Červen 2012

Kdo spočítá, kolik písmen je v tomhle článku, má u mě citrónovou zmrzlinu

24. června 2012 v 14:05 | Bliss |  Noise in my head
Dnové plynou s podivnou lehkostí.

Ve čtvrtek jsem se zhostila role kameramana a natáčela představení malých dětí místního dramaťáku. Teda asi tak čtyřikrát jsem posunula kameru na stojanu zleva doprava a naopak, takže se nejedná o nějaký kreativní záběry, a navíc jsem k tomu přišla jak slepej k houslím, ale co!
Jonáš mě do toho uvrtal, samozřejmě! Jakožto osvětlovač neměl nikoho, kdo by obsloužil kameru, a tak role padla na mě. Sotva jsem dosedla na židli a už mě uvítal lišáckým úsměvem, s žádostí, z který v mým asociálním já doslova hrklo. No tak jo, tak jo, to zvládneš, aniž bys něco pokazila, říkala jsem si a přitom se sunula ke kameře s potícíma se dlaněma. A nakonec to byla sranda a mně se od kamery ani nechtělo! Asi budu kameraman, jou.
Půl hodiny po skončení představení jsem šla za Jonášem do čajovny. Vedle něho seděla profesorka gymnázia a zároveň vedoucí dramatickýho kroužku, lejdy D. Cítila jsem se mezi nima nepatřičně. Na gympl jsem nechodila a do dramaťáku už vůbec ne. Nakonec přišly ještě další tři dámy, rovněž z dramaťáku, a rozjela se debata o shnilejch jahodách, slepicích, zakousnutejch krvelačnou kunou, bestie jedna!, a králíkách. Jelikož jsem celou dobu mlčela a jen tak mezi řečí chápavě přikyvovala nebo poznamenala něco jako: "Přesně tak!" nebo "No jasně!", vycítila jsem s tímto zvířecím tématem svých pět minut slávy. Užuž jsem otevírala pusu, že přihodím do placu historku s našima slepicema, totiž jak dva tejdny zpátky našel táta u kurníku ležet opeřenou mrtvolku ("Asi nějaká kuna!"), užuž jsem viděla ty obdivný nebo aspoň soucitný pohledy postarších dam, stěžujících si nad šálky čajů na letošní úrodu, leč než jsem stačila jakkoliv začít, slovo si vzala další dáma, a já se jen zoufale podívala na Jonáše. Jako bychom si přečetli myšlenky, oba jsme se zvedli a zamířili se svými šálky a konvicemi a dalším čajovým harampádím dozadu na polštáře. Lejdy D. na mě ještě mrkla a poděkovala mi za účast na kameře. "Ale, nemáte za co," ujistila jsem ji. Vždyť to byla maličkost.

"Ježiš!" zakňučela jsem jak nezbedný štěně, poté, co mi J. lehce zatnul nehty do stehna. Proč mi tohle dělá, když ví, že u mě stejně nebude spát? zoufala jsem si v duchu.
Párkrát jsme si zahráli dámu a pak odešel. Skvělý. Zůstala jsem sedět s nedopitým čajem a napsala oboum Ondrům, jestli se nechtěj stavit v čajovně. Kytarista přišel, bubeník mi odepsal, že je na Rohu a že možná pak přijde.
"Tak půjdem za ním?" navrhl kytarista. Podruhý toho dne jsem zaskučela. "Když já nevím," začala jsem.
"Co zas?"
"Nevím, jestli ho chci vidět. Nebo co když nechce vidět on mě? Ježiš!"
"Moc to řešíš. Pojď!" řekl a zvedl se. A asi měl pravdu; moc to řeším.
Zavázala jsem si tkaničky, zaplatila čajguyovi, rozloučila jsem se Klubem věrných čajovnic a dramatických her a pak už vyrazila s Ondrou do slunečného večera. "Ach jo, ach jo!" mumlala jsem si pod vousy celou cestu.
O. seděl venku v obležení kamarádů, takže jsem si podruhý toho dne připadala nepatřičně, protože se s nima zas tak moc neba. Ještě že naproti mně seděl kytarista. Ondrovo kamarádi naštěstí postupně celkem rychle odešli, a tak jsme u stolu zůstali sedět jen my tři kapelníci. Nakonec to zas tak hrozný nebylo, s Ondrou jsme se bavili jakoby nic.
Dopíjeli jsme pivo. "Co kdybysme šli do zkušebny?" navrhl bubeník. "Mám chuť si zahrát na bicí."
Souhlasně jsme pokyvovali hlavami a pak se vydali na cestu.
V areálu, kde máme zkušebnu, panovalo zlověstný ticho a hluboká tma. Bejt tam sama, asi se každý dva metry nervózně otáčím a za každým rohem tuším nějakýho úchyláka, ale takhle ve třech jsem se nebála, dokonce ani když jsme šli ven na cígo a bavili se o strašidelnejch věcech. Chvíli jsme taky koketovali s myšlenkou jít si domů pro kytary a dát si regulérní zkoušku (když jsem viděla, jak O. hraje na bicí, dostala jsem strašnýho chuťáka čapnout basu a nechat ji souznít s jeho kopákem), nadšeně jsem souhlasila i proto, že jsem měla doma kombo, a tak by mi ho někdo z kluků musel přinýst, a jelikož kytarista by si musel jít k sobě domů pro kytaru, zbejval jen Ondra bubeník, kterej si pochopitelně nemusel jít pro nic, a tak by mi mohl pomoct s tím kombem. A cestou bych jen tak náhodou zavadila o ten náš rozpačitej problém, něco jako: "Hele, tak co, jsi v pohodě?" a blá blá blá, určo bych to nějak zaonačila, ale kytarista všechny mý plány zpřetrhal jak pavučinu, protože řekl, že se mu teď v noci moc hrát nechce. A tak jsme si jen povídali a na můj popud hráli slovní fotbal a užili si docela príma noc. No vážně, všichni tři jsme se bavili naprosto uvolněně.

V pátek se konal na dvorku místní ZUŠky set několika koncertů. Nic moc zajímavýho se nedělo.
Až na to, že tam se mnou byl asi hodinu Jonáš a seděl moc blízko mě a párkrát mě při rozhovoru pohladil po zádech, což mne rozčilovalo, protože to vypadalo, jak když spolu chodíme!
Až na to, že tam byl zrzeček Adam lítající s fotoaparátem z koutu do koutu a párkrát se na mě podíval tím svým zamyšleným pohledem.
Až na to, že ke konci přišel Ondra a sednul si k nám zrovna ve chvíli, kdy se pár metrů před náma ocitly asi čtyři páry a začaly se objímat nebo si dávat pusy do vlasů. Fakt divný a trapný.
Ale jinak nic. A hudba celkem šla, ale víc se těším na koncert na fotbalovým hřišti ("Můj první stadionovej koncert!" poznamenal vtipně jeden z účinkujících), kterej vypukne příští pátek.

Včera jsem krásně mohla jet do MŽ na oslavu narozenin jedný mý známý, místo toho jsem večer zamířila na oslavu narozenin Káji a dalších tří lidí, který jsem vlastně vůbec neznala. A nebejt tam Jonáš, tak se asi unudím k smrti. Kája tam pochopitelně lítala od jednoho k druhýmu, takže jsme se my tři zas tak často nebavili, navíc další tři oslavenci byli rádoby pankáči, ale spíš feťáci, tudíž na sále v knajpě, kde se oslava konala, bylo plno podobnejch černejch individuí, už značně nalitejch nebo zfetovanejch. Hudba řvala naplno a ta společnost se mi dvakrát nelíbila, proto jsme s Jonášem zamířili ke stolům před knajpu, kde jsme si mohli popovídat v klidu.
"V půl jedenáctý mi jede vlak," řekl, "už bych měl jít."
"Hm, a nechceš spát u mě?" svůdně (nebo se o to aspoň pokusila) jsem zamrkala.
"To nejde, zejtra dopoledne se musím učit a už vidím, že kdybych spal u tebe, vstávali bysme zase někdy ve dvanáct. Nejdřív."
Přemlouvat Jonáše nemělo cenu, a tak jsem ho aspoň vyprovodila k vlakovýmu nádraží. Trochu naštvaně, bez vyhlídky sexu, jsem se pak vydala do kopce nahoru a aspoň doufala, že cestou potkám Adama, kterej tam někde má bydlet. Nepotkala jsem ale nikoho, a tak jsem šla spát. Bylo asi jedenáct, když jsem ležela v posteli. To už se mi dlouho nestalo.

Proč místo "promo akce" vždycky nejdřív přečtu "porno akce"? Taky se vám to stává?

19. června 2012 v 14:30 | Bliss |  Noise in my head
V sobotu jsem si vyjela do Krušovic na pivní slavnosti. Ne že by mě tam zrovna lákala nějaká kapela, spíš jsem si říkala co doma, když je tak pěkně. Tentokrát mi tam nikdo nesáhnul na zadek jako minulej rok, ani jsem nikomu nemusela dávat facku.
Postávaly jsme s Kájou před UDG a sledovaly davy lidí poskakujících do rytmu a lejících na sebe pivo. To jsme teda nedokázaly; v tom vedru bylo těžký udělat jen jedinej krok. Zašily jsme se proto do nejzazšího koutu areálu; sedly si na zídku a popíjely své moky. Zrovna šel kolem guy s černejma kudrnatejma vlasama a hipster brejlema, kterej někdy před dvěma roky chodil se Sárou, tudíž jsem ho občas vídala v našem městě, a kterej se mi líbil (a byl pěknej i teď, jasně), vlastně ani nevím, jak se jmenuje; dívala jsem se na něj a pak na jeho triko s vtipným nápisem, nečež jsem řekla: "Pěkný triko!" a on se na mě celou tu dobu koukal a pak z něho vypadlo: "Neznáme se odněkud?" No jasně! A pak někam odešel a já už ho nepotkala.
Na chvíli se mi Kája někam ztratila a já si mezitím povídala s punkerem A., co má jedny z nejhezčích očí, který jsem kdy viděla. Vlastně celá jeho tvářička včetně vlasů je fakt sexy, jen kdyby na sobě neměl ty divný hadry a okopaný glády s vytahanejma tkaničkama a špinavý dlouhý nehty.
Když jsme si konečně s Kájou po půlhodině lítání po areálu a hledání se navzájem konečně spočinuly v náručí se slzama v očích, řekla mi, že potkala Adama, toho mýho roztomilýho, malýho zrzečka, kterýho bych teda jen tak mimochodem na takovýhle akci moc nečekala. Ale to už jsme musely jet, takže jsem neměla moc čas se rozhlížet, tak jsem jen naštvaně zaskřípala zuby a vydala se na cestu k autu. Tam nás ještě na chviličku odchytil Luboš, co je taky sexy, no vážně, proč musíme všechny skvělý lidi potkat na cestě domů? Fakt napřesprdel. (Ještě musím říct, že jsme taky potkaly Romana a při pohledu na jeho úzký rty, který se zvlnily do úsměvu, když mě viděl, jsem si tak nějak posteskla.)
Ale jinak celkem v poho den, to zase jo.

Bůh ví, co jsem dělala v neděli. Ale co bylo včera, to si teda pamatuju!
Přijímačky v Ústí. Roztomilej testíček z angličtiny.
Vstávala jsem kvůli tomu už v půl čtvrtý. Kupodivu jsem ani nebyla moc ospalá, ačkoliv jsem šla spát někdy kolem půlnoci (aha! už vím! Pomáhala jsem klukům lepit plata vajíček na stěny zkušebny a pak jsem se na chvíli stavila v čajovně za Bárou a Dejvem).
Jela jsem teda nejdřív autobusem do Prahy a cesta Prahou na Hradčanskou byla tak trochu zázračná. Nevím, jestli někdy sami se sebou hrajete takovou tu hru "když se stane tohle, určitě se všechno povede", takže když jsme se blížili k jednomu z velkýho množství semaforů, a byli jsme ještě docela daleko a já už viděla zelenou, říkala jsem si: Jestli tam ta zelená vydrží, takže se nebudeme muset zastavovat, určitě se mi dneska všechno povede. A světe div se, ta zelená tam fakt vydržela a já se najednou cejtila o něco líp, i když jsem si taky říkala, že je to fakt dětinská blbost. O to neuvěřitelnější ale bylo, když se i na dalších semaforech objevovaly zelený, takže jsme nemuseli ani jednou zastavovat, až vlastně u jednoho semaforu těsně na Hradčanský. Tohle se normálně jen tak nestává, vlastně je dost malá pravděpodobnost, že byste projeli kusem Prahy a měli furt zelený, a já to brala jako další malý znamení.
Vystoupila jsem na Hradčanský a málem nestihla vlak z Masaryčky, protože jsem si nějak neuvědomila, že takhle brzo po ránu jezdí metro každejch šest minut nebo tak nějak, a mně samozřejmě jedno hned na Hradčanský ujelo a další - když jsem přestupovala na Můstku - taky. Bylo to fakt napínavý; měla jsem třicet minut na to, abych dorazila na vlakový nádraží, a jen nějakejch deset minut jsem strávila čekáním na metra.
Naštěstí jsem ale vlak stihla a užívala si víc jak devadesátiminutovou cestu do Ústí, v uchu se mi mezitím vystřídali Tata Bojs a Oasis. Ta cesta byla takhle brzo ráno fakt malebná. Nejdřív pohled na Vltavu, která se svíjela jako had a třpytila se v prvních nesmělých paprskách slunce, a pak pohled na Labe a skaliska spouštějící se do vody, když přijíždíte do Ústí. Vůbec se mi nechtělo vystupovat. V Ústí jsem nikdy předtím nebyla, takže jsem nevěděla, co všechno mě čeká, ale ty prvotní dojmy byly fakt bezva.
Centrum toho města mě ale moc nenadchlo a že jsem si ho prošla! Na peďák jsem došla a bylo to fakt o fous, několikrát jsem se ztratila a cestou se musela ptát asi pěti lidí, kde jako sakra ta budova stojí!
Test byl příšernej. Když jsem slyšela, že nás čeká poslech, reading a use of english, zaradovala jsem se, protože jsem si říkala, že to bude něco jako FCE, který mám přece natrénovaný ažaž. Jenomže to bylo celkem těžký, takže bych řekla, že spíš než z FCE to vytáhli z CAE. Navíc poslech byl pěkně sviňáckej, pustili ho jen jednou a ani jsme nedostali moc času na pročtení otázek. Když to shrnu, jsem z toho zklamaná. Nedělám si moc velký naděje, že bych se tam dostala. Ahoj, pracáku!
A tak jsem si cestou zpátky opět užívala pohled na okolní přírodu, kterou možná už nikdy neuvidím.
V metru v Praze si ke mně na sedačku přisedl olbřímí černoch s vystouplejma očima a dreadama svázanýma do ohonu, černejma jako uhel. Dívala jsem se z okna na tmu a přitom v uších měla sluchátka. Náhle jsem zaslechla hlas, otočila jsem hlavu na druhou stranu a zadívala se do tváře onoho černocha, který pohnul ústy. Vytáhla jsem sluchátko z ucha. "Prosím?" otázala jsem se. "How are you?" na to on a já se usmála a řekla: "I´m fine and you?" Zeptal se mě, jak se jmenuju (on John, to je ale překvápko) a jestli jsem z Čech a co jako studuju (angličtinu, i když už to není pravda), pak se mě zeptal proč a já jen pokrčila rameny a řekla: "I don´t know...I just like it."
"Your English is really good."
"Oh, thank you!"
"You´re welcome!"
A to už jsme zrovna přijížděli na Muzeum, celej ten rozhovor se odehrál během jedný stanice, řekla jsem: "Sorry, I must leave," a usmála se na něj. V autobuse jsem si pak pomyslela, že zeptat se vás Čech "Jak se máš" nebo dokonce "Jak se máte", přišlo by vám to asi ujetý a taky otravný, ale jakmile se s váma zaplete nějakej cizinec, notabene Angličan, povídáte si s ním úplně přirozeně a ještě z toho máte radost. Bylo by docela fajn, kdyby to takhle fungovalo i v ČR.
Domů jsem nicméně dorazila někdy kolem druhý a pak šla do zkušebny lepit plata.

Večer v čajovně s Bárou a Dejvem jsem potkala Óďu.
"Tak co, už jsi to nějak vyřešila s tím Ondrou?" vybafnul na mě potom, co jsem mu sdělila svý dojmy z Ústí, kde studuje.
"He? Ne, ještě ne. Nějak nebyla příležitost..."
"Ale měli byste si o tom promluvit! Takhle se pořád budete vyhýbat pohledem a bude to divný."
"My se nevyhýbáme pohledem! Dneska jsme na sebe normálně mluvili a dokonce jsem mu podávala i plata od vajíček!" Tenhle argument mi přišel fakt směšnej, čehož si povšimnul i Óďa. "Nó, to je fakt úžasný," pronesl ironicky. "My o tom mluvíme pořád."
Skousla jsem si spodní ret. "Hm!" řekla jsem jen a dál se o tom nehodlala bavit. Jako jasně, že si o tom s ním chci promluvit, aby to nebylo tak divný, protože kdykoliv se my dva vidíme, koukáme na sebe, a je jasný, že si oba myslíme dost stejný věci, něco jako "vím, že mě má ráda" a "vím, že on to ví", z čehož pak vznikaj takový rozpačitý situace. A musím to stihnout do příštího čtvrtka, protože pak O. a O. odjíždí na tři tejdny do Itálie a řešit to potom se mi nechce.
Zbytek večera jsem strávila házením kamenů dámy do šálku od čaje, umístěným na stole, z asi dvoumetrový vzdálenosti. Když se Dejv zhulí, vymejšlíme v čajovně nový hry, haha. A protože byla venku skoro až letní noc a dost lidí včetně Ódi a Ondry, kterej pak přišel, sedělo venku na obrubníku u školy naproti čajovně a popíjeli čaje a vína, vyšli jsme my tři taky ven a s Tomem si házeli frisbeem přes celou silnici. Škoda, že nikdo neměl hakis, s tím jsem si naposled kopala snad někdy na střední o polední pauzy, když bylo venku fakt pekňoučce.
Tu noc jsme uzavřeli hraním Evropy (my jsme takoví strašně hraví) a pak už bylo půl druhý a my to zabalili, anžto jsem se taky potřebovala trochu prospat.

Právě čtu na 1000věcícoměserou hejt s názvem "Když nepřijde bouřka", což mě taky vždycky čílí, protože i když jsem byla malá a bouřek se bála, postupem času jsem si je oblíbila a teď se, vždycky když vidím na západě temný mračna (vždycky to bejvá západ, všimli jste si?), doslova až tetelím radostí. Těším se, až přijde ta buřina, a pro jistotu utrhnu pár bouřek, když je najdu na zahradě, a ono nakonec nic! Možná párkrát zahřmí, na zem dopadne několik velkejch kapek a vy máte po prdeli. Tak jsem si na to teď vzpomněla, protože když jsme včera byli v tý zkušebně, objevily se na nebi fakt temný mraky a já se pochopitelně těšila na přicházející bouřku, a nakonec nic, dokonce ani nezahřmělo! Trapný.

Mlhou spánku nechám se zajmout, potřebu mám si trochu zdreamnout

16. června 2012 v 0:31 | Bliss |  Noise in my head
Jak to tak vypadá, budu v nadcházejícím školním roce studovat buď v Ústí, nebo pracovat. Peďák v Praze je mi asi prostě zapovězenej, vzhledem k tomu, že jsem se tam ani druhým rokem nedokázala dostat, a Plzeň na mě taky mává docela z dálky. Ale září (potažmo říjen) je ještě celkem daleko, zatím si užívám a do toho hledám brigádu, což není žádná prdel.

Tuhle jsem s Dejvem prodlévala v čajovně až skoro do čtyř do rána. Vlastně jsme chtěli jít domů někdy před půlnocí, ale protože D. sehnal trávu, řekli jsme si, že se zhulíme a pak přespí u mě. Ty bláho. V jačovně jsme zůstali už jen s Honzou C., a tak jsme ho pozvali na brko a nakonec přisedli k jeho stolu a pozorovali, jak balí další joint. Ta naše tráva nebyla zrovna z nejsilnějších, tak proč si nedat další, že jo.
Po druhým brku jsme chvíli odpočívali a odpočítávali vteřiny. Dejv už byl docela zhulenej, tudíž měl potřebu mluvit a mluvit a mluvit... Dozvěděla jsem se tak věci, o kterejch jsem neměla ani tucha, třeba to, jak D. chlastal s francouzským velvyslancem, protože vyhrál nějakou soutěž vyhlášenou Francouzskou ambasádou. Vlastně mi Dejv někdy přijde jako takovej Forrest Gump; mám pocit, že snad ve svým životě zažil už VŠECHNO. S Honzou jsme se nestačili smát jeho historkám. Nakonec jsme skončili u filozofickejch debat o životě, z nichž mi skoro až běhal mráz po zádech. Snad každej by chtěl vědět, proč vůbec vzniknul život a proč zrovna na týhle planetě a blá blá, sami to znáte, ale nejhorší na tom je, že jestli je život přímka nebo úsečka, člověk se odpovědi v životě nedočká. Asi teda.
Myslím, že už zase začíná Samotářská sezózna! Když jsme toho rána s Dejvem přišli k nám, šoupli jsme ještě do počítače dvd a...skoro vzápětí usnuli. Tak snad příště!

Včera jsem našla v čajovně Jonáše. Nebo teda spíš on mě. A pak jsem zažila děsně miloučkej den. To bylo takhle...
Kolem půlnoci mě J. vyprovázel domů a já se ho ptala, jestli jako nechce přespat u mě. Nejdřív se zdráhal, že prej je unavenej ze zkoušky a z dramaťáku, ale to bych to nebyla já a moje přesvědčovací schopnosti, abych si ho nedotáhla až do pokoje. Nehledě na to, že když se jedná o mě a o přespání, nemusím Jonáše dlouho přemlouvat.
Jaký zklamání pro mě ale bylo, když automaticky ulehnul do druhý postele, nechávajíc mi tak tu moji volnou. Tak sice jsem se aspoň nemusela v noci mačkat, ale myslela jsem, že když teda jde ke mně spát, něco bude! Moje hrdost mi ale nedovolila nijak žadonit a taky jsem vzala na vědomí to, že je J. fakt unavenej, nechala jsem ho teda ležet v druhý posteli a sama si lehla do svý s tím, že snad teda aspoň ráno. To už by měl bejt čilej, ne?
A taky že jo. Vzbudili jsme se někdy před polednem a J. si po chvíli tlachání lehnul ke mně. Najednou jako by se hodiny doslova splašily. Chvíli jsme se navzájem zakusovali a pak se jen tak objímali. A hle, když jsme se pak podívali na hodiny, uzřeli jsme, že jsou tři odpoledne!
Po chvilkovým přemlouvání (tentokrát Jonáš mě, protože se mi za živýho boha nechtělo vylejzat zpod teplý peřiny a objetí), jsme se oblíkli a šli vyvenčit psa. Myslela jsem, že pak J. pojede domů, ale místo toho jsme skončili u mě na posteli a mezi náma byla položená hrací deska s kameny na dámu. Jo, poslední dobou ji furt pleskám v čajovně s Dejvem, a tak jsem se na týhle hře stala závislou.
Nejkrásnější chvíle ale přišla po dámě, protože jsem pustila Tata Bojs a my si jen tak lehli a hladili si duše a slova písní do sebe a do nás docela slušným způsobem zapadala. Nevím, jak popsat tu nastalou situaci, prostě jsem si v ten okamžik připadala, jak kdybych žila v Dixitu. Znám lidi, kteří tuhle hru moc nechtěj hrát, protože jim ty obrázky přijdou depresivní, ale na mě přímo kapou určitou surrealistickou atmosférou, a v týhle atmosféře jsem se dnešní podvečer s Jonášem doslova topila. Špičkou prstů jsem ho hladila po šíji a přitom pohledem z jeho ramene sklouzla na obrázek visící mi na zdi, kterej jsem nedávno kreslila. Takovej obrázek, kterej by se s klidem mohl zařadit mezi Dixit karty, a přitom jsem si představovala, že není jaro ale podzim, že je za okny šero a hustá mlha, že drobně prší a ze stromů padá jeden list za druhým vlivem neposedného větru. Ježiš, tohle všechno, tyhle moje představy a do toho ještě Biorytmy, to byl úplnej duševní orgasmus, na kterej ten fyzickej nemá ani náhodou.
A někdy je jedno, že vedle vás neleží někdo, koho milujete. Stačí, když ho máte fakt rádi.

A teď ještě vymyslet nějakej kůl nadpis, aby si to všichni přečetli

11. června 2012 v 15:21 | Bliss |  Noise in my head
To mi ho teda vyndej!
Celejch sedm nebo kdo ví kolik vlastně měsíců mám na procházkách se psem oči doslova na šťopkách, jestli třeba takhle náhodou nepotkám O., když chodím skrz jeho domovinu. Za celou tu dobu jsem ho potkala možná dvakrát, a to šel ještě deset metrů přede mnou, takže si mě třeba ani nevšiml. No a, ty bláho, dneska! Jdu si takhle s panem Jacquesem, poslouchám Oasis, drobně prší, kapky mi stejkaj po řasách, koukám někam na zem, do blba, a najednou zvednu pohled a pár metrů před sebou vidím přibližovat se známou postavu v šedý mikině a batohem na zádech. Jen tak tak jsem se ubránila nervóznímu a lehce znechucenýmu protočení očí. To se mi snad jenom zdá! pomyslím si. Proč ho po tom všem musím potkat sama v přírodě a...ještě ke všemu nenamalovaná?! Tak jsme zkracovali vzdálenost mezi sebou a oba - takřka ve stejný chvíli - jsme zvedli ruce, abychom vyndali jedno sluchátko z uší, byly to zrovna ruce naproti sobě, pravá a levá, vypadalo to tak symetricky a vtipně. Pozdravili jsme se a zůstali stát naproti sobě.
"Kam jdeš?" zeptal se.
Proč tě to jako zajímá? chtělo se mi říct. "Jen tak...na procházku..."
Bylo to strašně divný, jen tak jsme stáli proti sobě, dívali se vzájemně do očí a oba mysleli asi na to samý. On ví, že já vím, a já vím, že on ví.
"No...tak já půjdu na oběd," řekl najednou.
"Oukej...tak čau," otočila jsem se a nasadila sluchátko zpátky do ucha a přitom si říkala: Ty vole, teď jsem to mohla krásně vyřešit, teď jsem mu mohla říct něco jako: ´Hele, my dva bysme si vlastně měli promluvit, nemyslíš?´, a měla jsem nutkání se otočit a zavolat na něj jako v nějaký pitomý americký komedii, kdy si to ti dva vyříkají a nakonec skončí v horoucím objetí, div že neplánujou svatbu a tak. Ale místo toho jsem mlčela a šla dál, ani se neohlídla. Příležitost ještě bude.
I když dneska jsem zahodila jednu fakt dobrou.

V sobotu jsem jela do Prahy do Kongresovýho centra, abych tam podstoupila zbytek FCE. Psali jsme to asi od osmi do tří odpoledne (s několika přestávkama, samozřejmě) a uteklo to docela rychle. Tolik sraního s tím bylo, tolik cvičnejch testů jsme prošli v jazykovce od února do června, tolik procvičování, tolik psanejch esejí...a nakonec to člověk sfoukne za jeden den a má klid. Jak to rychle uteklo! A nejenom samotná zkouška, vlastně celej tenhle školní rok. Vždyť ještě nedávno bylo září, pár tejdnů před začátkem mý "školy", a já si říkala, co mi asi příští školní rok přinese. A pak byl říjen a já chodila s Ottou a byla děsně otravná, protože jsem s ním vlastně vůbec nechtěla chodit. Seděli jsme u vody a líbali se a pak se zvedli a ruku v ruce došli k metru. Takhle to celý začalo, jéžiš. Následující dva podivný tejdny, kdy jsem nevěděla, co chci, a nakonec ukončení toho všeho a závěrečnej docela fajn sex. Listopad, prosinec, leden, únor...jojo, a teď už jsou zase prázdniny a já jsem zvědavá, jak je zase prožiju.

Večer jsem byla z toho všeho trochu unavená, užuž jsem se chystala si lehnout do postele s nějakou príma skupinou, když v tom mi zavolal Jonáš.
"Nechceš jít do čajovny?"
"Já si zrovna chtěla lehnout, jsem unavená...hm, nechceš přijít?"
A tak přišel a chvíli jsme seděli naproti sobě a povídali si o uplynulých dnech, načež jsem si lehla do postele a on vedle mě. Pustila jsem Cure. Bylo příjemný vedle někoho ležet, měla jsem nějakou objímací náladu nebo co. Říkala jsem Jonášovi, aby u mě přespal, ale protože se musel ještě učit na pondělní zkoušku, někdy v jednu ráno odjel. A to jsem ho tak pevně držela!
Asi dvakrát mi řekl, že mě má rád. Sakra, já ho mám přece taky ráda! Ale ono "mít rád" a "mít rád" je docela rozdíl. Poslední dobou si nejsem moc jistá, jak to vlastně myslí...



Pretty dirty perverse story

8. června 2012 v 17:14 | Bliss |  Noise in my head
Furt jsem si říkala, jestli o tom napsat, protože to, co se stalo, je docela zvrácený už i na mě, ale proč zatajovat nějaký informace, když je stejně tenhle blog o mým pokrouceným životě? A co asi tak můžete čekat, když se sejdou dva největší úchyláci?

Sraz s Lenniem jsme plánovali už docela dlouho, ale pořád jsme se k tomu nějak nemohli dostat. Buď ani jeden z nás neměl prachy, nebo...no, to je asi jedinej důvod. Ale před pár dny mi napsal, že jede ve čtvrtek do Prahy dělat přijímačky, a protože jsem v ten den neměla nic jinýho na práci a protože se naskytla docela dobrá příležitost, jak si konečně popovídat face to face, proč toho nevyužít?
Seděla jsem na lavičce u koně na Václaváku, poslouchala Tata Bojs a pozorovala lidi. Všude se hemžili turisti s foťákama lačnící po nějaký fakt bezva momentce. Dívala jsem se na sochy před sebou; nikdy jsem neměla možnost si je takhle pořádně prohlídnout, vždycky jsem je spíš považovala za samozřejmost, na který vám spočine oko, když jdete kolem, ale moc se nezamyslíte nad tím, jak těžký muselo bejt něco takovýho vysochat. Teď jsem se tak koukala na svatýho Václava na oři a pomyslela jsem si, že tahle socha je fakt úžasnej monument a skvost celýho Václaváku.
Seděla jsem na tý lavičce, kolem mě tančící děti, úsměvy rodičů, cvakání spouště, a mně se opíralo slunce do čela. V saku, co jsem měla na sobě, mi bylo už fakt vedro. Naštěstí v tu chvíli, co jsem si říkala, že se potřebuju ukrýt někam do stinnýho místa, jsem zpozorovala kráčející vytáhlou postavu ve společenskejch kalhotech, košili a vestičce. Haha, tak jo. Zvedla jsem se a řekla čau.

Po krátkým introtalku u koně jsme procházeli těsnejma uličkama Prahy hledajíc nějakej krámek s alkoholem. V jednom takovým jsme zakoupili colu s vínem a vydali se k vodě, protože tam se přece nejlíp pije, že jo. Cestou jsme si povídali o Lennieho přijímačkách, o Jonášovi, o Ondrovi, o Anetě, o Břitovi, úplně o všech těch lidech a věcech, který jsme znali ze svejch blogů, a najednou jako by ty postavy vyvstanuly před náma, jako by byly o něco živější a smysluplnější. Bylo to tak zvláštní, přitom ale úplně normální.
Posadili jsme se pak na nábřeží a počali pít. Klátila jsem nohama nad vodou a snažila se zahnat labutě, hemžící se pod náma. Bylo to úplný stádo! Jako by k nám plavaly schválně, aby nás postrašily. Některý z nich vypadaly fakt vztekle.
Vlastně ani nevím, jak to všechno začalo. Určitě jsme ale museli mluvit o něčem úchylným, jinak bychom se těžko ocitli těsně vedle sebe s rukou toho druhýho v kalhotách. Občas kolem nás někdo prošel a já děkovala bohu za anonymní Prahu.
"Hm, kam bychom tak mohli jít?" zapřemýšlela jsem. Chtělo to nějaký vylidněný místo, což v Praze najít není žádná sranda. No...vlastně je to takřka nemožný někdy v jednu odpoledne. Nakonec jsme se shodli na nápadu jít do hospody. Na jedno, haha.
Když jsem se zvedla na nohy, cejtila jsem se lehce opilá. Houba už v nás celá zmizela. Kráčeli jsme rychle a moc se nezdržovali hledáním nějaký knajpy; zapadli jsme prakticky do první, kterou jsme našli. Což byla asi škoda, protože byla tak prťavá, že se k účelům, kvůli kterým jsme tam přišli, tak úplně nehodila. Zatímco Lennie objednával piva, šla jsem omrknout záchody. Dobrý, alespoň dvě kabinky pro každý pohlaví...to by šlo!
Vrátila jsem se zpátky ke stolu, kde už prodléval Lennie a dvě piva. Skoro jsme se ani nenapili a L. už mizel na záchod nechávajíc mi znamení, ať tam dojdu za ním.
Pár vteřin jsem zůstala sedět a přemejšlela, jestli do toho fakt jít. V celý knajpě (jedna malá místnůstka) sedělo asi pět lidí včetně nás, bylo jasný, že když budem na záchodech dlouho a navíc si necháme u stolu nedopitý piva, bude to krajně podezřelý. Ale pak jsem si řekla: Kašlu na to! a zvedla se.

Děsně malá kabinka. Jen tak tak jsme se vedle sebe vešli. Lennie si sednul a já na něj, s kalhotama někde u kotníků. Bylo to strašně...zvláštní. Na jednu stranu se mi chtělo smát, protože kolem pořád někdo šmejdil, na stranu druhou to byla ale vážná situace s obrovským vzrušením!
Mám pocit, že jsme v tý kabince byli celou věčnost. Už jsme byli oba celí zpocení a ani jeden jsme nemohli dosáhnout vrcholu (teď si připadám, jak když píšu nějakou amatérskou porno povídku, vrchol, ty vole!), přeci jenom to místo, kde jsme se oddávali našim sexuálním hrátkám, nebylo zrovna dvakrát příhodný a muži chodící sem a tam za našimi zavřenými dveřmi nás oba znervózňovali. V jednu chvíli dokonce někdo zaťukal na dveře a já - ačkoliv jsme byli na pánských záchodech - úplně automaticky řekla: "Obsazeno!" Pak jsem se chytla za pusu a pobaveně se uchechtla.
Po pěti hodinách (no jasně, pět hodin to samozřejmě nebylo, ale mně to tak přišlo) jsme vylezli ven. Byla jsem celá rudá a zpocená; šla jsem se ochladit na dámský záchody. Když jsem opět otevřela dveře do knajpy, Lennie už na mě čekal a vedle něho ty dvě nedopitý piva.
Sotva jsem usedla a už se z rádia ozval ten nejhorší song ever. Jo jasně, Šrouby a matice od Mandrage. Fakt ironie.
Byla jsem paranoidní, měla jsem pocit, že všichni ví o našem záchodovym dobrodružství (no, ono dost možná jo), barmani, něco si šuškající nad kasou, byli celkem jasný.
Koupili jsme si krabičku retek.
"Možná bych to tady radši ani nezapaloval, nedopíjel a šel," ozval se L. Ale nakonec jsme si celkem v klídku zapálili a dopili půllitry. Povídali jsme si o kapelách a dalších věcech v podstatě jako by se nic nestalo. Zaplatili jsme a pak se zvedli k odchodu.
Před knajpou jsem se ohlídla, zadívala se na její název (kterej si už nepamatuju) a řekla: "Tak sem už nikdy nepůjdu! A radši ani nepůjdu touhle uličkou." Rozesmáli jsme se a vydali se na cestu do metra.
Na Můstku jsme se rozloučili a já pak jela na Hradčanskou, kde jsem nasedla na bus. Už když jsem byla v metru, říkala jsem si, jestli si ještě nemám dojít na záchod, ale vykašlala jsem se na to. Stejně budu brzo doma, pomyslela jsem si, a ty vole, než jsme dojeli na konec Prahy, už jsem se kousala do rtu a různě překřižovala nohy, jak se mi chtělo čůrat! Jakej šok pro mě byl, když jsme to místo na dálnici stočili na Hostivice, tudíž mi došlo, že sedím v couráku vymetajíc každou mrňavou vesničku. To nemůžu vydržet! pomyslela jsem si. S mým močákem už to začínalo bejt fakt akutní.
Nevydržela jsem to. Vystoupila jsem v Kyšicích a zmizela za nějakým stromem. Dovlekla jsem se zpátky na zastávku, pořád ještě trochu opilá. Chtělo se mi kouřit, ale neměla jsem zapalovač, to mě naštvalo.
Díky bohu asi za deset minut jel další autobus, další courák. Tentokrát mi to už ale nevadilo.

To odpoledne jsem měla ještě jet s Jonášem a Míšou do R. do čajovny, ale protože jsem si řekla, že se jako hodná holka budu radši učit na páteční přijímačky z angličtiny, nikam jsem nejela. Stejně jsem se neučila.
Místo toho jsem šla za klukama do zkušebny a pomáhala jim stěhovat nábytek. Ondra tam nebyl a to bylo možná dobře. Stejně jsme se viděli už ve středu ve zkušebně, i s O. kytaristou. Zezačátku to bylo trochu divný, ale pak jsem si zvykla bejt v jeho blízkosti a koukat se na něj normálně.

Dneska jsem byla zase v Praze, dělala jsem přijímačky. Lidí jako kráva a mně bylo šílený vedro. I když jsem na peďák dělala přijímačky i minulej rok, takže jsem nikde v mapách nehledala, kde jako ta budova stojí (No jo, vždyť je u Lazarský, to si přece pamatuju...), stejně jsem bloudila v těch zatrolenejch uličkách na Staromáku a hledala a hledala a dvanáctá hodina se blížila a peďák nikde. Bylo mi čím dál větší vedro a měla jsem tak akorát náladu vlízt někam do bazénu. Nakonec jsem se dala podat a nahlídla do plánku metra, abych zjistila, že Lazarská se nachází kousíček od Lucerny, tudíž u Václaváku. Zaskřípala jsem zuby a zmizela v metru. Nachozený kilometry po Staromáku mi byly k ničemu.
Do školy jsem dorazila včas, dav lidí byl neúprosnej, ale já neomdlela, místo toho usedla do auly a počala psát. Test byl celkem lehkej, ale lidí fakt fůra, takže si nedělám žádný přílišný naděje. Ale kdo ví...

Ty jo, nečekala jsem, že tenhle článek bude tak dlouhej.

Happiness, more or less, it´s just a change in me, something in my liberty

5. června 2012 v 20:34 | Bliss |  Noise in my head
Můj život je mi občas k smíchu.

V neděli večer mě navštívil Dejv; dali jsme si naši tradiční vodnici a pouštěli si nějaký hiphopový sračičky, což mě teda zas tak moc nebralo, a tak jsem Dejvovi ukázala, zač je toho We Are Scientists.
Tráva nás natolik unavila, že jsme sebou švihli na postel a nějakou chvíli vedle sebe spali. Druhej den se mě pak máma zeptala, jestli to nějak nepřeháním s těma klukama. Ráno jednoho vyprovázím a večer si k sobě tahám dalšího. "A byla u tebe v pokoji tma a ticho!" nezapomněla dodat. Přišlo mi to směšný, Dejva jsem nikdy neznásilnila, nelíbala jsem ho, ba dokonce mu nedala ani obyčejnou pusu! Ta představa, že spolu máme sex, mi přijde fakt divná. Nevím, asi bychom se museli strašně opít. A stejně si vážím toho, jaký to mezi sebou máme.

Včera večer jsem vyrazila do knajpy za spolukapelníkama. No nevím, jestli to byl nejšťastnější nápad. Vždycky si myslím, jak jsem v pohodě, jak jsem nad vším vyzrála a tak dále, a pak se to najednou obrátí proti mně. To bylo takhle...
Celej večer jako v poho. Popíjela jsem si pivo a pozorovala toky řečí a mraků plazících se přes hvězdy. Společně se zářícím úplňkem to byla taková dost sympatická noc.
Kolem půlnoci jsem v knajpě zůstala už jenom s O. kytaristou a Óďou.
"Hele," začal Óďa, "myslíte, že Ondra už tak nějak něco tuší?"
"No," na to kytarista, "já vím, že už to ví." Pít zrovna v tu chvíli pivo, tak mu ho šokovaně vyprsknu do ksichtu.
"COŽE?! A to mi říkáš teď jenom tak? Po tom, co tady celou dobu byl, a já nevěděla, že už to ví?"
A tak jsem se dozvěděla, jak to celý bylo. Že Ondra byl na nějaký kalbě společně se Z. a Z. byl trošku opilej, a tak mu to vykecal. Jenomže ono to bylo stejně jedno, protože O. mu na to řekl, že už to stejně nějakou dobu ví.
V tu chvíli, co mi to kytarista říkal, jsem se cejtila jak nějaká blbka. Celou dobu s tím "tajemstvím" (který ale ví už bilion lidí) nakládám jak s nějakým pokladem, a nakonec je mi řečeno, že už to O. nějakou dobu ví? Ty vole! A nejhorší na tom je - a došlo mi to hned, to je jasný -, že pokud O. už nějakej čas věděl, že jsem do něj zamilovaná, a nic pro to neudělal, je jasný, že žádný city vůči mně neopětuje.
Což je asi na jednu stranu dobře. Poslední dobou jsem si stejně nějak nedovedla představit, že bychom my dva spolu chodili. Nedovedla jsem si představit, že bych odhodila svoji svobodu. Tak teď to mám. Nemusím nic řešit a můžu dál šukat, hurá. Což mi připomnělo, že O. ví i o Jonášovi. Řekl prej: "Tak to asi nebude zas tak žhavý, když s ním spí, ne?" Ty vole! Kdyby jen věděl, jak těžký to pro mě poslední dobou bylo.
Tak jasně, že jsem asi trochu zklamaná. Ale zase na druhou stranu se to vyřešilo tak nějak samo a já můžu jít dál. Vzhledem k tomu, že jsem sama nevěděla, jestli chci vztah nebo svobodu (tu spíš), je tohle pro mě asi lepší varianta.
Stejně se ale plánuju Ondry zeptat, jak dlouho už to ví a co na to vlastně říká. To by mě fakt zajímalo.
Zejtra spolu všichni čtyři vyklízíme zkušebnu, to bude úžasná sranda. Mám pocit, že se mu nebudu moct normálně podívat do očí.

Furt sjíždím Lucky Man Od Verve. Nedávno se mi v hlavě objevilo těch pár slov: "Happiness, more or less..." a já za živýho boha nedokázala přijít, co za píseň to je a od jaký kapely. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkala, že to musí bejt Oasis. No, tak těsně vedle. Nevěděla jsem ale, že ten song bude za pár dnů pro mě tak osudovej...
"But how many corners do I have to turn?
How many times do I have to learn
All the love I have is in my mind?"
Ale taky se trochu cejtím jako lucky man. Taková jako šťastně osvobozená nebo tak něco. Jako když přijde bouřka a po ní vysvitne sluníčko a vy dejcháte krásně pročištěnej vzduch. Takhle se momentálně cejtím; jako po bouřce. A docela mě baví se nadechovat toho čerstvýho vzduchu.

K dovršení všeho jsem dneska dělala přijímačky v Plzni a ten test byl naprosto k posrání. Vlastně jsem do sebe vůbec nemusela hustit toliko literatury. Jako jasně, něco jsem věděla, ale zbytek byla tipovačka jako kráva. A já moc v tipování štěstí nemívám. Ještě že mám před sebou další dvě přijímačky, všechno mi vyjít nemusí, že jo.

Hele, kdo má jako furt ty nadpisy vymejšlet?

3. června 2012 v 15:21 | Bliss |  Noise in my head
Jsem zničená.
Tak předně. Jak jsem onehdá ve středu psala, že mě nikdo nikam nedostane, ani kdyby mi nad hlavou mával devítiocasou kočkou, protože se přece musím učit, že jo, tak mi asi hodinu po vložení článku přišla esemeska od Dejva, jestli dáme vodnici. A já mu odolat moc nedokážu (vlastně nedokážu odolat skoro nikomu, jakmile se jedná o návrh jít do čajovny nebo na pivo nebo něco takovýho), zvlášť když jsem ho neviděla nějakejch pět měsíců.
No jasně, byla to taková ta kouzelná vodnice. Sedli jsme si zase ven k zahradnímu stolu. Na nějakej višňovej tabák jsme se vykašlali a rovnou to nacpali trávou. Zopakovali jsme to takhle asi třikrát, protože moje tráva není extra silná, a musím říct, že jsem měla zase jednou úplně skvělej pocit. Žádný schízy z toho, že se mi blbě dejchá, že na mě leze panickej atak, že nemůžu polknout, že se udusím vlastníma slinama a tak dále. Jenom jsme se smáli a navzájem se dívali do očí asi tak milion let.
"Pamatuješ, jak jsme se minulej rok v létě zhulili a pak snědli skoro celej koláč, kterej dělala mamka?" řekla jsem najednou. Ten koláč byl fakt obrovskej, na celej plech. Borůvkovej nebo tak něco. Nevím proč - teda jo, jasně, byli jsme přece zhulený -, ale když jsme si oba vybavili tuhle vzpomínku, smáli jsme se tomu asi pět minut. Prosmáli jsme se celej večer a pak jsme si koupili Vexty ("Ty jo, já mám na ně takovou šílenou chuť! Naposled jsem je měla snad před deseti lety...") a zamířili do čajovny. A pak ještě do Stopu na kulečník. Ani nevím, v kolik jsem šla tu noc spát. Vím jen jedno - nic jsem se nenaučila.

Ve čtvrtek večer jsem byla v knajpě s Ondrou kytaristou a Óďou. Nic moc se nedělo. Naše kapela nebyla kompletní a mně to trochu va. Nějak se mi stejskalo nebo co.

Včera ráno jsem jela do Prahy na speaking, první část FCE. V institutu, kde se to konalo, bylo docela dost lidí, naštěstí jsem ale šla na řadu mezi prvníma. Ve dvojici jsem byla s nějakým Miroslavem; patnáct minut se mi z úst linuly sračičky. Samozřejmě nejpěknější fráze, který mě napadaly před zkouškou a po ní, byly v tu chvíli zasanutý někde hluboko uvnitř mý hlavy, takže jsem mluvila celkem jednoduše. Teda ne až zas TAK jednoduše, ale stejně...mohlo to bejt lepší.
Večer jsem se na chvíli zastavila za Kájou na palouku, dala si pár (vlastně docela hodně) loků vína s mulťákem a dívala se na kozy nějaký holky, která byla totálně TOTÁLNĚ na sračku. Nejdřív teda seděla několik desítek metrů od nás v trávě a pak se zvedla a vrávoravým krokem mířila k nám. Měla na sobě jenom rozeplou mikinu, kterou se snažila marně zakrýt ty svoje nic moc prsa, a pochcaný kalhoty. Ty vole. Takhle bych se opít nechtěla.
Nakonec jsem skončila v čajovně s Kájou, Lenkou a Jonášem. Kus večera jsem byla taková nějaká zamlklá, protože vedle mě sedící Jonáš se mě tak jako nenápadně dotýkal, a já přitom chtěla bejt někde jinde, teda respektive o pár metrů dál; u stolu, kde seděl Ondra. Jako jasně, Jonášový doteky mi nebyly nepříjemný (a navíc to nedělal nijak okatě), ale stejně...byla jsem z toho všeho tak trochu rozpolcená.
Kolem třetí jsme se zvedli k odchodu. Procházela jsem kolem O., dívala se mu do očí a přitom si v duchu říkala: Panebože, můžu tě obejmout? Protože to bych fakt teď chtěla udělat, vysílala jsem mu tyhlety divný signály a nahlas ale řekla: "Tak čau!" A to byl konec sobotonedělního čajovýho večera.
Mířila jsem s Jonášem domů, měl u mě spát, a na jednu stranu jsem byla ráda a na druhou jsem měla chuť ho poslat domů. Byla jsem z tý zvláštní situace tak trochu smutná.

Přišla jsem z koupelny a lehla si vedle něho do postele. Nejdřív se mi nic moc nechtělo dělat, protože jsem pořád ještě myslela na Ondru a na to, jak si to všechno dělám zbytečně složitý. Ale pak jsem si řekla: Co vlastně řeším? Jsem nezadaná, můžu si užívat!, hodila všechny starosti za hlavu a vrhla se na Jonáše.
Nějak potom, co jsme si spočinuli v objetí, se mě najednou J. zeptal: "Hele...," - takovým tím hlasem, co nevěstil nic dobrýho, tím lehce nervózním a napjatým hlasem, kterej má každej, když přijde na tuhletu otázku -, "jak je to teda mezi náma?" A než jsem stačila cokoliv dodat, řekl ještě: "Jsme jako kamarádi s výhodama?"
Jazykem jsem si olízla vyschlý, popraskaný rty a přitom se zadívala někam do šera. "No...asi jo. Chci říct - jo. Je to tak lepší, já bych s tebou nemohla chodit, nic bych k tobě necejtila."
"Že jo, já si taky říkám."
COŽE?!
Tak hele. Tohle už jsem jednou zažila - minulý léto s Romanem. Taky se mě takhle blbě zeptal a já mu řekla v podstatě to samý - "Necháme to tak, jak to je, jo? Mně tohle vlastně vyhovuje." - "Jo, jasně, já vlastně taky nechci s nikým chodit." A přitom kecal, byla to lež jako věž, protože se mnou chtěl chodit, né že né, jenom prostě takhle zareagoval potom, co jsem mu řekla, že nechci vztah. Normální reakce, abyste se moc neztrapnili a zachránili si aspoň zbytek svý cti.
Sakra, ať mi J. neříká, že všechny ty pohledy, to hlazení, to cuchání ve vlasech a tak dále a tak dále, ať mi neříká, že to nikdy nic neznamenalo? Tu noc se mi chtělo říct něco jako: "Jsi si jistej, že do mě nejsi zamilovanej?", ale nějak jsem k tomu nenašla odvahu, vlastně ani nevím proč. Měla jsem se zeptat, aby se to jednou provždy vyřešilo. Tak příště!
Nicméně i tak J. vypadal šťastně a já vlastně v jeho objetí nakonec byla taky spokojená. Bylo to fakt příjemný.
Ty vole, ale olbřímí cucflek na viditelným místě na ruce mi teda dělat nemusel! A to jsem myslela, že už jsem z takovejch věcí vyrostla...