Říjen 2012

Serenáda sere ráda

30. října 2012 v 17:31 | Bliss |  Noise in my head
"Asi bys měla dát vědět Radkovi," uvítala mě včera Džej, sotva jsem přišla ze semináře. Mám pocit, že by nás nejradši už viděla na líbánkách nebo rovnou sepisovat závěť.
Udělala jsem nějakou divnou grimasu a něco zahučela v odpověď.
"Už se na tebe těší..."
V tu chvíli jsem měla chuť zavýt na měsíc jako vlk.
Když jsme si pak s R. o něco později psali na FB, navrhl mi, že se můžem u něj koukat na filmy. Nervózně jsem polkla a přejela si rukou po kůži na noze. Dneska s nikým rozhodně nemůžu spát, pomyslela jsem si.
Když se blížila doba setkání, nijak jsem to neřešila. V klidu jsem si udělala čaj a nikam zrovna dvakrát nespěchala. Pak se ozvalo zaťukání na dveře. Za nimi stál Filip, kterej si to svižnými kroky mířil k pokoji Džej.
Ale, řekla jsem si v duchu, šikovně se zbavil svýho spolubydlícího.
Maje na paměti, že příštích několik hodin strávíme v pokoji sami, uchopila jsem hrnek s čajem, nastoupila do výtahu a sjela do druhýho patra.
Když mi R. otevřel dveře, jeho pohled ihned sklouznul na můj kouřící se šálek thé. "Tos mě překvapila s čajem, já připravil víno," poznamenal. Hahaha, zalykala jsem se v duchu, spolubydlícího pošleš do čtvrtýho patra, necháš mě opít se vínem a pak mě vošukáš? Tohle máš v plánu?
"To nevadí, já to rychle vypiju a pak si můžem dát to víno," řekla jsem nahlas. V ten okamžik jsem byla pro každou špatnost.
Sedli jsme si na postel a dívali se na seriál Hra o trůny. Mě zrovna takovejhle žánr dvakrát nebere, k Radkovi jsem vlastně mířila ze zvědavosti a z určitý zvrácený potřeby trýznit samu sebe.
Zezačátku to bylo divný. R. seděl vedle mě a doslova z něho sálala nervozita. Připadal mi jak malej kluk. Panic na prvním rande nebo tak něco. Znechuceně jsem protočila oči. Začínala jsem mít tušáka, že jestli mezi náma někdy k něčemu dojde, asi to za nic nebude stát.
Sledovala jsem postavy na obrazovce a docela rychle do sebe klopila to víno. Po třetí sklence jsem to v sobě začínala cejtit. Následovala čtvrtá sklenička - ani jsem nenastavovala ruku, Radek mi prostě nalil - a další film, tentokrát dle mého výběru.
Nic se nedělo. Dál jsem se roztomile opíjela. R. se přiblble smál a s přibývajícím alkoholem stával se čím dál tím víc rozvernější. To se projevovalo tak, že když se něčemu zasmál, jemně mě plácnul rukou do stehna - něco jako "hele, koukej, to je fakt prča, co?" V duchu jsem se párkrát uchechtla jeho nesmělým pokusům.
Pak skončil i druhej film.
"Zahraješ mi něco na kytaru?" zeptala jsem se a pohlédla na nástroj opřenej o stůl.
R. ho uchopil a začal něco vybrnkávat. Musím říct, že mě jeho um překvapil. Já hraju na kytaru dost trapně, neumím žádnej akord, takže když si ji vezmu do ruky, hraju spíš baskytarovým způsobem. Jemu ta hra ale fakt šla.
Začal zpívat nějakej svůj song, a i když říkal, že zpívá hrozně, mě to fakt bavilo a zaujalo. I texty jeho písní. To byla další věc, co mě překvapila. Ne že by si tím u mě nějak šplhnul, že bych se hned viděla v jeho náruči a nepouštěla ji až do smrti smrťoucí, ale...zkrátka to byla příjemná část večera.
Pak jsem si od něj nástroj převzala já a počala hrát svůj song, kterej jsem složila kdýpak. No, nezpívala jsem ten text už dost dlouho, takže jsem si musela zdlouhavě rozpomínat na jednotlivý sloky. Občas mi R. zpíval vokály a mně hlavou problesklo něco jako: Sakra, my bychom si spolu měli zajamovat, fakt! Nebo rovnou uspořádat koncert.
Taky mi zahrál Friday, I´m in love od Cure, kterej jsem si s ním taky zazpívala. To už bylo fakt něco!
Pak jsem se svalila do postele a chvíli na něj koukala. "Nechceš si ke mně lehnout?" ozvala jsem se najednou a v duchu si říkala: Co to sakra děláš?!
Tak si ke mně lehnul.
Začal mě hladit po vlasech.
Natáhla jsem ruku a prsty mu přejížděla po zádech.
V hlavě se mi pořád ozývalo něco jako: Achbožeachbožeachbože a Snad mu tím moc neublížím...
Když mi dal párkrát pusu na tvář, prostě jsem to už nevydržela a začala ho líbat.
Pak to šlo vlastně všechno ráz na ráz. Najednou byl nade mnou a líbal mě na břichu a pak na podbřišku a pak ještě níž, ruku jsem měla zapletenou v jeho vlasech, tiskla k sobě jeho hlavu a přitom vzdychala.
Slyšela jsem, jak si při tom svlíká kalhoty, trochu mě pobavilo, jak byl důmyslnej.
Najednou jsem ho měla v sobě, nad sebou, pod sebou. A nebylo to vlastně nijak špatný. Ne že by to byl nejlepší sex, co jsem zažila (to zas vůbec ne a musím říct, že si moje škodolibá paměť párkrát vzpomněla na Romana), ale zas na druhou stranu to vlastně dost předčilo moje očekávání. Myslela jsem si prostě, že bude trapnej. A ono nakonec ne.
Překvapilo mě, jak na to jde rychle. Myslela jsem, že bude přehnaně romantickej (byla jsem ráda, že nebyl, tohle mě akorát dokáže nasrat), že já budu ta na koni, ta aktivní, ta nad věcí. A místo toho jsme spolu oba zcela živočišně souložili, žádný zbytečný city a tak. Trochu mě to naštvalo, nevím proč. Možná prostě potřebuju cejtit převahu nad klukama, možná musím bejt já ta aktivní, zlá mrcha, která pak od kluka odejde s pomyslným odkopnutím. Nevím...
Po celým aktu se u mě dostavila něco jako postkoitální deprese. Ne že bych z toho byla smutná, ale spíš jsem si říkala, že to bylo celkem zbytečný. Že jsem ten sex provozovala ne z nějakýho vzrušení, ale spíš z nudy. A taky ze zvědavosti. Znáte to. Přemejšlíte nad někým, jakej je asi v posteli, a přitom je to asi to jediný, co vás na tom láká. Jste už přesycený veškerýho sexu, nepotřebujete ho, a přitom do toho stejně jdete, abyste ukojili vaši zasranou zvědavost.
Když mě pak vyprovodil do čtvrtýho patra, na rozloučenou mě políbil. To snad ani nemuselo bejt, pomyslela jsem si pak kysele, ale přitom se taky přistihla, jak se vítězoslavně usmívám. Přece jenom nějaký gesto citů.
Říkala jsem si, jestli mi při dalším setkání dá automaticky pusu nebo co, na jednu stranu jsem se něčeho takovýho děsila, na druhou stranu jsem to chtěla, abych se měla čím zabavit, abych měla zase nějaký vzrůšo a koho od sebe odhánět. Jsem fakt hrozná. Chovám se ke klukům jako bestie. Kde se to ve mně vzalo? Někdo by mi měl dát lekci...
Ráno si pro mě přichystalo príma bolehlav. Další vínovej večer? No way!

Velemlok japonský prej smrdí jako máta

28. října 2012 v 15:59 | Bliss |  Noise in my head
Někdy mám pocit, že můj život je uzavřený období, který se mi opakuje pořád dokola. Rok co rok, stejný věci zhruba ve stejnou dobu. Kdybych se v tom chtěla nějak šťourat, možná bych došla až k pseudofilozofickýmu přemítání nad tím, že jsme zkrátka předurčeni dělat pořád stejný věci dokola, akorát jsou ty věci trochu jinak zabalený - něco jako vánoční dárek, co jsme minulej rok odhodili do kouta, a příští rok ho dostali znovu s neposkvrněným balicím papírem se sobama -, takže nám na první pohled přijdou jiný, nový a na druhej pohled v nich poznáváme svý starý zážitky.
Stejně jako minulej rok touhle dobou zase mě po nocích provází divný, hororový sny. A když už vyloženě nejsou strašidelný - za mými víčky se odehrává zdánlivě banální příběh -, stejně se ráno probudím s neklidným pocitem, že se mi zdálo něco, co mělo v sobě takovou temnou atmosféru, i když jsem přitom třeba na louce trhala sedmikrásky. Sen o tom, že jsem nahá ležela na posteli a měla celkem slušně vybavenej penis, kterej po chvíli Tom uchopil do úst a začal mi dělat felaci, a já dost dobře chápala a cejtila, jak příjemný je, když vám někdo kouří péro, je ale ještě celkem mírumilovnej. Kde se to ale v mý hlavě bere? A proč?

Seděla jsem ve vlaku, poslouchala Led Zeppelin a mý oči nehnutě pozorovaly jedinej bod za sklem okna. Před mým pohledem uhýbaly dráty elektrickýho vedení. Sloup za sloupem a černí tlustí hadi sebou švihali na ocelovým podkladu, tón jim udával svižnej pohyb vagónů. Smýkali sebou, spojovali se a pak zase rozbíhali, na každej úder činelu se nějak zavlnili, zakroutili...úplně to vypadalo, jako bych je svejma ušima ovládala. Tancovali! Předváděli perfektní drátovej tanec a mnou probíhaly záchvěvy. Pak mi kolem okna projel další vlak a všechno se rozplynulo. Oči se přihmouřily a pak zavřely.

Někdy jsou mý myšlenky hlasitý. Poslouchám hudbu a nevnímám slova, nevnímám tóny. Hlavou mi prochází věty, který jsem si tam sama vložila, a nedokážu je vypudit. Zaplejtám se do svejch příběhů a zvuková kulisa už nesplňuje ani funkci kulisy. Někdy mi to vadí. Někdy se těším na cestu autobusem nebo vlakem, až si jen tak sednu a vydechnu. Až se zaposlouchám do svejch oblíbenejch písní a nechám se unášet do úplně jinýho světa skládajícího se z tónů kytar, úderů bicích a padajícího listí. Ale místo toho nedokážu vypnout, musím pořád na něco myslet.
Někdy jsou mý myšlenky hlasitý. Občas jsou tak hlasitý, že mě napadne zcela bláznivá myšlenka - nemůžou je slyšet i ostatní? Sem tam se stane, že se na mě lidi v kupé divně podívají. Škleby úsměvů jim zkroutí obličej do podivných patvarů. Bodnutí očí a trojí rychlé zamrkání. Někdy se leknu. Opravdu jsem si to jenom myslela nebo jsem svoji myšlenku vyřkla nahlas? A pak se v duchu uchechtnu. Není to možný, toho bych si přece byla vědoma. Lidi čumí divně pořád. A pak přece jenom...
Měla bych přestat uvažovat jako schizofrenik.

Snažila jsem se odhodit všechny svý myšlenky za sebe a vyrazila se psem ven. Větve stromů obtěžkány žlutozelenými listy a tajícím sněhem vábily k nafocení. Po pár metrech klouzání se v rozbředlým sněhu jsem potkala Ondru. Pozdravila jsem ho a přitom měla chuť se na něj zasmát. Něco jako "I look at you and smile because I´m fine..." Nevadí mi, že má holku, protože ta holka je bezva. Je stejně divná jako on, tudíž se k sobě, myslím, hodí. A já si dál budu vysnívat věci a bude mi príma.
Tak jsme se minuli a každej jsme pokračoval ve svý cestě.

Ve čtvrtek večer jsem se s Bárou ocitla na Rohu. Popíjely jsme piva a bavily se s ostatními u stolu a já přitom napínala uši. Ze sálu odvedle ke mně doléhala hudba.
"Koupil jsem si novou basu," řek mi Óďa pár minut předtím u baru. "Jestli chceš, můžu ti ji ukázat. Za chvíli."
"Jasně."
A pak zmizel za dveřmi. Střežila jsem pohledem ty dveře a přemýšlela, jestli nebude vypadat moc trapně, když se zvednu, otevřu je a vejdu. Nechtěla jsem rušit zkoušku Óďovi a A. a H. a I. a Heleně. Ale chtěla jsem se tam sakra podívat a nejlíp si pověsit basu na krk a vyzkoušet pár tónů.
Po čase jsme se s Bárou zvedly a přece jenom vešly. O., velmi milostiv, vložil mi do rukou Fendera. Sedla jsem si do křesla, letmo přejela pohledem lidi stojící u svejch nástrojů, na chvíli se pohledem zastavila u A. sedícího za bicíma, a pak už se zabořila - očima i trsátkem - do strun. Byla jsem nervózní a doufala, že se ke mně nikdo nepřidá a neznervózní mě tak víc, ty vole jasný, sotva po pár vteřinách údery kopáku a hajtky zajely mezi mý tóny jako vydra do vody. A bylo to fakt souznění! Děsně, děsně moc jsem se snažila a měla pocit, že A. ví, co chci zahrát ještě předtím, než jsem to skutečně zahrála. Byla to jenom chvíle. Ale scházela jsem pak z pódia ohromně nabitá a šťastná. Jo...tohle by šlo.
(Takže se mi splnilo přání, tři minuty jammingu, ha.)

Včera v čajovně, když jsem uviděla Óďu, jsem to nevydržela a řekla si o číslo na A.
"Chceš se s nim domluvit na tom hraní, jo?" zeptal se.
"No jasný," odvětila jsem a přitom se divila s jak kamennou tváří na něj dokážu hledět. Ani náznak úsměvu.
"Tak kdyby něco, klidně bych si s váma taky někdy rád zahrál."
"Uvidíme, jestli vůbec bude mít čas a tak dále...chápeš. Každopádně díky za to číslo," řekla jsem a pak položila mobil na stolek. Poté, co O. odešel, jsem se podívala na Káju a konečně se začala usmívat.
"Mám to."

(Až na to, že čekám na odpověď už asi čtyři hodiny a připadám si čím dál tím víc trapněji. Proč mi někteří lidi musí odpovídat hned a jiní - u kterejch to nejvíc očekávám - až po šesti nebo sedmi hodinách? Jdi mi z dílny, fakt!)


Mikulášovy boty


Liška


Vodárna tentokrát bez mlhy

Někdy je to na koleji fakt super. Teď zrovna slyším nějakou šílenou diskofilní hudbu a vřískání holky, co se marně pokouší o zpěv, zní to spíš jak šimpanz v posledním tažení

22. října 2012 v 19:40 | Bliss |  Noise in my head
Panebože! Panebože panebože panebože!
Když mi asi před dvěma nebo třema měsíci prorokovala Bára v čajovně, že určitě začnu chodit s někým dřív než ona, a já se jí jen vysmála, netušila jsem, jak může bejt blízko pravdě.

To bylo takhle ve čtvrtek. Bylo asi půl osmý večer a já ještě prodlévala na koleji, anžto jsem se rozhodla jako vzorná studentka jít na páteční hodinu staroslověnštiny (ještě jsem tam nebyla), no chtěla jsem využít toho, že tu už skoro nikdo nebude a udělat si príma večer (rozuměj vyhrnovat si před zrcadlem triko a říkat si, jaký mám fakt pěkný prsa), ale na moje dveře zaťukala Džej odvedle a zeptala se mě, jestli s ní nechci na pivo.
Tak promejšlela jsem to dost dlouho. Na jedný straně byl večer strávenej sice u filmu, ale v naprostým klidu, na straně druhý se mi otevřela možnost poznat nový lidi (a přinejmenším se napít piva a popleskat nějakej ten fotbálek), ale zároveň se třeba taky nudit, protože znáte to, neznámí lidi a vy najednou nevíte, o čem si s nima sakra povídat. Ale nakonec jsem šla.

Prvních deset až patnáct minut bylo trochu nudnejch, to jo. Kolem stolu nás bylo hodně a sice jsem měla po levý ruce Džej, ta si ale převážně povídala s párem naproti o školních věcech (všichni, jak jsem tak pochopila, studovali stejnej obor, takže jsem vůbec neměla páru o jakejch profesorech nebo předmětech se baví). Abych se zabavila, často jsem přikládala dvanáctku ryšavého moku k retům. Pak mě to přestalo bavit.
"Nechcete si zahrát fotbálek?" zeptala jsem se a tak nějak se rozhlídla kolem. Pár (Lenka a Jirka) se zvednul a s nimi i Radek, co seděl kus ode mě. Hrála jsem vlastně jenom s Radkem a párkrát jsme vyhráli a párkrát prohráli, whatever. Důležitý ale bylo, že jsme se tak víc jakoby stmelili, takže jsme si pak s R. sedli ke stolu vedle sebe. A povídali si. Hodně si povídali.
Už nevím, jak jsem se k tomu dostala, ale najednou jsem se slyšela říkat, že hraju na baskytaru a že jsem nějakej čas působila v kapele, která se ale rozpadla, protože jsme všichni kreténi, načež jsem viděla, jak se výraz Radkův úplně změnil, jeho oči se rozzářily, načež mi prozradil, že taky hraje na basu a k tomu ještě na kytaru. Tak jo. To je milý.
Vyjmenovávala jsem mu pak kapely, na kterejch ujíždím, on mi na oplátku říkal o těch svejch, no co vám budu povídat, dost jsme se shodli.
Tak co vlastně sakra ještě chceš? říkáte si teď asi vy, kteří mě nějakej čas čtete a máte mě najetou. Kluk, co taky hraje na baskytaru a poslouchá stejný věci jako ty? Ty vole, a vy spolu ještě nechodíte? Děláš si ze mě prdel?!
No jo. Ale co já vlastně chci? Na tohle až přijdu, budu nejšťastnější člověk na světě.
Oukej, má modrý oči. A má hezký modrý oči. Fajn. Celkově taky nevypadá špatně. ALE... Poté, co jsem se minulej rok rozešla s Ottou, zařekla jsem se, že už se nebudu zahazovat s jen tak nějakejma klukama, co by nebyli úplně podle mejch představ. Já vím, je to naivní myslet si, že potkám někoho z mejch snů. Nikdo není dokonalej a tak dále. Ale to je mi jedno! Klidně budu pět let sama a čekat na někoho ideálního, fakt.
Zkráceně - nelíbí se mi jméno Radek, nelíbí se mi to, jak se voblíká, nelíbí se mi to, že poslouchá třeba Tři sestry (vedle takovejch věcí jako jsou např. Foo Fighters nebo Vypsaná Fixa), a jo, jasně, já vím, je to strašně povrchní zabejvat se takovejma sračkama, vždyť i já klíďo můžu dělat nebo poslouchat věci, který se ostatním nelíbí. No jo, ale já nenutím ty ostatní, aby se mnou chodili.
Možná si taky říkáte, že to zatím zbytečně řeším. Ale já VIDĚLA, jak se na mě ve čtvrtek v tý knajpě koukal, a taky jsem od Džej slyšela, jak se na mě vyptával! A už si mě našel i na FB!
Jsem z toho celá rozhozená. Navíc jsem tak strašně zkažená, kdyby se mnou fakt chtěl chodit, neví, do čeho jde! Vždyť když jsme tak proti sobě seděli a povídali si o hudbě, hlavou se mi honilo něco jako: Tak jo, s tebou bych klidně šukala, ale chodit? Pfff...
Jsem zdegenerovaná věčným šukáním! Představuju si péra objektů svýho zájmu, představuju si, jaký by bylo mít je tak v sobě, ale nějaká láska? City? A když už se teda do někoho "něco jako zamiluju", je to po dlouhý době a stejně to vždycky začíná myšlenkou "hochu, tebe tak mít v sobě".
Neumím bejt ve vztahu! Zvykla jsem si na to bejt sama. Zvykla jsem si mluvit o potenciálních partnerech, ale přitom nikdy nic neudělat pro to, abych s nima fakt chodila. Koukám se na FB na fotky různejch párů a říkám si: Nechci bejt takhle vochočená! Nechci s nikym jezdit do Českýho ráje, nechci s nikym lízt po horách, nechci vobhlížet nejrůznější zámky a hrady a postupně degenerovat do podoby uťáplý maminy, co se svým klukem tráví každou volnou chvíli a pomalu už ani nejde ven s kamarády. Nikdy!
Bojím se, že to bude jako s Ottou. Že si řeknu: Tak jo, tak jo. Prostě to ZKUSÍM! Vždyť vypadá docela k světu a je fajn, a po dvou tejdnech mi dojde, že takhle teda né, že myšlenky na to, že bych nejradši vojela někoho jinýho (momentálně třeba A.), nejsou úplně správný.
Bohajeho! To jsem se zase dostala do situace. A přitom je vlastně hrozně v pohodě a je mi jasný, že kdyby měl tmavý vlasy a nosil úzký kalhoty a sexy svetry, už jdu po něm. Jsem fakt povrchní kráva. Já si ho ani nezasloužím. A navíc ty moje nářky o minulosti, že s tímhle mi bylo dobře a s támhletím se mi skvěle šukalo...to nechce.
A stejně mám takový nějaký podivný nutkání jít zejtra za ním do druhýho patra a zahrát si fotbálek. Jsem fakt hrozná. Jak tohle asi dopadne?

Nutno podotknout, že jsem se v ten čtvrteční večer ohromně vožrala, na kolej jsem dolezla asi ve dvě ráno (ani pořádně nevím, jak se mi to povedlo), ráno jsem třikrát zvracela a pak jsem se nějak dovlekla na staroslověnštinu (na čerstvým vzduchu se mi ale udělalo líp, to zas jo), kde jsme byly JEN dvě (opakuju ještě jednou DVĚ! z patnácti nebo tak nějak). Tak jsem si říkala, že jsem na tý páteční hodině fakt zbytečně, že jsem mohla jet ve čtvrtek domů. No jo, ale to bych zase nezažila ten čtvrteční večer, že jo...

(Víkend v NS byl super. Celý město voblejzala dotěrná, mysteriózní, dekadentní mlha, a tak jsem v sobotu popadla foťák a šla udělat [ve většině případů příšerný] fotky. A to jsou vony.)

Mi řekněte, jak sakra někdo může poslouchat Tři sestry?!


Trocha toho podzimu


Pro milovníky vlaků


Pro milovníky hipster fotek, haha

Klávesnice na notebooku má fakt skvělej zvuk. Právě jsem si prstama vybubnovala super rytmus

15. října 2012 v 20:17 | Bliss |  Noise in my head
Tenhle víkend mě totálně sundal.
Začalo to ve čtvrtek v poledne, kdy jsem se se zařezávajícím popruhem tašky do ramene a druhý tašky do stejnýho ramene, obtěžkána notebookem, hadrama a starostmi, plahočila přes půlku Václaváku (člověk by řek, že vylízt správně na Můstku není žádný umění), abych si milostivě vyzvedla certifikát FCE, kterej se mi na british councilu válel minimálně druhým měsícem. Přišla jsem do kanceláře a uvědomila si, že jsem celá zpocená a rozcuchaná a lesklá (ten den panovalo vedro skoro jako v létě, no vážně, mít na sobě podzimní kabát nebyl úplně nejlepší nápad), v okamžiku, kdy se tmavovlasej úředníček přestal rochňat v dokumentech ve skříni, otočil se a s otazníkem v očích na mě pohlédl. Byl celkem sexy, to jo. Tak jsem na něj radši moc nekoukala, připadala jsem si strašně neupravená, převzala od něj certifikát a pádila na Hradčanskou, abych stihla bus do svýho hometownu. Neumíte si představit, jak úlevně jsem se cejtila, když jsem ze sebe sundala všechen ten náklad a prostě jen tak seděla a koukala z okna.
V pozdějším odpoledni jsem šla venčit Jacquese. Kdybych jen věděla, že se s ním tenhle víkend už ven nedostanu, snad bych i skočila do toho rybníka s proklatě studenou vodou, abych si užila tu krásu okamžiku, tu vodu, ty stromy a všechno kolem, místo škodolibýho cákání kapek na Jacquesův kožíšek.
Večer mi bylo ještě hej. To jsem šla do čajovny za Lubošem a Majdou, příjemně jsme se zhulili a všechny povinnosti, který na mě o víkendu čekaly, byly v abstraktním nekonečnu, místo toho bylo všechno jenom hahaha a hehehe.

Tak v pátek už jsem morálně vystřízlivěla (aspoň teda přes den). Otevřela jsem jednu z bichlí, který mi přivezl brácha z fildy v Praze (nesnášim ústeckou vědeckou knihovnu, nesnášim, nesnášim, nesnášim!), a začala dělat na referátu. V podstatě jsem se celej den nehla od počítače, takže jsem pak celá zajásala, když mi přišla esemeska od Lenky, jestli jako nechci do čajovny. Čajovna byla nutná! Potřebovala jsem se po tak hard dni dát dohromady.
No jo, místo toho jsem se ale docela slušným způsobem sundala hulením. Začalo to zcela nevinně - s Lenkou jsme popíjely napůl půllitráka růžovýho a bavily se o věcech minulých, protože jsme se naposled viděly kdýpak. Pak ale L. odešla a místo ní nastoupila Kája. Po chvíli se mě zeptala, jestli s ní nepůjdu ven na cígo, no čerstvym vzduchem já nepohrdnu nikdy, a tak jsem se obula, nahodila kabát a vydala se do hvězdný noci. Kámen úrazu nenastal ani tak ve chvíli, kdy jsem před čajovnickejma dveřma viděla postávat dreadatýho Ondru, jenž tam čas od času obsluhuje, a Petra, spíš když jsem uviděla zapálenýho jointa v Petrový ruce. S rukama v kapsách pozorovala jsem chvíli noční oblohu, chvíli Káju, kouřící retko, a poočku se dívala na ty dva, jak si předávaj brko.
"Chceš taky?" zeptal se mě Petr nebo Ondra, už nevím.
"Ale jo, proč ne." Převzala jsem brko a posvátně si ho vložila do úst. Párkrát potáhla a překvapivě se rozkašlala. Děsně to škrábalo! Ještě asi dvakrát jsem do sebe natáhla kouř, v duchu si říkala, že je to tak akorát na to se příjemně zhulit jako vždycky, a kejvla na Káju, načež jsme zmizely ve chřtánu čajovny.
No jo ale netrvalo to ani pět minut a moje uši mi připadaly jako v jiný dimenzi. Vepředu u stolu seděli dva kluci a mně přišlo, jak když ten jeden mluví do mikrofonu, tak jsem jeho hlas slyšela! Byl tak zřetelnej a konkrétní oproti ostatnímu čajovýmu šumu. Zvedla jsem se, abych šla na záchod, a zjistila, že se trochu motám a taky že mi šíleně buší srdce. No...skoro normálka. Ale nebylo mi z toho úplně nejlíp po psychický stránce, cejtila jsem, že je mi děsný vedro a že potřebuju na vzduch, takže když jsem seděla na míse, přemejšlela jsem, jestli to vydržím, nebo jestli řeknu Káje, že se jdu na chvíli provětrat ven.
Nevydržela jsem to. Mluvila jsem ke Káje a ona ke mně a její řeč mi přišla strašně zmatená a divná. Musela jsem se tomu smát. Zpravila jsem ji o svém stavu, a tak jsme opět vyšly do noci. Prošly jsme kolem Sportky, kde postával H. s kamarády, dala jsem si kolem nich slalom a pozorovala přitom jejich ostrý postavy, který kontrastovaly s okolím. Neskutečný.
Ale na tom vzduchu se mi udělalo líp, vážně. Začala jsem se kontrolovat. Uvědomila jsem si, že všechno, co se děje, mi připadá divný jen proto, že jsem zhulená. A když mi tohle došlo, zjistila jsem, že už je to lepší, že už nemám ty zvláštní schízy a tak dále.
"Co to je za hnus?" řekla jsem pak v čajovně Ondrovi, jenž se přehraboval ve věcech za pultem.
Usmál se. "To je speciál z Brna. Já jsem na to zvyklej, tak to se mnou už nic moc nedělá, ale i Petr říkal, že ho to docela nakládá."
To jo! Naložilo mě to pěkně. Ale s každou ubíhající minutou se můj stav zlepšoval a zlepšoval, až jsem byla jen tak lízlá zhuleností a pak vůbec.

V sobotu jsem tak tvrdě nepracovala, a kdybych věděla, jak moc se budu v neděli srát s dokončením dvou referátů a rozborem Havrana, asi bych si rozmyslela návštěvu - byť jen hodinovou - P. a následný koukání na koníčky.
No jo, to jsem ale ještě nevěděla, co bude. A tak jsem se po dvou hodinách práce - nehledíc dopředu a netušíc velkou časovou katastrofu - vydala s Bárou nejprve do čajovny na jedno...totiž na jeden a pak na oslavu Pavlových šestadvacátých narozenin...tentokrát opravdu na jedno. Protože jsme měly ještě nějaký vyřizování na Rohu, byla to návštěva opravdu asi jen půlhodinová, párkrát jsem smočila rety ve sklenici piva, pozdravila Pavla, popřála mu všechno nej a dala pusu, popovídala si s Honzou a Janou a bejvalou spolužačkou ze základky, Nikolou a pak už jsme se s B. zvedaly a svižnými kroky mířily o dům - totiž o knajpu - dál, za Majdou.
Návštěva Růžku byla ale dosti nezáživná a nebejt fotbálku s B. a jednoho panáka vodky, asi bych se ukousala nudou. Nikde nebyl nikdo zajímavej (rozuměj sexy, k vošukání).

(A tak teda střih.)

Dorazila jsem domů asi v půl druhý ráno, zapnula počítač s tím, že co jsem neudělala odpoledne, udělám teď v noci, ale ještě jsem ani nestačila napsat jediný písmenko a už mi začal vyzvánět mobil. A byl to Pavel. Jestli bych nepřišla do kavárny, že tam pokračujou v oslavě a kdesi cosi. Ale proč ne? S radostí jsem vypnula počítač, zkontrolovala look, pocuchala vlasy a vyrazila do chladnýho rána zavánějící nocí.
No tak jo, Pavel už byl solidně lízlej, čímž by se dala vysvětlit jeho náklonnost ke mně, ale co já? Nic moc jsem nevypila a přesto jsem měla chuť ho kousat do ruky a do krku a dokonce jsem se ani moc nebránila, když si mě posadil na klín, což mě dost vzrušovalo, co si budem povídat.
Laškovný slůvka, flirtovní řečičky.
Jirka B., kterej všechny objímá - zejména Pavla - a na mě hází podivný pohledy. Taky jsem měla v jednu chvíli pocit, že by nejradši dal Pavlovi pusu, tak byl u něho nakloněnej!
Málem rvačka s klukem, co seděl mezi náma a co ho nikdo vlastně vůbec neznal.
Jó, byl to zajímavej večer.
"Tak co, půjdem spát ke mně, nebo k tobě?" nevydržím to a ozvu se.
"No, já mám doma velký letiště, tak můžem ke mně," dí P.
Tak jsme byli domluvený. Teda...skoro. Na poslední chvíli nějak cuknul. "Já jsem moc opilej, nemyslím si, že by to byl dobrej nápad."
Ale to mi říká po tom, co mě půl hodiny přes kalhoty nabodával? Ani náhodou! Teď už jsem se jen tak nemínila vzdát!
A tak jsem aspoň docílila toho, že mě P. doprovodil domů. A pak, když jsem ho čapla za rukáv a prostě odtáhla, se ocitnul i u mě v pokoji.
"Ale tak nemusíme spolu spát," řeknu a vytáhnu pexeso. Po chvíli trapnýho hraní jsme se na sebe přece jenom vrhli.
Už jsem úplně vyšla z kondice, strašně brzo jsem se zadejchala! Ale jo, celkem to šlo. Škoda jen, že jsem si vzpomněla až druhej den, že jsem dostala k narozeninám od Š. pouta, který jsem ještě nepoužila.

Na neděli jsem teda naspala asi jenom tři hodiny. Když jsem se ve tři čtvrtě na dvanáct probudila, vůbec se mi nechtělo vylejzat z postele. Byla jsem strašně ospalá a jak jsem pak u zrcadla v koupelně zjistila, měla jsem kruhy pod očima.
Celá neděle byla podobna jakémusi očistci. Četla jsem a četla a následně zpracovávala informace a měla chuť s tím vším seknout. Kolem jedný ráno jsem přemejšlela, jestli se mám pustit ještě do toho Havrana nebo se na to vysrat. Nakonec jsem se kousla a napsala nějaký sračky. Mít na to víc času, věnovala bych se tomu víc a líp, ale takhle jsem napsala první, co mě napadlo, a celkově vlastně nic.

No jo. Teď sedím na koleji, svůj první vysokoškolskej referát za sebou (nebylo to nakonec tak hrozný, ale stejně tam budu muset ještě něco dodělat, takže sakra!), zejtra mě čeká ten horší a místo toho, abych se naučila, o čem vlastně budu mluvit, píšu tenhle článek. Ale já se na to těšila. Fakt.

Leč už nemám co říct. Radši si dám rohlík s nugetou a borůvkovej čaj. Nebo možná broskvovej.
(Už aby byl víkend! Tenhle byl hrozně divnej.)

Ještě si udělám čaj

9. října 2012 v 19:07 | Bliss |  Noise in my head
Mít tak schopnost prodloužit kouzlo okamžiku! Ještě tuhle neděli, kdy jsem seděla u rybníka a zadumaně koukala na kruhy na vodě co chvíli se tvořící a užívala si lenivý slunečný odpoledne, jsem netušila, jak splašeně může najednou utíkat čas. Když hledíte do budoucnosti - ať už si říkáte zejtra, za tejden, za měsíc -, všechno, na co se těšíte nebo netěšíte, stojí před váma kdesi v dáli ukryto, v mlze, jako něco abstraktního. Víte, že to přijde, ale v danej okamžik je ta představa tak daleká a neskutečná! Až potom, když se budoucnost promění v přítomnost a vy tak vzpomínáte na minulost, jež ještě nedávno ve vás byla tak přítomna, zjistíte, jak rychle to všechno uteklo. Pak se často přistihnete přemejšlet o tom, jestli jste si tu minulou životní chvilku, v který jste se láskyplně utápěli, dost užili.
Už jsem se několikrát zmínila, jak mě pohled na vodní hladinu, když k tomu ještě poslouchám nějakou príma hudbu, dokáže potěšit a uvolnit. Tuhle neděli jsem zase využila slunečnýho počasí, do uší si dala Tata Bojs, Jacquesovi připla ke krku vodítko a vydala se do přírody za vodou. Když jsem tak seděla na lavičce a pozorovala větve stromů částečně zbavený listů, jak se pohupujou ve vlnách větru, celá jsem se jakoby duševně rozplynula. To, že druhej den odjíždím do Ústí, mi přišlo tak vzdálený! Neskutečný! Jako něco, co se nikdy nemá stát...nebo až v dalším životě. A když jsem pak druhej den odjížděla vlakem z Prahy, bylo mi trochu smutno, když jsem si vzpomněla na nedělní odpoledne, a říkala si, že jsem si ho možná měla daleko víc užít. Jenomže to bych tam asi musela sedět od rána do večera nebo fakt nevím... Stejně bych musela jednou domů. Takže co já to tu vůbec plácám za melancholický sračky? Stejně už je úterý a za chvíli už zase pojedu do svýho hometownu. Fakt to děsně letí... Kdybych byla na střední a někdo mi řek, že do Vánoc (tedy spíš do vánočních prázdnin) zbejvá 11 tejdnů, odvětila bych: "Cože? Tolik? Kristova noho!" No jo, ale když pomyslím na to, že za jedenáct tejdnů ukončím svůj první semestr...to mě skoro jímá závrať. A při představě zkouškovýho ještě víc. Já vážně nechápu, proč ten čas musí tak letět.
Ale možná je to dobře. Stejně se zas těším na letní radovánky, takže čím víc mi bude připadat, že ten čas utíká, tím líp.

Furt dokola sjíždím Kremační od Pansy. V tenhle podzimní čas, kdy slyšíte meluzínu za okny a v sedm večer koukáte z balkónu na světla města, prozařující přibývající tmou, je to to pravý vořechový. Úplně z toho mám chuť jít na hřbitov, ale nevím, kde bych ho tady v Ústí měla hledat. Tak asi počkám, až přijedu domů...

Přišla jsem na kolej asi ve čtyři a od tý doby jsem tu sama. Vůbec mi to neva. Jana je sice fajn spolubydlící, ale na druhou stranu možnost určitýho soukromí je vždycky lepší. Teď bych mohla zaťukat vedle na nějakýho toho Španěloitala a zatáhnout si ho dovnitř a... No jo, nebo mu aspoň říct o ten fotbálek. Myslela jsem si, jakej to bude skvělej nápad, konečně si zahraju a taky se seznámím s někým z patra, ale teď k tomu nějak nemám odvahu nebo co. A taky se mi tu dobře sedí.
Ale aby toho nebylo málo, včera večer jsem se se Zuzkou vydala do knajpy, co mám hned před kolejí, prej že je tam nějaká akce pro prváky. No nevim, nic jsem nezaregistrovala. Ale i tak to nebyl marnej večer, Zuzka tam potkala nějaký známý, a tak jsme si sedly k nim ke stolu. A taky jsme hráli fotbálek (a několikrát jsem byla pochválena za gól z obrany, aby né, když jsem to vzadu pleskala celý prázdniny), takže moje sportovní touha byla náležitě ukojena. Jó, jen škoda, že chtěla jít Z. v devět spát. Já jsem šla s ní, i když jsem druhej den měla až od jedenácti, takže jsem mohla přijít na kolej klidně o půlnoci, ale někdy jsem prostě dost introvertní dušinka, a tak se mi nechtělo zůstávat u stolu s lidma, který jsem znala sotva hodinu. A taky tam byl děsnej hluk a já moc neslyšela, co mi kdo říká, a tak jsem třeba jen snaživě přikyvovala na tok řeči jedný holky a přitom si v duchu říkala: O čem asi tak mluví? Fakt mě to docela zajímalo, ale říkat furt "cože" se mi nechtělo.

Příští pondělí a úterý mám referát. To mi ho teda vyndej.
Jinak mě škola pořád ještě ba a narozdíl od jinejch uprostřed tejdne nezatahuju přednášky (nebo semináře), takže si připadám jak ta největší šprtka, což je dost paradox, když jsem na střední zatahovala co se dalo. Ale obchodka byl vopruz. Teď jsem na škole, kterou jsem si vybrala s nejhlubším uvážením, tak bych tam měla chodit ráda. A vono jo. Zvlášť pondělky s profesorem, vykládajícím o větvích, co se pohupujou ve větru, jsou dost príma.

K úplný spokojenosti mi chybí jen ňáký sexuální vzrůšo.

Z oceli se zocelí

5. října 2012 v 19:02 | Bliss |  Noise in my head
Nedělní procházka téměř až letním počasím mi udělala vážně dobře. Usedla jsem na lavičku k rybníku, špičkou boty odstrkovala spadaný žlutý listí z okolních stromů a do toho poslouchala bejvalou NS kapelu, jejíž texty náramně zapadaly do chvíle, která byla nekonečně kouzelná, podobně jako vesmír. Zvedla jsem se tak akorát; zrovna se mi k nohám přiřítil Atami a deset patnáct metrů za ním jsem viděla kráčet Mika a spol. Tak jsem jim mileráda přenechala volnej plac, vodní hladinu jsem měla nakoukanou na tejden dopředu, a vydala se nahoru do města.

V pondělí jsem nejela do školy (a vlastně toho trochu litovala, protože jsem tak zmeškala úvod do studia literární historie s mým oblíbeným profesorem, co vypadá jak Milan Cais...teda doufám, vlastně si už moc jeho vzezření nevybavuju), místo toho jsem zamířila na vyšetření EKG, kde mi neřekli vlastně nic novýho, totiž jó, Vaše chlopeň se nedomyká, ale to je vlastně celkem normální, a každýmu člověku občas tak jakoby poskočí srdce, akorát lidi s nedomykající se chlopní jsou víc citliví a vnímaví, tudíž takový poskočení zaznamenají narozdíl od ostatních, a kdesi cosi. Ale zas tak moc mi to nevadilo, aspoň jsem se mohla poflakovat ještě jeden den doma, do Ústí jsem zamířila až v úterý ráno.
Tenhle tejden se nes ve znamení totálního fyzickýho úpadku. Když jsem v úterý po škole dorazila na kolej, flákla jsem sebou s šílenou bolestí hlavy do postele. Nebyla jsem schopná ničeho a bohužel ten večer (jako ostatně i minulý úterý, doufám, že tyhle roztomilý alkoholový sedánky se nebudou konat každej tejden) se někde na patře (mám podezření, že dokonce v buňce vedle) konal bujarej večírek plnej debilní taneční hudby. Deset minut jsem je proklínala a pak usnula. (No ale zas si nemyslete - bejt dobře naladěná, možná bych se k nim taky vetřela.)

Ve středu ráno jsem vstala, vyhlídla z okna a zůstala stát celá překvapená, protože místo obvyklýho pohledu na kus města, komín chemičky, nějakej most, střechu fitcentra před sebou a zalesněný kopce v dáli jsem stěží viděla obrysy onoho fitcentra. Všechno kolem zakrývala mlha...nebo teda spíš smog. Bylo to tak dekadentně mysteriózní! Oblíkla jsem se a šla se ztratit do mlhy. Ve škole jsem kromě jinýho protrpěla hodinu a půl staroslověnštiny, kde paní M. jen tupě hleděla do monitoru svýho počítače a vykládala cosi o cyrilici a hlaholici, vykládala a vykládala a naše oči se zavíraly...nebo teda aspoň ty moje. Hele, mě jinak minulej seminář staroslověnštiny bavil, ale tohle byla fakt nuda. Navíc jsem měla před sebou hodiny, na který můj zrak sklouzával každý dvě minuty, tudíž čas plynul pětkrát pomaleji než normálně. Aspoň mi to tak přišlo. Když jsem se konečně kolem šestý dovalila na kolej, znova jsem padla do postele a už nevylejzala. Ještě pořád mě trochu bolela hlava, a tak jsem si pustila Placebo a plně se do nich ponořila. To bylo fakt žůžo, protože za okny byl pravej podzim a do toho třeba takovej song Twenty Years zapad jako prdel do hrnce.
Ten den, když jsem pádila na nějaký cvičení, vylezli taky z pokoje vedle dva kluci. Záhy jsem podle jejich mluvy poznala, že jsou to buď Španělé, nebo Italové. Jeli se mnou ve výtahu a jeden z nich měl na sobě roztomilej svetřík. Doufám, že bydlí fakt vedle a nebyli tam jen u někoho na návštěvě. Plánuju, že tam příští tejden zaťukám a vyzvu je na partičku fotbálku. (Furt jsem ještě nebyla schopná ho najít, ale v příštích dnech už si s někým zahraju, i kdyby trakaře padaly!) Pak bych mohla třeba toho se sexy svetrem svíst.
Ve čtvrtek mě už sice nebolela hlava, leč přepadla mě ukrutně zlá rýma vyžadující si několik balení kapesníčků po ruce. A taky jsem jela domů. Rozhodla jsem se pro to zcela spontánně, a tak jsem si musela pobalit věci v několika minutách, no málem jsem nestihla vlak do Prahy, protože jsem ještě chvíli bloudila v ústeckejch uličkách, a ačkoliv normálně z Mírovýho náměstí trefím na vlak, tentokrát jsem se jako naschvál zaplejtala do hlubin Ústí. Dneska nám jedna přednáška odpadla, ale správně jsem měla jít v jednu na staroslověnštinu. To ale po středečním cvičení vůbec nepřicházelo v úvahu, zvlášť když jsem po posledním čtvrtečním semináři viděla tu největší šprtku od nás z okruhu, jak pádí po schodech fakulty s tornou na zádech...tudíž na vlak. Tohle mě zlákalo. Kdybych ji neviděla, asi bych tam do pátku vydržela.
No jo. Tak jsem si aspoň udělala pěknej večer s redtube.

Dneska mi psal O. (takovej ten týpek, co jsem si ho v červnu na jednom koncertě odtáhla domů s tím, že se spolu vyspíme, a nakonec to dopadlo tak, že spal zkalenej totálně pod vobraz na druhý posteli a se mnou na lóže ulehl Jonáš), že by jako přijel a mohli bychom spolu do čajovny. A hned se taky ptal, jestli může u mě spát. No ale já nevim. Už po něm sexuálně nijak netoužím. Sice se moje sexuální abstinence každým dnem prohlubuje, což mě totálně frustruje a potřebuju sex jako sůl, nicméně s O. už to moc nepřipadá v úvahu. Takže kdyby tady spal, nic by nebylo. A já si nerada k sobě domů tahám lidi, s kterejma pak nespím. Mám ráda svoje soukromí. Takže mu to asi odřeknu, jen si budu muset vymyslet nějakou výmluvu, která nebude znít stupidně (promiň, tenhle víkend je u nás babička, promiň, po čajovně mám s někým ještě trochu...ehm...jiný plány, promiň, ochořela jsem záhadnou nemocí a všude po těle mi vyrostly obří bradavice a tak dále). No ale hlavně...co kdybych náhodou potkala někoho rajcovního a nemohla si ho odtáhnout domů jenom kvůli tomu, že u mě spí O.? Žádný takový!