Září 2012

Dojezd

29. září 2012 v 14:53 | Bliss |  Noise in my head
Když jste na koleji a první tejden školy se nic moc neděje, máte tolik času, že se přistihnete sedět na posteli a rozjímat nad nejrůznějšíma filozofickejma otázkama života. A taky přemejšlíte sami nad sebou, samozřejmě.
Nejedenkrát se nás kdosi na přednáškách nebo cvičeních zeptal na dvě dosti otravné otázky: "Proč tu jste?" a "Co chcete dělat, až dostudujete tuhle školu?" a já zjistila, že vůbec nevím, jak odpovědět. Zejména na tu druhou otázku.
Jednooborová čeština na peďáku je dost na hovno. Jasně, zatím mě to baví, fakt jo. Tenhle tejden jsem se na koleji tak nudila, že jsem si dokonce otevřela zápisky z různejch hodin a se zájmem si je pročítala. To se mi na obchodce nikdy nestalo. Jenomže co já tím vším vlastně sleduju? Co chci dělat potom, až - a pokud vůbec - dostuduju? Když studujete na pedagogický fakultě jen jeden obor, můžete leda tak učit na půl úvazku. Musela bych si k tomu třeba ještě dálkově přibrat angličtinu nebo tak něco. A já vlastně učitelka ani moc bejt nechci. Jasně, můžu se s touhle školou pak nějak vetřít do novin. Vždyť na žurnalistiku jsem taky jednoho času chtěla jít. Ale co bych z toho měla? Proč bych měla psát o tom, co mi kdo zadá, když bych nejradši psala o tom, co chci já? Ale knihy můžu přece psát i bez vysoký, dokonce i bez střední. Takže se naskýtá otázka: Proč já tam vlastně jsem?
Mý přemítání pak nabralo dost vzdušnejch obrátek; najednou mi došlo, že bych nejradši sekla s vysokou, šla na dva tři roky do práce a pak cestovala, třeba po Francii a po Irsku nebo Austrálii...
No jo. Ale já nevim. Mě ta škola prostě zatím ba. A když už tam jsem, tak bych se měla snažit ji i dokončit, že jo. Tak uvidíme...

Strašně jsem se těšila domů. Ve středu ráno, kráčejíc na seminář, jsem zjistila, že dneska je poslední den, co budu mít nějak možnost prozkoumat Ústí, jelikož zejtra rovnou po škole budu spěchat na vlak. Když mi teda došlo, že druhej den, ve čtvrtek, fakt odjíždím domů...DOMŮ!...celá jsem se zatetelila radostí a vesele přidala do kroku. Nic mi ten den nemohlo zkazit náladu. Dokonce jsem měla v sobě tolik elánu, že jsem po posledním semináři došla na kolej, vzala si ze stolu mp3 a šla se projít ven. (Po čtvrt hodině vláčení se do kopce, abych pak došla jen na blbý parkoviště, mě to zase přešlo, otočila jsem se a šla zpátky na kolej, nejlíp do postele.)

Ve čtvrtek po pátý hodině odpolední jsem stanula v Praze před Hlavákem, dívala se na polehávající bezdomovce na lavičkách a lidi spěchající z jedný ulice do druhý, rozhlížela jsem se po budovách kolem a nebi nad sebou, dejchala ten pražskej vzduch a cejtila se šťastně, že jsem konečně někde, kde to tak (celkem) dobře znám a vůbec. Byl to prostě príma pocit.
V autobuse do NS jsem potkala Báru, a tak jsme se hned domluvily na večerní návštěvě čajovny. Nemohla jsem se dočkat.
Když jsem pak ale kráčela po svým hometownu, najednou mě přepad takovej divnej pocit. A doma to bylo ještě horší. Připadala jsem si...ne úplně jako v cizím domě, to rozhodně ne. Ale zároveň jako by to pro mě nebyl ten domov, kterej jsem opouštěla minulou neděli. Nevěděla jsem, co si s tím pocitem počít. Najedla jsem se proto a zamířila do čajovny s tím, že tam se to určitě změní.
Ale moc se to nezměnilo. I v čajovně mi to přišlo trochu cizí.

Včera po poledni jsem šla ven se psem a přitom si říkala, že jestli se to brzy nesrovná, tak z toho schizofrenního pocitu "mám dva domovy, a přitom se ani v jednom necejtím jako doma" brzy zešílím.
Ale bylo to lepší. Náladu mi večer v čajovně zlepšil Láďa a jeho dvě brka (a taky to, že Kája našla na pódiu mezi polštáři paličku trávy, ale protože nehulí, tak mi ji dala; no škoda, že tady není Dejv, už by to bylo v nás), Z., jenž si s náma zahrál Evropu a pustil mi Ležatou osmičku od Tata Bojs, kterou už jsem teda neslyšela proklatě dlouho, známý tváře (třeba jako Roman s Tomem a Screamym) a taky fotbálek ve stopu.

Takže jo, vlastně je mi dobře. A už se taky trochu těším do Ústí...

První kolejní

25. září 2012 v 18:21 | Bliss |  Noise in my head
V sobotu večer jsem šla s Kájou do čajovny. Ihned jsme zamířily dozadu, a kdo tam neležel rozvalenej na polštářích! Jo, jasně. A. Tak jsem celá znervózněla a znejistěla, zula si boty a usedla na podium naproti němu. Nevěděla jsem co s rukama, kam dát nohy, jak se tvářit a hlavně! co říkat Káje.
Několikrát za ten ten večer jsme šly s K. ven na cígo (a na válečnou poradu, haha).
Na asi třetím retku řekla K.: "Tak už něco dělej, ne? Zejtra odjíždíš na kolej. Měla bys mu něco říct hned teď, když máš takovou příležitost!"
"Teď se to nehodí, má tam kámoše a...hele, to si mu mám jako sednout na klín nebo svlíknout triko nebo co?!"
A tak Kája típla cigaretu a my zas zalezly dovnitř.
Furt jsem se na něho poočku dívala a...ježiš, ty jeho voči!
Zrovna jsme s K. stanuly na pátým retku, když se dveře čajovny otevřely a ven vyšel A. a jeho kámoš.
"Jdete zejtra hrát?" zeptal se nás.
Chvíli jsem nevěděla, o čem mluví, ale pak mi došlo, že tím míní djembe tearoom music session. Achjo! Proč já jen musím zejtra odjíždět na kolej? pomyslela jsem si.
"Já nemůžu," řekla jsem nahlas. "Odjíždím do Ústí na kolej." Zatvářila jsem se znamenitě smutně.
"Aha. Tak si to tam užij," pověděl mi A. a já si přitom říkala, že si to určitě neužiju tak, jako bych mohla v ten nedělní večer. Achjo achjo.

A tak mě odjezd na kolej fakt sral. Ve tři jsem sbalila všechny svý saky paky a vyrazila na bus do Prahy. Cestou jsem si říkala, že je fakt zvláštní, že teď pár dní neuvidím svůj hometown, ale zároveň naprosto přirozený a...prostě tak něco.
Ačkoliv pak rychlík z Prahy do Ústí jel něco málo přes hodinu, přišlo mi, že v tom vlaku sedím minimálně hodiny tři. Už jsem chtěla bejt venku, i když jsem se neměla moc na co těšit.
Svoji kolej jsem nějakým záhadným způsobem našla hned. Zvenku pohled nic moc. Typickej panelák. Vyzvedla jsem si kolejenku, nějaký deky a pak zamířila do čtvrtýho patra. Byla jsem zvědavá, co mě čeká, ale taky se toho trochu bála.
Odemkla jsem dveře, vešla do předsíně, otevřela dveře do pokoje a...tam na mě koukaly dvě holky.
A tak jsem se s nima seznámila a pak zamířila do druhýho pokoje, kterej už obývala Jana, jež tam ale zrovna v tu dobu nebyla.
No co vám mám povídat. První večer - navíc bez internetu, kterej se mi vůbec nepodařil připojit - byl fakt tragédie. Už jsem zase chtěla jet domů. Nudila jsem se a ani knížka mi moc nepomohla.
Když jsem pak ulehla tu noc do postele, podívala jsem se do všech čtyř rohů a pak zavřela oči. Byla jsem zvědavá, co se mi bude zdát. Když někde spíte poprvý, sen, kterej máte, se vám pak vyplní. Alespoň se to tak říká.
Nic zvláštního se mi ale nezdálo, a když mě pak budík probudil v půl sedmý ráno, vůbec se mi nechtělo vstávat. Musela jsem ale na přednášku, čekal mě úvod do jazykovědy.
I když přednášející působila sympatickým dojmem, z přednášky jsem odcházela s pocitem typu "co já tady sakra vůbec dělám?" Domů jsem přišla ve zdrcený náladě, říkala jsem si, že tenhle semestr nemám šanci dodělat.
Náladu mi ale ve tři hodiny zlepšil úvod do studia literární historie. Náš profesor mi totiž připomínal Milana Caise z Tata Bojs, byl fakt v poho a navíc se na mě furt koukal! Jako skoro pořád! Dokonce jsem zkoumala, jestli na někoho jinýho hledí tak dlouho jako na mě, ale nikoliv. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, přišlo mi to zkrátka vtipný. A když pak řekl: "...pokud vás tenhle předmět nebude bavit, samozřejmě si ho můžete odhlásit. Ale tím vás k tomu nenabádám, doufám, že se tady příště zase všichni sejdeme," a přitom mě při posledních slovech doslova propaloval pohledem, bylo to jasný!
Za tři tejdny mám referát a vůbec nevím co a jak. Jak se proboha na VŠ dělaj referáty, když to nemůžete stáhnout z netu, he?!
Dneska jsem se na jednom semináři seznámila s holkou z mýho oboru, s Hankou. Zapisuje si skoro každý slovo, který kdo řekne. Taky vás tak znervózňuje, když sedíte vedle někoho takovýho? Pak máte pocit, že jste totální ztroskotanci, když si mezitím koncem propisky znuděně přejíždíte po bradě a po rtech.

Tak já nevím. Zatím z toho nemám zas tak špatnej pocit. Veškerý přednášky a cvičení, který jsem už absolvovala, mě celkem bavily, koleje taky nejsou tak hrozný (vlastně to na pokojích vypadá docela hezky, a když chci do koupelny, nemusím chodit ven na chodbu - toho jsem se obávala -, koupelnu máme přímo na buňce), včera jsem byla s Janou na jednom v knajpě, kterou máme přímo před kolejí, žádný extra hezký kluky jsem zatím nepotkala (a holky taky ne, i když teď jsem si vzpomněla, že kámoš holky odvedle, co mi dělal net, měl pěkný oči), ale víte co...prostě jsem si myslela, že to bude horší.
Stejně se už ale těším, až ve čtvrtek přijedu domů. Chybí mi kamarádi (Luboš mi dneska psal, jestli nechci na brko, no jo, tak bych si dala, kdybych nebyla v Ústí!), pomazlení se s kočkou, čajovna nebo prostě jenom procházení se přírodou se psem a Editors v uších.
Což mi připomnělo, že jsem dneska chtěla jít ven, ale to věčný chození z koleje na fakultu mě nějak unavilo.

Zahrála bych si na basu! (Nejlíp s A. za bicíma.)

I love the sound of you walking away

22. září 2012 v 19:15 | Bliss |  Noise in my head
Tak já nevim. Občas mám takovou touhu se vůbec nehejbat. Bejt třeba strom; pořád na jednom místě, nechat svejma větvema smýkat v náporech větru, z ničeho si nedělat hlavu, jen se tak koukat do nebe na plující mraky okolo. A taky na hvězdnou oblohu, to hlavně.
Zejtra odjíždím na kolej. Létu skoro odzvonilo a prázdninám taky. Budu se muset probudit a začít něco dělat. Ale ještě předtím, než se definitivně ponořím do školních starostí, vylíčím vám i sobě několik mých posledních prázdninových dní.

Seděla jsem na palouku se Š., kde to tak pěkně hřálo do rukou s vyhrnutými rukávy, když tu náhle můj monolog přerušil Good Grief od Foo Fighters. Vyndala jsem z tašky mobil a chvíli se dívala na neznámý číslo na displeji. Neuložený čísla moc ráda neberu, většinou je to debilní operátor nebo nějakej průser. Přemohla mě ale zvědavost, a tak jsem si přiložila mobil k uchu.
"Dobrý den, mluvím se slečnou V.?"
"É...ano."
"Tady městská policie. Prý jste byla viděna, jak kradete měděné okapy, co nám k tomu můžete říct?"
"PROSÍM?!"
"Ano, někdo vás nahlásil. Můžete přijet na stanici?"
"To musí bejt nějakej...omyl."
"Kde se nacházíte? My si pro vás přijedeme."
A tak jsem jim řekla, kde sedím, a zavěsila.
"Proč se klepeš?" zeptala se Š.
"Já se klepu?"
Vůbec jsem si to neuvědomovala, ale bylo to tak. Divoce mi bušilo srdce. Zadívala jsem se do dáli na střechy domů pod náma a sdělila Š., co se mi právě stalo.
"To si z tebe někdo dělal srandu, ne?"
"Já nevim. Znělo to tak...profesionálně. Navíc mi ten hlas nebyl vůbec povědomej. Ježiš, vůbec netuším, co jim říkat. Určitě se rozbrečím!" Furt jsem se klepala. A pak jsem dostala vzteka. "Tak jo, ať si pro mě klidně přijedou! Já se odsud sama ale nehnu!"
A tak jsme čekaly. Uplynulo asi deset minut a nic. Bylo mi to podezřelý. A pak jsem koutkem oka postřehla nějakej pohyb vpravo. Vyklonila jsem se za Š. a uviděla Luboše s Majdou, jak si to kráčí k nám, Luboš širokej úsměv na tváři. Najednou mi to bylo jasný.
"Luboši, ty kreténe, ty šmejde...ty...ty...sráči!"
Smál se. "Tys mi na to fakt skočila? Já myslel, že mě po pár vteřinách pošleš do prdele."
"Já tvůj hlas vůbec nepoznala!"
Smál se dál. No, to bylo k popukání. Ještě že s Majdou přinesli pár flašek vína, hned jsem si lokla. Na uklidněnou!
Čas plynul, slunce mířilo k obzoru a Š. vystřídala Bára. Měli jsme za sebou už dvě flašky vína, načínali třetí a já si uvědomila, že jsem v rozverný náladě.
Přesunuli jsme se pak do čajovny, protože Majda vyhlížela A. "Já ho potřebuju aspoň vidět!" řekla. No...já taky, pomyslela jsem si. Jak prekérní situace!
Nebyl tam. Dala jsem si aspoň čaj a pan C. nám asi jako pozornost podniku (nebo byl tak zmaštěnej) přines kapku červenýho burčáku. Moc mi nechutnal, byl dost sladkej.
Zapadli jsme ještě na Růžek, kde jsem potkala Óďu.
"Víš, že se asi rozpadáme?" řekl mi.
"Myslím, že se rozpadáme asi tak od první zkoušky, co jsme kdy měli."
Ale pak mi řekl, že O. bubeník zakládá novou kapelu se svejma dvouma kámošema, kde by mohl hrát i O. kytarista (na basu!) a vlastně koneckonců i Óďa na druhou kytaru. Jako cože?! Takhle mě nenápadně vystrnadit? To, že nemám péro, ještě neznamená, že sakra neumím dělat hudbu!
Ale zas moc dlouho jsem nasraná nebyla, protože naše kapela nikdy moc velkou budoucnost neměla, anžto jsme všichni lemplové, co se nedokážou sehrát a na ničem shodnout.
Šla jsem si zahrát s Kájou fotbálek ve dvou, ostatní jsme nechaly sedět u stolu. Hned jsem si jí postěžovala a pak jsme taky dlouho rozmlouvaly o A. Vlastně mi radila, ať na Majdu neberu moc velký ohledy, že kdyby A. chtěl, už spolu dávno mohli spát nebo i chodit, jelikož ví, jak po něm M. jde. No jo. Ale já nevím, co vlastně chci. Do vztahu se moc neženu, tak co. Spíš to asi nechám nějak vyplynout. Ale napadlo mě, že když teď (asi) nemám kapelu, mohla bych se ho zeptat, jestli si nechce někdy zajamovat. Bicí a basa. Jó, tahle kombinace mi byla vždycky vosudná. A basa a basa, ale to už je zase jiná kapitola...
Ta noc dopadla dobře. U fotbálku jsem vystřízlivěla (fyzicky i psychicky) a nakonec s Bárou ulehla do postele kolem půl třetí.
Druhej den jsem vstávala už v půl sedmý, jelikož jsem se musela dostavit na odběr krve kvůli EKG, který mě taky někdy v budoucnu čeká.

"To nechtěj," řekla jsem Báře, když to ráno poprvý otevřela oči. "Moji krev po týhle noci fakt nechtěj. Ještě štěstí že jsem nehulila. Ale stejně. Naposled jsem určitě hulila v neděli, možná i někdy v pondělí nebo úterý, už si to nepamatuju..."
Snažila jsem se zamaskovat kruhy pod očima a kapku nervózně se přitom podívala na svý zarudlý bělmo. Tu noc jsem spala asi dvě nebo tři hodiny, nějak jsem nedokázala usnout. Nejradši bych se teda ještě svalila do postele, ale krev je krev.
Vyrazila jsem v kabátě do studenýho rána. Bylo to takový to nechutně lepkavý podzimní ráno, kdy se choulíte do sebe, ale i tak je vám zima, potkáváte kamenný tváře a jste vzteklý, že musíte vstávat tak brzo.
Cestou zpátky jsem potkala A. Vyšel z pekárny a nastoupil do auta. Zamávala jsem mu. S úsměvem mi mávání opětoval. To bylo rozkošný, hned jsem měla lepší náladu (i když to vlastně nic zvláštního nebylo).
Furt jsem byla celkem ospalá, ale protože mi ráno psal Lennie, že se zcela nečekaně v rámci svý pochybně politický brigády ocitne na celý odpo v S. (městu asi deset kiláků od toho mýho), i čekala jsem v jednu na busáku a v kapse žmoulala drobáky.
Přijel autobus. Už když jsem k němu mířila, zpozorovala jsem, jak mě řidič - takovej mladej tlouštík s brejlema a bradkou - rentgenuje pohledem. Nastoupila jsem. Pozdravila. Zažádala o jízdenku do S. Nic. Seděl, koukal na mě a v ruce držel balíček papírovejch kapesníků. Podával mi je. Nechápavě jsem na něj koukala a v duchu si říkala: Ty vole, nacvakáš mi to tam nebo co jako? Pak konečně promluvil: "Nechcete kapesník?"
Myslela jsem, že mě vomejou. Měla jsem snad u nosu nudli nebo jak? Nechápavě jsem se na něj zadívala.
"No, vypadá to, jako byste se měla za chvíli rozbrečet. Máte takovej smutnej výraz."
Měla jsem co dělat, abych udržela mimiku v klidu a neudělala nějakej výraz šťastnýho Jima, vyjadřujíc tak, jak mi celá situace přijde dementní.
"Oh, děkuju," řekla jsem místo toho a usmála se. "Myslím, že ho potřebovat nebudu." No tak se mi konečně uráčil vydat jízdenku do S., já mu dala prachy a usedla na sedadlo někam doprostřed. To se mi snad zdá.
Ale jo, asi to bylo milý. Ale taky trochu divný a tak. Určitě po mně jel!
Chvíli nato jsem se asi podruhý v životě ocitla na náměstí v S. Vůbec jsem nevěděla, kudy se vydat, naštěstí jsem ale uslyšela nějakou šílenou hudbu a mně bylo jasný, že musím jít po ní.
Tak jsem hned uviděla Lennieho a přepadla ho zezadu; jednu ruku mu dala na oko a druhou do pusy (vůbec nevím, jak se mi to povedlo, chtěla jsem mu je dát obě na oči), načež jsem si stoupla vedle něj a celá se mu vokázala.
Smála jsem se mu, že pracuje pro odéesáky, navíc v prostředí, kde hraje taková podivná hudba, ale nakonec jsem samu sebe překvapila a místo před třetí jela jsem domů až kolem pátý. Byla to totiž vlastně docela sranda. Občas jsem usedla ke stolu a dala za Lennieho nějakýmu dítěti razítko opice (nebo co to bylo) potom, co se trefilo šroubkem na provázku do flašky od vína. Sama jsem to zkoušela a není to žádná prdel. Smáli jsme se hrozivý mjůzik, co musela zpívat blondýna na pódiu, a hlavnímu politikovi s podivným jménem, kterej se pořád dokola ptal na fakt ujetý otázky (třeba jako kolik si myslíš, chlapečku, že mi je?, načež uslyšel i takový čísla jako 65 a podobně, což vzhledem k tomu, že mu ve skutečnosti bylo jen 46, asi nebylo moc potěšující), a po správnejch nebo uspokojivejch ("Líbí se ti na téhle akci?" - "Ano!" - "Tak tady máš cédéčko.") odpovědích rozdával céda kapely, co hrála pak, s fotkou jich a sebe na bookletu. Džízs!
Nějakej čtrnáctiletej floutek a jeho kámoši k našemu stánku chodili každý dvě minuty pro razítka, což nás začalo srát už jen proto, jak drze se přitom tvářil. Snažili jsme se mu proto dělat různý naschvály (např. roztrhnout mu tu jeho pitomou kartu s již nasbíranejma razítkama u okolních stánků), ale to ho vůbec neodradilo, i s roztrhlou kartou šel k velkýmu kápovi pro cenu za nasbíraný razítka a pak dorazil zase! A dokonce se Lennieho zeptal, jestli mu dá cígo. No to už byl vrchol! Lennie mu pochopitelně žádný retko nedal, nejen proto, že mu bylo teprve čtrnáct, ten parchant, co si pak rozepnul mikinu a ukazoval všem svoje šlachovitý tělo, prostě potřeboval dát lekci! Jasně, taky jsem v pubertě dělala sračky a potřebovala se předvádět před staršíma, ale co je moc, to je moc. Díkybohu šel pak otravovat nějakou holku k vedlejšímu stánku.
Když se blondýna odklidila z podia, nastoupila na něj kaubojová kapela s pravým kaubojistou, totiž chlápkem v širáku, zpod něhož házel hrozivý šakalí pohledy, vestou, košilí a banjem. Už jenom pšeničnej klas do pusy scházel a hnedle bych se do něj zamilovala!
Před pátou jsem se s Lenniem rozloučila a vydala se na cestu k autobusu. Doufala jsem, že domů nepojedu se stejným řidičem. Míjela jsem zrovna nějakou ulici, ve který byl odstavenej bus a u něho stál řidič, no ty vole, byl to fakt on! Radši jsem se rychle podívala někam jinam a dál mířila na zastávku. Když jsem tam stanula - sama -, říkala jsem si, že pro mě určitě za chvíli přijede a do příštího města/vesnice pojedeme jen my dva! Bohajeho, kristova noho, jen to ne!
Co se ale nestalo. Pátá hodina odbila a bus nikde. Dokonce ani ve čtvrt na šest kolem mě žádnej neprojel, a tak jsem o deset minut později usoudila, že mám asi smůlu a holt teda nic nejede. Rozbahněným polem vydala jsem se do sousední vesnice, kde to přece jenom jezdí dřív než jednou za tři hodiny, a přitom jsem svejma krokama ničila něčí úrodu. V S. (nenechte se mýlit, ta vesnice má taky název od S. jako ta předešlá) jsem pak čekala jen nějakejch 15 minut, než přijel autobus ze Zličína a odvez mě do NS. Tak. To by bylo.

Ten večer jsem šla ještě do čajovny. Když jsem tam tak polehávala na polštářích a čekala, než dorazí Kája s Majdou, pohledem jsem se střetla s klukem v košili a kravatě a dlouhejma vlasama. Usmál se na mě, tak jsem se taky usmála. Proč ne. Dělala jsem, že něco dělám na mobilu, když tu se mě zeptal, jestli nechci ochutnat jeho čaj. A tak jsem si řekla: Proč ne? a přestěhovala se k němu. Ten čaj byl fakt hnusnej, chutnal po skořici a zázvoru, a tak jsem ho nenápadně přesunula na kraj stolečku a do druhýho šálku nalila ten svůj.
Než přišly K. s M., málem mi vymluvil díru do hlavy. Dozvěděla jsem se, že už je potřetí ženatej (při těch slovech si sundal prsten z pravý ruky a nasunul ho na levej prsteníček, vlastně se divím, že ho předtím neměl v kapse), že má dvouletýho syna, že je mu 34 (hádala jsem mu 28 a než si posvítil lampičkou do tváře, řekla bych, že je mu 25) a je kozoroh. Vzhledově se mi vůbec nelíbil (hnědý oči, dlouhý vlasy a nehty, jako cože?), ale jinak byl celkem fajn. Potom si s ním už povídala převážně Majda a já byla celkem ráda, věnovala jsem se hlavně Káje a Ondrovi kytaristovi, kterej si k nám na chvíli přišel zepředu sednout, no řek mi, že prej v žádný nový kapele není, tak nevím, co zas všichni dělaj. A taky jsem se pitvorně zašklebila, když Ondra bubeník vyšel ze záchodů, a ukázala na jeho záda fakáče, no nevím, co zas dělám já. Někdy mám v jeho přítomnosti takovou naser voser náladu.

No, a já to teď balim.
Vůbec nemůžu uvěřit tomu, že zejtra jedu do Ústí a budu tam až do čtvrtka. Přijde mi to...já nevim. Jako by to celý byl jen nějakej sen.
Doufám, že mě hned první večer někdo neopije, už si potřebuju odpočinout.







Put on Sunday shoes and dance round the room to accordion keys

17. září 2012 v 14:57 | Bliss |  Noise in my head
Seděla jsem v knajpě a před sebou půllitr piva se spadlou pěnou. Byl čtvrtek večer. Všichni jsme byli nějak znudění a unavení.
"Hele, co kdybychom šli spát a připravili se tak na zítřejší noc?" zeptal se Dejv. "Protože zejtra ji celou prochlastáme!"
A jéje, pomyslela jsem si. Ale protože páteční noc měla bejt poslední, než Dejv odletí do Skotska, řekla jsem si, že teda jo, že to fakt musíme pořádně zapít a tak.
Vydali jsme se domů, abychom nabrali síly.
Jenomže druhej den po poledni jsem se přihlásila na fejzbuk a oči mi hned sklouzly na dlouhý oznámení psaný Dejvem, že si, hlava děravá, popletl datum odletu a místo neděle odlítá dneska - v pátek - v šest večer.
Bylo to všechno strašně narychlo.
Ve dvě jsem si začala dělat rozvrh a doufala, že to budu mít sfouklý co nejdřív, abych mohla aspoň na půl hodiny, než odjede do Prahy, za Dejvem. Díkybohu jsem ho měla hotovej asi po pěti kliknutích, i zvedla jsem se a svižnými kroky mířila k děcáku.
Dlouhý obejmutí.
"Po tvým odjezdu vždycky končí léto," řekla jsem.
Dostala jsem plyšovýho psa s parůžkama na hlavě. Takovej ten vodafounskej. Asi ho pojmenuju Friday.
Litovali jsme, že jsme si minulou noc víc neužili. Ale co se dá dělat. Tři měsíce nejsou zas tak dlouhá doba.
Večer jsem šla s Bárou do čajovny. Jen my dvě. Abych pravdu řekla, bylo mi to milejší než chystaná prochlastaná noc. Takový uklidňující.

V sobotu se nedělo nic neobvyklýho. Tentokrát bez Dejva popíjeli jsme v obvyklý sestavě na Rohu. Proběhl nějakej fotbálek, brko, ferbl, brko... A pak už jsem se jenom smála a smála, všichni po sobě házíme sympatie, ha ha ha, jdeme do kopce nahoru a několikrát se musíme s Lubošem zastavit kvůli záchvatu smíchu, co nás popadl.
Ve stopu na chvíli sedím sama s Majdou a poslouchám její řeči o A. Fakt mě nebaví slyšet historky o tom, jak se někdy před 3 lety spolu vyspali a že ještě před půl rokem to mezi nima bylo všechno v pohodě, ale teď se jí zdá nějakej divnej, a co myslíš, nemá holku?
Ne, to si nemyslím.
A pak jdu na záchod a dívám se na sebe do zrcadla, mám děsně rudý oči a sexy vlasy a dobrý triko, úplně k vošukání, jen kdyby tu byl třeba...třeba A.
Dojdu domů a zalehnu.

V neděli umírám na bolest hlavy a vidět Majdu poněkolikátý v tom tejdnu je to poslední, co bych v tu chvíli chtěla, přesto kejvu na její nabídku vyzvednout s H. v čajovně djembe a jít hrát dolů k rybníku a třeba si i založit oheň a tak dále...
Nastupuju do auta, kde kromě H. a M. sedí ještě Jirka a Tom, kterej v ruce drží láhev s čirou tekutinou bez etikety.
"Co v tom je?" zeptám se.
"Domácí slivovice," odvětí mi H.
Tak jo. Po tom bychom oslepnout nemuseli.
Přijíždíme k rybníku a dál s autem nemůžeme, proto berem do rukou bubínky a všelijaký roury a kytaru a vydáváme se o pár desítek metrů dál, kde už na nás čeká A. Jdu jako poslední v řadě, a když Tom kráčející přede mnou uhne a já se tak střetnu pohledem s děsně nádhernejma modrejma očima patřící A., mám co dělat, abych nezůstala stát na místě s otevřenou pusou.
"Čau!" pozdravím ho nenuceně a zvedavě pohlédnu na knížku v jeho rukou. Asi něco o meditaci.
Po deseti minutách přijíždí i Helena, který je hned všude plno. Usedá k A. a horlivě mu cosi vykládá, ten jen přikyvuje a usmívá se. Majda všechno pozoruje bedlivým pohledem a já koukám na ty tři a v duchu se směju a šklebím a kdybych jen mohla, udělám nějakej obličej šťastnýho Jima. Místo toho beru do ruky slivovici a ačkoliv mi normálně nechutná, tahle domácí má fakt říz a šťávu, ani ji nemusím zapíjet vodou.
Hrajem na djembe a Tom to trochu zkouší na kytaru. Prej moc hrát neumí. Odkládá ji a společně se Screamym a fotoaparátem zmizí skoro na dvacet minut do okolní přírody.
A tak si ji do ruky beru já a protože neumím žádný akordy, snažím se na ni hrát baskytarovým způsobem. A. se hned přidává na djembe a já z toho mám radost, jak nám to pěkně jde. Šest strun je moc a navíc jsou debilně tenký, jak vůbec někdo může hrát na kytaru? Trsátkem se proplejtám mezi strunama a ty mezery mezi nima jsou tak protivně malý, že se občas nedokážu strefit tam, kam bych chtěla. Radši kytaru předávám Jirkovi, kterej na ni přece jenom umí hrát, a pouštím se taky do hry na djembe. Občas ztrácím rytmus protože A. je bubeník a řeže do toho tak nepochopitelným způsobem, až mě to celou poplete.
Protože světlo v našich tvářích pomalu ubývá, zapalujem oheň. Už mě neba hrát na bubínky a taky je mi zima, sedám si proto k ohni vedle Toma, oba mlčíme, jen se tak zadumaně koukáme na ty oranžový plameny a posloucháme praskot dřeva, je to fakt relaxační. Rukou se prohrabuju ve Screamyho chlupech. Za náma se ozývá hudba. Takhle bych tam mohla sedět napořád.
"Dneska hrajou moc pěkně," pročísnu relativní ticho u ohně a oba se s Tomem zasmějem. Doputuje k nám brko.
Seance skončila po desátý hodině, kdy nám došlo dřevo. Přenášet djembe zpátky do auta tmou, která byla trochu ozařována svitem z mobilu, byla docela legrace. Ještě štěstí, že to nebylo daleko.
H. parkuje auto u Rohu a míří s Majdou a Jirkou na jedno, to já odmítám i proto, že mě stále ještě bolí hlava, a vydávám se na cestu domů.
"Tak zase příští tejden?" ozve se ještě H. a já s úsměvem přikyvuju. Po pár metrech mi dojde, že tu další neděli odjíždím na kolej, a tak jestli nějaká hudební sešlost skutečně bude, já se jí nezúčastním. Jak smutné.
Ale byl to pěknej večer! I když se mi nikam původně nechtělo.

People are strage when you´re a stranger

13. září 2012 v 15:18 | Bliss |  Noise in my head
Zažívám psychickej rozpad. Přes den to ještě jde, ale jakmile večer nemám do čeho píchnout, pouštím si nějakou ryze podzimní hudbu, něco jako Doors nebo Cure, lehnu si do postele a mlčky truchlím. Je to tak každej rok na konci prázdnin. Najednou mám před sebou poslední tejden a vzpomínám na jednotlivý dny léta. Ačkoliv mě někdy otravovalo bejt pořád ve společnosti, pít a usmívat se, najednou si říkám, že bych to všechno chtěla vrátit a prožít znovu. Od začátku června až doteď. A každá vteřina aby trvala tak dlouho jako hodina.
No jo. Ale co se dá dělat. Příští neděli odjíždím na kolej, a i když zezačátku bude asi divný a krutý zvykat si na nový prostředí a nový lidi, věřím, že mě nakonec žití v Ústí bude bavit. A navíc, na koleji máme fotbálek! Myslím, že mám o zábavu postaráno.
V úterý večer jsem hledala nějakou obálku. Nakonec jsem se podívala do šuplíku u nočního stolku, kde se nashromáždilo tolik věcí za posledních deset nebo patnáct let, že se tam normálně radši ani neodvažuju moc koukat. Ale tentokrát jsem hledala tu proklatou obálku, kterou jsem nakonec stejně nenašla. Místo toho jsem ale objevila mnohem lepší poklady. Starý dopisy psaný někdy ve třinácti letech. Dávno prázdná krabička od kondomů. Pastelky, který jsem dostala od babičky někdy před osmi lety, fotka sexy Reného, kterej chodil vedle na zemědělku, ukradnutá z jejich maturáku v roce 2010, starý čísla časopisu Čtyřlístek a tak dále a tak dále a úplně vzadu, v tom nejzazším koutu šuplíku, několik malejch zvířecích postaviček. Srnka, kůň, lední medvěd, kočka... Tak s tímhle jsem si hrála někdy v pěti nebo šesti letech!
Úplně mě to vyděsilo. Všechny ty předměty byly tak konkrétní! Celou dobu jako by tam na mě čekaly až je najdu a vytáhnu na světlo. Některý ty věci - jako třeba zvířecí postavičky - jsem neviděla spoustu let, a když jsem je tak držela v ruce, vybavily se mi na ně vzpomínky zasunutý v mý hlavě tolik roků. Ty vzpomínky byly tak čerstvý! Úplně vrytý do paměti. Jako by mi v to úterý bylo osm let a druhej den se probudila v jednadvaceti.
V tu chvíli jsem si říkala: Kam se to všechno podělo? Jakto že to uteklo tak rychle? A proč nemůžu bejt zase malá? Občas procházím ulicemi, potkávám malý děti s rodičema a přitom mě napadá, že jim hrozně závidím, že se nacházejí v tom nejlepším momentě života a kus dětství mají stále před sebou.
Stárnu. A čím víc stárne tohle léto a do ulic se dere chmurnej podzim, tím víc si to uvědomuju. Když jsem byla nedávno v čajovně na koncertu, vystupovali tam i místní hudebníci. Poslouchala jsem jejich texty a díky nim zjistila, že i oni si uvědomují, že stárnou. Že už jim není 24 nebo 25 jako tehdy v tom roce 2007, nýbrž se svým věkem přibližují či dotýkají třicítky, kdy už musíte se svým životem naložit trochu jinak. Mít stálýho partnera. Mít společnej domov. Založit rodinu. Vydělávat peníze. A tak dále.
No já vím, mně je teprve 21 a to vlastně není žádnej věk. Furt mám před sebou minimálně pět let nicnedělání. Žádný starosti. Ale já jen že těm klukům bylo tehdy dvacet pět a najednou je jim třicet. Jako když luskne prstem. Uteklo to tak rychle! Takže se možná ani pořádně nenaděju a už mi bude 26. Děsivá představa.
Takovýhle myšlenky mě teď napadaj. Je to normální. Každej má v sobě smutný pocity, když něco končí. A mně končí prázdniny. A léto. A na nebi visí ocelový mračna a listy některejch stromů potichu žloutnou. Takže není divu, že se teď utápím v takovým jakoby nostalgickým žalu.
Asi bych si měla pořádně zašukat.

Článek plnej podivnejch pocitů

10. září 2012 v 19:54 | Bliss |  Noise in my head
Potřebuju najít duševní rovnováhu nebo tak něco. Odpočinout si od všech a bejt jen sama se sebou. Zapálit v pokoji svíčku a pustit si Radiohead nebo třeba pořád dokola High Hopes od Pink Floyd. Jenomže to se mi nedaří. Když už jsem nějakej večer doma, nudou nevím co dělat, projíždím kontakty v mobilu a přemejšlím komu napsat, aby šel ven. Když jsem doma, mám pocit, jako by mi tam venku něco unikalo. Takhle to nemá bejt. Stala jsem se obětí letního hýření, ačkoliv se málokdy najde den, kdy by mi to vadilo. Až zrovna dneska. Potřebuju klid na svoje myšlenky.
Někdy mi zkrátka vyhovuje bejt někde až do pěti do rána a pak s bolavým zapěstím od fotbálku a trochu lízlá přijít domů a padnout do postele, někdy mám ale pocit, že už je toho moc. Že už nesnesu bejt další večer s Majdou a Dejvem, Lubošem a Bárou. Sakra, už si ani nevzpomenu, kdy naposled jsem byla někde jen s Dejvem. Asi tak v červnu. Je to pořád stejný, pár piv v jedný knajpě a fotbálek, pár piv v další knajpě a fotbálek, mezitím možná nějaká čajovna. Někdy mi to neva. A někdy se zase těším domů, protože se cejtím jak pátý kolo u vozu. Třeba jako včera.
Navečer jsem mířila do Sportky s očekáváním pěknýho večera, ale úsměv mi trochu poklesl, když jsem vešla do místnosti a u jednoho stolu našla sedět Dejva s Majdou a naproti nim Luboše s Bárou. Tak jsem si sedla vedle M. a chvíli pozorovala D. co chvíli naklánějící se k Majdinýmu uchu a vesele jí cosi švitořící a výstřih B., jenž se každejch několik vteřin objevoval před zraky Luboše. Znechuceně jsem upila z půllitru piva, na kterej jsem vlastně ani neměla chuť, a přemejšlela, proč mi vlastně napsali, když se tak pěkně dokážou zabavit navzájem. Jasně že si za to můžu sama. Taky bych mohla začít nosit výstřihy a flirtovat s klukama a dělat ze sebe tak trochu blbku, ale mně se tohle chování prostě příčí. Radši se budu v duchu užírat sama sebou a občas házet na někoho voko.
Naštěstí jsme pak šli do čajovny, kde M. usnula, a tak si Dejv vyšetřil trochu času pro mě (haha). Pak řek: "Hele, co kdybych dneska spal u Majdy, Bára u Luboše a tobě, Ájo, někoho najdem?" Co prosím?! Tak to ani náhodou! Radši než tohle, půjdu spát k sobě. Sama! Nebudu se nikoho doprošovat. (Navíc jsem děsně náročná a najít pro mě někoho je fakt složitý. Ledaže by to byl A., hahaha).
A tak se i stalo. D. s M. to po chvíli zabalili, a i když Luboš chtěl, abych šla ještě s ním a B. na jedno do stopu, odmítla jsem. Za prvý jsem na pivo neměla chuť (to byla pravda pravdoucí, stačilo mi to jedno ve Sportce), za druhý jsem jim chtěla nechat volný pole. A tak jsem o půlnoci zmizela do tmy.
Den předtím byl ale zase úplně supr a možná to bylo tím, že tam nebyla Bára, že se Majda přidala až po drahný době, že jsem tak měla Dejva a Luboše úplně pro sebe, navíc ještě další dva kluky. Nebo to taky mohlo bejt tím, že byl na Rohu i A. v děsně sexy triku a pivo mi chutnalo, já nevím. Ale fakt jsem se bavila.
No jo, ale už je toho nějak moc. Jak říkám, potřebuju najít samu sebe. Dejv v neděli odjíždí do Skotska (tak doufám, že tohle pořádně zapijem) a já se občas přistihnu při tom, že si říkám, že je to dobře. Samozřejmě mi bude chybět a budu se zase těšit, až na Vánoce přijede, ale do tý doby si aspoň od něj odpočinu. My všichni. A on od nás.
Chci nový lidi a nový zážitky, a proto už tak trochu s nadšením vyhlížím příští neděli, kdy se odstěhuju na kolej do Ústí. Tyhle prázdniny byly prostě moc dlouhý. A i když nebyly tak trapný, jak jsem si po skončení minulejch říkala, že určitě budou, nebyly ani zas tak skvělý jako...jako ty minulý.
Škola a Ústí budou pro mě nová výzva a já se těším, až si s ní pohraju. Dneska jsem kupříkladu dvacet minut celá nervózní strávila nad rozvrhem, vůbec nevěděla na co kliknout a říkala si, že jsem fakt neschopná, když ani nedokážu sestavit blbej rozvrh. Když jsem konečně s notnou dávkou odvahy klikla na jeden předmět, zobrazilo se mi, že volba rozvrhu není ještě možná, až od čtrnáctýho září. Ach jo. Tak jsem si aspoň zkusila, jak se to má dělat.
Bože, já se asi ztratím.
A těším se, strašně moc se těším, na podzim. Lehnu si do postele, budu poslouchat Cure a občasný nárazy větru do okenních tabulek a ve svý osamělosti budu šťastná. Protože to zas konečně budu já.

Místo toho, abych si šla udělat večeři, sedím, koukám, jak se obrysy větví hejbou ve večerním větru, a přemejšlím, jak nazvat tenhle článek. A přitom to není tak důležitý

7. září 2012 v 20:18 | Bliss |  Noise in my head
Já a Kája tuze rády pijem houbu. Kupovat poetickou Poezii a colu mi přijde už tak automatický, že se nad tím většinou vůbec nepozastavuju. Většinou. Dokud mě něco nepřinutí vzpomenout si, že mi taky jednou bylo šestnáct nebo sedmnáct a kupovat chlast nebo retka bylo sakra těžký.
Tu vzpomínku, jak jsem šla kupovat alkohol tejden před svejma osmnáctejma narozeninama, mám v hlavě tak jasně vyrýsovanou, jako by to bylo včera. Suverénně pokládám na pult před Vietnamce (ano, stejnýho Vietnamce, kterej mě teď, sotva projdu kolem jeho obchodu, bodře zdraví, protože už mě zná) láhve a rozevírám peněženku.
Nějaký slovo.
"Prosím?" zeptám se.
Zopakuje to. Fakt mu nerozumím a divně na něj koukám. Pak se dovtípím. Jasně, občanka. Vytáhnu ji z tý peněženky, furt s úsměvem. Jojo, osmnáct mi není, ale ten tejden mi snad odpustí, ne?
Úsměv mi vzápětí ztuhne na tváři. Jeho "nené, etě neniii...osmnáááct...až za tydeeen" chápu až moc dobře. Zkouším na něj psí oči. Nic. Vrátím flašky do regálu a kupuju si žvejky. Nasupeně vycházím ven do prosluněnýho odpoledne.
Taky si pamatuju, jak jsem tejden po tom incidentu - už jako čerstvá osmnáctka - s ještě suverénnějším smajlem na tváři vstoupila do jeho obchodu, položila před něj alkohol, vytasila občanku a v zářivém, nehynoucím úsměvu ukázala zuby. Vietnamec pozdvihl obočí, odmarkoval a bylo.
Taky si vzpomínám, jak jsme šly to léto 2009 s Bárou, která je o tři čtvrtě roku starší než já, koupit víno. Řekla mi: "No jo, tobě už je vlastně 18, teď už ten chlast nemusím kupovat jen já, co?"
Ty jo, fakt. Jak to mohlo tak rychle utýct?
To všechno se mi vybavilo proto, že občas narážím na blogy třináctiletejch nebo čtrnáctiletejch lidí, kteří jsou v podstatě stejní jako přes kopírák. Každej má ve svým sloupečku "o mně" napsáno, že poslouchá punk, že je introvert s extrovertními sklony (jak originální!), že je jinej, divnej, nikdo ho nemá rád a on taky nikoho nemá rád, muzika je pro něj vším, samozřejmě píše o sobě ve třetí osobě a nezapomene dodat nějaký negativní slova směřovaný na jeho osobu, aby tím lidi JAKO otrávil, a oni tak na jeho blog nechodili, i když si ve skutečnosti přeje opak. Jo, a nejradši má cigaretku při kafi nebo víně. Ježiš, kde se tady vyloupli tyhle lidi? Tyhle rádoby divný brouci? A jakto že už chlastaj a někdy i šukaj? Já nevím, možná jim to závidím, protože já začala navštěvovat knajpy až po devátý třídě a sexuální život počala někdy v sedmnácti, a oni jsou tak strašně frí a kůl a jiný, zatímco já byla obyčejná a ošklivá v jejich letech. Ale taky mě to šokuje, co si budem povídat. Vždyť já v jejich věku zažívala báječný, nezkažený dětství a byla za to fakt ráda.
Jo, jasně. Taky jsem se cejtila děsně nepochopená a zoufalá a jiná, když mi bylo 15. A taky jsem (trochu) poslouchala punk! Ale už jsem z toho vyrostla. A když tak čtu blogy lidí, kterým je sotva 13, musím se zčásti usmívat tomu, jak jsou naivní, zčásti jsem šokovaná tím, jak si huntujou zdraví alkoholem, kterej do sebe nalejvaj o víkendech, a spíš to do sebe lejou proto, aby byli kůl a zažili tu děsně dospěláckou kocovinu, než že by jim to fakt chutnalo.
Nebo co já vim. Možná jsem moc velkej moralista. Vždyť taky chlastám, tak co. A někdo holt začne v sedmnácti, jinej ve čtrnácti.

Třeba zrovna včera.
Šla jsem s Kájou, houbou a psama na palouk. Už si ani moc nedovedu představit, že bysme tam jen tak seděly bez ničeho. Jako jasný, šlo by to. Bavily bysme se i bez alkoholu. Ale s ním je to srandovnější, no ne? Zvlášť když mě pak ještě čekala pijatika ve zkušebně a na to jsem se potřebovala pořádně zahřát.
Seděly jsme na lavičce, házely frisbee Brunovi, mazlily se s Jacquesem, pozorovaly slunce putující k obzoru, povídaly si a to všechno prokládaly loky houby. Takovej lenivej, príma večer. Myslela jsem, že se půjdu domů najíst kolem sedmý, abych všechno stihla a do zkušebny přišla včas, leč na palouk přišli další lidi - i se psy -, takže jsme všichni jen tak stáli v polokruhu a dívali se na šest honících se psů v trávě. Bylo to, jako by se najednou zastavil čas. Uvědomila jsem si, že bych už měla jít domů, až když se zešeřilo a na mých pažích s vyhrnutými rukávy se utvořila husí kůže. Vosum hodin, kristova noho, Ondra mě zabije.
Pohnána alkoholem spěchala jsem s panem Jacquesem na vodítku domů. Cestou jsem si říkala: Fakt trapný, vůbec se necejtím opilá. Ani trochu. Vopruz! Jenomže jakmile jsem přišla domů, do tepla, ethanol jako by se do mě najednou zakous. Cejtila jsem se docela lízlá. Najedla jsem se, hodila do tašky dvě flašky bíru a spěchala, kolem čajovny, jestli sklem ve dveřích nezahlídnu někoho zajímavýho, do zkušebny.
A nebyli jsme tam jen my, kapelníci. Kromě nás na pohovce seděl Z., kterýho potom vystřídal Majkl.
Hráli jsme moravskou, takže jsem celkem rychle vypila svoje piva a pak pomohla kytaristovi s jeho vodkou v džusu. Jo, chtěla jsem se fakt opít! To se mi zas až tak nepodařilo, ale veselá jsem byla, to zas jo.
Už jsem si zvykla, že se u mě střídaj večery "fakt voser a nuda bejt s tou mojí kapelou a hlavně s Ondrou" a "fakt super bejt s tou mojí kapelou a hlavně Ondrou, juchů", no tentokrát to bylo to druhý a mě to fakt bavilo. Povídali jsme si taky o naší kapele co a jak. Skoro už to vypadalo, že to rozpustíme, protože jsme lemry líný a neschopný, ale zatím se tak nestalo. Tý zkušebny, ve který skoro vůbec nehrajem, by byla ale škoda, si myslím. A taky jsem vlastníkem stovosumdesátwaťáků komba, který jsem si koupila od H. jen a jen kvůli kapele, a co si budem namlouvat, ty tři tácy jsem mohla vrazit do něčeho jinýho. Ale jo, taky by mi to přišlo líto. Vždycky jsem chtěla mít kapelu, a když to nevyšlo s holkama, zaradovala jsem se, když mi minulý léto Óďa řek, že s Ondrou sháněj basáka. Nebo baskytaristku. To jsem ještě nevěděla, do čeho půjdu. To jsem ještě nevěděla, že budem tak neschopný a marný. Jako jo, odcházím po zkouškách často nasraná, že zase nic, ale na druhou stranu by mi ty podivný hudební seance asi chyběly. Tak nevim.
Taky se mi včera párkrát stalo, že jsem stála vedle Ondry a měla chuť mu dát pusu. Trapný. Já nevím, on občas vypadá tak skvěle a roztomile, ale někdy mě zase pěkně sere, i když ani pořádně nevím čím. Už abych byla v tom Ústí a potkala nový lidi!
Což mi připomnělo, že tam bude taky studovat Míra, můj ex. Od tý doby, co jsme spolu spali naposled, což bylo někdy minulý září, mě ani nenapadlo spát s ním znova. Zas tak dobrej nikdy nebyl. Ale teď se nacházím v sexuální frustraci, a když budem oba v tom Ústí, mohlo by se přece něco stát, ne? Aspoň konečně bude mít ta jeho D. důvod proč na mě žárlit.
No jo. Začínám se do tý škole těšit. Ne že by se mi nějak eklovalo každej večer někam chodit, přicházet domů v pět ráno a vstávat nejdřív v půl dvanáctý, to ani náhodou. Naopak mám pocit, že ty poslední dva tejdny (a kus) prázdnin si musím užít co to dá. Ještě nedávno jsem byla celkem unavená z věčnýho flámování a těšila se na večer, kterej strávím sama doma u filmu nebo u knížky. No, teď jsem doma a jak to tak vypadá, budu i zejtra, a pěkně mě to sere. Prázdniny navždy by mi teda nevadily, na druhou stranu musím ale přiznat, že se přes den docela nudím. Vstanu kolem poledne a pak si čtu nebo venčím Jacquese a vlastně jenom furt koukám na hodiny a přeju si, aby už bylo aspoň sedm a já mohla vyrazit do noci. Takže potřebuju ňákej řád, abych se nenudila. Třeba školu. Jou. A vsadím se, že po tejdnu nebo po dvou budu litovat těhlech vět a chtít znovu červen a začátek prázdnin a léta.

Nenapadá mě žádnej neotřelej název

5. září 2012 v 18:32 | Bliss |  Noise in my head
No je to trochu k nasrání udělat si procházku za účelem focení a po pěti snímcích (navíc toho stejnýho momentu) zjistit, že se vybily baterky. A protože se mnou kráčel i pan Jacques, řekla jsem si, že ho dovenčím, schovala jsem proto foťák do tašky a pokračovala v cestě k oboře. Procházejíc kolem plotu, pátrala jsem očima po vysoký a zároveň doufala, že žádný zvíře neuvidím, protože co je horšího, než spatřit krásu okamžiku a nemít fotoaparát? Jo, jasně. Mít foťák, v kterým jsou vybitý baterky.
Dáma s bílými vlasy a vrásčitou kůží, v jarním nebo podzimním kabátku rozvážně kladla nohu před nohu a přibližovala se ke mně. Na sobě měla sluneční brýle. Já také. Jeden z posledních hřejivých letních paprsků se opíral do její pleti. Myslela jsem si, že je to takovej ten typ člověka, co procházkama nabírá životní moudro. Co se na vás usměje nebo se s váma dokonce zastaví na "kus řeči". Zeptá se vás, jestli taky cítíte tu vůni přicházejícího podzimu. A tak jsem kráčela dál, a když jsme kolem sebe procházely, snažila jsem se najít její oči za slunečními brýlemi. Mírně jsem se pousmála. Nic. Ani náznak opětované sympatie. Někteří lidé se dokáží smát jen uvnitř. Kdoví, jestli tohle byl její případ.
Chodím si městem se psem a všímám si lidí, kteří projdou kolem mě. Mám psa s roztomilým výrazem. Když kolem mě projde někdo, kdo celou dobu očima doslova provrtává Jacquese a přitom se mírně usmívá, říkám si v duchu, že tenhle člověk musí bejt spokojenej s každou drobností, jakou mu život přinese. A když mě mine někdo, kdo s kamennou tváří nebo dokonce se zachmuřeným výrazem pohlédne na psa, doprovázejícího mě po boku, pomyslím si, že takovej člověk by měl trochu zvolnit tempo a nasát vzduch kolem sebe.
No...nebo si jenom o sobě myslím, že jsem strašně důležitá a život vnímám s daleko lepšíma pocitama než ostatní, haha.
Za plotem obory se neskrýval žádnej jelen, daněk, srnec nebo co to tam vlastně je, díkybohu.
Utrhla jsem stromu žalud a strčila ho do kapsy od saka, aniž bych věděla, co tím vlastně sleduju. Stejně ho vyhodím.

Našla jsem kočku. Doslova mi skočila pod nohy. Ale k tomu se ještě dostanu.
V pondělí se toho moc zajímavýho neudálo. Po dlouhejch třech tejdnech jsem opět viděla Báru, chvíli si před čajovnou povídala s Tomem, kterýho poslední dobou vídám raději a raději, a pak hrála na Rohu celej večer fotbálek s Lubošem a M., co ještě nedávno chodil s Majdou. Čas od času jsem se s M. setkala na takovej dlouhej moment pohledem, takže když mě pak chtěl vyprovodit domů (místo aby šel s Lubošem), bylo mi to mírně podezřelý. Cestou jsem si říkala, co bych dělala, kdyby to na mě zkusil. Nabídka sexu se neodmítá, když jde o pěknýho kluka, a to M., i když blonďák, celkem je. Na druhou stranu jsem si nějak nás dva v jedný posteli nedokázala představit. Už jsme se blížili k našemu domu a v mý hlavě vyrůstaly děsuplný představy toho, jak nezávazně tlacháme před brankou, načež se ke mně nakloní a začne mě líbat a já samozřejmě neodmítnu, ale místo toho M., když už jsem skoro otevírala do zahrady, nasedl na kolo, houknul "čau" a odjel. Tak jo. Proč ne. Good for him a tak dále.
Stejně by to bylo divný.

A teď to s tou kočkou. Už se k tomu pomalu blížim.
Včera odpoledne jsem vyhlídla z okna obývacího pokoje a uviděla sedět na trávě před pizzerií Ondru se sluchátkama v uších. Zamyšleně koukal na stébla před sebou. Vypadal tam tak vopuštěně, asociálně a introvertně, až mi to hnedle přišlo roztomilý. Tak jsem se zase radši posadila do křesla a otevřela knížku.
Později toho odpoledne jsem pak vyšla s Jacquesem ven a tak nějak tajně si přála, aby zrovna O. nebyl někde s pizzaautem v hajzlu a furt seděl před tou budovou, nicméně takový štěstí jsem neměla. Auto bylo fuč.
No jo, tak mě umlaťte devítiocasou kočkou, ale pravda je taková, že i když se celá rozplývám při pohledu na A. a Tom mi poslední dobou přijde taky nějakej až moc milej a fajn, občas se prostě mrknu na O. a trochu jihnu. Ale není to vážný, abyste věděli. Já stejně s nikým nic nechci mít, protože vztah je klec.
O hodinu později jsem s utahaným psem mířila domů, zabočila do naší ulice a nejdřív uviděla nohy. A pak celý tělo. V bílým triku. Sluchátka v uších, i v těch mejch. Co teď? napadlo mě. Mám ho prostě jenom pozdravit a jít dál, domů? No tak jsem trochu pozdvihla nos a hodila po něm vokem, ale zároveň si ho zas tak moc nevšímala, aby si hned nemyslel. Užuž jsem ho míjela, když tu jsem viděla, že otevírá pusu. Vyndala jsem sluchátko z ucha.
"Co?"
"Ty ho vůbec nepouštíš z vodítka?"
To by mě zajímalo, proč máš potřebu ptát se na takovouhle sračku, pomyslela jsem si a nahlas řekla: "Nó...v přírodě jo. Ale takhle na ulici ne, to by utek. Nebo by ho něco přejelo."
Pokejval hlavou.
A dál se s tebou vybavovat nebudu. A máš to! řekla jsem si, udělala vpravo v bok, pět kroků a už jsem byla doma.
Večer jsem si chvíli myslela, že umřu nudou. V knajpě vedle čajovny mě to moc neba, a tak jsme se s Kájou rozloučily s ostatními a zamířily do nám známějších prostorů, totiž do čajovny. "Přijďte tam pak za náma," řekla jsem ještě Dejvovi a spol. a pak následovala Káju, která si už mezitím na ten krátkej úsek vsunula mezi rety cígo. Tak jsme se postavily ke kouřícímu Tomovi a panu C., chvíli na sebe všichni koukali a pak mluvili.
Upíjela jsem studený, zelený thé provoněný ovocem a zkoušela si Z. brejle. Škoda že když je měl na očích Tom, tak jsem se nekoukala. Určitě mu slušely. Mně zajisté sluší také.
Když přišli ostatní, bylo to tak akorát. I s Tomem a H. jsme se zvedli a zamířili do stopu na bíra a fotbálek.
No řeknu vám, že tam se nic zajímavýho neudílo, až na to, že jsem dala dvakrát góla přes celý hřiště z obrany. Postupně všichni odcházeli, až jsme u stolu zůstali jen já, Dejv a Tajgr. Chyběl nám čtvrtej do fotbálku, a tak jsme se museli spokojit s bírama a tríčkama s kartama, který nám vokazoval Tajgr. Moc mu to nešlo. Mý červený eso uhád až napotřetí. Ale zas se mu celkem poved trik s krabičkou od Tic-Taců a dvoukorunou, tak se to asi vykompenzovalo.
Pak nás už začal nudit. Nejhorší bylo, že si toho nevšim. S Dejvem jsme na sebe pomrkávali, a když šel Tajgr na hajzl, domluvili jsme se, že dopijem a půjdem. A tak se i stalo. Byly asi čtyři ráno, furt ještě celkem tma a my mířili ke mně domů.
A teď ta kočka!
Jdem ulicí a povídáme si a já najednou o něco skoro zakopnu. Jdu dál a přitom se dívám dolů. Kolem nohy se mi obtočí ještě takový docela kotě. Mourovatý.
"Jé!" rozplývám se a dřepnu si k němu. Vůbec se nebojí. Hladím ho.
"Dem, Ájo!" povídá Dejv.
Tak jsme šli. Kočka nás pronásledovala. Pořád se nám pletla pod nohy, takže jsme na ni několikrát málem šlápli. Nemohli jsme se jí zbavit. Došli jsme až před můj dům.
"Normálně půjdem domů a ona zůstane tady na ulici a nějak se zabaví," řekla jsem, i když mi to trhalo srdéčko.
Otevřela jsem branku, vpustila sebe a Dejva a pak zavřela. Dívala jsem se do ulice skrz mříže.
"Hele...ona asi už někam zmizela," řeknu.
"Vždyť je tady!" na to Dejv. Otočím se a dívám se na jeho napřaženej prst ukazující na kočku pochodující po chodníku na naší zahradě.
"Normálně půjdem domů a ona zůstane tady na zahradě a nějak se zabaví. Nebo ji vyžene Mourinka," pověděla jsem a trhalo mi to srdce nadvakrát. Byla tak přítulná!
Odemkla jsem, otevřela dveře a ještě než jsem stačila zahradit nohou mezírku, kočka se protáhla dovnitř. "Tak jo, dneska budeš spát na chodbě," řekla jsem jí.
A tak se i stalo. Dejv zalez do postele v mým pokoji, zatímco já se ještě chvilku na chodbě mazlila s pěkně vrnící kočkou. Tedy kocourem, jak jsem si povšimla. Měl tygří oči a černej čumáček.
"Hraj si s Jacquesem!" popostrčila jsem ho k psovi na dece s vykulenejma, nechápajícíma očima a zhasla.
Než jsem usnula, přemejšlela jsem, co s tím kocourem. Podle Dejva to byla kočka, která nikomu nepatřila a už drahnou dobu se potulovala v okolí. Nakonec se ale ráno ukázalo, že přece jenom někomu patří a jmenuje se Pepino (pěkně debilní jméno). Naposled jsem se s ním při snídani pomazlila, než se máma obětovala a odnesla ho majiteli. Za odměnu ji poškrábal. Ten kocour, ne majitel.
A to je konec story o kočce.

Serval serval servala

1. září 2012 v 17:36 | Bliss |  Noise in my head
Seděla jsem na lavičce a dívala se na balíky slámy poházené přede mnou po poli. Když už jsem u sebe neměla aparát na foto, snažila jsem se alespoň co nejvíc vstřebat ten výjev do své paměti. U nohou mi funěl pes a já - jakoby uhranutá hrou stínů a světla před sebou a auty uhánějící po dálnici - jsem ho sotva pohladila. Když už jsem myslela, že ten den neuvidím nic lepšího, uslyšela jsem za sebou nějaký šramot. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá, přeci jenom jsem měla v uších Tata Bojs. Vyndala jsem z jednoho ucha sluchátko, otočila se a zadívala se přes elektrický ohradník do obory, rozprostírající se po mé pravé i levé ruce. Ladné nohy jelena v dáli vznešeně putovaly oborou. Byl ode mě asi na patnáct metrů. Vzrušeně jsem se zvedla z lavičky. Nechodím kolem obory každej den, ale občas si tudy procházku udělám. Říká se, že stačí chvíli počkat a uvidíte nějakou vysokou. No, tohle bylo poprvý, co jsem tam takhle seděla a zahlídla ji.
"Pojď," řekla jsem panu Jacquesovi a poklepala na stehno. Lenivě mě následoval. Kráčeli jsme po cestičce vedle plotu. Snažila jsem se nespustit oči z jelena, přesto jsem ho po chvíli ztratila. Nějakou dobu jsem smutně postávala a rozhlížela se kolem, když tu náhle jsem koutkem oka uviděla přibližovat se dalšího. Procházel se mezi stromy jakoby nic. Pak se zastavil, hlavu nakloněnou ke mně. Jako když vystřelí, udělal prudkou otočku, aby pak po chvíli obrátil směr a začal se ke mně opět přibližovat. Neviděla jsem ho pořádně, byl ukryt mezi jehličnany. Zahalen ve stínu vypadal spíš jako nějaká silueta. To by byla momentka, pomyslela jsem si a opět zalitovala toho, že u sebe nemám foťák. Jelen, zneklidněn mojí osobou, znovu se otočil a prchnul kamsi do dáli. Natrhala jsem si trochu ostružin, co rostly po cestě, a vydala se se psem na cestu k benzínce, kam jsem často chodila při nočních výpravách s K. Kolem auta po dálnici unikala do nikam.
Paramo přes den nemá svý kouzlo.

Ve čtvrtek jsem umírala. Potěšena myšlenkou na listování novinami při snídani jsem vstala, abych vzápětí klesla na kolena. Před očima se mi udělaly mžitky, který nechtěly zmizet. Tentokrát ne. Skoro nic jsem neviděla. V zalehlých uších jsem slyšela šumění. Tak teď omdlím? pomyslela jsem si a jelikož se v domě nacházel jen táta, natáhla jsem na sebe triko a kalhotky, kdyby to náhodou se mnou fakt praštilo. Lehla jsem si pak zpátky do postele, kde to přešlo. Na chvíli jsem usnula.
"Zejtra půjdeš k doktoru," řekla pak později mamka. "Asi máš nízkej tlak, ale co kdybys byla zase chudokrevná? Ať ti radši vemou krev! Nechceš si dát panáka? Ten ti ho trochu zvýší..."
Ten tlak. Ne, nechci. Fuj! V tu chvíli nemám absolutně pomyšlení na chlast. Přetočím se na druhej bok a snažím se usnout.
Kolem jedný jsem se bála vylízt z postele, ale naštěstí se to už neopakovalo. Celej den mě bolela hlava, a tak jsem byla takřka nepoužitelná. Brzo večer jsem si opět lehla do postele a pustila si Vypsanou Fixu. Víte, jak poznám, že stárnu? Fixa už pro mě nemá takový kouzlo. Nedávno jsem poslouchala Krásu nesmírnou a už jsem se necejtila jako v jiným světě. Jako v šestnácti. Možná to je jenom tím, že nemám s kým to kouzlo zažívat. Kdysi jsem vyrážela do prosincový zasněžený krajiny za K. a v hlavě mi znělo: "Vyrazím ven za krásou nesmírnou...", a když jsem pak v teple pokoje poslouchala tenhle song, vzpomínala jsem na uplynulý dny s úsměvem na rtech a hřejivou myšlenkou. Všechno do sebe zapadalo a já byla jinde. I v sedmnácti nebo v osmnácti, kdy tohle nebylo aktuální, jsem přemítala nad tou dobou, v uších Vypsanou Fixu a bylo mi tak dobře. V tý minulosti. Možná už jsem se od ní odprostila a proto mě písně Márdiho a spol. nechávají chladnou. A nebo prostě fakt jen stárnu a ty songy se hodí jen pro náctiletý dušinky, co neví, jak naložit se životem.
Ať tak či onak, Fenomén, kterej jsem si pustila toho čtvrtečního večera, kdy mě pořád ještě bolela hlava, je pro mě trochu výjimečný album. To album pro mě bude mít kouzlo napořád. Ležela jsem v posteli a možná jsem se neponořila tak hluboko jako kdysi, ale aspoň trochu přeci jenom. V ten okamžik by mě nikdo nenašel.

I přes protesty ("Nic mi není, mami, cítím se skvěle!") jsem v pátek dopoledne navštívila svoji obvodní lékařku. Mám nízkej tlak.
"Měla bys teď pít kafe aspoň dvakrát denně," řekla mi máma, když jsem přišla domů.
Uchechtla jsem se. Mnozí lidi kafe nesmí pít a já bych si ho měla naordinovat. Legrační představa.
"Já už nevím, co mám dělat," povídám. "Piju kafe, chlastám, hulím, cpu do sebe nezdravý věci a stejně mám tlak níz..."
"Ty kouříš?!"
"Nó...jako né cigarety. Trávu. Eh. Občas..."
"Čeho já se ještě nedočkám!" zvolala máti. "Co taková P. Ta ji určitě nekouří, co?"
"To ne."
"Nebo Š.?"
"Ta taky ne. Ale třeba Jonáš jo!" vybafla jsem na ni vítězoslavně. "Nebo Dejv. Á...á...a Bára občas taky! A starej C. z čajovny! Vlastně skoro celá jeho rodina hulí... Je to normální. Haha, nedávno jel s rodinou někomu na svatbu a protože jeho žena nemá ráda, když kouří trávu, koupil si kvůli tomu krabičku cigaret, vyklepal z nich tabák a narval si tam trávu, aby to nebylo podezřelý. No, po chvíli se na to stejně vykašlal a pak tam se svejma dvouma synama a synovcem pálili jednoho špeka za druhým."
Abyste si nemysleli, celej rozhovor se odehrál v celkem poklidným, skoro až žertovným duchu. Vzhledem k tomu, že jsem si vloni pěstovala marihuanu na zahradě a pak ji i s nadšením ukazovala rodičům již sklizenou v plechovce od černýho čaje, co mi přivezla z Anglie P., a vzhledem k tomu, že se mě jednou máma zeptala, jaký to vlastně je bejt pod vlivem marihuany, je mi jasný, že je rodičům jasný, že si občas zakouřím. Takže jakýpakcopak.

Díky bohu mi v pátek bylo výtečně, a tak jsem se večer vydala s P. a V. do čajovny, kde se měl konat již tradiční set koncertů, jenž se obvykle koná každý léto na konci srpna. A protože se to tentokrát konalo právě v čajovně a ne na dvorku místní ZUŠky, vystoupili jen písničkáři s akustickejma kytarama.
Lidí přišlo hodně. Seděly jsme s P. a V. u kulatýho stolu, před náma sklenka vína a šálky a konvičky s čajem. Jelikož místo bylo tak nějak už jen u nás, přisedli si k nám dva kluci s holkou (tohle je trochu divný napsat, protože později jsme se dozvěděly, že tý "holce" je 33 a jednomu z kluků 28). Právě ten jeden z nich, Petr, kterej mi svou tváří a roztomilostí připomínal Riverse Cuomoiho z Weezer a kterej byl jen tak mimochodem i jeden z vystupujících, se s námi dal do řeči. Byl fakt ukecanej, ale jeho zážitky byly dost zajímavý a já jen čekala na alespoň vteřinovou prodlevu mezi jeho vypravováním, kdy bych mu mohla skočit do řeči a povědět: "Uf, až se mi z toho začalo chtít na záchod!" Mezitím jsem se s překříženýma nohama svíjela na židli. Jasně, mohla jsem prostě jen tak odejít, ale vzhledem k tomu, že se při svých historkách často díval i na mě a já mu souhlasně pokyvovala do rytmu jeho řeči, přišlo mi trochu neslušný zvedat se uprostřed jeho vypravování. Nakonec došlo i na ukazování fotek na řidičácích, občankách a tak podobně. Zadívala jsem se na jeho datum narození.
"Jé, ty jsi taky rak? To je skvělý, já a P. taky!"
Protože se na vteřinu do čajovny přimotal i Dejv (to aby řekl panu C., že se venku pálí brko, a zároveň tak upozornil i mě), opustila jsem P. a V. a Petra a vydala se na čerstvej vzduch provoněnej trávou. Párkrát jsem si potáhla a nechala se ukecat Dejvem "na jedno vedle do knajpy a trochu toho fotbálku". Nakonec jsem tam skejsla asi na půl hodiny, seznámila se s jakousi Eliškou, vypleskala ve fotbálku s Lubošem Dejva a W. a pak se zase zdejchla vedle do čajovny na pár kapek čaje a hudby.
Óďa s Ondrou maj kromě nás ještě jednu kapelu, respektive duo. A tohle duo tam zahrálo taky. Kus dál od nich seděl na židli A. a doprovázel jejich kytary svou hrou na djembe. Vtom se náhle vedle mě objevil Z., do ruky mi vrazil taky jedno djembe (spíš ze solidarity jakože "támhle hraje kus tvý kapely, tak se taky přidej", než že bych do toho uměla plácat), a tak jsem najednou hrála taky a trochu se styděla, že to budu nějak kazit, protože na to prostě neumím hrát tak suprácky jako A., bejvalej bubeník.
Akce skončila asi v jednu. Ještě se mi moc nechtělo domů, a tak jsem zavolala Dejvovi, co jako dělá. Byl na místní diskotéce ("Ne, já tam za tebou fakt nejdu, na to zapomeň, si asi spad z višně, ne?!") a nakonec jsme se aspoň na chvíli sešli před vchodem, kde se potulovala spousta opilejch diskantů. Panebože, kde to jsem? napadlo mě.
"Mě to neba, už půjdu spát," řekla jsem.
"Oukej, půjdu kousek s tebou, stejně si chci koupit cíga v nonstopu."
A tak jsme vyrazili a já si mu cestou stěžovala na to, že jsem v čajovně nechala A., a to jsem chvíli před ní postávala s Ondřejema a doufala, že se mezitím A. rozhoupe a vydá se domů a já se k němu přidám, protože máme společnou cestu.
Ale nic takovýho se nestalo, a proto jsem teď byla ve stopu s Dejvem, kterej si kupoval krabičku retek.
Kráčeli jsme po schodech zpátky dolů a já si všimla, že naším směrem míří A.
Přerušila jsem tok Dejvovi řeči: "Hele, já asi už musím jít..." a zrychlila jsem, schody téměř brala po dvou.
"Tak se k němu přidej, když máte společnou cestu, ne?" řekl D. a nesnažil se přitom nijak ztlumit svůj hlas a jelikož byl A. už fakt jen kousek od nás, MUSEL to slyšet! Aspoň si to moje paranoidní ego myslí. Né asi! pomyslela jsem si v duchu a šťouchla špičkou deštníku Dejva do nohy, aby byl sakra zticha.
Už jsme byli dole na zemi a A. asi metr před náma. "Čau, A.!" zvolal náhle bodře Dejv. "Tak já jdu, Ájo, zpátky za Lubošem, ty jdeš domů, co? Tak můžeš jít s A., máte stejnou cestu, ne? Tak čus!" Myslela jsem, že ho nakopnu, i když jó, bylo to od něj svým způsobem hezký.
"Pojď, já tě doprovodím," řekl mi A. děsně děsně milým hlasem a já se rozplynula.
A tak jsme kráčeli vstříc tmě a skoro až podzimní mlze. Za tu dobu jsem mu stihla říct kde bydlím, kam budu chodit na školu a kolik mi vlastně je. A když jsem mu pověděla, že je mi 21 a on na to s úsměvem: "Aháá...", připadala jsem si oproti jeho devětadvaceti jako malej, nezkušenej fracek. Sakra, v životě jsem si nepřipadala na žádnýho kluka mladá, ale v tu chvíli jsem měla pocit, jako bych žila v úplně jiným vesmíru než on.
No jo. Rozloučili jsme se po chvíli na rohu ulice, kde jsem se vždycky loučila i Romanem. Asi bych měla začít chodit domů jinudy.
Když jsem pak ležela v posteli, napadlo mě, že jsem se ho ani nezeptala, co je za znamení.
Určitě je to něco divnýho.

Proplouvám životem a nevím, co vlastně chci. Každou chvíli se platonicky zamilovávám do někoho jinýho a představuju si, jaký by to asi bylo, bejt s ním ve vztahu. Jeho opravdovej charakter si zčásti zabalím do svejch snů a přitom se děsím toho, že bychom fakt spolu jednou mohli chodit. Protože když o někom sníte a pak s ním opravdu jste, zjistíte, že je vlastně aspoň trochu jinej, než jste mysleli. Protože když o někom sníte a pak s ním opravdu jste, zjistíte, že už nemáte o čem snít. Co si představit. A já žiju ve snech. Sním ukrutně ráda. Někdy se sama sebe ptám, jestli se opravdu tak moc bojím svěřit svoji svobodu do rukou někoho jinýho a tý letargie vztahu, anebo spíš toho, že už pak nebudu mít nikoho, o kom bych mohla snít s otevřenejma nebo zavřenejma očima.
Jsem divná.
Ale kdo ne?