Duben 2012

Kdo mě vezme někam pryč, má u mě zlatýho bludišťáka

30. dubna 2012 v 2:50 | Bliss |  Noise in my head
Myslela jsem si, jak si tuhle neděli odpočinu, budu se válet doma a číst si a pak napíšu o prímově prožitých dnech, ale místo toho jsem měla pěknej fofr a večer strávenej v čajovně mě dohnal skoro až k slzám. Ne že by se mi po tvářích řinuly jako hrachy, spíš jsem jenom tak seděla se slzama v očích, doufajíc, že mi nestečou po líčkách, protože jsem nechtěla, aby si jich někdo z okolo sedících povšiml. Věděla jsem, že by je nikdo nepochopil... Ale...to bylo všechno takhle...

Odpoledne jsem vyklízela s klukama naši novou zkušebnu a pak s nima šla na dvě do knajpy. Měla jsem v sobě asi ještě nějakej zbytkáč ze soboty, takže když jsem pak kráčela domů, cítila jsem se příjemně opilá. Najedla jsem se a zamířila s Kájou do čajovny, kde byla tentokrát velká sešlost. Příjemně teplý počasí vylákalo všechny ven, a tak Z. a pár dalších vynesli stoly ven před čajovnu a posadili se k nim se džbánky vín a vodnicí. Já s Kájou jsem tam tedy usedla také. Hele, na tu chvíli až do nějaký půlnoci jsem si vůbec nemohla stěžovat. Víno mě dobře nakládalo a já si připadala jak na nějaký vlně euforie. Po půlnoci jsme tam ale zůstali jen já, Kája, Z., O. kytarista, O. bubeník a Michal. Přesunuli jsme se dovnitř. Tam jsem totálně vytuhla. Neměla jsem náladu na nic a nikdo neměl náladu na mě.
(Abych pravdu řekla, teď, když už jsem zase skoro střízlivá, se mi o tom moc nechce psát. Ale když už jsem tenhle článek rozjela, měla bych ho dokončit...)
Seděla jsem zkrátka v tý čajovně a pořád tak nějak pozorovala, jak Kája popichuje O. bubeníka. Na tom by asi nebylo nic tak divnýho, kdybych ovšem už pár tejdnů neměla takovej blbej pocit jako že po něm jede. Nic moc určitýho, ale přesto jsem ten pocit měla v sobě. Byla jsem z toho teda značně otrávená a rukou Káje naznačila, že bych si dala cígo. Vyšly jsme před čajovnu.
"Ty jo, jdi do něj!" řekla mi hned Kája.
Neměla jsem na to nejmenší náladu, což jsem jí i řekla. "Kdybys ho neměla ráda, tak do něj jdu já!" na to ještě K.
A bylo to tady.
Jasně že kdyby nebyla trochu lízlá, tak by to neřekla. Ale jak už jsem psala o pár řádků výš - bylo mi to tak trochu jasný už pár dní zpátky. Vrátila jsem se do čajovny a se založenejma rukama jsem jen tak seděla a koukala. Bylo mi do breku. Ne ani moc z tý situace (já ani nevím, jak moc vážně to myslela, ale chci se jí na to zejtra zeptat), spíš mě napadlo, jak se to v mejch šestnácti, kdy zemřel Honza, tak strašně posralo. A i když už je to dávno za mnou a jsem s tím fakt naprosto vyrovnaná, tuhle noc to na mě všechno nějak padlo a já měla chuť se jen někomu schoulit na rameno a nechat se objímat. Přitom jsem věděla, že nikdo takovej se zrovna v čajovně nenacházel... A ani moc nevím, kdo by mě vlastně mohl utěšit.

Jsem teď strašně zmatená. Nevím, absolutně nevím, co chci. Mám chuť se vykašlat na všechny mý podivný citečky k Ondrovi, protože na jednu stranu cítím - už nějakou dobu -, že my dva bysme se k sobě možná ani moc nehodili. Na stranu druhou mi ale přijde ujetý to jen tak vzdát, když to NĚCO cítím už tak dlouho. A když o tom ví už tolik lidí a všichni se jenom klepou na to, až to O. bude konečně vědět a nějak se to mezi náma pohne. Ha!
Mám chuť všechny poslat do prdele, fakt.

Prostá Lenčina myš

24. dubna 2012 v 19:48 | Bliss |  Noise in my head
Při jarním dešti jako je tenhle vždycky cítím podivnou rozechvělost a radost a touhu splynout s okolní přírodou. Malé, svěže zelené lístky, jež se zatím stačily vyvinout, jsou omývány crčícími proudy vody, které jako by nikde nezačínaly ani nekončily. Drobné kapky sklouzávají po holých větvích stromů, na jejichž konci chvíli ustanou v pohybu, jako by se snad rozmýšlely kam dál, načež se v lenivém pohybu odtrhnou od špičky větve a závratnou rychlostí dopadnou dolů do rozbahněné země, v lepším případě do louže utvořené z jich podobných. Mám ráda, když zafouká vítr a déšť změní směr; narazí do okenic a vydá takový cvakavý, praskavý zvuk, který mým uším zní stejně příjemně jako třeba drobné vlnky na rybníku narážející do naplaveného dřeva.
Při takovém dešti, kdy unavená tráva od zimy procitne a rozzáří se svojí zeleností, si teprve uvědomím, že jaro je skutečně tady. Ještě by to chtělo pár blesků a hromů pro ukojení tetelící se duše. Vzpomínám si, jak jsem se jako malá bála bouřky a ukrývala se pod peřinu v domnění, že tam jsem nejvíc v bezpečí. Obzvlášť jsem to milovala u babičky v Ř. I když jak moje malé já stárlo a stárlo, chtělo se mi tam čím dál tím míň, bouřky u babičky měly svoji kouzelnou poetiku. Babička, ačkoliv se sama bála, uklidňovala nás s bráchou, že to nic není, jen pár blesků, a my, i když jsme to věděli, stejně jsme se báli a ten strach v nás vyvolal jakousi zvrácenou radost.

"Tak si to představ," řekla moje mamka, když jsem v šeru kuchyně ukrajovala kus bifteku.
"Představuju si to."
"Lucka V. se bude vdávat!" Lucka je moje bývalá spolužačka ze základky. "Už tuhle sobotu! Řekla mi to její babička, že prej její snoubenec je zároveň její trenér a už přes dva roky žijou v Německu, to jsem nevěděla."
"No jo, hraje tam volejbal. Ale že by Matěj byl její trenér? To se mi moc nezdá, vždyť je tak stejně starej jako ona... Nicméně...to je teda dobrý! Myslela jsem, že se bude vdávat tak za půl roku, a ona takhle! Ty jo...čas tak letí..."
A je to tak. Před časem mě napadlo, že za takový tři čtyři roky se kolem mě začnou všichni vdávat nebo ženit a já pořád nic, a nejenom že nebudu ani plánovat svatbu, dokonce nebudu mít ani stálýho partnera. Už se vidím. A brácha s Markétou už budou třeba připravovat svatbu a máma bude nevěřícně kroutit hlavou, co teda ty, to jako zůstaneš na ocet (ne, na olej!)? Hm hm hm... Vtipná představa.
Ono je to vůbec se mnou takový zajímavý. V mým věku už maj lidi kolem mě za sebou nějakou vážnou známost, s kterou byli rok dva, a já pořád nic, můj nejdelší vztah trval necelý tři měsíce, zato jsem si krásně užívala, z čehož jsem, myslím, vytřískala víc zkušeností než z nějakýho dlouhýho vztahu. A jo, jsem připravená bejt s někým rok nebo tak, proč ne. Ale na druhou stranu si taky říkám, že bych s takovým člověkem nechtěla být napořád. Ještě ne. Ještě nejsem připravená najít si někoho...eh, pro život. Tak mě tak napadá, jestli teda vůbec má cenu rozjíždět s někým vztah, když dopředu vím, že se s ním dřív nebo později rozejdu. Ale takovýhle myšlenky...jéžiš, asi bych měla osudu nechat volnou ruku. Ono vždycky všechno nějak dopadne, né že né.

Život je taková kapka deště. Stejkáte si po okenní tabulce, nejdřív pomalu, skoro až nejistě, a najednou - aniž byste to čekali - naberete rychlost a spád, vrazíte do další kapky, která vás úplně pohltí, spojíte se v jednu, nebo narazíte na jinou a rozdvojíte se...


I know we´re going to uncover what´s sleeping in our soul

22. dubna 2012 v 20:36 | Bliss |  Noise in my head
Říkám si, že vztahy mezi lidma by měly bejt jednodušší. Všichni by se měli milovat a odpouštět si a nelámat si srdéčka a tak. Hele, proč je život v některejch věcech tak blbě zařízenej?

Čtvrteční večer jsem trávila v čajovně. Po půlnoci mě Jonáš doprovázel domů a já si říkala: Doufám, že pak hezky odejde k autu a nebude chtít nějakou čirou, podivnou náhodou u mě přespat.
Hvězdy na nebi vydávaly jemnou zář a podněcovaly představivost k přemýšlení nad všemožnými obrazci, které by se daly po pospojování některých zářivých bodů stvořit. Zaklonila jsem hlavu a chvíli se kochala tím pohledem. Říkala jsem si, jak by bylo skvělý, kdyby se lidi mohli dotýkat hvězd. Chtěla jsem, aby mi nějaká spadla do ruky nebo abych si nějakou mohla prostě utrhnout. Určitě by v dlani působily příjemně chladně, hladce a křehce.
Mohli jsme tam takhle před mým domem stát dobrou tři čtvrtě hodinu, když jsem se roztřásla zimou.
"No, už půjdu spát," usmála jsem se. Jonáš vyndal ruce z kapes a přiblížil se ke mně. Bylo mi jasný, že chce obejmout, a proč taky ne? Kamarádský obejmutí je taky moc příjemný. Kamarádský...?
Pro mě ten dotek trval pouhý dvě nebo tři vteřiny, ale pro Jonáše asi celou věčnost. Držela jsem jeho ramena a myslela na to, jak by to objetí bylo o tolik lepší, kdyby se uskutečnilo s milovanou osobou. A jak to asi v tu chvíli cejtil sám Jonáš?
Pouštěla jsem ho a už se od něj trochu oddalovala, když jsem spatřila, že on se naopak svým obličejem ke mně přibližuje. V ten okamžik jsem si říkala, co by se stalo, kdybych mu dala prostý polibek na rty, jenom takovej obyčejnej, kůže na kůži a dost, ale pak mi došlo, že by se toho stalo DOST! Určitě bychom se začali líbat a přitom bych ho strhla na sebe a vášnivě otevírala branku a táhla ho k sobě domů. Jenom pro blbý ukojení sexuální touhy, který by ve mně nezanechalo nic a u něj by jeho city vůči mně ještě povyrostly. Ne...! To všechno mi proběhlo hlavou asi tak v nanosekundě, takže když přibližoval svoji hlavu k té mé, nedala jsem se a udělala krok zpátky. "É, tak dobrou noc!"
"Dobrou."

Druhej den nebo teda spíš večer jsem vysedávala v čajovně taky. S Kájou, O. kytaristou, Z. a s Jonášem.
"Hm, nechceš mě pocuchat ve vlasech?" zeptala jsem se Jonáše a otočila se k němu zády. Jeho ruka si našla cestu mezi mými vlasy. Slastně jsem se usmála a on položil druhou ruku na moje rameno a lehce zabral. Náhle jsem se ocitla zády skoro až v jeho klínu. Kytarista nás pozoroval přivřenejma očima.
Celej večer mě provázely letmý - takový ty jen tak mimoděk - doteky Jonáše. Moc jsem nad tím nepřemejšlela, vlastně mi to přišlo normální. I to hlazení ve vlasech, hele, to přece kamarádi dělaj, ne?
Ondra mi opařil nohu. Zrovna jsem přemejšlela nad odpovědí na nějakou otázku v Evropě, když vzal konvici, čehož jsem si teda ale nevšimla, zamyšleně jsem koukala někam do blba, takže mi i chvíli trvalo, než jsem si všimla, že to vlastně kurva pálí, a trochu z ní vylil na moji pravou nohu.
"Ááá, ježiši, ty jsi kretén, co děláš?!" Držela jsem si popálenou nohu a čelem třískla o koleno. Zuby jsem si skousla spodní ret.
"Vždyť to nepálí, ne?" na to on a trochu ucmrndnul na svoji nohu. Vyrvala jsem mu tu konvici z rukou a zalila mu chodidlo. "Au, ono to fakt pálí!"
"NÉ ASI!"
"Já myslel, že ta voda bude už jenom tak trochu teplá..."
"Ježiši!"
Teď už je to teda v pohodě, když pominu načervenalej palec a ukazováček a puchýře, ale celej páteční večer jsem prokulhala a proklínala Ondru!
Nakonec jsem právě s ním zůstala v čajovně sama, protože ostatní už odešli. Chvíli jsme se bavili o O. bubeníkovi, o hudbě a o tom, že teď, když budem mít novou zkušebnu, bychom se do toho už měli pořádně obout a začít dokončovat svoje načatý songy. Jasně, tak snad...
Z čajovny jsme vyšli asi až ve tři ráno. "Jestli na mě bude chtít zaútočit nějakej úchylák, tak mu neuteču!" postěžovala jsem si na svoji nohu. O. mě však doprovodil domů. "Já myslím, že by ani nechtěl. To kulhání působí docela asexuálně."
"Jako že když kulhám, tak nejsem sexy, jo? Pche! Ty jsi dneska teda fakt milej...!"
Stáli jsme před mým domem a už ani nevím jak, ale najednou jsme stočili řeč na Jonáše.
"Kdybys viděla ten jeho pohled, když ti cuchal vlasy. Byl úplně v sedmým nebi!"
"Hm."
"Ten je do tebe úplně šíleně zamilovanej. Možná bys mu neměla dovolovat, aby na tebe takhle sahal, akorát ho tím zraňuješ."
"Když ono je to tak příjemný!"
"Zkus se vžít do jeho kůže," pokračoval O., "představ si, kdybys věděla, že tě Ondra nechce, ale přitom by ti pořád říkal, ať ho vískáš ve vlasech a objímal tě na rozloučenou a tak dále. Jak by ti bylo?"
"To bych ho za to asi nakopala."
"Tak vidíš."
"Ach jo, máš pravdu. Chudáček..."
Pravda je taková, že jsem si to takhle nikdy moc neuvědomovala. Jako jo, už je to dávno, co jsem si všimla, že se Jonášovi líbím, ale nikdy mi nepřišlo divný říct mu, aby mě třeba hladil po zádech a tak. Někdy to takhle řeknu i nějaký holce a jasně, že v tom nic není. Jenomže když vám tohle dělá někdo, kdo je do vás zamilovanej, znamená to pro něj hned něco víc. A když vy v tom nic víc nehledáte, je tu problém. Na tohleto cuchání vlasů a tak dále si asi budu muset najít někoho jinýho nebo co já vím...

Je to trochu smutný, když vás má někdo rád, a vy jste přitom zamilovaní úplně do někoho jinýho.

You can´t fight the feeling and all is the same, the pouring rain...

15. dubna 2012 v 21:13 | Bliss |  Noise in my head
Nemám ráda ty letargický dny, kdy se nedokážu pro nic nadchnout a i přesunout se z křesla do postele mi přijde jako obrovská námaha. Chtěla bych si uklidit v pokoji nebo doskládat puzzle, co mi půjčila Kája, nebo si zahrát na basu (při představě, kolik písní už jsem zapomněla za tu dobu, co jsem nehrála, mi fakt běhá mráz po zádech), ale ty vole, jediný, co teď dovedu, je sedět a koukat z okna jak prší a kapky na větvích stromu pomalu dopadaj k zemi. Jsou to takový roztomilý blyštivý diamanty.
Ježiš, někdy bych se chtěla zavrtat do nějaký nory a nevylízt nejenom o zimu.

"Hele, mám pro tebe novinku," řekla mi pátečního večera Kája, když jsme společně s Jonášem seděli na zídce naproti hokejbalovýmu hřišti a popíjeli víno. "Lenka začala chodit s Karlem."
Pít zrovna to víno, tak ho asi vyprsknu. "Ty jo! To je teda...masakr. On už nechodí s tou Zdeňkou?"
"Prej ne."
Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ne že by mi to nějak vadilo, spíš mi to přišlo totálně UJETÝ! Nikdy, nikdy, nikdy v životě bych neřekla, že zrovna tihle dva se daj dohromady. Ale vzhledem k tomu, že spolu už dlouho chodili ven jako kamarádi a dost si rozuměli, dalo se to čekat.
"Ty vole, my se snad ještě začnem zase všichni bavit, ne?" zasmála jsem se. Svým způsobem vlastně...no, proč ne.
Dlouze jsem se napila.
Volal mi kytarista, ať jako dojdu na Roh, že je tam s klukama a je tam ŠÍLENÁ sranda, ale my jsme šli místo toho do jačovny, což už jsme měli domluvený. Řekla jsem mu, ať se oni dostaví za náma do čajovny, ale nakonec nepřišli. I tak to byl ale hezkej večer.

V sobotu bylo fakt krásně. Šla jsem se projít se psem a s Franz Ferdinand. Už jsem se od lesa blížila k P., když mě napadlo zavolat Ondrovi, kterej tam bydlí. Nebral to. Trochu jsem si oddechla. Zamířila jsem ke dvoum nedalekým rybníkům a tam usedla na lavičku. Dívala jsem se na hladinu a poslouchala ty Franze. Bylo to uklidňující. Vzpomněla jsem si, jak jsem si tam šla minulej rok po praktický taky sednout a pohled na to množství vody mě zvláštně ukolébával.
Kráčela jsem pak zrovna do značnýho kopce, když mi zavolal O. Byla jsem HODNĚ udejchaná, protože jsem ještě předtím honila Jacquese, kterej se nechtěl nechat chytit na vodítko, takže jsem nejenom nemohla popadnout dech, ale ještě se mi z toho všeho klepal hlas. Fákt trapný. Když jsem mu teda zalykavým způsobem řekla, že jsem s ním chtěla jít ven, odvětil, že má za chvíli zkoušku a pak musí něco dodělat do školy, ale že bychom mohli večer do čajovny. No, stejně jsem tam mířila, tak jsem souhlasila. Zavěsila jsem a odebrala se domů.
(Někdy nevím, o co se vlastně snažím.)

Včerejší večer mi přišel nekonečně dlouhej. Byla jsem v čajovně asi od devíti, nejdřív s Bárou, ale postupně se přidali ještě Kája, Lenka, O. kytarista, O. bubeník a Michal. Měla jsem v sobě už půllitr růžovýho a do skleničky si nalejvala z dalšího. Byla jsem příjemně opilá.
Někdy kolem druhý ráno jsme byli už bez Lenky a Káji, zato se Z. Vyšli jsme z čajovny jako že už půjdem spát, ale někdo navrh, že bychom mohli ještě na paramo na čokoládu nebo na něco. Trochu poprchávalo. Michal mi půjčil mikinu, protože jsem neměla žádnou kapucu, a sám šel v triku. Pořád jsem se ho ptala, jestli mu není zima, že mu ji vrátím. On na to, že mu zima není, ale kdyby byla, tak ho můžu zahřát. Hm.
Bylo to trochu divný. Na paramo jsem vždycky chodila s různejma nejdivnějšíma lidma, už jsem to tu jednou psala, že je to pro mě tak trochu posvátný místo, kde se mi vynoří spousta vzpomínek, no a najednou jsem tam byla s takovou velkou skupinou lidí, což jako by úplně znesvětilo to místo. A bylo jedno, že v tý skupině byl i Ondra, prostě to divný bylo a basta fidli.
Nakonec jsme dokráčeli zase k čajovně, kde se ještě svítilo, a tak jsme zamířili znovu dovnitř. Já s Bárou asi jen na půl hodiny, protože jsme byly už znaveny a potřebovaly se prospat, a tak jsme pak kráčely nocí ke mně domů.
Jak už jsem napsala, ten večer mi přišel hrozně dlouhej, i když ani sama nevím proč. Ale to neznamená, že by nebyl fajn.

Ráno jsme se probudily někdy po desátý. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo rozsekal do malejch dílků puzzlů a pak zase složil dohromady. Když jsem vyprovodila B. k domovním dveřím, říkala jsem si, že ten den nebudu dělat absolutně NIC.
Bylo asi půl druhý, když jsem seděla u televize a koukala na nějaký alternativní klípky. V tom mi přišla sms od kytaristy, jako jestli hodlám přijít na zkoušku.
"Dneska je zkouška? Sakra, proč mi to nikdo neřek?!" My čtyři jsme totiž pár tejdnů nehráli. Tak jsem se najedla a vyrazila. Byla jsem nasraná, což jsem taky zpočátku dala všem najevo. Nebo aspoň myslím, že jsem se tvářila naštvaně a otráveně. Ale hraní s klukama mě pak zase začalo bavit a užívala jsem si to, že jsme zase takhle všichni čtyři pospolu a nikdo nás v ničem neruší. Stejně jsem se ale úplně uvolnila teprve až když O. bubeník někdy po čtvrtý odešel. Hele, neptejte se mě proč. Ale někdy jsem prostě v jeho přítomnosti taková zaseklá a nemám moc chuť mluvit a tak.
"Já jsem tě pozoroval," začal pak Óďa, když O. odešel, "a nijak jsem na tobě nic nepoznal. Ty to moc nedáváš najevo, co?"
Hm, možná tak kyselejma ksichtama díky tomu, jak jsem nasraná sama na sebe. "Jako mám po něm furt koukat nebo co?" řekla jsem nahlas. "To přece nemůžu."
Hodila jsem basu na záda a vyrazila s kytaristou domů. Nechutně chcalo.

Teď jsem teda doma a říkám si, že bych si mohla ještě zahrát na basu nebo doskládat píseň či puzzle, ale na nic takovýho nemám vůbec chuť. Ta letargie se mě ještě pořád nepustila. Je trapná.

"To je ale hajzl, já mám prdel celou mokrou!" vykřikoval Benny

12. dubna 2012 v 19:23 | Bliss |  Noise in my head
Někdy mi dochází inspirace pro názvy článků. Tohle je první věta, kterou jsem našla po náhodném otevření knihy od Irvinga. Možná bych tenhle způsob pojmenovávání mohla praktikovat častěji.

Snažím se rozpomenout, co se za poslední dny událo; pravděpodobně nic zásadního.
Velikonoční prázdniny jsem si prodloužila o úterý (a vlastně ještě o středu, ale k tomu se dostanu); u nás ve městě se konal majáles, a tak jsme si s Kájou řekly, že zatáhnem školu a půjdem se naň podívat.
Vlastně to zas tak zajímavý nebylo, ale ten den panovalo vcelku pěkný počasí, a tak bylo fajn bejt venku na vzduchu. Po skončení majálesu se nám proto s K. nechtělo ještě domů, zakoupily jsme si víno, sedly si na lavičku poblíž gymnázia a popíjely. Zrovna když jsme si zapalovaly cigarety, jakýsi postarší pán, co chtěl jít kolem, se na nás podíval a pak zastavil.
"Zahoďte to."
Mlčky jsme na něj civěly. "Schválně, kolik jich vykouříte za den?"
Kája udala nějaký číslo. "Hm, to je nějakejch šest stovek za měsíc. Co kdybyste mi je radši posílaly na účet, hm?" řekl a pak šel dál. K. se na mě vyděšeně zadívala. "Jako cože? Co to mělo znamenat? To s ním mám jako chrápat za šest stovek nebo co?!"
Zasmála jsem se. "Ale ne, on to myslel tak, že si nebudeš kupovat cíga, a místo toho mu těch šest set korun, co bys jinak za ně utratila, posílala jemu."
"No tak to ať jde to prdele!"
Přidal se k nám pak ještě nějakej Kájin kámoš, co mu chybí dva zuby, ale zase má príma psa; ten měl taky víno, a tak si asi dovedete představit, v jak příjemné náladě jsem pak večer přišla domů. V té velmi příjemné a rozverné náladě jsem napsala Óďovi (našemu druhýmu kytaristovi, kdyby něco) cosi ohledně kapely, načež jsme si začali psát trochu důvěrněji.
"A co Jonáš?" zeptal se mě.
Ježiši. "Nic. Jako on je hrozně fajn a taky ho mám ráda, ale...asi mám radši někoho jinýho."
Ani jsem mu nemusela říkat koho. Tak nějak to prej VYCEJTIL. Super. Takže to ví už všichni z kapely, kromě samotnýho O. Óďa mi poradil, ať někdy vytáhnu Ondru ven, až půjdu se psem. Hm. Možná...

Včera jsem jela s Kájou do Prahy. Do školy. Jenomže když jsme tak přijížděly do matičky stověžatý, moje oko upoutala zeleň parků zářících ve slunečních paprskách.
"Dneska je tak pěkně," nadhodila jsem. "Nejradši bych se rozvalila někde na trávě."
K. se na mne spiklenecky podívala. Bylo vidět, jak nad tím přemýšlí. "Já bych měla dneska psát písemku z angličtiny, ale...kašlu na to!" zasmála se. "Hele, víš co? Odevzdám knihu do knihovny a pak půjdem do nějakýho parku."
A tak jsem poprvý stanula v katolický teologický fakultě. Přiznám se, že kdybych nešla s Kájou, asi bych cestu od knihovny k východu už nenašla. Ta škola mi připadala jako hotový bludiště!
"Škoda že jsme nepotkaly nějakýho mnicha nebo jeptišku," usmála se pak K., když jsme opět stanuly před její školou. Koupily jsme si každá pivo v nedaleký Bille a po několikaminutový jízdě tramvají a asi půlhodinovýmu hledání vhodnýho místa jsme konečně našly volnou lavičku. Unaveně jsme na ni položily svá těla.
"Ty vole, je fakt vedro. Že jsem radši nejela do školy. Mohla jsem v klidu sedět ve stínu," řekla jsem a otevřela pivo a balíček pistácií.
Byl to ale hezkej den, lepší než ve škole. Sice jsme si to dopoledne říkaly, že bychom taky měly nějakej den vynechat alkohol (zjistily jsme, že pokaždý když jsme spolu, tak něco popíjíme), ale čert to vem. Bylo to jen jedno pivo.

Dneska jsem ovšem už do školy dorazila a bylo to dobře. Místo Ivy jsme měli nějakýho Johna, s kterým byla legrace. A taky byl sexy. I když měl hnědý oči, hehe.

Už mě to neba, psát tenhle článek. (Stejně je o hovně.) Jak vidíte, můj život je poslední dobou nudný.
Čau!




Skákavá srandovní sebevražda

7. dubna 2012 v 13:01 | Bliss |  Noise in my head
(Sněží.)

Celou noc jsem upadala do podivnejch stavů, který může vyvolat jen polospánek. Zatímco se moje vědomí propadalo do chvilkový říše snů, tělo mi připadalo jako z gumy. Natáhnout ruku byla vyčerpávající činnost. Ještě než jsem si ji stačila strčit pod hlavu, zase jsem usnula.
Zdály se mi divný sny. Při jenom takovym probuzení, kdy jsem však napůl ještě dřímala a pořádně nevnímala, co se kolem mě děje, mi v hlavě naskočilo "skákavá srandovní sebevražda". Vázalo se to k nějakýmu snu, co se mi zdál. Nevím, co to bylo.
Hvězdy nade mnou už vybledly. Vedle sebe jsem měla tělo. Další spalo na druhý posteli.
Ach bože, pomyslela jsem si a překulila se na druhej bok. Něčí ruka mě pohladila.

Skoro celej pátek jsem se poflakovala doma; počasí, že by ani kočku nevyhnal, a tak jsem zrovna na nějakou procházku se psem neměla chuť. Ale někdy odpoledne mi napsala Lucka, jestli jako jedu do R. na ten koncert našeho bejvalýho spolužáka Kuby. Já jsem pro každou špatnost, navíc Kuba byl vždycky divnej týpek a magor a už název jeho kapely, kterej tu ale nebudu zveřejňovat, sliboval, že to bude asi pěknej bordel. Navíc když se to celý mělo konat na Letišti, v největším pajzlu v R.,...ty vole, jen jsem doufala, že mi někdo nerozsekne půllitrem hlavu nebo tak něco.
Koncert měl začínat v osm, ale Lucka s Péťou mi psaly, ať se ještě za nima stavím v knajpě na jedno, anžto tam seděly s nedopitejma sklenicema. Nakonec jsme se tam zasekly do devíti. Když jsme pak dorazily do "klubu", zjistily jsme po chvíli, že jsme ani moc nemusely spěchat, protože Kubovo kapela hrála pořád dokola asi pět nebo šest písniček. To ale nevadilo, i tak pod pódiem skákalo několik pankáčů a rozlejvalo přitom svý půllitry. Ty vole, tak na tohle už jsem asi moc stará, napadlo mě, když jsem se vzadu jenom tak lehoučce pohupovala do tónů písně, jejíž slova jsem vůbec nechytala, protože ozvučení bylo na hovno. Nebo málo opilá. Šla jsem si pro další pivo.
Jednomu z pankáčů tam vepředu koukala z kalhot skoro celá zadnice, usoudila jsem, že nemá trenky. Pak začal zvracet. Dva jeho kámoši ustali v pogování a odvlekli ho pryč. Kuba se smál do mikrofonu a dál hrál svoji píseň. Škoda že jsme mu nikdo nerozuměl.
Přišel ke mně Ondřej (bejvalej spolužák Ondry kytaristy) s láhví piva. "Co že nejsi v čajovně?" zeptal se mě.
"Taky tam mířím! Ve tři čtvrtě na jedenáct mi jede bus domů. Pojeď se mnou. Určitě tam bude Ondra, rád tě uvidí."
"Né, já tady nemám nic na převlečení a tak."
"To nevadí, já ti půjčím triko a kalhotky."
Šli jsme na panáka. Cestou jsme potkali Nikol, přítelkyni Ondry kytaristy. Byla totálně sťatá. Různě se kolem nás proháněla a smála se, měla na sobě takovej sexy upnutej svetříček a já si všimla, že má fakt pěkný, velký prsa. A roztomilý pihy ve tváři.
"Tak pojedeš se mnou?" zeptala jsem se Ondřeje po panáku. "Nevzala jsem si s sebou mp3, nevím, co bych v tom autobuse dělala."
"Tak jo!" Ten chudáček už ji měl taky jak z praku.
Po půl jedenáctý jsem se rozloučila s Luckou a Péťou a odvlekla Ondřeje k autobusu. Potácel se. Doufala jsem, že se v autobuse nepozvrací.
Nepozvracel, ale s pár dalšíma ožralejma klukama vzadu na pětce to byla docela riot cesta. Divím se, že nás řidič nevyhodil.

Nějakym způsobem jsme se dopravili do čajovny, kde už na nás čekali Kája, Jonáš, Lenka a další tři Lenčiný kamarádky. Byly mi představeny.
"Ahoj, já jsem Zdeňka," natáhla ke mně ruku černovláska v brejlích.
Aha, tak TOHLE je ta Karlova, o který jsem poslední dobou od Lenky slýchávala, pomyslela jsem si a stiskla její ruku. Ježiš, bylo trapný, jak se podobala Jessice, jedný K. bejvalce, a svým způsobem trochu i mně.
Ondřej totálně vytuhnul. Šel zvracet na záchod a pak tam usnul. Chodila jsem ho tam kontrolovat a on mi vždycky říkal, že za náma za chvíli přijde, ale ta chvíle trvala asi hodinu a půl, než se dal skutečně trochu dohromady. Chudáček. Litovala jsem, že jsem ho brala do svýho home city a holky zase litovaly mě, že ho potáhnu domů. Volala jsem i kytaristovi, aby přišel do čajovny, že je tu, no hádej kdo, přece Ondřej, tvůj ex spolužák. Nechtělo se mu, už se ukládal ke spánku. Byla jsem trochu opilá a neoblomná. Povídala jsem mu nějaký sračičky o Nikol, jako že jsem ji viděla na koncertě a že byla roztomile opilá, a pak zavěsila. Jéžiš.

Kráčela jsem z čajovny s Jonášem a Ondřejem, kterej už docela vystřízlivěl.
"Můžeš spát taky u mě," nadhodila jsem ze srandy a podívala se na J.
"Tak jo!"
Ježiš, co jsem to zase řekla? Když já budu spát na jedný posteli, Ondřej na druhý, kde pak bude spát Jonáš?!
Stáli jsme pak všichni tři u mě v pokoji. Rozestlala jsem Ondřejovi postel a pak Jonášovi řekla: "No. Buď můžeš spát s Ondrou v posteli-"
"Haha!"
"-nebo...hm, se mnou. Jestli ti to jako tó...nevadí."
"Ale vůbec ne!"
Hm.

Ta noc byla divná. Plastická. Pořád jsem se probouzela a vzápětí zase upadala do snů. Vždycky když jsem se nějak snažila přetočit se na druhej bok, uvědomovala jsem si Jonášový tělo.
Ale ona ta noc nebyla tak úplně nevinná.
Když jsme ulehli, chvíli jsme si ještě povídali. Vypadalo to, že už Ondřej spí. Pak jsme i my dva ztichli. Jonáš mě hladil na bokách a po stehnech. Trochu jsem vzdychla a přitiskla se k němu. V tu chvíli jsem to teda asi chtěla.
Vlastně jsme měli jenom orální sex. A už v tu chvíli, co mě dělal nebo já jeho, jsem nějakym způsobem morálně vystřízlivěla a zjistila, že to vlastně vůbec nechci. Že je to fakt zvláštní! Že s Jonášem jsem nikdy nechtěla mít sex. Že si teď bude myslet bůh ví co. Že mu tím dám nějakou naději nebo co! A že se ráno budu cejtit trapně. Hodně trapně.
A taky že jo. Ráno jsem se probudila a on mě pořád tak nějak objímal a hladil a taky mi řek, že mě má rád. A já mu taky pověděla, že ho mám ráda, ale přitom jsem věděla, že on to myslí asi trochu jinak než já. Bylo to tak zamotaný! Nechtěla jsem, aby mě objímal, když k němu nic necítím...
Kolem půl osmý jsem ho vyprovodila k domovním dveřím. Na rozloučenou jsme se objali, i když jsem věděla, že by mě nejradši políbil. Znovu mi pověděl, že mě má rád. Uh. Zabouchla jsem za ním dveře a v duchu si říkala, co jsem to do prdele zase udělala.
Ondřej odešel někdy kolem půl desátý. Měl okno a já mu připomínala některý zážitky.
"Počkej. On tady taky někdo spal, ne?" zeptal se mě.
"Hm. No jo," povzdechla jsem si.

No jo.



Proč vymejšlet nadpis, když rubrika, do který vkládám tenhle článek, dokonale všechno vystihuje?

5. dubna 2012 v 14:36 | Bliss |  Noise in my head
Nemám ráda konce.
Jasně že se říká, že když něco končí, něco jinýho začíná. A takovej začátek je často docela příjemný osvěžení. Ale přesto - když se něco chýlí ke konci, jsem z toho vždycky trochu smutná; možná je to taky tím, jak moc žiju v minulosti. Nebo možná se úplně nedá říct, že bych žila v minulosti, jen ale čas od času vzpomínám na určitý chvíle, kdy mi bylo fajn.
To, že si nelibuju v koncích, je možná vysvětlení, proč nemám ráda kupříkladu neděle (konec týdne), proč mám radši rána než večery (i když o tomhle by se dalo dost polemizovat, protože takovej večer v čajovně s vínem je milionkrát lepší než ráno, kdy se musíte probudit a fungovat a pracovat...), proč nemám ráda konce alb svejch oblíbenejch kapel nebo konce knih.
Třeba včera. Dočetla jsem Rok vdovou od Johna Irvinga a bylo mi tak nějak těžce na duši z toho, že se musím rozloučit s Rút a Eddiem a Marion, že už se nedozvím, jak to s nimi vlastně půjde dál. Bylo mi umožněno na dva týdny nahlídnout do jejich životů, a když jsem pak otočila na poslední stránku a viděla, že mi do konce zbývá už jen pár řádků, snažila jsem se číst co nejpomaleji, abych si ještě trochu užila ten zbyteček. A když jsem očima zrentgenovala poslední slovo a zaklapla knihu, pomyslela jsem si: Co teď budu dělat? Chtělo se mi dál číst, ale vzít si do ruky jinou knihu (i když taktéž od Irvinga) mi přišlo jako zneuctění té, co jsem právě dočetla. Skoro až znásilnění celého příběhu! Myslím si, že člověk by nejdřív měl pořádně vstřebat knihu, kterou právě dočetl, než se pustí do další. A tak jsem si Svět podle Garpa rozečetla až dneska, a i když jsem slyšela, že je to fakt hodně dobrá kniha, bojím se, že mě nechytne natolik jako Rok vdovou.
Jasně že člověk může danou knihu přečíst ještě jednou. A ještě jednou. A ještě. Kolikrát chce. Ale napodruhý nebo kdoví nakolikátý už to nebude tak skvělej zážitek, jako když čtete knihu poprvý a nevíte, co se stane na další stránce. Napoprvý jste tak trochu objevitelé a průzkumníci, napodruhý už jdete prošlapanou cestičkou...

I dnešní nocí jako by pro mne něco skončilo. Nebo...já nevím. Jen jsem měla takovou zamyšlenou náladu a přemýšlela nad lidmi, co mi za poslední roky prošli pod rukama. Vlastně to odstartovala včerejší večer u piva Lenka.
"Včera jsem se učila s Karlem a mám z toho úplně zelený kalhoty!"
Podívaly jsme se s Karolínou přes stůl na sebe; obě - jako nějaký zhrzený milenky - jsme protočily oči. Tak aby bylo jasno: K. se nejdřív bavil s Kájou, když jim bylo asi 14 nebo kolik. Byli to fakt dobří kamarádi. Ale pak se kvůli něčemu pohádali, přestali se bavit a od té doby když Kája slyší o Karlovi, nemůže najít dostatek sprostých slov směřovaných na jeho osobu. Já a Karel jsme se začali bavit někdy v 16. Zaujala jsem místo jeho nejlepší holčičí kamarádky. Na tu dobu, kdy nám oboum bylo šestnáct a kdy K. ještě měl nějaký tajemný kouzlo v sobě, vzpomínám ráda. Ale pak jsme se taky pohádali a přestali bavit (vlastně už to budou dva roky, co se nestýkáme) a moje místo zaujala před nedávnem Lenka. Lenka a Karel jsou fakt dobří kamarádi. Hm. Ale i když si o něm myslím svý, tak mě povídání o tom, co všechno s ním prožila a jak se strašně nasmáli a tak dále trochu bolí. I když se tak strašně změnil, nemůžu vymazat vzpomínky ve svý hlavě na dobu, kdy jsme se procházeli nočními ulicemi mokrými od drobného deště, holé větve stromů nad našimi hlavami jemně přikyvovaly a listopadová zima se vkrádala pod naše bundy.
Usrkla jsem trochu z půllitru a řekla: "Zelený kalhoty? Jakto?"
"Leželi jsme v trávě pod kolejema a učili se mý maturitní otázky-"
Bože, ještě že jsem tamtudy nešla se psem, pomyslela jsem si.
"-pokaždý když jsem nevěděla, tak mě trochu strčil a řek: ´Ty to nevíš, jo?´" zasmála se Lenka.
Hm. Vyměnily jsme si s Kájou otrávenej pohled.
Dneska v noci mě napadlo, že moje platonická láska ke Karlovi byla snad nejupřímnější láska vůči klukovi, jakou jsem kdy v životě cítila. Nikdy jsem neměla potřebu mu o svých citech vykládat, stačilo mi užívat si jeho přítomnost jako kamarádka. Tohle se mi už pak nikdy s nikým nestalo. Když jsem se do někoho zamilovala, tak jsem mu to buď neřekla, ale ve skutečnosti se kvůli tomu trochu trápila (jako třeba teď s O.), nebo jsme spolu nějakým způsobem s dotyčným začali chodit. Co se týče Karla, nikdy mi ani nevadilo, když mi vyprávěl o holce, do který se, když jsme byli oba ve druháku, zamiloval. Říkal jí Hvězda a strašně nadšeně o ní vyprávěl. A já mu radila, aby za ní šel a řek jí o svých citech. (Haha, radit. To já fakt umím.) A nikdy jsem nežárlila, naopak jsem byla šťastná za to, že on byl šťastný. Tohle už teď taky nedokážu. Když vidím, jak se nějakej můj objekt zájmu (v tomhle případě teda asi O.) baví s nějakou holkou, tak mě - i přesto, že vím, jak je to nesmyslný - bodne osten žárlivosti.
Zkrátka K. byl moje hodně velká spřízněná duše (v šestnácti). Na tu dobu asi nepřestanu vzpomínat, protože...protože je to asi to jediný, co mi z něj zbylo. A i když ho nesnáším za to, jak se na mě před dvěma roky naštval kvůli takový zbytečnosti, pořád ho mám asi svým způsobem ráda. Nebo teda ne zřejmě přímo jeho. Spíš tu šestnáctiletou vzpomínku.

Ježiš, to je zase rozcintanej článek.

Včera jsem byla ještě chvíli s Kájou v čajovně, kde byl i Z., Ondra kytarista a Ondra bubeník. Byl to hezkej večer (nebo spíš ráno), ale taky mi něco došlo.
Nejsem si jistá, jestli bych vlastně s O. chtěla chodit. Jasně že je hrozně sexy a milej a hodnej a fajn. Ale přes to všechno mě napadá, jestli bysme si my dva vlastně vůbec rozuměli? Mám pocit, že je v některejch věcech úplně jinej než já. A že by možná bylo lepší, kdybychom zůstali jenom kamarádi. Když ale už teď začínám pochybovat, jestli by bylo dobrý s ním chodit, tak je asi něco špatně, ne?
Ježiš, já vím, že už jsem směšná. Zabývám se jím od listopadu a nakonec napíšu, že je lepší, když jsme jenom kamarádi, jen proto, že si myslím, že by nám to neklapalo, aniž bychom to vůbec zkusili? Oukej, není to směšný. Je to trapný. Já jsem trapná s tím, jak pořád váhám a nemůžu se rozhodnout a nevím, co vlastně chci. Možná se jenom bojím vztahu jako takovýho. Říká se, že když po něčem toužíte a nakonec to dostanete, tak si pak ani nejste jistí, jestli to vlastně chcete. To je asi můj případ. Co kdybych začala chodit s O. a najednou zjistila, že to vlastně není tak skvělý, jak jsem si to celou dobu představovala? Já vím, já vím; dokud to nezažiju, tak to nezjistím. A taky vím, že bych pořád takhle neměla od něčeho utíkat.
Ale...hm. Já prostě nevím.
"You could have it so much better if you tried...," zpívá mi tu teď Alex z Franz Ferdinand.



Penis servírovanej na stole

2. dubna 2012 v 19:08 | Bliss |  Noise in my head
"Škoda, žes nepřišla v sobotu do toho Stopu," vychrlila na mě dneska Kája v autobuse, sotva jsme se stačily pozdravit.
"Hm, proč?"
"Několik gympláků tam slavilo narozeniny, ale HLAVNĚ!" přimhouřila oči a olízla si horní ret, "se Petr K. úplně opil a tancoval tam NAHEJ na stole."
"Jako úplně nahej?"
"ÚPLNĚ!"
"Ou, shit."

Tak to byla malá notifikace prožitého víkendu. Ale teď vážně - co VŠECHNO se vlastně stalo?

Celej víkend byl pro mě tak trochu hektickej. U nás ve městě se konal Meeting (píšu to schválně v angličtině, aby si mě náhodou někdo nevystalkoval); krajská přehlídka studentských a experimentujících divadel. Chtěla jsem se zúčastnit co nejvíc představení, nakonec jsem stihla všechny.
V pátek jsem přijela ze školy, sotva se stačila naobědvat a už už utíkala do místní ZUŠky na první hru. Když na pódium postupně nakráčeli čtyři herci převlečení za punkery a spustili věty typu: "pičo, na to se napijem" nebo "do kundy, Giovani, co to tady meleš?", věřím, že polovina sálu zůstala sedět s otevřenými pusami. (Jak se mi později Jonáš v roli kameramana celého Meetingu přiznal, byl překvapen taky.) Ale nakonec se ukázalo, že story o záchraně gorily ze zoo nebyla nijak špatná a punkeři jsou vlastně v jádru citlivé bytůstky.
Kolem osmý začalo hrát divadelní duo z Prahy, jejich představení na téma "konec světa v roce 2012" bylo vtipné, oba herci sympatičtí, a když náhodou opomněli kus textu, nevyvedlo je to z míry a nějakým způsobem rychle zaimprovizovali. Pro mě to bylo jedno z nejlepších představení toho víkendu.
Kolem desátý jsem šla celej den zapít s Lenkou do čajovny, kde se k nám připojili i O. a O. Nejsem si jistá, jak celej večer probíhal, ale myslím, že se nic zajímavého nepřihodilo.

Tak nechci vám psát reporty z každýho dne. V sobotu se konala čtyři představení, z nichž jedno se mi líbilo tuze a jedno jsem naopak vůbec nepochopila (a nebyla jsem jediná), nudilo mě to, otravovalo a herci mi byli nesympatičtí. Navíc mě po jednom představení odchytil Jonáš s kamerou a s nějakou blondýnou, která se mě hned ptala, jak se mi hra líbila. Něco stupidního jsem vyžbleptla a přitom se dvakrát podívala do kamery, eh. Teprve když jsem přišla domů, napadalo mě tolik skvělých vět, které bych mohla říct! Ale už bylo pozdě...
Do čajovny jsem pak toho večera zamířila s Lenkou, Honzou a Pavlem. Hráli jsme Evropu a opíjeli se. Vykouřila jsem dvě cigarety (tfuj) a domů šla s Pavlem někdy v půl čtvrtý. Kráčeli jsme vedle sebe a dotýkali se rameny a boky, protože jsme oba měli v jednom uchu sluchátko, a poslouchali z Pavlovo ajpodu Body Language od Queen. Vrtěli jsme se do rytmu. Honza už v jačovně prorokoval, že spolu skončíme v jedný posteli, ale nakonec se tak nestalo. Před domem jsme se na sebe s Pavlem tak podivně podívali, jako bychom oba chtěli něco říct, ale nevěděli jak. Nervózně jsme se rozloučili. Když jsem stanula na chodbě a zula si boty, plácla jsem se do čela. Měla jsem ho zatáhnout do postele! řekla jsem si v duchu. Ale už bylo pozdě.

Neděle byla vůbec príma. Absolvovala jsem tři představení. Po posledním mě opět polapil do svých sítí Jonáš s blonckou; chtěli po mně úplný shrnutí Meetingu. Ty vole, jsem snad ňákej reportér? Naslinila jsem si rty a tentokrát byla moje řeč lepší, přesto jsem občas nemohla najít vhodná slova pro vyjádření svých myšlenek. Byla bych moc ráda, kdybych ty dvě intervjů se sebou nikdy neviděla, želbohu už se na YT objevil sestřih z prvního dne, takže tuším, že za chvíli tam bude i z druhýho a třetího, tudíž i já. Jéžiš.
Doma jsem pak chvíli odpočívala s čajem a knihou, když mi někdy kolem pátý zavolal Jonáš, co jako dělám. Obětovala jsem svůj čas a vyšla s ním a se psem vstříc čerstvému vzduchu. Sdělovali jsme si svý zážitky z Meetingu a v osm nás pak do svého auta nabral Óďa a odjel s náma do čajovny. Původně jsme tam teda měli mít schůzku jen my čtyři z kapely, ale nakonec se nás u stolu sešlo asi sedm. Moc kapelních věcí jsme teda nevyřešili, ale zato to byl dost okouzlující večer, a když mě a pár dalších pak Óďa odvezl domů, řekla jsem Ondrovi, aby chvíli počkal, že mu přinesu tu mikinu.
"To nemusíš, můžeš si ji nechat."
"Né, ježiš, to je blbý. Já ti ji donesu." Ugh, kéž bych si ji mohla nechat! napadlo mě.
"Hele," dloubnul loktem do Ondry jeho kámoš, "nechcete si to vyříkat venku?"
"To je dobrý. Teda jestli mi ji fakt chceš dát, tak můžeš, ale mně nevadí, když si ji necháš."
"No, já bych ji strašně ráda měla (ty vole, vážně jsem to řekla?!), ale...uh...tak jestli ti to nevadí...díky!" Rozloučila jsem se s ostatními a vysmahla z auta.
Tak asi si dovedete představit, jak šťastná jsem byla (i když nevím proč, je to jenom mikina, bóže), ale stejně se ho při nejbližší příležitosti zeptám, jestli ji fakt nechce vrátit.
To byl teda můj sexy víkend. Ale teď tu mám ještě něco víc sexy.


Na tohle se FAKT podívejte. Upoutávka na turné Foo Fighters v roce 2011.