Listopad 2012

Proč prostě nenapsat první sračku, která vás napadne

29. listopadu 2012 v 21:14 | Bliss |  Noise in my head
Višňový víno se mi pomalu dere do hlavy. Za okny sněží a já mám chuť vrátit čas a pustit si do svejch myšlenek Fenomén Vypsaný Fixy.
Maximální doba, kdy můžete s někým jen tak spát, jsou tři měsíce. Víc ani hovno. Buď se ten jeden zamiluje, což je v případě, že to ten druhej necejtí, vždycky dost velkej průser, nebo se zamilujete oba, to je asi nejpříjemnější varianta, co si budem povídat, či se jeden z vás zamiluje do někoho jinýho nebo se totálně pohádáte kvůli banální věci a je nejen konec užívání si, ale i přátelství. Když se nad tím zamyslím, docházím k závěru, že to dýl fakt nejde, že víc jak tři měsíce jsem s kamarádem nespala. O to víc se děsím toho, co bude s Radkem. Myslím, že už je to měsíc, co spolu pospáváme, a vypadá to, že to jen tak neskončí. Leda že by...

Ale nejdřív mi dovolte trochu odbočit. Vono se to totiž celý nějak zamotává, mám pocit, že po mně prahne miliarda kluků, a jediný, co teď skutečně chci, je aspoň jeden free breath.
V sobotu jsem se s Bárou zúčastnila toho fotbálkovýho turnaje. Zkráceně - prohrály jsme všechno, co jsme mohly. Neprošly jsme přes základní skupinu, ale když se dostanete ke stolu, kde pět ze šesti týmu hraje první ligu a vy to přitom pleskáte jen tak pro zábavu po knajpách a ještě jste přitom dost zhulený, tak nemáte moc šanci. Ale i tak jsem si to užila. DJ se staral o celkem fajn hudbu, na Růžku se sešlo plno ucházejících kluků z Kladna a okolí, pivo mi chutnalo a už jenom pozorování hry dvou prvoligovejch týmů bylo inspirující.
Navečer se na mě nalepil Tajgr, furt se mnou chtěl hrát, a když jsem dala nějakej ten gól, rukou mě na důkaz obdivu objal, a čím víc gólů jsem dala, tím níž jeho ruka sjížděla, až už jsem se skoro góly bála dávat. Dokonce se mě pozeptal, co jako mám ten večer v plánu a jestli se s ním nechci podívat na film? No way! Asi deset minut jsem ho ujišťovala, že mě domů doprovázet fakt nemusí, že jdu s B. a že se doprovodíme samy, a co by z toho jako vůbec měl?! No nakonec si dal říct a na Rohu zůstal, uf!
Turnaj ve fotbálku měl ale jednu dohru. V pondělí si mě na fejzbuku do přátel přidal jakejsi Jéňa, že prej si toho moc ze sobotního večera nepamatuje, ale na mě se teda nedá zapomenou a kdesi cosi. Projela jsem mu profil a po deseti vteřinách, kdy jsem zjistila, že poslouchá Kabáty a místo lidi říká lidičkové a místo turnaj turnájek, jsem usoudila, že tudy cesta fakt nevede. Je to ale celkem milej kluk, často si píšem a dneska se mě ptal, jestli mám nějaký plány na víkend. Když jsem mu odvětila, že jsem furt někde a že to tenhle víkend opravdu nevidím, zklamaně mi odepsal, že mě chtěl pozvat na skleničku nebo do kina. Bohajeho, proč?!
Do toho si projíždím nejnovější fotky A. a zjišťuju, že už se mi tak moc nelíbí, a říkám si: Proč jsem mu vůbec psala o tom pozvání na čaj?! Teď si bude myslet, že ho chci!
Druhej A. se vrátil z Finska, a když jsem v pátek nebo v sobotu kráčela do čajovny, zdálky jsem ho zahlídla, jak si vykračuje po náměstí a stáčí hlavu ke mně, načež na mně ulpí na několik zdlouhavejch vteřin pohledem. Hmm...
M. mě zve na brko, ale v tomhle nečase, kdy se vám sníh dere i do nosních dírek, to nemá moc cenu. A pak mi posílá příspěvky o kousání do rtů a o tom, jak moc je to vzrušující. Jdi se taky bodnout, fakt!
A to vůbec nemluvím o Radkovi...

Kromě toho, že jsme si to v pondělí a v úterý a ve středu několikrát rozdali, taky došlo na vážnější téma.
"A jaká byla včerejší oslava?" ptám se ho ve středu.
"Bylo to super...blablabla," (následuje výčet toho, co všechno dělali), "blablabla...no a kámoš ze mě zeptal, jestli prej mám holku. Tak jsem řek, že jo."
"Ty máš holku?" odvětím a pomalu vím, kam tím míří.
"No...tebe?"
"Hmm..." Na chvíli se odmlčím. Celej svět kolem mě se hroutí. "Já nevím...dala bych tomu trochu č-"
"No to je jasný," skočí mi do řeči, "hlavně nad tím moc nepřemejšlej."
Ale to je právě to. Já nad tím od tý doby docela dost přemejšlela. Jak tohle sakra může dopadnout?!
Potom odešel do knajpy a já zůstala ležet nahá v jeho posteli. Poslouchala jsem Torn, co mi pustil na rozloučenou, a připadala si jako v nějakým divným filmu. Ale zároveň...jo, bylo mi hezky. Jenže s ním přece nemůžu chodit, pomyslela jsem si. Nic k němu necejtím...
Až na to, že je ti s ním dobře, řeklo mý druhý já.
To sice jo, ale nic k němu necejtím! Tohle všechno dělám jen z čirý nudy a kvůli ukojení svý nymfomanie.
Are you sure?
Fuck you!
Fuck me.
Tak jsem se oblíkla a chvíli hrála na kytaru, navoněla se Filipovou voňavkou a pak konečně zamířila o dvě patra vejš. Spokojeně jsem usnula.

A Radek měl pravdu. "Až přijedeš domů, zase budeš chtít bejt v Ústí."
Ale jednu výhodu to má. Teď mi na klíně sedí kočka a líže si záda. Tohle mi chybělo.

[sem s ti: transkripce ňejaka: zdegenerovana:]

22. listopadu 2012 v 21:52 | Bliss |  Noise in my head
Zatím si ještě pořád užívám. V pondělí jsem si narychlo balila, natřikrát rvala vodnici do krabice a málem kvůli tomu nestihla autobus do Prahy, ale stálo to za to! S klidem jsem sfoukla jednu hodinu, za dvě minuty naškrábala báseň, z který musel náš profesor cákat blahem (aspoň jsem si to myslela, z jeho očí se teda nedalo nic moc vyčíst, ale byla kurva dobrá!) a pak se zúčastnila s Janou a Džej waterpipe party u Filipa a Radka. Chtěla jsem přihodit trochu trávy, ale nikdo se na to dvakrát netvářil, a tak jsme se nezkouřili, možná jen trochu připili a pak mi Jana prokázala laskavost, šla spát k Džej, a já měla volnej pokoj pro hrátky s Radkem. Víc takovejch nocí!

Druhej den byl dost podobnej, až na to, že jsem se dvě hodiny snažila naučit se na písemku z fonetiky. Vůbec mi to ale nelezlo do hlavy, připadala jsem si, jak kdyby mi někdo vysál mozek. Měla jsem chuť odhodit notebook a jít znásilnit Radka, strašně, strašně moc jsem si na ten pravidelnej přísun sexu zvykla, ale bylo mi jasný, že v Ústí nejsem kvůli šukání ale kvůli škole. Občas na to zapomínám. Když už jsem teda dospěla do bodu, že dneska teda ne, víc toho do sebe nenarvu (aspoň ne do hlavy, hehe), šla jsem za Radkem a rovnou se mu uvelebila v posteli. Proběh nějakej film, ale stejně to byla jenom záminka, nakonec jsme skončili vedle sebe nazí. Když si na sebe R. bral župan, aby mi šel udělat vodu se šťávou, vzala jsem si do rukou jeho kytaru a jen tak, nahá, jsem si sedla na postel a začala na ni hrát. Připadala jsem si jak Jenny v Gumpovi, R. na mně moh oči nechat. Byla to strašně zvláštní chvíle, taková dost intimní, možná ještě intimnější než samotná soulož. Přemejšlela jsem při tom hraní, že se s Radkem známe sotva měsíc a že bych asi nikdy neřekla, když jsem ho viděla poprvý, že mu jednou budu hrát nahá na kytaru. Tentokrát jsem spala já u něj a se skrývanou nervozitou v hlase jsem se ho zeptala, co si myslí, že se mezi náma děje. Už jsem prostě nemohla dál snýst pomyšlení, že se třeba domnívá, že spolu chodíme. Ale v klidu jsme si to vyříkali, oba jsme se shodli na tom, že vztah nechceme, že se ani nedokážem moc do nikoho zamilovat a takový ty kecy, ale já nevím. Byla jsem to první já, kdo řek, že nechce vztah, kdo se nedokáže zamilovat, komu tohle všechno vyhovuje. On jenom souhlasil. A je jasný, že kdyby do mě zamilovanej byl, tak mě nezačne přemlouvat a prosit na kolenou, když ví, že já to mám naopak, že jo. Nechce se mi věřit, že jsem se zase zklamala. Nejdřív Jonáš, teď Radek. To jsem fakt tak arogantní, že si myslím, že se do mě hned každej zamiluje, nebo to všichni po tom, co jim vyjevím, že s nikým nechci chodit, úspěšně tají a svý city skrejvaj pod slupkou úsměvu? Ale nemá cenu tohle řešit, vždyť je to přece ideální varianta, co víc bych chtěla? Ale kromě sexu a kousání mě baví i objímání a letmý polibky...

Minulej čtvrtek jsem v nějakým záchvatu zatemnění mozku (a mírný opilosti) napsala A. (tomu zrzavýmu kolouškovi, co chodí s foťákem), jestli jako nechce někdy zajít na čaj. Hned potom, co jsem mu tu zprávu na FB odeslala, jsem se imaginárně propleskla a říkala si, co jsem to zas udělala za sračku. Po několik dnů jsem se nedočkala odpovědi, takže jsem se s přibývajícími rány cejtila trapněji a trapněji (a o víkendu doufala, že ho nikde nepotkám), při poslouchání "You could have it so much better if you try..." jsem zase souhlasila s Kapranosem a říkala si, že jsem tím přece nic nezkazila, naopak, až jsem se v úterý - v největším učícím deliriu - jen tak pro odreagování podívala na FB, a hle! Zpráva od A. Vůbec jsem to nečekala, ani jsem na něj v tu chvíli nemyslela, o to víc mě to potěšilo. Když mi pak napsal, že klidně můžem nebo že si pokecáme příští víkend na koncertě, kam máme oba namířeno, úplně jsem se samým štěstím otřásla. Přistihla jsem se usmívat se do monitoru a najednou mi byl nějakej Radek, i když ho mám fakt ráda a to naše zvláštní kamarádství mi dělá dobře, ukradenej, Pavel jakbysmet, Ondra byl dávná minulost a druhej A., no...ten je prej ve Finsku.
Vůbec nevím, co od toho očekávat, už si teda tradičně, jak je mým zvykem, představuju, jaký by to bylo, kdybychom spolu chodili, no a už se taky tradičně, jak je mým zvykem, zalekávám a říkám si, že to teda né, zbavovat se tý nezávislosti a svobody se mi moc nechce, zvlášť když mám na koleji Radka (upřímně si nedovedu představit, že mám vztah, a přitom se k němu chodím po večerech koukat na filmy...ale tentokrát JEN koukat; no to bychom nevydrželi...). Ale takovýhle představy jsou na nic, zvlášť když jsem s A. ani nikdy nemluvila (o to víc mě potěšilo, když souhlasil, aniž by se mě zeptal, kdo jsem nebo proč mu vůbec píšu nebo tak něco...prostě souhlasil, jak kdybychom se znali už tolik let a chodit spolu do čajovny nám přišlo normální a všední), no zas na druhou stranu jedno vím jistě: chci ho poznat.

Možná už jsem dala opravnej text z transkripce, ale zato jsem posrala ten středeční, no zatím je mi to fučák, von se nějakej další pokus jistě najde.
Stejně je ten život teď tak strašně zvláštní. Ještě teď si pamatuju, jak jsem poprvý v neděli odjížděla na kolej a ani nevěděla, kde se nachází a jak to tam bude vypadat, celej ten první tejden se mi strašně chtělo domů, i když to tam nevypadalo nijak špatně, ale taky jsem si hrozně rychle zvykla a už snad ve druhým tejdnu mi přišlo naprosto normální bejt od pondělí do čtvrtka v Ústí a chodit tam do školy. A teď mi to přijde jako samozřejmost. Uznávám, že kdybych neznala Radka, asi se na tý koleji pěkně nudím, ale takhle se furt něco děje a to je jen dobře. Každý pondělí se těším (ale i trochu netěším), až zas pojedu do Ústí, a pak jdu ve čtvrtek chodbou ve čtvrtým patře a všude je takový prázdný ticho, protože spousta lidí už odjela na víkend domů, usedám na postel v pokoji a přes zeď slyším někoho hrát na kytaru a zpívat Kluse, až je mi z toho trochu smutno, najednou bych neodjížděla a jen tam tak seděla dál a poslouchala, ale pak si zase řeknu, že o víkendu uvidím Káju nebo Báru nebo Š. a P. a začnu se těšit na příjezd do svýho hometownu. Nedávno jsem šla z fakulty na kolej a hlavou mi proběhlo: Tohle je fakt krásný období, doufám, že se v něm budu nacházet co nejdýl a jen tak mě ze školy nevylejou. Pamatuju si, jak jsem si předminulej rok podávala přihlášky jenom do Prahy, protože jsem nechtěla bejt na koleji, ale další rok už jsem trochu zmoudřela a řekla si, že to zkusím i do Plzně a do Ústí, abych měla nějakou záchranu, kdyby to NÁHODOU v Praze zase nevyšlo, ale teď se mi bytí na koleji fakt líbí. Je to zase něco jinýho než když jenom dojíždíte, víc si užijete město, kde máte školu, a samozřejmě poznáte nový lidi a zažijete úplně jiný věci.
To je dost super.

Na krásném bílém koni

17. listopadu 2012 v 23:02 | Bliss |  Noise in my head
Minulou sobotní noc jsem překvapivě strávila s Pavlem. Při provozování jistejch sexuálních úkonů jsem občas pomyslela na to, jakej je rozdíl mezi ním a Radkem. V podstatě žádnej - s obouma dosáhnu svýho, ale na druhou stranu při sexu s Pavlem jsem se pořád musela něčemu smát nebo usmívat, bylo to zkrátka uvolněnější (ne že by to s Radkem nebylo, ale Pavla znám zkrátka nějakej ten pátek a to v tom asi hraje hlavní roli). V sobotu večer jsem ho potkala na náměstí, nejdřív jsem ho zahlídla z dálky a díky svýmu ostrozraku si vůbec nebyla jistá, kdo to vlastně je (pamatuju si, že mi dokonce hlavou prolítlo: Ty vole, co to je za kunďáka? a pak: Ježiš, vždyť je to Pája!), on na mě teda přes brejle taky nějak nejistě mžoural, no pak jsme se přiblížili a pozdravili se, načež si šel každej svou vlastní cestou, abychom se o nějaký tři nebo čtyři hodiny později sešli u pouliční lampy před mým domem. A protože byla kosa jako kráva a protože mi bylo jasný, proč jsme se my dva vůbec sešli, po pár metrech voslizlou mlhou jsem se prostě obrátila a zavelela k ústupu zpátky, totiž do mý postele. Pavel je hezkej kluk, ale zvláštní je, že mě nikdá nenapadlo chtít s ním chodit. Ani teď mi to na mysl nepřijde. A to spolu posloucháme Pixies nebo Dajnosaury džunijor, tak co víc chci? To je přece dost príma. A přesto...žádný šimrání v břiše při představě chození za ruku nepociťuju. Je to zvláštní...
Druhej den jsem se ustaraně koukala na mírný flíčky na krku a doufala, že to do příštího dne zmizí. No nejsem si jistá, jestli by se to Radkovi, i když spolu nechodíme (furt jsme o tom ještě nemluvili a já si někdy nejsem jistá, jestli si třeba náhodou nemyslí, že spolu jsme), líbilo.

Mám pocit, že si do Ústí jezdím fakt jenom užívat. Po jediný pondělní hodině jsem zaťukala na dveře Radkova (a Filipova), abych byla vtažena do pokoje, kde mi byla do rukou vražena akustická kytara s posranejma šesti úzkejma strunama. Po kapsách jsem nenašla žádný trsátko, a tak jsem musela hrát prstama, což není žádná sranda, ani pro baskytaristu ne. Vůbec nevím, jak se může hrát na kytaru Racing Rats od Editors, bylo mi to ale upřímně fučák, místo toho jsem na kytaru vyhrávala basový tóny tohohle songu. A R. se ke mně potom, co si nastudoval akordy, nesměle přidal, ale hele, vono to bylo docela dobrý, i Filip sedící u počítače se potutelně usmíval pod vousy. Mám v plánu si na kolej dotáhnout malý kombo, co se mi bezúčelně válí doma na nočním stolku, a pak basu a dát dohromady nějaký super duo s Radkem. Vono by z toho něco mohlo bejt a já už se fakt potřebuju hudebně zabavit, dokud nepotkám toho prašivýho A., na kterýho mám asi špatný číslo.
Pak jsme otevřeli víno a pustili si film, u kterýho jsem usnula. Pamatuju si, jak jsem se probudila někdy uprostřed noci a byla jsem strašně malátná, zvednout ruku mi působilo děsivej problém. R. se na mě koukal, pozoroval mě, a pak mi do ucha zašeptal, že můžu spát u něj. A tak jsem si jenom stáhla kalhoty, lehla si zpátky k němu a zadkem se natiskla na jeho pánevní oblast, což se neobešlo bez následků. Chvíli jsme teda brali ohled na spícího Filipa, ale pak jsem se do toho tak ponořila, že jsem jenom doufala, že fakt spí a neslyší ty zvuky (to myslím bylo docela naivní si myslet, ale čert to vem).
Druhej den se nic zvláštního nedělo a ve středu večer jsem si šla zahrát s R. a F. fotbálek. Jen ve třech to byla spíš taková exhibice, ale já se zkrátka potřebovala trochu vytrénovat na turnaj, kterej nastane ode dneška přesně za tejden v mý oblíbený knajpě v hometownu. Později toho večera jsme opět skončili u filmu, Klepání na nebeskou bránu by moh bejt asi dobrej film, kdybych se ovšem od poloviny nevěnovala něčemu (nebo spíš někomu) jinýmu. Stejně jsem ale viděla ten konec a úplně mě to dojalo. Poslední dobou občas přemejšlím nad tím, co bych dělala, kdyby mi zbejval měsíc života, že mě smrt hlavního protagonisty v těžkým stádiu rakoviny prostě vzala. Schoulila jsem se u Radka v náručí a snad bych se i rozbrečela, kdybych místo toho neusnula. Když jsem se pak probudila, byla jsem zase plná síly, a protože se F. i s matrací odstěhoval vedle do chodby (to nebylo kvůli nám, ale kvůli hlučící hospodě pod náma, která jeho spaní rušila), nebránilo nám nic v tříhodinovým orgasmickým maratónu. Když už jsem mu popátý brala zvadlej penis do ruky, vůbec jsem netušila, proč to ještě dělám, když jsem sama byla ošoupaná a neměla už chuť na sex, prostě asi ze zvyku a z neurčitýho pocitu mít muže v hrsti...
Tentokrát jsem u Radka nespala (tu pondělní noc jsme se totiž zrovna dvakrát kvůli úzký posteli, mýmu věčnýmu převalování a horku nevyspali), a tak jsem k sobě na pokoj, kterej se nachází o dvě patra vejš, dorazila asi ve tři ráno.

Ve čtvrtek jsem zažila príma cestu domů. Ještě než jsem šla Óďovi naproti ke škole, stavil se u mě na chvíli R. Nic jsme nedělali, ale přesto mě uklidnil tím, že si teď o víkendu aspoň trochu od sexu odpočinu. Tomu jsem se v duchu fakt uchechtla, kdybych jen chtěla, mohla bych si trochu zašpásovat s P. (Ale je fakt, že měl Radek nakonec pravdu a tenhle víkend strávenej u tenisu a referátů jsem si opravdu odpočinula.) Pak už byla za okny fakt černočerná tma a já vyrazila k fakultě, abych se setkala s Óďou a jeho autem. Nasedli jsme a rozjeli se vstříc nočním hvězdám a drápům stromů, který nám hrozily z obou stran poté, co jsme jim reflektory posvítili do očí. Pár desítek kilometrů od našeho rodnýho města se mě zeptal, jestli bych se nechtěla stavit na pivě v Drnku. To je taková vesnice, o který jsme se bavili už minulou čtvrteční jízdu, totiž O. se mi přiznal, že tam nikdy nebyl (já taky ne, dokonce jsem ani nevěděla, že něco takovýho existuje) a že by to tam chtěl prozkoumat a jít i do knajpy (pokud tam vůbec nějaká bude). No já se nerada rozhoduju jen tak z ničeho nic, vždycky na všechno potřebuju mít spoustu času, zvážit všechna pro a proti, abych stejně nakonec došla k závěru: "tak já fakt nevim, nechceš to rozhodnout za mě?". Ale bylo mi jasný, že když nepojedem dneska, tak se tam O. bude chtít vydat další čtvrtek, a když ne další, tak mě to jistojistě bude čekat ten přespříští. A protože jsem nikam zrovna dvakrát nespěchala, řekla jsem si: Tak teda jo, aspoň to budu mít za sebou. A tak jsme na příští odbočce zahnuli doleva, vjeli na fakt úzkou silnici a kolem nás nebylo nic jinýho než stromy a mlha. Bylo to jak z nějakýho hororovýho filmu, čekala jsem, kdy za rychlýho projetí uvidím mezi kmeny stromů rozšklebenou tvář masovýho vraha se zakrvácenou dýkou v ruce. Nakonec jsme teda úspěšně dojeli do D., vystoupili na návsi, prošli jí (to nám trvalo jen asi minutu) a pak zamířili do jediný hospody, jejíž okna svítila do dálky. Nacházel se v ní jen jeden host a výčepní. Dala jsem si pivo, Óďa nealko, pohladila obří hlavu černýho labradora, jenž mě přišel dobrácky oblíznout, a pak začala něco vyprávět O. Jedinej host mezitím zmizel, a my tam tak zůstali sami.
Když chcete něco vědět o obyvatelích města nebo vesnice, jděte do hospody, fakt. Když jsme tam teda takhle s hospodským osaměli, otočil se na něj O. a bodře se ho začal vyptávat na nejrůznější věci. Chlápek zezačátku vypadal jako že se moc nechce bavit a nejradši by se už viděl v posteli vedle svý starý, nakonec jsme ho ale přeci jenom rozmluvili. Dokonce nám i ukázal vedlejší sál, kde se konaj třeba turnaje v ping-pongu, různý zábavy a podobný věci. O. hned akčně začal vyprávět o svejch kamarádech, co hrajou na akustiky, a že by jim třeba někdy mohli přijet zahrát, co vy na to? No byla ruka v rukávě. Pak už jsme se zvedli, černej hafan mi naposled dal pac a na rozloučenou mi chtěl i olíznout obličej, a my nasedli do auta a uháněli...no, do další vesnice.
Tak jo, nechala jsem se přemluvit (moc dlouho to netrvalo: "Nechceš ještě zajet do Lodenic?" - "Tak jo.") na další obchůzku vesnice a její knajpy.
To už bylo zajímavější. V hospodě to celkem žilo a na stěnách visely hokejový dresy, nejrůznější poháry, zarámovaný fotky prezidentů od Masaryka po Klause (i s podpisama), vedle obří portrét Stalina (to mě trochu zarazilo) a taky oštěp a pod ním na destičce podpis Dany Zátopkový a datum. Zeptala jsem se výčepní, co mi přinesla jednu desítku, co to má jako znamenat. A tak odběhla kamsi za závěs a vzápětí byla zpátky s olbřímím tlustým fotoalbem, usedla k nám a začala vyprávět o tom, jak jejich vesnici navštívila paní Zátopková, protože jim sponzorovala tělocvičnu (nebo něco takovýho), načež nám dojatě ukazovala fotky, který zachycovaly snad každou minutu toho večera. Pak odešla. To fotoalbum mělo na hřbetu napsáno číslo 2 a představa toho, že se někde válí album s číslem 1, který je CELÝ plný Zátopkový a dvojka je jen jeho pokračováním, mě dost pobavila. Když nám hospodská jen tak bokem přišla říct, že často fotí a že těch fotoalb mají 29, už jsem se fakt smála naplno, a když mi pohled sklouznul do takřka prázdnýho popelníku na stole (totiž nedopalky v něm nebyly, jen usychající pavouk), zmínila jsem před Óďou myšlenku, že mají třeba mezi těmi alby i jedno s názvem "Pavouk", kde po nanosekundách zachycovali spouštění tohoto zvířátka po nitce pavučiny na stůl a následný zabíjení tlustou rukou nějakýho Pepy a ledabylý odhození do popelníku, no to už jsme oba s O. fakt brečeli smíchy. I v týhle knajpě nakonec došlo na prohlížení sálu a jak se hospodskej v Drnku koukal převážně na mě, tak tahle čtyřicetiletá obtloustlá kočička celá tekla, když mohla hovořit s O. A strašně se divila, že se u nás nejí psi, protože ona se teda ničeho nebojí a ani se moc nezdráhá, a když na to přijde a někdo toho psa uvaří, vona si klidně to stehýnko vezme, proč taky né, žejó? No fuj! To mě poser na holý záda. Ani za nic! Vyrvali jsme se z jejích spárů a pak nasedli zpátky do auta, abychom konečně v poklidným duchu dorazili do hometownu.
Ale stálo to za to! Občas prostě náhlý rozhodnutí nemusej bejt nutně špatný.

Tenhle článek byl původně koncipovanej úplně jinak

10. listopadu 2012 v 17:13 | Bliss |  Noise in my head
Půllitr piva roztřísklej o Lubošovu tvář a debilní D. se div netřese vzteky a křičí, že ho zabije. Všude je plno křiku a krve, stojím a koukám na to a mám chuť D. jednu vrazit, ale samozřejmě to neudělám, nikdy jsem se s nikým neprala, natož s klukem, kterej by se, kdyby na to přišlo, neštítil vyrazit holce pár zubů.
Donutí mě to přemejšlet nad tím, s jakejma lidma se stýkám. Na jedný straně jsou to holky, který vedou spořádanej život, maj svý bojfrendy, nekouří, nepijou, nikam nechodí, v životě neokusily ani trávu, a na druhý straně jsou to lidi, kteří skoro každej den chodí do knajpy, do panáků absinthu si hážou lysohlávky, za večer spálí šest špeků, pleskaj fotbálkovou ligu a už od mala si museli probojovávat svoji cestu na výslunní tím, že dostávali nakládačky ať už od svejch otců alkoholiků nebo od takzvanejch kamarádů. Jsou to dva úplně rozdílný druhy lidí a tím, že udržuju kontakt s obouma, stojím někde uprostřed. Jsem venku se Š. a povídáme si o škole a o jejím Lukášovi a o problémech doma, ale pak se vidím stát ve Stopu za Lubošem, koukám na jeho záda a jsem připravená ho chytat, a říkám si, jak jsou životy některejch lidí úplně malicherný (ne snad bezcenný), bezpečný a skoro naivní oproti jinejm. Říkám si, jak to vůbec dokážu bavit se s tak rozdílnejma kamarádama a pak mi dojde, že i já sama jsem rozpolcená, že na jednu stranu vedu spořádanej život, chodím do školy, miluju svý rodiče a snažím se plnit svý povinnosti, a pak po večerech pálím špeky, opíjím se a stýkám se s největší svoločí, s feťákama a bezdomovcema, který to maj ale leckdy v hlavě srovnaný víc než inženýři. Lidi si o mně myslí, že jsem romantická a křehká, když píšu o padajícím listí a mlze nad rybníkem, taková poetická dušinka, a pak se diví, když napíšu o tom, jak se nechávám prstit od třiatřicetiletýho chlápka, nahlas vzdychám a mám chuť mu ukousnout kus krku. To všechno ve mně je, není to žádná póza. Mazlím se s kočkou, rozdávám úsměvy, sbírám lejna po svým psovi a nejradši bych do duší všech zasadila mír a pak prošukám tři kluky za tejden a u nikoho nenechám ani milimetr čtvereční svýho srdce, jsem v tomhle fakt zkažená, už v šestnácti jsem byla. Přemejšlela jsem, jak dostat do postele o deset let staršího kluka, i když jsem k němu nic moc necejtila.
Vlastně se bojím, že se nedokážu zamilovat jinak než imaginárně a potají. A ani nemůžu říct, že bych někdy někoho skutečně milovala, jelikož mě u nikoho nikdy nenapadalo, že bych s ním chtěla bejt navždy, vždycky jsem věděla, že se jednou rozejdem, ať už bych to zavinila já nebo on.
Radek na mě kouká psíma modrejma očima a má asi pocit, že se naše duše spojily v jednu, že já jsem Ta Pravá, ta, s kterou si perfektně rozumí a má společný zájmy, a já s ním přitom jenom souložím, škrábu ho do zad a koušu do krku a když je po všem a my nazí ležíme vedle sebe, nechávám se hladit po vlasech, po rameni a po boku a v duchu spřádám plány na víkendovej sex s M.
A přitom kdybych chtěla, mohlo by to bejt fajn. Ale pro mě prostě není nikdo dost dobrej.

This monkey´s gone to heaven

3. listopadu 2012 v 20:58 | Bliss |  Noise in my head
Nenapadlo by mě, že by mi ze sebe mohlo bejt někdy zle.
"Udělal jsem něco špatně?" zeptal se M. Pohlédla jsem mu do tváře. Ačkoliv byla tma, tu noc svítil měsíc jako divej, a tak jsem celkem dokázala rozeznat rysy v jeho tváři a načervenalý bělma, který se blyštilo v lesku luny.
"Ne, právě že vůbec ne," usmála jsem se a pak jsem sklopila hlavu a svěsila koutky rtů. Listí přede mnou leželo jako zdechliny malejch zvířátek.
"Líbilo se ti to, ne?"
"Jo jasně, ale -"
Nestačila jsem dopovědět větu, místo toho si mě k sobě zase přitáhnul a sunul mi jazyk do pusy. Odstrčila jsem ho. "Ale prostě to nemá smysl. Ke mně jít nemůžem, k tobě taky ne... Navíc musím bejt brzo doma, bolí mě v krku a tak."
"Dobře." Trochu se odtáhnul.
Dívala jsem se před sebe; dole pod kopcem světla domů, co vypadaly jako hořící dýně, zalehla mlha. Líně se šplhala k nám. Mraky pluly po obloze a občas splynuly do pěknejch obrazců. Bejt tam v tu chvíli sama, zůstala bych v tom okamžiku přilepená navždy.
Na zemi vedle mý levý boty se válel filtr od brka a flaška červenýho vína. Jemně jsem do ní kopla a povzdychla si.
M. mě zase uchopil a na chvíli se na mě nalepil. Vstala jsem. "Už bych měla jít domů."
"Je něco v nepořádku?"
"Já nevim. Možná... Nedokážu to vyjádřit. Hele, ´dem."
Cestou zpátky se mě snažil chytit za ruce, ucukla jsem a strčila si je do kapes.
Před mým domem se chtěl vášnivě rozloučit. Ale to se nechtělo mně. Ani pusu na dobrou noc. K čemu?! Zavřela jsem za ním dveře a ocitla se na prahu svých myšlenek.
Ani nevím, co mě to popadlo. Možná je to tím, že už mi nepřipadal tak sexy jako před rokem. Říkala jsem si: Proboha, proč jsem s ním vůbec na to brko šla? A proč jsem mu dovolila, aby mi strčil ruku do kalhot?
Možná že až mu dorostou vlasy, bude zas hezčí.
"Promiň za ten závěr, já prostě nejsem na ty sladký věcičky okolo, pro mě by prostě bylo nejlepší, kdybys mě vošukal a pak vodkopnul," napsala jsem mu pak.
No jo, to jsem celá já. Ale mě se vážně příčí, když mě někdo chce líbat a držet za ruce, a já po něm chci jen sex a nic víc. To není přece nic náročnýho.

Včera jsem se dovalila na sraz mý třídy ze střední. Šálek kouřícího čaje s bodrým sněhulákem a zasněženou krajinou jsem si postavila před sebe na stolek. Maruška se na mě udiveně podívala. "Co to piješ, Ájo?"
"Čaj."
Ne, fakt jsem neměla v plánu se opíjet. Přiťukla jsem si svým sněhulákem o půllitry ostatních a rozhlédla se kolem. Nikdo se moc nezměnil, co taky čekat po roce. Několik kluků s debilním sestřihem jako kdysi vypadalo, že se jim stále ještě nepodařilo přijít o panictví, pár holek si přimalovalo nebo odmalovalo linky z očí, Martině narostly prsa... A naše profesorka na ekonomiku opět neodolala a v ruce třímala hořící retko.
Zezačátku to byla celkem nuda. Už jsem se těšila na půl jedenáctou a můj odchod na bus. Samý řeči o partnerech a případný zasnoubení. Za pět let si budem ukazovat fotky dětí.
"Mě to vlastně docela štve," svěřila se mi Marie. "Někdy bych taky chtěla zažít roční vztah."
"Já jsem spokojená," odvětila jsem. "Můžu si užívat, aniž bych se ohlížela na někoho dalšího."
"To jsem dělala doteď, ale už bych chtěla zažít něco jinýho."
"Hele," říkám jí, "hlavně si nic nesmíš vynutit. Vůbec to neřeš. Až něco přijde, tak to přijde." Proč se trápit kvůli tomu, že nemáte partnera, když můžete bejt šťastní, že ho nemáte?
Po půl jedenáctý jsem se dovlekla na bus. Několik lidí tam postávalo, ale já si šla automaticky sednout na lavičku. Jaký bylo mý překvapení, když jsem tam uviděla sedět Ondru.
"Čau, co ty tady?"
"Jedu ze zkoušky," poukázal na svoji první, mateřskou kapelu.
"Bajo, úplně jsem zapomněla."
Chvíli jsme si o něčem povídali a pak přijel autobus a my nastoupili. Automaticky jsem usedla dozadu na pětku, O. vedle mě.
Celou cestu jsme si povídali, úplně normálně jako kamarádi, a já neměla chuť ho zabít. Dokonce jsem chtěla nějak navázat na jeho přítelkyni. S tou tmou za okny, ozařováni jen matným světlem autobusu, to byla asi ideální chvíle na to, abychom si to konečně všechno vyříkali. Ale nějak nebyl čas. Pořád jsme mluvili o něčem jiným.
"To je dobrý koukat dopředu, jak ubíhá ta silnice a tak," protrhl chvilkový ticho.
"Jo. Ráda sedávám úplně na prvním sedadle a prostě jen tak koukám."
"Já taky."
Hm.
Vystoupili jsme pak v našem hometownu, O. zamířil do čajovny a já ještě na Roh za Kájou a H. To mě úplně oddělalo. Sice jsem si zahrála fotbálek a dostala olbřímí hrnek čaje se sušenkama, co se dávaj k čaji a co jsou tak strašně dobrý, ale následkem toho nemůžu dneska vůbec mluvit. Odpoledne jsem ještě mohla jakžtakž pronášet skřípavým hlasem každý pátý slovo z věty, kterou jsem chtěla vyslovit, ale teď už nemluvím vůbec. A taky mám zalehlý ucho. Ty vole, fakt nevím, co léčit dřív!
Rodiče jsou na mě naštvaní, protože jsem přijela z koleje domů už ve středu (v noci z úterka na středu mi bylo tak blbě, že jsem se rozhodla, že druhej den pojedu domů, ačkoliv mi pak už zas TAK blbě nebylo) a místo toho, abych teda aspoň celej ten víkend ležela v posteli, lítám po večerech bůhvíkde. Tak to teď prej mám.
Nejhorší je, že jsem tím nakazila i naši kočku. Celej den jenom polehává, nic nežere a občas se motá. Mám z toho strach. Přeci jenom už není nejmladší.
Snažila jsem se udělat posranej rozbor Šklovskýho na pondělí a přitom mi po tvářích tekly slzy. Ze školy, z posledních dnů, ze sebe a nejvíc z představy toho, že Mourinka umře. Já vím, jednou to stejně přijde, ale teď ještě ne. Nesmí. Not ready for this.