Srpen 2012

Pravda je však taková...

30. srpna 2012 v 17:59 | Bliss |  Instantní příběhy
Včera jsem si šla udělat horkou čokoládu. Otevřela jsem dveře do špajzu, kde se v rohu krčila tmavá krabička, popadla ji a v tu chvíli mě to napadlo. Pravda je však taková, že ti velbloud nachcal do ucha. Nemohla jsem se tý podivný věty zbavit a ještě při přípravě čokolády jsem si ji v duchu prozpěvovala v různejch melodiích. A pak mě napadla povídka, kterou jsem ten večer i ztvárnila. Tahle povídka je protest všem depresivním a vážným, který jsem kdy napsala. Je divná. A nemá žádnou what the fuck pointu jako všechny mý ostatní. Místo zdlouhavejch popisů toho, jak někdo kouká z okna a se zasmušilou tváří pozoruje, jak po skle kloužou kapky deště, je tahle povídka plná dialogů. Je jiná. Proto doufám, že ji pořádně zkritizujete, abych věděla, jestli jsem šlápla vedle a napsala nějakou sračku, nebo jestli je to v poho.

Pravda je však taková...

Jako dítě jsem ve výběru budoucího povolání nebyl moc originální - kosmonaut, hasič, popelář… Jistě to znáte. Postupem času mi však čím dál více docházelo, že vše byly jen naivní dětské sny, k jejichž naplnění mi chyběla buď pořádná dávka talentu, nebo chuť něco takového dělat.
Ani jsem se nestačil pořádně nadechnout života a už jsem stál na konci základního vzdělání, kde jsem se musel rozhodnout, co vlastně chci studovat dál. A protože jsem neměl tušení na co mám vlohy nebo co by mě bavilo, přihlásil jsem se na gymnázium, abych tak oddálil volbu, jak naložit se svojí budoucností. (Tak to vlastně dělám po celý svůj život. Pokud se někde vyskytne problém, snažím se jeho vyřešení odložit co nejvíc to jde, abych si mohl do té doby užít sladké nicnedělání.) Asi vás tedy moc nepřekvapí, když jsem po skončení střední školy nastoupil na pedagogickou fakultu s heslem ´Kdo nic neumí, jde učit´.
Říká se, že každý má na něco talent, jen je někdy těžké ho objevit. Mnozí tomu zasvětí většinu svého života. Já ani po střední neměl jasno, jen jsem doufal, že studium českého jazyka a občanské výchovy mě bude aspoň trochu bavit.
Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem s titulem a malou dušičkou otevřel dveře základní školy. Ne však poprvé. Vracel jsem se na domácí půdu - v téhle budově jsem totiž strávil devět let dětství. To mě trochu uklidňovalo. Procházel jsem známými místy a vdechoval stejné vůně jako kdysi. Jen tváře dětí se změnily, samozřejmě. Přiznám se, že jsem z nich měl strach. Byly jen o nějakých deset let mladší než já, což mohlo zapříčinit takřka cokoliv. Buď mě mohly brát jako sobě rovného, kamaráda, kterému se mohou svěřit s čímkoliv, nebo mě naopak mohly pěkně potrápit kvůli mému nízkému věku.
Zpočátku jsem zažíval hodiny, z kterých jsem měl dost rozporuplné pocity. V jeden den vše fungovalo tak, jak mělo; žáci nevyrušovali, projevovali přiměřenou aktivitu, zkrátka hotoví andílci, abych pak druhý den našel od té stejné třídy napínačky na židli (starý trik, navíc určitě nepočítali s tím, jak jsem paranoidní - než usednu za katedru, letmým pohledem zkontroluji sedátko židle. VŽDY!).
"Musíš to brát tak, že jsi tu pořád ještě novej," řekla mi jednoho rána moje kolegyně, matikářka, která svým věkem a vzhledem připomínala želvu. Jako malého mě učila také. Ještě dnes si pamatuji, jak jsme spolu my dva válčili.
"Občas jim to nedá a zkusí na tebe nějakej svůj trik," dodala ještě, a přitom se jí vesele zablýsklo v očích. Musela mít radost, že už i na mě konečně došlo, že i já si zakusím to, co ona se mnou před deseti nebo patnácti lety.
Stálo to sice dost úsilí, ale nakonec jsem se stal celkem oblíbeným učitelem. Nezavděčil jsem se sice každému, ale většina žáků mě měla ráda - do jisté míry a také do okamžiku, než jsem jim dal neohlášenou písemku. (Musím se přiznat, že mě uspokojovalo mít nad svými svěřenci takovou převahu. V duchu jsem se škodolibě usmíval, když jsem jim rozdával oznámkované prověrky, a říkal si, že žákem bych tedy znovu být rozhodně nechtěl. Ale tohle zažívá asi každý učitel. Alespoň zpočátku.)
Jednou jsem se procházel po chodbě s kávou v ruce a pomalu mířil na hodinu občanské výchovy. Přestávce mělo odzvonit každým okamžikem. Už z dálky jsem slyšel řev z otevřených dveří, tentokrát o něco větší a naléhavější než obvykle. Se zazvoněním jsem vešel do třídy osmáků, abych byl svědkem šarvátky dvou kluků a povzbuzování ostatních.
"Tak dost! Co je to tady?" zařval jsem autoritativně a s jízlivým úsměvem pozoroval vyděšené pohledy diváků, které se ihned stáhly do grimasy "mám všechno na háku". Všichni, kupodivu i ti dva rváči, se vrátili do lavic a tvářili se značně otráveně, že jsem je vyrušil z jejich zábavy.
"Mám pro vás jeden návrh," řekl jsem a přitom usedl na roh katedry. S dvěma prsty zastrčenými v oušku hrnku jsem trochu usrkl ze svého kofeinového nápoje. "Zahrajeme si takovou hru."
Několik lidí nezávisle na sobě protočilo oči v sloup.
"Co kdybychom odsunuli lavice, sedli si dokola…"
"Ježiš, jsme snad malý děti z prvního stupně?" prohlásil někdo. Ach, zapomněl jsem, jak se všichni v tomhle věku považují za dospělé.
"Nechte mě domluvit! Jsem si jist, že se vám to bude líbit. Navíc by vám to i mělo pomoci ve vztahu k ostatním spolužákům. Pravidla hry ale vysvětlím, až si sednete do kruhu. Je to celkem důležité."
Žáci vstali a poměrně ochotně začali odsouvat lavice. Myslím, že byli zvědaví. A taky je asi napadlo, že dnes se nebude psát žádná písemka (no, to se ještě uvidí).
"Tahle hra vlastně nemá skoro žádná pravidla," začal jsem s řečí, když se všichni usadili na židle naproti sobě. "Cílem je sdělit tomu druhému něco, co se vám na něm líbí, nebo naopak co byste na něm chtěli změnit. Vtip je v tom, že každá věta musí začínat ´Pravda je však taková…´ a pokračování, které už je na vás, se musí na tu větu rýmovat."
"Podle mýho tu češtinu moc žerete," prohlásil jeden z rváčů. Jeho spolužáci se zasmáli.
"Uvidíte, jak vás to bude bavit. Procvičíte si slovní zásobu a navíc se dozvíte věci, které si o vás myslí ten druhý. Zrovna ty, Karle. Co bys řekl Ondrovi?" podíval jsem se na druhého násilníka. "Nechtěl by ses mu omluvit za svoje chování?"
"Hm…," vydal ze sebe Karel, založil si ruce na hrudi a podíval se z okna. "Pravda je však taková…že jsem tě nechtěl praštit do oka."
"No vidíš!" povzbudil jsem ho.
"Místo toho bych ti urval žaluda!"
"Ty kreténe!" zvolal Ondřej, a už se zvedal ze židle, aby mu jednu vrazil. Naštěstí jsem seděl vedle něho a včas ho stáhnul zpátky.
"Klid! Nechci slyšel žádné nadávky. Pořád chcete být jako dospělí, tak se podle toho chovejte."
"Dospělí znají nadávky a dokážou se porvat taky," řekl kdosi a já mu v duchu dal zapravdu. Uraženě jsem se sesunul na židli o něco níž a vyzval další dva lidi, aby si promluvili.
"Pravda je však taková…," začala Lenka a zadívala se přitom na svoji kamarádku Kláru.
"…že jsi pěkná Dorota," doplnil za ni ku pobavení ostatních Ondřej.
"…že jsi kamarádka…taková…eh, já nevím. Nenapadá mě nic, co by se rýmovalo."
"To je v pořádku," uklidnil jsem ji.
"Pravda je však taková," otočil se Tomáš k Julii, která seděla vedle něho, "že jsi ze mě hotová!"
"Co to meleš?" ohradila se.
"Je to tak! Neříkej, že ne. Furt na mě čumíš, nejradši bys mě vošu…"
"Tak další!" skočil jsem mu do řeči.
"Pravda je však taková, že ti nachcal velbloud do ucha," hlesnul někdo. Třída zaburácela smíchy. Než jsem stačil něco říct, ozval se Šimon. Svůj pohled směřoval ke Kláře. "Pravda je však taková, že máš vošklivýho zuba. Jako…zuby. Všechny…" Nervózně polknul.
"Cože?!"
"Pravda je však taková, že jsi hnusná vobluda!" doplnil posměšně Šimonova slova David.
"Co? To přece…" Klára začala nabírat k pláči. Vztekle odsunula židli, na které do té doby seděla, a vydala se s brekotem ven z učebny. "To je pitomá hra!" stačila ještě zvolat a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Rozhostilo se ticho.
"Neměl byste jít za ní?" zeptal se mě David.
"Neměl by za ní jít ten, kdo jí ublížil?" opáčil jsem naštvaně. Oba jsme zůstali sedět.
"Pravda je však taková, že jsi trochu lakoma," ozvala se náhle Julie, jež se dívala na Tomáše.
"To je lež!" bránil se.
"Není. Nedokážeš se s člověkem rozdělit ani o pitomý brambůrky."
"Stejně držíš debilní dietu!"
"Ty jsi debilní!" zvýšila na něj hlas Julie.
"Julie má pravdu," vstal náhle ze své židle Karel. "Ani domácí úkoly nikdy nikomu nepůjčíš opsat."
"Drž hubu!"
"Uklidněte se!" překřičel jsem je všechny a také vstal ze židle. "Tohle měla být hra. Měli jste si říkat i pozitivní věci, ne se tady zahlcovat negativními slovy."
Všichni zmlkli a provinile se dívali po sobě. Jak jsem tam tak stál - v kroužku uštvaných a zaražených tváří -, připadal jsem si jak na nějakém stupidním terapeutickém sezení.
"Pravda je však taková, že dnešní hodina je velká pohroma," špitnul Ondřej.
"Jo, je to fakt nanic. Ztráta času."
"Akorát jsme tady teď na sebe všichni naštvaný!"
"Ale já přece nejsem lakomej," hlesnul Tomáš.
"A já do tebe nejsem zamilovaná, blbečku!" podívala se na něj Julie.
Chvíli jsme všichni seděli mlčky.
"Pravda je však taková, že máš malýho kokota," řekl náhle Karel Ondřejovi. Tentokrát jsem ho nestačil zachytit. Vší silou se vrhnul na Karla, až ho svalil ze židle. Váleli se po zemi, pár lidí kolem nich s napětím přihlíželo. Ostatní se hádali nebo na sebe vymýšleli odpudivé rýmy.
"Pravda je však taková, že…že…že si o sobě moc myslíš, ty nádhero!"
Najednou byli všichni na nohou a dohadovali se. Vypadalo to tam jako na bitevním poli. Zvedl jsem se, s uspokojením zjistil, že do konce hodiny zbývají tři minuty, došel ke katedře pro zbytek vystydlého kafe a pak zamířil ke dveřím. Ve chvíli, kdy jsem je otevíral, jsem zjistil, že se dívám do tváře kolegyně matikářky. Za ní stála s načervenalým obličejem a napuchlýma očima Klára.
"Co se to tu proboha děje?" zvolala. "Tuhle holku jsem našla brečet na záchodech a tady to zase vypadá, jako kdyby vypukla třetí světová," dodala a přitom se mi podívala přes rameno.
Uhnul jsem, aby mohly obě projít. Natočil jsem k nim obličej. "Pravda je však taková, že jsem šlápnul do hovna," utrousil jsem, zadíval se na šokovanou tvář matikářky a zavřel za ní dveře. A taky že jsi strašná megera, pomyslel jsem si. Ať si ten bengál užije.
Zazvonilo na přestávku. Se spokojeným úsměvem jsem se vydal do kabinetu pro další dávku kofeinu.

S večerní vůní

28. srpna 2012 v 18:40 | Bliss |  Noise in my head
Moje babička, která mluví neurvale nahlas, má neobvyklej talent přijít na návštěvu, zrovna když zasedám k počítači s úmyslem napsat článek. A protože si máma bere návštěvy do kuchyně, která se nachází přímo vedle mýho pokoje, je slyšet každý slovo i se zavřenejma dveřma, a já tak nemám klid ku psaní. Jo. Občas mě to dokáže nakrknout.
Dneska babička otevřela dveře do mýho pokoje, odhrnula kus peřiny z postele, posadila se na prostěradlo a začala se vyptávat na školu.
"A víš, co jsem chtěla studovat já?" optala se po chvíli.
"Ne," předstírala jsem nevědomost, ačkoliv jsem to věděla dobře. Jak bych taky mohla přeslechnout její hlas z kuchyně, kde to ani ne pět minut předtím říkala mámě?
"Konzervatoř!" vyhrkla a oči se jí zablýskly.
"Fakt?" zeptala jsem se naoko udiveně.
"Nó... Chtěla jsem studovat zpěv. Jednou mi ňáká Bětule, to byla moje kamarádka, řekla, že zpívám móc hezky. I víc lidí mi to říkalo! A k tomu...k tomu bych studovala herectví, to by mě bavilo."
"Hm." Co na to říct? "Možná by tě ani nevzali. Dneska umí zpívat skoro každej. Stačí když máš nějakej základ, začneš chodit do sboru nebo do něčeho takovýho a tam už tě to naučí."
"Myslíš?" řekla pochybovačně a lesk v očích potemněl. Vypadala smutně.
"Já nevím. Vlastně se v tom nijak nevyznám. Zpívat neumím. Aspoň myslím."
"Ale víš, co udělám? Ale neříkej to mámě! Jestli budu mít peníze, najdu si učitelku zpěvu. Schválně co na mě bude říkat!"
Jen jsem se pousmála. Bylo mi jasný, proč to nemám říkat mamce. Ta totiž vždycky stála pevnýma nohama na zemi a všechno viděla náramně obyčejně. Když jí řeknu, že se těším na podzim, představí si mlhy a déšť, spadaný listí a holý větve a otřese se zhnusením. Když jí řeknu, aby se někdy zvedla od televize a šla se projít s Jacquesem do přírody, nadejchat se trochu čerstvýho vzduchu a zároveň si povšimnout krás přírody, odvětí, že se v práci nachodila dost a že si chce trochu odpočinout. Jasně. Chápu. Ale taková procházka lesem, kdy zapadající slunce oranžově probleskává mezi kmeny stromů a vy můžete přemejšlet o čem chcete, v tu chvíli jste na tom místě jen vy a vaše hlava, je přece o dost lepší relaxace než televize. I když jste třeba stokrát unavený!
V tomhle mi teda babička připomíná sebe. Já mám taky svý trochu naivní nápady, a kdybych věděla, že umím zpívat, ale celej život bych neměla jak to prokázat, na starý kolena bych si klíďo našla učitelku zpěvu. Občas mám teda chuť říct babičce něco ryze fulghumovskýho, třeba jako: Běž si za svým snem, ať je ti kolik chce, a vykašli se na to, že se ti ostatní smějou. Ale pak otevřu dveře do kuchyně, uvidím tam stát svoji mámu u dřezu, jak myje nádobí, a s mírně strhaným obličejem hledí ven na zahradu, a v tu chvíli mě napadá něco jako: Ježišmarjá, kdyby o TOMHLE věděla, vysmála by se svý vlastní matce, jak je naivní, její zpěv přece není TAK skvělej a kdesi coci a já bych jí dala za pravdu.
Nevím. Moji babičku nemá ráda půlka vlastní rodiny kvůli důvodům, který zde nebudu vypisovat, ale věřte, že jsou celkem pádný. I já k ní nemám takovej vztah jako k babičce z Ř., někdy mě přímo sere a taky mám pocit, že má radši mýho bráchu než mě. Whatever. Ale občas za mnou přijde a řekne mi nějakej takovej svůj podobně nesplněnej životní sen a mě to nějak dojme a taky je mi jí líto, že ji nikdo nebere moc vážně.
Ale o tomhle jsem původně vůbec psát nechtěla. Kdyby se tu dneska, kdy jsem zrovna spřádala svý článkový myšlenky dohromady, neobjevila, tak tenhle odstavec nevznikne.
Někdy se to tak povede. Máte den, kdy se bavíte, a pak přijde další, kdy se přistihnete, jak dolujete uvnitř sebe; vyhrabáváte svý myšlenky a vzpomínky na povrch, berete je do rukou a zkoumáte je z různejch úhlů. A někdy máte potřebu o nich mluvit.

Nicméně já jsem se poslední dobou celkem bavila, ačkoliv to tak zprvu třeba nevypadalo.
Kupříkladu zrovna sobota. Navečer jsem se s P. rozjela do R. na Mírovu oslavu narozenin do jejich rodinnýho baru. Ještě nikdy jsem tam nebyla, a tak mě jeho interiér překvapil - všude pohodlný křesla a stoly, televize, slušně nabitej bar a taky - to hlavně! - fotbálek.
Zpočátku to vypadalo, že se s P. unudíme k smrti a pojedem domů o něco dřív, než jsme původně zamejšlely. Míru a ještě jednoho kluka totiž napadlo, že bychom mohli improvizovat podobně jako v Partičce, a už to tam na nás začali rozjíždět. Z Partičky (už jenom ten název mi nejde přes prsty, přijde mi prostě stupidní) jsem neviděla ani jeden díl. Vůbec mě to neláká a nestydím se přiznat, že je to hlavně kvůli Suchánkovi a tomu druhýmu debilovi.
Nejdřív jsem si teda připadala jak na oslavě narozenin nějakejch desetiletejch fracků, potom mě to ale začalo bavit, zejména když jsem při jenom úkolu musela pořád brčkem usrkávat ze svý houby. A pak si dolejt další skleničku. (Nutno podotknout, že už předtím jsem byla roztomile ovíněná.)
Čas odjezdu našeho posledního autobusu se blížil, a tak jsme s P. musely odejít v tom nejlepším. Dva litráky houby byly skoro ve mně. Cestou na bus jsem cejtila, že jsem opilá, ne však tak brutálně, abych se motala nebo dokonce zvracela. Byla jsem však společensky unavená, a tak mě ani nenapadlo zamířit po tom všem na skok do čajovny. Zejtra je taky den a tak dále.

Kus nedělního odpoledne jsem strávila na palouku s Jonášem. Když mě pak doprovázel domů, potkali jsme Óďu s Ondrou, čekající před pizzérií na svoji pravidelnou dávku pizzy. Zapletli jsme s nima rozhovor, čímž jsme přilákali Janu, která uvnitř ten den zrovna pracovala. Když viděla mě s Jonášem, významně se na mě podívala. Haha. No jasně. Akorát tohle už je passé. Škoda že tohle neví ani Óďa, jenž na mě hodil taky podivnej výraz, za kterej jsem měla chuť ho kopnout mezi nohy. Ondra, s dorůstajícíma vlasama a povídáním si s panem Jacquesem, vypadal celkem roztomile, ale na to jsem se snažila nemyslet. Tohle už je přece taky passé!
Protože jsme spolu už dlouho nikde nebyly a od konce září spolu budem bydlet na koleji, domluvily jsme s Janou na pondělní večerní pijatice, já se rozloučila s klukama a pak i s Jonášem a zmizela s úsměvem uvnitř domu.

Včera večer jsem se zúčastnila baseballu, pořádající duo A. a H. Nejdřív jsem se cejtila podobně trapně jako o tělocvik na střední, protože jsem ani pořádně nedokázala odpálit míček a měla sama na sebe vzteka, že na takový akce chodím, když jsem takovej lůzr.
"Zkus se k tomu postavit takhle," řekl Šimon a místo aby mě chytil za boky a instruoval mě, jeho ruce se objevily někde těsně pod mejma prsama, vlastně mě za ně - z boku - skoro držel.
"Hej, držíš mě za prsa!" já na to, ačkoliv mi to vůbec nevadilo. Šimon je sexy. A má piercing ve rtu. Ještě nikdy jsem neměla kluka s piercingem ve rtu. (Ani v penisu.)
Hra toho dne byla vlastně docela divná. Moc lidí si to asi neužilo, protože se Tonda a Šimon pořád hádali o pravidlech. Nejdřív to vypadalo jako takový letmý slovní pošťuchování, pak jsem ale pochopila, že se hádaj naprosto vážně a že jeden toho druhýho považuje za kreténa a nejradši by se tam servali jako koně. Šimon to nakonec nevydržel, sbalil si svý pálky a odešel. Škoda. I když moc nevím, o čem přesně se hádali, fandila jsem mu. Je hezčí než Tonda. O dost.
V zápalu hry jsem si parádně sedřela koleno a udělala bouli na levý noze. Stála jsem na třetí metě a míček po odpalu mířil těsně u země ke mně, dřepla jsem si a s nataženým předloktím ho chtěla u sebe přivítat, místo toho mi ale drze prolít mezi rukama a já - abych ho ještě rychle chytila - jsem se takzvanou rybičkou vrhla ochotně za ním. No...aspoň ten bujarý smích, který jsem rozpoutala, protnul to napětí.
Večer v čajovně jsem očima pátrala po Šimonovi nebo po A. nebo po komkoli jiným, kdo je sexy, nikdo takovej se tam ale ku mýmu zklamání ten den nenacházel. Jana s Honzou přinesli džusy cáknutý vodkou a my rozjeli moravskou, karetní hru, kde se skoro pořád pije.
Myslela jsem, jak nás to sundá, a ono nic. Necejtila jsem v sobě ani náznak opilství. What a shame!
Občas jsem se poočku podívala na Honzu a hlavou mi prolítla myšlenka na to, jak jsme spolu kousek minulýho léta chodili. Kája mi jednou řekla: "Stejně by ses s ním nudila!" Tehdy jsem tomu ještě nevěřila, ale pak jsem pochopila, že měla pravdu. A rozhodně by to nebyla chyba Honzy. Ten je, jako kamarád, fakt prima. A není nudnej nebo tak něco. To jen já jsem děsivě náročná, a když někdo není úplně podle mejch představ, mám chuť se s ním rozejít nebo minimálně přemejšlet o někom jiným, kdo by se ke mně víc hodil. Někdy prostě nestačí, že má někdo modrý oči, narodil se 2. července a je rak, když cejtíte, že váš soulmate je asi někde trochu jinde. Jeden z nás ho teda asi už našel. To já zatím hledám. A dost dobře se bavím.

Slunce ranní někdy raní

25. srpna 2012 v 14:28 | Bliss |  Noise in my head
Když jsem byla menší, jezdila jsem skoro každej víkend s bráchou k babičce do Ř. Čím starší jsem byla, tím míň se mi tam chtělo. Měla jsem pocit, že když jsem tam, něco mi tady, v mým hometownu, utíká. Když jsem pak přijela v neděli odpoledne domů, měla jsem v sobě neurčitej pocit prázdnoty. Něco jako postkoitální deprese, akorát v tomhle případě spíš...postlokální. Byla jsem smutná, že jsem trávila víkend někde jinde, než na místě, kde je mi to nejmilejší, totiž doma. Přijela jsem domů a náhle nevěděla, co dělat. Jako bych se najednou ocitla v jiným světě. Stála jsem uvnitř pokoje, ve kterým mi to - po pouhých dvou dnech strávených u babičky - přišlo podivně cizí. V průběhu dne to ze mě spadlo, ale nikdy nezapomenu na ten podivnej pocit, kterej mě každou neděli jímal asi tak na hodinu nebo na dvě, po příjezdu od babičky.
A takhle je to se mnou dodnes. Nerada u někoho přespávám, ne snad ani pro pocit pohodlí vlastní postele, spíš pro ten návrat domů a chvilkovou postlokální depresi. Stejný je to i když u mě někdo stráví den a noc. Když jsem dneska vyprovodila Eleanor k autobusu a vrátila se pak domů, najednou jsem stanula v pokoji a nevěděla, co si počít. Po tak skvěle stráveným dni a noci mi přišlo najednou ujetý zasednout k počítači nebo si vzít do ruky knížku, hladit psa či kočku nebo se nechat hřát slunečními paprsky na schodech před domovními dveřmi.
Já nevím. Podle mýho tohle normální člověk nezažívá. Možná jsem fakt psychicky labilní a rozesmutní mě každá sračka.
Ale jak se to vlastně s Eleanor semlelo? ptáte se. Tak hele...

Nemám moc ráda náhlý rozhodnutí a změny, proto jsem byla celá rozechvělá, když mi E. napsala, jestli si pro ni do Prahy můžu přijet už ve čtyři místo slíbenejch sedmi hodin večerních. Hodila jsem do sebe rychle oběd a vyrazila.
Cestou autobusem jsem vůbec nevnímala hudbu linoucí se mi do uších, pořád jsem musela přemejšlet nad tím, jaký to asi bude, až se s E. po takový době, co se známe díky blogům, uvidíme face to face. Očima jsem popoháněla autobus po dálnici, rychleji, rychleji...už jsem chtěla bejt v cíli!
Vyšla jsem z Hlaváku a hned uviděla zády ke mně otočenou Eleanor, trvalo to jen pár vteřin, než si všimla, jak k ní kráčím, a v těch několika sekundách jsem se na ni dívala a ta postava mi byla tak podivně a důvěrně známá, jako bych byla zvyklá ji vídat každej den, a přitom celej ten okamžik prvního spatření byl nesmírně kouzelnej a křehkej a neskutečnej.
Objaly jsme se a pak se šly ztratit do centra Prahy.
Cestou jsme potkaly člověka s kamerou a druhýho s mikrofonem. A sakra, pomyslela jsem si, když jsem viděla, jak se k nám s bestiálními úsměvy, věštící nějakou katastrofu, blíží.
E. stihla zdrhnout z dosahu kamery, já jsem se jenom modlila, aby se neptali na nějakou sračku, třeba jako "co si myslíš o politický situaci?"
"Můžeš mi prozradit, na co myslíš?"
"Éééh. Zrovna přemejšlím, jak se dostat dolů k vodě," ukážu pravačkou přes silnici, po který proudí sem a tam liány aut, a za ní most a dole Vltava.
"Proč k vodě?"
"Mám ji ráda."
"Proč máš ráda vodu?"
Jdi do prdele! chtělo se mi zakřičet. Celá jsem znervózněla. "Prostě mi to přijde jako celkem relaxace, sedět u řeky a koukat na proudící vodu kolem tebe. Vyzařuje z toho taková...jako uklidňující atmosféra. Nebo tak něco. Eh."
"Díky!"
To bylo celý? pomyslím si. "V poho."
Potom jsme se dozvěděly, že tihle dva chlápci, lačnící po děsně intelektuálních debatách, dělaj rozhovory pro nějakej novej pořad na programu nevímjakým. Tak jo. Budu v telce. Někdy. A někde.
"Proč jsem neřekla, že myslím na soulož?" řekla jsem Eleanor, když už jsme seděly na břehu Vltavy. "Mohla to bejt sranda."
Krmily jsme labutě a fotily labutě. Taky sebe. A vodu. Pak byl čas jet na Hradčanskou a odtud ke mně domů. Jou, byla jsem celá nadšená z toho, až budu moct E. ukázat svůj hometown. Bylo to tak vzrušující!

Bohužel jsme toho nestihly tolik, kolik bych chtěla. Přijely jsme někdy navečer, najedly se a pak zmizely v čajovně. Na nějaký procházky po okolní přírodě už byla tma.
V čajovně nebylo moc lidí, o kterejch píšu na blogu (prakticky nikdo), a tak jsem byla trochu zklamaná, že je E. nemůže vidět naživo, leč na druhou stranu i tak byl ten večer prímovní. Na chvíli jsme zamířily ven s H. a A. a jejich longboardy, abychom si vyzkoušely, jak se na tom proboha jezdí. Hrozně mě to chytlo! Chci longboard!
Dopovaly jsme se čajem, dělaly fotky, hrály Dixit s ostatníma (já věděla, že to E. bude bavit, haha!), taky fotbálek v knajpě vedle, načež jsme o půlnoci zamířily ke mně domů, kde jsem udělala třešňovou vodnici. A taky otevřela zbytek hruškovice nebo co to bylo. Díky bohu ta flaška nebyla plná, jinak nevím, jak bychom dopadly. Už takhle jsme měly příjemně lehký hlavy z alkoholu a dýmu z vodnice.
A nebo jsme se měly pořádně opít, aby to bylo ještě větší vzrůšo!

Ráno jsme vstávaly dosti brzy, aby E. ještě stihla pražskou schůzku s Panošem. Potom, co jsem ji vyprovodila na autobus a naposledy zamávala, napsala jsem jí sms, že mám pocit, že jsme nestihly miliardu věcí. Třeba se stavit na jednom na Růžku a taky na fotbálku a pozdravit Óďu za barem, projít se s Jacquesem přírodou a usednout k rybníku, podívat se na nádraží nebo...nebo kamkoliv! Na to ale už nebyl čas, a tak teda třeba příště!
Důležitý je, že se mi ten den nezdál, že se to fakt stalo. Že jsem zase mohla potkat jednoho z řad blogerů a zjistit, že ve skutečnosti je stejně super jako písmenka, kterými vytváří svůj životní příběh.
A taky že kabel s mědí metro mění!

Mraky večerní se černí

20. srpna 2012 v 22:19 | Bliss |  Noise in my head
Dvacátej srpen, jo? uchechtla jsem se, vložila papír o přijetí ke studiu zpátky do obálky a odhodila ji někam na stůl, kde ji ihned do sebe vcucly ostatní stohy papírů, učebnice, hrnky, radlery a další bordel. Dvacátej srpen, ježiš. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a šla na pivo. Byl začátek července a to datum bylo pro mě stejně vzdálený jako Jupiter.

Dny se míhaly a komíhaly, zásoba alkoholu a čaje a THC v krvi rostla, rostly i pytle pod očima, jakožto i penisy před očima a vůbec...celkově jsem se pořád tak nějak bavila.
Včera jsem skoro celej den proležela u rybníka (nutno podotknout, že cesta tam byl ryzí křest ohněm) a popíjela. Občas jsem si šla zaplavat, a když už jsem věděla, že je pode mnou dost velká hloubka, pomyslela jsem si, co by se tak asi stalo, kdybych dostala křeč do nohy. Nebo epileptickej záchvat. Ne, jasně, nejsem epileptik. Ale podle Toma tohle může v podstatě postihnout každýho. A teď to zkuste vymluvit mně, hypochondrovi. Nicméně i tak jsem plavala až ke druhýmu břehu rybníka a užívala si ten kontakt těla s vodou, jako ostatně vždycky, když plavu. Mám pocit, že se ve vodě proměním ve skutečnýho raka, když už ne v rybu.
Seděla jsem pak na břehu a kapky dělající si z mýho těla cestičku pomalu usychaly. Několik párů rukou si předávalo brko, já se tentokrát nezúčastnila. Místo toho jsem vpíjela pohled do vodní hladiny a přemejšlela nad zítřkem. Na jednu stranu jsem se na zápis do Ústí těšila, hlavně teda na cestu vlakem, na stranu druhou vstávání v půl čtvrtý mě teda zrovna dvakrát nerajcovalo.
Když už se slunce k západu sklonilo a uklonilo a s tímto úkonem přineslo večer, pomyslela jsem si, že už půjdu. To by ale nesměl přijet na kole A., haha. Bože, viděla jsem ho poprvý bez trika. A bez kalhot. Plave skvěle. A myslím, že má velký péro.
Šla jsem do postele někdy kolem jedenáctý a nakonec usnula až o půlnoci, jelikož jsem se pořád tak nějak převalovala a myslela na sex s A., načež mi v půl čtvrtý otevřel oči Bitter End a jediný, co jsem v tu chvíli fakt chtěla udělat, bylo spát dál.
Debilní škola, pomyslela jsem si a vstala.

Svižnými kroky jsem kráčela k zastávce a přitom se ukrejvala ve tmě. Na nebi ještě svítily hvězdy. To bylo hezký. Pospíchala jsem a přitom čas od času zaklonila hlavu, abych se mohla kochat. Hvězdy mě dokážou fascinovat stejně jako voda. Usedla jsem na lavičku, čekala na příjezd autobusu a mezitím pozorovala lidi. Bylo jich asi pět nebo šest. Dva nervózně kouřili opodál. Celkem na nich bylo poznat, že si cigaretou alespoň trochu zpříjemňujou zdánlivě kyselej život. Několik žen v kostýmkách. Zřejmě sekretářky nebo účetní. Nastoupila jsem do autobusu plnýho sekretářek a účetních mířících za lepším platem do Prahy. Zívla jsem a pustila si Foo Fighters. Občas mi pohled sklouznul po nějaký hvězdě. Na konci cesty se před náma rozevřela Praha zahalená do milionů světýlek a ranního oparu. V tu chvíli, na sedadle s Fůčkama v uších, jsem byla fakt šťastná.

Ve vlaku do někam je prázdnej jídelák, jó jó jó, i na Detaily došlo. Ve vlaku mi byla zima (asi poprvý a naposled toho dne) a zase jsem nemohla odtrhnout pohled od Vltavy a pak od Labe a od Mariánskejch skal. Když přijíždím do Ústí nad Labem, fakt mě to baví. A protože jsem měla ještě kouska času, sedla jsem si na lavičku před nádražím a kochala se plynoucí řekou a mostem Edvarda Beneše. Po něm proudily davy aut a lidí. Nikoho zajímavýho jsem však neviděla. Tuctoví lidi...
Ačkoliv se mi nechtělo - nejradši bych tam takhle vysedávala celej den -, sundala jsem nohu z nohy a vyrazila na MHD, který přiblížilo moji cestu k peďáku.
Vopruz prezentace. Co jak kde proč bla bla bla. Moc jsem neposlouchala; přemejšlela jsem nad tím, jakej by byl asi sex s A. Když už jsem vnímala nějaký ty slova, vyděsily mě. Co já tady vůbec dělám? pomyslela jsem si. Proč jsem prostě radši nešla pracovat?!
Při cestě zpátky se udělal hicák jak kráva. Bejt o dvacet stupňů míň, možná si prohlídnu trochu z Ústí, ale takhle jsem si řekla, že času na to mám stejně dost (aspoň jeden semestr), a vyrazila na vlak.
Ve kterým bylo nesnesitelný vedro a taky jsem si připadala jak ve filmu Šeptej, protože všichni kolem mě jedli, a já neměla nic, kromě svíravýho hladu.
Jestli včerejší cesta k rybníku byla křest ohněm, tak cesta po Praze a následný desetiminutový čekání na Hradčanský, kde to do vás slunce pálí abnormálním způsobem, byl křest peklem. Rozplácla jsem se na zadním sedadle a Wombats, který se mi linuli do uší, skoro vůbec nevnímala.
Přiletěla ke mně vosa. Plácala se po skle a její křídla švitořila vosím způsobem. Když už jsem myslela, že půjde obtěžovat pána přede mnou, vrátila se zase po skle zpátky ke mně. Jako by na něm a na mně byla přilepená. Co vám budu povídat, srala mě její přítomnost. Když se trochu uklidnila, tzn. přestala mávat křídly, chytla jsem ji za jedno a hodila co nejdál od sebe. Bohužel se za pár minut vrátila. Ty vole, to vypadá, jak když ji mám na vodítku! Znuděně a nasraně a unaveně jsem koukala, jak naráží do skla vedle mý pravý ruky, jako by ho chtěla prorazit. Cvrnkla jsem ji prsty. To se jí nelíbilo, nasraně zabzučela a ještě o něco víc se posunula do mý osobní zóny. To se zase nelíbilo mně. Popadla jsem ji za křídlo a s přáním trefit se do otevřenýho okýnka jsem ji mrskla do vzduchu. Okno se mi nepodařilo trefit, nicméně vosa se někam ztratila. Po zbytek cesty jsem už - když nepočítám spalující vedro - měla pokoj.
Po studený sprše, kdy jsem si myslela, že z toho snad dostanu orgasmus nebo se moje tělo rozplyne, jsem vyndala z tašky index, pyšně se podívala na titulní stránku a fotku vlevo, přičichla si k němu (ne, nevoní jako knížka) a pak se s ním asi půl hodiny mazlila. No dobře, to přeháním. Ale je to celkem příjemnej pocit, vědět, že jste studentem VŠ. (Na jak dlouho?)

A to je právě to. Úplně mě to nostalgicky jímá a dojímá. Mám pocit, že to všechno uteklo tak rychle. Myslím tyhle prázdniny. Ještě nedávno byl začátek června a my s Dejvem skoro každý odpoledne trávili u nás na zahradě s vodnicí nacpanou hulením, abychom pak - celí vysmátí - zalezli s Vextama do čajovny a hráli dámu. Jou, to byly časy. Teď už jsme spolu neměli vodnici ani nepamatuju.
Nevím, co si myslet. Těším se, až mi začne škola, ale zároveň se toho dost bojím. Nechci nikoho zklamat. Co když to nezvládnu?
Na druhou stranu proč se bát zbytečně. Člověk by měl řešit problémy teprve tehdy, až skutečně přijdou.
A to si pamatujte.

Tak čau! Jdu si ještě užít pět tejdnů prázdnin.

Život je možná jenom přestupní stanice

18. srpna 2012 v 21:06 | Bliss |  Noise in my head
Jako bych to snad svým nedávným článkem, kde jsem se lehce otřela o téma smrti, přivolala. Dneska, cestou z odpolední sluneční seance, mě P. doslova šokovala.
"Víš, kdo umřel?"
"Ne."
"Ten šedovlasej chlápek z pizzérky."
"COŽE?!"
Myslím, že už jsem se jednou zmiňovala, že naproti našemu domu sídlí malá pizzérka. Dřív se v tom baráčku moštovaly jablka, ale ovoce holt není tak atraktivní jako kaloriema procpaná placka, a tak moštárně po několika letech šťastného mačkání a lisování šťavnatejch plodů odzvonilo a místo ní si to jakási energetická hnědovláska z R. přestavěla na pizzerii. V zimě to bylo v poho. Člověk chodil kolem a ani nevěděl, že se za bílými dveřmi vedoucí do království pizz něco děje. Ale v létě nebo na jaře, jakmile se jen trochu oteplilo, se z otevřených dveří (jelikož by se to horko uvnitř se zavřenýma asi nedalo vydržet) ozýval ruch. Jako já jsem tolerantní. Hodně. Ale co mi fakt va je to, když si sednu na schody před dům s knížkou v domnění, že si užiju chvíli nerušenýho se ponoření do jinýho světa, leč jak se má sakra člověk soustředit, když každou chvíli slyší útržky rozhovorů a nebo - co se týče velký šéfky, která nikoho jen tak nepustí ke slovu - monologů? A když už teda jó, je celkem klid, v danej den tam nepracuje žádnej ukecanej brigádník a šéfka si zrovna válí kejdy na sluníčku, přiřítí se před pizzérku auto se staženým okýnkem, z kterýho se line těžkej Rytmus nebo podobná sračka, vyleze z něj mongoloid s obrovskejma mouchama, řetězama kolem krku a na rukou, vytahanejma hadrama aka Já jsem fakt drsnej gangstabradavoe, objedná si pizzu a celejch těch 15 nebo 20 minut, kdy čeká na svý jídlo, sedí v autě, poslouchá ty svoje sračky a ani ho nenapadne byť jen o pár decibelů ztišit ten kravál. V ten okamžik se teda neudržím a proklínám nápad udělat z moštárny pizzerii, protože mošt oproti TOMUHLE nebyl zas tak sakra špatnej. (A to nemluvím o pubertálních frackách, který při svým čekání každejch deset vteřin proříznou vzduch hlasitým, idiotským smíchem, a podobnejch individuí.)
Přiznám se, že paní šéfová mi od prvního dne, kdy jsem se s ní setkala, nebyla moc sympatická. Už od pohledu vypadá jako rázná osoba, která se s ničím moc nesere, takže její sveřepej výraz je možná nabíledni. Hele, třeba je v poho. Ale zatím jsem s ní na pivku nebyla, tak nevím. Kdo mi ale sympatickej byl vždycky, je - nebo teda spíš byl (je trochu zvláštní to takhle napsat) - šedovlasej chlápek, co vždycky rozvážel pizzu po okolí v pizzaautě. Vlastně ani nevím, jak se jmenoval. Pro mě to byl prostě pan pizzaman.
Teď jsem chvíli vzpomínala, co všechno s ním moje rodina zažila. Mamka se u něho vždycky na chvíli zastavila a povídala si s ním o počasí, když mířila do práce a on stál před budovou a cigareta mu visela z koutku úst, táta od něj dostal několik kýblů od kečupu na zásobu vody vhodnou pro zalejvání paprik a další zeleninový havěti na naší zahrádce, mně několikrát popřál dobrou chuť, když jsem si od nich odnášela pizzu, dokonce mě jednou málem přejel! A myslím, že nám i jednou přivedl Jacquese, když měl zrovna období útěků. Jó, pan pizzaman...
Sakra, teď mi ale řekněte - jak někdo může vůbec skočit pod vlak? Hele, chápu, že možná pro chlapa s tváří ošlehanou větrem a drsňáckým výrazem je moc zženštilý spolknout hrst prášků, ale vlak? Oh really? Podle mýho je to jeden z nejdrsnějších způsobů sebevraždy. Dokonce bych ani neskočila z mostu, protože nikdy není jistý, že fakt zhebnete, můžete si "jenom" přerazit páteř nebo tak něco a bejt do konce života ochrnutý. I když teda chápu, že chvilka letu volným pádem může bejt pro někoho atraktivní, oukej. Ale ten vlak? To je vážně tak rajcovní nechat se rozdrtit?
Zajímala by mě jeho pohnutka. Proč to udělal. Ne snad proto, že bych byla zvědavá, čistě z psychologickýho hlediska, chápete. Člověk nepáchá sebevraždy každej den. Vždyť ještě nedávno jsem seděla s knihou venku na zahradě a přitom slyšela žbrblání šéfový vyprávějící nějakou děsně zajímavou a legrační historku a následný zachechtání pizzamana. Nikdy nevypadal, že by ho něco trápilo! Jó, jasně, často vykuřoval před pizzerií a často jsem slýchávala jeho štěkavej kašel, ale ty vole, i kdyby měl rakovinu, přece se kvůli tomu nebude hned zabíjet? Člověk by měl nejdřív trochu bojovat, nemám pravdu?
Je to zvláštní. Vždycky mě tak trochu jakoby zasekne, když zemře někdo z našeho města, koho jsem sice nijak extrémně neznala, ale byla jsem zvyklá ho vídat na procházkách se psem a tak podobně. A co se týče pizzamana, zrovna toho jsem potkávala několikrát denně při cestách do knihovny a na autobus a do knajpy a tak podobně. Fakt divný, že už ho nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, jeho smích. A přitom to byl pro mě úplně cizí člověk.

V hodině mezi psem a vlkem

17. srpna 2012 v 19:28 | Bliss |  Noise in my head
Otevřela jsem oči a snažila se rozeznat obrysy skříně či stolku. Tma byla ale tak hustá, že jsem to po chvíli vzdala. Obrátila jsem se na záda a spíš jen tušila, než abych viděla, strop nad sebou. Mý přemejšlení, kolik je asi hodin, protnulo odbíjení hodin na radnici. Jedna... Aby byla celá, musí se nejprve ozvat čtyři údery a pak další - trochu v jiným tónu -, který ukážou, kolik je teda hodin. Dva... Většinou mám takový štěstí, že se ozvou jen tři rány - jako tři čtvrtě na něco - a já pak nasupeně šátrám rukou po nočním stolku, pátrám po mobilu, abych se dozvěděla, kolik vlastně je. Ale tentokrát se dočkám, probudila jsem se právě včas! Jsou tři ráno.
Ulehnu na levej bok. Zavírám oči a snažím se usnout. Nejde to. Nechce se mi a navíc mám v hlavě přehršel myšlenek, který mi brání propadnout se zpět do říše spánku. Co bys teď dělala, pomyslím si, kdybys uslyšela kroky blíží se k pootevřenýmu oknu? Jenom takový letmý, tichý našlapování. A pak nic. Kroky by ustaly a ty bys věděla, že někdo stojí přímo pod tvým oknem. Kdyby ses MOC soustředila, slyšela bys jeho přerývaný - částečně zatajovaný - dejchání.
Přetočím se na pravej bok a za sebou nechávám zeď. Teď mám výhled do celýho pokoje, i když teda naprosto pohlcenej tmou.
Nebo zaťukání. Hele, co by sis počala, kdyby někdo silně a naléhavě zaťukal na okno? Třikrát, čtyřikrát...
To bych se asi posrala strachy.
Snažím se umlčet svoje myšlenky. Někdy jsem hrozně paranoidní. Teď v létě si skoro každou noc nechávám pootevřený okno, většinou si ho otevřu už předtím, než jdu do koupelny, a pak přijdu zpět do pokoje a napadne mě: Co když někdo mezitím NĚJAK otevřel celý okno, dostal se dovnitř a zavřel zpátky na větračku, aby to nebylo podezřelý? A teď je UVNITŘ, třeba za skříní, a čeká, až ulehneš. Chvíli tě nechá koukat se na svítící hvězdy nalepený na stropě a pak...pak půjde po tobě. Já vím, že to je BLBOST! Že se to nestane. Že když ležím v posteli, vím, že v pokoji jsem sama. Ale tyhle myšlenky mě občas napadaj a já se jich nemůžu zbavit. Je to jako semínko, na který s nadšením čekáte, až vyklíčí. Abyste ho mohli zasadit...
Tůůůn, zaslechnu v dáli, a vím, že je čtvrt na čtyři.
Nebaví mě to na pravým boku. Přetočím se zpátky na levej. Polštáře pod hlavou mám celý zmuchlaný a zkroucený. Rukou se je snažím trochu upravit, naklepat...
Divný, že se mi zatím nic nezdálo, napadne mě. Poslední dobou mám zase období, kdy se mi zdá pět šest snů za noc, krátkejch a divnejch, a pak se se zvláštním pocitem probudím. Bezesnou noc jsem nezažila ani nepamatuju.
Třeba ten králík z předpředešlý noci. Na dýlku musel měřit aspoň metr, byl děsně tlustej, vyžranej. Občas se dal pohladit a občas - když už jsi vztahovala ruku, že ho podrbeš mezi ušima - po tobě vyjel jak vzteklej pes. A pak přece utek. Někdo ho měl v náručí a pustil ho na zem. Možná ty? Běžel a běžel a ty za ním. A pak...co se jen stalo pak? Snažím se rozpomenout. Pak to bylo fakt divný. Hodně strašidelný. Něco se stalo. Ještě teď mám v sobě ten pocit, když jsem se ráno probudila. Hnus. Běžela jsem lesem a potom... Nedokážu si vzpomenout. Možná je to dobře.
Tůůůn. Tůůůn. Půl čtvrtý.
Nebo ten sen z minulý noci. Ležela jsem na posteli u babičky a vedle mě Š. a její Lukáš. Měli jsme trojku a Š. si hned po aktu s nadšením otevřela deník, do něhož si zapsala něco jako "další trojka". Přišlo mi to směšný. A potom - nemusela jsem se ani zvedat a vyhlížet oknem na zahradu - jsem věděla, že babička šla otevřít branku někomu... Někomu fakt zlýmu. Seběhlo se to tak rychle! Lukáš se - ještě nahej - postavil za dveře, já otevřela. Vešel chlápek s hnědožlutejma vlčíma očima. L. ho praštil po hlavě rodokapsem nebo něčím takovým. Vypíchla jsem mu ty jeho strašidelný oči a pak už utíkala a utíkala a najednou jsem byla doma. Otevírala jsem domovní dveře a vyšla ven na ulici. V dáli jsem viděla čtyři postavy s divnejma, vražednejma nástrojema. Na sobě měly kápi. Tak trochu jako smrtky. Bylo mi jasný, že musím zdrhat i před nima. Náhle jsem se ocitla v nějakým baráku s Bárou. Ten dům měl snad dvacet pater, běžely jsme pořád dolů a ti čtyři za náma. Točitý schodiště. Úplně dole miniaturní koupelna. ´Schovej se sem!´křičí na mě Bára a ukazuje někam za vanu. ´To nejde! Uvidí mě seshora.´ A jako bych to přivolala, zvrátila jsem hlavu a podívala se nahoru. Cejtila jsem, VĚDĚLA, že ví, kde jsme. Šli po nás. Zábradlí se mírně chvělo, jak někdo běžel dolů a přitom se přidržoval. Otevřela jsem jedny ze tří dveří, který se tam nacházely. Za nimi byla ještě miniaturnější koupelna, tentokrát se sprchovým koutem. Neměla jsem čas. Schovala jsem se za závěs, kterej vzápětí někdo začal odkrejvat. Za ním stála ta nejmenší ze smrtek, natahovala ke mně ruku... A pak jsem se probudila. Ten POCIT, jakej jsem z toho měla! Nemohla jsem uvěřit, že vyjdu z pokoje a potkám svý rodiče, oblíknu se, nasnídám se, vyvenčím psa... Prostě budu čelit NORMÁLNÍMU světu. V tu chvíli mi to přišlo tak neskutečný. Pořád jsem myšlenkama byla v tý snový krajině. Ještě pár minut potom, kdy jsem stála před zrcadlem a čistila si zuby, jsem si nějak nemohla zvyknout na to, že jsem v bezpečí domova.
Další odbíjení hodin na náměstí. Tři čtvrtě na čtyři. Paráda. Nechceš už náhodou usnout?
Horko. Přetáčím se na záda a peřinu shrnuju až někam do pasu. Vystrčím ven jednu nohu. Dívám se nahoru, kde tuším strop, a rukou si přejíždím po holým břichu. Prsty sjedu na bok a a přejíždím s nimi výstupek pánevní kosti. Druhou rukou se dotýkám svých klíčních kostí. Prostředníček mi zajede na ďůlek mezi nimi a pak sjíždím níž, mezi prsa. Zatahám za jednu změklou bradavku, která po chvíli ztvrdne. Pravačkou si přejedu po podbřišku. Přemejšlím nad tím, jaký by bylo šukat Michala, kterýmu je asi 32 nebo 33. Nebo 35? Bůhví. Někdy na podzim nebo v zimě jsme se domlouvali na nezávazným sexu, ale nakonec jsem ucukla. Trochu jsem se zalekla nebo co. Nechtěla jsem k němu domů, aby nás pak třeba v tom nejžhavějším nepoctila svojí návštěvou jeho přítelkyně. Potřebuju penis, pomyslím si. Pořádnýho, tvrdýho čůráka. Držet ho v ruce a mazlit se s ním jazykem. Lehoučce, pozvolna... Jen žádnej spěch. Všechno napínat k uzoufání. Sakra, jak je to dlouho, co jsem neměla sex? Tři tejdny? Měla bych napsat Michalovi...
Ozve se čtyřikrát "tůůůn" a čtyřikrát "tyyyn". Čtyři ráno. Super super super. Jestli furt nad něčím budeš přemejšlet, tak neusneš zaručeně. Jo, jasný. To se lehko řekne, nepřemejšlet.
Ticho, který panuje venku, občas protne šum projíždějících aut z daleký dálnice. Přijde mi trochu neuvěřitelný, že by to dolehlo až ke mně do pokoje, ale určitě to není zvuk aut z vedlejších ulic. Je to takovej ten specifickej "vžžžžžžžžžm", kterej uslyšíte jenom když stojíte u dálnice. A vzhledem k tomu, že občas slyším i houkání vlaku - a vlakový nádraží se taky nenachází zrovna blízko -, není to tak úplně nemožný. Zaposlouchám se do toho občasnýho "vžžžžžžm" a vzpomínám na to, jak jsme jako malí s bráchou a mamkou jezdili do Berouna za máminou kamarádkou a jejím synem Danem, kterej je o tři roky starší než já. Vždycky to byla tak trochu moje platonická láska. Měla jsem to tam u nich ráda. S bráchou jsme spali na dvojlůžku a měli přitom otevřený okno, stejně jako já tuhle noc. Lehávala jsem tam a přitom poslouchala šum ulic, kde projížděla auta. Příjemně studenej letní vzduch mi ovíval tvář. Tuhletu zasunutou vzpomínku z Berouna mám fakt nejradši. Ještě teď si pamatuju, jak to vypadalo u Dana v pokoji (a to jsme tam nebyli už víc jak sedm nebo osm let), jak měl vedle stolu vyskládaný velký tuby a uvnitř pogy, na stole desky s hokejovejma kartičkama, který jsem mu fakt záviděla, protože já je sbírala taky. Jak jsme si vždycky s nadšením hráli s Danovým legem, protože to my s bráchou doma neměli, jen Merkur nebo Chevu. Pamatuju si na charakteristickej tlumenej zvuk panelákovýho splachování záchodu, ale nepamatuju si na koupelnu. Pamatuju si na kuchyň, ale nepamatuju si na kuchyňskou linku. Pamatuju si na obývák, ale nepamatuju si na předměty vyskládaný na jedný z poliček. Vlastně jo. Na jeden si vzpomínám. Malý přesýpací hodiny, který brácha rozbil.
Čtvrt na pět. Je možný, že už jsem víc jak hodinu vzhůru? Jo, je.
Někdy ležím v posteli a představuju si, že jsem v úplně jiný posteli, třeba u babičky. V jiný posteli a v jiný době. V dětství. Jde to. Když zavřu oči a hodně se do toho vžiju, najednou mám pocit, že ležím na lůžku v Ř. a až se ráno probudím, bude mě čekat na starejch kamnech horký kakau od babičky.
"Bzzzzz," protrhne niť mýho vzpomínání a myšlenek ten nejotravnější zvuk na světě. A doprdele! pomyslím si. Cejtím, jak mi na tvář dosedá komár. Napřáhnu se a z facky, kterou si nadělím, mě ještě další půl minuty pálí tvář. Doufám, žes zhebnul. Po chvíli uklidňujícího ticha uslyším další drzý "bzzz". Nějakou dobu to zkouším poslepu, párkrát tlesknu rukama před obličejem, kde tuším toho malýho netvora, několikrát se ještě klepnu přes tváře. Když už myslím, že mám vyhráno, že jsem ho rozplácla o tvář nebo o čelo, uslyším zase to "bzzz". Nasraně skopnu peřinu, zavřu okna a rozsvítím. Světlo mě praštilo přes oči. Mžourám. Sedám si do postele a koukám kolem sebe. Bez čoček, kdy vidím ultrarozmazaně, nemám proti komárovi moc šanci. Po pár sekundách mám ale štěstí. Objevím ho sedět nad postelí, na zelený stěně. Pojď ty sráči! napřahuju ruku, ale než stačím udeřit, komár vzlítne. Ještě se ho snažím zabít ve vzduchu, ale marně. Dozajista se mi vysmívá. Očima dál pátrám a nenacházím. Dopřeju si trochu klidu, zhasínám a ulehám. Po chvíli ho uslyším. Rychle vystartuju z postele, rozsvítím...vidím ho letět kolem sebe. Neunikneš, vole! drtím mezi zuby - aspoň v duchu - a vší silou plácnu dlaněma. Pozorovat mě někdo, tak se asi zasměje. Mám vyhráno! Pod pravým ukazováčkem vidím rozpláclou šmouhu. Znechuceně do něj cvrnknu levačkou, zhasnu, poslepu otevřu okna a ulehám.
Půl pátý. Jou, to je sranda.
Převaluju se z jednoho boku na druhej a střídavě si škrábám štípanec na zádech. Cejtím se malátná a unavená. Je mi horko a už nevím, jak si lehnout. Už sakra usni! přeju si. Je to peklo. Kdybych mohla lusknutím přivolat jedenáctou hodinu ranní, kdy obvykle vstávám, už to udělám. Tma ustoupila šeru. Zaslechnu, jak někdo na ulici zabouchává dveře od auta, pak nastartuje. Městem se rozprostírá nesmělej, ospalej pracovní ruch. Zavírám oči.
Bzzzz... No ty vole, to se mi snad jenom zdá! Další komár. Ukrejvám hlavu pod peřinu, po chvíli mi dochází vzduch. Tenhle sviňák je pěkně zákeřnej. Kdykoliv dosedne na moji tvář a já ho plácnu, na deset minut se rozhostí ticho a já se raduju, že jako fakt už mám vyhráno, jupí, zabila jsem ho, a pak uslyším další nechutný "bzzz". Debílek! Vzdávám to. Ať si mě celou vopíchá, klidně! Tři čtvrtě na pět a já ještě nespím. Nasrat!
Se zavřenejma očima se oddávám tmě. Probouzím se v jedenáct se štípancem na levým ukazováčku a nádechem nějakýho snu. Promítám si ho v hlavě a snažím se ho nějak uchopit. Rozhostí se ve mně další neklidnej pocit.
Je jedenáct dopoledne, v pokoji je denní světlo a já se uchechtnu svejm někdy až paranoidním nočním myšlenkám. Všechny strachy z toho, že někdo stojí za oknem, z toho, že mě ve snech pronásledujou smrtky...to všechno je pryč, daleko. Směšný strachy. Slyším štěbetání ptáků, motory projíždějících aut, který jsou ve dne o tolik konkrétnější než v noci, ruch pracantů od nedalekýho paneláku, kterýmu opravujou fasádu... Povzdechnu si. V noci za mrtvolnýho ticha, pročíslýho občasným "vžžžžm" z daleký dálnice, to vypadalo, jako by mi patřilo celý město. Teď jsem patřila já jemu.
Vyhrabala jsem se z postele a zívla.






Tak trochu sračka článek

14. srpna 2012 v 20:54 | Bliss |  Noise in my head
Poslouchám nový album místní kapely, načež celá rozechvělá beru na záda baskytaru. Zkouška po víc jak měsíci topornýho klidu. Najednou mám v sobě tolik elánu a nadšení, mám pocit, že můžu všechno a že na dnešní zkoušce dáme dohromady minimálně tři songy.
Po chvíli jamování uvadám. Zase se to nikam nehnulo. Všechno při starym, klasika. Óďa rozjede roztomilej rífek, my ostatní se k němu přidáváme, hrajem, hrajem jako posedlí, tóny a melodie se na sebe nabalujou jako sněhová koule, ale nic víc. Vzniká z toho rozplizlý cosi. Nic konkrétního. Nasraně položím basu na zem, sedám si do křesla. Jsme lůzři, fakt.
Ondra pouští My Dead Cat.
"Proč sakra nemůžem hrát něco takhle jednoduchýho?" řeknu s klidem, i když to ve mně vře. Sloka, refrén, sloka, refrén. Úderná melodie, údernej text. Žádný rádoby psychedelický sračky aka šedesátý léta.
"To by mě nebavilo," odvětí Óďa. No právě! Furt jenom kecy o kupování lepších a lepších kytar a komb, ale k čemu to všechno je, když ani po roce hraní nejsme schopný dát dohromady jednu blbou píseň? Bože, po zkoušce odcházím vždycky tak nasraná...
"Možná byste se taky měli sehrát vy dva," kejve na mě a na bubeníka Óďa. "Dát si někdy zkoušku jen ve dvou, jako to dělám s Ondřejem."
Jo, při tý představě, že jsem dvě hodiny zavřená ve zkušebně jenom s Ondrou, fakt skáču radostí.
Všechno se to nějak sere.
Náladu mi teda trochu spravuje noční kapelní seance v čajovně. Lepíme si na čela lístky s osobnostmi a hádáme. Jó, bez nástrojů se fakt umíme bavit. V jeden tichej, nekonečně prázdnej a dlouhej moment se s O. střetáváme pohledem. Nečum na mě takhle, pomyslím si a vraždím ho očima.
Ucuknu jako první.

(Tohle poslouchám celý prázdniny.)

Světe div se, v pondělí odpo jdu s Jonášem ven. Jíme pizzu na lavičce a sluníme se. Vypráví mi o filmovym festivalu, kterýho se teď zúčastnil, přičemž já lehce pokyvuju hlavou a pozoruju mraky. Krásnej, lenivej, sluneční den... Všechno v poho, tak to má bejt. Nedávno jsem si říkala, že spát se svým kámošem je fakt o hubu. Moc dlouho se to nedá vydržet; já si teda nedovedu představit, že bych s někým spala třeba rok, a přitom s ním nechodila. Myslím, že se to tak dá dělat maximálně tři měsíce. Pak si buď jeden z vás najde partnera, nebo se pohádáte a vaše přátelství vyšumí jak sklenka sektu. V případě mě a Jonáše se stala první varianta a náš vztah se zase dostal do normální roviny. Díkybohu.
Večer jdu s Kájou do čajovny. Usedáme k velkýmu stolu, kterej je obklopen lidmi. Po mý levici sedí Ondra, báječně zabranej do rozhovoru s Jonášem. Rozhlídnu se po místnosti a pohledem se setkávám s Romanem, sedícím u jinýho stolu s jeho přítelkyní a Tomem. Fakt ironie. Oči se mi na chvíli zalejou slzami. Takový ty slzy totálního štěstí a nostalgie, jestli víte, o čem mluvím. Sexuální fantazie se mi derou do hlavy...
Jdeme s Kájou na cígo, venku zrovna postává Roman se slečnou a Tom. Kolem se prohání obří labrador a malej Screamy.
Kouřím cigaretu a poočku se dívám na Romana. V hlavě se mi promítá to, jak spolu ležíme v posteli a díváme se na Samotáře. Jak na ně po chvíli kašlem a věnujem se sami sobě.
Ty vole! Vzpomínky jsou někdy napřesprdel, co?
Roman dokouří retko a loučí se; s přítelkyní a labradorem zamíří k autu. My tři stojíme dál před čajovnou a pozorujem hvězdy. Po chvíli rozjíždíme debatu o epilepsii a nádorech. Nějak se nám poslední dobou stalo zvykem, že se s Tomem bavíme o nemocech, což je pro mě, tak trochu hypochondra, vždycky velká legranda.
Zjišťuju, jak je Tom fajn. Znám ho už z minulýho léta, kdy ještě bydlel s Romanem. Občas jsme s R. leželi v posteli a Tom kolem nás rychle prolítnul, mířil kamsi ven, přitom jsme se sotva pozdravili. Vysokej kluk s krátkejma vlasama a třema čtyřma dlouhejma dredama na temeni. Vždycky mi přišel jako takovej divnej brouk.
Až tohle léto jsem trochu víc zjistila o jeho minulosti a poznala, že i když občas vypadá nepřístupně a trochu šíleně, je to v jádru fajn kluk. Předsudky... Lidi by se na ně měli vykašlat.
O půlnoci mě rozbolela hlava, a tak jsem se vydala na cestu domů, vstříc noční obloze a hvězdám. V pokoji jsem našla na parapetu mrtvou berušku. Chudák. Ta už nepoletí.

Z Hronova se dá složit slovo hovno

11. srpna 2012 v 0:16 | Bliss |  Noise in my head
Pár dnů zpátky jsem se celá znavená a znuděná rozplácla do křesla před televizí a přepínala programy, abych pak skončila na Pobřežní hlídce. Ty vole, přece se na tohle nebudeš koukat? pomyslela jsem si a koukala dál. První tři minuty, fakt nekecám, Pamela alias Sídžej skotačila na pláži s huňatym psem, z kterýho odkapávaly proudy vody, v šatech, co vypadaly spíš jak noční košile, bez podprsenky a možná i bez kalhotek. Furt se to hemžilo záběry na její smyslný rty a smyslný kozy; nutno podotknout, že její bradavky se tyčily do dálky jak kopí. Každou chvíli z ní padalo ramínko, takže se jí najednou vyvalila půlka kozy, do toho občasnej záběr na hafíka, jenž ji věrně provázel na každym kroku. Celou Sídžejinu tříminutovku doprovázela hudba jak z pornofilmu. On mi vůbec celej díl přišel jako podprahová erotická vymejvárna mozku. Plavčice po celou dobu chodily v děsně nechutnejch zařízlejch plavkách a vůbec se neostýchaly se pořádně prohnout a vystrčit na ostatní zadky, když jim něco upadlo na zem, nebo se koupat ve sprchách, kudy klíďopíďo procházel i Míč Bjůkenen s takovym tim plešatym knírákem, o kterým jsem si vždycky myslela, že je gay. Nutno podotknout, že plavčice i v těch sprchách měly na sobě plavky, což asi není divu vzhledem k tomu, že je tam furt okukoval Míč, na druhou stranu ale plavky ve sprše? Oh really?
Celkově mě udivilo, jak jednoduchoučkej a stupidní seriál stačilo v devadesátejch letech natočit, aby se stal hiťákem v několika zemích. Protože koukat v jednadvacátym století na to, jak se polovinu dílu Sídžej ňuchňá s tuleněm, kterýho, chudáčka malýho, zachránila na pláži od ošklivý, zlý zelený sítě, a vám přijde, že jí buď musí bejt sedm (což vzhledem k těm kozám není moc možný), nebo je retardovaná, a další půlku sledovat hnědovlasou plavčici, která naopak kozy nemá žádný, jak flirtuje s Míčem a dokonce mu po jedný akcičce, kdy silák Míč sjede po tyči, aby byl rychleji na pláži, kde se prali ňáký sígři, říká: "Mitchi, už jsem tě dlouho neviděla sjíždět po tyči!", na to buď musíte bejt sjetý, nebo musíte mít rádi sebetrýznění a další úchylárny. Hele, jako cože? Kdyby to byla opravdová striptérská tyč, tak se zasměju, ale v tomhle případě to prostě byla ukázka jednoho z milionu stupidních monologů a dialogů.
K dovršení všeho jsem pak přepla na jedničku, kde zrovna běžel AZ-kvíz, na kterej jsem se taky vždycky ráda dívala, když mi bylo deset nebo tak nějak. "Vzal bych si dvanáctku...vychlazenou," říká jeden džoukař, a podobný kecy má i při dalším výběru čísel. Nevěřícně zavrtím hlavou, vypínám televizi (a na další dva roky, než bude olympiáda, mám od ní pokoj) a jdu si číst... No fakt, některý pořady už zkrátka nemaj takový kouzlo, jako když jste byli malý škvrně.

No jo.
Dneska mi přišel pohled od Jonáše, kterej jsem vůbec nečekala, a právě proto to bylo takový milý. Jen škoda, že první věc, která mě při pohledu na ten pohled napadla, bylo, že z města Hronov se dá krásně a báječně složit slovo hovno. Na co já nemyslím...

Včera mě zase nasralo pár lidí, jelikož si mě nikdo nevšímal a já se díky tomu cejtila strašně ublíženě a nikým nemilována a tak dále, kecy v kleci, znáte to. Seděla jsem ve stopu a vedle mě Dejv a Majda a z druhý strany Luboš a Bára a obě dvojice se náramně bavily a flirtovaly spolu a já jen znechuceně koukala na televizi před sebou a z nudy bych se snad i naučila kousat si nehty. Jako já vím, že jsem se kliďánko mohla zapojit do rozhovoru, ale za prvý tam byl strašnej hluk (někdo pustil na džůboxu Kabáty, což mi na náladě rozhodně nepřidalo; on vůbec celej stop vypadal jak největší sešlost vidláckejch hovad), takže jsem neslyšela vlastního slova, za druhý mě bolela hlava a za třetí jsem si připadala jak pátý kolo u vozu, a tak jsem si chtěla neslyšně vychutnat svoje utrpení. Ale znáte to, vždycky se najde někdo, kdo do vás musí nějak rejpnout. Tentokrát to byl M., kterej si k nám přised, a jeho první slova, jakmile svlažil rty v pivu, byla: "Ty se moc nebavíš, co?"
Ty vole, né asi! Jako já toho kluka mám ráda, ale za tyhle kecy bych nejradši vraždila. Jsou chvíle, kdy mlčky sedím v nějaký sešlosti a poslouchám rozhovory, a nijak mi nevadí, že nic neříkám, a pak se objeví někdo, kdo mě musí doslova vyškubnout z toho temnýho rohu na světlo se slovy: "Bav se taky trochu!", a mě to sere. A jsou chvíle, kdy nic neříkám, protože nevím, s kým bych si tak co povídala, a štve mě to, a pak se objeví někdo, kdo řekne: "Ty se vůbec nebavíš, hele!", a sere mě to taky. Ať mě ty lidi nechaj bejt. Ať už jsem nasraná, že se nemám s kým bavit, nebo šťastná, že se nemusím s nikým bavit, vždycky mě tihle rejpalové akorát popíchnou k tomu, abych jim jednu vrazila (ne, nebojte, tohle jsem nikdy neudělala).
"Co?" dělám jako že neslyším a jen s velkou nevolí odlepím zrak od obrazovky, kde zrovna probíhá zápas v judu, kterej mě ale vůbec, ani v nejmenším, nezajímá.
"Že se moc nebavíš."
"Je to tak." Někdy nemá cenu zapírat.
M. do mě něco začal hučet, načež jsem řekla: "Stejně za chvíli půjdu."
"Proč?"
"Nebaví mě to tu. A taky už mám vyschlý oči. Od čoček." Což nebyla tak úplně pravda, ale vždycky je dobrý důvod k odchodu zabalit do něčeho milosrdnějšího, než je "všichni, co tu jsou, jsou fakt jedna velká nuda".
Vzhledem k tomu, že M. nosí brejle (a taky občas čočky), rozjeli jsme vášnivou debatu o čočkách kontaktních. Wichterle by z nás měl radost.
Po asi deseti minutách, kdy jsem cejtila, že už jsem toho o zážitkách s čočkama řekla přehršel (divila jsem se, jak jsem vůbec tak dlouho dokázala mluvit o tom, jak se mi občas čočka dostává pod víčko, a taky o tom, jak jsem si je jednou nevyndavala asi tři dny v kuse, protože jsem byla na Rock for People a šmatlat si v oku špinavejma rukama není úplně nejlepší nápad), zvedla jsem se slovy: "Hele, já už fakt půjdu!"
M. dopil pivo a nabídl se, že mě doprovodí. Fajn. "Tak čau!" říkám spolusedícím, kteří div už nešukaj pod stolem. Nikdo mě moc nevnímá, uslyším letmý čau, tak jen protočím oči a jdu. Fakt nahovno večer.
Domů jsem přišla v děsně ublížený náladě, nasraná na celej svět. Bejt v tu chvíli Sídžej, ještě toho chudáka tuleně obalím další sítí a kopnu ho zpátky do moře.

Mít tak její kozy...

A tak mňoukám jako hrom, ať je koček milion

7. srpna 2012 v 14:19 | Bliss |  Noise in my head
Občas se nemůžu ubránit myšlenkám na to, jak je život pomíjivej a může zhasnout kdykoliv a kdekoliv stejně rychle a snadno jako lusknutí prsty. Vždyť jen kolik lidí jde ráno do práce a přitom vůbec netuší, že je odpoledne čeká smrtelná autonehoda, až budou po dálnici spěchat za svojí rodinou, nebo infarkt v kanceláři po báječnym čísle od sekretářky nebo prostě jenom zákeřná nemoc tiše vyčkávající ve vašem těle a s šíleným smíchem propukající třeba v den vašich narozenin. Zajisté i teď, při psaní tohoto odstavce, někdo umírá...

"To je teda zase rozhovor," řekla jsem a nervózně se ošila. Slunce pomalu zapadalo, ale my k němu byli otočeni zády.
"No jo, ale zas je to reálná věc, která se stává pořád," odvětil Tom.
Nevědomky jsem se podrbala na hlavě a zavadila o jakousi prohlubeň.
"Seděl jsem v čekárně a vedle mě chlap, takovej celkem mladej, upravenej. A zeptal se mě: ´Jak se máte?´ Očividně si chtěl povídat. Tak jsem mu to řek, načež jsme mluvili dál. Pak z něj vypadlo, že jde ulehnout."
S mírným údivem jsem pozdvihla obočí.
"V ten okamžik mi to nedošlo. Až pak mi řekl, že mu zbejvá měsíc života, protože mu našli v hlavě nádor, s kterým se nedá už nic dělat. Hele, vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Jenom jsem se od něj odvrátil a schoval obličej v dlaních. A tohle mi pověděl zrovna ve chvíli, kdy já sám čekal na výsledky a vůbec nevěděl, jestli to bude zhoubný nebo nezhoubný."

I takovýhle rozhovory já o tyhle prázdniny vedu. Jsou večery, který nejsou plný smíchu a alkoholu a trávy a fotbálku. Někdy sami sebe najdete sedět na lavičce vedle člověka, co má plnou tašku antiepileptik a jednu zornici nepřirozeně rozevřenou. V tu chvíli si uvědomíte, že smrt je tak zatraceně blízko, blíž než si myslíme a než si vůbec dokážeme připustit. A i když pak jdete domů a víte, že vás ještě čeká noc v čajovně prošpikovaná veselými řečmi, nemůžete se čas od času ubránit šedivým myšlenkám, roztahující se ve vaší hlavě jako cáry mlhy.
Krvácející myšlenky...

Díky bohu že tyhle mírně depresivní stavy, který u mě vyvolaj někteří lidi svýma historkama, trvaj třeba jenom půl dne. Druhej den se vzbudím, slunce v duši, a i když si párkrát za den VZPOMENU, ty myšlenky nenabíraj tak ostrej tvar jako předešlýho večera.
A tak jsem v neděli vyrazila k Báře, abych se před ní obnažila (škoda že lidský tělo se dá svlíknout tak snadno, narozdíl od duše), a ona se tak mohla procvičit v kreslení aktů.
"Hele, a ty se třeba nestydíš? Ani trochu?" zeptala se mě B.
"Vlastně ne. Proč taky? Ty jsi holka, Kája, která přijde za chvíli, je taky holka, Dejv, co medituje na zahradě, mě už viděl... Navíc lidi si moc zvykli brát nahotu jako něco pornografickýho. Ve skutečnosti je na prvním místě ta estetická krása těla."
Bára přikývla a kreslila dál.
Víc než to, že jsou na mě upřeny dva páry očí, mě trápil můj posed. Hodinu jsem musela sedět ve stejný pozici a ke konci už to byl fakt voser. Asi bych si nemohla přivydělávat jako model v ateliérech. Nějakej stud by byl to nejmenší. Daleko horší by bylo vydržet v někdy až bizardních pozicích celý hodiny.

Ten večer jsme šli všichni čtyři, tedy včetně Káji a Dejva, do čajovny. Nikde nikdo. Odbila jedenáctá hodina a v čajovně pořád pustý prázdno. A tak jsme si dali brko a zamířili na Roh na pivo (a hlavně teda na fotbálek, jak už se nám stalo tradicí), kde jsme potkali Jirku. Nepotřebovali jsme k tomu moc minut, abychom poznali, že je sjetej po papíru.
"Mám tady ještě něco," řekl nám. "Co kdybychom šli ke mně na chatu a tam zůstali až do rána a třeba si i něco dali?" mrknul na Dejva.
Nikomu z nás se nechtělo. Nikomu z nás se v ten moment nechtělo brát nic silnějšího, než je tráva.
"Stejně by to neměl brát," poznamenal Dejv, když Jirka na chvíli někam zmizel, "myslím, že je psychicky labilní."
"To já asi taky," utrousím. "A to je taky ten důvod, proč asi nikdy neokusím nic silnějšího než trávu. Ani ne tak kvůli mýmu fyzickýmu zdraví, ale kvůli psychickýmu. Gól!" zasměju se a ukážu Dejvovi fakáče. "Někdo tady dostává na prdel, co, Dejve?"
Tu noc jsem chtěla jít spát nejpozději v jednu, už jsem byla trochu unavená věčným ponocováním a chozením domů v půl osmý ráno. No, nakonec jsme někdy kolem třetí ejem šli s Jirkou, kterýmu se ani za nic nechtělo spát, k nedalekýmu rybníku. Cestou tam jsme se asi na deset minut zastavili pod mostem, kde byl J. fascinovanej světlem svý baterky odrážející se na kamenný zdi. I když jsem nikdy LSD neměla, přesto jsem si docela dobře dokázala představit, jak se cítí. Mě to fascinovalo taky, a to jsem měla jenom tři piva a tráva už dávno vyprchala.
Došli jsme k rybníku. Pro mě to byla jedna z nejhezčích chvil tý noci. Je těžký to popsat, museli byste tam sedět s náma. Na východě už se pomalu objevovala světlejší obloha a světlo měsíce se odráželo na hladině rybníka. V ten okamžik jsem děsivě zalitovala toho, že je brácha na táboře i s fotoaparátem. Jenom si tak trochu ukrást toho momentálního pocitu a rozpoložení na vizuálním obrázku! Sem tam se ozvalo šplouchnutí vody od ryb, který dokreslovalo atmosféru.
Zpívali jsme. Jak Dejv, tak i Jirka mají doslova zlato v hrdlech. Nejdřív jsem se styděla se svým krákoráním se k nim přidat, ale za tu víc jak hodinu jsem se vyzpívala natolik, že jsme svými hlasy naprosto souzněli. Nezpívali jsme celý písně, jen určitý popěvky nebo kusy songů jako třeba "Jsem stínem svojí květiny, jsem malou tečkou..." pořád dokola a v různejch melodiích a...hele, tohle fakt nedokážu popsat. Ale někdy bych přála celýmu světu bejt v určitejch okamžicích se mnou, aby věděl, co je pro mě totální bliss.

Domů jsem přišla v šest a vlastně mi to vůbec neva.

Hrnek ulomené ucho má. Kdo ho uchopí? Kdo se jen odváží ho uchopit jinak?

2. srpna 2012 v 23:52 | Bliss |  Noise in my head
Svým netopýřím sluchem zaslechla jsem letmý poklepání na domovní dveře. Kdo to sakra může bejt? pomyslela jsem si, nechala všeho a šla se podívat na chodbu. Sklem ve dveřích jsem spatřila oranžovou, rozmazanou skvrnu. Tohle stejně nebude pro mě, řekla jsem si a užuž myslela na to, že se na dotyčnýho vykašlu, když tu jsem uviděla ve svý ruce kliku a pak už jenom stisk a otevření dveří; pohled ulpěl na...Romanovi.
"Ahoj?" nervózně jsem polkla. Vlasy neměl tak dlouhý jako minulej rok, ale ne tak trapně krátký jako před pár měsíci. Stačil mi jedinej pohled do jeho očí a pak sklouznutí na rty, aby se mi vybavily všechny okamžiky minulýho léta. Chyť mě za ruku a já si tě odtáhnu do postele, prázdnej barák, co víc bys chtěl?
"Čau, prosím tě, prej má tvůj brácha nahoře volejbalák, mohla bys mi ho dát?"
"Volejbalák?"
"No. Jako míč na volejbal."
Zamračila jsem se. "Já vím."
Otevřela jsem dveře po mý pravici a stoupala vzhůru. Rozepnout ti kalhoty a držet ho v ruce a přitom tě druhou tahat za vlasy a kousat tě do spodního rtu... Po chvíli jsem našla míč a chvíli si s ním pohrávala. Co teď co teď?! Nic mě nenapadalo, pochopitelně. A co jsem taky v situaci, kdy on má přítelkyni a kdy jsme spolu naposled pořádně mluvili někdy v září, mohla tak asi dělat? Sešla jsem pomalu schody, pod jednou paží svírala míč.
"Tady je." Napřáhla jsem ruce k Romanovi, kterej zatím dřepěl u Jacquese a drbal ho za uchem.
"Díky," usmál se. Přešlápl. Podrbal se ve vlasech. "Nó...jak se vlastně máš?"
"Jo, v poho. Akorát jsem trochu unavená, dneska jsem šla spát v půl osmý. No...hm." Zabubnovala jsem prsty o futro. Proč mu tohle vlastně říkám? "A jak se daří tobě?"
"Tak...v rámci možností," zasmál se.
Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Cítila jsem to napětí. Myslí taky na minulý léto?
"No, tak já už poletím, mám toho ještě spoustu na vyřizování."
"Jasný, tak se měj!" A nedodávala jsem žádný "tak třeba v čajovně" nebo podobně. Nemělo by to smysl.
Zavřela jsem dveře a skousla si ret. Některý věci bych chtěla prožít znovu, fakt.

Konečně se vrátila Bára z Floridy, a tak jsem v úterý s ní a s ještě pár lidmi vyrazila do čajovny. Nepobyli jsme tam ale dlouho. Zrovna když otevřeli dveře Ondrové, zvedli jsme se k odchodu do knajpy. Aiiijííí! řval tygr uvnitř mě. I když už k O. necejtím to co předčasem, i když vím, že u něj nemám šanci, i když jsem s tím smířená a říkám si, že je to vlastně tak dobře, i když už si nedělám nejmenší naděje a tak dále, pořád ještě mě (občas) baví bejt v jeho přítomnosti. A vždycky celá znejistím a zároveň jsem podivně ráda, když ho vidím sedět v čajovně, a trochu mě štve, když musím odejít z místa, kde je i on.
Whatever, pomyslela jsem si a zavřela za náma dveře. Ještě pořád můžu dostat do postele Luboše, haha.

A tak jsme popíjeli na Rohu a hráli fotbálek a měli se parádně, dokud nás v půl třetí taktně nevykopla I., jež už chtěla zavřít. Nevadí, přesunem se do stopu. Další piva a jeden dva fotbálky. Říkám si, že kolem čtvrtý půjdu spát. Sedím na baru a povídám si s Lubošem. Připomíná mi Romana. Trochu. Jaký má asi péro? pomyslím si a přikláním sklenici piva k retům.
Někdy mezi čtvrtou a pátou vycházíme ze stopu. Jen tak letmo se rozednívá. "Hele, co kdybychom šli ještě do čajky?" navrhl Dejv. "Mám klíče."
"No jasně! Dáme si tousty a wasabi a vodnici a zahrajem si ferbla až do strhání těla!" zakřičím nadšeně. Docházíme k čajovně, abychom následně zjistili, že Dejv klíče nemá. "Asi je mám doma."
Jdeme k děcáku, v ten okamžik už je totální světlo. Lidi míří do práce a rozespale mžouraj. Chce se mi smát. To světlo mi přjde ujetý. Ještě před pár minutama byla totální tma. Neskutečný. Přišli mi to tak neskutečný!
"Hele, já ty klíče asi vrátil panu C., v pokoji je taky nemám," řekne D., když nás uvidí postávat na zahradě.
"To neva. My s Bárou aspoň skočíme ke mně pro vodnici," navrhnu.
A tak jdem a na zahradě potkáme pana Jacquese. Nadšeně vrtí ocáskem, pohladím ho, zatváří se zklamaně, když o dvě minuty později zase zavírám branku a mávám mu na rozloučenou. Jou, hochu, ty se mnou nemůžeš.

Sedíme na zahradních lavičkách, kouříme vodnici. Moc mi poránu nechutná. Mluvíme o sračkách. Dejvovi se už chce spát, a tak nás nechá napospas osudu.
"Máte tady super trampolínu!" říkám Báře a zouvám si boty. Skáčem až do nebe, chci zařvat, běžet, letět, pak tě obejmout, a pak celí znavení ležíme na zádech. Bára s Renčou chvíli lochtaj Luboše a různě s ním flirtujou, já sedím opodál. Nevím, tohle prostě nedokážu, takhle se vnucovat. Možná je to důvod, proč si kluci víc všímaj ostatních mých kamarádek, a ne mě. Možná nejsem dost vyzývavá. A přitom neví, co se ve mně skrejvá, hehe... Renča spočine hlavou na Lubošový hrudi. "Hele," říkám Báře, "já půjdu spát k sobě." Přicházím domů v půl osmý, ani trochu nejsem unavená. Nemám ale co na práci takhle brzo ráno a tak, v podstatě z nudy, ulehnu do postele. Co když neusnu? pomyslím si ještě. Co když se jenom budu převalovat sem a tam? Usínám asi do minuty.
Budím se někdy kolem jedenáctý, krásně vyspalá. Ani nemůžu uvěřit, že je teprve jedenáct, čekala jsem, že když jdu spát tak pozdě, vzbudím se nejdřív ve dvě. Koukám se na olympiádu a říkám si: Dneska jsem pařila. Je divný si tohle říct, když je teprve poledne, jestli víte, jak to myslím.

Poslouchám At the drive-in a mám se prímově. Dneska jsem řekla Dejvovi, když jsme spolu kráčeli napříč spalujícímu slunci, abychom si s ještě dalšími osmi lidmi zahráli softbal, že zažívám nejkrásnější období svýho života.
"Jakto?"
"Teda nevím, jestli je zrovna nejkrásnější, ale chápeš. Jsem tak nějak vnitřně sama se sebou smířená. Nevadilo by mi bejt s někým ve vztahu, kdyby se teda našel někdo, kdo by za to fakt stál, ale na druhou stranu mě ani v nejmenším nesere, že jsem sama. Naopak. Snažím se si to užívat, jak jen to jde. A baví mě to, jo!"