Červenec 2012

Stela stele postele

30. července 2012 v 16:38 | Bliss |  Noise in my head
Měla bych psát články častěji, protože se mi dnové slejvaj stejně rychle a snadno jako cola s vínem. Snažím se vzpomenout, jestli se stalo něco převratnýho ve středu večer nebo ve čtvrtek, ale moje paměť si se mnou pohrává. Asi čajovna, uctívání houby nebo něco takovýho. Tyhle prázdniny jsou jeden velkej bordel, i když co se týče sexuálních zážitků, nejsou tak divoký jako ty minulý.

V tom, co se dělo v pátek, mám ale jasno. Původně jsem vůbec nechtěla vylejzat ven, dokonce jsem ani nešla do knihovny, kterou mám asi tak dvě stě metrů od baráku, ačkoliv jsem měla poslední šanci vrátit knihy předtím než budu platit pokutu, nešla jsem si ani koupit koženou šňůrku k trsátku na krk, anžto ta stará se mi přetrhla v zápalu postelovýho boje s Dejvem. Bylo vedro, seděla jsem rozpláclá v křesle, po čele mi stejkal čůrek potu a já poslouchala soundtrack k Samotářům. Byla jsem rozhodnutá, že mě nikdo nepřinutí udělat ani krok (pokud by ovšem nenabízel koupel v bazénu s kusy ledu).
Ale jo. Nakonec jsem to vzdala. Večer jsem zmobilizovala veškerý svý síly, docuchala si už tak rozcuchaný vlasy a vyrazila do čajovny za Kájou, Dejvem, Majdou a Lubošem.
"Hele," říkám o půlnoci s šálkem kouřícího čaje mezi prsty, "já nikam už nejdu, musím se vyspat na zejtra." Šmahem odmítám návrh jít se projít s flaškou vodky, kterou má Luboš ukrytou v batohu. A pak znejistím. "Nebo...možná na hodinu?"
Hodina se protáhla na pět. Domů jsem přicházela za veselýho štěbetání ptáků a bolestivým kousancem na stehně od Luboše. Teď by se na moji modřinu daly položit čtyři desetikoruny vedle sebe. Když k tomu připočtu další šrámy na nohou a drobný modřiny, vypadá to, jak kdybych prolítla vodním mlýnem.
Láhve vodky nakonec byly dvě. A pak ještě pivo ve stopu a fotbálek. A spousta povídání a zpívání a křičení a pošťuchování a pak jsem padla do postele, abych o čtyři hodiny později vstávala a jela do R. na jednodenní festival.

Vstávat se mi vůbec nechtělo, jasný. Sice jsem neměla žádnou kocovinu, avšak ze všeho nejvíc jsem se toho rána chtěla válet v posteli a ne se táhnout sama do vedlejšího města a přitom nemít zajištěnej odvoz v noci domů. Původně jsem teda myslela, že ani nepojedu, neměla jsem s kým, ale pak jsem si řekla: Oukej, možná se tam celej den budu poflakovat sama. Ale aspoň uvidím Tata Bojs!
Přijela jsem asi v jednu, ihned koupila první kelímek piva a flákla sebou do trávy před podium, kde hrála kapela A. Vlastně to netrvalo moc dlouho a už jsem potkala pár známejch. Nejdřív si ke mně na chvíli sedl Ondra, jehož druhá kapela měla začít hrát ve dvě, a pak jsem našla Michala a P., s kterejma jsem strávila skoro celej den.
A protože byl celkem hicák, chodila jsem si furt pro nějaký pivo, takže se stalo, že jsem v krátký době do sebe naklopila tři kusáky a kluci, držící v rukách blbý malinovky, se mi smáli, že to piju jako vodu. To pivo se zachovalo jako topivo, smíchalo se ještě s nějakym zbytkáčem z minulý noci a já se cejtila veselá a uvolněná a rozverná.
Ve dvě jsme nalehli na zábrany před podiem a poskakovali na CMN, kapelu z našeho města, ve který hraje Ondra na basu, na což jsem upřímně byla nejvíc zvědavá, anžto jsem ho na baskytaru viděla hrát jen jednou v životě, totiž když jsem mu ji v rámci pomatení smyslů půjčila ve zkušebně do ruky. A byla to sranda, furt jsem se musela pochechtávat, kluci byli legrační a Ondra obzvlášť se svým - podle P. - autistickým stylem hraní. Matěj svíral v ruce majka a rapoval, jou, po Tata Bojs to byla nejvíc nejlepčí kapela toho dne.
Ve tři odpo C. Zas tak moc mě to nezaujalo, ale koloušek s dudama a nazrzlejma vlasama byl fakt roztomilej.
Na chvíli jsem pak opustila Michala a P., abych se mohla sama válet v trávě s pivákem. Najednou mi někdo zaťukal na rameno, já se otočila doleva a uviděla známou tvář slečny, kterou mi minulý léto představoval Honza a jejíž jméno jsem si nepamatovala. Trochu mi v obličeji připomínala Seržu a byla stejně milá, asi dvacet minut jsme si povídaly, vůbec jsem díky tomu nevnímala kapelu Z., ale bylo mi to fučák. Zas tak moc je nežeru. Bylo to takový nečekaný fajn setkání.
A pak už hráli MJ, Ondrovo třetí kapela a vlastně asi i ta nejhlavnější. MJ hrajou takový screamemo a všechny tyhlety tvrďácký rífky kytar a údery bicích nejsou zrovna můj šálek čaje, ale na druhou stranu je fakt, že mě to naživo bavilo. Jen škoda, že nezahráli moji oblíbenou, ale whatever.
ST, další metalová kapela, a pak už PSH, na který jsem chvíli stála v davu. Psala jsem Dejvovi, kterej sjíždí hip-hop, ať jako lituje, že teď není se mnou, jelikož je tu i James Cole, no odepsal mi, ať si to užiju a pak povyprávím. Ale já si to zas tak neužila. I když se ze srandy s Dejvem občas betlujem, i když mám ráda Rolovací a Něco mocnýho, furt není hip-hop něco, na čem bych nějak zvlášť ujížděla. A tak jsem si šla koupit další pivo a nedočkavě vyhlížela Tatáče.
Jejich show byla snad ještě lepší než tenkrát na Rock for People a možná to bylo i tím, že jsem byla v první řadě. Žádná písnička mi nedala spát, furt jsem se musela vrtět do rytmu a poskakovat společně s Mardošou, jehož basa byla proklatě nízko, až u kolen. Byla jsem tak šťastná, že jsem se na to nevykašlala a rozhodla se na open air jet! Při jednom songu Milan prokop kopák, načež se musel vyměnit, ale TB nevypadli vůbec z rytmu. "Přátelé, jste svědky jedinečné události, takového malého zázraku," řekl Cais poté, co přistoupil k mikrofonu. "Prokopnout blánu, to se nám naposled podařilo někdy před patnáci lety." A pak zazpíval píseň, ukolébavku pro Evelínu, a řekl, že se zrovna nachází ve šťastném období, jelikož se mu před pěti dny narodila dcera. Už třetí. Jako cože? pomyslela jsem si. Vidím Tata Bojs podruhý v životě a podruhý slyším, že se mu před pár dny narodila dcera. Fakt srandovní náhoda.
Koncert jsem si náramně užila, želbohu jsem musela odejít dva songy před koncem. Nakonec jsem si odvoz sehnala a Martin, řidič, musel vyrazit trochu dřív. Vůbec se mi nechtělo odcházet, zrovna začali hrát Opakování, a tak jsem ji slyšela aspoň z dálky.
O půlnoci jsem přijela domů, načež jsem ještě šla navštívit Dejva, jenž seděl za barem v čajovně. "Moc lidí tu nemáš," řekla jsem a zadívala se na prázdný židle a podium s polštáři vzadu. Vyprávěla jsem D. o koncertu, dala si s ním dvě brka a pak šla spát.

A jo, to je asi všechno. Jdu si otevřít knihu.







Pevná Nina se Zelenou Ninou ruku v ruce

25. července 2012 v 17:01 | Bliss |  Noise in my head
"Aiiijjíí!" skučím někdy jako Tracyho tygr a tlapkama si zakrejvám tvář. Občas si z nudy projíždím starý články. Třeba touhle dobou před rokem. Odvíjela se jedna z nejsladších nocí na světě; škoda že si ji nemůžu přitáhnout zpátky. Někdy mám pocit, že žiju v životním kolotoči. Že potkávám stejný lidi, akorát s jinejma tvářema, potápím se do stejnejch zážitků, akorát s jinejma lidma, a poslouchám stejnou hudbu...tak nějak. Už tuhle na podzim se mi stalo, že jsem se ocitla ve Foo Fighters období, načež jsem jen tak ze zvědavosti klikla do podzimu 2010. A hle! Před rokem tou dobou jsem se v nich rozplývala taky. Někdy mě napadá otázka: Proč si vlastně píšu blog? Ale tohleto lovení vzpomínek, to je odpověď. Jasně že mi fůra momentů zůstane vryta do paměti po zbytek mýho života, ale někdy není na škodu si jen tak projet určitý období a utvrdit se tak ve vzpomínání. A někdy je mi líto, že nemůžu něco vrátit zpátky (třeba tu noc s Romanem, pytlíkem wasabi, flaškou červenýho a vodnicí), ale na druhou stranu vím, že se to stalo. Že jsem si to nevysnila, nezdálo se mi o tom, nesepsala jsem žádnou povídku. Fakt se to událo. A já můžu zavřít oči a nechat se unášet pamětí. To je přece fér, ne?

"Přehoupli jsme se do lvího období, jaká škoda!" utrousila jsem v pondělí na palouku a svoji myšlenku zapila houbou.
"A jaký bylo teď?" zeptal se kytarista.
"Přece račí."
"Ty znáš nějakýho raka?" ozvala se Kája.
"JÁ jsem rak!"
"Eh...no jo, vlastně," uchechtla se K. a svoji tvář schovala v loku vína.

Trochu zvláštní den to byl. Slunce se pěkně činilo, spalovalo naše kůže jako divý a my se pomalu opíjeli. Seděla jsem na norský vlajce a rukou šátrala v trávě. Příjemně šimrala do dlaní. Utrhla jsem jedno stéblo a navíjela si ho na ukazovák. Kolem mě vířily řeči a flašky houby se podávaly z ruky do ruky. Šlahounek od vodnice mi protrhl periferní vidění. Kytaristovo chlupatá paže mi nabízela pár tahů. Prej meloun, haha. Chutnalo to jak sláma.
A další flaška. Sotva ji předám Vlastě, už ke mně putuje mulťák cáknutej bílou Poezií. Fakt poezie. Ondra mi balí cígo. Přichází Dejv. Sedá si na deku vedle Káji a Vlasty. S posledníma paprskama oranžovýho kotouče se zvedáme a jdeme k čajovně.
Jíme pizzu a sedíme před čajovnou. Šero postupně upadá do tmy. Už jsme jen čtyři - já, Dejv, Kája a B. Jdeme vedle do knajpy na fotbálek a na jedno.
Tady už se mi to trochu začíná ztrácet. Prej jsme šli ještě do stopu, no, chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, jak jsme postávali před stopem a dohadovali se, jestli pes, očmuchávající rouru okapu, je Snoopy nebo Máša.
Loučíme se s Kájou před dveřmi a jdeme dovnitř. B. usedá k nějakejm známejm, já a Dejv sedíme sami u stolu. Další pivo už si nedávám.
"Hele, dopij to, ať už můžem jít," pobízím Dejva, "mě už to fakt neba."
Vyšli jsme z nonstopu a mířili ke mně.
Stojíme před brankou.
Divný řeči o sexu jako ostatně celý tohle léto. Už od června jsme si s D. dělali srandu z toho, že bychom se spolu mohli vyspat, kdybychom ovšem byli řádně opilí, a že by na tom vlastně nebylo nic zas tak divnýho. A teď večer, nebo spíš ráno, se to opakovalo. Svírala jsem kliku branky, dívala se na Dejva a pak řekla: "Vážně to chceš? Protože já bych do toho klidně šla, znáš mě."
"Já taky. Tak...jdem?"
A tak jsem odemkla a my vešli.

Leželi jsme vedle sebe v posteli a najednou se začali líbat. Hlavou mi krátce problesklo: Ty vole, já líbám Dejva, jako cože?! a pak jsem to hodila za hlavu a ponořila se do toho.
Byli jsme oba tak nachcaný, že jsme toho po chvíli však nechali. Překulila jsem se na bok a vzápětí usnula.
Oba jsme se vzbudili někdy po čtvrtý a vlítli na to znova, tentokrát celkem střízliví. Nemohla jsem se soustředit. Ne že bych furt myslela na to, že je to Dejv, ale svým způsobem mi to trochu divný přišlo.
Ráno jsem se vzbudila a plácla se do čela. Co jsem to udělala?! Já fakt přefikla Dejva?! Ach bože... Ale to ráno jsme se k sobě chovali úplně stejně jako vždycky. Na rozloučenou jsme se objali.
Doufám, že se tím teda nic nezměnilo. Furt jsem si říkala, jak je to skvělý, že mám kámoše, kterýmu můžu říct všechno, a přitom jsem s ním nikdy nespala, ba mu ani nedala blbou pusu, ale to teď už neplatí. Možná je to škoda, ale na druhou stranu...aspoň jsem vyzkoušela, jakej je v posteli.
A nemám z toho ani moc blbej pocit, vlastně jsem myslela, že to bude horší.

Někdy mě napadá, že někoho potřebuju, že ten tygr, co ve mně dělá "aiiijjííí", potřebuje utišit. Ale pak zažiju nějakej další nespoutanej sex a já si pomyslím: Takhle mě to vlastně baví. Proč se vázat?

It´s not hard to let it go from a mess to the masses

22. července 2012 v 17:33 | Bliss |  Noise in my head
Před pár dny mě napadlo, že trávím večery s lidma, kterejm se ani pořádně nedokážu podívat do očí. Cejtila jsem se jako sevřená mezi dvěma zdmi a nevěděla jsem komu říct, aby mě zachránil.
Minulou neděli na zkoušce to bylo zase divný. Posralo se mi kombo a než jsme vymysleli jinou alternativu, seděla jsem na gauči jak hromádka neštěstí. Úpěnlivě jsem koukala na špičky svejch bot a byla nasraná. Vedle mě si O. vybrnkával na kytaru melodie, druhej O. seděl za bicíma. Furt jsem se mu vyhejbala pohledem, aniž bych věděla proč vlastně. Měla jsem chuť skopnout malej stolek přede mnou nebo udělat jinej riot, kterej by oba dva probudil z toho podivnýho ticha. Svým způsobem to byla taková dusivá atmosféra.
"Nechceš ubalit cígo?" nabídl se mi bubeník a já kejvla. A tak jsme šli na čerstvej vzduch udusit se dehtem a dalšíma sračičkama. Na tom vzduchu jako bych najednou vyrostla o několik čísel, abych se pak hned zase mohla smrštit uvnitř vajíčkovejch stěn. Zhroutit se do sebe.
Když pak bubeník odešel, zůstali jsme ve zkušebně ještě asi půl hodiny s O. kytaristou sami. Usedl za bicí, já na krk pověsila basu a ihned se zcela spontánně rozesmála. Jako by najednou s bubeníkovým odchodem ze mě něco spadlo. Na hovno na hovno na hovno! Takhle to přece nemá bejt... Nemůžu furt uhejbat pohledem a krčit se v koutku.

(Tenhle song teď můžu poslouchat od rána do večera.)

A bylo to ještě divnější, ale tentokrát s někým jiným. Ve čtvrtek se vrátili cestovatelé ze Slovenska a hned další den, v pátek, u mě zvonil Jonáš. Pod nosem mi přistála kytka. "Všechno nejlepší k narozeninám!"
"Eh...děkuju," vymáčkla jsem ze sebe a převzala od něj tři růže. Až na to, že mě kytky vůbec nerajcujou. Až na to, žes mi popřál s dvoutejdenním zpožděním a v den narozenin sis na mě očividně ani nevzpomněl. Kdo ti asi řekl, že jsem měla narozeniny? P. nebo Míša? Měla jsem chuť mu je omlátit o hlavu. Odešla jsem zpátky do kuchyně, kde zrovna postávala máma. "Jé, ty jsi dostala růže? Od Jonáše?"
"Hm."
"To je ale hodnej chlapec! Toho by ses měla držet."
Nasupeně jsem protočila oči. "Hm!"
Zavázala jsem si tkaničky u bot a pak jsme společně s J. vyrazili pro P. Na uvítanou jí dal pusu. Chytli se za ruce. Kousla jsem se do rtu. Cejtila jsem se jako křen.
Čajovna, do který jsme měli namířeno, ještě nebyla otevřená, a tak jsme vyrazili na čokoládu. "Hele," řekla jsem s pohledem zabodnutým na Jonášovu ruku hladící dlaň P. "Možná byste do tý čajovny měli jít sami, ne?"
Oba rezolutně nesouhlasili. A tak jsem si povzdechla a napsala Š. a zavolala Dejvovi, ať taky koukaj dorazit. Jinak bych si asi neměla s kým povídat, napadlo mě.
Občas zavládlo u stolu trapný ticho.
"Vy spolu teda chodíte?" protnula jsem jedno z tich sršícím bleskem.
"Nó...," zaváhala P.
"Vlastně...asi jo," odvětil za ní J.
"No," dodala P.
Snažila jsem se koukat všude možně jenom ne na Jonáše. "Jé, ty jsi z nás nervózní?" zeptal se, nebo spíš konstatoval J. Ty jsi kretén! pomyslela jsem si. "Nejsem nervózní, jenom je to divný. Hele, mě fakt nevadí, že jste spolu. Jenom prostě...nevím co říkat." Původně jsem měla v hlavě "nemám si s váma co říct", což by nebyla tak úplně pravda. Kdyby seděla u stolu jen P., bylo by všechno v pohodě.
Po pátý jsme se zvedli s tím, že půjdem do tý čajovny. Naštěstí chvíli po nás dorazil Dejv i Š. Když Š. spatřila, jak se Jonáš s P. políbili, zadívala se na mě s otazníkem v očích.
"Jdu na záchod," řekla jsem.
"Já jdu s tebou!" na to Š. a zvedla se.
Zavřela jsem za náma dveře a stoupla si k umyvadlu. "Divný, co?"
"Ti dva se mi k sobě nehodí."
"Hm. Já myslím, že ho P. stejně nemiluje. Podle mýho se do toho tak trochu nechala ukecat." Šla jsem na toaletu a stáhla si kalhoty. "Možná si s ním o tom P. pak chtěla promluvit, myslím si, že ji fakt zaskočilo, když jí dal hned na uvítanou pusu. Jasně, na tom Slovensku se párkrát líbali a leželi vedle sebe a objímali se, ale myslím, že to P. pak dál nechtěla moc řešit. No, já jsem se v kavárně docela hloupě zeptala, jestli spolu jako choděj. Už nebylo cesty zpátky," zahuhlala jsem skrz dveře.
Vyšly jsme ven a usedly ke stolu. Byl to zvláštní večer. Dejv si sednul k jinýmu stolu s notebookem, takže když pak Š. odešla, cejtila jsem se zase znuděně. Naštěstí J. a P. po chvíli taky odešli a já asi deset minut nato zaplatila za čaj, rozloučila se s Dejvem a šla domů.
Před spaním jsem se ještě na chvíli stavila za rodiči v obýváku. "Jak to teda s tím Jonášem máte? Chodíš s ním?" zeptala se mě máma.
"Ježiš, ne! Nikdy jsem nechodila, nechtěla a ani nebudu. Prostě tady občas jenom...přespával."
"Já vím, Jonáš je na tebe moc hodnej kluk, co? To ty radši takový darebáky, jako byl Míra!"
To mě pobavilo. Zavřela jsem dveře a šla spát.

Včera navečer mi psal Dejv. "Pan C. mi svěřil na dnešek do rukou čajovnu, tak vem někoho a dorazte."
Neměla jsem to moc v plánu, nikam se mi nechtělo. Místo toho jsem si pustila Imaginární lásky, který už jsem sice jednou viděla, ale tenhle film (a Samotáři, Šeptej a Juno) řadím mezi snímky, který bych mohla vidět několikrát do měsíce. Ke konci filmu mi přišla sms od Ondry kytaristy. "Jsme s Ondrou v čaji, přijď."
"Hm," usmála jsem se pod fousy. Dokoukala jsem film a na tvář namalovala falešnou masku. Venku chcalo. Vzala jsem si deštník a ještě naposled se podívala na sebe do zrcadla. Červený kalhoty, sako, triko s kočkama, trsátko na krku, Converse, velký oči a sexy vlasy. Jo! Šla jsem ulicema a déšť jemně poťukával na látku deštníku.
V čajovně bylo plno. S úsměvem jsem zamávala na Dejva za pultem, kterej se na mě ustaraně zadíval, měl, chudáček, fofr, a pak jsem očima vyhledala Ondry sedící u malýho stolu naproti sobě. Usedla jsem na zbejvající židli a pozdravila je.
A nebylo to divný jako ve zkušebně. Vůbec. Naopak. Ten večer stál za to.

"Jakej zvuk máte nejradši?" zeptal se nás najednou kytarista.
Chvíli jsem zapřemejšlela. Nechtěla jsem vytahovat nějakou svoji oblíbenou píseň, to je snad jasný, že zvuky ní jsou ráj pro ucho. "Zbožňuju kapky deště narážející na střešní okno," odvětila jsem.
"Jo, to je dobrý," přitakal bubeník.
A ještě křupání sněhu pod botama a padání sněhu. Takový to když stojíš úplně sám v zasněžený krajině a na zem se snáší obří kusy vloček, úplný peří. Když napneš zvuk, uslyšíš, jak to padá, pomyslela jsem si pak tu noc v posteli, protože ta otázka mi chvíli nedala spát.
"A nejnepříjemnější?" optal se ještě kytarista.
"Žádný nehty o tabuli, kamínek, kterej ulpí pod dveřmi v místnosti s dlaždicema, nic takovýho. Jasně, není to úplně příjemný, ale nic strašnýho. Zvuk, kterej mě fakt ale...děsí, je takový to vřískání, který vydávaj dva kocouři, když se chtěj servat. Já vím, že je to pro ně přirozený, že je to nebolí, nic, ale já mám prostě pocit, že to zní, jak když je někdo stahuje z kůže zaživa. Takže možná ani tak nejde o ten zvuk, jako spíš o ten pocit, kterej mi to asociuje. Ať je to jakkoliv, prostě mi to vadí."
Tu noc mě šli vyprovodit kluci domů. A jak mě občas sere bejt v přítomnosti Ondry, tak najednou se mi nechtělo odcházet. Od obou. Dál jsem si s nima chtěla povídat, o úplně stupidních věcech nebo naopak o vážnejch příhodách. O čemkoliv. Protože je jedna věc, která mě momentálně trochu mrzí: S Óďou i O. kytaristou si normálně můžu povídat o všem. Můžu jít s nima ven a ani jeden si to nevyloží nijak blbě. Ale na Ondru se jen bojím trochu dýl podívat, aby si hned nemyslel bůhvíco, natož mu sama od sebe napsat, jestli nechce jít ven. A přitom bych se tak ráda chtěla dozvědět něco z jeho života! Chtěla bych se s ním bavit stejně dobře jako s ostatníma Ondřejema. V ten včerejší večer jsem cejtila určitou příležitost a nebejt tam kytarista, tak mu snad vymluvím díru do hlavy.

"Lisztomania, think less but see it grow..."


Únikový východ z klubka myšlenek

19. července 2012 v 18:09 | Bliss |  Noise in my head
Počasí za posledních pár dnů mi přijde jako bych se dívala do odrazu svý duše. Hřejivý pohlazení po paži od slunečních paprsků a chvíli na to - kdoví odkud - se přiženou mraky a na zem dopadnou kapky deště; rozprsknou se na kočičích hlavách, zanechají stopu o velikosti pětikoruny. Stejně jako ta mračna potutelně se plazící po obloze v momentě, kdy to nejmíň čekáte, tak i do mě náhle vstoupí jakejsi šedej stín, ne snad smutek, jen rozpraskaná melancholie.

Obarvovala jsem s Š. "dřívka" nahnědo a přitom mě napadaly rýmy. "Mažu si chleba čokoládou a přitom si povídám s Dádou. Někdo by tady chtěl sex, to já si dám radši keks," zpívala jsem hlasem unavenýho bluesmana tak procítěně, že by se za to nemusel stydět ani Eric vole Clapton. (Zajímalo by mě, jakou melodii si na to vymyslíte; moje je fakt dobrá, ještě nějaký sloky a mám hiťák.)
"Já bych chtěla bejt zase malý děcko," posteskla si Š.
"Jó, můj keks je fakt tvrdej," zpívala jsem dál a štětcem rozšafně máchala na všechny strany. "Hned bych se zakousla do něj. Mazat si čokoládu kolem pusy, to se mi však vážně hnusí."
"Tak jo," řekla jsem a přiblížila dřevo ke rtům. Naklonila jsem hlavu a očima laskala lesklej nátěr. "V úterý jsem byla s pěti bejvalejma spolužačkama na Rohu. A představ si, všechny maj někoho. Některá oslaví roční výročí, někerá dvouroční a jedna z nich je s tím svým dokonce pět let. Jako nezadaná kurvička jsem si tam chvíli připadala fakt nepatřičně. Asi půl hodiny jsme tam probíraly ty jejich chlapy. V tu chvíli mi to přišlo jak na srazu po dvaceti letech, jako bych seděla mezi samejma vdanejma dámama. Díky bohu jsme si pak šly zahrát fotbálek.
"Aha."
"Pravda je taková, že všechno letí děsně rychle. Najednou je ti osmnáct a ty si uvědomíš, že jsi nejenom dospělá oficiálně, ale taky si tak i připadáš. Najednou musíš řešit ty dospělácký věci, a i když by sis to moc přála, víš, že malá už znovu nikdy nebudeš. Alespoň ne v tomhle životě. Jediný, co ti zbejvá, je tomu čelit a jít prostě dál. Sžít se s tou transformací z dítěte na dospělýho jedince." Rázně jsem přejela štětcem po fošně. "Asi se to dá."

Ale najednou mi z toho bylo smutno. Není to tak dávno, co mě napadlo, že škola byla vážně hra. Jasně že mě většina předmětů na obchodce moc nebavila a nikdy bych už na ni znovu nešla. Nemám ani takový ty myšlenky, že bych se tam chtěla vrátit. Ale svým způsobem to všechno hra byla. Co měl člověk jinýho za povinnosti, než se sem tam naučit na nějakej předmět a vydržet vyučování do poslední hodiny? A vždycky se to dalo nějak vochcat; zatáhnout tělák nebo PEK nebo právo. Prochlastat noc a pak jít ráno do školy. Dostat pětku a říct si "To si opravím při příští písemce". V parku před školou si zakopat s hakisem nebo jít na špeka. Vlastně docela klídek, ale to lidi chápou až časem. Až skončí střední.
Mohla bych bejt ráda, že teď budu studovat něco, co mě baví. A svým způsobem ráda jsem. Leč na druhou stranu jsem na VŠ nikdy nestudovala, nevím, co mě čeká, a trochu se toho bojím. Jasně, tohle asi zažil každej před prvákem. Všichni se bojí neznámýho. Já se občas toho strachu ale nedokážu zbavit a klíďo mi to zkazí půl dne. No, možná bych jenom neměla bejt tak citlivá...
Trochu mě ale zklamalo, že místo podnájmu, na kterým jsme byli dohodnuti s Óďou, jenž v Ústí taky studuje, nakonec budu muset bejt na koleji. Sice s Janou, což bude super, ale na druhou stranu kolej je prostě voser. A navíc tam s náma možná bude ještě jedna holka. Jak proboha žijou tři lidi v jednom pokoji?! Jak se střídaj v koupelně, jak se vůbec snesou a kde masturbujou? Kam si mám přitáhnout kluka? To mi teda řekněte... Mám z toho trochu panickou hrůzu.
A jo, taky to vím; bát se něčeho dopředu je nesmysl.

"Kdybys měla tu možnost samu sebe nakopírovat, šla bys se sebou ven?" překvapila mě dneska při dalším natírání prken Š. Nad tím jsem nikdy neuvažovala.
"Jo, asi jo," odpověděla jsem bez nějakýho velkýho rozmýšlení.
"Myslím jako jestli by ses nezačala štvát. Kdybych já šla se sebou ven, asi bych se musela za chvíli proplesknout," pokračovala Š.
Zasmála jsem se. Pak jsem si představila, jak prožívám den s člověkem, co nejenom že vypadá stejně jako já, ale taky se tak chová. "Asi máš pravdu. Začala bych se srát. Ale myslím, že by to bylo tím, že by byli dva chováním úplně totožní lidi spolu. Páry se musí trochu lišit, jinak to nedělá dobrotu."
"No jo. Ale určitě bych si dala sama se sebou sex!"
"Jo, to je jasný!" uchechtla jsem se. "Nicméně...vlastně je to trochu zvrácený."

Š. se mě taky optala, jak jsem vlastně prožívala svoji pubertu. Na chvíli jsem se zarazila a vzpomínala. Nejdřív jsem si myslela, že jsem byla vlastně docela klidná, ale pak mě napadlo, že ve třinácti jsem byla fakt kráva. Hysterická. A náladová. A nesnášela jsem svýho bráchu. Ale pak v šestnácti přišlo vystřízlivění, vlastně to bylo na konci roku 2007. Začátek psaní povídek, do kterých jsem už tenkrát vkládala klubko svých myšlenek.
Považuju se za optimistu a vlastně děsně veselýho člověka, nicméně někdy jsem fakt vážná a zamyšlená. Jako bych měla dvě strany. Napadá mě, jestli to způsobily tehdejší zážitky z přelomu roku 2007 a 2008, nebo jsem to prostě jenom měla ukrytý uvnitř sebe a s přicházející pubertou to čekalo, až to může vyplavat na povrch.
Celejch těch pět let si připadám stejná, jakoby v podzimní letargii, jako uvnitř bludiště, uvnitř pavučiny upředený z mejch myšlenek... A jako mají schizofrenici svoji remisi, tak i já čekám. Čekám a čekám a ten klid, to ticho, to vakuum...někdy mě prostě napadá, jestli to není klid před bouří.



Pár vět z dnů minulých

16. července 2012 v 16:05 | Bliss |  Noise in my head
Za poslední tejden jsem strávila miliardu hodin v čajovně s Dejvem. Nikdy by mě nenapadlo, jak mě tohle místo může začít štvát. Pravda je ale taková, že když tam chodíte prakticky každej večer a vídáte tam stejný tváře, trochu vás to omrzí. Brko, Waterloo, čaj, plynoucí řeči, brko, fackování se s D., brko, voda, Waterloo... Co ale dělat doma? Snažím se nevstávat před půl jedenáctou, protože čím později vstanete, tím dřív se dočkáte vytouženýho večera.
Proto mě potěšilo, když jsem takhle ve čtvrtek kolem desátý večerní uviděla přijíždět před čajovnu auto. Vlastně mi to v tu chvíli bylo fučák, protože jsem nevěděla, kdo se ukrývá uvnitř. Viděla jsem jen siluety a pak někdo u volantu začal troubit a blikat. Znělo to jak morseovka. Kterej kretén? pomyslela jsem si a zadívala se na čajguye Honzu, který se zvedl a kráčel ke dveřím. Myslela jsem si, že to bude někdo pro něj. "To je Óďa!" zvolal a melodie jeho hlasu zněla náhle jako rajská hudba. Jako by se šero čajovny náhle prozářilo výbuchem světla. A najednou se otevřely dveře a vstoupil Óďa v divnym vojenskym saku a rozpadajícím se klobouku a za ním Ondra a P. a Helena. Všichni čtyři vypadali jako by se dva tejdny váleli ve škarpě a jedli jenom brouky, což není zas tak daleko od pravdy. Každopádně vidět v čajovně po takový době staronový tváře, to bylo celkem uklidňující...

Asi dvakrát jsem v minulym tejdnu byla v bazénu. Jednou jsem seděla v mrňavý vířivce, vedle mě máma a její kamarádka a naproti kluk, asi šestnáctiletej. Takovej koloušek. Furt po mně pokukoval a jakmile se setkal s mým pohledem, ihned cuknul a zadíval se do zpěněný vody. Fakt sranda. Měla jsem chuť mu přejet nehty po stehně.
Jakožto rakovi je mi voda hotovým živlem. V bazénu jsem dělala dlouhý, lenivý tempa a přitom cejtila vodu všude kolem sebe. Proudila pode mnou, hladila mi břicho a stehna a já se nechala unášet a byla celá unešená. Plavání je skvělá relaxace, to vám povím.

Včerejší večer jsem trávila v knajpě, ale ještě předtím jsem se nechala přemluvil Dejvem a šla za ním do čajovny, což se ukázalo jako docela v poho nápad. Ten den se tam totiž konala jakási music session. I. si přinesla klávesy, J. kytaru a my ostatní, co jsme měli chutě, uchopili jsme každej nějakej ten djembe a tloukli do nich do rytmu. Už mě pak k smrti bolely zápěstí a prsty. Odhodila jsem africkej buben, rozloučila se s ostatními a šla na Roh za Ondrama. Popíjeli jsme piva, dívali se na fotky z Itálie, hráli fotbálek a hladili psa slečny barmanky. Skvělej večer, konečně strávenej taky s někým jiným než jen s Dejvem! To jsem asi potřebovala...

A jinak nic. Žádný vzrůšo, to vám povím. Dneska jsem se konečně po víc jak měsíci dozvěděla výsledky FCE. Trochu mě to nakrklo, protože jsem je udělala jen na C, zatímco ve škole, kde jsme si dělali test zkušebně, jsem dosáhla i na béčko. Fakt voser. Ale zase na druhou stranu to bylo celkem těsný, a tak asi můžu za to céčko bejt vděčná. Taky mi došel pohled od Jonáše, P. a Míši. Přijedou prej v sobotu. No už aby to bylo! Chci slyšet veškerý novinky včetně toho, jestli potkali medvěda.

Mizím do zkušebny. Jsem zvědavá, jestli ještě vůbec vím, jak se hraje na basu.

Strange days (někdy prostě pojmenovávám články podle písně, kterou zrovna poslouchám, a pak mě napadne, že ten název se k článku vlastně docela hodí)

9. července 2012 v 22:22 | Bliss |  Noise in my head
Tenhle večer je přesně to, co už jsem nějakou dobu potřebovala. Kočka na klíně, stmívající se obloha a k tomu Doors. Většinou mám teda radši večery ve společnosti, ale jelikož jsem posledních pár dnů prožila poněkud hekticky, tenhle momentální stav mi vyhovuje.

Tak třeba pátek. S Dejvem jsme šli do čajovny už někdy v půl pátý, zahráli si pár her, dali brko s čajguyem a pak se kolem devátý šíleně znudění vydali k nám domů. I přes bolest hlavy jsem napěchovala svoji vodnici a pustila film Šeptej. Byla to fajn noc.
Ráno jsem si s úlevou uvědomila, že už mě hlava nebolí, to želbohu nemělo dlouhýho trvání. Potom, co jsme se s D. probudili, což bylo někdy kolem poledne, napadlo nás dát si další vodnici. Ježiši. Nikdy si nedávejte k snídani vodnici, zvlášť když jste jich pár měli přes tejden. Úplně mě to zničilo. Třeštilo mě mezi očima a já se těšila, až Dejva vypakuju a celej den prospím.
Na chvíli jsem si tedy zdreamla s Cure a pak mi přišla sms od Jonáše. Jedu si do čajovny vyzvednout deštník, kterej jsem tam nechal, nechceš se stavit na slovo? Ale chápu, jestli se ti nebude chtít... I když už mi bylo líp, stejně jsem si říkala, že za celej den nevystrčím nos z domu. Ale ta poslední věta mě nakopla. Napadlo mě, že když J. další den odjíždí na to Slovensko a taky je to mezi náma teď tak trochu divný, měla bych s ním do tý čajovny jít. Abychom se přesvědčili o tom, že je všechno oukej.
Čajovna byla ale ještě zavřená, a tak jsme se hodinu procházeli venku. Bavili jsme se o všedních věcech a někdy jsme jen tak mlčeli, ale tentokrát mi to ticho přišlo jiný. Ne že bychom každej mermomocí přemejšlel o tom, co sakra říct, aby nebylo to trapný ticho, ale na druhou stranu žádný souznění duší beze slov jako obvykle se nekonalo. Aspoň jsem měla takovej pocit. V čajovně se mi pak udělalo špatně, dokonce jsem zvracela, a tak jsme tam dlouho nepobyli. Možná to bylo dobře. J. mě doprovodil domů, rozloučili jsme se (bez obvyklýho obejmutí, na což už si začínám zvykat) a já si pak oddychla, když jsem za sebou zavřela dveře. Tak, to by bylo.
Fakt sranda. Ještě někdy před měsícem mě děsila představa toho, že neuvidím Ondru celý tři tejdny kvůli tý Itálii, a nakonec jsem byla ráda, když odjel. Nedávno jsem si říkala, že si nedovedu představit deset dní bez Jonáše (bez sexu), ale teď jsem fakt šťastná, že tu nějakou dobu nebude. Tohleto odloučení je fakt prospěšný. Po pár dnech vystřízlivění vám dojde, že vám ti lidi zase chybí. Kamarádsky...

Včera jsem slavila svoje narozeniny. Dvacet jedna, ty vole. Mohla bych tu napsat několik desítek řádků o tom, jak si ještě pamatuju dobu, kdy mi bylo šestnáct, jako by to bylo včera. Řádky plný nostalgie a vzpomínání a ukrývání se sama do sebe a následný hledání pravý podstaty duše. Otevírání minulosti, který však nevěstí nic jinýho než zavírání se sama před sebou. Tyhlety myšlenky... To se hodí na nějakej podzimní melancholickej den. Ale uteklo to sakra rychle...
K večeru jsem se sešla na palouku s Ondrou kytaristou a Kájou. Otevřeli jsme si láhev vína a upíjeli z Ondrovo placatky whiskey. Moc mi nechutnala, a tak jsem si jen svůdně smáčela rty a jazykem opatrně chutnala tu palčivou tekutinu. Stejně se mi jí ten den do hrdla dostalo víc, než bych chtěla. Po vypití všech tekutin jsme se vydali do nedaleký knajpy, kam za náma postupně přišli Dejv, Jana a Luboš. Hráli jsme fotbálek, pili piva a bavili se. Kája mě furt objímala a dokonce mi k narozeninám chtěla věnovat svoje kalhotky. Haha, jak já to jen dělám, že totálně heterosexuální holky obracím na bisexuální cestu?
Někdy před půlnocí jsme zbyli jen já, Kája, Luboš a Dejv. L. napadlo jít si na paramo pro rum a colu. Už jsem trochu měla tělo jako z gumy a nepřišlo mi další opíjení se jako ten úplně nejlepší nápad na světě, přesto se šlo. Vždyť je to paramo, tam je vždycky krásně, napadlo mě.
Seděli jsme na lavičce u benzínky, mezi náma cola s rumem a nad náma hvězdnej háv noci. Čas se zastavil. Našli jsme ho až někdy ve tři ráno ve stopu u dalšího piva a fotbálku. Dejv byl vyřízenej. Asi v pět ráno jsme došli domů a ihned zalehli. Vstávala jsem pak kolem jedenácti a střídavě si četla a chodila se ven koukat na oblohu. Nechala jsem u sebe Dejva spát skoro až do čtyř. Měl docela kocovinu, ten můj koloušek.
To odpoledne jsem se ještě stavila se psem na palouk, kde seděli na norský vlajce v trávě Ondra s jeho Nikol. Konečně jsem měla možnost si s ní popovídat. Občas jsem ji vídala na některejch koncertech a často jsem o ní slýchávala od Ondry, ale ještě nikdy jsme spolu my dvě nemluvily, ačkoliv od vidění jsme se znaly. Můj úsudek, že je to energetická zrzka s roztomilejma pihama a pěknejma prsama, co nepokazí žádnou legraci, byl správnej. Někdy si říkám, že místo abych Nikol záviděla Ondru, je to spíš naopak, haha.

Mám pocit, že tyhle prázdniny furt někde lítám, ale přesto se nudím. Možná je to tím, že pořád potkávám stejný tváře. Sakra, chtělo by to něco novýho. Pryč z týhle podivný letargie, co akorát uspává duši...

Pozvu si planety, jenom já a ne ty

6. července 2012 v 11:07 | Bliss |  Noise in my head
Sny mě nikdy nepřestanou fascinovat. Každej večer usínám s určitým napětím, co se mi tu noc bude zdát, a pak se jen těžko probouzím a hledám ztracenou nit. V rozespalosti si přeju vrátit se do snové krajiny a prožívat život v jakoby jiným časoprostoru, ale už to nejde. Slunce dopadá na víčka a plně mě probouzí...
Obecně mám takovou celkem hloupou teorii, která mi ale kupodivu už nějakej ten pátek vychází. Říkám si, že co se mi zdá, to se nikdy nestane. Nebo se stane přesnej opak, ale nikdy ne ten určitej sen. Protože, přiznejme si, asi by bylo trochu děsivý zjistit, že se nám stalo to, co se nám už dřív zdálo...
V pondělí jsem se probudila ze snu, ve kterém jsem se bála, že nestihnu zápis do prvního ročníku na VŠ v Plzni. Po probuzení jsem si říkala, že je to vlastně docela přesný vzhledem k tomu, že mě do Plzně nepřijali. Zdál se mi prostě opak. Ale pak jsem vešla do kuchyně a na stole mě čekal dopis z pedagogický fakulty z Ústí. V tu chvíli jsem nějak neměla čas na myšlenky, automaticky jsem ustřihla kus obálky a vyndala dopis, abych se vzápětí dozvěděla, že mě přijali na obor český jazyk a literatura!
Fakt divný. Užuž jsem se připravovala na to, jak budu rok pracovat a na VŠ to zkusím zase za rok. S tou myšlenkou už jsem byla plně smířená, takže mě přijmutí do Ústí tak trochu vyděsilo. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravena opustit svoje rodný město a většinu času žít někde, kde jsem byla jen jednou a kde se mi to na první pohled moc nelíbilo. Ale čert to vem! Stejně jsem ráda... Zkusit to musím.

Tyhle prázdniny je u mě skoro každou chvíli Dejv, ale já jsem ráda. Celej školní rok se těším na léto, až přijede ze Skotska, a začátkem května se moje těšení začíná stupňovat do nesnesitelný míry; když pak přijede a naše pohledy spočinou na tom druhém a následně se dlouze obejmeme, je to jako bychom se naposledy viděli teprve včera. A pak spolu prožijeme většinu léta, kdy si občas uvědomím, že se blíží doba jeho odjezdu, a trochu mě to rozesmutní. Ale pak si říkám, že je to vlastně dobře, že se mám aspoň zase na co těšit. Že jsme si prostě vzácnější nebo tak něco. (Navíc spolu skoro každej den hulíme, takže jsem upřímně ráda, že je většinu času v tom Skotsku, protože studovat třeba v Praze, vídáme se častěji a hulíme spolu taky častěji, což by jiste nemělo zrovna blahodárný vliv na moji osobu, hehe.)
Těším se, až se dneska uvidíme a trochu mě uklidní. Po včerejšku to fakt potřebuju. Včerejšek byl divnej. No hele...

Poslední dobou jsem si dělala srandu z toho, že se s Jonášem "postelově rozejdu", poněvadž sex s ním je celkem v poho, ale na druhou stranu mám pocit, že by to chtělo někoho novýho. No a nakonec se se mnou včera večer postelově rozešel on. (Já fakt nevím, jak to dělám, ale vždycky si myslím, jak jsem na koni, jak mám nad tím druhým převahu a tak dále, a nakonec se všechno obrátí proti mně...!)
Nejdřív jsme byli v čajovně a zhulili se (vlastně to bylo poprvý, co jsme spolu kouřili brk), načež mě začal hladit ve vlasech a po paži...no prostě jako obvykle. Pak dokonce sám od sebe navrhnul jít k nám domů, tak jsem si říkala, že je celkem jasný, co tam tak asi budeme dělat. Užuž jsme se zvedali k odchodu, když přišla Kája, a tak jsme nakonec byli u nás doma ve třech. Jonáš střízlivěl, my se s Kájou opíjely vínem a do toho jsme všichni tři kouřili třešňovou vodnici. Když pak K. zmizela a Jonášovi ujel poslední vlak, pochopitelně jsem mu s potutelným úsměvem navrhla přespání u sebe. Jenomže - ani přesně nevím jak - mi Jonáš začal povídat o tom, že se zamiloval do P., že to trvá sice zhruba jen tejden, ale stejně se mnou nemůže spát. To mě nasralo, protože už jsem si živě představovala vyhlídku našeho sexu. Jsem fakt bezpáteřní had, když jsem sedm měsíců zamilovaná do Ondry a přesto jsem poslední dobou spala s Jonášem? Nikdy mi nedělalo problém v čajovně mluvit o Ondrovi a pak ten samej večer skončit v posteli s J. Někdy se i stalo, že jsme leželi nazí vedle sebe a já si vzpomněla na něco, co se týkalo Ondry, a hned jsem to řekla. Ohledně sebe mi to přijde normální, ale představa toho, že mi Jonáš bude celej večer vyprávět o P. a pak se mnou skončí v posteli...to by nebylo dobrý. Takže jsem ho chápala, i když jsem trochu nakrklá byla, ale stejně...i kdybych ho přemluvila, co by z toho sexu bylo? Oba bychom byli mrzutí a nebavilo by nás to.
Celej večer byl takovej děsně trapnej. Vlastně jsem mu i řekla: "Stejně si myslím, že jsi byl předtím zamilovanej do mě," načež J. vytřeštil oči a popřel to. Že se prej naopak bál, abych já se nezamilovala do něj. Jako cože? A co všechny ty pohledy, to hlazení, to všechno! Fakt jsem si strašně dlouho myslela, že do mě zamilovanej je (navíc i Ondra kytarista mi to říkal...) a že mu vlastně ubližuju tím, jak s ním spím. A nakonec se dozvím, že ho to nikdy ani nenapadlo? Že mě má sice rád, ale láska to není? Ježiš! To jsem měla celou dobu halucinace nebo co? Připadám si, jak kdybych se probudila z nějakýho snu...
V neděli Jonáš odjíždí s P. a Míšou na několik dní na Slovensko. Hodlá to tam nějak vyřešit. To jsem na to zvědavá. Celou dnešní noc se J. rozplýval nad P., ale já se na to tvářila trochu negativně. Věděla jsem totiž něco, co jsem mu nedokázala říct. To něco je, že ho P. nechce, o čemž mi říkala včera odpoledne Š.
Ale kdoví, jak se to všechno semele, maj na to víc jak tejden...
Moc teď nevím, jak se k J. postavit. Když jsme se dneska loučili, ani jsme se neobjali. A přitom tohle je asi to, co mi na tom bude nejvíc chybět. Ne ten sex...spíš ty drobnosti okolo.
Asi prostě jen potřebuju mít s někým fyzickej kontakt s příměsí sexuálního napětí nebo co.

Dneska v noci se mi zdálo, že mě Jonáš nese na zádech v obrovský vejšce a pak mě pouští a já padám a padám... A přitom vím, že dopadnu do trávy a neumřu.

Možná by bylo dobrý pustit si Lullaby od Cure, abyste se dostali do stejný nálady, jako mám já

1. července 2012 v 23:20 | Bliss |  Noise in my head
Červen je fuč. A mě chytá nostalgie. Za chvíli vypukne druhej červenec, a to není dobrej datum. Tohleto račí období... Čas utíká jak splašenej kůň a já potřebuju obejmout. Nachytat pár hvězd... Někdy mě napadá...co bys na tohle všechno řek?

Tenhle tejden kolem mě proletěl ani nevím jak. Mý vzpomínky začínaj někdy ve středu, kdy přijel Jonáš. Déšť bubnoval do okenních tabulek, a tak jsme zůstali u mě doma. Pustila jsem Oasis a pak jsme ulehli do postele. Při písni Stand By Me byl J. nade mnou a já měla slzy v očích. Někdy jsem strašně agresivní a mám chuť ho ze sebe shodit nebo mu minimálně podrápat záda. Zakousnout se a způsobit bolest. I když on za nic nemůže... Jenom asi potkal blbou holku.
Včera mi Dejv řekl: "Když jsem tě poprvý potkal, myslel jsem si, že jsi fakt šílená a že ta tvoje šílenost převládá nad tvým rozumem."
"Jo, takže jsem schizofrenik?"
"Ale né, postupem času jsem poznal, že ty dokážeš bejt chytrá i šílená zároveň.
Ale někdy mě napadá, že už nemůžu. Že bych ze sebe strašně ráda shodila svoji minulost a ulehčila tak sama sobě, zároveň je to pro mě jakási závislost, který se nedokážu zbavit. Jako by vzpomínky, který mi zůstaly, byly to jediný...
A tak jsme dál s Jonášem souložili a bylo to krásný, a zároveň jsem chtěla bejt někde jinde...třeba v jiným těle.

Celej čtvrtek jsem byla unavená a nevyspalá. Těšila jsem se, jak strávím večer v posteli s knihou a čajem. Ale nakonec mě přemluvil Ondra kytarista, ať za ním jdu na nedalekou louku, a já pak byla ráda, protože ta noc byla svým způsobem kouzelná.
Chvíli jsme seděli na trávě a dívali se na zapadající slunce a mraky, rozlitý po obloze jak smetana. Pak jsme šli ke mně pro kombo, basu a trávu a zamířili do zkušebny. Že prej si zahulíme a zahrajem. Tak zkouřili jsme jedno brko a následujících dvacet minut jsme se vystřídali na base a bicích. Pak už jsme si jenom povídali. O. ležel na koberci a liboval si, jak je celej klidnej. "Tohle se mi ve svý hyperaktivitě moc nestává," přiznal se mi. Já zatím seděla za bicíma a točila paličkou mezi prstama. Ta zkušebna bez zbývajících dvou členů, kteří odjeli na tři tejdny do Itálie, byla najednou taková jiná... Klidnější.

V pátek jsem se s Jonášem a P. zúčastnila koncertu místních i mimomístních kapel. Vzpomínám si, jak jsem při poslední kapele seděla na dece v trávě a pořádně ani nevnímala jejich hudbu. Přemejšlela jsem nad sebou a nad lidma kolem sebe a ten koncert vnímala jen tak okrajově...zároveň ale jejich hudba celkem zapadala do mých myšlenek. Byla to taková relaxace a meditace v jednom.
Když gig skončil, skončili jsme s Jonášem u mě doma. Ležela jsem na posteli a poslouchala jeho vzpomínky na gympl. Když se zvedal, že už pojede domů, řekla jsem: "Připadám si tak...já nevím, nostalgicky smutně nebo tak něco." Potřebovala jsem cítit něčí blízkost; sex s kousanci a škrábanci nebo se třeba jenom celou noc objímat. J. moji telepatii nezachytil. Krátce jsme se objali u domovních dveří a já šla spát a cítila se podivně prázdně.

Myslela jsem, že v sobotu pojedu do S. na oslavu Honzových narozenin, ale nějak jsem nenašla nikoho, kdo by mě tam dopravil, a tak jsem místo toho šla s Dejvem do knajpy. Ukázalo se to jako dobrej plán. Potkali jsme Vojtu, s kterým jsme dali brko, a pak hráli fotbálek. Nejlepší část noci ale přišla někdy kolem druhý hodiny. Už jsme mířili domů, když Vojtu napadlo ještě zajít na palouk, kde jsem předtím prodlévala s Ondrou, a dát si poslední brko...na dobrou noc.
Cestou na louku nás tma doslova spolkla. Sedli jsme si do trávy a podivili se nad tím, jaký horko pořád ještě je. Vojta vzal do ruky papírek a připravoval joint. Najednou se zvednul vítr. Byli jsme ještě trochu zhulený po minulým brku, takže nám to přišlo ještě šílenější, než to ve skutečnosti bylo. Pravda byla taková, že vítr každou vteřinou sílil a najednou se kolem nás strhla doslova vichřice. Seděli jsme v trávě a smáli se. Najednou jsme si připadali jako páni tvorstva nebo tak něco. Oblohu čas od času pročísnul blesk. Žádnej hrom ani déšť, jen blesky. Myslím, že jsme tam takhle seděli aspoň půl hodiny, než jsme usoudili, že je čas jít spát. Ale mně to přišlo jako celá věčnost. Nedokážu to dost dobře popsat, ale každopádně jsem v tu chvíli - i díky tý zhulenosti - měla pocit, že jsme nepřemožitelní.

Dneska jsem se zúčastnila oslavy narozenin P. Od dvou odpoledne doteď. Mírně jsem se opila a pak skončila s pocitem nostalgie, o který jsem psala na začátku článku a která se mě vlastně tak nějak střídavě drží od pátku. Nebo od šestnácti, haha.
Nakreslila jsem P. obrázek, kterej jsem včera ukazovala Dejvovi. Řekl: "Ona má deprese?" Uchechtla jsem se a pak jsem uznala, že mý obrázky vždycky vypadaj trochu depresivně a zároveň tajemně. Jako z jinýho světa.
A někdy mám chuť v nich žít.