Březen 2012

Máte vlasy tak dlouhý na to, abyste si je zavázali pod bradou?

29. března 2012 v 19:38 | Bliss |  Noise in my head
Celej dnešní den je takovej lenivej. Znáte to, kráčíte do školy nebo do práce, kolem vás davy lidí s nicneříkajícíma, unavenejma tvářema, všichni myslíme na to samý - jen přežít dnešek, kterej s největší pravděpodobností ani nebude ničím zajímavej, prostě jenom další z šedivejch, bezvýznamnejch dnů. A pak přijedete domů, otevřete víno, pohladíte kočku a ponoříte se do svých myšlenek. Život kolem vás se plazí jako had. Výstražně syčí, ale nekousne.
A přitom kdyby svítilo slunce, bylo by to všechno o mnoho lepší! Ještě včera - kdy se zdálo, že sluneční paprsky roztaví všechno kolem sebe - jsem přetékala energií; po škole jsem se vydala na dlouhou procházku se psem. A dneska? Seděla jsem v autobuse, dívala se na zamračená oblaka nad sebou a poslouchala Noela. Poslední dobou se mi dost často stává, že jsem natolik přehlcená myšlenkama a svojí fantazií, že se pak přistihnu, jak vůbec neposlouchám hudbu, která mi teče do uší. Dnešní dopolední cestu do Prahy jsem si ale náležitě užívala. A možná to paradoxně bylo tím počasím. "Ve městě ti bude líp, když ho vnímáš jako klip," řek Milan Cais, a měl naprostou pravdu. A neplatí to jenom o městech, můžete bejt úplně kdekoliv. Když zjistíte, že hudba, kterou jste si vybrali, parádně zapadá do příběhu, kterej si v ten okamžik tvoříte, když třeba sedíte v autobuse a díváte se na šest ptáků letících ocelovou oblohou, vytvářejících hotový umění tím, jak se k sobě navzájem přibližují a pak zase oddalují, a vy si v ten moment představujete, jaký všechny možný obrazce díky nim na tom nebi vidíte, je to naprostej soulgasm.
Nevím, jak líp vystihnout to, jak jsem se dneska ráno cejtila, ale bylo to takový podivný a krásný zároveň. Teď už mám jenom chuť se na někoho usmát přes skleničku vína a nechat se vískat ve vlasech.
Někdy mě děsí, jak lidi (i já) nevšímavě projdou dnem. Už už se vidí, jak budou večer v posteli, a přitom si snad vůbec neuvědomují, že kupříkladu dnešek 29. března 2012, už nikdy znovu nenastane. Stejně tak 30.3. 2012, 31.3. 2012... Chápete, jak to myslím? Jasně že si asi nemůžeme užívat každej den naplno (jako by to byl tvůj poslední, jak se s oblibou říká), ale i tak - prostě mi to někdy nedá a přemýšlím nad tím, že zahazujeme svý dny bez toho, aniž bychom si uvědomili, jakou vzácností těch 24 hodin bylo...

Dovedete si představit, co byste dělali, kdybyste třeba oslepli? Už párkrát se nás Iva nebo Deanna na hodinách zeptaly, z čeho máme strach. Hodně lidí (holek) odpovídalo, že se nejvíc děsí pavouků, pár uvedlo myši, hady...prostě takový ty klasický věci. Já bych se asi posrala, kdyby se mi kupříkladu do vlasů zapletl pavouk s tělem o velikosti desetikoruny, takovej ten s těma tlustejma, nechutnejma nohama, ale nebojím se jich. Hnusí se mi, ale proč bych se jich měla bát, proboha? Ne, na takový otázky vždycky odpovídám: Nejvíc se bojím toho, že se mi stane nějaká nehoda a budu hluchá nebo slepá nebo bez nohy, ruky, na vozíku...

Včera jsem nastoupila do autobusu a za volantem seděl řidič, s kterým občas jezdívám do Prahy. Je to takovej postarší chlápek a nevím jak na ostatní, ale na mě čumí, jak kdyby mu ulítly včely. Ne, fakt. Držím v ruce studentskou průkazku, zadrmolím svoje obvyklé studentská na kartu Hradčanská (nebo Zličín), a on na mě vyvalí oči, dívá se fakt VYDĚŠENĚ, jako bych v pravačce svírala revolver a hodlala ho jednou jistou kulkou poslat na věčnost. Kdyby mě ten jeho pohled tak neiritoval, tak by mi ho možná bylo trochu líto. Jednou sebral odněkud ze země odvahu a zeptal se: "Vy studujete, jo? A co?" Já jsem na lidi (většinou) slušná a nerada na ně zvyšuju hlas nebo snad dokonce řvu (nejsem si jistá, jestli vůbec řvát umím), takže jsem odvětila něco ve smyslu: "No ano. Jazykovku." Teprve když jsem usedla na sedadlo, došlo mi, že co studuju není rozhodně jeho starost a že jsem měla říct něco jako: "Co je vám do toho?" Ale většinou mě pádný odpovědi napadaj pozdě. Nechala jsem to teda plavat.
Včera jsem ho teda potkala zase, zase se na mě díval, jako by mi na nose vyrostla nějaká obří bradavice nebo co, a pak řekl: "Tak ty ses dala na studia, jo?"
To snad ne! pomyslela jsem si. Nejenom že má tak blbou paměť, ale už mi i začal tykat!
"Hm, jo," řekla jsem, sebrala lístek a už chtěla zmizet do hlubin autobusu. Slyšela jsem však ještě: "A co studuješ?" a tak jsem za sebe houkla: "Angličtinu!"
Jestli jsem mu minule neřekla, aby si hleděl svýho, včera pro to byla rozhodně vhodná příležitost. Ale já - když dojde na věc - nějak neumím říct to, co vlastně chci, místo toho jednám slušně a jsem hodná holka. Hm.
Na sedadle jsem si říkala, že si mě prostě MUSEL s někým splíst. A proto na mě pořád tak divně kouká, když nastoupím do jeho autobusu. Možná si vždycky když mě vidí říká: Je to ona? Nebo není? a myslí tím úplně někoho jinýho...

Nevím. Prostě jsem měla chuť napsat článek, ale shledávám, že je to celý tak nějak o hovně. A přitom to nejdůležitější jsem nenapsala. Ani nevím jak. Ani nevím, co přesně to je. Ale vím, že je to ve mně a že to nedokážu jen tak utišit.

Spolknul mě časoprostor (Hele, to je fakt divný, když máte v jednu chvíli na mobilu 01:59 a vzápětí 03:00, ne? Kam se jako poděla ta hodina?)

25. března 2012 v 15:35 | Bliss |  Noise in my head
Já jsem poslední dobou taková hodná holka!
Tahám si do domu chlapce, a místo toho, abych je znásilnila, stelu jim postele a ráno dělám snídaně; čajík s citrónkem a housku se šunčičkou k tomu. Jéžiš. Dokonce mě bavilo někoho takhle obveselit. Ale ono se to všechno mělo asi takhle...

Tak všimla jsem si, že už před mnóha tejdny po mně Jonáš tak divně koukal; prostě TAK, že by to poznal i blbej. A když mi ještě jednou v čajovně říkal, že se mu líbí brunety s hnědozelenejma očima, bylo mi všechno jasný jako facka.
(Proč se říká "jasný jako facka"?! Já nevím, facka může bejt docela bolestivá, prudká, nečekaná, mírná, sexy...ale jasná? He?)
Jenže! To, že jsem zamilována do O. neznamená, že by se mi semtam nemohl někdo líbit. To je olrajt. Jenže! Vodnář Jonáš (to já jen tak, pro Eleanor), i když je zrzek a zrzci jsou moje tak trochu guilty pleasure, mě prostě nikterak nepřitahuje. Jako jó, je hrozně fajn a milej a vlastně i hezkej, ale NĚCO tomu chybí. A já se nedokážu vyspat s někým, kdo mě nějakým určitým způsobem nepřitahuje. Ale to zas předbíhám...

No, nebylo to tak dávno, co mě Jonáš uprostřed noci vyprovázel z čajovny domů. Stáli jsme ještě u branky, já už v ruce nervózně svírala kliku a druhou měla za zády přitisknutou na pletivu s prsty vraženými do mezer, a loučili se.
"Tak dobrou!" řekla jsem. Skoro to vypadalo, jako by se svým obličejem přibližoval k tomu mému. Úplně automaticky jsem vysunula trochu bradu a pošoupla svoji nohu blíž k jeho, ale pak se mi v hlavě ozvalo: CO to kurva dělám?! a stáhla se. Ježišmarjá, málem bychom se políbili nebo co. Nebo já nevím, třeba se ke mně vůbec nepřibližoval, ale hnedle to tak VYPADALO! No...šla jsem spát.

Tuhle - já nevím, asi ve čtvrtek nebo kdy - jsem šla do čajovny s Kájou, kde jsme potkaly Jonáše s Míšou. Míša je děsně fajn holka, a já nevím, jak to děláme, ale vždycky když se vidíme, musíme se vždycky hladit po kolenech a po stehnech a pomrkávat na sebe a dělat všelijaký mírně divný věci. Většinou jsme přitom opilé a druhej den si říkám, co jsme to zas provedly a jaká ostuda to byla. No, nejinak tomu bylo i v ten pátek. Už jsem v sobě měla asi půllitr vína, když jsem usedla na Míšu a začala ji hladit ve vlasech. Jonáš se na nás zálibně díval, vypadalo to, jako by se k nám nejradši přidal. Nebo zaujal Míšinu pozici, haha.
Hele, ono by to asi nebylo tak trapný, kdyby asi tři nebo čtyři metry od nás neseděl O. s nějakym klukem a nehráli šachy. V ten okamžik mi to ale nepřišlo tak šílený jako později té noci.
No, jinak ten večer v čajovně byl super, horší bylo, když jsem pak šla s Kájou domů.
"Já mám takovou chuť se tam za ním vrátit a něco mu říct!" řekla jsem Káje, mluvíc o O., jenž se ještě nacházel se svým kamarádem v čajovně. Inu, jak jsem napsala o pár řádek výše - měla jsem v sobě už něco vína a všechno mi přišlo jednoduchý a skvělý a nádherný a tak podobně. Naštěstí jsem tak však neučinila, místo toho jsem se pěkně odebrala domů a tam...jsem mu napsala sms.
No né, nebylo to nic šílenýho; jen jsem se pozeptala, jestli by se ještě nechtěl projít, anžto se mi nechtělo spát. (I když i TOHLE mi svým způsobem přišlo šílený.) Byla jsem připravená - kdyby všechno šlo lehce a hladce - mu na tý procházce něco naznačit, říct, udělat... Jenomže to nakonec nedopadlo, protože mi odepsal, že už půjdou spát, a já jsem svým způsobem byla ráda. I když jsem taky byla pěkně nasraná, protože takhle zahodit příležitost...?!

V pátek jsem si myslela, že si od Jonáše trochu odpočinu. Nejprve jsem byla v čajovně s P. a Š.; když ty dvě odešly, jejich místo zaujal právě Jonáš se svým bratrem Hynkem a později také Kája s Lenkou.
Abych to zkrátila - Jonáš s Hynkem měli pak jet domů do Kladna svým autem, jenomže v průběhu večera Hynek někam zmizel - a želbohu i s autem -, načež se stalo, že jsem kráčela s Jonášem ke mně domů, kde jsem mu položila prostou otázku: "Hele. Jak se vlastně dostaneš domů?"
"No, já nevím. Zavolám Hyňovi."
"Oukej."
Nebral to. Jak překvapující!
"Hm, tak tó...já nevím, můžeš spát u mě," navrhla jsem. Doufala jsem, že to nějak odmítne. Nebo respektive že se odněkud znenadání objeví Hynek a z okna svého auta na nás zavolá: "Haha, tak jsem tady! To byla ale švanda, vy jste si FAKT mysleli, že jsem někam ujel?"
No, nic takovýho se nestalo. Místo toho J. řekl: "To by bylo super!"
Jako já proti Jonášovi nic nemám. Už jsem jednou psala, že je moc milej a všechno, jenže! Jak on se na mě kouká! Bylo mi jasný, že jestli u mě přespí, tak prostě MUSÍME skončit v jedný posteli. Fakt jsem si říkala, že to prostě jinak dopadnout nemůže.
O to víc překvapující bylo, když jsem pak té noci vyšla z koupelny, došla do svého pokoje a objevila Jonáše ležícího v druhé posteli. Fajn. Zhasla jsem ("Máš skvělý hvězdy na stropě.") a ulehla do své postele. A víte co? NIC se nestalo. Nepřišel ke mně J. a ani já si nešla lehnout k němu (i když mě to taky napadlo), místo toho jsme si asi dvě nebo možná dokonce tři hodiny jen tak povídali. Povídali jsme si fakt dlouho a bylo to fajn. Nakonec jsme usnuli.
Mě to fakt udivilo, protože i když jsem napsala, že mě Jonáš nikterak nepřitahuje, věděla jsem, že stejně můžeme skončit v sobě už jen z toho důvodu, že jsem nějakej ten měsíc neměla sex, jen kdyby se o něco pokusil. A přišlo mi docela pravděpodobný, že se o něco pokusí vzhledem k tomu, jak po mně pořád tak kouká. A ono nic... Svým způsobem to bylo asi dobře.

Ráno jsem mu teda namazala housku máslem a na ni položila plátek šunky. Do černého čaje přikápla pár kapek citrónu a do svého nalila mléko. Seděli jsme naproti sobě u stolu a smáli se tomu, jak je divný, že před sebou jíme. (Člověk totiž vypadá divně, když otevírá pusu, zakusuje se do housky a pak ji žvejká a prostě jenom tak KOUKÁ. Všimli jste si?)
Šli jsme ještě na chvíli se psem ven, kde jsem mu říkala, jak jsem tak NEŠŤASTNÁ (ohledně O.) a on mi položil dlaň na záda a pohladil mě. Ošila jsem se. Často se mě takhle dotýká a já vím, že to prostě není jen tak, i když ví, že jsem zamilovaná do O. a i když mi v noci vyprávěl o nějaký Kristýně, co prý se mu líbí. Jako jo, tak se mu líbí. Ale líbím se mu i já, to vím naprosto jasně. Je to jasný jako facka.

Nevím proč, ale mám pocit, že tenhle článek píšu už asi pět hodin. Připadá mi strašně dlouhej. Když jsem ho psala, tak jsem si uvědomila, že některý věci se staly úplně v jinej den nebo jinej tejden, takže jsem musela ty odstavce různě přesouvat. Doufám, že teda na sebe tak nějak navazujou, hehe.

Včera odpoledne jsem byla běhat s maminkou. Děsně mě to bavilo a taky jsem byla na sebe pyšná, protože jsem uběhla ty dva kiláky úplně naráz! No já vím, že to třeba není moc, ale naposled jsem běhala někdy ve třeťáku o tělocvik, a to byla 1500, kterou jsem nikdy najednou neuběhla, vždycky jsem se musela na chvíli zastavit a jít, a teď po dvou letech si jen tak vyrazím běhat a dva kilometry dám naráz, aniž bych se nějak unavila. Jednou mi Š. řekla, že když chce někdo začít běhat, tak je dobrý, aby předtím chodil na dlouhý procházky. A je pravda, že už víc jak rok chodím na dlouhý procházky se Jacquesem, tak je to možná tím...
Večer jsem byla opět v čajovně (to je divný, co?) s Kájou a Lenkou a na chvíli si k nám přisednul jeden dredatej kluk, co tam obsluhoval. Dozvěděli jsme se, že je to synovec pana C. a jmenuje se Ondřej (ježiš, to je ještě divnější, co?) a ty kresbičky, co jsou na stěnách, pochází od něj.
Vlastně se ten večer nedělo nic zajímavýho. Píšu to jen proto, že jsem po hróóózně dlouhý době hrála šachy, s Kájou. Šachy jsem nikdy neměla ráda; jako malá jsem je hrála s bráchou a on vždycky vyhrával. Mnohem radši jsem měla dámu, kterou jsem si chtěla zahrát i včera, leč Kája byla neoblomná, a tak ty šachy zvítězily. Začalo mě to bavit. Mám chuť si je teď zahrát taky, ale nemám s kým. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli je doma ještě máme.
Haha, teď jsem si vzpomněla, že jsme se včera něčemu v tý čajovně smály, a to natolik, že v záchvatu smíchu Lenka řekla: "Docela slušně umírám." To nás s Kájou pobavilo ještě víc. Protože když se nad tím zamyslíte...proboha, jak může někdo docela slušně umírat?! Pobavilo nás to natolik, že jsme to s K. v průběhu večera říkaly snad v každý větě. Něco jako: Docela slušně bysme měly jít zaplatit. Docela slušně už se těším do postele. Lenka vypadá docela slušně nasraně, takže docela slušně dobrou noc. Jak jsme byly s K. opilé, říkaly jsme to "docela slušně" děsně rychle, takže z toho byl úplnej jazykolam. Rozesmálo mě to natolik, že když jsem pak šla domů, po tváři mi stékaly slzy.
No jo, já vím, že teď, když to píšu, to asi vyzní pěkně trapně, ale to je fučák.

Docela slušně se s váma loučím a jdu ven s psíkem, protože tam docela slušně svítí slunce.
Jo. Je fakt pěkňoučce. Jaro.

Naser článek

20. března 2012 v 22:53 | Bliss |  Noise in my head
Já jsem taková sračka!
Celej den se dusim svejma myšlenkama a říkám si: ne, nenapíšu článek. Tak radši do ruky popadnu basu nebo knížku nebo prostě jen tak koukám z okna, jak se debilní slepice hrabou v hlíně, ale stejně! Prostě mi to nějak nedalo.

Láska! Už mě serou lidi, jak mi píšou o svejch malichernejch problémech se svejma polovičkama. Chci říct...já nevím. Jsou to mí kámoši a já je mám ráda, ale co mám proboha napsat holce, která mi - sotva se přihlásím na FB a pořádně otevřu oči - napíše zprávu, kde je něco jako "já ho tak miluju!". "No a co?" chce se mi napsat. "Já zase miluju, když se můžu po dlouhý době vychcat, a taky to nikomu necpu."
(Ježiš, zním naštvaně, co? Pravda je taková, že mě prostě někteří lidi serou a hlavně nejvíc štvu samu sebe. Irituje mě, že jsem tak rozkolísaná. Že prostě nevím, co chci.)

A přitom ještě v neděli jsem byla tak šťastná!
Bylo krásně až k zbláznění, tak jsem šla s Jacquesem a O. kytaristou ven na palouk. Měla jsem chuť kouřit, a tak jsem si s sebou ještě vzala krabičku retek, co ji mám doma v šuplíku už od září. Seděli jsme teda na lavičce, O. se snažil mym zapalovačem rozžehnout dýmku, já si mezitím mezi rty zastrčila cigaretu. Jacques seděl u našich nohou. Dýmka nešla mým skomírajícím zapalovačem zapálit, O. se začal čertit.
"Počkám, až přijde Ondra a přinese mi sirky."
"Oukej."
Ondra přišel záhy a já si skousla spodní ret. Usedl mezi nás. Svým způsobem mi to přišlo legrační. Přinesl nám ledový kafe, banány a sirky. Super. Zakousla jsem se do banánu. Určitě to bylo strašně sexy.
Tak co ještě napsat. Nějakou chvíli jsme tam seděli, vychutnávali si večerní slunce na našich tvářích. Půjčila jsem Ondrovi Jacquese, a když se s ním vydal na menší procházku po palouku, sledovala jsem ho přimhouřenýma očima.
"Vypadaj spolu strašně roztomile," procedila jsem mezi zuby a koutkem oka zaznamenala přikejvnutí kytaristy.
"Vypadáte spolu strašně roztomile," řekla jsem pak, když se O. přiblížil. No a, byla to pravda.
Vyrazili jsme na Roh na pivo. Seděli jsme venku na lavicích, slunce už se jalo zapadat. Byla mi zima.
"Je mi zima," ozvala jsem se a usrkla trochu piva, který nebylo zrovna nejlepší.
"Tak můžem jít k nám," řekl bubeník a podíval se na mě a na kytaristu. "Stejně se chci najíst."
"Já vlastně asi musím domů," na to kytarista. Málem jsem se zakuckala pivem. Nakonec jsme zůstali sedět všichni tři. Byla mi zima.
"Přines mi mikinu," dloubla jsem loktem Ondru, když se zvedal k tomu, aby si skočil pro hermelín. Tak mi přinesl mikinu. Modrou. Oblíkla jsem si ji. Podpírala jsem si hlavu rukama a nenápadně přitom přičichávala k rukávům, který voněly. Ježiš. Byla jsem v sedmým nebi.
Když jsem se pak zvedala k odchodu, ptala jsem se O., jestli chce tu mikinu vrátit, přičemž jsem doufala - a ne, nebylo to jen kvůli tomu, jaká zima se tu noc rozhostila -, že ji ještě nebude chtít.
"To je dobrý, dáš mi ji pak."
Tak. A je to. A mám doma jeho mikinu, ani to nebolelo. Aspoň něco, že jo. Haha.
Jsem tak zoufalá.
Jasně že jsem ji v neděli ze sebe už nesundala.
Když jsem včera přijela ze školy, tak jsem se do ní zase navlíkla.
Ale dneska? Dneska jsem nějaká nasraná, a vůbec nevím proč. A mám na sobě svoji černou mikinu.

Já prostě nevím. Někdy mám chuť všechno vzdát a zahrabat se sto sáhů pod zem. Někdy mám chuť nechat všechno plynout líným tempem. Do ničeho nezasahovat. Volit metodu "vono všechno nějak dopadne, no ne?". I když jo, já vím, je to špatně. Měla bych už krucinál něco udělat pro svoje štěstí.
Teď jde ale o to, kde to štěstí je. A jestli si myslím, že ho zrovna s Ondrou najdu. Někdy o tom totiž dost pochybuju. Někdy mám prostě dny, kdy si říkám, že chci bejt sama a nesrat se s žádnym vztahem.
A...ach jo! Já nevím. Jsem TAK nerozhodná. A tenhle článek je TAK divnej.

Spočítejte sprostý slova a dostanete toust s marmeládou.

Víno se dopíjí, oči se nemýlí

18. března 2012 v 12:53 | Bliss |  Noise in my head
Jednou mi v čajovně Bára řekla docela zajímavou věc, nad kterou jsem pak chvíli přemejšlela.
"Proč se s tím vlastně chceš svěřit Ondrovi (kytaristovi) a ne Óďovi? Vždyť Óďu znáš už od čtvrtý třídy, kdežto Ondru, já nevím..."
"Asi od léta," přerušila jsem ji.
"Asi od léta. To je docela zvláštní, ne? Že se chceš svěřovat zrovna jemu, když ho vlastně ani neznáš tak dlouho."
Což vlastně bylo trochu zvláštní. Ale nějakym šestym smyslem nebo co jsem tušila, že jemu můžu říct úplně všechno. A taky se tak tuhle noc stalo, ale k tomu se ještě dostanu...

Kolem pátý jsem se Š. zamířila na oslavu narozenin našeho kamaráda Marka. Trochu jsem se bála, že tam budou samí neznámí lidi a já se budu nudit, protože se nerada seznamuju. Ale nakonec jsem většinu znala, a tak jsem se bavila a vesele popíjela víno. Měla jsem jít později ještě s Kájou do čajovny, a tak jsem se na to chtěla řádně připravit.
No tak jo, toho vína jsem nakonec měla trochu víc, než jsem měla původně v plánu. Byla jsem opilá a pohupovala se v houpacím křesle, což mi neudělalo zrovna nejlíp, haha. V devět jsem chtěla odejít a ta hodina mezi osmou a devátou se neuvěřitelně vlekla! Bylo mi už mírně blbě, ale furt mě někdo nalejval vínem a pak - proboha! - ještě šampaňským.
No, někdy ve čtvrt na deset jsem zdrhla za Kájou na náměstí, kde jsme měly sraz.

Vešly jsme do čajovny a usedly. Neměla jsem sílu na nic, a tak jsem pana C. požádala jen o vodu. Což se ukázalo jako dost príma nápad, protože jsem za tu noc vypila asi litr, kterej mi udělal nesmírně dobře.
Inu, seděla jsem v tý čajovně s Kájou a dostala nápad napsat Ondrovi (bubeníkovi). Tak jsem i učinila, a když se pak ozval tón, který oznamoval, že mi přišla esemes, nervózně jsem popadla mobil. Napsal, že kolem půl jedenáctý dorazí i s Ondrou (kytaristou; haha, ještě se neztrácíte?), takže jsme o několik desítek minut později byli ve čtyřech.
Hele, když to zkrátím: Ondra jel pro nějakýho kámoše do T. a cestou hodil i Káju domů, takže jsme s kytaristou osaměli. Což nám ale vůbec nevadilo. Probrali jsme zatím docela dost věcí.
Když pak O. konečně zase přišel, řekl nám, že už pojede domů.
"Máš tady ještě nedopitou čokoládu," upozornil ho kytarista.
O. se zatvářil nějak divně a nakonec z něj vypadlo, že cestou přejel kočku (v tu chvíli mi to přišlo fakt ironický, vzhledem k tomu, že já jsem zase v prosinci viděla přejíždět kočku). Byl z toho nějakej přešlej, a tak jsme ho nechali jít. Vzala jsem si do ruky jeho šálek čokolády a trochu z něho usrkla. "Ježiš, piju z JEHO hrnku," rozplývala jsem se. Ondra se zasmál.
Kolem půlnoci jsme se zvedli, abychom vešli do chřtánu noci. Ještě předtím jsem panu C. řekla: "Budete mýt ten hrnek?" což vyznělo jako že ho nabádám aby to sakra umyl a hned!, ale ve skutečnosti jsem si říkala, že bych si ho nejradši vzala domů. Jako ten hrnek, ne pana C. Tak jsem se tomu všemu uchechtla a otevřela dveře. Tma protkaná světlem pouličních lamp nás pohltila.

"Chce se ti už spát?" zeptala jsem se ho.
"Ani ne. Můžem se ještě projít."
A tak jsme šli dozadu na benzínku, kde jsme si každej koupil kelímek čokolády z automatu. Chudák paní, co tu noc seděla za kasou, musela kvůli nám vstát z pohodlného posedu s rukama za hlavou a jít nám odemknout. V tu chvíli jsem si zcela bláznivě představila, co by se stalo, kdybychom s Ondrou vytáhli pistole.
If I had a gun, I´d shoot a hole into the sun and love would burn this city down for you...
Usedli jsme na lavičku u benzínky a povídali si. O. mi vyprávěl, jak tam dřív chodil sám a psal si deník nebo naopak s Karlem. "Vlastně je to zvláštní. Tady u toho stolu jsem nikdy neseděl. Buď jsem seděl tady vedle s Karlem, nebo támhle u toho, jak tam svítí ta lampa. Tam jsem si psal deník. Občas za mnou přišel i nějakej řidič kamionu a svěřoval se mi se svejma problémama. Třeba jak si myslí, že ho podvadí žena. A pak zase odešel a já si nandal sluchátko do ucha a psal dál."
Zasmála jsem se. "To je docela dobrej námět na povídku. Hele, ale vlastně je to možná dobře. Jako že sedíme právě tady u toho stolu. Jako že spolu rozjíždíme nějakou novou éru kamarádství nebo tak něco. Já jsem na tuhle benzínku totiž taky často chodila s Karlem; mám to tady ráda. Je to tu...já nevím, takový tajemný. Vždycky se tady vracím do minulosti. Vzpomínám na to, jak nám bylo s Karlem šestnáct a doba byla taková sladká a všechno. Jenomže jsme se přestali bavit, a teď tu sedím s tebou. To je zvláštně hezký." A bylo to fakt hezký, připadalo mi, že takhle to mělo bejt.
Tu noc jsme si řekli plno věcí. Věděla jsem, že můžu. Když jsem pak kolem půl třetí dorazila domů, připadala jsem si taková příjemně uvolněná nebo tak něco.

Takže takhle. Konečně jsem si taky stáhla Vysoko lítající Noelovy ptáky a včera dopoledne jsem vzala do jedný ruky vodítko a do druhý Noela a šli jsme se projít. Panečku, to bylo něco! Nechápu, proč jsem tak otálela se stažením toho jeho alba.
No hele, třeba tahle. To je fakt vzrůšo. A klip je trochu sajkou; inu, mrkněte se na to sami! Já se jdu zatím asi oddat slunečním paprskům a nedělnímu toku myšlenek.

Polohrubá moucha

12. března 2012 v 18:18 | Bliss |  Noise in my head
Poslední dobou mě vždycky někdo přes víkend dokáže nasrat natolik, že se s chutí zakousnu do pondělka, jako by to bylo to nejčervenější a nejšťavnatější jablko pod sluncem. Myslím totiž, že mě škola aspoň trochu odreagovává od přemejšlení nad uplynulými víkendy.
Nejhorší ale je, že jsem to právě já, na koho mám vždycky největšího vzteka.

Můj víkend prakticky začal už ve čtvrtek večer, i když jsem druhej den ještě jela do školy. Většině mým kamarádům ale totiž rozvrh končí ve čtvrtek, a tak se občas stane, že jdu s někým, kdo přijede z koleje a tak, do čajovny nebo do nějakýho pubu.
V onen večer jsem zamířila do čajovny s Bárou, kterou jsem taky neviděla už pár tejdnů. Daly jsme si půllitřík růžovýho a probraly věci uplynulé. Tak dobrej start.
V pátek jsem nějak přežila školu a večer mi napsala Kája, jestli třeba takhle náhodou nechci vzít Jacquese na vodítko a jít s ní a Brunem, jejím psem, na nedaleký palouk. Tak slunce ještě úplně nezapadlo, vlastně se teprve pomaličku sklánělo k západu; vypadalo to na moc příjemnej večer. Koupily jsme si nějakej krabicák a colu. Seděly jsme pak na lavičce, popíjely houbu a pozorovaly honící se psy. Super nápad!
Dostala jsem se domů někdy kolem devátý nebo desátý; ta houba mne příjemně unavila. Pustila jsem si Detaily od Fixy, na který jsem měla setsakramentskou chuť, a zalezla do postele.

Sobotní večer jsem pro změnu trávila v čajovně. Nejdřív s Mírou a Pájou, pak ti dva odešli a na jejich místo usedli Kája, Lenka, Honza a Jana.
"Jsem nešťastná!" prohodila jsem, když jsem spatřila vcházet Ondru kytaristu. "Asi bych mu o tom fakt už měla říct."
No to jsem asi neměla říkat, protože mě následujících deset nebo patnáct minut Honza přemlouval abych zašla dopředu za kytaristou, vytáhla ho ven a poradila se s ním o mém převelikém problému a bolístce na duši. Ale já nechtěla, protože měl kolem sebe spoustu lidí a já ho nechtěla rušit.
"Tak já jdu za ním sám!" navrhl Honza.
"Jdi si!" zvolala jsem, a on se fakt zvedl. Na poslední chvíli jsem ho zadržela za rukáv mikiny a přitáhla ho zpátky.
"Přece mi to nechceš všechno pokazit!" řekla jsem. "Musím mu to říct já."
"Tak jdi!"
Ale nakonec jsem nešla a H. dal po chvíli pokoj. Uspokojila jsem ho tím, že mu to řeknu v neděli, až spolu půjdeme ze zkoušky.
Když jsem pak šla tu noc platit, prošla jsem kolem stolu, kde seděl kytarista. Zadívala jsem se na něj; úplně se mi zdálo, že mě propaluje pohledem. Jako by něco tušil! Náhle - trochu posilněna vínem - mě napadlo, že teď není zas až tak špatná doba na nějaký svěřování. Nakonec jsem to ale hodila za hlavu, popřála mu dobrou noc a šla spát.
Ona tančí v kruhu ohně a odhazuje výzvu pokrčením ramen.

Nedělní zkouška proběhla docela v klidu, když pominu to, že jsem na ni - jak už to tak poslední asi měsíc bejvá - dorazila trochu rozladěná a naštvaná. Ale jak už jsem napsala v úvodu - naštvaná sama na sebe.
Po hudebním sezení jsme s kytaristou vyprovodili bubeníka, ten se nás před svým domem zeptal, jestli nepůjdeme večer do čajovny, odkejvali jsme mu to, a pak už cesta patřila jen nám dvěma.
Kráčeli jsme do kopce a pořád si o něčem povídali a smáli se.
Teď! Teď je ta nejvhodnější doba, abych TO řekla! přemlouvala jsem samu sebe v duchu. Ale za celou tu dobu, co jsme ukrajovali metry k Ondrovo bytu, jsem se nedokázala přinutit, abych svoje myšlenky vyslovila nahlas. Jistě si dovedete představit, jak nasraná jsem zase na sebe byla.
Už toho mám ale dost! řekla jsem si pak doma. Zapla jsem si FB a napsala kytaristovi, jestli se můžeme sejít chvíli před osmou, než půjdeme do tý čajovny, že potřebuju poradit s jedním takovým problémem. Odentrovala jsem to. Už to nešlo vzít zpátky. Souhlasil. Do našeho setkání zbejvala asi hodina a půl a já se začala třást.
Jako nevím, proč jsem byla tak nervózní. Věděla jsem, že O. zachová mlčenlivost a nikomu nic nevyzradí. Věděla jsem, že se mu můžu svěřit se vším. Přesto jsem těch devadesát minut vyčkávání fakt protrpěla. Byla jsem si jistá, že buď mi řekne něco negativního, nebo nebude nic vědět. A možná proto jsem se tak klepala. Možná jsem nechtěla odhodit tu špetku naděje, která se ve mně ukrývala.

"Chceš se jít projít?" zeptal se mě, sotva jsme se setkali na rohu náměstí.
"Jo."
Chvíli bylo ticho. Pak jsem začala: "No...já nevím, jak to říct."
"Zkus to nejdřív česky, a když ti nebudu rozumět, tak můžeš anglicky."
"Haha! Tak...tó...já nevím. Mně se prostě líbí Ondra." A tak jsem to na něj vybalila. Jako že vlastně nevím, jak to vzniklo, ale že to trvá už asi od půlky listopadu, a posledních pár tejdnů jsem z toho taková rozladěná a že bych to už fakt POTŘEBOVALA nějak vyřešit. "Vlastně nevím, proč ti to říkám. Já jen...prostě asi doufám, že ti třeba něco O. říkal nebo tak..."
Celou dobu, co jsem měla ten proslov (no, netrvalo to ani minutu), jsem se poočku dívala na kytaristu. Usmíval se a pak řekl: "Tak trochu jsem si myslel, že to bude tohle. No, s tím ti ale bohužel neporadím. Jako my se s O. známe už dlouho, ale popravdě si o vztazích nijak nepovídáme, takže fakt nevím, jestli se mu někdo líbí nebo tak."
"Aha. To je blbý." Usedli jsme na lavičku nedaleko čajovny.
"Chtěl bych ti nějak pomoct, ale ani nevím, jak bych mu měl něco nenápadně naznačit."
"To je v pohodě."
Ještě chvíli jsme si o tom povídali a pak jsme došli k závěru, že bych mu o tom měla říct. Že i když mě odmítne, tak to možná pár tejdnů bude takový divný, ale pak se to srovná.
Tak jo. Tak mu to asi řeknu. Teda určitě. Ale zřejmě přitom omdlím, vzhledem k tomu, jak jsem vyšilovala jen z toho, že jsem o tom měla říct kytaristovi. A nakonec to bylo v pohodě.
Nejhorší ale je, že nevím kdy a jak se k tomu odhodlám. Ale měla bych to vyřešit rychle, abych pak případně - dle slov kytaristy - mohla jít dál. Když to řekl, tak jsem jen pokejvala hlavou a přitom si vzpomněla na všechny svý duchy minulosti, který nenechávám spát. Ne snad proto, že bych nemohla. Ale proto, že nechci...

Nějakou chvíli jsem byla v čajovně jen s O. a Z., pak ale přišel Ondra s Michalem. Kytarista se na mě významně podíval. Haha.
Tak většina večera byla celkem v pohodě. Občas jsem děsně nenápadně pozorovala O. bubeníka a povzdychávala, když si rukou prohraboval vlasy nebo když si se Z. vyměnil brejle, takže měl najednou na nose ty děsně sexy s černejma tlustšíma obroučkama, který prostě zbožňuju. To byla teda fakt podpásovka!
Vlastně to bylo najednou takový strašně divný, když jsem věděla, že u stolu sedí člověk, kterej o všem ví, a nenápadně pozoruje mě a Ondru. Divný, ale taky svým způsobem milý. Jsem ráda, že jsem se kytaristovi svěřila.
Ke konci se ale kluci začali bavit o nějakejch počítačovejch hrách, a to jsem se moc nechytala, a tak jsem jen mlčky pozorovala detaily obličejů lidí kolem sebe. Normálně bych asi řekla něco jako: "Ježišmarjá, pojďme se bavit o něčem jinym!" ale jak jsem byla taková celá nervózní z toho všeho a taky mi nebylo úplně nejlíp po čaji, kterej jsem pila (už jsem se cítila silně dehydrovaná), jen jsem seděla a nic neříkala.
A tak jsem chvilku po půlnoci zaplatila Z. za pu-erh a odkráčela domů.

Dneska v poledne jsem seděla v křesle na chodbě institutu a povídala si s Evou, která taky vyčkávala na odpolední kurz.
"Já už se těším na víkend," přiznala se mi nadšeně. "Vlastně v pátek ani nepojedu do školy, přijede ke mně přítel." Potutelně se usmála.
No vida. A já se poslední dobou nějak na víkendy netěším, takže je vlastně dobře, že je teprve pondělí.
"I´m leaving Monday, it´s better than Sunday," jak by řekla Ladyhawke.

Vy fakt někdo otvíráte flašku pravou rukou? Chci říct - já nevím, mně to přijde prostě ujetý. Jsem pravák, ale láhve si zásadně odšroubovávám levačkou

6. března 2012 v 21:52 | Bliss |  Noise in my head
Stagnace je trvalá. Navíc mám pocit, že všichni kolem mě přímo TEČOU láskou. Jako já nevím, na jednu stranu se cejtím fakt dobře, když je moje duše svobodná, a taky je docela hezký lidem pomáhat s jejich problémama, radit jim, postrkovat je k jejich vysněným partnerům a to všechno, a pak se dívat, jak jsou šťastní, ale zase na stranu druhou...no, však víte. Každej - i ten nejzarytější individualista a tak dále - občas chce někoho chytnout za ruku.

Tak třeba v pátek. Ani nevím, jak se to stalo, a najednou jsem byla v čajovně s Kájou a Lenkou a O. kytaristou a O. bubeníkem a hráli jsme nějakou děsně stupidní hru. Bubeník nám teda vysvětloval pravidla, ale já jsem se po pár minutách přistihla - i přes mý přikyvování a sem tam utroušený "jo jasně" a "aha" -, že ho VŮBEC neposlouchám, naopak na něj civím a nejsem schopná logicky uvažovat. No, snad to pochopím při hře, pomyslela jsem si. Ne, nepochopila. Ale to je celkem jedno. Důležitý ale je, že se k nám odvedle přidali dva Ondrový kamarádi, Lukáš a tuším že Verča. No a prej - jak mi pak o den později Lenka sdělila - po ní ten Lukáš pořád pokukoval a i ona vůči němu cítila určité sympatie.
"Vlastně od tebe něco potřebuju," řekla v sobotu, když jsme my dvě stanuly opět v čajovně. "Nezeptáš se Ondry na Lukášový číslo?"
"Ježiš, ne! To nemůžu. Bude si myslet, že je to pro mě, a to nechci. A když řeknu, že je to pro kamarádku, bude to ještě podezřelejší."
Ale nakonec to vyřešila Jana, která zhruba hodinu nato přišla do čajovny i s Honzou. Onu sobotu se tam nacházel i Ondra, a když přistoupil k věšáku, aby si vzal svoji bundu, a ocitl se tak pár metrů od nás, Jana, která již byla o všem spravena, se ho hned celá hrr zeptala na to číslo pro Lenku. A Ondra ho Lence dal a přitom se tak podivně usmíval, asi taky něco věděl. Řekl ještě: "Myslím, že Lukáš bude rád," a pak odešel.
Zůstala jsem sedět s otevřenými ústy. "Cože?! Ty jako včera potkáš kluka, dneska na něj získáš číslo a za pár dní určitě spolu půjdete ven, a mně to celý trvá čtvrt roku a ještě jsem se ani k ničemu nedostala?! To není fér!" postěžovala jsem si Lence, která se zasmála. "Už s tím něco musím udělat."
A tak jsem se rozhodla! V neděli, až půjdu s kytaristou ze zkoušky domů, mu řeknu, jak se má celá situace, a zkusím si od něj nechat nějak poradit. Popřípadě vyzvědět, zda-li něco neví a tak. V ten sobotní večer, drobet navnaděná vínem, mi to přišlo jako nejlepší nápad pod sluncem. Trochu míň nadšení jsem však projevovala v neděli ráno, pořád jsem si však ale říkala, že to ten den vyřeším! Aspoň zčásti.
Jaký však ale bylo překvapení, když mi došla esemeska od O. kytaristy, že se zkouška ruší, protože má horečku nebo co. To mě teda nakrklo. Jeden už je rozhodnutej, dokonce sebral veškerý svý síly do toho rozhovoru, a nakonec se nic nekoná! To je snad nějaký znamení! pomyslela jsem si. Nebo tak něco.

Místo zkoušky jsem teda asi na tři hodiny vyrazila s Lenkou do přírody. Den byl ve znamení totálního jara, a tak byla procházka moc příjemná. Asi půl hodiny jsme vymejšlely esemesku pro Lukáše, nakonec Lenka něco odeslala a následně jsme snad dvě hodiny čekaly na odpověď. L. z toho už byla nervózní.
"Určitě nenapíše. Jsem si tím jistá. Nebo mě pošle do prdele."
Sevřela jsem svými prsty kelímek od čokolády, kterou jsme si byly koupit na nedaleké benzínce, a řekla: "Ale no tak! Vždyť na tebe TAK koukal. A když ti Ondra dával to číslo, debilně se přitom usmíval, a sám ti přece pověděl, že je dobře, že Lukášovi napíšeš. Je to jasný, TAKY ses mu líbila, jenom prostě něco dělá a nemá mobil při ruce."
A tak jsme se dál procházely. Nakonec jsme se rozloučily; když jsem se k Lence obrátila zády a vydala se na cestu domů, čekala stále na odpověď.
Ale odepsal jí a zrovna dneska spolu byli venku (nebo ještě jsou?) a já nadšeně stalkuju fejzbuk a těším se na její vyprávění. Je tak hezký, když jsou lidi šťastně zamilovaní...

No a tu neděli jsem taky napsala na FB našemu kytaristovi. Optala jsem se ho, jestli v pondělí jede do školy. Byla jsem připravená jet na Zličín s ním a cestou mu o všem vypovědět. Jenomže jeho odpověď byla negativní.
"To je blbý!" napsala jsem.
"Proč?"
"Potřebuju s tebou mluvit."
Následně jsem ho ujistila, že ne, opravdu to nejde vyřídit přes fejzbuk (musím sledovat jeho tvář, až mu o tom budu říkat, načež jsem mu napsala něco jako "to nic, tak teda o víkendu"), a ne, nemusí se ničeho obávat.
Už aby to bylo! A zároveň mám pocit, že už nevydržím čekat takovou dobu. I když...držím to v sobě už skoro čtyři měsíce, tak co.

Ale jak jsem šla v pátek domů z tý čajovny, nějak jsem nad tím vším přemejšlela. Najednou jsem si říkala, jestli má vůbec cenu do nějakýho vztahu jít. Proč jsem si vůbec tak jistá, že bychom si s O. rozuměli? Proč radši nenechat věci tak, jak jsou; být dál kamarádi a neničit kamarádství (a kapelu?) něčím tak přízemním jako je vztah.
Ale zase na druhou stranu si myslím, že bych o tom aspoň měla povědět kytaristovi a vyzvědět co a jak, než se na to úplně vykašlat a zahodit tak (případnou) možnost k něčemu...k něčemu velkýmu.

Hm. Můj blog poslední dobou vypadá jak deníček třináctiletý krávy. To jsem to dopracovala. Radši bych si měla jít zašukat.

Za oknem

1. března 2012 v 23:11 | Bliss |  Instantní příběhy
Mám ráda, když se ke mně námět na povídku přikrade úplně nečekaně. Možná kdybych neměla v oblibě postávat u okna v obývacím pokoji...

Za oknem

Byl to večer jako stvořený pro procházku. Ulice se ještě leskly nedávným deštěm, vzduch voněl blížícím se létem a slunce se na západe právě sklánělo k obzoru.
Seděli na lavičce v parku a pozorovali scenérii před sebou. Oranžová zář paprsků ozařovala jejich tváře. Mlčky si vychutnávali tu chvíli. Vypadalo to, jako by jim díky tomu západu slunce, který pozorovali jen oni dva, patřil celý vesmír. Jako by ta rudá žhnoucí koule naposledy mávala na prknech, která znamenají svět, a přitom pomalými kroky - snad se ještě nechtěla rozloučit se svými dvěma věrnými diváky - mizela ze scény. Za oponu.
Kolie, ležící jim u nohou, netrpělivě zvedla hlavu do té doby odpočívající na tlapkách. Ustaraně zakňučela.
Ten zvuk je náhle probral z fascinace západem slunce. Téměř jako by se probral z nějakého snu, zadíval se dolů na psa. Něžně ho pohladil po hlavě a pak se zvedl z lavičky. Podal jí ruku, s úsměvem se ho chytila, a vytáhl ji na nohy.
"Můžeme pokračovat v cestě, drahý?" řekla. Nepouštěla se jeho příjemně teplé dlaně.
Přikývl, políbil ji na levý spánek, a pak už vyrazili na poslední úsek jejich obvyklé trasy.
V dáli jakýsi pták začal zpívat svoji píseň. Nadechl se, ve vzduchu byl cítit déšť.
Zabočili do ulice z obou stran obehnané domy s upravenými zahradami. Náhle na své ruce ucítil tlak. Její dlaň byla chladná a mírně zpocená.
"Co se děje?" zeptal se a pohlédl do její tváře.
Čokoládové oči párkrát zamrkaly, drobnými zuby si skousla ret. Pak konečně promluvila, aniž by se na něj podívala. "Bojím se. Co když tam zase bude?"
"Kdo?"
Prudce obrátila hlavu směrem k němu. "Ta stará ženská. Jak pořád stojí u toho okna a…prostě se dívá!"
Nevěděl, co na to říct. Ledově modré oči zabloudily na kolii vznešeně se procházející po jeho boku. Užuž se nadechoval, aby jí odvětil, když tu se ozvala sama. "Já prostě nevím. Chci říct…není na tom nic divnýho, když stojíš u okna a koukáš ven. Vlastně to taky někdy dělám." Špičkou boty nakopla kamínek stojící jí v cestě. "Ani bys nevěřil, co všechno se může odehrát na ulici před tvým oknem," uchechtla se. "Ale," zvážněla, "já fakt nevím. Ta ženská mě nějakým podivným způsobem děsí."
"Nemyslím, že by vypadala nějak strašidelně."
"To ne, tak jsem to nemyslela. Vypadá na svůj věk docela dobře. Teda já nevím, kolik jí je, ale…chápeš."
Přikývl, i když to asi nemohla vidět; koukala na nějaký neviditelný bod ležící před ní na silnici. Pomalými kroky se přibližovali k onomu domu.
"Ale jde z ní nějaká taková…atmosféra."
"Atmosféra?"
"No. Nevím, jak to jinak popsat. Ale už jsi se určitě setkal s někým, kdo na tebe ještě ani nepromluvil, a už jsi věděl - tak nějak jsi to z něj CÍTIL -, že ten člověk bude fakt v pohodě. Nebo tě naopak něčím odpuzoval, zrovna jako mě odpuzuje nebo děsí ta paní."
"Aha. Mohli jsme jít jinudy."
"Možná příště. Nebo já nevím. Jsem na jednu stranu zvědavá, jestli tam bude," řekla a zasmála se.
Přemýšlel, jak moc upřímný smích to byl; její ruka totiž mrtvolně spočívala v té jeho.
"Za pár metrů se to dozvíme," utrousil.
Chvíli kráčeli mlčky, vzduchem se jen nesl cinkavý zvuk známek na obojku psa. Světlo denní pomalu polykala tma.
"Kdyby se na mě aspoň tak nekoukala!" zvolala náhle.
"Zvláštní. Já mám zase vždycky pocit, že propaluje pohledem MĚ."
"Už asi jenom deset metrů."
"Neboj se."
"Ježiš, kdyby se to tak někdo dozvěděl. Jako že mám divnej strach z ženský za oknem, to by se mi vysmál, co? Jsem fakt k smíchu."
"Nejsi."
Ještě ani nebyli rovnoběžně s oním oknem, a už viděla, jak za ním někdo stojí. Přistihla se, jak nervózně polkla. Projít kolem něho netrvalo ani čtyři vteřiny, přesto se jí to zdálo jako celá věčnost. Jako by se v tu chvíli ocitli ve filmu a někdo je zpomalil.
Vlastně se tam nechtěla dívat, ale zvědavost ji donutila. Pomalu pootáčela hlavou doprava a pak se střetla s jejím pohledem. Nevědomky mu přitom stiskla ruku, snad se ji chystala rozdrtit. Zadíval se na ni - viděl jen její vlasy - a pak přes její hlavu na stařenu. Zase na mě kouká, pomyslel si. Pak se jeho přítelkyně konečně odvrátila - byla jí úplně uhranutá, napadlo ho - a svýma ustaranýma očima se zaklesla do těch jeho. To už měli okno za zády. V tu chvíli pocítil úlevu.
"No, je to za námi," řekl nejistě.
"Mám z toho zvláštní pocit."
"Já trochu taky."
"Nemohla jsem se přestat dívat do těch jejích očí."
"Už na to nemysli."
"Dokonce se mi už o ní jednou zdálo. V tom snu byla had, jenom hlavu měla lidskou. Fakt divný."
"Už na to nemysli."
A tak na to zkusila nemyslet.

Stála za oknem, zvedla před sebe ruku. Nejistě ji sunula dopředu, až její prsty zavadily o sklo. První články se pod tím nárazem lehce ohnuly. Hřbetem ruky pohladila sklo a pak na něj přitiskla celou dlaň. Jemně ji posouvala a přitom na kůži cítila chlad a hebkost okenní tabulky. Usmála se. Tahle chvíle pro ni byla jakýsi denní rituál. Mohla tam stát jakou dobu a přitom si - pomocí svých vzpomínek z doby, kdy ještě nebyla slepá - představovat, jak to vypadá na ulici před ní. Zavřela přitom oči.