Květen 2012

I just need you to tell me it´s ok

30. května 2012 v 18:18 | Bliss |  Noise in my head
Mám takovýho tušáka, že moje sobeckost za pár dnů nebo tejdnů způsobí nějakej malér. Ono je fakt super nechat se od někoho laskat, i když k vám (možná) ten někdo chová určitý city. Přiznejme si, že taky není zrovna dvakrát lehký odolat, když se k sobě mačkáte tělo na tělo v jedný posteli, že jo. Ale pak se najednou probudíte - opravdově i morálně -, podíváte se na tu osobu vedle vás a uvědomíte si - teď už v klidu, bez nějakýho chtíče, kterej by vám zatmíval mozek -, že takhle by to asi nemělo bejt. No jo, jenomže proč já si tohle musím vždycky uvědomit až po nějaký akci? A proč - i když si tohle uvědomuju - v tom pokračuju?

No tak zase jde o J., jak jinak. Už jsem ani nečekala, že bychom se mohli vidět ještě v sobotu, když jsme spolu trávili páteční večer, ale Jonáš sám mi napsal, a tak jsme se sešli v čajovně, kde jsme se celej večer tak nějak poflakovali a nic neřešili. Občas mě pohladil po noze a mně to bylo takový trapný vzhledem k tomu, že kolem nás čas od času proudili lidi chodící na záchod, zejména Z., kterej až moc dobře ví, jak to mám s Jonášem a Ondrou, a nevím proč, ale vždycky když kolem nás prošel, zdálo se mi, že se na mě dívá tak nějak přísně...
Čajování jsme nicméně ukončili celkem brzo, oba jsme se asi těšili do postele. Jonáš tak nějak automaticky šel se mnou a mně na tom nepřišlo nic divnýho.
Ani na tom, co následovalo.
Byla to dlouhotrvající extáze a já si nejsem jistá, jestli se jí chci vzdávat.
Co když ale nastane den, kdy se jí opravdu budu muset vzdát? Co když Jonášovi nějak ublížím?
Jsem fakt hrozná. Místo abych se držela kytaristových rad, udělala jsem přesnej opak - posunula jsem vztah můj a J. do sexuální roviny. A přitom je moje srdce někde jinde...
Ale ono se tak těžko odolává...!
A ještě není všem dnům konec, že jo.

Sotva jsem zapnula v pondělí dopoledne mobil, přišla mi esemeska, co mě úplně rozzářila. "Ahoj Ájo, nezajdem večer někam?" psal Dejv. Akorát přijel ze Skotska.
Ale ještě předtím jsem musela do školy a potom na oslavu narozenin Š., kde jsem se lehoučce opila a dost najedla, a pak jsem zamířila do čajovny, kde už na mě čekali Bára s Dejvem.
Jé, to objetí mi chybělo. Vůbec, celkově mi chyběly večery s B. a D., protože když pořád trávíte čas se stejnejma osobama, najednou vás...nechci říct omrzí, ale prostě taky zatoužíte po někom jiným.
Sdělili jsme si nejnovější novinky a pak už se k nám přidali zbývající členové mý kapely a hráli jsme Dixit.
Byl to takovej krásnej večer; měla jsem pocit, že jsem ve společnosti právě těch lidí, se kterejma jsem chtěla bejt. Tu noc mě domů doprovodili všichni Ondrové, i když jsem se vlastně s žádostí o doprovod podívala jen na toho jednoho, jenž se na mě pak roztomile usmál.
(Myslím, že jsem se už rozhodla. A proto pořád přemejšlím, co na to Jonáš, jestli se něco stane...)

V úterý navečer za mnou opět přišli Dejv s Bárou. Vyndala jsem na zahradu vodnici, kterou jsme napěchovali trávou, co mi zbyla ještě od Romana. Zas tak moc mě to nezhulilo, jenom jsem byla taková příjemně rozesmátá, ale Dejva to docela sebralo. Chtělo se mu spát. Bára pak odjela do Prahy a D. u mě dvě hodiny spal, zatímco jsem se učila češtinu na přijímačky.
Když se kolem desátý konečně probudil, zamířili jsme do naší oblíbený čajovny. Skoro nikdo už tam nebyl, jen pan C. a nějakej páreček vzadu. Několikrát jsme si zahráli dámu. Několikrát jsem vyhrála (a taky prohrála).
Pak byl čas jít spát.

A teď je čas ukončit tenhle článek, protože jinak se tu literaturu asi nikdy nenaučím. Je to možná trochu paradoxní, ale zatím nejvíc jsem se toho naučila každodenníma jízdama metrem ze Zličína na Můstek. Jo. Asi budu muset svůj volnej čas trávit v metru, jinak to nevidím.
Tak čáu, ušáci!
A nedělejte si z ničeho hlavu, jednu už přece máte.

Tak dobrý zase aneb Jak jsem opět nedostala to, co jsem chtěla

26. května 2012 v 16:14 | Bliss |  Noise in my head
Byl pátek a já se flákala doma, protože škola mi ten den, celej prohřátej od slunečních paprsků, přišla trochu zbytečná. Užuž jsem brala do ruky knížku, když mi přišla sms. Celá napnutá jsem ji otevřela a můj pohled se nejprve zastavil na jméně. Jonáš. A co prý jako dělám večer. No vida, vida, pomyslela jsem si a usmála se levým koutkem úst. Proplula jsem kuchyní a chodbou do obýváku s čtivem a pořád se tak potutelně usmívala.

Přišla jsem do jačovny asi kolem sedmý; Jonáš už tam na mne čekal s P. Nějakou chvíli jsme tam byli takhle ve třech a bylo to o moc lepší, než se tam nahrnulo dalších asi milion lidí, přicházivší z maturitní večeře, a úplně nás obklíčili. Předtím jsem se mohla dívat na jeho tvář porostlou strništěm a představovat si, jak ho koušu do krku, pak to moc nešlo. "No, podívám se, v kolik mi jede vlak," řekl v jednu chvíli.
"Hm," já na to. Dneska jsem tak sexy a zase toho nijak nevyužiju! pomyslela jsem si. Někdy si připadám jako pavouk, kterej si zasněně spřádá pavučinu a pak se na jejím okraji šklebí a plácá tlapkama o sebe, čekajíc na nějaký chutný muší sousto.
O mnoho desítek minut později jsem šla s Kájou na cígo, aniž bych kouřila. Prostě jsem jen potřebovala na čerstvej vzudch. Najednou jsme na náměstí, co se nachází kousek od čajovny, uslyšely bujarý řev plný nadšení.
"Hele," řekla Š., stojící kousek od nás s hloučkem maturantek, "ani bych se nedivila, kdyby to byl ten Míra!"
Tak abych to vysvětlila. Míra se pár dnů před skládáním ústní maturitní zkoušky vsadil s jeho kamarádem, že když udělá maturitu hned napoprvý, oběhne nahej náměstí. Nahej se šerpou.
A pak jsme my děvčátka uzřely růžovou postavu v dálce a nám bylo jasný, že to fakt Míra JE! Ty vole, vždycky mě zajímalo, jak přesně vypadá penis, když chlap běží. Jasně, takový ty obrysy jsou vidět ve filmu Juno, ale není to ono, že jo. Kráčela jsem rychle, abych to zjistila, želbohu ve chvíli, kdy jsem se Š. dorazila k hloučku dalších maturantů stojících nedaleko papírnictví, M. si už oblíkal kalhoty. Všichni byli na sračku ožralí.
Tak jsem zase zklamaně odcházela k čajovně, cestou jsem potkala P. a Jonáše. "Ahoj!" rozloučili jsme se a s Jonášem se objali. Jó, jdi si!

V jačovně jsem teda zůstala už jenom s Kájou. Kolem jedenáctý jsme dopily té, obuly si boty a usmály se na sebe. Cíl byl jasnej. Knajpa.
Kde bylo fakt mrtvo. Pan K. mi špatně rozuměl a místo piva mi nalil malinovku. Tak nezlobila jsem se, vlastně jsem ani na něj neměla moc chuť. Jako jediný jsme seděly venku a dívaly se na hvězdy.
Už jsme se skoro zvedaly k odchodu, jenom takový letmý vyčůrání na hajzlech, a v tom přišli Ondra a Ondra. Přisedli si k nám, a tak nás nevědomky přinutili zůstat.
No seděla jsem vedle Ondry, sepjala ruce a dala si je mezi kolena. To je takovej můj častej posed, udělala jsem to úplně automaticky, a chvíli nato jsem pohledem sklouzla na ty svoje nohy a koutkem oka si všimla, že Ondra sedí úplně stejně jako já - že má taky ruce mezi kolenama. To mi přišlo fakt vtipný, seděli jsme tam jak nějaký dva bobečci nebo tak něco. Jak dvě malý koťátka s vytřeštěnejma očíčkama nebo...eh, co to sakra píšu?
Pobyli jsme tam asi hodinu nebo co já vím. Pak se najednou Ondra, sedící do té chvíle vedle mě, zvedl a skoro bez jedinýho slova prostě odešel domů. Chvíli jsme na něj zůstali koukat s otevřenou pusou - co ho to jako popadlo, proč tak náhle? - dopili zbytky piv a vydali se taky na cestu do domů a bytů.
Ale jo, i když jsem tradičně čekala něco jinýho, nakonec to byl fajn večer. A Ondra kytarista mě doprovodil až domů, kde jsme pak pozorovali moji kočku hrající si na ulici s kamínkem.

Dnes v noci jsem naspala asi jenom dvě hodiny, což se neukázalo jako nejšťastnější nápad. Přijel pro mě totiž Honza a společně jsme vyrazili do K. na NSZ. Můj první a taky poslední termín přihlášenej tak nějak narychlo, protože jsem si teprve nedávno uvědomila, že bych ty národní srovnávací zkoušky vlastně taky měla dělat.
Chtělo se mi spát. Byla bych bývala ráda, kdyby cesta do K. trvala aspoň dvě hodiny a já se zatím trochu prospala, místo toho jsme tam ale pochopitelně byli za patnáct nebo dvacet minut, protože do K. to není zas tak daleko. Cestou jsem teda aspoň Honzovi vyprávěla o panu Juchů, ten má ale kérky, vole! a nešťastně promarněný šanci, a najednou jsme byli v K. a kráčeli si to na gymnázium, kam mimochodem chodil i Jonáš (a to já jen tak, kdyby vás náhodou zajímalo, jak je to v mým životě roztomile propojený) a kde to vypadalo fakt sympaticky, daleko líp než na trapný obchodce, kterou jsme oba s Honzou navštěvovali.
Shodou okolností jsme seděli spolu i v lavici, což bylo príma, i když vlastně ani nevím proč - většinu času jsme prostě psali a mluvit na sebe jsme pochopitelně nemohli. Ale bylo prostě dobrý sedět vedle někoho koho znáte, jestli víte, jak to myslím.
NSZ bylo trapný. Ta čtecí část mě vůbec nebavila, tak jsem něco zakřížkovala, paradoxně jsem se spíš vyžívala v úlohách typu Marie skládá puzzle s motivem zvířete, Anna skládá o 1000 puzzlí míň než Táňa, Tereza neskládá rozhlednu bla bla bla, která z dívek může skládat puzzle s koněm? A tak dále.

Hele. Jestli máte kočku, kupte jí Friskies. Dostanete k tomu takovou plyšovou blbůstku na tkaničce, kterou vaše hravá kočička jistě ocení.
A to já jen tak, kdybyste snad byli milovníky koček.

Moje jediný přání je opakování

24. května 2012 v 17:55 | Bliss |  Noise in my head
Přesně. Některý momenty bych si tak strašně ráda zopakovala. Někdy jenom takový drobný hlouposti, který mě učinily šťastnou, a jindy zase dlouhotrvající stavy, třeba válení se v posteli s Romanem a koukání na Samotáře, haha. Už si ani nepamatuju, jak vypadal jeho penis.
Některý věci bych vrátila a trochu pozměnila nebo využila šanci, kterou jsem měla, ale tehdy ji promarnila. No já vím, není to nic originálního, tohle chce přece každej. A proč o tom vlastně píšu, co mě to zas popadlo? No tak hele...

Sedím si takhle v buse, jedu do Prahy a sjíždím My Dead Cat. Najednou zastavíme v S., nedaleký vesničce, a protože jsem zvědavá, otáčím hlavu od okna k řidiči. U něj stojí kluk. Vidím jenom jeho hlavu. Pamatuju si, jak jsem byla trochu zklamaná, protože když vylejzal do těch schůdků, něco mě na něm zaujalo, ale jak tam tak stál a platil - a já viděla jenom tu jeho hlavu - pomyslela jse si, že vypadá docela obyčejně. Pak se ale otočil a vyrazil uličkou kupředu. Kolem mě. Ani se na mě nepodíval, očividně očima rentgenoval nějaký místečko vzadu, ale já se na něj koukala teda pozorně! Jak jsem ho tak viděla celýho, úplně mi poskočilo srdce. Měl na sobě takovej zelenej svetřík s výstřihem, takže mu bylo vidět kousek hrudi, kde měl vytetovaný...no, já už nevím co, událo se to tak rychle, myslím, že to byli dva ptáci, ale nejsem si jistá. V uchu měl tunel, takovej menší, a fakt mu to s ním seklo. Nevím, jakou měl barvu očí, ale celkově vypadal jako člověk, kterej by si zrovna ty My Dead Cat s chutí poslech. A k tomu ještě třeba Pixies, Cure nebo Bloc Party.
Jak jsem tam tak seděla a přitom věděla, že on je někde daleko za mnou, říkala jsem si, že by byl fakt úlet, kdybych mu při vystupování řekla, že má pěkný tetování. Ale měla jsem chuť to udělat.
Vystoupila jsem na Zličíně, on byl kousek přede mnou a já ho tak nějak vyprovázela pohledem, když jsem uslyšela hlas. "Čau, ty vůbec nekoukáš, co?" Myslím, že jsem koukala až moc.
Ten hlas patřil Michalovi, jednomu mýmu známýmu, kterej se mnou nakonec jel až na Můstek.
Seděli jsme vedle sebe v metru a ten kluk byl kousek od nás, ve stejným vagonu. "Ježiš, podívej se na něj, je strašně sexy," řekla jsem Michalovi.
"Chceš, abych mu řek o číslo?"
"Jo!" Začal se zvedat. "Ty vole, néé!" zvolala jsem a stáhla ho zpátky na sedadlo.
Cesta plynula poklidně. Sem tam jsem se otáčela na toho bóje, v uších měl sluchátka. Co asi poslouchá? napadlo mě.
Všichni tři (a dav lidí) jsme vystoupili na Můstku. "Pojď, rychle!" táhla jsem Michala. "Budem ho sledovat."
A tak jsme se ocitli na trase A. Doufala jsem, že ten kluk vystoupí někde na Václaváku a my ho tak budem moct sledovat dál, jenomže zůstal stát na jedný straně, očividně čekající na příjezd metra. Měli jsme cestu kolem něj a Michal mi pořád říkal, že se u něj zastavíme a on mu řekne, jestli mi nedá číslo nebo tak něco. Ale protože mi to přišlo trapný, nic jsme neudělali. Jen jsme tak kolem něj prošli a...to byl konec. Nic se nestalo, pochopitelně.
Stále ještě mě to trochu mrzí. Hele, já vím, třeba to byl kretén, ale třeba taky ne. A mohla jsem to zjistit. Nebo jsem aspoň mohla zkusit to zjistit. Zeptat se ho na číslo. Nebo tak něco. Člověk by měl čas od času udělat něco bláznivýho, pořád to říkám, ale sama se tím neřídím.
Ach jo! Kdybych aspoň neměla takovej blbej pocit, že jsem si nechala NĚCO ujít!

Feels like I´m lost in a moment, I´m always losing to win

19. května 2012 v 15:53 | Bliss |  Noise in my head
Mojí velkou slabostí je...penis.
Jakmile si přede mnou někdo rozepne kalhoty - chci říct někdo, kdo vypadá k světu -, má mě v hrsti. Jednou Dejv řekl: "Když ho dáš holce do ruky, už ho nepustí," s čímž Bára tvrdě nesouhlasila. "Ne každá holka je taková!" řekla. A já jsem se jenom ušklíbla, protože to na mě docela sedělo.
No nicméně jakmile jednou zažiju s někým sex, už ho potřebuju mít pořád. Jsem jako nějakej věrnej pes šťastně vrtící ocasem při pohledu na...ocas. Možná je to smutný, že se chovám jako bitch, ale já nevím...je to prostě jako nemoc nebo co.
Ve čtvrtek jsem právě s Bárou prodlévala v čajovně a nedalo mi to, abych nenapsala Jonášovi. "Přijedeš zejtra?"
Vypadalo to, že ne, jelikož se musí učit na zkoušky, ale po asi pěti vyměněných esemeskách, souhlasil s tím, že se staví hned po škole. Takže asi v půl sedmý.

Otevřela jsem mu dveře.
"Neprojdem se?"
Tak jsem vzala psa na vodítko a vyrazili jsme. V jednu chvíli jsem se pozastavila nad tím, že je trochu divný, že jsme spolu posledně spali, a teď se vedle sebe procházíme a povídáme si, jako by se mezi náma nikdy nic nestalo. Jako dřív. Ale pak jsem to pustila z hlavy, protože to zas až tak divný nebylo. Nic mezi náma neviselo, prostě jsme kráčeli bok po boku jako za starejch časů. Došli jsme až na Roh a tam jsme si dali pití. Kolem půl desátý jsme se zvedli.
"Já se u tebe podívám, kdy mi jede vlak, jo?" řekl mi J.
"Hmm, já myslela...že bys spal u mě."
Podíval se na mě a v tom pohledu bylo všechno. "Ale..." utrousil, tak jako hravě. V tu chvíli byl vysoko nade mnou a já se mu plazila kolem kotníků. Vždycky jsem nad Jonášem měla určitou výhodu, a nejenom proto, že jsem o rok starší. Ta výhoda spočívala hlavně v tom, že on mě má rád trošku víc - alespoň myslím -, a já jeho jen jako kamaráda. Předešlým sexem o minulém víkendu se všechno smazalo a v ten okamžik, jak jsme kráčeli do kopce, v ten okamžik, kdy se na mě podíval, byl on daleko přede mnou. Já jsem žadonila a toužila, a on? "Já bych rád, ale musím se učit." Tak jo.
Dál jsme se bavili o všedních věcech, až jsme dorazili k nám domů.
Zatímco vyhledával spoj domů, stála jsem blízko něho a dívala se na něj tak trochu toužebným pohledem.
"Hele, nezkoušej to na mě," zasmál se.
"Já to na tebe nezkouším," uraženě jsem usedla na postel.
Zbylou půlhodinu jsme si povídali a pak jsme se rozloučili objetím, jako vždycky.
Když jsem tak postávala sama v pokoji, napadlo mě, že je to asi vlastně dobře. Jako jasně, těšila jsem se, až si užijeme, ale...já nevím, asi už bylo načase, aby J. na chvíli převzal otěže do rukou a usměrnil mě.
A trochu se stydím za to, že si určitě myslel, že ho k sobě tahám jenom kvůli sexu, což jo, jasně, byl to určitej podnět, ale taky jsem ho prostě ráda viděla a popovídala si s ním. Jako dřív...

No, bylo asi půl jedenáctý a mně se ještě nechtělo moc spát, a tak jsem napsala kytaristovi, kterýho jsem, když jsem seděla před Rohem s Jonášem, viděla kráčet ještě s Ondrou k Ondrovo domu. Chtěli jít do čajovny, ale nakonec slovo dalo slovo a oba mířili ke mně, na vodnici.
Přiznám se, že jsem byla trochu nasraná, ale kluci mě dokázali rozveselit. Asi půl hodiny jsme se snažili rozpálit uhlík mými třemi skoro nefungujícími zapalovači, nakonec se nám to podařilo. Uf!
No co o tom večeru říct. Kluci byli u mě asi do dvou do rána, ukazovala jsem jim svůj památník a taky povídky (! nevím, co mě to popadlo...), byla to taková fakt príma noc, uklidňující, a když jsem je vyprovázela ke dveřím, měla jsem chuť jednoho z nich obejmout a nepustit.

Hm, já jsem taky fakt divná, že jo.

Ahoj, přečti si mě

16. května 2012 v 20:12 | Bliss |  Noise in my head
Dneska se nás Iva na hodině zeptala, co si představujeme pod pojmem "happiness". Chtělo se mi říct "being alive", ale pak jsem se zarazila, protože to není vždycky úplný žůžo, že jo. Ale některý okamžiky jsou víc než fajnový a díky bohu je jich dost. Třeba jako dnešní jízda autobusem, kdy jsem se dokázala plně ponořit do Placebo, očima sledovala krajinu za okny a připadala si jako ve snu. Kolem mě seděli lidi se svejma životníma příběhama, a já je vůbec nevnímala. Za chvíli jsem měla vystoupit v Praze, což mi přišlo trochu neskutečný. Chtěla jsem, aby ta jízda trvala celou věčnost. Ten autobus nikdy neměl zastavit, řekla bych.
Mám ráda, když slova linoucí se mi do uší nějakým způsobem souzní s výjevem před mýma očima. Přijížděla jsem do matičky stověžatý a Brian mi zrovna zpíval: "Run away, run away..." a nade mnou se vznášelo letadlo a taky dva nebo tři ptáci, kteří mávali svými křídly a letěli bůh ví kam. Paní na billboardu, kolem které jsme projeli, řekla: "Ještě je čas!"
A tyhlety drobnosti, tohleto souznění hudby a mýho života, jako bych hrála hlavní roli v nějakym klipu, to je teda happiness.

Já si připadám, jak kdybych žila v klipu, a Kája mi občas přijde jako vystřižená z nějaký komedie.
"Tak jsem šla navštívit přítele mý mamky," řekla mi nedávno v čajovně, "a bylo tam docela hodně lidí; mamka a snad celý Pepovo příbuzenstvo nebo co. Vkročím tam do toho pokoje s úsměvem na rtech, dívám se na ně, jak si tam sedí a nic moc neříkaj, a povídám: ´Co je? Co jste všichni tak ztichlý? Někdo snad umřel nebo co?´ A v tu chvíli se na mě všichni podívaj s žalostnejma obličejema a máma řekne: ´Víš, Kájo...jo.´"
Nebo mi taky říkala: "Jdu si takhle jednou v zimě domů, drobet sněží, a najednou proti mně jde kluk, fakt pěknej. Tak si tak kráčím k němu, mám zrovna super vlasy, kápi na hlavě, kterou si, když se k sobě blížíme, nechám lehce sklouznout po hlavě, aby viděl mý blonďatý vlasy, už už navazuju oční kontakt a mírně se usmívám a...v tu chvíli mi spadne vločka do oka!" Celej výjev doprovodí grimasou, kterou předvedla i onomu chlapci - jedna půlka obličeje zkroucená, přivřený oko a pootevřená pusa, hehe.

Teď jsem si chvíli psala s O., náš rozhovor trval asi deset minut a připadal mi děsně rozpačitej. Celý to počalo v mý hlavě: Jé, mohla bych mu napsat, jak to vypadá s naší zkušebnou, TO je ale nápad, pak si určitě budem psát strašně strašně dlouho! Hm. Nakonec to dopadlo tak, že jsem mu popřála hodně štěstí při nacházejících zkouškách a on mě při skládání FCE, který mě čeká asi za dva nebo tři tejdny.
Někdy mě napadá, že si určitě musí říkat něco ve smyslu "o co jí jde", když mu vždycky zhruba jednou za měsíc napíšu nějakou takovou sračičku, hehe.
"Čekám, až tě potkám, a ty děláš to samý. Jsem nenápadný stopař a dost dobře se bavím..." Jo. Můj život je vlastně docela švanda.

V sobotu jsem si konečně po víc jak půl roce koupila tabák do vodnice, třešňovej nebo višňovej, nevím, nepoznám to. Hned jsem si v neděli připravila jednu vodnici na ochutnávku a málem jsem se pozvracela. Dala jsem si tam toho nějak moc nebo co. Ani jsem ji nedokouřila. Motala se mi hlava a pak mi bylo fakt špatně. Ten višňo/třešňovej smrad byl všude.
Včera večer ale přišla Kája, a tak jsme na ni byly dvě! To už bylo lepší. Tentokrát bylo špatně jen Káje, mě pouze rozbolela hlava. Daly jsme si dvě, fuj! Větrala jsem asi hodinu a pak se bála, že mě v noci ve snu sežere obří třešeň. Nebo višeň.

Za chvíli mi začnou přijímačky na vejšku. Jsem divná, když řeknu, že se těším, až se budu učit maturitní otázky z češtiny? A na samotný dělání přijímaček a rozesílání dopisů, jestli jsem se dostala, nebo nedostala? Fakt jsem z toho celá vzrušená...
(Ne, nemyslím to ironicky.)

Hele, už se radši na tenhle článek vykašlete a jděte si udělat nějaký svý štěstí! Čáu.

Je zatraceně těžký neškrábat si komáří rafnutí

12. května 2012 v 20:22 | Bliss |  Noise in my head
Všechno kolem mě je tak krásně zvláštní. Nebo...zvláštně krásný?
Začala jsem zase hrát na basu. Teda ne že bych s tím nejak praštila nebo něco, ale občas mám období - klidně dva tejdny -, kdy na ni ani nešáhnu. Jsem líná ji vybalovat z pouzdra, jsem líná ji ladit, jsem líná přehrávat si covery a vymejšlet nový linky. A pak - obvykle v nějakej sluneční den, kterej mě tak jako nabije energií a optimismem - se přemůžu a po pár tónech Mjuniku od Editors zjišťuju, jak plně jsem se do hry zase ponořila. A jak mi to scházelo!
A tak je to se vším, řekla bych. V životě vždycky něco zanedbáváme a je jen na nás, kdy si to uvědomíme a začneme pro to něco dělat. Hlavně nepropásnout poslední šanci...

Co mi paměť sahá, ještě nikdy jsem nezažila bouřku v čajovně. Teda těch citovejch bouřek jsem si tam užila už několik, ale tu opravdovou, s hromy a blesky, se vzduchem, co vás jakoby škrtí a dusí, a kterej se pak krásně pročistí, takovou bouřku jsem za posedávání na polštářích a popíjení čaje ještě nezažila. O to větší vzrůšo bylo, když jsem tam včerejší večer mířila a za sebou - na západě - nechávala tmavý mraky, pomalu se plížící kupředu.
Seděla jsem uvnitř s Jonášem.
"Má přijít bouřka," řekla jsem, a tajuplně se zatvářila.
Ale nakonec, ku mému zklamání, nepřišla. Párkrát se zablesklo, to sice jó, ale to bylo tak asi všechno. Trapný. Nicméně pršelo pěkně, takže Jonášův plán jít pěšky až do K. (nějakejch šestnáct kiláků!) byl trochu zhacen.
"Můžu přespat u tebe?"
"Ale jistě."

Přišli jsme domů asi ve dvě. Na posteli se mi válela basa. "Zahraješ mi něco?"
Prsty jsem jemně přejela po strunách, jako by byly z porcelánu. Ustaraně jsem pohladila tělo. Pak jsem si nechala popruh zaříznout do ramene a vzápětí pocítila tu tíhu, tak příjemnou, a tvrdost na své pánvi. Několik tónů, plazící se mi pod prstama, zároveň jako by projelo mým tělem. Docela extáze.
Vydržela jsem to asi dvacet minut, pak už se mi začaly potit ruce a já cejtila, že už nic neuhraju.
Ulehli jsme do postelí.
Strašně, strašlivě dlouho jsme si povídali. Kdybych si teď měla vzpomenout, nevybavím si ani jednu historku, co mi J. říkal, ale v tu noc - nebo spíš ráno - jsem ho bedlivě poslouchala a usmívala se nebo se smála a převalovala se z jednoho boku na druhej. A na břicho a na záda. Ani jednomu z nás se nechtělo spát, a tak jsme si dál vymlouvali díry do hlavy. Říkala jsem si v duchu: Takhle to má skončit?
"Nechceš mě obejmout?" řekla jsem pak, a už musely bejt aspoň čtyři ráno.
A tak se J. zvedl a přešel ke mně, vlezl si pod peřinu.
Vy mi to možná nebudete věřit, ale já jsem fakt přímo po sexu netoužila. Prostě jsem jen chtěla cejtit něčí teplo vedle sebe a nechat se hladit po zádech. Jenomže to sklouzlo do trochu jiný roviny a lhala bych, kdybych řekla, že by mi to vadilo. Bylo to děsně, děsně príma.
Když jsme pak vedle sebe leželi nazí, dál mě hladil po břichu a bocích. Najednou mi to přišlo divný nechávat se takhle laskat, jak kdybychom spolu chodili. Fakt divný. Nijak jsem mu to neoplácela a nebylo to jenom proto, že se mi zase začaly potit ruce, jelikož mi bylo děsný vedro. Myslím, že jsem prostě sama nic nechtěla udělat; žádný tyhlety laskavý blbůstky, protože jsem získala pocit, že bychom si pak byli mnohem blíž, jestli víte, jak to myslím. Takovej ten stav "jé, za chvíli bysme spolu mohli chodit", a to já nechci.
Nakonec jsem usnula.
Ráno jsme si to zopakovali a tentokrát mi nepřišlo nic divnýho na tom přivinout se pak k J. Jako by to ráno, kdy jsem se vedle něho probudila, zaplnilo moji duši nějakejma zvláštníma potřebama, ve tmě skrytejma.
Nevím.
Ale nic to neznamenalo.
(Ale chci ho ještě.)

V metru mě napad příhodnej název pro článek, ale, jo, zapomněla jsem ho

9. května 2012 v 18:54 | Bliss |  Noise in my head
Cítím se jak po rozchodu; naštěstí tím dobrým způsobem. Je to jako když se s váma někdo rozejde a vy si po měsíci nebo po dvou uvědomíte, že nemáte proč brečet nad rozlitým mlíkem, naopak byste se měli veselit z toho, že jste zase sami a můžete si dělat prakticky cokoliv. Můžete mít sex s kýmkoliv chcete, flirtovat s kýmkoliv chcete, zkrátka se jenom tak bavíte... Já jsem se s nikým nerozešla, ani nikdo se mnou, jen jsem se za posledních pár dní tak nějak duševně vyrovnala sama se sebou a je to setsakra dobrej pocit. Myslím si, že člověk by si měl na všem najít to pozitivní a radovat se právě z toho. Pokud jste nezadaní a podvědomě po někom toužíte, neužírejte se tím, naopak si užívejte tu chvíli samoty, kterou máte a tak dále. Ono stejně všechno vždycky nějak přijde a přejde.

I když byl včera svátek, knajpy u nás ve městě nezklamaly a svými otevřenými dveřmi do sebe lákaly na příjemnou sluneční pijatiku. A protože jsem v pondělí víceméně Lukáše, který mi psal, jestli nechci na jedno, poslala do prdele, řekla jsem si, že bych mu to měla nějak vynahradit a ozvala se mu právě včera. Vzal s sebou ještě Láďu, a tak jsme byli ve třech (to jsem si trochu oddychla, protože jít s klukem, kterej vás chce, na pivo je trošku o hubu a to, že se bojíte, že si nebudete mít o čem povídat, je to nejmenší).
(Vlastně přišli i Kája s Míčem a se psama, ale ti se zdrželi jen chvilku, takže nemá cenu je zatahovat do příběhu.)
Překvapivě byl ten večer v poho. O Láďovi jsem si dřív myslela, že je to blbec (no dobře, přiznám se, že mě trochu ovlivnil Honzův názor na Láďu, totiž že je blbec) a na Lukáše jsem si za těch pár dní co ho znám utvořila názor, že je to snaživka snaživá a romantická a diskofilní a tak dále, což taky je, ale jinak si s ním můžete úplně v klidu popovídat. A jo, sice měl takový debilní narážky, ale já ho vždycky nějak zklidnila, takže to bylo oukej, a říkám si, klidně můžem na pivo zajít zase. Why not.

Poslední noci mám takový živý sny! Dneska ráno po probuzení jsem si tu sadu snů pamatovala a ještě si ji v hlavě promítala a snažila se v ní co nejdýl - alespoň myšlenkama - zůstat, ale teď už si nevzpomenu ani na jeden.
Ať je to jakkoliv, vždycky když si lehám do postele a zavírám oči, těším se na to, co se mi zase tu noc bude zdát. Připadám si jak nějakej objevitel v záhadný, dobrodružný krajině nebo tak něco. A i když někdy ty sny nejsou úplně příjemný, stejně bych se poté, co se z nich probudím, nejradši vrátila zpátky. Už jenom pro tu zvláštní atmosféru. Hele, někdy bych fakt radši žila ve snu.

Já vím, že tenhle článek asi nebyl nikterak zajímavej, ale já jen, že tó...že je mi asi hezky.
(A pomalu spřádám pavučiny na nějakou příští sexuální oběť, protože já - narozdíl od zadanejch - můžu, ha! Ještě že jsem si to zase uvědomila...)

After 10 minutes asi: NO TY VOLE! Právě jsem narazila na blog přítelkyně mýho bratra! Z letmýho skimu jsem zjistila, že i ona před časem narazila na ten můj (!!! tři vykřičníky dělaj jenom kreténi, ale já si nemůžu pomoct), ale že jí přijde blbý číst články člověka, kterýho fakt zná. A to je pravda pravdoucí, protože já - i když se nějak nemůžu odtrhnout od toho jejího (píše fakt moc hezky) - mám přesně stejnej pocit, totiž cejtím se nějak blbě, jako kdybych nahlížela do něčího deníčku. A to by se přece nemělo...
I když taky mám chuť napsat jí, že se mi její blog líbí... Zapeklitá situace!
Kromě toho všeho to ve mně vyvolalo děsivou paranoiu. Můj blog může přece najít úplně KDOKOLIV!

You´re lost little girl

6. května 2012 v 17:32 | Bliss |  Noise in my head
V pátek se mi nějakým podivným způsobem zastesklo po Jonášovi, a tak jsem mu napsala, jestli jako večer nechce do čajovny nebo se prostě jenom tak někam ztratit, no odepsal mi, že nemůže, protože bla bla blá, ale v sobotu jako jó, to bychom mohli a kdesi cosi...
Večer jsem pak šla s Kájou do naší oblíbený knajpy na jedno nebo na dvě. Nakonec nás teda u stolu sedělo asi osm a protože to byli povětšinou mně neznámí lidi a protože jsem viděla zacházet do hospody H. s Klárou (mimochodem sestru O. a mojí bejvalou spolužačku ze základky a vlastně i ze střední, kde jsem s ní dva roky sdílela stejnou třídu, kdyby vás náhodou zajímalo, jak se to v mým životě všechno roztomile pojí dohromady), zvedla jsem se se sklenicí piva a odkráčela dovnitř za nima, jelikož jsem je už dlouho neviděla a byla jsem zvědavá, jak žijou a tak dále.
Ono není moc co vypravovat; nějakou dobu jsme tam takhle seděli ve třech a povídali si a já se dívala do tváře K. a říkala si, jak je vtipný, že se tak moc v obličeji podobá Ondrovi. Jako jasně, jsou to sourozenci, ale stejně...
Pak H. a K. chtěli jít domů, tak jsme se zvedli jako že už půjdem, a před hospodou jsem narazila na všechny svý Ondřeje z kapely, tudíž jsem jen kejvla na Káju, jež byla zrovna v obložení lidí a brk, a usedla ke zbytku kapely.
On to byl dost príma večer, až na to, že někdy kolem půlnoci přišel Lukáš s jeho kamarádem Láďou (psal mi sms a já ho ujišťovala, že jako fakt NEMUSÍ chodit, že je to na Roh přeci jenom dálka, takže pochopím, když NEPŘIJDE, a doufala jsem, že pěkně zůstane tam, kde je, no moje přání se nevyplnilo) a suverénně si sedl vedle mě. Jenomže já jsem zrovna zažívala tolik legrácek s klukama, že jsem ho jenom pozdravila a dál se mu nijak nevěnovala. L. a L. se pak po jednom vypitým kousku zvedli a zamířili zase zpátky domů. Asi trochu zklamaně.
No a protože jsem taková hodná dušinka, někdy ve tři ráno, kdy jsem se vrátila domů, jsem Lukášovi psala omluvnou esemes, kde stál mimo jiné příslib k pořádnýmu popovídání si v nejbližší době. Jéžiš. Teď si vzpomínám, že jsme se u toho piva tak nějak neurčitě domlouvali s L. a L., že bychom mohli jít na jedno v pondělí, ale určitě bude ošklivo a taky budou dávat Kriminálku Anděl, no to po mně přece nemůžou chtít!

Přišla sobota a já ji skoro celou pročetla. Večer jsem se pak mazlila v bráchově pokoji s kočkou, když mi napsal Jonáš, že už je v čajovně. Odnesla jsem teda Mourinku tátovi a vyrazila.
Chvíli jsme seděli vepředu u stolu se Z., Tomášem a...s Romanem! a jeho slečnou.
Je to asi dva tři dny zpátky, co jsem byla s Kájou venku a potkala právě Romana s Tomášem. A i když už má R. krátký vlasy a ne ty roztomilý kudrlinky jako lóni v létě, takže se mi vlastně vůbec nelíbí, stejně jsem se nemohla ubránit takovýmu neurčitýmu povzdechu. Vzpomněla jsem si zkrátka na léto, jak jsem zažila ty nejúžasnější čtyři měsíce. Jak jsem neřešila žádnou stupidní zamilovanost, jenom jsem si prostě užívala a žila naplno. Takový sladký léto to bylo... Někdy si říkám, jaký by to teď asi bylo, kdybych tehdy R. neodmítla a začala s ním chodit... Možná divný.
S Jonášem jsme teda chvíli seděli u toho stolu a pak jsme si šli pro více soukromí sednout dozadu na podium s polštářema, za což jsem mu byla víceméně vděčná. To soukromí teda bylo jen zdánlivý, protože nedaleko nás bylo celkem dalších asi deset lidí, taková obvyklá skvadra, co tam takhle o soboty chodí, a já marně vyhlížela Adama.
O Adamovi jsem tu už určitě jednou psala. Takovej zrzeček s nevinnýma očkama a tvářičkou, asi o dva nebo dokonce o tři roky mladší než já. Hotovej koloušek a moje guilty pleasure. Jednou jsem seděla v čajovně s Lenkou a on tam byl taky se svojí skupinou lidí, pil víno, načež se zvedl, přišel k nám se džbánkem a skleničkou a zeptal se nás, jestli to nechcem dopít, že už musí jít. Podotýkám, že nás vůbec neznal! Víno jsme si vzaly a poděkovaly a tahle roztomilá epizodka způsobila, že jsem si ho od tý doby začala nějak víc všímat. Hele, bylo to fakt divný! Mohl to přece dát někomu z jeho kámošů, no ne? To gesto bylo od něj ale fakt milý.
On teda Adam pak přišel a já úplně zčervenala, nevím proč. Jonáš mě zrovna hladil po koleni (ne, opravdu jsem nějak nedala na kytaristovu radu "nenech ho, aby se tě takhle dotýkal").
Čas plynul a nakonec všichni, co seděli vzadu, odešli. Tentokrát jsme tam s J. zůstali sedět fakt sami. Zrovna jsem pila čaj, když položil dlaň na moje koleno a jemně ji sunul po vnitřní straně stehna dolů. Polkla jsem a zadívala se na jeho ruku. Několikrát to zopakoval a přitom mluvil o úplně všedních věcech a díval se na můj pohled neustále směřující dolů, na nohy. Cejtila jsem v sobě horko a nesmírný vzrušení. Moje tváře sálaly. Nechtěla jsem, aby se mě takhle dotýkal, a zároveň jsem nechtěla, aby přestával. Ježiš, bylo to tak příjemný! Ale zároveň jsem věděla, že by to fakt neměl dělat, protože to akorát zvýší jeho doufání v něco víc.
Začala jsem odpadávat, zavíraly se mi oči. "Hele. Už půjdem, ne?"
Jonáš měl před čajovnou auto, tak jsem k němu nasedla. Přijížděli jsme před můj dům, rukou jsem si odepínala pás. Chvíli jsme ještě seděli a dívali se před sebe. Zvažovala jsem, jestli ho mám pozvat dovnitř, ale nějak jsem to nechtěla říct nahlas jako první. Věděla jsem, že kdyby se o něco pokusil v tom autě, už ho táhnou s sebou dovnitř, do pokoje. Ale Jonáš neudělal nic a já taky ne, a tak jsem se s ním tak nějak podivně loučila s otazníkem na rtech a vylezla z auta. Zavřela jsem za sebou dveře a povzdychla si. Fakt nemám ráda, když mě někdo navnadí a rozdělá, ale můžu si za to sama, mohla jsem mu přece říct, aby šel se mnou.
No...tak třeba zase příště.

Well, show me the way to the next whiskey bar

1. května 2012 v 22:03 | Bliss |  Noise in my head
Někdy bych chtěla bejt pavoukem. Jen tak bych si předla pavučiny v keřích, sklepech nebo v rozích pokojů a strašila či znechucovala lidi, co by prošli kolem mě. Vysávala bych mouchy a mušky a spokojeně bych se pochechtávala.

Jeden chlapec, říkejme mu třeba Lukáš, s kterým jsem se seznámila o víkendu v knajpě, mi teď psal, jestli nechci na jedno. Nemůžu. Mám na sobě kočku a poslouchám Doors. Nikdo mě odsud nedostane. Ještě by mě odtáh pod nějakej kvetoucí strom a tam se mi snažil dát pusu! To tak. Slyšela jsem, že je to takovej zoufalec, kterej to zkouší na každou; už v sobotu mi psal, jestli se s ním nechci projet na kole. Panebože, kolo! Mám pocit, že jsem na něm jela naposled tehdy, když jsem chtěla vyhodit sklenice do zelenýho kontejneru nacházející se asi dvě stě metrů od našeho domu, takže považte, dost dlouhá cesta na to jít pěšky, a přitom jsem z toho kola spadla, když jsem chtěla levačkou za mnou jedoucímu autu naznačit, že odbočuju - pravačkou přímo do tý tašky, kde jsem měla sklo. Ještě teď mám na dlani dvě zřetelný, bílý jizvy. Ne že by se kolo stalo mým nepřítelem, ale znám tyhle příroduakolomilující dychtivce a romantiky. Hele, já mám taky ráda procházky přírodou s Jacquesem, zvlášť navečer, kdy se slunce opírá do kmenů stromů a vytváří na nich oranžový stíny, vypadá to fakt poeticky a všechno, ale takovýhle chvilky bych si nejradši vychutnávala sama s hudbou v uších nebo s někým, mlčky. Ne s blbem, kterej by mi cpal, jak je to DĚSNĚ romantický, a hele, co třeba, miláčku, kdybych tě teď políbil? Tfuj!
No dobře, možná mu křivdím, ale jéžiš. Vždyť je to jedno.

Včera byla noc smažení čarodějnic a buřtů a drog, ale já jsem se na tuhle tradici vykašlala a pěkně zůstala doma. Chvíli jsem teda - když jsem našla dva nepřijatý hovory od Káji - koketovala s myšlenkou jít za ní k nějakýmu ohni kdesi v divočině za městem, ale pak jsem si říkala, že by se mi nechtělo táhnout se takovou dálku tou tmou a vykašlala se na to. Taky jsem na ni, přiznám se, neměla moc náladu. Vlastně asi na nikoho. Pustila jsem si radši Doors a jen tak si lehla do postele a vychutnávala si tu podzimní atmosféru. Doors totiž ve mně vždycky vyvolaj jistý podzimní pocity. Vždycky když je poslouchám - ať už je jakýkoliv roční období - mám chuť si zapálit svíčku, udělat vodnici a koukat z okna na padající listí a mlhu kradoucí se od domu k domu. Jednou jsem před rodiči řekla, že už se těším na podzim. Hele, já mám fakt ráda slunce a jaro a léto, nejsem žádnej depresivní maniak, co si libuje v ocelovejch mracích a když tejden v kuse leje, má chuť se svlíknout a jít kopulovat s deštěm, jakou z toho má radost, ale přesto je pro mě podzim krásný období. Všechno je takový tajemný nebo co, a s tou správnou hudbou dokáže takováhle podzimní doba úplný zázraky. Ale ne všichni lidi to vidí takhle, zejména moje ctěná maminka ne, a když jsem jí teda řekla, že už se těším na podzim (a v duchu si říkala, že je fakt super, když je teprve jaro a všechno tak nějak začíná), řekla mi: "Pche! Jak vidím ty holý větve a spadaný listí na zemi a mraky táhnoucí se po nebi, jak všechno jakoby usychá a STÁRNE, mám pocit, že stárnu taky." Nebo nějak takhle to vyšlo z její pusy. Ale já nevím, podle mýho lidi zbytečně hledaj na některejch věcech to negativní, místo toho, aby si na tom našli něco hezkýho. Proč se zbytečně užírat tím, že na podzim často prší, když i déšť může bejt zábava, zvlášť když sedíte v pokoji se střešním oknem s knihou a čajem nebo kávou a posloucháte údery kapek o to sklo. A díváte se tím oknem ven a vidíte proudy vody plazící se po něm, vstanete, otevřete ho a na chvíli se zadíváte na ulici pod sebou, na tvořící se louže s neklidnou hladinou, čeřící se při každém nárazu kapky. Neříkejte mi, že po takovýhle představě ještě nesnášíte podzim...

Když dostanete škytavku, někdo na vás myslí, říká se. Nebyla by to sranda, kdyby to fakt platilo?