Jestli se u mě něco děje? Tak ani ne. Jen tak si proplouvám životem a občas přitom řeším otázky bytí. Zažívám takovej docela příjemnej čas.
Třeba v sobotu bylo fakt moc pěkně, úplný jaro. Vsadím se, že nejedna unavená duše v ten den zaplesala. Vzala jsem Jacquese na vodítko a pár metrů od mého domu potkala Š. a P., a tak jsme šly všechny tři na procházku. Někdy vám ke štěstí stačí dejchat čerstvej vzduch a na tváři cítit doteky slunce.
V neděli jsme měli s klukama po asi dvou měsících zkoušku. Pár dnů předtím jsem si psala s Ondrou, načež jsem mu poslala nějaký svý starý texty (a bylo divný, že zrovna JEMU jsem tak odhalila kus své citlivé dušičky). Řekl, ať je v neděli vezmu na zkoušku, což jsem tedy i učinila, a mimo jiné přinesla i svůj nejčerstvější počin, který jsem skládala asi tak dvě hodiny před onou hudební seancí. Prostě se do mý mysli drze vkradl nápad a já ho začala modelovat do podoby rýmů a metafor, do kterých jsem se zahalovala nebo možná obnažovala, já nevím. Když jsem dopsala, měla jsem ve tváři uspokojivý výraz. Byla jsem nadšená a už se těšila, až to klukům přečtu. Byla jsem si jistá, že se z toho posadí na zadek. Při již několikátém pročítání tajuplných řádek mě napadlo, že by se to všechno spíš hodilo na povídku než na píseň. (Takže z toho možná ještě udělám povídku.)
Prvních dvacet minut jsem byla ve zkušebně (je sranda tý prapodivný chatrči na Óďový zahradě, ve který se dřív sušil česnek a kdo ví co ještě, říkat zkušebna) s Ondrama kytaristama. Pak přišel náš bubeník a stačila mi fakt jen vteřina letmýho pohledu a už se mojí myslí proháněla slova jako Sakra, sakra! Proč mu to musí pokaždý tak slušet?! Ale nedala jsem na své tváři nic znát a dál si na basu přehrávala nějaký melodie.
Zjistila jsem, že se na zkouškách umím (celkem) ovládat. Většinou fakt myslím jenom na hraní; na to, jak mi to jde nebo nejde, a všechny strasti i radosti házím v tu chvíli za hlavu.
Přečetla jsem klukům svůj nejnovější text, Óďa mi řekl, že to spíš zní jak nějaká povídka (haha), a nakonec jsme texty nechali textama a začali pracovat na nějakým novým songu. Takže vlastně vůbec nevím, jak se mým spoluhráčům ta píseň líbila...! Hm.
Když jsme ukončili zkoušku a počali si balit své kytary, O. - stojící už u dveří, protože sbalit paličky není kdovíjaká námaha - se mě zeptal, jestli už jdu taky. Ale protože mě přitom neoslovil, nějak jsem si automaticky myslela, že se ptá našeho kytaristy. Dívala jsem se teda na kytaristu a bylo mi divný, že nic neříká, naopak se zadíval na O., pak na mě, pak několikrát podivně zdvihnul obočí a přitom se podíval opět na Ondru a pak zase na mě. Zamračila jsem se, což mělo vyjádřit moji zmatenost ohledně tohoto prapodivně zavádějícího gesta. Pak jsem se otočila na bubeníka, který se celou dobu díval na mě, takže mi tak nějak začalo docházet, že ta otázka byla položena mně, a vyžbleptla něco ve smyslu: "Éé, už...huh, jdu." No tak jsme teda my dva vyrazili.
Cestou k domu O. (což bylo asi jenom nějakejch sto metrů) jsme se tak nějak neurčitě domluvili, že bychom mohli večer do čajovny, ale nakonec jsem tu noc nešla, protože mi napsal až někdy před půlnocí a taky z té esemesky vyplývalo, že nejde sám, a mně už se nikam moc nechtělo a navíc jsem si kreslila a nacházela se díky tomu v takovým docela dobrým deliriu.
Takže taková byla moje neděle.
V pondělí mi ujel autobus, a tak jsem místo na Hradčanskou jela o pár desítek minut později na Zličín. Na druhý zastávce v našem městě nastoupil - světe div se - Ondra kytarista. Zrovna jsem si otevírala knihu, když jsem ho zahlídla vcházet do autobusu, normálně jsem celá rozladěná, když si chci číst nebo poslouchat hudbu a někdo si ke mně sedne, ale v ten moment jsem naopak vyhledala oční kontakt, odsunula tašku a kabát a poklepala rukou na sedadlo vedle mě, kam O. milerád usedl. A tak jsme celou cestu mluvili, převážně o škole a hudbě. Ondru mám fakt ráda, mám pocit, že mu můžu říct cokoliv, a člověk si s ním vždycky dobře popovídá. To dopoledne, cestou do Prahy, jsem najednou měla chuť mu povědět úplně VŠECHNO, odhalit mu všechny svý city a dozvědět se, co on na to říká, popřípadě si od něj třeba i nějak nechat poradit, ale nakonec jsem - co se týče oblasti milostné - byla úplně zticha.
Když jsme přijížděli na Zličín, jedna postarší paní, sedící se svojí pravděpodobně stejně starou kamarádkou na sedadle ob uličku vedle nás, vstala a počala si oblíkat kabát. Přitom se rukou opřela o Ondrovo stehno, pak se vyděšeně otočila a začala se mu omlouvat. "Promiňte, já myslela, že jste sedadlo." Vyprskla jsem smíchy. "To nic, to je v pořádku," na to Ondra.
"No jo, ty aby sis taky nešáhla na chlapa," poznamenala s úsměvem její kamarádka.
"Aby se slečna nezlobila...," řekla ještě jedna z nich, poukazujíc tak na možný vztah mezi mnou a Ondrou. To už jsem byla mrtvá smíchy, fakt. Vystoupila jsem z autobusu a ještě pořád nemohla popadnout dech.
Na Zličíně jsem se rozloučila s Ondrou, který mířil do Plzně, a zalezla do metra.
A dneska jsem zažila duševní orgasmus. Cestou z Prahy jsem si v autobuse nejdřív chvíli četla a pak, protože už mě bolela záda a taky mě moc nebavila povídka, kterou se mé oči probíraly, jsem to riskla a vytáhla si mp3, i když jsem věděla, že hudbu díky rozbitým sluchátkám uslyším jen mono. Nějak se mi ale povedlo najít polohu, kde jsem slyšela hudbu stereo, a tak jsem po celou dobu cesty zůstala křečovitě sedět; bála jsem se udělat jediný pohyb, aby mi hudba z levého ucha nevypadla. Pustila jsem si Placebo a sledovala krajinu za okny. Silnice, lesknoucí se deštěm, oprýskané budovy, unavené výrazy chodců životem, samotná Praha, to vše na mě působilo lehce depresivním ale krásným způsobem. Pokud vůbec může bejt deprese krásná. Ale jestli se vám taky někdy stalo, že jste poslouchali něco, co do atmosféry kolem vás, atmosféry, která nebyla úplně nejveselejší, a přesto nějakým podivným způsobem pro vás působivá, zapadalo, jistě mi rozumíte.
Včera jsem si nakreslila obrázek, kterej si v nejbližších dnech pověsím na stěnu. Nějak mě to zase začalo bavit, kreslit si. Navíc jsem na internetu našla takový dobrý surrealistický dílka, při jejichž pohledu na ně mám pocit, jako by moje duše byla unášena tisíce světelných let daleko. Do lepšího světa.