozšířený zorničky. A taky to, jak pořád bez přestávky mluvila! Že mi to nedošlo hned.
No tak já se každej den nesetkávám s feťákama, ale přesto jsem zůstala docela v klidu, protože už jednou ve čtvrťáku se mi M. přiznala, že o víkendu šňupala. Soudě podle všeho to asi dělala častěji...
Ale pak mi taky říkala, že to s ní není tak hrozný, protože je přes tejden na škole v Boleslavi, kde je úplně čistá, až pak o víkendu si OBČAS dá s Erikou, a navíc vidí, jaký následky do zanechalo na E., a že takhle nechce dopadnout a má velkou motivaci dokončit školu a kdesi cosi blá blá blá... Nechala jsem ji bejt a nijak jsem jí do duše nepromlouvala.
Kolem druhý jsme se zvedly a zamířily ke mně domů.
"Budem si kreslit!" navrhla M. Šoupla jsem jí do ruky tužku a blok a sama si vytáhla z pouzdra baskytaru. "Ty budeš kreslit a já budu přitom hrát, jo?"
Jenomže M., ačkoliv v sobě má nějakýho uměleckýho ducha, to tak nešlo; najednou vzhlédla od papíru, zadívala se na mě a řekla: "Nebude ti vadit, když...si dám čáru?"
Tak u mě v pokoji se děje divnejch věcí dost, přesto tam ještě nikdy nikdo nešňupal. Řekla jsem si, že ale na tom není nic tak hroznýho, ať si to klidně dá, když jí to pomůže, a souhlasila.
"Nebo si to klidně můžu dát vedle, aby ses na to nemusela koukat," dodala ještě. Ale já jsem byla upřímně trochu zvědavá, jak celej ten proces braní perníku bude vypadat, že jsem jí pověděla, že mi to fakt nevadí a ať si to klidně dá přede mnou na stole. Dál jsem si vybrnkávala nějaký melodie a přitom se na ni poočku dívala. Teprve pak se mi v mysli vybavily všechny ty titulky na internetu typu "Mladík pod vlivem drog pořezal svoji družku" a trochu ve mně hrklo. Jasně že M. mi nikdy nic v životě neudělala, ale když jste zfetovaný, můžete udělat prakticky cokoliv.
Dívala jsem se, jak si srolovanou jízdenku položila na okraj čáry a najednou - bylo to strašný rychlý - to bylo celý v ní. Několikrát potáhla, úplně jí zrudnul nos. V očích se jí objevily slzy. Pak se posadila na křeslo a započal další proces vymejvání mozku. Pořád se to točilo kolem Eriky a jejich pochybných kamarádů; už mě to sralo. Dál jsem hrála na basu, tu noc jsem si (konečně) zapsala pár celkem dobrejch linek, který mě napadaly. Moc jsem ji popravdě neposlouchala, ono ani někdy dost dobře nešlo sledovat její myšlenkový pochody. Nemusela jsem toho ani moc říkat, Markéta si vystačila sama. Zpozorněla jsem ale, když začala říkat, že by chtěla přestat, jasně že jo, ale nejde to, protože se o víkendu vždycky setká s tou Erikou a spolu si čáru dají.
"Já nevím Markét, ale možná bys měla využít toho, že studuješ v tý Boleslavi, nějakej čas vůbec nejezdit na víkendy domů do T. a dostat se z toho."
"Ale co pak z toho života budu mít?" odvětila mi. "S nikým z intru se nebavím, to mám celý dny sedět na pokoji a učit se? Jsem mladá, chci si UŽÍVAT!"
To byl docela dobrej argument, to jsem sama musela uznat. Snažila jsem se jí pak ještě nějak promlouvat do duše, ale bylo to ztracený. Nedala si říct. "Ájo, já nechci, abys to řešila. Nemusíš mít vůbec starost."
Ale protože už mám ve svý povaze (a znamení), že všem chci pomoct, nešlo mi to tak úplně z hlavy. Bylo mi jí líto, i když si za to mohla sama.
Někdy v šest jsem šla konečně do postele (kupodivu se mi celou noc nechtělo spát) a nechala Markétu sedět u počítače a hrát si karty. Když jsem se kolem osmý probudila, pořád ještě je hrála. Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli zavřela oči.
V půl desátý si pro ni přijel její kamarád, takže když jsem pak za ní zavírala dveře, docela jsem si oddychla, že už ji mám z krku. Vrátila jsem se do pokoje a tu pochmurnou atmosféru vyvolanou Markétiným životem jsem ještě pořád nasávala. Celý to bylo jak z nějakýho blbýho filmu. Holka, co se nechá strhnout kamarádkou, a začne s ní fetovat taky. Nemůže přestat, protože jí tak připadá život lepší. V tu chvíli mi došlo, jak jsou mý problémy malicherný. Tu noc jako by mi M. otevřela dveře do úplně jinýho světa. Světa, o kterým moc lidí neví a radši o něm ani nechce přemejšlet. Byla jsem celkem ráda, když jsem ty dveře toho rána zavřela.

Včera jsem ale zažila úplně jinej večer, milionkrát lepší. Opět jsem ho trávila v čajovně, tentokrát však s Lenkou. Nemohla jsem si pomoct a o zážitku minulýho dne jsem jí barvitě vyprávěla. Shodly jsme se na tom, že někdy je život kurva těžkej a že některým lidem prostě není pomoci. Tak jsme si radši zahrály Evropu.
"Já pro ni skočím!" navrhla jsem a odcupitala do druhý místnosti, kde byly uložený stolní hry. Vrátila jsem se s poblázněným úsměvem na tváři. "Ježiši, ježiši! Ondra je tady." Úplně jsem z toho byla celá hotová. Přemejšlela jsem, jak dlouho tam asi je a jestli neslyšel něco z těch řečí, který jsme o něm nějakou dobu vedly. Jsem paranoidní.
"Každym dnem je to se mnou horší a horší," svěřila jsem se L. "Jsem fakt strašně zamilovaná."
"Sedmnáctýho, o maturák áčka, to už musíš rozlousknout!" na to Lenka a upozornila tak na možnost, že tam O. bude taky.
"Jo, to jsem si před pár tejdny, než byl maturák béčka, říkala taky, a nakonec se nestalo vůbec NIC!"
Nějak po půlnoci O. odešel, a ještě za mnou nezapomněl zajít a rozloučit se. To bylo milý. Mimochodem dneska jsem se dívala na FB a čekala mě tam od něj zpráva, kterou mi ale posílal v době, co už jsem byla s Lenkou v čajovně, jestli nechci na čaj. Jen jsem se nad tím pousmála a odepsala mu, že příště se už musíme určitě sejít!
Pár desítek minut po tý půlnoci přišla do čajovny parta čtyř kluků a zabrala místo kousek ode mě a Lenky. Růžovej pásek na ruce jednoho z nich upozorňoval, že byl na místní diskotéce. Posměšně jsem si odfrkla. Chvíli se mezi sebou bavili a pak nás zvali, ať si k nim přisednem, že mají vodnici. Odvětily jsme, že jsme jednu už měly a nehly se z místa. Ještě to na nás různě zkoušeli, dokonce se nás zeptali, jestli si s nima někam nepůjdem sednout, ptali se nás na čísla na telefon, zvali nás na brko (který ale očividně neměli, protože se nás později optali, jestli nemáme skéro), tázali se nás, jestli jsme někdy zkoušely hulit (Ty jsi fakt idiot, pomyslela jsem si v ten moment), no nějakou dobu jsme z nich s Lenkou měly pěknou švandu, jenomže pak už mi došla trpělivost a řekla jim: "Co si o sobě sakra vůbec myslíte?!" A pak jsme odešly z čajovny a vydaly se na kutě, protože to jsem po skoro probdělý noci potřebovala už jako sůl.

A nějak se mi nechce zejtra do školy, i když je to jenom angličtina.

Pár žbleptů o mně

10. února 2012 v 12:37 | Bliss |  Noise in my head
Tak možná to znáte. Máte chuť něco napsat, ale ve vašem životě se neděje nic zrovna dvakrát převratnýho, a tak si řeknete, že byste možná mohli udělat takovej bonusovej článek a sepsat pár věcí, který by o vás nikdo neřek nebo možná by si to jenom pomyslel, ale bál by se to říct nahlas.

Nemám ráda lidi, co se do všeho serou. Určitě se vám už ta situace někdy stala. Sedíte si takhle v hospodě a jste obklopeni tlachajícími lidmi. Pomalu usrkáváte třetí pivo a moc nemluvíte, protože zrovna ten večer spíš radši jen tak pozorujete všechny kolem sebe a necháváte se unášet tou příjemnou atmosférou. A najednou se k vám nakloní Marek, co se vám v devátý třídě líbil, dloubne vás neurvale loktem mezi žebra, až málem spadnete z lavice, a na celou knajpu zařve: "Co jééé?! Bav se taky s náma!" A na tyhle věty já jsem fakt alergická. Copak nikdo nemůže pochopit, že se bavím, i když se zrovna s nikým v tu chvíli nebavím?
Tuhle jsem třeba koukala na Prostřeno (tak hele! Já se na to nedívám, ale vytírala jsem předtím podlahu v celým domě, až jsem nakonec skončila v obývacím pokoji s mamkou a MUSELA tam zůstat, než uschne podlaha na chodbě, v kuchyni a hlavně v mým pokoji) a byla tam taková jedna minda kolem čtyřicítky a dvě vyzobaný slunečnice kolem padesátky a jeden chlápek a jedna chuděra kočička kolem dvacítky, co by si asi představovala večer ve společnosti svých vrstevníků než s lidmi dvakrát staršími, než je ona. A už na začátku ta slečinka říkala, že dneska nemá moc chuť jíst, a ke vší smůle jí tam přinesli asi čtyři chody (nechápu, proč toho dělaj tolik, mně by stačila ta palačinka se špenátem, i když to jen tak teoreticky, protože já špenát nejím, a už bych byla najedená), no a ona se s druhým nebo třetím chodem tak trochu prala a ukrajovala si takový malý ždibečky a do pusy si je strkala jenom v případě, že na ni najela kamera, a vždycky se přitom tvářila jako by jí trhali nehty na nohou, no a v tu chvíli do ní dloubla ta čtyřicítka a řekla jí: "No tak, neboj se toho jídla!" nebo něco v tom smyslu. A jak jsem se na tu ženu podívala - vlasy svázané do pevného ohonu, brýle za nimiž se ukrývaly pichlavé oči, zelená halenka -, říkala jsem si: TY budeš určitě ta, co se do všeho sere.

Často si stříhám nehty. Já prostě nemám ráda dlouhý nehty. Na sobě ani na nikom jinym. A chápu, že si některý holky nechávaj dělat gelový a další serepatičky, oukej, často jim to tak sluší, a když s tím dokážou psát na klávesnici, otevírat dveře u auta a zavazovat si boty, tak proč ne. Já bych si gelový nehty nikdá udělat nenechala, ale to je zase jiná.
Měla jsem v prváku jednu spolužačku, kterou jsem nikdy moc neměla ráda, protože mě odpuzovaly její divný rty a taky podivně smrděla a měla zvyk za každym o přestávku přijít a začít se s ním bavit o koních, který ona zbožňovala. A jako sorry, ale každou přestávku nemusím slyšet o andalusákách, valachách a tak podobně. No a takhle holka měla taky pěkně dlouhý nehty. Ty mě taky odpuzovaly.
Ale dlouhý nehty mě štvou hlavně u kluků. Vždycky se nenápadně dívám svým budoucím manželům na prsty, a když je má někdo přerostlý nebo nedejbože špinavý, tak má u mě útrum!
Zajímalo by mě, jestli ta holka má pořád ještě mejl andalusanka zavináč seznam tečka cé zet. Já jenom že když studujete na vysoký, tak se asi s takovým mejlem zrovna dvakrát nechlubíte. Nebo snad jo?

Sport. Tak kdyby si tenhle odstaveček přečetl někdo z mejch bejvalejch spolužáků ze střední, asi by se trochu podivil. Podle nich jsem byla lemra líná a neschopná, kterou si, když se vybíralo do družstev, kapitáni vždycky brali jako poslední, protože už nikdo jinej zkrátka nezbejval. A já za to nemůžu, že jsme skoro celou střední hráli volejbal, kterej mě teda vždycky silně nebavil. Já celkově vůbec nemám ráda kolektivní sporty. Ještě tak snesu basketbal, ale ten jsme hráli tak jednou do roka, protože všichni byli nějaký vyšinutý z toho volejbalu a každou přestávku před tělocvikem oblehli našeho tělocvikáře: "Pančiteli, pančiteli, bude dneska ten volejbal?" a moje slabý, nesmělý pípnutí: "A co třeba takhle basketbal?" se ztratilo v tý vřavě. Ale co mě fakt ba, je běhání nebo skákání do dálky nebo do vejšky. Vlastně celkově atletika, i když třeba na takový vrhání koulí nemám pražádnou sílu. Ale pořád mě vrhání koulí bavilo daleko víc než posranej volejbal. No ale asi největší šok pro mý spolužáky by bylo, kdyby zjistili, že se děsně ráda koukám v televizi na olympiády, ať už letní nebo zimní, na všechny možný mistrovství v atletice, na tenis, na biatlon, na kanoistiku, na cyklokros a kdo ví co ještě. Zvlášť o ty olympiády mě od televize nedostanete ani pohrabáčem. O tomhle mým pasivním sportovním nadšení moc lidí ale neví, takže je pak švanda, když s někým v čajovně hraju Evropu a dostanu se na modrý políčko označující kategorii Sport, přičemž se už úplně klepu na tu otázku. Jako jo, dost často jsou tam takový špeky typu "Kdo byl trenérem Realu Madrid v roce 1952?" a to by snad nevěděl ani takovej Maradona, ale občas se mi poštěstí, že někdo přečte otázku "Co musí udělat kanoista u červené branky?" a všichni se pochechtávaj jako že tohle přece nemůžu vědět a hráč po mně si už bere kostku a nervózně si s ní pohazuje a já je ještě chvíli napínám a pak řeknu: "To je přece jasný. Dostane se pod ni a projede jí proti proudu!" V tu ránu všem zmrzne úsměv na rtech a jsem to JÁ kdo se směje napůl vítězoslavným napůl hrůzostrašným smíchem. A všichni se mě pak vyděšeně ptají, JAKTO že to vím. Ale když takhle sledujete nějakej ten sport, do hlavy se vám nějaký pravidla nebo i slavnější jména vryjou.
Tuhle se mě třeba Ondra zeptal, jakto že vím, že se nejvyšší fotbalová liga v Německu nazývá Bundesliga, ale jsou zase věci, který byste měli vědět, i když zrovna nemáte mámu, co je maniak do fotbalu. Slovo Bundesliga už přece musel slyšet každej, nemám pravdu?

Mám nějakou fobii ze zámků nebo co. Ono vůbec stačí, když mě někdo postaví před dveře, a užije si se mnou kopec švandy. Kolikrát se mi třeba stalo, že jsem šla do knihovny u nás ve městě, a i když je na dveřích nápis TAM, já stejně vždycky zatlačím SEM. Ale tohle je ještě celkem maličkost a většinou se na vás nikdo divně nekouká, když zatlačíte na druhou stranu. Co jsem si ale srandy (to myslím ironicky) a trapných a horkých chvilek užila na střední!
Tak zvykla jsem si, že naše obchodka byla trochu jiná. Největší podpásovkou se asi staly kabinety učitelů. Žádnej kabinet neměl normální kliku na dveřích, ke kterejm byste prostě jenom přišli, slušně zaťukali, otevřeli a vysypali, co vlastně chcete. Ne, ty kabinety měly takovou tu kouli a v každym zámku se houpaly klíče (a když tam zrovna klíče nebyly, znamenalo to, že uvnitř žádnej učitel není, tudíž ani nemá cenu tam vcházet). To znamenalo, že vy jste museli přijít, zaťukat, odemknout a vejít. Nic divnýho, říkáte si. No, pro mě to bylo peklo celejch pět let, který jsem strávila na střední!
Já prostě nikdy nevěděla, na jakou stranu se který dveře odemykaj! Snažila jsem se proto všechny svý žádosti učitelům vyřešit po hodině, ale ne vždycky se mi to podařilo, a pak jsem musela přistoupit ke dveřím, nesměle přešlapovat po dlaždicích a přemýšlet, na kterou stranu to zkusím dneska, snad se na mě usměje štěstí. Dokonce jsem někdy čekala, jestli třeba nějakej učitel nevyjde z kabinetu nebo do něj zrovna nechce vejít, v tom případě jsem ho klidně neurvale zatahala za kus mikiny a vyklopila na něj, co po něm vlastně potřebuju.
Fakt se mi několikrát stalo, že než abych lehce odemknula jako každej normální člověk, místo toho jsem ty učitele v kabinetu zamknula. Jednou jsem se takhle snažila otevřít dveře do sborovny nebo co to bylo, nejdřív jsem samozřejmě otočila klíčem na špatnou stranu, a když jsem se konečně s růžolící tváří dopravila do sborovny, dvě brécy, co tam pracovaly jako sekretářky a který jsem nikdy neměla ráda, protože tam pořád popíjely kafíčko a dávaly si zákuseček za zákusečkem, ze mě měly srandu na celej den. No počkejte, na vás taky jednou dojde, myslela jsem si akorát. A od tý doby jsem si zapamatovala, že dveře do sborovny se odemykaj doleva.
Pamatuju si taky, že mě jednou učitelka na angličtinu požádala, abych jí pomohla do kabinetu s rádiem. A před dveřmi se zarazila a protože měla plný ruce nějakejch sešitů a já měla jednu ruku volnou, řekla mi, ať si od ní vytáhnu klíče (měla na ní takovou tu dlouhou šňůru, co byla in někdy před deseti lety, a i tehdy jsem nechápala, jak si proboha někdo může dát takovou sračku na klíče) a odemknu. Tak v tu ránu ve mně hrklo, jasně. Zastrčila jsem ale klíč do zámku a s pomyšlením, že je to přece JENOM padesát na padesát, jsem s ním otočila na nějakou stranu. A tentokrát se na mě usmálo štěstí, protože se dveře otevřely. Ta úleva na mně byla dost znát, protože mi ta učitelka vzápětí řekla: "Čemu se tak směješ?", ale to ona nemohla pochopit, že jo!
A už se mi párkrát stalo, že mi někdo řekl, že se přece VŠECHNY dveře odemykaj jenom na jednu stranu. Ne, neodemykaj. Vím to z vlastní zkušenosti, takže se mi nesnažte věšet bulíky na nos.

Ráda dostávám pohledy. Dneska už se moc lidí neobtěžuje s posíláním pohledů. Všichni radši napíšou esemesku, jak se vlastně v oné zemi mají, oukej, je to rychlý a tak. Ale tu esemesku třeba časem smažete a vůbec...není to prostě tak hezký, jako když na vás někdo myslí, pošle vám pěknou barevnou kartu a dozadu napíše ještě něco vtipnýho nebo prostě jenom milýho. To vás prostě VŽDYCKY potěší. Ale ne každej tohle dělá sám od sebe.
Většinou to dopadá tak, že se ještě naposledy objímám s někým, kdo zmizí pryč na tejden, dva tejdny, měsíc či dokonce na čtvrt roku! Objímáme se, pouštíme se, naposledy si zamáváme, obracíme se k sobě zády a teď člověk, co uniká do jiný země, zrychluje chůzi, nenápadně našlapuje, nedělá moc velkej hluk, aby mě to neupozornilo se otočit a nevzpomenout si tak na TO, už už se blíží na roh ulice, za kterým má v plánu zmizet mi z očí a oddechnout si, když tu náhle si VZPOMENU, otočím se a ještě než mi záda dotyčného zmizí z očí, zavolám na něj: "Jo, a nezapomeň mi poslat pohled!" V tu ránu ta osoba ztuhne, úplně cejtím, jak protáčí naštvaně oči, mezi zuby procedí: "Jo, jasně" a pak konečně zmizí.
Kdepak, mým pohledům o pohledy nikdo neunikne.
Tak mě napadá, že Dejv mi ze Skotska neposlal za tu dobu, co tam je, ani JEDEN pohled! Měla bych mu na Facebooku vyčinit.

Mohla bych toho teda napsat ještě víc, ale už takhle cejtím, že je to docela dlouhej článek. A tak si budu ty divný věci o sobě schraňovat, a když to vyjde, tak vám o tom zase napíšu, jo?
Jsme domluvený.

Don´t wait for the sun, your story´s been spun

8. února 2012 v 14:57 | Bliss |  Noise in my head
Je středa.
Já se koupu v monotónnosti jarních prázdnin.
Jarních prázdnin s blyštícím sněhem všude kam se podíváš a s jemnými párami vycházející z úst či z nosu při každém výdechu.
Už mám rozkousanej spodní ret.
"Máš hrozně rozkousaný rty," řekla mi jednou v čajovně Bára.
"Já vím, to je u mě normální."
"Z čeho jsi nervózní, Ájo?"
"Jak to myslíš?"
"Taky si koušu rty, ale takhle zničený je mám jenom při zkouškovym."
"Nejsem z ničeho nervózní! Prostě...si je jenom koušu."
Už počtvrtý si pouštím píseň Eat Raw Meat = Blood Drool od Editors, a vůbec mi to nevadí.

Každý ráno vstávám kolem desátý nebo půl jedenáctý, jdu do koupelny, nasnídám se, pak si hodinu nebo někdy dvě čtu. Zapnu si počítač, podívám se, co je novýho na Facebooku, pak si vybalím basu a přehrávám si starý písně nebo se učím nový. Nebo prostě jenom tak hraju melodie, co mě zrovna napadnou. Samozřejmě jsem líná si vzít k ruce papír a tužku, takže místo abych si ty nalezený a pěkně znějící taby někam zapsala a vybalila je na příští zkoušce, kde bychom z nich mohli udělat nějakou píseň, vesele je zapomenu. What a shame...
Mezitím se naobědvám a pak jdu s Jacquesem ven a obvykle přitom poslouchám Placebo nebo Franz Ferdinand. Chodíme stejnou trasou a na louce pokryté sněhem, odkud je výhled na dalekou silnici vedoucí do R. a domy se zahradami, se vždycky na chvíli zastavím a zhluboka se nadechnu. Obvykle do toho hraje něco emotivního, třeba Sleeping With Ghosts, takže to ještě umocní tu kouzelnou atmosféru. V ten okamžik vždycky zatoužím chytnout někoho za ruku a jen tak se mu zadívat do očí. Jestli TO taky cítí...
Proč jsou všichni kolem mě zamilovaní?
Je čas si znovu pustit Eat Raw Meat.
Kolem pátý přijdu domů a protože nemám rukavice, moje prsty jsou červené a chvíli to trvá, než rozmrznou. Udělám si černej čaj s mlíkem nebo kakau. Podívám se na Facebook. Vezmu si k ruce knížku nebo baskytaru. Nebo si jen tak sednu k oknu a mazlím se s kočkou, ležící na topení. Večer se podívám na koncert Editors nebo Radiohead. Před spaním si přečtu pár písmenek z Pravidel moštárny a pak zavřu oči. Těším se, co se mi bude zdát, i když tuším, že nic příjemnýho to nebude. Ostatně jako celej leden a prosinec a kus listopadu. Tak dlouho už mě tráví podivný sny. Dnešní noc to ovšem mělo grády. Dívala jsem se na několik polonahých lidí, všichni ke mně vztahovali ruce. Snad abych jim pomohla... Někdo je mučil. Jeden z nich měl kyselinou rozežranou ústní dutinu, další měl vytrhané nehty (viděla jsem to tak DOKONALE, když ke mně natahoval tu svoji ruku!), někdo měl celé oko červené a duhovku mléčně bílou. Probudila jsem se a nechápala, proč zrovna TENHLE sen.
I přesto, že dělám pořád stejný věci, ty jarní prázdniny mě baví. Nějakou dobu jsem neměla čas (nebo spíš chuť) hrát na basu, ale teď se tomu věnuju několikrát denně, což znatelně pociťují bříška prstů na mé levé ruce, a vždycky se plně ponořím do momentální písně.

Možná si dneska půjdu koupit tabák do vodnice a udělám si pěknej večer s Cure nebo s Detaily od Vypsaný Fixy, který už jsem nějakej ten tejden neposlouchala...

Občas jenom tak přemejšlím a napadá mě, jaká je škoda, že jsem se na základce víc neučila. Kdybych tak už tehdy tušila, co mě bude bavit! Nemusela bych jít na obchodku, na který jsem poznala, že účetnictví není to pravý ořechový, a naopak čeština a angličtina u mě vzbuzují nebývalý zájem. Ale nejsou to jen tyhle dvě věci. Jak říkám, na základní škole mě prakticky nebavilo nic a taky jsem se nikterak neučila, ale až někdy ve čtvrťáku na obchodce jsem poznala, jak moc by mě bavil dějepis (který jsme ale měli jen v prváku a ještě ke všemu hodinu týdně, takže nic moc) a taky zeměpis (prvák a druhák) a biologie, kterou jsme ani na obchodní akademii neměli. Naposled jsem vlastně měla přírodopis v devátý třídě. A jak by mě teď zajímaly všechny ty kosti uvnitř člověka a tkáně a krevní destičky a střeva a plíce a srdce! Tak ráda bych se o tom dozvěděla něco víc. A víc o historii týhle planety a o každičkým kousku země, co tu je! Jenomže tehdy - když jsem měla možnost nahlédnout alespoň trošku pod pokličku těchto tajemství - jsem o to nejevila kdovíjaký zájem. What a shame...
A já vím, že lidé se učí něčemu po celý život, každý den je pro ně nový, ale třeba můj tajný a nesplnitelný sen je být psychiatrem, a vím, že se to nikdy nestane, protože s tím nemám vůbec žádné zkušenosti. Nemohla bych jít na medicínu, nevím už ani co je chemie natož biologie. Chemie mi ani nikdy nešla...
Někdy mi až běhá mráz po zádech z toho, kolika věcem se člověk může naučit, ale neudělá to pro nedostatek času nebo financí nebo vědomostí. Já bych třeba chtěla hrát na bicí a na klavír a na housle a na trubku a na saxofon a na harfu a kdo ví co ještě. Vlastně každý hudební nástroj je něčím zajímavý, proč se tedy nenaučit na všechny? Ale nemůžu, protože na to nemám čas a tolik potřebné peníze.

Jak zvláštní, o kolik věcí bych najednou ve dvaceti nebo skoro v jednadvaceti měla zájem, ale když mi bylo ještě devět nebo deset, škola mě rozhodně nebavila. Někdy bych chtěla znovu prožít svůj život, ale trochu jinak...

I když vím, že kdyby mi bylo znovu dvanáct, radši bych si hrála venku s kamarády, než abych zasvěcovala svůj život přírodopisu nebo dějepisu.

Reminds me of the summertime on this winter´s day

5. února 2012 v 12:55 | Bliss |  Noise in my head
Mohla jsem zažít další trojku a zároveň svůj první sexuální zážitek s holkou, ale nakonec z toho nějak sešlo. Hele, to bylo nějak takhle...

Minulej pátek nebo sobotu jsem byla v čajovně s Lenkou, Janou a Honzou, kde jsme se domluvili, že se o týden později všichni sejdeme u Honzy doma, vezmeme svoje maturitní dvd a pěkně se na ně všechny podíváme.
Těšila jsem se na to skoro jako na nějakej opravdovej maturák; mezitím jsem chodila do školy, škádlila se s kočkou, chodila s Jacquesem na procházky (pusťte si někdy album Sleeping With Ghosts od Placebo a jděte se projít do zasněžené krajiny) a hrála na basu. (Do příští neděle ze mě bude asi fakticky bassguitar hero, anžto mám celý příští týden jarní prázdniny a už tenhle pátek, kdy jsem taky byla doma, jsem zjistila, jak moc se nudím, a tak jsem asi tři hodiny v kuse jenom hrála a hrála...)

Sobotní večer konečně přišel. Úderem sedmý hodiny jsme se všichni sešli u H. doma, otevřeli pár flašek vína a do dvd přehrávače strčili první maturák, Lenčin. Já jsem teda na něm byla teď v lednu, ale nevadilo mi se na něj podívat znovu, zvlášť střízlivým okem. L. mě předem upozorňovala, že kameraman nějak podezřele často zabíral moje přiopilé kreace na parketu, tak jsem se trochu obávala, co jako uvidím, ale nakonec to nebylo tak hrozný. Vlastně nejvíc jsme se nasmáli půlnočnímu překvapení, kde sedím s ještě dalšími kamarády na okraji podia a jako jediná z těch všech lidí kolem mě zvesela pohupuju nohama v černejch punčoškách a roztomilejch sexy podpatkách a rozverně tleskám do rytmu hudby, abych tak podpořila opilé maturanty předvádějící hotový cirkus. Tleskám tam opravdu dlouho. Tak dlouho, že už je to divný. Naštěstí jsem tam ale nic tak hroznýho neprováděla, a tak jsme si všichni přiťukli svými skleničkami a do přehrávače vrazili další dvd. Tentokrát to měl bejt můj maturák, na kterým byla z přítomných jen Lenka, tudíž jsem se (trochu sebestředně) těšila, až Janě a Honzovi poklesne čelist při pohledu na náš nástup a hlavně půlnoční překvapení. Jaký PŘEKVAPENÍ však ale bylo, když se moje dvd nechtělo spustit.
Řekli jsme si, že to vyřešíme nějak později, napili se a podívali se na Janin maturák.
"Ty jo, já jsem taky všude," ozvala jsem se po prvních deseti vteřinách "filmu" při pohledu na svoje devatenáctileté já čekající u vchodu, až mu pan gorila cvakne lístek.
Někdy kolem desátý nebo půl jedenáctý za náma přišel ještě Jirka, a tak nás bylo pět.

Tak jasně, čas ubíhal, víno mizelo do našich hrdel čím dál rychleji a my děvčata se stávala čím dál více rozvernějšími. Dokoukali jsme zbylý dva maturáky (můj se musel pustit na notebooku) a pak jsme si všichni lehli na Honzovu postel a dívali se na nějakej film v televizi. A bylo to trochu divný, protože Jana ležela před Honzou a já za ním a přitom jsem měla položenou hlavu na jeho hrudi, jinak bych na tu televizi přes něj neviděla. A jo, já vím, že to všechno bylo jenom kamarádský, ale vzhledem k tomu, že jsem jeho bejvalá, tak to TROCHU divný bylo, o tom žádná. Úplně před náma zase ležel Jirka přitisknutej na zadek Lenčin, takže jsem si víceméně připadala jako pátý kolo u vozu. Nakonec nás Honza s Janou opustili a šli spát někam do vedlejší místnosti. Nechali nás tři ležet na jedný posteli s tím, že my se o sebe už určitě nějak postaráme, H. na mě nezapomněl podivně mrknout.
"Já nevím, proč zrovna na tvý posteli se vždycky musí dít tak zvláštní věci," řekla jsem ještě a upozornila tak na ten letní incident s Honzou a Honzou.
No jo, jenomže to bylo celý takový nějaký rozpačitý. J. se začal líbat s L. a já ležela zády k nim a slyšela to jejich nechutný mlaskání. Pak mě J. začal hladil, ale to se zase otočila zády k nám L.
J. s hlazením přestal.
"Hele," zadívala jsem se jim do tváří, "co teda jako bude, he?"
"No," začal Jirka. "Zkoušely jste už někdy trojku?"
"Jo!" já na to a přitiskla se pánví na jeho boky.
"Ne!" řekla Lenka a ještě nezapomněla dodat, že se jí to ani zkoušet nechce. A tak se rozhostilo rozpačitý ticho.
"Já bych do toho šla," přerušila jsem ho.
"Já taky," podpořil mě J. (to je ale DIVNÝ).
"Já ne!" To byla Lenka.
Tak jsme se zase zahalili tichem. Z toho, jak se J. spíš vinul k Lence, mi bylo jasný, že buď si dneska neužiju, nebo jedině v trojce, která se ale v tu chvíli zdála fakt nereálná.
"Hele, já jdu domů!" řekla jsem náhle.
"Já taky," přidal se Jirka. Začala jsem se oblíkat. (Haha, to jsem zapomněla dodat - všichni, včetně Honzy a Jany, jsme měli sundaný kalhoty.)
No, jakmile se moje nohy ocitly na koberci a opustila jsem tak to jejich hnízdečko lásky, Lenka se přimkla k Jirkovi ať prý nechodí. Ironicky jsem se ušklíbla a otevřela dveře na chodbu. Vrávoravě jsem sešla po schodech dolů a říkala si, že se vlastně dost možná ani nedostanu ven, protože jsem absolutně netušila, kam si asi tak N. dávají na noc klíče. A Honzu se mi kvůli tomu budit nechtělo. No vlastně by mi ani tak nevadilo ho vzbudit, jen jsem si nebyla jistá, v jaký místnosti spí s Janou a rozhodně jsem neměla chuť otevírat do ložnice jeho rodičů. Naštěstí ale klíče byly v zámku. Zrovna jsem si oblíkala kabát, když se rozsvítilo světlo a do předsíně vešel Honza.
"Éé, já už jdu. Spát k sobě. Lenka nějak tu trojku nechce."
H. se usmál. "No jo, tak já aspoň za tebou zamknu."

A tak jsem spěchala osiřelou nocí domů a přitom přemýšlela nad uplynulými hodinami. Přistihla jsem se, jak závidím Honzovi a Janě a ostatním mým zadaným kamarádům jejich vztahy. Ne že by mě nějak přestalo bavit si užívat, ale na druhou stranu sex bez lásky je tak trochu k ničemu. Myslím, že už jsem toho přesycená.

Možná by to prostě už chtělo něco jinýho.

(Ale tý trojky lituju! Kdyby na Lenčiným místě byla Š. a neměla by zrovna přítele, tak by do toho určitě šla.)

Věc, které lituji

1. února 2012 v 23:19 | Bliss |  Instantní příběhy
Pan K. je darmošlap, který nečte školní mejly. Už je to víc jak půl roku a na svoji zprávu, jestli si můžu přijít do školy okopírovat maturitní sloh, mají-li ho ještě tam, jsem stále nedostala odpověď. Nerada píšu o stejném námětu dvakrát, ale protože mi bylo líto ten nápad ztratit, takříkajíc jsem se kousla a napsala ho znovu. Měla jsem dneska nějakou tvůrčí náladu. Zdá se mi to ale kratší a ne tak dobrý. Což je asi normální. Pokud jednou o něčem napíšete a víte, že je to kurva dobrý, tak to ten druhej pokus málokdy předčí. Pane K., děkuji Vám!

Věc, které lituji (Ozvěny noci)

Věc, které lituji? Povím Vám o tom.
Všechno to začalo na támhleté lavičce. Vidíte ji? Pod tím velkým javorem. Obnažené větve se nad ní sklánějí, jako by jí chtěly pošeptat nějaké tajemství. Slunce nesměle vykukuje zpod mraků a svými paprsky ozařuje koberec zlatavých listů padlých ve svém posledním boji s přírodou. Odešly se vší grácií.
Právě na té lavičce jsme spolu tenkrát seděli pod hávem noci. Mlčky jsme se oddávali kouzlu té chvíle.
"Chceš cigaretu?" prolomil náhle ticho a sám si jednu zasouval mezi rty. Dívala jsem se, jak dvakrát naprázdno škrtl zapalovačem, načež se mu ho napotřetí povedlo probudit k životu. Plamínek tlumeně ozářil jeho tvář. Při popotahování z cigarety lehce svraštil obočí.
"Ne, děkuju. Já nekouřím," odvětila jsem.
"To je dobře. Nikdy nekuř."
Pohroužili jsme se opět do ticha. Chvíli jsem pohledem klouzala po obrysech stromů před námi a pak pozvedla hlavu a zadívala se na hvězdy. Třpytily se jako diamanty. Měla jsem chuť je natrhat do dlaně. Koutkem oka jsem spatřila dým z retka líně se vznášející ve studeném vzduchu. Prohýbal se, tříštil a bledl.
Pohlédla jsem mu do tváře. Zračil se tam ustaraný výraz. V tom okamžiku jsem měla potřebu ho obejmout a říct mu, jak moc ho mám ráda. Ale nechtěla jsem rušit ten skoro až posvátný okamžik. Přišlo mi to zbytečné. Právě jsme rozmlouvali beze slov. Nepotřebovali jsme hovořit nahlas. Nechali jsme za sebe mluvit své duše.

O několik dní později jsem opět seděla na té lavičce, tentokrát sama. Už navždy sama.
Dívala jsem se na špičky svých bot a nervózně si pohrávala s prsty. Zhluboka si povzdechla. Pak jsem konečně vytáhla z kapsy krabičku cigaret, jednu vytáhla a přeměřila si ji pohledem. Jako bych ji vyzývala na souboj. Třesoucími prsty jsem ji zasunula mezi suché, rozkousané rty.
´Come on baby, light my fire´ ozýval se mi v hlavě posměšně Jim Morrison.
Ruka škrtla zapalovačem. "Ššš!" zasyčel zapalovač. Jako had. Had, který vybízel k neřesti.
´Nikdy nekuř´ napadlo mě ještě a pak ho přiložila ke konci retka. Nebo možná k začátku? Začátku všeho. Začátku života bez něj.
Popotáhla jsem si a ihned se rozkašlala. Nečekala jsem takový nápor kouře.
Zaklonila jsem hlavu, abych se podívala na měsíc bedlivě střežený hvězdami. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Opět jsem ubrala trochu života cigaretě a ze svých úst vypustila bělostný kouř. Jedna slza se mezitím vydala na cestu po mé tváři. Sklouzávala po líčku, až se setkala s horním rtem. Chutnala slaně. Sůl v hořkém večeru s kyselým úsměvem. Uvědomila jsem si, že už nebylo komu říct "mám tě ráda". Po mokré cestičce se vydala další slza.
Té noci jsem vykouřila čtyři cigarety, a započala tak svoji dráhu kuřáka. Samozřejmě jsem nejednou proklínala ten den, kdy jsem si poprvé zapálila. Ale řekněte, je horší litovat toho, co jsme udělali, nebo toho, co jsme udělat nestačili?